PAGE  1   2    3    4    5     6     7      8      9    10  11  12

Blog

KDYŽ TO NENÍ JEN KNÍŽKA...

01.12.2012 22:34


"Jen málo knih se dokáže dostat pod kůži tak neodbytně, jako se to daří komiksu Vrána amerického kreslíře a hudebníka Jamese O’Barra (1960). S nadsázkou řečeno byl příběh Erika, který se za zvuků Joy Division a s Rimbaudovými verši na jazyku mstí za smrt milované dívky, napsán krví poté, co mladému O’Barrovi zabil v Detroitu opilý řidič snoubenku. Osobní tragédie vypustila démony a za bolestného skřípání zubů vznikl údajně nejtemnější komiks všech dob:
 
Otázky na vaši nejznámější knihu, kultovní komiks Vrána, už vás musí obtěžovat. Přesto: jak dnes na toto emocionálně vypjaté období vzpomínáte? 
 
Mluvíme o době, kdy jsem přišel o vše, na čem mi záleželo. Když mi opilý řidič zabil snoubenku, byl jsem na celý svět rozzuřený a naštvaný, stalo se ze mě monstrum, chtěl jsem všechno zničit, včetně sebe, nechtěl jsem umřít, ale přestal jsem se starat o to, jestli budu žít. Dostával jsem se záměrně do nebezpečných situací, jednou mi na ulici v Detroitu někdo přiložil pistoli k hlavě a začal mi vyprávět, co se stane, když se pohnu. Já mu skočil do řeči s tím, ať mě buď zastřelí, nebo drží hubu. Časem jsem zjistil, že takhle nemůžu pokračovat, a rozhodl se vztek dát na papír.
 
Takže Vrána byla něco jako arteterapie? 
 
Když jsem na knize pracoval, tak ano, ale nebyla úspěšná – na konci jsem se necítil být ze své zloby a smutku vyléčený, pořád jsem měl v duši obrovskou díru. Trvalo to dvacet pět let, než jsem se s tím naučil aspoň žít. Tak obrovského vzteku se nemůžete zbavit, jen tím vyplýtváte energii. Potřeboval jsem hodně času, protože jsem měl pořád tendenci se vracet zpátky a stále dokola otevírat tu zatracenou ránu a znovu a znovu ji nechat krvácet. Díky Vráně to bylo jen méně destruktivní. Zlom nastal, když jsem na patnácté výročí Bethanyiny smrti jel do Seattlu a viděl, jak lidé na její hrob nosí květiny a zapalují svíčky, jako by tam ležel Jim Morrison. Byla to mírumilovná chvíle, tehdy jsem si uvědomil, jaké mám v životě vlastně štěstí.
 
Vrána je kniha s autobiografickým pozadím, i když vaše postava v ní zemře také a jako přízrak se mstí za smrt své dívky. Všechny postavy včetně členů pouličních gangů byly skutečné? 
 
Ano, přátelil jsem se s některými záporáky, hodně jsem kamarádil s jedním heroinovým feťákem, byla s ním sranda, stejně jako s jedním kokainovým dealerem. Byli to lidé zmého sousedství, chovali jsme k sobě respekt. Má snoubenka byla zabita, když ve špatný okamžik přecházela silnici, ale v knize se nám oběma rozbije auto a potkáme ve špatnou chvíli zlé hochy. Použil jsem to nejen jako metaforu pro to, že neštěstí nezná důvody, ale chtěl jsem taky rozehrát opravdu násilné divadlo.
 
Vrána je prý nejtemnější komiks všech dob. Pro mě to byl silný zážitek, jako by se člověk mohl vaší bolesti skutečně dotknout. 
 
Jeden dnes už mrtvý umělec mi kdysi řekl, že ruka je nástrojem naší mysli, že ji nemůžeme obelhat. Když jsem kreslil Vránu, snažil jsem se vypovědět celou pravdu o tom, jak jsem se cítil, a ty čisté emoce se asi dostaly na papír. Vrána je emocionálně konfrontační kniha, nenajdete v ní nouzový východ. Byla něco jako deník, který nebyl určen cizím čtenářům, což znamená, že jsem neměl žádné bariéry v tom, co je a není přípustné.
 
Čím si vysvětlujete, že tak drsný komiks čtou víc ženy než muži? 
 
Vrána je milostný dopis, který v žádném případě neospravedlňuje extrémní násilí. Je to hlavně příběh lásky. A máte pravdu, poměr čtenářů je přesně opačný než u každé jiné komiksové knihy v Americe: osmdesát procent žen na dvacet procent mužů. Nevím, jak to vysvětlit. Řekněte mi vy, proč se vám líbila. Navzdory explicitnímu násilí je to univerzální příběh
 
A my ženy máme rády pohádky o nesmrtelné lásce. Mimochodem s knihou souvisí další tragédie, během natáčení filmové adaptace byl zastřelen představitel hlavní role Brandon Lee. 
 
Série nešťastných událostí během natáčení nebyla ničí vina, prostě se to stalo. Přesto když Brandon zemřel, dlouho jsem se za to cítil osobně zodpovědný, pořád jsem přemýšlel nad tím, že kdybych Vránu nenapsal, kdybych si jej pro film nevybral, prostě samé kdyby…
 
Říká se, že Vrána je prokletá. Věříte na kletby? 
 
Ne, věřím v karmu. Dnes jsem docela šťastný člověk, živím se tím, co mě baví. Pořád si říkám, že spíš než prokletý mám vlastně požehnaný život."

 

Úryvek z článku Kateřiny Farné v SALONU Práva ze dne 22. listopadu  2012

 

Post scriptum: 

Vždycky, pokud čtu podobný rozhovor o vzniku některého kultovního díla, mě napadne, jak ošidné je podobné hovory vést a zveřejňovat je (nebo dokonce číst!:-). Novinář, Autor i Čtenář při takovém rozhovoru totiž vstupují do již existujícího systému vazeb, představ a pocitů vzniklých interakcí mezi Čtenářem a knihou. Je to vlastně  svého druhu Pandořina skříňka. Čtenář může pochopit skutečnosti, které se už dlouho úporně snažil dozvědět. Může se ovšem velmi  snadno stát, že ve chvíli, kdy se vyjasní všechna dosud netušená fakta, Čtenář si uvědomí, že odpovědi na některé otázky, které v něm kniha vyvolala, bylo lepší nevědět. To, jak silně ho dílo zasáhlo, bylo dáno silou imaginace Autora a jeho knihy. Vpád dalších informací může do již vytvořeného vnitřního obrazu zasáhnout zhruba tak jako zemětřesení, ovšem s tím rozdílem, že opravit a narovnat již nic nepůjde. Ano já vím, že příběh Vrány je částečně autobiografický, a cítím, jak se touto skutečností působivost příběhu umocňuje. Na druhou stranu čím víc budu vědět o tom, nakolik byl hrdina Erik/James sám provázán se zločinným prostředím, kteří feťáci a drogoví dealeři byli jeho přáteli, případně jak a kolik času s nimi trávil,  tím větší trhliny dostane obraz Erika jako nositele mýticky osudové a neoblomně absolutní prvotní spravedlnosti. A to je něco, co si ve svém vnitřním světě přeju ze všeho nejméně...

 

SERJ TANKIAN: "Uneducated democracy"

12.04.2013 22:07

 

Without an education there is no democracy...

Whithout en education there is only hypocrisy...

Serj Tankian по време на фестивала Spirit of Burgas

Netvrdím, Že existuje nějaká ruka, která tahá za šňůrky. Já jenom komentuju... Kritika průmysIu televizní reality. Způsob, jakým se na to lidé dívají, jak je to těší, mi trochu připomíná starověk! Řím, Koloseum, lvy požírající gladiátory…  ,,Uneducated Democracy,, se týká toho, Že Spojené státy se nacházejí na třicátém místě vzdělanosti společnosti ve světě, ale mají největší sílu ekonomickou a militární. A nazývají se demokracií, i když alespoň částečně, se jedná o korporaci. Díváš se na ta fakta a uvědomuješ si, jak jsou strašidelná. Nehovořím o formálním vzdělání, které je obligátní. Jde o to, že demokracie zbavená vzdělanosti může přestat být demokracií. Protože ten, kdo vyhrává, může vládnout, klamat lidi. Pamatuji, že za časů Bushe bylo lidem vštěpováno nesmírné množství lží. Ještě dneska najdeš oblasti Států, mrkni se na dokumentární filmy nebo na YouTube -  kde se například zeptáš: 

"Proč nenávidíte Obamu? Protože je černý?"    ....

Z důvodu jeho programu lékařského pojištění.
Moment, a máte pojištění? 
Ne.... 
Je vaše dítě pojištěné?  
Ne...
Ale on vám chce zajistit pojištění!
Nechceme jeho pojištění! Chceme svobodu!

Jako by svoboda by|a něčím, co se dá koupit v McDonaldu. Je to absurdní, když se setkáš s takovou ignorancí. Netvrdím, že já jsem chytrý a oni hloupí. Nechci nikoho ponížit. Ale když se na to podíváš logicky, vzhledem k rozdělení hlasů v kraji - jestli bude hodně lidí hloupých, vyberou hloupé lídry. A hloupý lídr povede zemi hloupým směrem. Je to otázka zdravého úsudku, žádné hypotézy  - už jsme přece měli jednoho takového.

(In Spark 8/2012, Serj Tankian: Krev se vsakuje)

Co k tomu dodat? Jakkoliv je mi sympatické Tankianovo rozčilení a snaha s tím, co se mu nezamlouvá, něco zásadního udělat. Přece jen mě často napadá, že George Orwell se ve své vizi asi nespletl:

Ministerstvo pravdy ... se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu, která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrù. Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA
 
 
Post scriptum - pár odkazů:
HOMEPAGE: Serj Tankian
 

BROKEN HOPE

29.09.2013 10:37
 
Vážení a milí, 
právě v den, kdy píšu tyto řádky, byl u nás v redakci jeden hudební publicista, který do Rock & Popu psal pravidelně do roku 2002. Přišel s tím, že se k němu donesla zpráva, že se náš časopis vrátil do podoby z 90. let a že by se tím pádem chtěl přidat ke svým kolegům z těch dob, kteří k nám teď píšou, a chtěl by do časopisu opět přispívat. Nebudu skrývat, že mi to udělalo radost – a když už jsem zmínil Rock & Pop v devadesátých letech minulého století, vzápětí mě napadlo, že jsme vlastně učinili další krok k „návratu ke kořenům“ . V tomto čísle jsme premiérově obnovili rubriku Hard & Heavy, která tehdy u čtenářů slavila velký úspěch, a pro začátek jsme jí dali značný prostor. Víc se o koncepci Hard & Heavy dočtete z úvodníku Michala Husáka, který bude tuto rubriku mít na starosti. 
 
 
 
V Rock Popu opakovaně proklamují návrat ke kořenům a  v souvislosti s tou proklamací se v mé hlavě opět objevily vzpomínky, které nejsou příliš optimistické. O čem vlastně byla devadesátá léta?
Z pohledu hudebního mainstreamu je to asi poměrně jednoduché. Jde především o velkohubě propagované grunge období, jehož představitelé prý podle slov Michaela Azzerada změnili dějiny hudby a smetli klasický hardrock a metal do propadliště dějin. Protože podobná (dnes už prokazatelně nepravdivá) tvrzení plynule přešla ze světového hudebního tisku i do našich časopisů, vždy se mi v souvislosti s devadesátými léty vrací  myšlenka na to, jak byla zmarněna jedna z mých životních nadějí.  Po celém východním bloku žily doslova miliony "mániček", tzn. lidí, kteří měli rádi rock a metal, jezdili na koncerty nezřídka končící pendrekovou masáží, byli ochotni absolvovat i opravdu hodně dlouhou cestu z  Čech, Polska, SSSR ...  např. do Budapešti, aby zažili dvouhodinové hudební představení, kupovali kazety a elpíčka  svých hrdinů na burzách a blešácích, kde ceny rozhodně díky přepočtu odvozenému ze západních měn nebyly nízké. A všichni tihle lidé dlouhá léta těžce nesli, že totalitní denní tisk, časopisy, televizní a radiové vysílání záměrně proskribovaly rockovou a metalovou hudbu.
Podobně jako já určitě všichni doufali, že s pádem berlínské zdi a se zánikem komunistických režimů se konečně svobodně dostanou ke kapelám, které měli rádi a které jim dlouhá léta byly nedostupné. Nevím jak u ostatních, ale u mě bylo prozření docela bolestné a rychlé.  Naděje vkládané v časopisy  jako Rock a Pop, Big Beng a Rock Report velmi rychle zmizely souběžně s tím, jak se ukazovalo, že jsou poplatné stejné oslavné grunge obsesi, kterou v Evropě šířily především britské časopisy. Představa, že bude možné zajít si do obchodu a vybrat si a nakoupit právě ta alba, která jsem dlouhá léta sháněl, vzala také dost rychle za své. Došlo k tomu ze dvou důvodů. První nepříjemnou věcí, která ukazovala, že se od dřívějších dob zase až tak moc nezměnilo, byl velmi zvláštní přístup major labels k východní Evropě. Spočíval v tom, že pro evropský trh byl uvolněn pouze vybraný okruh interpretů, takže řada věcí stále nešla koupit nikde jinde než v USA nebo některé západoevropské zemi - nejlépe v Británii nebo Německu.  Druhá nepříjemnost, která však byla snad ještě horší, spočívala v tom, že pro východoevropské země nebyl uplatněn systém takzvaných "mid prices", který umožňuje  starší alba rockových legend prodávat za výrazně nižší cenu, než je cena, za kterou bylo LP nebo CD původně uvedeno na trh. Nabídka kamenných obchodů pak vypadala tak, že když tam člověk přišel, měl možnost si koupit LP/CD za cenu  500 až 700 korunek. To ovšem při tehdejších měsíčních platech v řádu dvou až tří tisíců korun nebylo jednoduché.  Major labels se mohly díky ve východní Evropě dlouhodobně nenasycenému hladu lidí po popových, rockových a metalových albech  napakovat ne na roky, ale na celá desetiletí dopředu. V  jakési nepochopitelné pýše tak neučinily.  Dnes vnímám jako velmi  zvláštní, že hudební časopisy volají o pomoc, protože bojují s existenčními problémy vyplývajícími z toho, že už neexistuje komunita lidí, kteří by měli zájem si je kupovat.  Je mi to divné, mám totiž ještě  v živé paměti to, jak se snažily svést se s grunge trendem první poloviny devadesátých let. Opakovaně se mi v té souvislosti vrací jedna otázka: Stálo za to být tzv. "in" a přitom přijít o důvěru tehdejších mániček, tzn. o důvěru komunity, jejíž jednotliví členové byli schopni (což celou řadu let prokazovali) pro rockovou a metalovou hudbu leccos obětovat?  Podobný pocit mám i tehdy, když se dočtu o tom, jak major labels žehrají na negativní dopady hudebního pirátství, na krizi v hudebním průmyslu a obecně na to, že si lidé hudbu nekupují. Co proboha mohou od budoucnosti čekat manažeři, kteří po pádu komunistických režimů v Evropě povýšeně mávli rukou nad stamiliony potenciálních "východních" zákazníků a nabízeli jim LP a CD za čtvrtinu nebo polovinu jejich měsíčního příjmu.... Sami tak přece  rozběhli mnohé z procesů, na které si dnes stěžují.
 
 
Post Scriptum:
Je zajímavé, že brainwash, jehož cílem bylo prezentovat grunge jako naprostou hudební revoluci, která nemá naprosto žádnou obdobu v minulosti a která zcela změnila minulost i budoucnost hudby, působil tak dlouhou dobu.  Celá léta se nikdo nepokusil hodnotit Nirvanu a potažmo celý grunge nějakým střízlivým a posvátného hypeobdivu zbaveným způsobem. Prvním, kdo se pokusil nazvat věci pravými jmény, byl novinář New Musical Expressu Luke Lewis v článku Sacred Cows - Why I Can No Longer Listen To Nirvana's 'Nevermind'. Dnes je již naprosto jasné, že Kurt Cobain ani grunge "nezabili" ani hardrock, ani hairmetal, ani jakýkoliv jiný metal prostě a jednoduše z toho důvodu, že všechny zmíněné žánry nadále existují a  ve všech zmíněných žánrech vzniká mnoho nového.  Tvářit se, že to tak není a že grunge navždy vše změnil už není možné (přesto to ale řada lidí stále ještě dělá).  Také brainwash, s jehož pomocí byl grunge velkými labely prodáván, už zřejmě odezněl, protože otázky typu - Hair Metal vs. Grunge; Just Who Survived?  - se na internetu objevují poměrně v hojném počtu. Někdy jsou odpovědi docela zajímavé:-)

AKTUÁLNÍ DRAKKAR

05.10.2013 12:57

Titulka s vikingskou lodí, siluety jarla a jeho bojovníků, to vše mě zaujalo na první pohled. Nápis vpravo nahoře mě ale trochu znejistil - Internetový časopis o RPG.  Nehraju žádné erpégéčko, bude tam vůbec něco zajímavého? Něco, co bych si mohl přečíst?  

Moje nejistota byla však naprosto zbytečná. Nebylo tu jen něco, zajímavé a ke čtení tu bylo téměř všechno! Vznik některých článků možná mohl být motivován nějakými aktuálními zájmy a potřebami hráčské RPG komunity, nicméně všechny příspěvky, které jsem přečetl, měly zajímavé téma, pečlivé zpracování a něco, čemu říkám "přesah". Tzn. něco kvůli čemu mohou být zajímavé i pro výrazně jiné než hráčské komunity. Drakkar ukrývá mnoho pokladů:

"Už čtvrtý díl seriálu o tvorbě světa tentokrát
přinese cenné rady ohledně toho, jak přijímat a zpracovávat kritiku. Ecthelion2 vám povypráví, co se dělo okolo Příběhů Impéria na Gameconu, největším českém setkání příznivců nepočítačových her a Vallun přináší článek věnovaný lodím a vůbec dopravě po vodě. Literární sekci začne tentokrát povídka napsaná k příležitosti vydávání karetní hry Příběhy Impéria: Mocnosti. A hned v závěsu následuje pokračování Argonantova vyprávění o  strašidlech, tentokrát v lidské podobě, a Tereza Tomášková nám řekne o tajemném Pérákovi, prvním čistě českém superhrdinovi – nebo to bylo jinak? Neminou nás samozřejmě ani deskové hry. Ilgir dokončí svůj článek o výrobě prototypu deskové hry – tentokrát zaměřený na tvorbu grafiky – a Peekay nám přinesl recenzi karetní hry ze světa Star Wars..."

TORRENT versus HOSTING

27.10.2013 16:12

Nedávno   jsme vedli docela zajímavou debatu o tom, co je z hlediska obyčejného řadového uživatele přijatelný způsob získávání souborů z internetu.  Na konci celé diskuse se otázka podstatně zjednodušila. Na výběr zůstaly vlastně  jen dvě možnosti - torrent a filehosting. Z toho důvodu mě napadlo zkompilovat z různých internetových zdrojů jednoduchou charakteristiku obou uvedených způsobů především s ohledem na to, jaké dopady jejich využití může mít.

Je možné využívání torrentu vystopovat?

"...torrenty jsou dobře sledovatelné jak na síti ( vysoké počty session jsou nápadné a velmi lehce se detekují ) tak provozně ( torrentové odkazy se dobře detekují na jakémkoli content filtru ) takže sledovatelné jsou a také se sledují. Pochopitelně nikoho nezajímá jedna stažená mp3 za rok, to je bagatelní věc. Obecně je to ale právně tak, že co si stahujete pro Vaši potřebu je z hlediska autorského zákona O.K., ale nesmíte to nabízet dále. Ale to je přece princip torrentů..."  1

 

Budu stahovat jen pro vlastní potřebu, když omezím seed?

"Uživatel se musí připojit na tracker, ze kterého dostane seznam uzlů, které mají o daný soubor také zájem. Uzly jsou v síti Bittorrent rozděleny na seeds, které mají daný soubor kompletní a již pouze odesílají, a peers, které daný soubor stahují a zároveň již také odesílají stažené části. Při dosažení 100 % souboru se peer okamžitě stává seedem, který nic nevyžaduje, pouze rozdává bloky." 2

 

Jak se o mně může někdo dozvědět, když torrenty stahují všichni?

"Takže v běžné situaci co stahujete, tak to nabízíte a to problém je. Pak stačí, že si jakýkoli zástupce něčeho - například IFPI, OSA apod. - od Vás něco stáhne ( čímž prokáže, že jste to reálně nabízel a současně má od Vás Váš torrentový katalog co všechno nabízíte. ) Následná akce je triviální, udá se to na policii, ti si vyzvednou Vás a Váš počítač a znalci provedou výpočet typu ( ukázka) - sdíleno bylo 1000 DVD x 350 Kč x 2 , tedy 700.000.- Kč a to je to, co Vám přiklepne soud a co zaplatíte. Ty částky jsou definovány tak, že dle autorského zákona má hromadný správce nárok na dvojnásobek průměrného zisku za titul, který byl - myslím - loňský rok vyhlášen na 350 Kč. " 3

 

A už na někoho takového přišli?

"V roce 2012 bylo PČR prověřeno 380 podezření spadajících pod §270 a §271 (ve statistice PČR je to dohromady) Trestního zákoníku. Z toho bylo (vč. dodatečných) objasněno 346 případů a stíháno 156 osob, které svým jednáním způsobily vyčíslenou škodu za 35 milionů korun."4  Pravidelně se lapenými a odsouzenými provinilci holedbá Česká protipirátská unie.   5

 

 

"Internetová úložiště jako RapidShare nebo Ulož.to jsou velkým tématem v ochraně autorských práv. Kdo je právně postižitelný – ten, kdo na úložiště soubor nahraje, správce platformy nebo ten, kdo si produkt stáhne?
 
 Ten, kdo stahuje, postižitelný není. Úložiště jsou na hraně či za hranou, dávají však od toho ruce pryč. Z pohledu práva je odpovědnost vždy na tom, kdo soubor nahraje. Teď se odehrává zápas o to, aby úložiště svůj obsah kontrolovala a regulovala, anebo aby přijala díl odpovědnosti, což znamená, aby z užití platili autorům, respektive autorským svazům. 
 
 
 Jak vnímáte to, pokud někdo stahuje a vypaluje pro vlastní potřebu, v porovnání s případem, kdy někdo šíří a vypaluje kamarádům? Kdy už jeho činnost hraničí s trestným činem?
 
 Hranici chápu tam, pokud z toho má někdo vlastní prospěch, kořistí z toho, zkrátka na úkor někoho se obohacuje. A pak je ta druhá hranice – když se rozhodnu padesáti kamarádům vypálit pro radost CD, je to taky špatně. Je třeba držet rozumnou míru." 6
 
 
Byly už některé filehostingové servery postihovány, dotklo se to nějak běžných uživatelů?
 
"Po ukončení sdílecí služby Megaupload a zatčení jejího vedení přestává sdílení fungovat i na dalších serverech. Trojice populárních sdílecích serverů Fileserve, FileSonic a Uploadstation.com razantně omezila poskytování svých služeb. Uživatel může stahovat jen ty soubory, které do systému sám nahrál. Pro uživatele je to podobné, jako kdyby služba přestala fungovat úplně." 7
"Americká asociace MPAA zastupující filmový průmysl přišla k floridskému soudu s další právní municí proti serveru Hotfile.  Argumentace žalující strany je stejná jako v notoricky známé kauze Megaupload. Hotfile prý na svém zneužívání autorským zákonem chráněných děl postavil svůj byznys.  Žalující strana tvrdí, že na porušování zákona se podílí většina jeho uživatelů. Čeští uživatelé se ale nemají v žádném případě čeho obávat, pokud stahovali jen již oficiálně zveřejněně filmy, seriály a hudbu pro osobní nekomerční využití bez dalšího šíření. To je totiž u nás zcela legální volné užití díla dle autorského zákona." 8
 
 
 
 
POST SCRIPTUM: 
Nemůžu si pomoct, ale pokud uvažuju o stahování souborů z internetu, vždycky se mi při porovnávání torrentu s filegostingem objeví několik zásadních rozdílů.  Při stahování souboru prostřednictvím torrentu je poměrně nesnadné dosáhnout toho, abych nebyl současně seederem - tedy vlastně uploaderem.  Vzhledem k tomu, že uploadování jakéhokoliv nelegálního obsahu je trestné a postihované, domnívám se, že je lepší se stahování pomocí torrentu vyhnout širokým obloukem. Za druhý docela významný rozdíl považuju to, že nedílnou součástí právního a soudního tažení proti P2P sítím jsou vedle jejich tvůrců, organizátorů případně majitelů oběťmi i obyčejní řadoví uživatelé, kteří si "jen" někde něco stáhli a ve výsledku byli potrestáni naprosto absurdními tresty.  Na druhé straně  je stažení audio nebo video souboru z filehostingového serveru a jeho následné domácí užití stále ještě zákonem dovoleno i v případě, že jeho samotné umístění na server proběhlo nelegálně.  V rámci úsilí o zamezení šíření nelegálního obsahu pak jsou soudně postihování majitelé případně provozovatelé těchto úložišť a velcí uploadeři, ne řadoví uživatelé, kteří si občas někde něco stáhli.
---
 
zdroje:
Flags - http://en.wikipedia.org/wiki/Jolly_Roger
1 - http://forum.zive.cz/viewtopic.php?f=912&t=1188871&st=0&sk=t&sd=a
2 - JUDr. Jana Zezulová, Porušování autorských práv k hudebním dílům a filmům jejich zpřístupněním a rozšiřováním na internetu
3 - http://forum.zive.cz/viewtopic.php?f=912&t=1188871&st=0&sk=t&sd=a
4 - http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2012.aspx
5 - http://www.cpufilm.cz/rozsudky.html
6 - Kateřina Farná, Úložiště se tváří, že se nic neděje, in Právo, 31.8. 2013, str. 18
7 - http://technet.idnes.cz/konec-stahovani-filmu-a-hudby-se-blizi-konci-filesonic-a-fileserve-p9y-/sw_internet.aspx?c=A120124_134017_sw_internet_nyv
8 - http://www.bpn20.cz/clanky/stalo-se-na-file-hostingove-servery-uderily-spatne-casy/
 

JEDINÉ ROZUMNÉ VÝCHODISKO

06.12.2013 23:42

V každodenním běhu školního života se po letech stanou slohové práce vlastně rutinní záležitostí.  Je třeba je přečíst, je třeba je opravit a je třeba o nich s autory promluvit, aby příště byla slohovka lepší, případně, pokud je to možné, aspoň ne horší. Někdy ale mohou žáci a studenti svým přístupem docela překvapit - viz níže. Vzhledem k tomu, že šlo o jednu z posledních slohových prací, kterou pro mne tento žák psal, zůstane navždy otázkou, zda je to ještě slohová práce - úvaha, nebo už spíš zpověď.

 

STAL SE INTERNET OPRAVDU SKVĚLOU INFORMAČNÍ DÁLNICÍ, 

KTERÁ UČINÍ Z LIDÍ MOUDRÉ BYTOSTI?

 

Internet má dnes asi každý, staří i mladí. Je to místo, kde můžete najít opravdu všechno. Stačí jen naklikat do vyhledávače potřebný dotaz. Je pak velmi snadné dostat se k různým okruhům informací a ty zvláště potřebné si vypůjčit nebo ukradnout. Mezi takové velmi žádané informace patří například cizí slohové práce. Jejich vypůjčování si dnes oblíbily řady studentů a žáků, kteří právě tento typ informací kradou a myslí si, že je to učiní chytrými. Ale není to tak. Většina žáků, kteří přijdou ze školy domů, podobným způsobem s pomocí internetu udělá 90% všech domácích úkolů. Je to velmi pohodlné. Žák opíše čtvrtletní slohovou práci z internetu a pokud si učitel nedá tu práci s tím, že by text postupně např. s pomocí googlu ověřil,  tak na to, že žák práci opsal, vlastně ani nikdo nepřijde. Někteří se dokonce po takovéto krádeži cítí spokojeně a mají dojem, jako by byli velmi velmi chytří.  Ani já nejsem výjimkou. Celé roky jsem všechny úkoly opisoval z internetu.  Nebyla jedna jediná slohová práce, jeden jediný slohový úkol,  jedna jediná věta, které  bych napsal já sám. Opisoval jsem vždy a všechno a užíval jsem si ten pocit, že jsem vyzrál nad učitelem. Nikdy mě nenapadlo, že je to cesta, která nikam nevede a že ta slavná "informační dálnice" ze mě moudrého člověka neudělá, spíš naopak. K tomuto poznání mi stačilo celkem málo. Potkal jsem učitele, který měl ke každé slohové práci několik otázek. Už po první otázce jsem byl "nahraný" a při svých pokusech o odpovědi jsem vypadal  jako naprostý idiot. Když dnes přemýšlím o tom, jaký smysl má pro mě internet, jsou mé závěry docela smutné. Nejen, že jsem pochopil, že odhalit ukradenou slohovou práci je velmi jednoduché, ale navíc je mi také jasné, že když jsem si až do svých 15 let nikdy nezkusil žádnou takovou slohovou úlohou napsat, je téměř nemožné, abych měl nějakou použitelnou zkušenost nebo schopnost, která by mi pomohla v hodinách slohu nějakým způsobem uspět. Teď už  je mi to jasné, je zbytečné "slohovku" opisovat, stejně se na to přijde a dostanu za pět. Stejně tak je ale jasné, že v mém případě je zbytečné "slohovku" i psát, protože má "díla" jsou tak strašné průsery, že je učitel stejně nemůže hodnotit jinou známkou než "opět za pět". Zbylo mi tedy jediné rozumné východisko, práce nebudu ani opisovat ani psát. Nebudu je prostě vůbec odevzdávat. Výsledek bude totiž  ve všech třech případech stejný. A pro ostatní mám vzkaz: Internet a opisování z něho z vás chytráky určitě neudělá.

UŽ JSI ČET NOVÝ DRAKKAR?

07.12.2013 12:21

 

Zcela v duchu hesla trocha historie nikoho nezabije se v novém Drakkaru objevují tři velmi zajímavé články se vztahem k historii.  V každém z nich je k minulosti přistupováno tak, aby se v daném příspěvku stala lákavým kořením dodávajícím zpracovanému tématu nečekanou emocionální  "příchuť".  Charakteristika námořních přístavů je doslova prošpikována zajímavými historickými příklady, zajímavostmi a perličkami.  Lachtan, který přece jen vyplul se rafinovaně spoléhá na jeden zvláštní rys lidské zvědavosti, který většinu z nás nutí, abychom se jaksi automaticky snažili odpovědět na otázku, co by se stalo kdyby..., takže nám sice při čtení toho víceméně historického příspěvku rozum říká, že tohle se přece nikdy nestalo, ale snad právě proto s o to větší pečlivostí, úporností a zvědavostí čteme dál, dál a dál ... Závěrečné literárně historické nastínění vzniku, charakteru a zásadních principů detektivky pak je absolutní třešničkou na dortu, neboť kdo si kdy dovolil nejen zpětně kritizovat, ale  dokonce přímo obvinit už téměř sto let oceňovanou a  adorovanou královnu detektivky z hnusného podvádění a nefér hry? Takový přístup vás přiměje nejen k pouhému přečtení článku, budete zaujati a přinuceni k reakci ať už souhlasné nebo odmítavé, budete mít chuť autorovi napsat. Každopádně však budete o to nedočkavěji čekat na další díl!   

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2013_41_prosinec.pdf

DÁVNÁ LÁSKA

17.01.2014 22:31


 

Dobbse zaměstnávalo příliš mnoho jiných problémů, než aby ho zajímalo, jak sedí. Snažil se právě rozluštit prastarou záhadu, která dává tolika lidem zapomenout na vše ostatní.  Zoufale hledal odpověď na to, jak by se dostal k penězům. Tak to jsem nikdy nevěděl ani já. Stejně tak úplně přesně nevím, jak se stalo, že na otázku - jaký je můj nejoblíbenější western - odpovídám rychle a bez rozmýšlení:

"Poklad Sierry Madre!"

A vlastně jsem nikdy ani nepočítal, kolikrát jsem byl za divnýho a kolikrát jsem čelil nechápavému úsměvu, který byl reakcí na to, že má odpověď není Sedm statečných. Prostě Humphrey Bogart v Houstonově filmu mě doslova uhranul už někdy v době, kdy jsem chodil do první třídy základní školy.  Ovšem nezůstalo jen u toho.  Asi to řídil někdo shůry, takže v sedmé třídě jsem za dobré vysvědčení na konci školního roku dostal od své třídní učitelky knížku jménem Generál přichází z džungle  a ještě než uplynul rok, přečetl jsem od stejného autora několik dalších, třeba Loď mrtvých a Česáče bavlny. Je zřejmě těžké vysvětlit, co mě na těch románech tak lákalo. Začínají vždy celkem nevinně, ale při četbě každého z nich se současně s rozvíjením příběhu a gradací napětí spolehlivě dostavuje jedinečný a zvláštní pocit. Hrdinové všech těch příběhů žijí těžký život a často se potýkají s nepřáteli, kteří jsou mnohem silnější a které prostě není možné porazit, takže v tak "svobodné" soutěži prostě a jednoduše nelze uspět.  A přestože se ti obyčejní a zdánlivě bezmocní doslova brodí hnusem, nikdy se nevzdávají. Ovšem Traven neusiluje o to, aby někoho "nakazil" odvahou, nezdolností, energií nebo čímkoliv podobně pozitivním. Z jeho vyprávění pochopíme něco jiného. Někdy někde, a je to ta jediná reálná jistota našich životů, se zcela jistě i my sami utkáme se stejným hnusem, o kterém píše, a někdy někde budeme bojovat stejně beznadějně jako jeho postavy, ne však proto, že jsme skvělí a stateční, ale proto že nám prostě nic jiného nezbude..... 

+

Pro lidi, kteří měli Travenovy knihy rádi, pak bylo naprosto úžasnou třešní velikosti broskve na dortu jeho knih to, že v sedmdesátých letech o něm a jeho životě nebyly  ještě všeobecně dostupné jisté a ověřitelné informace. A tak bylo velmi velmi snadné znejistit učitele literatury dotazem na to, jestli by mi něco nepověděl o tom skvělém autorovi, který napsal tolik úžasných knih. Poté co učitel či profesor nedokázal odpovědět,  se zkoušení studentů z biografických údajů spisovatelů v hodinách literatury dostalo do zcela jiného světla.

Vzhledem k výše uvedenému je jasné, který článek v posledním třináctkovém Salonu mi udělal největší radost. A to navzdory tomu, že s tím, že by mě Travenovy romány nějak uváděly do rozpaků nebo že bych nad nimi byl v rozpacích, v žádném případě nesouhlasím:

+

"Když jsem se tehdy zeptal rodičů, jak se vyslovuje jeho příjmení, nebyli si jistí. Odhadovali, že to byl asi Němec. Jejich pochybnost mě zaujala, a to jsem ještě netušil, že je náznakem jednoho z velkolepých literárních tajemství. Travenovy knihy se ve dvacátých a třicátých letech 20. století dobře prodávaly. Byly přeloženy do dvaatřiceti jazyků. Přesto jejich autor dokázal zůstat v utajení. Vědělo se, že žije v Mexiku, odkud rukopisy přicházely, ale nic víc. S nakladateli byl pouze v písemném kontaktu, dopisy psal na stroji – včetně podpisu. Nechával se zastupovat mužem jménem Hal Croves, údajným Američanem žijícím v Mexiku, který vyvolával podezření, že je to sám autor. Dalším „podezřelým“ byl jiný Američan, účastník expedice za mayským dědictvím a výprav do venkovských oblastí Mexika, Bruno Traven Torsvan. Ani s jazykem Travenových knih to nebylo nijak jednoznačné – překládaly se z německých rukopisů do angličtiny. Travenova němčina však byla plná amerikanismů. Anglické verze se navíc výrazně lišily od německých originálů, autor do nich dopsal nové pasáže. A jeho angličtina obsahovala mnoho germanismů. Hon na Travena se stal jednou z literárních zlatých horeček své doby. Začala po úspěchu amerického filmu Poklad na Sierra Madre z roku 1948 a pokračovala pak až do sedmdesátých let. Objevovaly se spekulace, že za Travenem se skrývá Jack London, který svou smrt jen zinscenoval; že je to pseudonym mexického prezidenta A. L. Mateose; případně že Traven byl nemanželským synem německého císaře Viléma II.

 Postupně se ale vynořilo i několik realističtějších teorií. Bruno Traven byl prý německý anarchista, který pod jménem Ret Mahut vydával za první světové války v Německu vlastní časopis. Později, v roce 1919, vedl tiskové oddělení Bavorské sovětské republiky. Po porážce revoluce byl odsouzen k smrti, ale uprchl a podařilo se mu dostat se i bez dokladů do Anglie a poté do Mexika. Tam jako by se rozdělil do několika osob: zrodili se Bruno Traven Torsvan, Hal Croves – a spisovatel Bruno Traven.

 Jeho dílo ve dvacátých a třicátých letech i po druhé světové válce hluboce rezonovalo. Čtenáře zřejmě oslovily dramatické příběhy sociálního útlaku a snahy postavit se mu na odpor. Travenův záběr je ale širší.

 V Mostu autor předkládá prosté a sevřené vyprávění o tom, jak bílý muž přicestuje do zapadlé indiánské osady, kde sleduje přípravy na fiestu. Během nich se ztratí desetiletý chlapec. Ani účastníci příběhu, ani čtenář si nechtějí připustit, co je čím dál tím zjevnější – že se hochovi něco stalo. Příběh dokonale vykresluje nesmyslnost, nevysvětlitelnost lidského neštěstí; jeho nespravedlnost. Exotické kulisy přinášejí dobrodružství, které jsem kdysi jako kluk hledal – a zároveň je to dokonale vystižená rodičovská noční můra.

 Směs sociálních motivů a přesvědčivého vypravěčství učinila Travena atraktivním i pro česká nakladatelství. Ostatně, hledání jeho identity má také svou českou kapitolu – v roce 1964 přišel I. Růžička s teorií, že Traven je vlastně lounský dekadentní literát Arthur Breisky. Jméno Traven, čteno pozpátku, prý znamená „New Arthur“. Osudy obou spisovatelů se teoreticky mohly protnout – Breisky odcestoval ve svých pětadvaceti letech, v roce 1910, do Spojených států, kde se snažil existenčně uchytit. V českém prostředí to pro mladíka s rozsáhlým literárním přehledem, ale bez maturity (kterou odmítl složit) vypadalo beznadějně. A příliš se mu nedařilo ani ve Státech, nakonec přijal práci obsluhy výtahu v tamní německé nemocnici, který mu při neopatrné manipulaci rozdrtil hlavu. Identifikace mrtvého byla nemožná. Breisky uměl díky matce Němce dobře německy a vzhledem k jeho překladům Stevensona je zřejmé, že ovládal i angličtinu.

 Proti Travenovi jako talentovanému Breiskému ale hovoří jeden podstatný argument. Breisky byl dandy, dekadent a estét, snažící se povznést nad realitu. A Traven naopak skutečnost obhajoval, lépe řečeno viděl ji jako něco, co má estetickou a morální hodnotu samo o sobě.

 Pátrání po Travenově identitě nakonec uzavřela až práce žurnalistů BBC, kteří na konci sedmdesátých let přinesli důkazy, že spisovatel se kdysi narodil jako Otto Feige v dnešním Świebodzinu a že se sám Hal Croves na smrtelné posteli v roce 1969 přihlásil jak k Brunovi Travenovi, tak k Retu Mahutovi, svým alter egům. Všechny postavy Travenova záhadného životopisu se tak nakonec sešly v jedné.

 Také je ale možné položit si otázku, čím jeho knihy fascinovaly dřívější čtenáře a proč dnes nejsou populárnější. Kdy by měla být sociální témata aktuálnější než v době krize? Snad za to může Travenovo vypravěčství, které nenabízí univerzální odpovědi. Jeho indiáni, zlatokopové a námořníci sice tuší, že existuje něco jako spravedlnost, ale zároveň je jim jasné, že se k ní musejí dobrat sami. Autor navíc nezastírá, že je to cesta namáhavá a bez záruky úspěchu. Takže dnešní „rozpaky nad Travenem“ jsou asi docela přirozené."

 

In: 

MAREK TOMAN, Rozpaky nad Travenem, Příloha - Salon, str. 05,28.11.2013

Obrázek:

 http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/1/12/Treasuremadre.jpg

Další články:

http://www.vice.com/read/the-myster-of-b-travern-270-v16n12 m , http://www.ipernity.com/blog/cezar/310556

Film: 

http://www.youtube.com/watch?v=J64Dhd1cxMQ

PASTI MINULOSTI PART 1

08.02.2014 22:51

Čas letí a vše se mění, často je jeho běh tak rychlý, že i jen jednoduché vzpomínky je docela těžké uchovat. Zřejmě proto je nasloucháno těm, kteří se minulost snaží nějakým zjednodušeným způsobem uchovávat, třídit a katalogizovat.  Asi pak lépe vypadá a snadněji se pamatuje.  A tak nám média poměrně pravidelně předhazují různé tipy, přehledy a žebříčky toho, co prý bylo v minulosti "nejlepší" a co bychom si určitě měli přinejmenším pamatovat. Je zajímavé, že  předhozené informace mají hodnotu především pro toho, kdo minulost, o které tyto  informace mají vypovídat, nezažil. U mnohých, kteří inkriminovanou dobu sami zažili, ochází totiž k tomu, že utříděná a katalogizovaná minulost je nejen  ve velmi příkrém rozporu s konkrétními vzpomínkami, tzn. s tím, jak to doopravdy sami lidé vnímají a pamatují, ale dokonce mnohým pamětníkům připadá takový mediální obraz minulosti jako naprostá absurdita. 

Hudební magazín NME se pustil do žebříčku historicky nejlepších skladeb na světě. A kdo vyhrál? Kapela Nirvana a její hit s nezaměnitelným úvodním riffem Smells Like Teen Spirit. Seznam pěti set nejlepších skladeb všech dob vychází tento týden v časopisu a také digitálně.
Skladba Smells Like Teen Spirit vyšla v roce 1991 na slavném albu Nevermind. Písnička se velmi rychle stala hitem, ovšem její autor Kurt Cobain měl k jejímu úspěchu výhrady: "Vidím, že je to z pohledu komerčního úspěchu velmi dobrá skladba. Ale na můj vkus je moc uhlazená," řekl o dva roky později  ("I can see it's a good record from a commercial point of view but it's too slick for my tastes...

http://www.koule.cz/cs/rychlovky/nejlepsi-pisnicka-na-svete-smells-like-teen-spirit-od-nirvany-tvrdi-nme-45883.shtml 

Tedy viděno očima zaměstnanců New Musical Expressu by měla být právě tahle skladba  pro lidi tou nejzářivější hudební vzpomínkou, tím nejlepším, co nám v oblasti hudby naše minulost odkázala. Je možné, že s tím budou někteří lidé i souhlasit, ale v mém případě jejich "utřídění" minulosti spíše připomína "opravu", která je v naprostém rozporu s tím, jak hodnotím prožitou dobu já.  Je pravda, že jsem existenci skupiny i písničky zaznamenal, ovšem v žádném případě nedokážu pochopit, proč by měla být tou nejlepší na světě. A samotný fakt, že někdo něco podobného tvrdí mě nejen udivuje, ale i děsí. Nirvana a její úspěch generovaný za pomoci MTV a amerického vydavatelského labelu Geffen records jsou pro mě strašidelným příkladem toho, jak si v devadesátých letech svými velkými zisky zaslepené major labels začaly myslet, že i v oblasti rockového a metalového mainstreamu mohou uplatnit postupy do té toby obvyklé jen v oblasti komerčního popu. Labely tehdy opravdu dokázaly vyrobit svou megahvězdu téměř ze dne na den a prodat ji do té doby nevídaným způsobem a s neuvěřitelným ziskem. Co na tom, že k jeho dosažení bylo použito i takových prostředků, ze kterých mnoha lidem (včetně mě) bylo (a vlastně dodnes je) vvysloveně ouvej .  V prvních měsících se možná mohlo zdát, že tak mimořádný rozsah zisků dosažených na základě úspěchu jedné skupiny (a v podstatě jedné písničky) by mohl opravňovat Geffen Records  k použití takových metod. Ale byl to omyl. Vystřízlivění přišlo poměrně rychle a bylo docela kruté. Podobný úspěch idolu, jehož popularita by nebyla založena na dlouholetém koncertování a dlouhodobém vztahu s fanoušky, ale byla by "ze dne na den" vygenerována vydavatelskou společností se od té doby v oblasti rockového mainstreamu žádnému dalšímu labelu zopakovat nepodařilo.  Přesto ani s dlouhým časovým odstupem a s možností opakovaného soustředěného poslechu nemůžu souhlasit s tím, že by Smells like teen spirit měla být tou "historicky nejlepší skladbou na světě". Naopak čím víc času uplynulo, tím víc jsem si jistý, že jsem se ve svém střízlivém postoji k Nirvaně a jejím albům (narozdíl od Michaela Azerada) nespletl.  

- - - 

Feb 20 - "Když se těsně před koncertem rozsvítí světla a dav začne nadšeně burácet, nechává mě to naprosto chladným. Nedokážu přijímat lásku a obdiv lidí. Nemůžu už vás všechny podvádět. Není to fér. Je to nejhorší zločin, jaký si umím představit. Okrádám lidi tím, že předstírám, jak mě to hrozně baví. Občas mám pocit, jako bych měl před vstupem na jeviště píchačky." KURT COBAIN In Rock & Pop březen 1996, 3/149, ročník VII

Feb 4  - "Nevím, jestli je grunge skutečně mrtvý, ale myslím si, že už nepřináší nic novýho a zajímavýho. Po rozpadu Nirvany to jakoby zůstalo na jednom místě. Všechny ty kapely, co přišly potom, už jen opakují to, co tady bylo. Vydávaj sice desky a některý z nich jsou docela dobrý, ale vývoj jako by se zastavil. Proto se nový kapely vracej do sedmdesátejch a osmdesátech let." BUTCH VIG, Rock a Pop, č. 1/147, Leden 1996

Jan 29  -  "Pokud jde o grunge, myslím si, že je to největší zaprodání se a nejostudnější zrada, kterou kdy rock´n´roll zažil. Skalní metaloví fanoušci ale nejsou hloupí a dobře vědí, že 99% grunge tvoří kopie jinejch kopií a všechno se to sbíhá u jedný jediný skladby - Smells Like Teen Spirit. Lidi to poslouchají, protože jim to média vtloukají do hlavy a není jednoduchý dostat se k něčemu jinýmu, co má sice větřší hodnotu, ale bohužel se to zrovna moc neprodává." MICHAEL WEIKATH in ROCK & POP, 4/50 ročník VII, Duben 1996, str. 32

Dec 31 -  "Nemusím ohlašovat nový nástup metalu, protože tahle muzika - ať se to někomu líbí nebo ne - tady zkrátka pořád je a nikdy nezmizela. A zaručeně tu ještě hodně dlouho bude ... jenom u nás fungují stovky a po celém světě pak desetitisíce skupin, které lze označit za tak či onak metalové. Fakt, že 99 % z nich nenajdete v oficiálních hitparádách a neuvidíte v televizi je o něčem jiném." Petr Korál in ROCK a POP 1999/3, str 19.

Jul 21  -  "Nepodřizovali jsme se trendu a hráli pořád to samé. Měli jsme dobrou podporu fanoušků v Japonsku a také se otevřel trh ve východní Evropě, takže se pro nás objevily nové šance. Je pozoruhodné, že nikdo z kapely neměl tendenci zkusit něco ve stylu grunge. Všichni jsme to cítili stejně a v klidu pokračovali po vlastní linii. Jsem toho názoru, že jakmile začneš hrát podle trendů, stává se z tebe hudební prostitutka." RONNIE ATKINS in Spark 7/2010, str. 89

Jul 16  - "Grunge a hlavně nahrávací společnosti téměř zničily celou komunitu osmdesátkového rocku. A to nemluvím jen o kapelách. Také mám na mysli fanoušky...." CLAUS LESSMAN in Spark 7. 2010, str. 81

Jan 5 - "Najednou se objevila Nirvana a jiné podobné kapely a to už nebyl metal v pravém slova smyslu. Nelíbil se mi jejich zvuk, styl jakým hrají. Dvacet let jsem se věnovala metalu a bylo těžké sledovat, že tak nudné kapely slaví úspěch. I to byl důvod, abych odešla z hudební scény. Musela bych se podřítit trhu..." LITA FORD in Spark 1/2010, str. 31

Oct 28 - Myslím, že nejdůležitější byl fakt, že jsem se nikdy nezastavil ani kvůli grunge, ani kvůli něčemu jinému. Pořád jsem pokračoval dál a dělal to, co mě vždycky bavilo. Kdybych se zastavil nebo začal měnit svůj styl, okamžitě bych o fanoušky přišel. Mám obrovské štěstí, protože mí fanoušci jsou skutečně věrní a chodí na naše koncerty celá léta. RONNIE JAMES DIO in Hardrocker 9/2009, str. 11.

Oct 24 -   PAINKILLER? "Definice všeho, o čem je heavy metal! Každá skladba je vynikající! Zvuk zcela nedostupný a nechytatelný do dnešních dní! Skvělá hra, výborné bicí, hvězdné kytary a možná vůbec nejlepší představení Roba Halforda všech dob!" Stefan Kaufmann (Accept) in Spark 10/2009, str. 58

Oct 11 -   "Celá devadesátá léta nám bylo omíláno: Rocková hudba teď musí být depresivní a skupiny se na podiu musí tvářit unuděně a naštvaně. No, my si ale rock´n´roll takhle nepředstavujeme. Při nahrávání našeho 3. alba jsme se opravdu dobře bavili a doufáme, že ho budete mít rádi i vy. Pouštějte si ho hodně hlasitě a přijďte na koncerty." Vzkaz na poslední straně bookletu k albu ELECTRIC od švédských M.ILL.ION z roku 2004

Sep 12 - "Jediné, co jsem opravdu chtěl, bylo, abychom dostali zase opět výraz ala MOTORHEAD. Miluji jejich nekompromisní sound. I když se to za ta léta příliš nemění. Je to stejné jako s AC/DC, prostě to hraje." ROMAN IZZY IZAIÁŠ (Doga) in Spark 7/2009, str. 87

Aug 20 -  "Stejně každý jednou dospěje k názoru, že kapely jako Metallica, Iron Maiden, Scorpions, Black Sabbath, Slayer, AC/DC jsou nedostižné. Jsou to děti ulice, a proto se staly ikonami. Jejich úspěch je vydřený, nejsou to mediální bubliny, ale skuteční hudebníci." Rob Gavestany (DeathAngel) in Spark 8 /2009 str. 58

- - -

NEVINNÁ ???

22.07.2014 19:53

 

Byla to původně úplně nevinná záležitost. Taková obyčejná hra. Vlastně je těžko říct, zda počítačová nebo lidská. Má v sobě kousek obojího. A pro mě se stala hrou nejmilejší. Potkal jsem se s ní ve věku, kdy už jsem nejen kuličky celá desetiletí nehrál, a tak je má radost  ze znovunalezeného nadšení pro hru snad i pochopitelná. Na začátku toho všeho byl jeden agresivní banner. Vtrhl na obrazovku mého počítače a setrval tam. Díky tomu se přede mnou objevily tanky T34 v celé své kráse. Sledoval jsem několik těch akčních scén a v mé mysli se objevily nostalgické vzpomínky na čtyři oblíbené hrdiny starobylého seriálu. Možná mě právě nostalgie vedla dál, mohl to ale klidně být i nepolapitelný Bílý tygr. Dovolil jsem banneru, aby mě přenesl na jeho domovské stránky. Tanky byly i tam. A taky popis hry i výzva k registraci a hraní:

Hra Tanki Online osloví i ty nejnáročnější hráče! Dá se říct, že se jedná o naprostou herní pecku v hrách pro 2 a více hráčů přes internet. Příčin slávy je hned celá řada. Tanki Online se nese v duchu jedinečně přívětivé 3D grafiky, která působí neopakovatelným dojmem. Hra s je populární nejen kvůli perfektnímu designovému zpracování! Příznivci si ji vychvalují i kvůli výborné hratelnosti a zábavnosti. Budete bojovat proti ostatním hráčům z celého světa. Nejdříve si projděte tutorial, kde si vyzkoušíte ovládání tanku, poté si zvolte vaši přezdívku a heslo. Pak už se vrhněte do nelítostné bitvy proti ostatním hráčům...

 

Tak jsem se vrhl. A druhý den znovu, třetí taky, čtvrtý taky, pátý….  Ani jsem se nenadál a ze dnů se skládaly měsíce a roky. Zdánlivě se  zas až tolik nezměnilo a herní závislost mi nezpůsobila nějaké výraznější zhoršení kvality života. Když jsem přišel do školy, nevěnoval jsem se diskusi o mé hře v hovorech s kolegy a spolužáky, neb ji nikdo nehrál. Ve volném čase jsem dělal i spoustu jiných věcí a hraním jsem trávil zhruba hodinu denně. Spát jsem chodil tak jako jindy a když jsem někdy zamířil na lože později, důvodem nebyla samotná hra. V herním světě jsem se ani neutopil, ani se pro mě nestal tím jediným pravým světem. Vždy jsem dokázal rozeznat simulaci od skutečnosti a v důsledku toho jsem nikomu z kolegů v práci jeho vozidlo nerozstřílel. Když už pro nic jiného, tak jsem nestřílel prostě z toho důvodu, že do práce tankem nejezdím. V průběhu let však přece jen nastal jeden okamžik, kdy jsem si uvědomil, že hra s mým životem v určitém smyslu neladí. S odehranými roky mi v herním světě přibývaly různé zkušenosti, zdokonaloval se můj stroj, zlepšoval se stav mého konta i plat a kariérní postup byl vcelku pravidelný. Z toho, že se tak neděje i v mém skutečném životě, však hru rozhodně vinit nelze. Můj vztah k ní je i po všech těch letech veskrze pozitivní, přestože hraní samotné už by mohlo být jen rutinou. Nikdy se tak ale nestalo, ani by nemohlo. Nejoblíbenějším herním módem je totiž týmová hra, ve které je každý zúčastněný odkázán na těsnou kooperaci se svými spoluhráči. Při takovém způsobu hry nejen, že se vlk samotář moc neuplatní, ale ani samotářem dlouho nezůstane. Vždy je třeba předem vědět, kdo bude v záloze, kdo na pravém či levém křídle a kdy začne útok. Je třeba povzbudit toho, komu se nedaří, a brblat na toho, kdo zapomněl, že vítězství přinese jen týmová spolupráce. Dynamika boje a adrenalin z něj vyplývající donutí každého komunikovat pomocí battle chatu s ostatními hráči. A dřív nebo později se tak z hráčů stávají opět lidé, kteří se každý večer scházejí hlavně proto, aby si povídali. A dřív nebo později se tak z lidí stávají přátelé, kteří se každý večer scházejí, aby byli spolu navzdory všemu, co je rozděluje. Zmizí rozdíly věku, původu, času, prostoru a vznikají letitá přátelství, která se z prostoru herního přelévají i do reality. Odhazují se nicky, odhalují se skutečná jména, vzájemně se mění  adresy, maily, fotky, probírají se zajímavá témata, plánují se dovolené, na kterých by bylo možné se potkat. A tak když den za dnem usedám k počítači a loguju se do svého hangáru, těším se na Yari Mléčnou z Mariupolu, Oděsana Jedenáctku,  kramatorskou Háďě Zmey, Olju  Kyjevskou, Annu, Natálju i Raráška….

POST SCRIPTUM:

Ano, hru i své spoluhráče mám velmi rád a nesčetněkrát jsem s nimi a díky nim zažil radostné pocity. Na druhé straně musím přiznat, že pro mnohé z nich, vlastně spíš pro nás všechny, se hra doslova materializovala v realitě způsobem, který si nikdo nepřál. V průběhu května se vlastně všichni hráči pocházející z jihovýchodu Ukrajiny odmlčeli, protože tanky přijely až k nim domů a změnily jejich města a vesnice v ruiny. 

Co k tomu říct? 

"Držme se, děti!"

 

 

NEIL CLARK - NOVÝ DON QUIJOTE?

02.08.2014 11:59

Taky jste někdy měli chuť si s autorem článku v novinách či na  blogu popovídat? Mně už se to docela dost dlouho nestalo. Jenže v dubnu jsem si četl  úvahu Neila Clarka nazvanou „I´m confused, can anyone help me?“* a ona od té doby pořád poletuje kolem mě a stále mě pošťuchuje a provokuje. Někdy pláče, někdy se posmívá, ale prostě a jednoduše pořád mi nedá a nedá pokoj a opakovaně se ke mně vrací. Je záhada, čím to je. Zřejmě je to dobrý článek. Provokuje, rýpne si do svědomí, neposedně graduje a na závěr položí otázku, kterou z hlavy nejde jen tak jednoduše vyhnat a která dlouho vrtá hlavě. 

 Jsem bezradný. Před několika týdny nám na Západě tvrdili, že „je velmi dobré“, že lidé obsadili vládní budovy na Ukrajině. Tito lidé, říkali nám naši političtí vůdcové a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků, „protestují za demokracii“. Vláda USA varovala ukrajinskou vládu před použitím síly proti těmto „demokratickým demonstrantům“ – a to dokonce i poté, jak jsme se všichni mohli na vlastní oči přesvědčit, kdy byli mezi nimi neonacisté házející mezi policisty „Molotovovi koktejly“ a jiné předměty, rozbíjející sochy a zapalující budovy.

Teď, po uplynutí jenom několika týdnů, nám zase tvrdí, že lidé, kteří obsadili vládní budovy na Ukrajině, nejsou „protestujícími demokraty“, jsou to „teroristé“ a „ozbrojenci“.

Tak proč tedy obsazení vládních budov na Ukrajině v lednu bylo výborné a v dubnu odporné? Proč použití vládních sil proti protestujícím bylo zcela nepřijatelné v lednu a je přípustné dnes? Opakuji: jsem zmatený. Dokáže mi to někdo vysvětlit?

V zimě navštěvovali protivládní demonstranty na Ukrajině mnozí z předních západních politiků včetně Johna McCaina a Victorie Nuland ze státního departamentu USA, kteří tam rozdávali sušenky. V posledních týdnech se v mnoha zemích západní Evropy konaly masové protivládní protesty. Ale ty nikdo nepodpořil, ani tyto osobnosti ani přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků. A protestanti od úředníků státního departamentů USA nedostali žádné bezplatné sušenky.

Zdá se mi, že pokud by McCaina a Nuland tak milovali protivládní protesty v ulicích Evropy a viděli v nich skutečnou formu „demokracie“, projevili by solidárnost s demonstracemi, které se konaly mezi jinými i ve městech jako je Madrid, Řím, Atény a Paříž. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Před několika týdny jsem viděl rozhovor se státním sekretářem USA Johnem Kerry, který v něm prohlásil: „Není přece možné vtrhnout do jiného státu pod smyšlenou záminkou a hájit tam své vlastní zájmy“. No, asi bych měl připomenout, že za posledních 20 let USA nejednou postupovaly právě tímto způsobem.

Možná jsem zapomněl na tvrzení o tom, že má Irák zbraně hromadného ničení? Možná se mi v roce 2002 a na začátku roku 2003 zdálo, jak se politikové a představitelé neokonzervatizmu denně zjevují v televizi, aby nám, plebsu, mohli tvrdit, že musíme jít bojovat s Irákem kvůli nebezpečí hrozícímu ze strany smrtonosného arzenálu Saddáma? Proč je demokratické lidové hlasování na Krymu o otázce připojení k Rusku horší, než kruté a krvavé napadení Iráku – útok, v jehož důsledku zahynul přibližně milión – 1 000 000!!!!!!!! – lidí? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

Kromě toho nám západní politikové a mediální odborníci s vážným výrazem ve tváři tvrdí, že krymské referendum není platné, protože bylo provedeno v podmínkách „vojenské okupace“. No tak tedy já jsem se zrovna před chvílí díval na reportáž o volbách v Afganistánu, které probíhají v podmínkách vojenské okupace. Západní činovníci, takoví jako třeba vedoucí představitel NATO Anders Fogh Rasmussen, tam vykřikují něco jako „je to historický moment pro Afganistán“ a veliký úspěch „demokracie“. Proč je hlasování na Krymu odepisováno a volby v Afganistánu vynášeny do nebe? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Sýrie také vzbuzuje řadu otázek. Říkali nám a stále nám tvrdí, že skupiny radikálních islamistů jsou vážnou hrozbou pro světový mír, bezpečnost a pro náš západní „styl života“. Že „Al-Káida“ a jiné podobné skupiny musí být zničeny, že proti nim musíme vést ustavičnou „válku proti terorizmu“. A přesto naši lídři v Sýrii podporují právě tyto radikální skupiny v jejich válce proti světské vládě, která respektuje práva náboženských menšin, včetně té křesťanské.

Když v Sýrii vybuchují bomby „Al-Káidy“ a jejích spojenců a hynou nevinní lidé, naši lídři to neodsuzují. Odsuzují pouze světskou syrskou vládu, která bojuje s radikálními islamisty. Naši lídři a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků si zoufale přejí svržení této vlády. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 A co práva homosexuálů. Říkají nám, že Rusko je velice špatný a zaostalý stát, neboť přijalo zákon zakazující propagandu homosexuality mezi nezletilými. A naši lídři, kteří kvůli tomu bojkotovali zimní Olympiádu v Soči, klidně navštěvují země Perského zálivu, kde mohou homosexuály zavřít do vězení, nebo je dokonce popravit. Jsou to oni, kdo tak vřele vítají zástupce tamních vládců a žádná práva homosexuálů přitom nepřipomínají.

Je zřejmé, že věznění nebo poprava homosexuálů je daleko horší, než zákon, který zakazuje propagandu homosexuality mezi neplnoletými. Proč tedy naši lídři, když jsou tak upřímně znepokojeni právy homosexuálů, útočí na Rusko, a ne na ty státy, které homosexuály vězní a popravují? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 V nesčíslných novinových článcích nám tvrdí, že maďarská ultranacionalistická strana Jobbik je velice špatná. Její vzestup vyzývá veliké znepokojení, i když tato strana dokonce ani nemá zastoupení v parlamentu a zřejmě se do něj ani nedostane. A z druhé strany na Ukrajině neonacisté a ultranacionalisté zaujímají posty v nové vládě a naši západní lídři je s entuziazmem podporují. V únoru neonacisté a ultrapravičáci sehráli klíčovou roli při svržení demokraticky zvolené ukrajinské vlády prostřednictvím „revoluce“, kterou Západ přivítal. Proč jsou ultranacionalisté a ultrapravičácké skupiny nepřípustné v Maďarsku a přípustné na Ukrajině? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Říkají nám, že Rusko je agresivní, imperialistický stát, a že si NATO dělá starosti  s protiopatřeními proti ruské „hrozbě“. Nedávno jsem se podíval na mapu a uviděl, že s Ruskem hraničí, nebo se v jeho blízkosti nachází, velké množství států, které jsou členy NATO – vojenské aliance v čele s USA, jejichž členové za posledních 15 let bombardovali a útočili na mnoho států. Neviděl jsem však ani jeden stát vedle Ameriky, který by byl členem ruské vojenské aliance. Neviděl jsem ruské vojenské základny nebo rakety v zemích hraničících se Spojenými státy nebo takové, které by se nacházely v jejich blízkosti. A přece nám pořád tvrdí, že „agresorem“ je Rusko. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?*

Co říct, jak odpovědět? A je jisté, že se sám pan autor ptá vážně? Je možné, že by sám pan autor odpověď neznal? Je možné, že by nevěděl, že vlastně všechny televize, všechny radiové stanice, všechny noviny, všechny časopisy a všechny jen trochu významnější internetové stránky se zprávami mají vždy a za všech okolností připravenou tu „správnou“ odpověď, která je jednoduchá, srozumitelná a specificky lákavým způsobem pro každého přijatelná? Dochází tu ke zvláštnímu paradoxu. Všichni lidé našeho západního světa dostávají správnou odpověď vlastně na každou důležitou otázku v dostatečném předstihu a je jim předestírána opakovaně v takových podobách a takové frekvenci, aby ve chvíli, kdy je položena, nemuseli ani váhat ani přemýšlet. Stačí jen poddat se reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu odpovědět tak, jak je žádáno. Vlastně je to pro všechny zúčastněné mnohem jednodušší a pohodlnější. Lidi z přemýšlení nebolí hlava a politici mají taky snadnější život, když je nikdo s nepříjemnými otázkami nebo dokonce myšlenkami neotravuje.

Vlastně to docela dost přesně odpovídá Orwellově představě naší budoucnosti: „proléti… jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život...“ I tak si ale myslím, že Orwell byl přílišným optimistou. Představoval si totiž, že k tomu, aby lidé byli schopni s vnitřním  souhlasem a v rychlém sledu přijímat vzájemně protikladné myšlenky, bude nutné efektivně měnit minulost, tzn. změnit všechny zmínky o minulých událostech i osobách, které by mohly lidem bránit v tom, aby s radostí přijali to, co ještě včera bylo nemyslitelné a nepředstavitelné. Orwell zřejmě věřil, že i v realitě strašidelné celospolečenské manipulace  bude velmi obtížné zbavit člověka intelektu a lidskosti. A tady je i odpověď pro Neila Clarka. Svou úvahu graduje směrem k závěrečné otázce právě z toho důvodu, že v jeho duši je stejně naivní naděje, jaká byla i v Orwellovi. Myslí si, že donutit lidi k doublethinku** je obtížné a vyžaduje to mnoho úsili. Spoléhá na to, že si lidé jeho článek přečtou a budou se pídit po nějaké odpovědi.

Není to dobrá zpráva, ale nebudou. Prostě a jednoduše se poddají reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu nejen odpovídají, ale i myslí tak, jak je žádáno.

Aspoň naprostá většina z nich…

z nás…

Neil Clark, The Guardian. Jsem bezradný, vysvětlí mi to někdo? 

http://nazorycz.cz/politika/neil-clark-the-guardian-jsem-bezradny-vysvetli-mi-to-nekdo/

Neil Clark, I'm confused, can anyone help me? 

- www.neilclark66.blogspot.cz/2014/04/im-confused-can-anyone-help-me.html

http://rt.com/op-edge/west-leaders-ukraine-democracy-600/

 

* *

Viz Wikipedie: "Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit."

JDEME SPRÁVNOU CESTOU?

20.08.2014 20:34

 

Karel Trnka ve svém článku Válečná propaganda  popisuje postup, jakým veřejnoprávní média zpracovávají informace o situaci na Ukrajině a podrobně popisuje posuny významů, které ve výsledku vedou k manipulaci s fakty samotnými. Ve své úvaze se dostává až k tomu, že označuje určité postupy za manipulaci záměrnou. Domnívám se, že v tomto případě je až příliš velkým optimistou (nebo příznivcem konspiračních teorií) především v tom ohledu, že předpokládá, že česká média nějakým více či méně samostatným způsobem informují o tom, co se na Ukrajině děje. Pokud by tomu tak bylo, skutečně by bylo možné někdy vznášet určité námitky ohledně spolehlivosti nebo ověřenosti některých zpráv. Avšak v situaci, kdy media většinou v podstatě pouze předkládají překlad již hotových "ideově sjednocených" zpráv ze západoevropských, nebo dokonce ukrajinských médií, je marné bědovat nad tím, jestli zpráva byla potvrzena potřebným počtem nezávislých zdrojů. Domnívám se, že do očí bijící hlouposti, které poletují naším mediálním prostorem, vznikají poměrně jednoduchým způsobem – pokoušíte-li se důsledně přeložit z angličtiny nebo němčiny do češtiny hloupost, často se může stát, že výsledný překlad vyznívá ve výsledku ještě mnohonásobně hloupěji než původní text. Je až morbidní, co všechno se tak i v českých zprávách objeví. Mohlo by se pak zdát, že sledování českého zpravodajství o Ukrajině ztrácí smysl, ale není tomu tak. I v situaci, kdy vím, že čtu nebo poslouchám pouze překlad něčeho, s čím o něco dříve přišli Reuters, CNN nebo BBC, zůstávají ve hře další zajímavé faktory. Pro mě osobně jsou významné především dva – výběr zpráv, které jsou publikovány, a potom i frekvence, s jakou se objeví ve veřejnoprávních médiích, pokud se tedy objeví. Myslím, že v dlouhodobějším horizontu je velmi poučné porovnat, zda a s jakou frekvencí se v našich médiích objevily i následující zprávy. Je zajímavé, že některé z nich jsou publikovány opakovaně a v celé řadě médií a na druhou stranu některé z nich se do širšího povědomí nedostanou vůbec. Klíč, podle kterého jsou některé informace určeny ke zveřejnění a jiné k zapomnění,  je zřejmý. 

NAJDETE HO?

 

Tzv. černá rota Berkutu provedla v lednu a únoru tohoto roku smrtonosnou střelbu do neozbrojených kyjevských prodemokratických demonstrantů v Institutské a Hruševského ulici. Je velké množství obětí. 

Představitelé prokuratury oznámili, že příslušníkům Berkutu, kteří byli ve vazbě v souvislosti s událostmi na Institutské a Hruševského ulici, vina nebyla prokázána.

---------------

Všechny osoby, které zahynuly dne druhého května při požáru v oděském Domě odborů byly občany Ruské federace.

Zpráva z lékařského ohledání obětí požáru v oděském Domě odborů uvádí, že většinu obětí se podařilo identifikovat. Všichni zemřelí byli Ukrajinci z Oděsy nebo Rusové, kteří však žili v Oděse už řadu let.

-----------------

Ruská vláda zcela nepokrytě vysílá na území jihovýchodní Ukrajiny ozbrojence a poskytuje jim výcvik i těžkou výzbroj.

Navi Pillay opakovaně prohlásila, že pozorovatelé OSN nemají žádné důkazy o tom, že by separatisté na jihovýchodě Ukrajiny byli vyzbrojováni Ruskou federací.

----------------

Granáty devastovaly centrum Doněcku. Ukrajinská armáda ostřelování středu města z těžkých zbraní popírá: „ Z těžkých děl ani letadel města neostřelujeme. Vzdušné síly ničí pouze kolony nepřátelských vozidel …“

Organizace Human Rights Watch i OBSE opakovaně potvrdily, že dělostřelba a letecké bombardování zasahují obytné čtvrti a že jsou velké oběti mezi civilním obyvatelstvem. Pozorovatelé OBSE se pokusili zjistit původce bombardování. Uvádějí, že nejde viníka označit úplně pokaždé, ovšem nejméně osm případů z deseti ostřelování připadá na vrub ukrajinské armády.

----------------

"Terorista z Doněcké lidové republiky s trofejí" se nechává fotografovat s hračkou, kterou ukradl mrtvému dítěti.

Příslušník domobrany, který přivedl členy mezinárodní komise k troskám boeingu MH17 zvedá dětskou hračku z hromady trosek a říká: "Podívejte se, koho sestřelili ! Vidíte?", pokládá hračku zpět, pak smeká čepici a křižuje se...

-----------------

Boeing MH17 sestřelili proruští separatisté pomocí komplexu Buk, který jim byl poskytnut ruskou armádou, Rusko nese přímou zodpovědnost…

Hned v prvním interview představitel mezinárodní komise oznamuje, že na trupu letadla jsou stopy po střelbě z kulometu, ale že je nutné vyčkat dalšího vyšetřování…

---------------

Proruští separatisté odcizili platební karty mrtvých z Boeingu MH17, aby se pokusili z účtů získat hotovost. Banky, které zaznamenaly změny na účtech obětí činí protiopatření.

Z neoprávněných výběrů hotovosti a převádění peněz z účtů obětí letu MH17 byla obviněna malajsijská bankovní úřednice.

---------------

Prezident Ukrajiny Petro Porošenko oznámil,  že na území Ukrajiny vstoupila kolona ruské vojenské techniky, přejela hranici RF s Ukrajinou a poté byla zničena.

Příslušní úředníci USA a Velké Británie uvedli, že existenci takové kolony nelze potvrdit, Rusko prohlásilo, že žádná ruská vojenská kolona hranici nepřekročila. Snímky, které byly použity jako potvrzení slov Petra Porošenka, byly pořízeny na silnici ještě na ruské straně hranic.

 

Klíč:

- - -

Zprávy napsané červeně se objevily opakovaně v českých televizních stanicích, rozhlase, denním tisku, na internetu na stránkách aktuality.cz,  novinky.cz a dalších.

- - -       

Zprávy napsané bílou barvou lze dohledat v oficiálních médiích pouze v angličtině. Některé z nich se ale objevily i česky u nezávislých blogerů.

 

POZNÁMKA:

Nebylo by možné alespoň  ty nejemotivnější zprávy uvádět následující den na pravou míru? Vždyť  přece tisková oprava v důsledku omylu je přece celkem  elegantní řešení, které by nikoho až tak nebolelo. 

Nebo je snad takový postup zakázán?

 

ČESKÝ MEDIÁLNÍ EVERGREEN

23.08.2014 14:53

Naprostým evergreenem téměř každé zpravodajské relace českých médií  jsou už několik měsíců optimistické informace o vítězném postupu ATO na jihovýchodě Ukrajiny.

Jejich frekvence je tak zběsilá a ozývají se z tolika stran a v takové spoustě podob, že zřejmě jen málokdo je schopnen uchovat si rozvahu a schopnost normálně přemýšlet. Nejen novináři a politici, ale další a další lidé postupně upadají do jakéhosi hypnotického tranzu, ve kterém jim zabíjení a vraždy připadají normálnější než vyjednávání… 

Mám pocit, že z možností, které máme, právě tahle určitě není není ta správná. 

Chcete vědět proč si to myslím? Důvodů je několik.

1.

Především předpokládám že není správné, aby sdělovací prostředky v zájmu zdánlivě jakkoliv dobrých úmyslů publikovaly opakovaně a po dlouhé období nesprávné, nebo dokonce přímo lživé informace. A to vše bez jakékoliv reflexe a zodpovědnosti. Celé měsíce mohly být v mediálním prostoru vydávávny  propagandistické texty za skutečné informace bez sebemenší snahy o jejich ověření, navíc ani v okamžiku prokázání toho, že TV, radio, tisk nebo informační servery reprodukovaly nesprávné nebo lživé informace, nedošlo k jejich dementování, nebo alespoň korekci.

2.

Vždy JEN jedna "strana také určila další slovník popisu událostí, přičemž využila faktu, že mezi prostými a méně vzdělanými konzumenty médií - a těch je statistická většina - je Rusko stále vnímáno jako zlo. Konkrétně vzhledem k vyslání okupačních vojsk v roce 1968, později do Afghánistánu. Prostě Rusko je v myslích mnohých ještě dnes ztotožňováno se Sovětským svazem a kvůli tomuto oslímu můstku zaujímáme postoje jako za studené války.

3.

V komunikaci „proevropských“ už dávno před klíčovými událostmi, které působily jako spouštěč, dokonale fungovaly všechny nástroje řízené komunikace. Událostmi se vždy ofenzivně určila agenda (agenda setting) a ta se vnutila druhé straně. Násilnými kroky (střelba do demonstrantů na Majdanu, sestřelení letadla, zmasakrování „konvoje s uprchlíky“) se do jinak racionálně posuzovatelného konfliktu zapojily emoce. Nastavil se tak referenční rámec vnímání informací (framing) vázaný na „náš“ vztah ke stranám. Určilo se bipolárně a bez vazby na fakta, kdo je dobrý a kdo je zlý („chtěli jen vstoupit do EU“, „chtěli jim zabránit v cestě za svobodou“, „už zase bijou naše děti“). Na tomto hřišti se pak hrála hra na „ty dobré“ a „ty zlé“. Fakta se nezávisle a nezaujatě neanalyzovala, protože byly vždy vytvořeny okolnosti, které tomu bránily.  " * 

4.

Je zřejmé, jakou hru a podle jakých pravidel s námi média hrají. Ovšem ještě víc než  absurdita téhle hry na mě  působí něco jiného. Od lidí z jihovýchodu Ukrajiny nás nedělí jazyková bariéra a prostřednictvím mobilu, skypu, chatu, mailu, facebooku... je možné povídat si s nimi  téměř o všem, co se objeví v našich médiích. Je tak jednoduché dozvědět se  o tom, jak se věci mají…, stačí se zeptat…

-----------

это у вас мирно и спокойно ...можно спокойно гулять ... вы живёте совсем в другом мире ...где тихо и спокойно ... и где ваши политики стараются сделать хоть какието благо для людей ...

U vás je mír a klid, klidně si můžete vyjít na procházku, žijete v úplně jiném světě, kde se politici snažili udělat aspoň něco dobrého pro lidi...

-----------

а нашей стране до этого очень далеко ...одни убивают ...другие устраивают мобилизацию...а третьи подают в отставку ...так что простой народ никому не нужен...

A u nás něco takového snad ani není možné, jedni zabíjejí, druzí mobilizují a třetí dávají demise, takže obyčejní lidé nikoho nezajímají...

-------------

я могу тебе кинуть ещё что то ...но это так ужасно ...я и сам не могу это смотреть ...и каких там 500 ....там озёра и леса ...одно мясо ....

Mohu ti poslat kolik chceš obrázků, ale je to tak strašné, že se na to prostě ani nedokážu dívat, jen 500 obětí?   Hloupost!!! Tam jsou jezera i lesy plné mrtvol, prostě masakr…

---------------

там и птиц нет и кошек... дети ко мне отправили...а сами там ...трудно всё бросить и уехать в никуда ... и там трудно оставаться ...

Nikde už nejsou ani ptáci ani kočky…. děti ukryli u nás a mnozí se tam vrátili… je těžké všechno opustit a odjet  někam, kde nemáš nic, ale taky je těžké tu zůstat…

-----------------

там гибнет много мирного населения ...они же стреляют без прицелов куда попадут... сколько детей сиротами осталось ....просто ужасно когда гибнут не в чём неповинные люди...

Umírá tolik obyčejných lidí – civilní obyvatelstvo, střílí se bez ohledu na to, kam granáty dopadnou… a z tolika dětí se stali sirotci. Je tak strašné když umírá tolik nevinných…

---------------

молодых поубивают парней, которым ещё жить бы и жить ...совсем мальчишки...а людей поубивали ...и за что ...и к чему они идут ...все эти смерти...для чего...

Tak mladí muži umírají, ještě vlastně kluci, kteří ještě měli život před sebou… Kvůli čemu všechno to zabíjení… a k čemu budou všichni ti mrtví … proč? 

--------------

Ze všech těch útržků rozhovorů je zřejmé, že věci už dávno nevypadají tak, jak o tom referují média. Je jen jediná jistota. Miliony obyčejných lidí se ocitly uprostřed války a kromě riskantního útěku pro ně neexistuje způsob jak se zachránit. Žádná západoevropská média, žádná mezinárodní organizace, žádná nevládní organizace, žádný západoevropský stát – zkrátka po celé měsíce se nikdo nepokusil válku a zabíjení na jihovýchodě Ukrajiny pravdivě pojmenovat, natož  zastavit. Každý den umírají desítky či stovky dalších a dalších lidí a za vítězného jásotu našich médií i diplomatů  může být ATO nadále lidem vysvětlována a prezentována jako standardní a oprávněná antiteroristická operace.

 

A mně je z toho velmi smutno. Nedokážu pochopit někoho, kdo volá po tom, aby se zabíjelo víc a rychleji. Vždycky jsem měl spíš pocit, že toho, kdo zabíjí, je třeba za všech okolností zastavit.

 

 

* Irena Ryšánková: Lži nás jednou zničí všechny, in Parlamentní listy, 20. 8. 2014 8:02

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Lzi-nas-jednou-znici-vsechny-Analyticka-Rysankova-probrala-propagandu-kolem-Ukrajiny-co-neumi-Putin-a-v-jakem-stavu-jsou-nase-ruska-i-zapadni-media-331394

STRACH?

25.10.2014 13:17

Nevím, proč mám tak hloupý zlozvyk, ale každý den si přečtu noviny. Nejčastěji ty papírové a někdy brouzdám i v jejich internetových verzích. Nedokážu vysvětlit proč to dělám. Prostě je to tak. V poslední době moje čtení novin nabylo jakýsi podivně strašidelný rozměr. Ale je možné cítit se jinak po přečtení třeba těchto zpráv a komentářů?

„(Putin) po nás chtěl, abychom se podíleli na dělení Ukrajiny. Byla to jedna z prvních věcí, které Putin řekl premiérovi Tuskovi, když navštívil Moskvu,“ uvedl Sikorski v interview. Prý je Ukrajina umělý státní útvar a Lvov je polské město, čili by si ho Poláci měli zase zabrat." 1

 

Kolona ruských ozbrojených vozidel a vojenských nákladních automobilů pronikla ve čtvrtek v noci na území Ukrajiny. Konvoj, který tvořilo nejméně 23 vozidel, překročil hranice Ukrajiny nedaleko ruské pohraniční obce Doněck, dosvědčili reportéři listů The Guardian a The Telegraph. Informaci později potvrdila ukrajinská armáda. 2

 

Prezident Ukrajiny Petr Porošenko na brífingu v Bruselu prohlásil, že tanky na území ukrajiny jsou hrozbou pro Evropu. Situace se zhoršuje. Stovky cizích tanků jsou na území Ukrajiny. To je významným ohrožením stability v Ukrajině a v Evropě. 3

 

Protesty vojáků v Kyjevě organizovala lepá ruská arciagentka: Mohutné násilné úterní protesty příslušníků ukrajinských bezpečnostních sil, zejména příslušníků národní gardy, před parlamentem podle ukrajinských zdrojů pomohla zorganizovat pohledná ruská agentka Julija Charlamovová alias Celinská. Střety demonstrantů s policií si vyžádaly desítky zraněných. Před ruskými špiónkami opakovaně varovala ukrajinská tajná služba SBU.  Spolu s dalšími podstrčenými krajankami jako přítelkyně vojáka z bouřící se jednotky provokovala lidi. Přes sociální síť Vkontakte verbovala vojáky a psychologicky je zpracovávala. 4

 

Tmavý bod obklopený bílými vlnkami na amatérské fotografii by mohl být ruskou ponorkou, která zavítala do královských vod, potvrdila švédská armáda. Ponorka byla viděna v oblasti Kanholmsfjärdenu. Není jasné, zda by šlo o miniponorku nebo některý větší stroj. "Může to být velká nebo malá ponorka. Mohl by to být i potápěč na nějakém podvodním vozidle anebo potápěči, kteří prostě nemají na našem území co dělat," uvedl admirál Anders Grenstad.Jen 50 kilometrů od švédské metropole se v pátek rozjela největší námořní operace od dob studené války. Vodu prohledávají bojové lodě, letadla a vrtulníky poté, co v pátek zachytily kódované vysílání na nouzové frekvenci z této oblasti a z Kaliningradu. Tam má hlavní základnu ruská baltská flotila. "Je zajímavé chování jedné z lodí, o které se Švédové domnívají, že byla podpůrnou lodí ruské ponorky. Jakmile se aféra dostala na veřejnost, ruská obchodní loď okamžitě změnila kurz a odplula daleko od švédských břehů. Tím Rusko samo vystavilo účet, že v této kauze nemá čisté svědomí," uvedl v Horizontu spolupracovník ČT ve Skandinávii Tomáš Sniegoň. 5

 

Podle ukrajinského ministra obrany Geleteje, použili ruští teroristé při útoku na Luganské letiště jaderné zbraně. Konkrétně jaderné granáty 3ВБ4, 3ВБ11 z 2S4 o síle 2Kt, výbuchy byly tak silné, že úplně zničily pěti podlažní budovu až do pivnice. A právě z tohoto důvodu letiště opustili. 6

 

Před očima mezinárodního společenství, ale pod zástěrkou humanitární pomoci, provádí Rusko rozsáhlé přesídlování obyvatel sousedního státu, ve kterém vyvolalo válečný konflikt, do nehostinných oblastí na svém vlastním území. 7

 

Asi ty zprávy nestraší jen mě. Obavy z Ruska jako hrozby do budoucna od loňského roku výrazně vzrostly. Necelá polovina veřejnosti (46 %) se domnívá, že Rusko ohrožuje demokracii v naší zemi. Dvoutřetinová většina občanů (65 %) vidí v Rusku hrozbu do budoucnosti. Je tedy zřejmé, že v tom v Čechách s obavami nejsem sám. Za vydatné pomoci novin, časopisů, televize a rádia jsou tyto zprávy rytmicky a v náležité rotaci dopravovány ke všem obyvatelům Čech a Moravy.  Je vůbec s podivem, že při takové frekvenci a četnosti podobných zpráv a komentářů nedostávají slabší či snadněji ovlivnitelní jedinci záchvaty panického strachu. Je opravdu zvláštní, s jakým entuziasmem a chutí naše media produkují válečnou  hysterii a ukazují prstem na jediného viníka a původce všeho zla - Rusko. Je to vždy trochu zarážející, když mám KAŽDÝ problém  smést ze stolu pomocí věty: TO ONI! Je to tím víc obtížně pochopitelné, když se každá z těch sedmi zpráv po pár hodinách či dnech ukázala jako nepravdivá  a nejnebezpečnější lži dokonce uváděli na pravou míru představitelé OSN, OBSE, HRW....?  Nechce se mi věřit, že je možné publikovat něco, co je přímo lží nebo informací, kterou nelze nijak ověřit a prokázat. Nechce se mi věřit, že je možné stále znovu a znovu přebírat zprávu ze zdroje, který už několikrát zklamal. A přesto se to přímo před mýma očima děje a jde z toho strach. Opravdu u nás už nejsou žádné noviny, časopis, radio nebo televizní stanice, kterým není lhostejné, že šíří hoax? Navíc takový hoax, který má zakrýt to, že i my jsme mlčky přispěli k zavraždění čtyř tisíc obyčejných lidí a je nám lhostejný osud téměř milionu uprchlíků. Opravdu jsme všichni nadšeni průběhem protiteroristické operace, jejíž nedílnou součástí je vraždění civilního obyvatelstva "neonacistickými romantiky" se svastikami na praporech a symboly divizí SS a výložkách a přilbách? Opravdu je možné tak snadno vyprat své svědomí a řvát a výt společeně s nimi? Nevím, tak nějak mi to nejde. 

 

 

1. http://www.lidovky.cz/sikorski-putin-nam-nabizel-zapad-ukrajiny-uz-pred-sesti-lety-ptf-/zpravy-svet.aspx?c=A141021_103453_ln_zahranici_msl

2. http://www.lidovky.cz/ruska-ozbrojena-vozidla-prekrocila-ukrajinske-hranice-pgv-/zpravy-svet.aspx?c=A140815_092003_ln_zahranici_msl

3. http://www.ukraina.ru/news/20140830/1010335416.html

4. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/350803-protesty-vojaku-v-kyjeve-organizovala-lepa-ruska-arciagentka-pisi-na-ukrajine.html

5. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/289774-ruskou-ponorku-ve-svedskych-vodach-zachytil-amatersky-fotograf/

6. http://censor.net.ua/photo_news/303508/pri_shturme_luganskogo_aeroporta_armiya_rf_vozmojno_ispolzovala_takticheskoe_yadernoe_orujie_geleteyi

7. http://stoklasa.bigbloger.lidovky.cz/c/424321/Ukrajinsti-uprchlici-v-Rusku-miri-na-Sibir.html

 

 

FANTASY AGAINST LIFE-STYLE MYTHS

15.01.2015 20:01
Zrcadlo
Zdislava Pavlůsková
 
 
„Adriano! Grahaam je ve velkém sále a čeká se jen na tebe!“ zakřičel
Will, malý černovlasý chlapec s povýšeným chováním. Rozhlédl se
po místnosti, kam vstoupil, a u okna uviděl malou sedmiletou holčičku
se špinavou panenkou v náručí.
„Grahaam, on už se vrátil z cest? Proč mi to nikdo neřekl?“
zeptala se Adriana a posadila si panenku na klín.
„A proč by ti to někdo měl říkat?“ zeptal se chlapec chladně.
„Hni sebou, Grahaam nebude čekat věčně!“ dodal ještě a zamířil do
Velké síně.
Adriana si povzdechla. Na tvrzi, kde žila, ji nikdo neměl rád.
Všichni jí říkali „přivandrovalec“. Stráže ji našly před pěti lety u vrat.
Nikdy nepoznala své rodiče. Lidé ji přehlíželi a děti si s ní nechtěly
hrát. Ale Grahaam byl jiný. Měl ji rád a ona zase jeho. Proto ji tak
mrzelo, že jí zatajili jeho příjezd. Mlčky šla do Velké síně. Když vešla,
oheň v krbu příjemně hřál a dřevo vesele praskalo. Před krbem byla
rozestřena medvědí kožešina a u ní stála dubová židle. Na ní seděl
statný rytíř. Vlasy a vousy měl bílé jak mléko, zpod huňatého obočí
mu jako hvězdy zářily oči, co toho musely tolik vidět a zažít. I když
byl starý, pořád měl velkou sílu a bezpočet zkušeností. Proto byl
taky pořád na cestách – stále ve službách krále. Ale vždycky si našel
čas vykládat dětem příběhy o dávných hrdinech a jejich odvaze.
„Tady jsi. Už jsem pro tebe chtěl jít,“ řekl pobaveně a poposedl
si na židli. V síni bylo šero a do oken bubnoval déšť.
„No, když už jsme tu všichni, tak můžu začít vyprávět. Co vy na to?“
Děti si místo odpovědi sedly na podlahu kolem Grahaama. Ten
se s úsměvem podíval po svém malém obecenstvu a začal vyprávět.
Vyprávěl o mladém dobrodruhovi, který díky své odvaze a důvtipu
přemohl draka, co sužoval vesnici. Vyprávěl o krásné a silné dívce,
která pomohla svému pánu porazit strašného nepřítele... Když
dovyprávěl všechny příběhy, tak Adriana odešla z Velké síně a jen
tak bloumala po tvrzi. Bylo jí smutno. Tolik toužila po svých rodičích.
Tolik toužila po tom, aby ji někdo uznával, aby ji někdo bral na
vědomí. Zabraná to těchto myšlenek vešla do dlouhé úzké chodby.
Zastavila se a zamyšleně přimhouřila oči.
„Zvláštní,“ pomyslela si, „tuhle část tvrze jsem ještě neprozkoumala.“
Došla až na konec chodby. Na levé stěně bylo v černém
rámu zašlé zrcadlo a hned vedle velké kovové dveře. Zkusila je otevřít.
Nepohnuly se ani o píď. Vzdala to a zadívala se na zrcadlo.
Stoupla si před něj a sledovala v něm svůj obraz. „Být tak velitelkou,
o které vyprávěl starý Grahaam,“ pomyslela si. Představila si, že už
není malou holčičkou, ale krásnou a silnou ženou. Místo svého starého
oblečení viděla úžasnou stříbrnou zbroj, místo odřené panenky
držela v ruce jemně tepaný jednoruční meč. Najednou dostala
chuť pokusit se znovu otevřít ty kovové dveře. Stoupla si před ně,
položila dlaně na chladný kov a zatlačila. Dveře se jako na povel rozevřely
a Adrianu zalila zlatá záře.
Když opět mohla vidět kolem sebe, vykřikla překvapením. Stála
u stromu a všude kolem byly stany a vyhaslá ohniště. Adriana
strnula. Z jednoho stanu vylezl voják v lehké kožené zbroji s lukem
a toulcem plným šípů na zádech.
„Ach, velitelko,“ vyhrkl překvapeně, když jeho pohled padl na
vyděšenou Adrianu. „Jste v pořádku? Mohu vám nějak pomoci?“
zeptal se zdvořile.
„Ne, děkuji,“ odpověděla, a nedbajíc vojákova nechápavého
pohledu, utekla. Doběhla až za poslední stan a tam spatřila jezírko.
„Proč mi říkají velitelko? Copak nerozeznají malou holku od
dospělé?“ ptala se sama sebe.
Došla k jezírku a tam spatřila svůj odraz. Oči se jí rozšířily
úžasem. Místo špinavého obličeje s nezdravě bledou barvou kůže
na ni hleděl někdo jiný. Žena s černými vlasy zkroucenými do uzlu,
s očima modrýma a hlubokýma tak, že by se v nich leckterý muž
mohl utopit, žena s bílou pletí s lehce narůžovělými tvářemi a se
rty rudými jako krev. Okouzleně vzdychla a zjistila, že i její hlas zní
dospěleji a příjemněji. Mezitím, co zkoumala svou tvář, k ní došel
voják a tlumeně zakašlal, aby na sebe upozornil.
Když se Adriana otočila, řekl: „Má paní, mám vám vyřídit
vzkaz krále Marica. Máte přijít do jeho stanu. Chce s vámi probrat
nadcházející bitvu.“
„Dobrá, zaveď mne tedy ke králi.“
Když procházeli mezi stany, přemýšlela. Co se to se mnou stalo?
To zrcadlo asi nebylo obyčejné a splnilo mi mé přání. Jak jinak by
se z malé bezvýznamné holky stala dospělá žena, která je velitelkou
vojska? Z přemýšlení ji vyrušil hlas.
„Jsme tu, velitelko, král vás očekává.“
Adriana pokračovala již sama ke vchodu do královského stanu.
Stráže, které hlídaly před stanem, se postavily do pozoru, když kolem
nich procházela. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Stan nebyl uvnitř
nijak přepychově zařízen. Uprostřed stál dlouhý stůl, na něm mapa
a na ní dvě řady černých a červených vlaječek. „Naši vojáci a nepřátelé,“
napadlo Adrianu. U mapy stál svícen s pěti svíčkami, jejichž
vosk přetekl až na stůl. Na stole bylo rozloženo ještě několik knih 
a džbán s vínem.
„Konečně jste tady!“ ozval se král Maric od stolu.
„Můj pane, voják, kterého jste poslal, mi doručil váš vzkaz.
Omlouvám se, že jste musel čekat.“
Král nad tím mávl rukou: „Nejste tu kvůli omluvě, jste tu proto,
že jsem si s vámi chtěl promluvit o našem nepříteli Wulfgarovi.
Má silné vojsko, ale to naše není o nic slabší. Bude to dlouhá a těžká
válka, tak jako všechny války.“
„Všechny ne, existují i případy, kdy dva znesváření vládci uzavřou
mír,“ vyhrkla Adriana a pomyslela si, jak je zvláštní, že před
chvílí byla malá holka a najednou je z ní dospělá bojovnice, co s králem
plánuje útok na nepřítele. Osud je vážně umělec.
Z myšlenek ji vytrhl králův hlas: „Jsem si jistý, že nepřítel si je
vědom síly našich vojsk, ale musím brát v potaz i váš názor. Podle
toho, co jsem se dozvěděl od svých špehů, je náš nepřítel náruživý
bojovník. Dobrá tedy, budeme bojovat do posledního dechu. Vojáci
spoléhají na vaše velení. Osud království je ve vašich rukou. Můžete
jít, velitelko.“
Adriana vyšla ze stanu a odpovědnost za tolik životů ji až srážela
k zemi. Je před ní bitva a nemůže to už nijak změnit.
Vydala rozkazy. Celé vojsko se shromáždilo na pláni, kde už
čekal i král Wulfgar se svými muži. Sama se vyhoupla do sedla vraníka,
kterého jí přivedli. Vyjela v čele svého vojska. Nebe ztemnělo,
mraky ztěžkly a na suchou rozpraskanou zem dopadly těžké dešťové
vé kapky. Ve větvích stromů se ozýval křik havranů, kteří poznali, 
že se blíží bitva. Těšili se, jak budou hodovat na tělech padlých.
Adriana se dívala na nekončící zástupy nepřátel a nedala na
sobě nic znát. Ale uvnitř cítila, jak ji i vojáky sžírá chorobný strach.
Sevřela pevněji jilec svého meče. Druhou rukou chtěla přitáhnout
otěže. Ale nemohla. Ucítila, že v ruce má ještě něco navíc. Povolila
stisk ruky a uviděla ve své ruce malinký předmět. Držela svou malou
odřenou panenku. V kroužkové rukavici vypadala tak křehce.
Najednou měla silný pocit, že jí něco chybí. Pocit, že jí někdo
ukradl něco, na co rozhodně neměl právo. Podívala se na usmívající
se panenku a na svůj meč v druhé ruce. Zrcadlo! To je ten zloděj. To
je ten intrikán, který ji vtáhl do tohoto světa. Adrianě došlo, o co ji
zrcadlo připravilo. Vzalo jí část jejího života. Ukradlo jí ty roky, kdy
se z dítěte mění na dívku a z dívky na ženu. Ukradlo jí její budoucí
zážitky. Vzalo jí část života a na oplátku dalo válku a strach.
Najednou jakoby procitla její dětská mysl a ona se znovu podívala
na své nepřátele. Potom na své vojáky. Kapky deště stékají po
vyděšených tvářích. Havrani křičí ve větvích. Opravdu chce válku?
Opravdu chce mít krev padlých na svých rukou? Chce, aby rodiny
přišly o své otce a muže? Adrianě se zalily oči slzami.
„Ne,“ zašeptala, „tohle já nechci. Chci mír!“ Tiše zavzlykala a
přitiskla si panenku na hruď. Meč se zařinčením spadl na zem.
„Velitelko, podívejte! Od nepřátel přijíždí vyjednavač,“ zavolal
lučištník, který byl v řadě po její levici. Když se posel dostal k Adrianě,
domáhal se slyšení u krále. Dostalo se mu ho.
O chvíli později před vojsko vyjel král Maric na koni a oznámil
všem toto:
„Král Wulfgar přemýšlel o smyslu a užitku, jaký by byl z této
války. Ví, že jeho vojsko je silné, ale ani naše není nejslabší. 
Věří, že je možné předejít velkým ztrátám na životech. Král Wulfgar navrhl
příměří a já, král Maric, jsem souhlasil!“
Mezi vojáky zavládlo veselí. Budou se moci vrátit ke svým ženám
a dětem. Všichni se vrátili zpět do tábora. Adriana šla ke stromu,
kde pro ni vše začalo. Usedla a opřela se o něj zády. Zjistila, že se
jí stýská po tvrzi, po Grahaamovi, a dokonce po všech dětech. Z oka
jí po tváři stekla slza. Dopadla na kořeny stromu. Listí ve větvích se
zatřepetalo, přestože nefoukal žádný vítr. Adrianu přepadla únava
a usnula.
Když se vzbudila, všude kolem ní bylo šero. Uvědomila si, že
leží na chladné podlaze. Vstala a rozhlédla se. Na levé stěně bylo
staré zašlé zrcadlo, na kterém byla dlouhá prasklina.
„Jsem zpátky! Jsem doma!“ vydechla. Rozběhla se do Velké síně.
„Ale ale, moje malá holčička nemůže spát?“ zeptal se Grahaam,
který stále ještě seděl u krbu. Adriana mu vylezla na klín, pevně ho
objala a řekla:
„Můžu ti vyprávět jeden příběh? Je o malé holčičce, co se s pomocí
zrcadla dostane do svého nesplněného přání. Potom ale zjistí,
že ani nechce, aby se splnilo.“
„Tak to si nechám povyprávět!“ odpověděl Grahaam se zájmem.
Adriana se usmála a pustila se do vyprávění. 
 
...
 
Do vánočního čísla časopisu Drakkar byla zařazena krásná povídka jedné milé mně známé osůbky. 
Možná si ani nedokáže představit, s jakou radostí jsem její text posílal porotcům literární soutěže a redaktorům zmíněného Drakkaru. 
 

Zdroj: 
 

 

Záznamy: 136 - 150 ze 169

PAGE  1   2    3    4    5    6   7   8   9   10    11  12

WELCOME!

Broken Heart Graphic For Share On Hi5

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .