PAGE  1   2    3    4    5     6     7      8      9    10  11  12

Blog

Jak rychle umírá médium...

29.03.2015 14:13

Když zhruba před patnácti lety došlo k tomu, že hudební alba přestala vycházet jako vinylové dlouhohrající desky, byl jsem docela smutný.  Deptal mě nejen odlišný zvuk cédéček, ale ještě víc jsem byl zoufalý z toho, že jejich obal – 12 krát 12 centimetrů v sobě nenesl nic z kouzla a velkoleposti obalů elpíček, ke kterým jsem choval téměř nábožnou úctu a dokázal jsem na ně civět i po celou dobu poslechu daného alba. Přesto jsem byl, podobně jako řada dalších lidí, přinucen přivyknout k tomu, že LP desky se po Evropě s výjimkou antikvariátů už prodávat nebudou. A vida nebylo třeba ani o moc víc než jedno desetiletí a věci se opět mají poněkud jinak…

"Největší výrobce gramofonových desek na světě sídlí kousek za Prahou. Loděnická firma GZ Media (dříve Gramofonové závody Loděnice) si v současnosti takříkajíc mne ruce. V 90. letech minulého století se totiž nezbavila starých strojů pro lisování vinylů, tak jako její konkurenti. Ti totiž nepočítali s tím, že by se obliba gramofonových desek mohla vrátit.  Řada velkých firem, které v minulosti lisovaly gramofonové desky, z tohoto segmentu odešla, protože si myslela, že ten trh je mrtvý..."

Ve skutečnosti se však nepodařilo všechny příznivce elpíček od jejich média odradit. Ani nedošlo k tomu, že by vymřeli, s čímž možná počítali manažeři velkých vydavatelských firem. Naopak, nejen že nevymřeli, ale v současnosti se objevují další a další lidé, kteří se k vinylům vrací…

A tak  "poptávka po vinylech roste, u CD je ale trend opačný. Ten pokles je dramatický. V rekordních dobách v roce 2006 jsme vyrobili 110 milionů nosičů, šlo především o CD. V loňském roce to bylo už jenom 30 milionů. Meziročně se bavíme o více než pětinovém poklesu. Zde naopak začínáme mít starosti s tím, abychom dokázali zachovat ziskovou výrobu."

Když čtu taková slova, napadá mě, jak se asi budou cítit lidé, kteří neodolali agresivitě reklamy v době CD boomu, své sbírky prodali a přeorientovali se na CD. Kdopak z nich si asi dokázal představit, že když šel s dobou a pořídil si nové přehrávací přístroje na „neopotřebovatelná a věčná“ média, dostane se už po patnácti letech do nepříliš odlišné situace znovu. Protože když výrobci a vydavatelé začnou mlžit o tom, že výroba je málo zisková, téměř vždy to znamená, že obyčejným malým zákazníkům z toho dobře nebude. Tak snad se ještě nějaký čas můžeme utěšovat určitým druhem sociální setrvačnosti…

"Doufám, že tak dlouho, dokud tento formát bude mít koupěschopnou poptávku. Osobně nejsem takový skeptik, který by si myslel, že by mělo CD nebo DVD úplně zemřít. Vidím zde určitou paralelu s gramofonovou deskou. Ta taky nikdy nezemřela. Ale na druhou stranu si také nemyslím, že by se CD obrodilo podobně jako gramofonová deska. Jsou ale stále klienti, kteří cédéčko chtějí a kupují ho. Skoro si myslím, že i za a deset let se nějaká CD a DVD prodávat budou."

Asi je to dobrý odhad, ale taky by to mohl být jen pohled skrz růžové brýle nezdolného optimisty. Přece jen to jsou slova představitele firmy, která se na konci devadesátých let v okamžicích největší procédéčkové reklamní hypehysterie nevzdala ani strojů, ani zaměstnanců lisujících LP desky. Stejně tak si ale dokážu představit, že CD a DVD se stanou mrtvým médiem stejně rychle, jako se jím staly i magnetofonové kazety.

"Vinyl přináší sex-appeal, který u CD nenajdeme. Ale hlavni důvody, proč by se CD mohlo zachovat, vnímám dva. Zaprvé - část konzumentů je velmi konzervativních. A ta nebude ochotná přejít na digitální formát. Přitom jiný nástupnický formát tohoto nosiče není. Mluvím například o milovnicích klasické hudby nebo o starší generaci, a ted' myslím dnešní padesátníky, kteří ani za deset let nepřejdou na iTunes nebo Spotify."

Ta slova sice zavánějí použitím eufemismů, ale možná jen nejsou dost přesná při pojmenovávání podstaty problému. Je pravda, že já opravdu nikdy nepřistoupím na to, abych si cokoliv digitálně nakupoval od iTunes nebo Spotify. Ovšem není to záležitost přijatelnosti toho či onoho formátu. Mně jde o to, že od okamžiku, kdy jsem si koupil své první LP na burze v Ostravě, je mi jasné, že radost, kterou jsem pak prožíval, plynula nejen z hudby, ale i z krásy elpíčka a jeho obalu jako komplexního artefaktu. V žádném případě nebudu takový prožitek schopen vyměnit za to, že si u iTunes nebo Spotify zakoupím právo na poslech digitálního „nic“. 

 

I´LL BE BACK!

-----------------------------

 

ZDROJ: Jan Strouhal - Michal Štěrba: Výroba cd přestává být zisková,  in: Týdeník dotyk, 23. 2. 2015

LABYRINT ZDISLAVY PAVLŮSKOVÉ

30.07.2015 20:35

 

 

Marina měla dnes další špatný den. Přecházela po jídelně sem a tam a zlostí to v ní jen vřelo.

„Jsem členem královské rodiny, “ říkala si v duchu, „a ty míst­ní hloupé služky si o mně vykládají kdeco. Dokonce i o mé zesnulé matce! Copak nemají nic lepšího na práci?“

Unaveně si sedla na židli a skryla si tváře v dlaních. Srdce ji bolelo, ale neplakala. Vzpomínala na svou matku, krásnou Leandru. Myslela na jejich společné procházky, na to, jak ji učila jezdit na koni a hrát na loutnu. Nemohla zapomenout na žádný z těch okamžiků, kdy byly spolu. Vzpomínala na její krásné zelené oči, zrzavé vlasy a něžný hlas. Marina vlastně vypadala skoro jako ona. Až na to, že byla vysoká po otci. Její matka byla spíš malé postavy. I Marinin otec, král Maxmilian, jí často říkával, jak moc se své matce podo­bá. Někdy to říkal nadšeně, někdy smutně. Marinu to rozčilovalo. Někde hluboko si přála být se svým otcem, přestože mu v poslední době často říkala, že ho nenávidí, když jí něco zakázal. Nebo schvál­ně neposlechla a potom drze odsekávala, když ji napomínal. Postup­ně, aniž by si to uvědomila, se stala jediným člověkem, kterého se bál. Proto ji poslal do vnitrozemí na jedno ze svých letních sídel. Otráveně vzdychla a vyšla z jídelny na liduprázdnou chodbu. Těžký červený koberec tlumil její kroky. Došla na konec chodby a zastavila se přede dveřmi. Chvíli přemýšlela, nakonec pokrčila rameny a vyšla ze zámku.

Léto bylo v plné síle, ale zahrada, kam se Marina vydala, vypa­dala zvláštně. Rostlo tam mnoho dubů, jejichž koruny nepropouš­těly světlo, takže v celé zahradě bylo tajemné šero. Sem tam se ale objevil tenký proužek světla, který pronikl mezi větvemi. Před Mari­nou se vinula úzká cestička z plochých kamínků, mezi kterými mís­ty prorůstala tráva. Najednou začal foukat slabý větřík. Listy dubů, tráva i květiny tiše zaševelily. Marina se zastavila a přemýšlela. Její dobrodružné já se probudilo. Vydala se na cestu. Čekala, že to bude jen krátká a rychlá průzkumná výprava, ale spletla se. Chodníček se větvil na další a další křižovatky. Marina ztratila pojem o čase a nevěděla, jak dlouho už je na cestě. Když se zastavila, aby si odpo­činula, uvědomila si, že klid a ticho zahrady ruší jakýsi zvuk. „Ale tohle je zurčení vody,“ napadlo ji. V tu chvíli si uvědomila, jak moc jí vyprahlo v hrdle. Rozběhla se za tajemným zvukem. Řady dubů se rozestoupily a Marina se ocitla na zvláštním místě. Duby, které tu rostly do kruhu, obklopovaly malou mýtinu. Na zemi ležela vrstva zlatého a červeného listí. Na stromech kolem však byly všechny lis­ty zelené. Uprostřed mýtiny byla malá fontána, ze které odletova­ly perličky křišťálově čisté vody. Za fontánou stála socha chlapce a dívky. Marina nabrala do dlaní vodu a napila se. Voda byla příjemně chladná a Marina cítila, jak se jí s každým douškem vrací síla. Dopila a rozhlédla se kolem. Překvapením zalapala po dechu. Tohle místo nebylo obyčejné. Socha dívky upoutala její pozornost. Přistoupila blíž a uviděla dívku s dlouhými rovnými vlasy a smutkem ve tváři. V kamenné dlani její ruky spočívala stářím již značně poznamenaná růže. Marina si stoupla na špičky a lehce se dotkla květu. Některé okvětní plátky se rozdrobily a spadly na zem. Přešla k soše mladého muže a prohlížela si ho. Vlnité vlasy a rošťácký úsměv vypadaly tak věrohodně, že celá socha působila jako živá. Marina se na chlapce na chvíli zadívala a úsměv mu oplatila.

„Je krásná, že?“

Prudce se otočila ve snaze zjistit, kdo řekl ta slova. Uviděla před sebou živou podobu sochy. Byl to on, ten mladík s neodola­telně rozpustilým úsměvem. Jeho oči však nebyly veselé, byly plné smutku a samoty. Jeho vlnité vlasy byly stříbřitě šedé.

„Co tu děláš, Marino?“ zeptal se. Marina mu pověděla svůj pří­běh. Poslouchal ji a ani jednou ji nepřerušil.

Když skončila, i ona se chtěla ptát, ale zarazil příval jejích otá­zek zvednutím ruky:

„Jsi v labyrintu, kde se zastavil čas. A dostat se odsud nebude jednoduché.“

Do Mariny jako by hrom uhodil. Všiml si jejího překvapeného a vystrašeného výrazu a řekl:

„Věř mi, jsem tu už pěkně dlouhou dobu a za celá léta se zde nic nezměnilo. Pro tebe ale existuje cesta, jak odejít. Musíš projít labyrintem a čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám. Musíš znovu najít její růži a vrátit ji tam, kam patří.“

„Její růži?“ opakovala Marina a pohlédla na sochu smutné dívky.

„Ano, i ona se ji vydala hledat. Nevěděla ale, že pokud zůstane v labyrintu příliš dlouho, tak zemře,“ poslední slova téměř šeptal a odvrátil od Mariny tvář, aby neviděla, jak se mu do očí vhrnuly slzy. „Ty ale nezemřeš, pokud se nenecháš svést z cesty a nebudeš plýtvat časem. Sama se rozhodni, zda budeš bojovat za svůj osud.“ Otočil se a odcházel od ní.

Marina chvíli nerozhodně přešlapovala na místě, ale pak se vy­dala na cestu. Obklopily ji stromy. Jakmile si její oči přivykly na šero, všimla si, že se před ní vine úzká stezka z bílých kamínků. Vstoupila do labyrintu. Téměř okamžitě si uvědomila, jaké je v labyrintu dus­no. Zatoužila po chladivé vodě. Jakmile jí to blesklo hlavou, uslyšela tiché zurčení vody. Rozhlédla se a uviděla studánku. Na jejím okraji stál stříbrný pohár naplněný vodou až po okraj. Zamířila ke studán­ce, ale zarazila se v půli cesty. „Neplýtvej časem!“ ozval se v její mysli varovný hlas. Vrátila se zpět na cestu a studánka zmizela. Dostá­vala se stále hlouběji do labyrintu. Náhle za sebou zaslechla dětský smích. Kolem proběhla malá holčička se zelenýma očima a zrzavými vlasy. „To jsem přece já jako malá!“ uvědomila si Marina, ale nezavá­hala. Pokračovala po stezce bez zastavení.

Najednou uslyšela, jak ji volá důvěrně známý hlas:

„Marino! Marino…“

Před sebou uviděla krásnou ženu v červených brokátových ša­tech. Oči měla stejně zelené jako Marina a její dlouhé rusé vlasy jí v měkkých vlnách splývaly přes ramena.

„Maminko!“ vykřikla Marina. Chtěla sejít ze stezky a rozběh­nout se směrem ke své matce, ale znovu ji od toho něco zrazovalo. V mysli jí znovu zněl varovný hlas: „Musíš čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám.“ Proto ji chlapec varoval. Tohle ne­byla její matka. Byla to vzpomínka. Ale vzpomínky nemohou vzbu­dit mrtvé, aby dělali společnost živým.

„Pojď ke mně, Marino, tak dlouho jsem na tebe čekala. Stýská se mi!“

„Ne,“ zašeptala Marina „moje maminka je mrtvá, ty jsi jen vzpomínka.“

Žena k ní vztáhla ruku. Marina však ucukla a odstoupila.

„Ne…“ vzlykla Marina.

Potom si přikryla uši dlaněmi, jako by už nechtěla nic slyšet, a dala se do běhu. Nevěděla, jak dlouho utíkala. Stezka ji vedla dál a dál. A najednou uviděla růži, která vyrůstala ze země. Došla až k ní a všimla si, že kolem ní je tráva suchá a kameny rozdrobené. Marina se sklonila k zemi a růži utrhla. Korunami stromů proniklo do laby­rintu denní světlo.

Marina se vydala zpět na mýtinu, kde zatím došlo k proměně. Voda z fontány přestala proudit a zůstala jen nádrž s vodou. Listí na zemi zetlelo a objevila se zelená tráva. Na sochách se objevilo několik prasklin. Marina přistoupila k sousoší chlapce a dívky. Ješ­tě naposled si prohlédla ty krásné sochy a rysy jejich tváří. Vložila růži do dívčiny kamenné dlaně. Mýtinu zahalila temnota. Marina se ocitla před labyrintem. Celá se třásla a musela si sednout na lavičku.

Když ji našla její služebná Háta, bylo hned jasné, že její paní má horečku. Odvedla ji tedy do její komnaty a dobře se o ni posta­rala. Jen co se Marina uzdravila, dozvěděla se, že její otec změnil rozhodnutí a vrátí se pro ni. Nyní věděla, že už ho nikdy nebude trápit vzpomínkami. Pochopila, že člověk nemůže žít jen minulostí.

 

Post Scriptum:

Chtěli byste vědět, kdo je Zdislava Pavlůsková?  Pátrejte zde:

http://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/prosinec/uspech-zdisky-pavluskove/

http://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/kveten/uspech-zdisky-pavluskove-v-literarni-soutezi/

http://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/cerven/vlachovicka-spisovatelka-zdiska-pavluskova-napsala-dalsi-povidku/

zdroj:

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2015_50_cerven.pdf

BOY 7

16.08.2015 10:09
 
PROLOG
Akční / Sci-Fi / Thriller
Nizozemsko / Maďarsko, 2015, 90 min
Režie: Lourens Blok / Scénář: Marco van Geffen, Philip Delmaar / Kamera: Jasper Wolf
Hrají: Matthijs van de Sande Bakhuyzen, Ella-June Henrard, Tygo Gernandt, Halina Reijn, Renée Soutendijk, Hans Dagelet
 
TRAILER
https://www.youtube.com/watch?v=jTpYk9Kc56w
 
COMMENTS
Komentáře uživatelů k filmu (6) - komentář uživatele / Morholt  ***: Kluk se probere v metru, krvácí z nosu, nic si nepamatuje, ale celkem suveréně zmlátí pár policajtů a pak se mu za pomoci jedné spřízněné duše podaří utéct. Vzápětí se dostane ke svému deníku a zjišťuje, co bylo před amnézií. To všechno v blízké budoucnosti, kdy je Nizozemí polototalitním státem a za tichého přihlížení politiků tu funguje ústav, který z mladých delikventů dělá vraždící mašiny. Tak trochu Bourne pro děti s odpovídající light akcí, jednoduchým příběhem a líbivou tváří hlavního hrdiny, který i přes svou hezounovitost umí hrát a je docela sympatický. Vůbec herci jsou to, na co se může film spolehnout a vyvažuje jimi poměrně velké množství hluchých míst. Já osobně se zabouchnul do modrých kukadel Elly-June Henrard, takže když byla na scéně, bylo mi tak nějak jedno, co se děje okolo. A protože byla v záběru často, hodnotím lehce nadprůměrně. 60%
 
IMPRESSIONS
Zdá se vám ten příběh povědomý? Není to zas až tak divné. Vnímavého příznivce příběhů o Bournovi musí tenhle film zaujmout hned od prvních okamžiků.  Je totiž o tom, co je vlastně ve všech předchozích bournovských filmech zmiňováno a naznačováno, ale  přesto to zůstává tajemstvím. Je to  svým způsobem zvláštní věc - přestože Bourne  byl objeven  a pronásledován už tolikrát, nelze s úplnou jistotou vysvětlit, kde se tu vzal a odkud pocházejí jeho sebeobranné reflexy, díky nimž je tak těžké ho chytit, zranit nebo zabít. A je to právě film Boy 7, který by mohl relevantním způsobem mnohá tajemství vážící se k Bournovi vysvětlit. Věnuje totiž pozornost nejen  dnům, ale i místům a procedurám, díky nimž byl agent Bourne stvořen. Ano, jde tu v jistém smyslu o dopovězení části příběhu, která velmi dobře zapadá do  Bournova mýtu jako celku. Je možné (nebo spíš téměř jisté), že se objeví námitky proti jednoduché a neokázalé filmové řeči, příliš skromným trikům, choreografii soubojů, případně proti neznámým hercům atd. Nicméně nelze popřít, že jako doplnění či prequel filmů o Bournovi by Boy 7 fungoval skvěle.
 
SPECIALS
Podle mého názoru významným zdrojem poutavosti filmu je i detailní zobrazení postupu, kterým jsou formovány jednotlivé postavy = objekty víceméně tajného vědeckého experimentu. Jeho cílem je působit na vybrané mladé jedince a formovat z nich autonomní, výkonné a přitom poslušné “agenty”, kteří budou schopni kdykoliv vykonat jakoukoliv “špinavou práci”. Jednotlivé kroky tohoto postupu již byly kdysi s finanční podporou patřičně zámožného podnikatele či bankéře nejen podrobně teoreticky popsány, ale také byly stanoveny metodické postupy směřující k jejich praktickému naplnění. Nejdříve je nutné vytipovat dostatečně inteligentní jedince, k tomu může posloužit sledování jejich studijních výsledků, případně jejich aktivit na internetu. Následně budou tito jedinci odděleni od svých rodičů a soustředěni na víceméně izolovaném místě. Dojde k tomu tak, že budou obviněni z nějakého druhu trestné činnosti. Vlastně ani nebude nutná fabrikace podobných procesů, neboť vlastně každý z nás má v počítači něco, co obchází autorská práva, takže to  případnému zájemci stačí jen najít. Rodičům vybraných  obviněných a následně nepodmíněně odsouzených jedinců bude sděleno, že výkon trestu je nutné absolvovat ve zvláštním nápravném zařízení pro mladistvé, kam jim však nebude dovolen přístup. V tomto “zařízení” budou  obvinění  podřízeni instruktorům a v době práce, vyučování i ve volném čase budou podrobeni stále probíhající indoktrinaci patřičnými myšlenkami,  z nichž nejsilněji  bude akcentován a hluboko do paměti i mysli uložen axiom poslušnosti a věrnosti. Ten, kdo by myšlenky a pravidla nechtěl přijmout za své, bude mezi svými vrstevníky  ostrakizován, případně pro výstrahu (lepší motivaci) zabit. Pokud bude indoktrinace trvat patřičně dlouhou dobu, postupně se lidé vystavení tomuto tlaku změní požadovaným způsobem. Celkovým výsledkem popsaného procesu pak je člověk, který na jedné straně neztratil své rozumové schopnosti a na druhé straně přesně a bez otázek plní rozkazy svého velitele -je schopen rozbíjet, loupit, mučit, zabíjet…
 
EPILOG
V některých recenzích je film označován i jako sci-fi. Podle mě je ale otázkou, zda je nutné použít tento termín jen pro to, že je zde popsán způsob, jakým si každý patřičně bohatý člověk může vytvořit soukromou armádu lidí-otroků, kteří bez odmluvy splní vše, co jim nařídí. Na mě osobně právě toto sdělení působilo převelmi realisticky…

PARADOX PROZŘENÍ

27.08.2015 20:13
Asi žádný člověk nezpochybňuje, že smrt je strašná a smutná věc. Navzdory tomuto axiomu je možné se v běžné každodennosti dostat do situací, kdy to nebude úplně tak.  Masová popkultura si celkem logicky i v téhle oblasti osobuje svá práva, a tak si vydobyla i svůj vlastní přístup ke smrti a využívá jej celou řadou způsobů.  Smrt se tak objevuje kolem nás mnohem častěji, než by to  bylo nutné,  a ve zcela jiných rolích, než jsou ty, které jsou chápány jako obvyklé. Je to jako by se odtrhla od své prosté a chmurné podstaty a přenesla se na jinou, zdánlivě vyšší úroveň. Smrt je prologem či epilogem příběhu, smrt je součástí pointy, smrt je filmovým obrazem, smrt je motivem hrdinových činů,  smrt je metaforou v básni a refrénem písně...
Smrt se stala nedílnou součástí popkultury a většině lidí  na tom  nepřijde nic divného. Smrt zabrala značnou část mediálního prostoru, který dříve patřil lásce, radosti a životu a téměř nikomu to nevadí, mnohým to dokonce vyhovuje. Smrt se stala natolik obvyklou a běžnou mediální  nezbytností, že je výhodné o ní zpívat písně, psát knihy a točit filmy či reportáže. Dá se na ní dobře vydělat, v redakcích, v nakladatelstvích, v  radiovém i televizním vysílání je velmi vítaným a častým hostem. Tvůrci popkultury se cítí obzvláště dobře, pokud je někde poblíž. Její přítomnost se stala znamením i součástí úspěchu. Její blízkost lidem  z mediální sféry v posledních dvou letech natolik zevšedněla, že to změnilo jejich nejen jejich způsoby vyjadřování, ale dokonce i myšlení, a to směrem k daleko menší zodpovědnosti při nakládání se smrtí jako vážným tématem. Jak jinak se mohlo  stát, že  novináři demokratické Evropy s takovou lehkostí psali články v nichž zabití člověka je pozitivní věcí? Jak jinak mohlo dojít k tomu, že hudebníci při koncertech iniciovali provolávání výzev k vybití jednoho z evropských etnik? Proč se básníci nijak nebránili tomu, že se jejich aktuální  verše staly ideovou oporou  hesel neonacistických organizací? To jim smrt natolik zevšedněla, že jim nevadilo ji přivolávat?
Je pravda, že celá řada výše zmíněných představitelů popkultury byla v nedávné době  donucena projít těžkou katarzí. Mnozí se ocitli v bezprostřední blízkosti smrti desetitisíců a dostali se do situace, ve které si uvědomili, že za  zabíjení nesou díl odpovědnosti. Jak ale vrátit již vykonané, jak zamlčet už vyslovené, když následkem těch slov a činů je smrt tak obrovského množství lidí? Někteří z těch nejslavnějších a nejpopulárnějších se pokusili se své chyby napravit. Skrjabin  se snažil zastavit další zabíjení tak, že by veřejně vysvětlil, kdo byl od počátku iniciátorem vraždění a kdo ho financuje. Ruslana se vydala na cestu po obou stranách fronty, aby ukončila vzájemné vybíjení obyvatel téhož národa. Okean Elzy finančně přispěl na pomoc lidem strádajícím útrapami války.  Anastasia Dmitrjuk napsala báseň, ve které vysvětluje, že dnes si již je vědoma, že její verše byly zneužity... Jakkoliv jsou však jejich kroky smysluplné a pochopitelné, mrtvým už život nikdo nevrátí. Navíc se v tomto případě naplno projevil paradox popisovaný v prvním odstavci. Dokud hvězdy ukrajinské popkultury vyzývaly k boji a podílely se na přivolávání smrti, duněla jejich slova, věty, písně nebo básně z každého rádia či televize několikrát za hodinu celé dny. Avšak ve chvíli, kdy se tytéž hvězdy pokoušely smrt zahnat a zabíjení zastavit, o jejich hlas najednou nebyl zájem a jejich slova nikdo neuslyšel. Navzdory tomu, že jejich touha být vyslyšen byla tentokrát silnější než kdy dříve…
 
 
Post scriptum:
В своё время я говорил о том что сейчас будет появляться множество людей, которые будут прозревать - "Ух я прозрел! Я прозрел, теперь я понимаю, что на Донбассе Украинцы мочят Украинцев, с одной и другой стороны ! Я прозрел, я понял, что надо эту войну как-то остановить! Я прозрел! - Я говорил, что многие люди на это поведутса и мне писали: "Поверь, мы не поведёмся." Сегодня я узнал о том, что некий Алексей Мочанов прибил на Донбасс, в Донецк. Я Не поверил! И и потом увидел фотографии... (zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=BSpCXKqhImE)
 

LOVE OF MY LIFE

13.09.2015 16:14

Jul 28, '10 8:41 AM for everyone



 

I have been listening to them since 1978.
It means since my very very early childhood.
And still I love them so much.
It means more than thirty years of listening.
David Fricke of Rolling Stone magazine wrote about them:
“You cannot talk about rock in the 1970s
without talking about GRAND FUNK RAILROAD!”
And that is true!

Basic Info:
-
In 1968, suburban Michigan teens Don Brewer and Mark Farner quit Terry Knight & The Pack and recruited bass player Mel Schacher to form a “power trio” type band.Craig Frost (keyboards) was later recruited around 1972.
-
After releasing 12 albums on Capitol (10 platinum), they intend for their final release to be Born To Die in 1975. They actually reunited & recorded one last effort in 1976 with FRANK ZAPPA called “Good Singin’ Good Playin’ ” and then call it quits.
-
They have sold in excess of 25 million records to this date, 10 million of which were in 1970 alone.
-
In 1996 all three original members reunited for a summer tour in which they played to over 250,000 people, and a slate of Bosnian relief dates in 1997 including several TV performances. In 1998 they did a 65+ date tour listed as one of the 10 top grossing tours of the year. In 1999 Capitol issued a 3 disc box set called “Thirty Years Of Funk” 1969-1999, including recent recordings made in 1997.
-
Original Grand Funk Railroad members Don & Mel still tour and write new material to this day although the group have seen various line up changes.

 

HOMEPAGE:

http://www.grandfunkrailroad.com/history.html


VIDEO:
http://www.youtube.com/watch?v=lMsIrKjSM6Y
http://www.youtube.com/watch?v=sSQOeQakExU&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=fyF5J7au1jE&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=mZj1uElADZw

DISCOGRAPHY:
1969 On Time
1969 Grand Funk
1970 Closer to Home
1970 Live Album (živě)
1971 Survival
1971 E Pluribus Funk
1972 Mark, Don & Mel (kompipace; 2LP)
1972 Phoenix
1973 We're an American Band
1974 Shinin' On
1974 All the Girls in the World Beware!!!
1975 Caught in the Act (živě; 2LP)
1976 Born to Die
1976 Good Singin', Good Playin'
1976 Grand Funk Hits
1981 Grand Funk Lives! (živě)
1983 What's Funk?
1991 Collector's Series (kompilace)
1991 More of the Best (kompilace)
1992 The Collection (kompilace)
1997 Bosnia (živě; 2CD)
1999 30 Years of Funk (antologie; rarity; živě; 3CD)
2002 Live - the 1971 Tour (živě)
2002 Trunk of Funk (kompilace; 4CD)


GRAND FUNK RAILROAD - BIOGRAFIE:
Americká kapela Grand Funk Railroad vznikla koncem roku 1968 ze skupiny Terry Knight and the Pack, jež v roce 1964 dali dohromady poblíž "automobilového" města Flint ve státě Michigan zpěvák Terry Knight, basák Mark Farner, bubeník Don Brewer, kytarista Curt Johnson a klávesista Bob Caldwell. Když se v šedesátémosmém ocitla několikrát pozměněná sestava Terry Knight and the Pack v troskách, napadlo Farnera s Brewerem angažovat baskytaristu Mela Schachera.

Trio Grand Funk Railroad si zvolilo svůj název podle michiganské ochranné známky známé železniční trasy "The Grand Trunk Western Railroad". Kytarista, klávesista, zpěvák Mark Farmer (nar. 29. 9. 1948, Flint, Michigan), bubeník Don Brewer (nar. 3. 9. 1948, Flint, Michigan) a baskytarista Mel Schacher (nar. 3. 4. 1951, Owosso, Michigan) si vybralo za svého manažera bývalého spoluhráče Terryho Knighta, který měl jako bývalý místní rozhlasový DJ užitečné kontakty v hudební branži. GFR poprvé vystoupili v Buffalu, státu New York na jaře 1969. Kapela, jež byla více známá jen v okolí dělnického Deitroitu získala věhlas svým účinkováním na prvním Atlanta Pop festivalu. 4. července 1969 na něm vystoupila po boku takových hvězd jako Led Zeppelin nebo Janis Joplin. Trio Grand Funk Railroad zaujalo ...náctileté publikum svými těžkotonážními valivými riffy, obhroublým zvukem a texty zaobírajícími se osudem, smrtí, ženskými, motorkami a zbraněmi. Debutové album "On Time" ze srpna 1969 přineslo hřmotnou kombinaci tvrdého rocku, blues a funky. Jejich prvními úspěšnými hardrockovými nářezy se staly vypalovačky "Time Machine" a "Heartbreaker". O čtyři měsíce později GFR vhodili na trh své druhé album "Grand Funk" a v polovině roku 1970 přihodili třetí, kompozičně zralejší LP desku "Closer to Home", kterou za sto tisíc dolarů propagovali i na velkoplošné reklamě umístěné na celé stěně jednoho bloku Times Square v New Yorku. Koncem roku 1970 GFR vydali "Live Album" zachycující jejich rock ala parní buchar se skvěle bušícím Donem Brewerem, "přeplňovanou" basou Mela Schachera a drsnou kytarou Marka Farnera. Skupina GFR během pouhých dvou let dokázala rozšířit své původní, zejména deitroitské publikum o statisíce dalších nadšených fanoušků, kteří si chtěli na jejich tiskem neustále shazované muzice pořádně zapařit při jednoduchých a úderných skladbách. Tento vývoj potvrdily i dva prosincové, zcela vyprodané koncerty v newyorském Madison Square Garden. Obrovský stadion Shea ve "Velkém jablku" dokázali přecpat k prasknutí rychleji než legendární "Brouci". Pátá studiová fošna "Survival" se odklonila od živočišněji znějících předchůdců a snažila se zaujmout propracovanějšími, méně pudovými skladbami. V šestce "E Pluribus Funk" GFR protestovali proti válce ve Vietnamu a také kladli otázky spojené s životním prostředím a přelidněnosti planety.

V roce 1972 se Mark, Don a Mel rozhodli ukončit spolupráci s Terry Knightem, který je podle jejich soudu tahal za nitky jako nesamostatné loutky. Během soudních tahanic vyplnilo prázdno v hudebních regálech alespoň kompilační dvojalbum "Mark, Don & Mel". Tehdy k sobě trojka natrvalo přibrala čtvrtého do party, do té doby jen občas hostujícího hráče na klávesové nástroje Craiga Frosta (nar. 20. 4., Flint, Michigan). Pod dohledem nového producenta Andy Cavalierea čtyřka vstala z popela jako bájný pták fénix a ještě koncem roku vydala trefně pojmenované album "Phoenix". Sound kvarteta GFR byl obohacen nejen o klávesy, ale v titulní písni i o elektrické housle hostujícího Douga Kershawa. Kvůli neustálým tahanicím s bývalým kamarádem a manažerem Knightem si čtveřice Mark, Mel, Don a Craig v roce 1973 oficiálně zkrátila název na Grand Funk. Vzápětí vyšlo pod produkčním dohledem věhlasného Todda Rundgrena vlastenecké, velice úspěšné album "We're an American Band" s titulním hitem (# 1 USA; 1973) napsaným do té doby nevýrazným skladatelem Brewerem. Pompézně vycizelovaný sound kvartetu Grand Funk byl náhle na hony vzdálen počáteční přímočaré údernosti a přitom v sobě stále nesl všechny atributy GFR. Vliv vynikajícího producenta kapela Grand Funk využila i na desáté desce "Shinin'On", která sice nedosáhla skvělé úrovně předcházející desky, ale i tak nabídla (kromě 3D obalu, dešifrovatelného jen s přiloženými 3D-brýlemi) solidní materiál včetně zajímavé coververze od zpěvačky Little Eva "The Loce-Motion" (# 1 USA; 1974). Již tradičně zlaté a posléze i platinové album si během dvou měsíců koupilo více než milión a čtvrt fanoušků. Ještě více komerčněji přístupné bylo elpíčko "All the Girls in the World Beware!!!" vydané pod původním názvem Grank Funk Railroad na konci roku 1974. Z něj vyňaté singly "Some Kind of Wonderful" (# 3 USA, 1975) a "Bad Time" (# 4 USA, 1975) naposledy v historii GFR obsadili horní patra amerického žebříčku. V dobré formě se čtveřice GFR představila na dvojitém koncertním albu "Caugt in the Act" z roku 1975. Jejich následující deska "Born to Die" již byla poněkud křečovitá. GTR se naposledy vzepjali k výbornému výkonu na elpíčku "Good Singin', Gold Playin'", jež na novém labelu MCA produkoval Frank Zappa. V nastalém punkovém humbuku šířícím se z britských ostrovů se gramofirmy i rádiové stanice věnovaly raději novým neokoukaným tvářím než stárnoucím legendám. Kapela GFR, jež se stala pro média i část manipulovatelných fanoušků nezajímavou a "k ukousání nudnou" se raději rozpadla.

Téměř po pětiletém půstu v lednu 1981 začali Farner a Brewer znovu koncertovat s novým baskytaristou Dennisem Bellingerem a hostujícím klávesistou Lance Duncanem. Výsledek byl téhož roku zachycen na živáku "Grand Funk Lives!". V roce 1983 si tato sestava pokazila jméno s albovým propadákem "What's Funk?". Po následném zániku trojka GFR znovu obnovila svoji činnost v téměř nejslavnější sestavě - Farner, Brewer, Schacker a novým klávesistou Howardem Eddym. Šestitýdenní turné začalo 27. května 1996 ve městě Raleigh ve státě New York. O rok později Grand Funk Railroad zareagovali na události v bývalé Jugoslávii a za částečného doprovodu Detroitského symfonického orchestru vystoupili na charitativním koncertu věnovanému Bosně. V dubnu 1997 se kapela GFR vydala na americkou šňůru, jež se čtyřmi japonskými zastávkami čítala více než stovku koncertů zakončených až v listopadu 1998. O dva roky později, 2. prosince 2000 se již bez účasti Marka Farnera odstartovalo další turné. Na jeho místo byl přijat zpěvák Max Carl. Do kapely se na trvalo začlenil i kytarista Bruce Kulick (ex-Kiss). Pětice Grand Funk Railroad do svých řad přijala také nového klávesistu Tima Cashiona.


(kopírka-http://www.bestrock.cz/index.php?PAGE=5&iq=2&id=119&klic=10)



 

NOC SLUNOVRATU

19.12.2015 20:37

ZDISLAVA PAVLŮSKOVÁ

První část

V dobách, kdy ještě celý svět pokrývaly lesy, byla uprostřed lesních temnot jedna vesnice. Byla maličká. Měla jen jednu náves a kolem ní hromadu dřevěných domků s doškovými střechami. Ve vesnici od nepaměti vládl mír a pořádek. Vedle vesničky bylo několik malých polí, kde lidé pěstovali pšenici. Nikdy zde nebylo slyšet ani slůvko hádky. Zosobněný klid a mír by určitě vypadaly jako toto místo.

     I takové místo však mělo svou malinkou chybičku. Tou chybičkou byla desetiletá holčička s věčně odřenými koleny. Jmenovala se Katarína. Byla sirotek a na své rodiče už si vzpomínala jen stěží, protože zemřeli, když byla ještě malá. Žila v malém domku na konci vesnice, ale samota ji nijak netrápila. Čert, velký kocour černý jak samo peklo, ji věrně doprovázel na každém kroku. A také kolem sebe vždy měla skupinu vesnických dětí, o které se starala, když dospělí pracovali na poli. Malá věčně uplakaná Rozárka, neustále zamyšlený a zamračený Šimon, až k nesmělosti tichý Vojtěch i hlučná a veselá Magdaléna, ti všichni byli téměř stále s ní. Každý z nich měl své rodiče naživu a večer se k nim vracel, ale před Katarínou o tom nikdo z nich nemluvil. Věděli, že by ji to mrzelo. Celé dny společně trávili rozpustilými hrami a soutěžemi jako třeba kdo nejdříve doběhne na druhý konec vesnice, kdo vyleze nejrychleji na kmen staré třešně na návsi, kdo vyšplhá ze všech nejvýše… Asi byste si pomysleli, že vyhrával Šimon nebo Vojtěch, ale kupodivu pokaždé vyhrála Katarína. Šplhala a běhala skoro stejně hbitě a rychle jako veverka. Výhrou si vždy u Vojtěcha vysloužila obdiv, Magdalena s Rozárkou jí obvykle provolaly slávu, ale z Šimonovy strany přicházela závist. Ještě že Čert vždy přiběhl a lísal se jí kolem nohou, jako by jí chtěl také pogratulovat. A tak to šlo po celý rok stejně. Čas ospale plynul v bezpečné a nudné jednotvárnosti. Ale vše jednou skončí, že?

      Na samém začátku jednoho horkého léta nad vesničkou neúprosně pálilo odpolední slunce. Kvůli dusnu by se vzduch dal pomalu krájet. Celá vesnice zela prázdnotou, každý, kdo nemusel být na poli, skrýval se před sluncem doma v chládku. Jen pod třešní na návsi bylo živo. Děti si trhaly temně rudé plody. „Mňam, mňam…“ mumlal Vojtěch s plnou pusou. „Tenhle rok jsou ty třešně tak dobré,“ libovala si Magdalena, „ a jakou mají sladkou šťávu!“ Zbytek dětí souhlasně zamručel.  „Prosím, Šimone,“ ozvala se Rozárka, „ podal bys mi ještě nějaké třešně?“ „Ne!“ zněla nasupená odpověď a Šimon pokračoval v přetěžkém úkolu sníst co nejrychleji co největší množství třešní. „Ale já už na žádné třešně nedosáhnu!“ postěžovala si Rozárka. „Když nedosáhneš, nebudeš jíst!“ posmíval se Šimon. Rozárka se rozplakala. Mrzelo ji, že se k ní choval tak nepěkně. Vždyť ho přece hezky požádala.  Zatahala ho za rukáv. Pořád doufala, že jí pomůže. Šimon ji však odstrčil tak prudce, až spadla na zem. „Nech ji být!“ ozval se hlas Kataríny z koruny stromu. „Nech ji být, nebo co? Moc tu nevykřikuj! Nic a nikoho nemáš! Jen toho pitomýho kocoura a polorozpadlou chajdu! Tebe se nikdy nikdo nezastane, vždyť ty nemáš ani rodiče.“ Šimon zasypal Katarínu urážkami a při těch slovech silně nakopl Čerta, který bloumal kolem a vyhlížel svou kamarádku. Děti zvážněly. Bylo vysloveno něco, co nikdo neměl říct. Katarína se spustila ze stromu a pomohla uplakané Rozárce ze země. Potom se bez hněvu otočila k Šimonovi a řekla s pohrdáním: „Jsi tak ubohý, ubližuješ slabým a urážíš ty, co tu už nejsou.“ Po těch slovech se otočila zády k vesnici a zamířila rovnou do lesa. Rozběhla se. Nechtěla, aby ostatní viděli její slzy. Vzpomínka na rodiče byla možná sladká, ale stále ještě bolela. Toužila najít si klidné místo, kde by mohla být sama. 

     „Kataríno, počkej! Dnes nemůžeš do lesa!“ Snažila se ji zastavit Magdalena.

„Nemůže? Vždyť ji znáte. Určitě se nám někde schová a bude trucovat až do večera!“ připomněl Vojtěch to, co už všichni tušili. „Ale dnes je slunovrat! Noc kdy mají démoni, duchové a přízraky plnou moc,“ přeříkávala naučené varování malá Rozárka. Šimon si uvědomil, že Kataríně hrozí nebezpečí. Cítil se mizerně. Pochopil, že se choval jako hlupák. Neprotestoval, když vyrazili směrem k lesu.

     Katarína je viděla už zdaleka. Byla na kraji lesa a seděla na jedné z větví vysokého smrku. Bylo jí jasné, že bude muset jít mnohem hlouběji do lesa, pokud chce, aby jí dali na chvíli pokoj. Naposled pohlédla na vesnici a na své kamarády, pak slezla ze stromu a vydala se do lesního přítmí. S každým dalším krokem ubývalo světla. Nikde už neviděla ani náznak slunečního paprsku. Všude se rozprostřelo šero a tíživé dusno. Postupně umlklo i šumění stromů. Neslyšela ale ani žádný jiný zvuk ptáka nebo zvířete. Nastalo ticho. Pohlédla pod nohy a uviděla nepříjemně suchou temně zelenou trávu. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nebyl ani náznak pěšiny vinoucí se mezi stromy. „Takhle to tu přece nemá vypadat,“ říkala si v duchu, „přísahala bych, že cestička tu bývala. A taky víc světla. A zvířata.“  Něco tu nebylo v pořádku.  Jedna část jejího já radila, aby odsud zmizela a vrátila se do vesnice. Druhá polovina ale nic takového udělat nechtěla.  Zvědavost a touha po samotě ji pobízely jít dál. Vykročila…

     „Nechoď dál! Proč nejsi doma dnešní noc? V teple u krbu bys byla v bezpečí,“ volaly na Katarínu veškerou mocí svého slabého hlasu lístky bezového keře. Osamělý kámen skrývající kapky vody v prohlubních na svém povrchu bědoval z úkrytu mezi trsy tmavé trávy: „Hloupoučká dívenka. Kéž by zůstala pěkně doma. Nic z toho, co se stane, by pak nemuselo být. Cožpak si neváží svého života? Cožpak neví, jaký je dnes den?“ Všechno přerušil mocný hlas z koruny stromu pokrytého mechem a trsy kapradí zachvívajícími se při každém proneseném slově: „Stejně nemůže zpátky, cesta z lesa se už uzavřela. Nezbývá jí než slavit společně s námi. Bude to pro ni naposledy.“ Dívka nic z toho podivného rozhovoru neslyšela. Pomalu postupovala do hloubi lesa. Nakonec se zastavila, protože se ocitla v naprosté tmě.

 

     Vesničané sledovali vyděšeně les kolem vesnice. Ten se měnil doslova před očima. Okraj lesa byl prorostlý trnitými keři tak spletitými a hustými, že by mezi nimi nikdo neprošel. Keře zářily zdánlivě nevinně bílými květy mnohokvětých růží. Všude v jejich blízkosti se rozprostírala omamná medová vůně. „Tento rok je to děsivější než kdy dřív,“  řekla se slyšitelnou obavou v hlase Rozárčina matka a pohladila svou malou vyděšenou dcerku po hlavě. „Ano, je to mnohem horší než v předchozích letech, ale nebojte se. To křoví nám brání v cestě do lesa, ale taky nic nemůže vyjít z lesa ven! Je to jako by se nás snažily ty stromy a keře chránit. Nic se nám nestane, pokud budeme v noci všichni doma.“ Těmito slovy se je snažil povzbudit Magdalenin otec, dřevorubec, jehož znalostí o lese si všichni vážili, protože věděli, že les zná jako své boty. Popravdě ho tentokrát chování lesa znepokojovalo ještě víc než ostatní. Přísahal by, že čím víc se blížil slunovrat, tím častěji a víc les utichal. A proto si při práci uvědomoval, že v něm vedle zvuků lesa velmi často slyší i tajuplné hlasy, hrozivé šepoty a podivná chichotání. Nedalo se tedy s jistotou říci, zda se v lese nenachází někdo nebo něco se schopností trnitou hradbou projít. „Počkat,“ zvolala jedna z žen, „ kde je Katarína? A kde je ten její kocour?“ Všichni si vyměnili zmatené a vyděšené pohledy. „Kataríno, Čerte!“ zavolal silným hlasem Magdalenin otec.  Po chvíli ucítil,  že se mu něco otírá kolem nohou. „Čertíku!“ Magdalena vzala kocoura okamžitě do náruče. „Katarína je v lese,“ ozval se z chumlu dětí Šimon. „Kdeže je?“ zeptala se Rozárčina matka nedůvěřivě. „V lese,“ opakoval zarputile hoch. „ Je to moje chyba. Ublížil jsem jí a ona utekla do lesa. Chtěli jsme ji hledat, ale už se tu stihla objevit tahle trnitá hráz. Je mi to tak líto.“ Mezi lidmi to zahučelo. Začali se zmateně dohadovat mezi sebou. „Lítost jí nepomůže chlapče,“ řekl zasmušile dřevorubec.

„Nic už jí nepomůže.“

Autorem příběhu je Zdislava Pavlůsková, více informací o ní najdete na následujících stránkách:

http://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/cerven/vlachovicka-spisovatelka-zdiska-pavluskova-napsala-dalsi-povidku/

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2014_47_prosinec.pdf

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2015_50_cerven.pdf

http://kamil-tom.webnode.cz/products/a2015-dalsi-uspech-nasi-zakyne-v-literarni-soutezi/

http://kamil-tom.webnode.cz/products/zdiska-a-drakkar/

 

MATT REDMAN v češtině:-)

02.02.2016 19:10
.
MATT REDMAN - Once Again

.

Jesus Christ, I think upon Your sacrifice

You became nothing, Poured out to death

Many times, I've wondered at Your gift of life

I'm in that place once again, I'm in that place once again

Ježíši, stojím před tvou obětí, 
nechal jsi slávu, zemřít jsi šel. 
Pro druhé vzdal ses daru života 
a já jsem navždy přesvědčen, 
(že) svět může být uzdraven. 

 

And once again I look upon the cross where You died

I'm humbled by Your mercy and I'm broken inside

Once again I thank You, 

Once again I pour out my life

A znovu hledím na kříž, kde Pilát život bral. 
Jsem probuzený láskou, kterou jsi mi dal. 
Ještě jednou díky, 
jednou taky já svůj život dám. 

 

Now You are exalted to the highest place

King of the Heavens, where one day I'll bow

But for now, I'll marvel at Your saving grace

I'm full of praise once again,  I'm full of praise once again

Nejvyšší, jsi teď Ježíši na nebi. 
Nebeský vládce, jednou budu tam stát. 
Mnohokrát užasnu, jak moc máš mě rád. 
Znovu ti chválu svou vzdám, znovu ti chválu svou vzdám…. 

 

And once again I look upon the cross where You died

I'm humbled by Your mercy and I'm broken inside

Once again I thank You, 

Once again I pour out my life

A znovu hledím na kříž, kde Pilát život bral. 
Jsem probuzený láskou, kterou jsi mi dal. 
Ještě jednou díky, 
jednou taky já svůj život dám.

 

Thank You for the cross

Thank You for the cross

Thank You for the cross, my friend

Thank You for the cross

Thank You for the cross

Thank You for the cross, my friend

Díky za tvůj kříž, 
díky za tvůj kříž 
nevzdám se tě již 
JÁ NE! 
Díky za tvůj kříž 
Nevzdám se tě již! 
Nevzdám se tě již! 
JÁ NE! 

Když už jsem se tolikrát pohádal o to, že skupiny jako Stryper, Petra a Whitecross mají smysl a mohou se mi líbit, proč bych se nepodíval i na to, jak budou v češtině působit křesťanský texty. Teď ještě otázka, jak to přijmou lidi, kterým to budou s českým textem i hrát. (Matt Redman podle M. Bílka a mě)

 

PRAVDA POPRVÉ?

05.02.2016 15:11

ČESKÁ REPUBLIKA

ČTVRTEK 4. ÚNORA 2016

V TISKU VYCHÁZÍ  ČLÁNEK 

JEHOŽ AUTOREM JE MARTIN HERZÁŇ 

-

OBŘÍ MIGRAČNÍ VLNA:

VŠECHNA ROZUMNÁ PRAVIDLA PADLA 

Vydání tohoto článku v celostátně vydávaném deníku je v určitém smyslu převratným okamžikem. Je to zřejmě poprvé, kdy osoba více či méně spojená s neziskovými organizacemi a k tomu ještě bývalý člen výboru Rady vlády ČR pro lidská práva uveřejňuje velké množství konkrétních informací  o migrantech a migrační vlně, a to informací, které vycházejí z autorových osobních zkušeností založených na téměř dvouměsíční práci v uprchlickém táboře a každodenním kontaktu s uprchlíky.  Autor Martin Herzáň a stejněj tak i deník Právo si určitě zaslouží přinejmenším úctu a poděkování  za odvahu, s jakou přistoupili ke zveřejnění pravdivých informací, tím spíš že jde o odvahu, kterou jiná celoplošná média projevit nedokázala. Navíc je možné, že příkladná odvaha může způsobit, že se objektivní informace objeví i v některém z dalších médií, neboť jak známo příklady táhnou a dobré příklady tím víc a tím silněji.

- - -

Na druhou stranu ale ve mně článek vyvolal celou řadu pochybností.  Prvním důvodem tohoto mého vnitřního zmatku je fakt, že informace v textu obsažené jsou v naprostém protikladu ke všemu, co zatím tištěná, rozhlasová i televizní média vydávala za pravdivé informace.  Jde téměř o úplný obrat o sto osmdesát stupňů.  Je možné, že by za období od léta do konce ledna nikdo z českých novinářů neviděl a nebo si neuvědomil to, co uviděl a pochopil  Martin Herzáň? To jsou všichni ti, kteří o věci v médiích tak zasvěceně a se svatým zápalem informují o tolik méně schopni pochopit realitu?

- - -

Další věc je ještě děsivější. V textu článku se téměř slovo od slova opakují slova, věty, varování a argumenty, které už řadu měsíců pronášejí  lidé, kteří jsou ale za to všemožně zesměňováni a napadáni a stávají se obětí hysterické dehonestace a všemožných útoků. Vzniká otázka, proč byli dosud téměř všichni ti lidé, kteří podobná fakta uveřejnili, označeni za homofoby, fašisty, nacisty, rasisty, hnědou spodinu a vyvrhele společnosti. Absurdita tady nabývá tragikomických rozměrů lidé, kteří prezentovali pouhý názor opřený někdy o naivitu a někdy o pouhé emoce, jsou oslavováni a vynášeni médii do nebes a lidé, kteří přicházeli s ověřitelnými fakty jsou zahrnuti lavinou sprostých nadávek médii zesílených k nesnesení. To opravdu nikdo v médiích a mezi politiky nechápe, že rozhodovat se lze jen na základě znalosti faktů?

(Zdroj: Právo, 4. února 2016, st. 16)

TŘI FILMY

05.02.2016 19:21

Počátkem roku 2016 jsem se dostal ke třem zajímavým dokumentárním filmům. 

Nebyly to pro mě první dokumenty, které jsem na dané téma viděl, a to i kdyby se nebralo do úvahy prohlížení celých hodin streamů a youtubových videí.  Navzdory tomu to byly filmy zajímavé, a přestože vlastně pojednávaly všechny tři o tomtéž tématu, každý z nich byl jiný a nabízel něco jiného.  

 

 

 

 

 

 

O filmu Paula Moreira se v podstatě mluvilo celé týdny předem a všichni netrpělivě očekávali až se ve Francii objeví v širší distribuci a bude promítnut v nějakém přívětivém vysílacím čase v televizi. Zřejmě z toho důvodu měl také největší průvodní hype kampaň, která vzbuzovala až nerealistickáná očekávání u evropských diváků. Nejen, že  původní průvodní hype lákalo, navíc vše bylo ještě zesíleno kroky ukrajinské vlády, která se různými prostředky politického a diplomatického nátlaku pokusila přinutit francouzské úřady k tomu, aby bylo vysílání znemožněno. Reakce, tedy vlastně nereakce, francouzských diplomatů na tento krok je zřejmě chvályhodná a promítnutí filmu v televizním vysílání má určitě svůj pozitivní význam.  Film popisuje průběh majdanu, snaží se pojmenovat nejdůležitější síly, které usilovaly o provedení násilného převratu, vysvětluje jak byli umlčeni ti, kteří by případně nesouhlasili s explozí násilí v ulicích, neboť směřovalo nejen proti policejním složkám, ale zasáhlo i obyčejné lidi. Závěr filmu tvoří defilé politiků, kteří poté, co násilné projevy demonstrantů rozdmýchali, je mohli také zastavit, ale přinejmenším se o to ani nepokusili. Je paradoxem, že se o uvedení tohoto filmu vedly tak rozsáhlé spory a byla vzbuzena tak velká očekávání. Několikrát ukazuje doslova explozi brutality v Kyjevě, v Oděse i v Donbasu, ale přesto je patrna snaha evropského diváka spíše šetřit. Ty nejstrašnější informace a záběry  (například z Oděsy) téměř chybí. 

 

 

 

 

 

Film Marka Bartalmaie by nejspíše mohl být označován jako časosběrný dokument. Mark Bartalmai s jistou nadsázkou obešel všechna místa, kde se něco důležitého přihodilo a snažil se v rozhovorech s všemi přímými účastníky a svědky událostí získat co největší množství informací.  Proto se při filmu zdá, jako bychom sledovali majdan od jeho prvních okamžiků a mohli tak nahlédnout na okolnosti samotného průběhu podstatně podrobněji než  v Moreirových Maskách.  Přitom se Bartalmai snaží o to, abychom obraz získávali plasticky a aby na každou situaci bylo možné vidět z více pohledů. Protože v pravidelném rytmu do filmu vstupuje i se svým komentářem v určitých okamžicích je vidět, jak zničující pro něho bylo setkávat se smrtí  uprostřed civilního obyvatelstva na východě Ukrajiny a nedokázat to ani zastavit, ani tomu zabránit.  Vzhledem k tomu, že pobýval na obou stranách fronty, je z filmu zřejmé i to, jak a k jakým hodnotícím závěrům došel. 

 

 

 

 

 

Film Sary Reginelly obsahuje zdaleka nejmenší množství přímého reportážního a dokumentárního materiálu, navzdory tomu však má v porovnání s oběma předchozími filmy svůj význam, a dokonce by se dalo říct, že Italky daly Moreirovi docela zásadně na frak. Jejich film je vystavěn výrazně odlišným způsobem.  Po velmi krátkém nástinu jednotlivých etap maidanu, oděského masakru a ATO dokresleném záběry a rozhovory s přímými účastníky vždy následuje obsáhlý rozhovor s člověkem, který strávil na místě událostí dostatečně dlouhý čas. Rozhovor však není veden tak, aby nějakým shrnujícím způsobem jen informoval o tom, co se  přihodilo. Sara Reginella velmi pečlivě zvolilila své "spolutvůrce" tak, aby každý s pomocí své odbornosti pomohl proniknout pod povrch událostí a aby každý z nich odhalil systémové chyby provázející ukrajinské události, nebooť k takovým chybám může dojít i v jiných státech a pokud se tak stane, budou stejně tak jako na Ukrajině ohroženy životy mnoha lidí.

 

POST SCRIPTUM:

Všechny tři ty filmy přiznávají, že realita dění na Ukrajině se diametrálně liší od toho, co media k danému tématu publikují. Filmy byly natáčeny jako dokumenty v reálném čase, což je ale pro tzv. "západní" média víceméně katastrofa. Způsob, jakým byly natáčeny jednoznačně ukazuje, že informace o pravém stavu událostí na Ukrajině měli novináři jak francouzští, tak italští i němečtí. Sdělte mi prosím, která německá italská či francouzská média se navzdory dostupnosti informací a velkému množství natočeného materiálu vzbouřila proti lživé verzi událostí proti "oficiální" verzi prezentování ukrajinského majdanu jako mírumilovné akce prodemokratických a proevropských aktivistů?

 

Pokud namítnete, že jsem zapomněl na Brity, tak v jejich případě jde věc daleko za hranici morálky a legality. I oni mají svůj film. Jmenuje se "Under the Snipers Fire". Anglická stanice BBC nejen novinářsky neobstála.  V čase videa 7.15 její televizní štáb přímo a průkazně natočil střelbu odstřelovačů a zaznamenal jejich vraždění natolik přesně, že šlo určit nejen místo, odkud se střílí, ale velice přesně i to z jakého pokoje a kdo je nájemcem toho pokoje. Navíc šlo o důkaz, že střelba je vedena z domu, který je celý ovládnut "aktivisty" majdanu. To vše přímo na místě v den střelby. Po čase bylo dokonce s odstřelovači-vrahy policistů i civilistů natočeno interview. Nikde jsem však ani ve dnech majdanu ani zpětně nezaznamenal sebemenší pokus BBC informovat o události pravdivě a vystoupit proti falešné interpretaci majdanských událostí - a nedočkal jsem se takového kroku dodnes.

DAVID LIM v češtině:-)

16.05.2016 17:43

DAVID LIM - Hallellujah

One thing I know and I believe          
God so loved both you and me          
That he gave his only son to die for us

 Řek(l) jednou otci jeho syn:
 Jak mám vědět kudy jít 
a ze všech cest na kterou teď mám se dát .

We all like sheep have gone astray
All have turned to their own way   
But God has caused the sin of all  
To fall on him                                

Nechci tě trápit obavou,
že jdu cestou nepravou, 
tak na pouti životem 
říká(vá)m všem:

 When the third day came,     
 Jesus rose up from the grave
 So that all who would believe
will stand forgiven                 

Nastal třetí den, 
když byl z hrobu vyveden 
ten, kdo uměl bez ptaní 
 žít i umřít.

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Jesus was broken, he was crushed         
He suffered all our shame for us             
Now by his wounds and through his blood
We have been healed                             

  Lidem dal všechno, co kdy měl, 
 rány i bolest vydržel. 
 Já vím jak zemřel, vím jak žil. 
On mi dal cíl!

When the third day came,     
Jesus rose up from the grave
So that all who would believe
will stand forgiven               

 KAŽDÝM DALŠÍM DNEM
 JEŽÍŠ VĚČNÝM PŘÍBĚHEM
 DÁL PŘEDÁVÁ SÍLU BÝT,
 ŽÍT I UMŘÍT. (2x) 

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Když už jsem se tolikrát pohádal o to, že skupiny jako Stryper, Petra a Whitecross mají smysl a mohou se mi líbit, proč bych se nepodíval i na to, jak budou v češtině působit křesťanský texty. Teď ještě otázka, jak to přijmou lidi, kterým to budou s českým textem i hrát. ( DAVID  LIM podle M. Bílka a mě)

CAMERON A PARALELA

05.06.2016 11:15

Titanic Headline

Pracoval jsem na tématu Titanicu dvacet let,  ale přemýšlet o něm nepřestanu nikdy. Titanic je pro mě něčím víc než jen úkolem pro archeology a kriminalisty. Titanic je pro mě personifikací lidské hrdosti, pýchy a sebedůvěry, neopodstatněného pocitu, že člověk prostě nemůže zažít  velkou porážku. Kolikrát už jsme to viděli a slyšeli.  Jeden velký stroj, jeden lidmi vytvořený systém směřoval vpřed s tak velkou pohybovou energií, že se nedokázal ani zastavit ani vyhnout katastrofě.  Dnes máme před sebou totéž.  Stejně jako na Titanicu, tom hierarchizovaném mikrokosmu s různými vrstvami obyvatel v první, druhé a třetí cestovní třídě, i dnes jsou ve světě rozvinuté státy a také rozvojové země s miliony hladovějících.  Kdo bude dnes nejvíce trpět při střetnutí s ledovcem, kterým se stala globální změna klimatu? Ledovec už všichni vidíme. Je na horizontu, ale neumíme se mu vyhnout díky obrovské setvačné energii politických a hospodářských složek našeho společenského systému. Příliš mnoho lidí dnes vydělává na tom, jak destruktivně náš systém fugnuje. Ti lidé mají moc a peníze a nehodlají nic měnit.  Pokud se nám právě tohle nepodaří změnit, ledovci se nedokážeme vyhnout a střet bude nevyhnutelný.  Po střetu neztratí bohatí přístup k potravinám ani k vodě. Útrapy na sobě ponesou především chudí ze "třetí a čtvrté cestovní třídy" přesně tak, jak se to stalo na Titanicu. 

Titanic-New York Herald front page

Post Scriptum: 

Přijde mi docela zvláštní, že po Avatarovi se strhla taková mela obviňující Camerona z prostoduché grínpíscácko zelené agitace. Promítání filmu Titanic nic takového neprovázelo. Je to snad tím, že divákům Titanicu sdělení obsažené ve filmu  vůbec nedošlo?

Šarij, Kerry nebo Putin?

02.07.2016 12:23

Anatolij Šarij, ukrajinský novinář, blogger a dnes i disident, řekl: "TO nejsměšnější, co jsem za celý den slyšel ,co mě doslova odvařilo a stalo se naprostým králem odpalů na mém osobním škálometru nebo spíš šlakometru, TO je dnešní vyjádření US departmentu pro tisk." A mě ta slova  docela udivila, protože jsem nechápal, co by mohlo být na nějakém oficiálním vyjádření legračního.  Nicméně nezůstal jsem v nevědomosti příliš dlouho. V našich médiích samozřejmě také publikovali, jaké informace tiskoví mluvčí a diplomaté US departmentu sdělili novinářům z Washingon Postu:

*

" A v tom válečném kontextu může mít slovo ulevit si opravdu různé významy! Nejspíš jim také pokadili koberce, pouštěli zbytečně vodu a snědli všechno, co bylo v ledničce.... "  uzavírá A. Š. svou glosu a já váhám nad tím, kdo si z lidí okolo dělá větší legraci. Je tím největším vtipálkem Šarij, Kerry nebo Putin?

 

*  In Právo, 1. 7 2016, strana 14

JOHN CHILCOT´S REPORT

11.07.2016 12:06

Iraq Inquiry / Chilcot Inquiry / Chilcot´s Report

Chilcotova zpráva / Chilcotova zpráva o válce v Iráku je zpráva britské nezávislé komise, které předsedal bývalý vysoce postavený státní úředník John Chilcot. Komise po dlouholetém vyšetřování předložila zprávu o délce 2,6 milionu slov. Zpráva dochází k závěru, že vojenská invaze do Iráku v roce 2003 nebyla nezbytná, Saddám Husajn nebyl bezprostředním nebezpečím, britská vláda pracovala s pochybnými důkazy, válku zahájila na základě těžko ospravedlnitelných lživých tvrzení o tom, že irácký režim disponuje zbraněmi hromadného ničení a zásadně selhala v ohodnocení možných důsledků války pro region. V českém prostředí se této zrávě nevěnuje nijak zvláštní pozornost, přestože v určitém smyslu jsou i pro nás její závěry velmi důležité, neboť v jejich světle se podobně jako  G. Bush nebo T. Blair i někteří naši přední političtí představitelé, kteří se účastnili rozpoutání této války, stávají ještě neodsouzenými válečnými zločinci. Navzdory tomu, že v českých médiích se touto situací víceméně nikdo nezabývá, na internetu se diskuse a ohlasy na toto téma objevily: 

"Tzv. České vlády jsou již 26 let spoluzločinci západních "demokracií". Navíc tzv. České vlády nikdy skutečně nehájily zájmy českého lidu a většině z nich se příčilo slyšet hlas lidu, národa a ulice. Neřekl snad jistý Klaus, že jemu ulice nebude diktovat, jak má rozhodovat? Diktovali mu jiní a odjinud a ty také v jejich zájmu poslouchal. Co vyjednali ti paňácové za přístupové podmínky v EU, vidíme dodnes. Vyjednali horší přístupové podmínky a omezení pracovního pobytu než mají dnes nezvaní přivandrovalci. A o to je to horší, že Česká vláda se vůči Srbskému národu ze zbabělosti a podlézavosti zachovala jako prodejná děvka, když dovolila tzv. humanitární bombardování a tiše mlčela na etnické čistky vůči Srbům ze strany Chorvatů (Krajina) a Kosovských Albánců. O to je to horší, že Srbsko bylo vždy národem, který měl úzké vztahy k Československu a ani v těžkých dobách nás oni nezapřeli. Naše vláda ze zbabělosti a podlézavosti dovolila strašnou národní křivdu podobnou Mnichovu a tímto okamžikem ztratila svou tvář a jakýkoliv morální kredit. České vlády jsou jednoznačně spoluviníky národních tragedií v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, ale i v Jemenu a dnes na Ukrajině. Schvalování zločinu je minimálně morální spoluvina bez ohledu za jakým účelem se tak dělo. Navíc v některých zemích se naši vojáci aktivně účastnili válečných operací a okupací pod zástěrkou mnohonárodnostních sil. To je neoddiskutovatelný fakt. Mohou se dnes vymlouvat a lhát, že si to tak nepředstavovali, že to nechtěli a až nás zavlečou do války s Ruskem, tak budou v roli Háchů a kolaborantů jako za protektorátu, který z této země pro své osobní zisky znovu učinili. Tito zbabělci se zaštiťovali Masarykem, Benešem a dnes i Husem a dalšími, ale nemají práva vůbec brát do úst jména hrdinů, když sami jejich ideály zradili."*

*In: http://www.novarepublika.cz/2016/07/prvni-saudska-kolonie-v-eu.html

Jednomu z válečných zločinců bylo připomenuto a doloženo, co bylo už beztak všeobecně známo, tedy, že lhal a pomohl rozpoutat ničivou válku. Ale trest mu za to žádný nehrozí. Agrese do Iráku má přitom na kontě násobně víc obětí a destabilizaci světa; a třeba řezníci z Islámského státu jsou ve srovnání s tím vším naprostí lidumilové. Abychom zakryli svou vinu, tváříme se, že spektakulární popravy Daeše nahrané na YouTube jsou čímsi horším, než bylo zmasakrování Iráku, likvidace Libye, pokus o likvidaci Sýrie… Zkrátka, Chilcotova zpráva neřekla nic nového, protože všichni, kdo měli zájem, už dávno – vlastně od zahájení samotné agrese – věděli, že je to jen neuvěřitelná zvůle Západu.

Na Chilcotově zprávě je vlastně nejzajímavější jen to, že zatímco „soudy bílého muže“ v Haagu pošlou do vězení každého afrického nebo jugoslávského „nepřítele“, tak na ty naše nedosáhnou… A tím pádem je Chilcotova zpráva sice fajn, ale není to spravedlnost. Nicméně mám dojem, že „Irák“ přece jen něco dokázal – po podivnostech kolem vyšetřování 11. září nastavil tak vysokou míru lhaní, že dnes už západním politikům a jejich bohabojným tvrzením o tom, že někdo je fakt špatný a zasluhuje ztrestat, uvěří jen málokdo s rozumem (a bez kšeftu v Bruselu). Jinými slovy, jedna obří lež otevřela novou fázi vývoje společnosti – máme tu politiky, kteří lžou, máme tu noviny, které jejich lži ochotně opakují…. A pokud to nevadí politikům ani těm médiím, tak kde jsme?**

**Inhttp://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Tereza-Spencerova-Zbicuj-me-krici-NATO-Ani-nahodou-zni-z-Moskvy-A-neskutecna-veta-kterou-USA-zklamaly-Ukrajinu-444668

THE SPECTRE, THE PROPHECY?

13.07.2016 11:55

 

PRO PŘIPOMENUTÍ DĚJE:

Po smrti bývalé šéfky je do funkce M uveden Mallory. James Bond se na základě posmrtné zprávy od bývalé šéfky M vydá na neoficiální misi do Mexika City. Tam zabije tři muže plánující teroristický útok během oslav Dne mrtvých v Mexiku a začne pronásledovat  Marca Sciarru, jednoho z teroristů, který zůstal naživu. Honička vyvrcholí scénou ve vrtulníku, kdy James Bond ukradne Sciarrovi prsten ozdobený motivem chobotnice. Mezitím  v Londýně dochází k zásadnímu rozporu mezi  M a C. C, ředitel Centra pro Národní Bezpečnost, podporuje myšlenku vytvoření nové mezinárodní organizace. "Nine Eyes“, která by spojovala jednotlivé národní zpravodajské služby ke spolupráci v boji proti terorismu a podřídila je centralizovanému velení. Námitky M, že zřízením takového centralizovaného velení nadnárodní tajné služby dojde ke ztrátě jakékoliv parlamentní kontroly nad tajnými službami a všechny zúčastněné národní zpravodajské služby budou řízeny skupinou nikým nezvolených úředníků, jsou smeteny ze stolu. Samotný vznik organizace „Nine Eyes“ je pak uskutečněn podvodným hlasováním, při kterém nejen neni M umožněno se k problému vyjádřit, ale také je zabráněno tomu, aby využil svého práva hlasovat. C navíc zaujímá k nekompromisní postoj k MI6. Tvrdí, že program dvojité nuly je zastaralý, proto je Bond po návratu do Londýna stažen ze služby na dobu neurčitou. Bond neuposlechne nařízení od M a vydá se do Říma, aby se mohl zúčastnit Sciarrova pohřbu. Ještě ten večer navštíví Sciarrovu vdovu Luciu, od které se dozví další informace o organizaci Spectre, jejímž členem byl i Marco Sciarra. Bondova spolupracovnice Moneypenny svého kolegu informuje o Mr. Whitovi, bývalém členu Quantum - dceřiné organizaci Spectre. Agent 007 odjíždí do Rakouska, aby našel zmiňovaného Mr. Whita. Ten připouští rozčarování z organizace Quantum. Rovněž Bondovi říká, aby našel a ochránil jeho dceru, Dr. Madeline Swann, která ho dovede do hlavního sídla Spectre. Bond plní poslední přání Mr. Whita a zachraňuje Madeline. Poté Bond společně s Madeline Swann odjíždějí do Maroka. Po příjezdu jsou dopraveni do tajné základny organizace Spectre.  Zde odhalí, že Spectre řízená psychopatickým zločincem Oberhauserem ovládá síť teroristických organizací po celém světě. Přitom využívá neomezený přístup k informacím shromažďovaných skupinou Nine Eyes. Bond a Madeline Swann společnými silami vyhodí do povětří Oberhauserovu základnu a vracejí se do Londýna, aby zabránili další činnosti nadnárodní organizace Nine Eyes a aby vyvázali MI6 ze zákazů a omezení, která na ni uvalil C. Tam se setkávají s M, Billem Tannerem, Q a s Moneypenny. Hodlají zatknout C a ukončit program Nine Eyes…

MŮJ LETNÍ PŘÍBĚH ANEB JAK JSEM BYL NA BONDOVI:

Přiznám se, že do kina chodím značně ledabyle a nahodile. V naprosté většině případů nedbám na to, kdy má film premiéru a ani se nijak zběsile nesnažím jít na film i v případě, že vím, že by se mi líbil. Návštěva kina je pro mne docela vyjímečná a slavnostní situace. Často se mi stává, že jsem těmi, kdo do kina chodí, dotazován, proč jsem nebyl zrovna na tom nebo na tom filmu, a někdy jen ztěžka vysvětluju tenhle svůj kulturní deficit. Během léta se však přece jen občas do kina dostanu. Stalo se to i v tomto roce. Po velmi příjemné minulé zkušenosti se Skyfall jsem toto léto, jen pár dní po Brexitu, vyrazil na nový příběh pana Bonda, slavného agenta 007. Filmy s Jamesem Bondem jsem vždycky chápal jako rafinovanou dynamickou podívanou s tak vysokou úrovní humoru a nadsázky, že se až blíží parodii. S podobným očekáváním jsem se vydal i na zatím poslední bondovský film The Spectre.  Film se mi líbil, akce i vtip poskytly dostatek zábavy, přesto jsem se ve svých očekáváních velmi výrazně zmýlil. Už úvodní scény filmu odehrávající se v Mexiku (tedy ve státě, kde kdysi žili Mayové) při náboženské slavnosti Den mrtvých, která se v Mexiku skutečně masově a s nadšením slaví, mě měly upozornit na to, že tentokrát bude mít příběh ke skutečnosti opravdu výrazně blíž, než bývalo obvyklé. Když pak M začal bránit tomu, aby byly britské tajné služby podřízeny zásadám a pravidlům, které platí ve velké mezinárodní organizaci, začalo mé podezření týkající se toho, že se tu nadsázka proplétá s něčím, co nadsázkou vůbec není, velmi velmi sílit. Jakékoliv pochybnosti na toto téma padly, když M při jednom z dialogů ve své replice – nelze se podřizovat lidem, kteří nebyli nikým zvoleni - použil jeden z hlavních argumentů kampaně Brexitu, začalo mi být jasné, že v průběhu filmu budou přicházet další a další aktuální otázky se silou pořádné rány do lebky.  Asi nejsilněji na mě zapůsobilo, když C se suverenitou a arogancí sobě vlastní sdělil, že schopní byrokraté mohou snadno  zvládnout i zdánlivě neřešitelnou situaci a dosáhnout jednohlasného výsledku hlasování i v situaci, kdy někteří z hlasujících jsou zásadně proti. Proto jsem na konci filmu vítal, že C nedokázal naplnit své aspirace, byl ze svého vedoucího postavení odstraněn a že se velení vrátilo do rukou M. To jsem ale zdaleka ještě nevěděl, co se stane ve chvíli, kdy si po návratu domů otevřu noviny a přečtu zprávy ze zahraničí: „Britský ministerský předseda David Cameron prohlásil, že hodlá podat demisi v říjnu, poté, co většina účastníků referenda z 23. června hlasovala pro vystoupení Velké Británie z EU. Téměř okamžitě si britští vrabci začali štěbetat, že ho ve funkci premiéra nahradí Theresa Mayová. Theresa Mayová je britská politička za konzervativní stranu, ministryně vnitra Spojeného království od roku 2010.“ Pomyslel jsem si, že je celkem logické, že scenáristé a Sam Mendes využili britský vnitropolitický spor jako prvek, kterým pěkně štiplavě a peprně okořenili svůj film, avšak v žádném případě nemohu pochopit, jak mohli v době psaní scénáře vědět, k čemu vývoj v Británii povede a jak spor koncepcí Cameron versus Mayová dopadne? Vždyť premiéra filmu byla v listopadu 2015!

 

ROCK WILL NEVER DIE

28.07.2016 15:23

 

IN: Právo, str. 9, Pátek 22. červenec 2016

Záznamy: 151 - 165 ze 173

PAGE  1   2    3    4    5    6   7   8   9   10    11  12

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .