PAGE  1   2    3    4    5     6     7      8      9    10  11  12

Blog

HAIRMETAL AND GLAM ARE ALIVE AND WELL part II

16.05.2010 19:51

 

Y&T : Endangered species - Rock a Pop, str. 111, 3/173 1998

výpisky z recenze:

Dobře, přitvrzený bigbít (korektní výraz pro glam metal) už dneska v Americe dávno nefrčí, ale operovat hned (byť po dvacetileté kariéře) s rádoby mučednickým podtextem a la ohrožené druhy? Problém sanfranciských Y&T tkví v tom, že i jejich jedenácté řadové album je stylově téměř hermeticky uzavřené, ovšem kvality /či hitovosti/ svých předchůdců  přitom nedosahuje.

Bohužel kvartet se zdá být obdobně nepoučitelný i co se textů týče, které se nadále zabývají především neochvějnou suverenitou sebe samých, přesně ve shodě s názvem předloňského  comebackového alba skupiny, Musically Incorect

Formálně dotažené album, vynikající profesionální muzikantské výkony (za pozornost stojí zejména ostřílený bubeník Jimmy DeGrasso) - tím pádem i výborný zvuk - jednoznačně jeden z těch povedenějších pokusů o rehabilitaci melodického hardrocku. Y&T  znamená Yesterday and Today. Zásadní, v tomto žánru všudypřítomná otázka, pak stojí  především takto: 

"Co zítra?"

 

http://hardrockhideout.com/2010/02/15/thunder-mountain-rock-festival-band-announcement/

 

http://hardrockhaven.net/online/2010/dakota-rockfest-weathers-the-storm-bret-michaels-and-vince-neil-host-three-day-festival/

http://www.melodicrockfest.com/

http://www.thefirefest.com/index.php?limitstart=6

 

http://m3rock.webs.com/

http://www.rocknamerica.com/

http://www.swedenrock.com/index.cfm?pg=1&pr=0

http://www.myspace.com/zrockfest

http://www.sthlmrockout.com/artists/

Přijedou do Evropy! Anglie+Finsko+Švédsko+kdovícoještě

http://steelpantherrocks.com/shows.aspx

 

ANO, TAKY SI MYSLÍM, ŽE TA OTÁZKA BYLA DŮLEŽITÁ.DOMNÍVÁM SE VŠAK, ŽE OPRAVDU OBJEKTIVNĚ NA NI  MÍSTO NOVINÁŘŮ ODPOVĚDĚL AŽ HLAS NÁVŠTĚVNÍKŮ KONCERTŮ A FESTIVALŮ.

"Jestliže vùbec je nějaká naděje, psal Winston, spočívá v prolétech."

 

Prev: HAIRMETAL AND GLAM ARE ALIVE AND WELL, Part I
Next: NOVÉ ČÍSLO ROCK PLUS !!!

 

OBRANA ROCKU A METALU, OBZVLÁŠTĚ PAK HAIR A GLAM METALU

29.05.2010 19:58

 

ME:

Nejsem fanouškem grunge a beru to jako další vývojovou etapu,
ale spíše
další vývojovou etapu reklamy a marketingu...
Podle mého názoru šlo totiž o alternativní žánr, na který se relativně krátkou chvíli soustředila pozornost velké firmy - Geffen Records a velke televizní stanice - MTV, které dokázaly svou kapelu "prodat" opravdu dosud nevídaným způsobem. Chyběla tomu ale zásadní věc. Raketový a revoluční nástup grunge a množství posluchačů nevycházely z dlouholetého koncertování a dlouholetého vztahu mezi kapelami a fanoušky z koncertů (jak je to u rockových žánrů obvyklé), proto stačila smrt jediného člověka, aby už v daném žánru nikdo podobný úspěch nezopakoval. Umělost boomu grunge vidím v tom, že odchod jediného člověka ze scény vlastně nikdy předtím neznamenal konec úspěšnosti celého žánru. Například smrt Buddy Hollyho a Ritchieho Valence nezastavila rock´n´roll, rozhodnutí Beatles přestat s živým vystupováním neznamenala konec mersey scény v Británii, smrt Johna Bonhama nebyl konec hardrocku a Bona Scotta metalu.

Zajímavé na tom je to, že dodnes o tom všem píše většina hudebních publicistů, jako by opravdu šlo v případě např. Nirvany o opravdovou HUDEBNÍ revoluci, snad s vyjímkou Luka Lewise v New Musical Expresu


THEY:

Hudba i umenie sa vyvíja dialekticky - teda raz fičí niečo a potom presný opak a stále dookola. Hair metal bol na vrchole 10 rokov a bol to preromantizovaný nadnesená zidealizovaný zábavný rock. Úplne logicky potom prišiel presný opak - hrubý, neotesaný, garážový grunge. Po pompéznosti prišla obyčajnosť. Po romantizme prišiel realizmus. Nič nové, žiadny komerčný pretlak, len vzbúra generácií, len ten istý sociologický fenomén, ktorý tu funguje už stáročia.

Grunge nezmizol smrťou Cobaina. Možno tá čistá vetva áno, ale kapely, ktoré boli ovplyvnené grungeom, teda celá ta "realistická" (v literárnom slovníku) vetva rocku tu je doteraz v podobe tzv. "alternative rocku" - teda odkaz grungeu nezmizol a stále vládne rocku (Tool, System of a Down atď.)Ja už len čakám kedy sa to zvráti, zmenu vidím v indie rocku, ale zatiaľ mu chýba nejaká veľká osobnosť ako bol Nirvana, Motley Crue, The Beatles, či Elvis...

Pre mňa je ale nateraz rock mŕtvy, lebo za posledných 15 rokov v ňom nevidím kúsok originality a nadčasovosti, iba stokrát opakované postupy... Rock tiež potrebuje svoju Lady Gaga ;).
 
 

ME:

 

Naprosto souhlasím s tím, že něco jen "chvíli fičí" a něco je víceméně trvalé. A přestože to tak funguje, nemůže žánr zmizet tím, že odejde jeden člověk. Blues přinejmenším od třicátých let, rock´n´roll od padesátých, hard rock od sedmdesátých fungují i dnes ve své čisté podobě ať už tím, že trvá kariéra dinosaurů nebo někdo mladý hraje v daném stylu. Tady spíš souhlasím s Lukem Lewisem v tom, že najít nějaké významné a smysluplné pokračování grunge se dá těžko. Aspoň pro mě je System of A Down eklekticky az encyklopedicky míněná směs všeho možného. Tool se mi líbí, ale je to proto, že základ je progresivní rock nebo metal.Mohou grunge proklamovat nebo to o nich mohou novinářské autority psát, ale ten základ bude vždy slyšet /uznávám,ale že to může být jen můj individální pocit/ Na druhou stranu jejich klipy jsou dostatečně bláznivé a strašidelně symbolické na to, aby se daly s Nirvanou spojit.

O tom, že existuje marketingový tlak, není třeba pochybovat -

GILBY CLARK
a jeho odchod od Virgin: 
„Pustil jsem jim dema a když mi sdělili, že si ode mě představovali současnější hudbu, věděl jsem, že se budu muset porozhlédnout po jiném vydavateli.“
DAVID SCOTT MUSTAINE:
"Dnes chtějí, abychom zněli jako Linkin Park nebo Disturbed. Nechápu, proč tolik lidí nechce přijmout, že já chci být pouze Davem Mustainem a že přesně vím, jak mají Megadeth znít."
LITA FORD:
"Najednou se objevila Nirvana a jiné podobné kapely a to už nebyl metal v pravém slova smyslu. Nelíbil se mi jejich zvuk, styl jakým hrají. Dvacet let jsem se věnovala metalu a bylo těžké sledovat, že tak nudné kapely slaví úspěch. I to byl důvod, abych odešla z hudební scény. Musela bych se podřítit trhu...
RONNIE JAMES DIO :
Myslím, že nejdůležitější byl fakt, že jsem se nikdy nezastavil ani kvůli grunge, ani kvůli něčemu jinému. Pořád jsem pokračoval dál a dělal to, co mě vždycky bavilo. Kdybych se zastavil nebo začal měnit svůj styl, okamžitě bych o fanoušky přišel.

Problém je v tom, že ne každý přijme něco jen proto, že to právě "fičí". Rock není mrtvý, protože právě fičí něco jiného, ať už je to grunge, industrial nebo rap.Rock se vrátil k podstatě své existence, kdy jakýkoliv band získává své posluchače především na koncertech a jeho další existence je spojená s tím, jestli je jeho hudba natolik zajímavá, aby lidé přišli i příště. Velké prachy už takovéhle situaci nerozhodují úplně o všem.
Výše citovaní se lidé vzepřeli firmě a „aktuální“ objednávce, tzn. že v jejich rozhodování prachy nehrály rozhodující roli a že nadřadili dlouhodobý vztah se svými fanoušky z koncertů nad příležitost aktuálně si vydělat.

Přestože publicisté do omrzení opakovali tvrzení z Azeradových článků o Nirvaně, že Nirvana a grunge během chvíle změnily dějiny hudby a smetly klasický hard rock a metal do propadliště dějin...., protože energie a emoce, které přinášejí se nedají srovnat s ničím, co bylo dřív, existence těchto hard rockových a metalových žánrů i po 19 letech exilu – tzn. mimo zájem novin, časopisů, radií, televizí a velkých vydavatelských labelů(!) jasně prokazuje skutečný stav věcí, tzn. jakou hudbu lidé opravdu o víkendech živě poslouchají, jakou hudbu si lidé našli, přestože na originálních nosičích řadu let ani vydávána nebyla.
Podívej se, co mají ve svém katalogu firmy jako Sun City Records, Perish Records, Eonian Records, FNA Records... jak je možné, že se uživí, když major labels žehrají na vývoj na trhu s nosiči a organizují křížové tažení proti počítačovému pirátství.

Z výše uvedeného je asi jasné, že pro mě osobně rock rozhodně není mrtvý.
ROCK WILL NEVER DIE! 
Naopak grunge jako "nová hudba" s novým přístupem a s novými myšlenkami prosazovaná médii i firmami příliš dlouhou životnost neprokázala. Ale stejně jako v sedmdesátých letech se díky punku konec hardrocku, progrocku ani metalu nekonal, tak stejně teď po odeznění grunge, je nutné s hardrockem, progrockem i metalem a dalšími rockovými a metalovými odnožemi třeba počítat dál, protože nezájem velkých médií a vydavatelských labelů s pomocí koncertování přežily a nejen to. (Např. jen za leden a unor jsem zaznamenal reuniony např.Tyketto, Lynzee, Scrap Metal, XYZ, Jetboy, Dokken/sestava/, Wildside, Cinderella, London, King Kobra, Dirty Looks, Lita Ford, Keel, Masque, Giant, Femme Fatale, D´Molls, Icon, Nelson...... )
Ani to v podstatě nejde všecho stíhat, přidej rockový boom ve Švédsku, metalovou konzervativnost Němců a zjistíš, že stále existuje aspoň tedy v rocku a metalu obrovský potenciál a nikdy nelze předvídat, kdo přijde s něčím buď úplně, nebo částečně „novým“...
 


THEY:

Nesúhlasím, podľa mňa má realistická vetva nasledovníkov grungeu oveľa viac stúpencov (= významných kapiel) ako vetva klasického rocku a hair metalu. Možno Lita Ford vydala tento rok album, možno minulý rock vydali album aj Motley Crue a rok predtým Poison - ale všetky tieto albumy sú nudné, neoriginálne a už ani nie zábavné ponášky na to, čo kedysi hrali. Ako jediná vierohodná a kvalitná kapela nasledujúca túto vlnu mi prídu The White Stripes, inak bieda bieda. Rocknroll is dead.

Je úplne jedno, kto čo vydáva a kto kde koncertuje. Deep Purple koncertujú po celom svete dennodenne, chodia na nich státisíce, ale hudobne sú mŕtvi už asi 30 rokov. Tieto kapely zažili kreatívny boom v 70s a v 80s a hrajú dobrú hudbu aj teraz, stále sú činný a hrávajú, ale za skoro 30 rokov nikam kreatívne vopred neposunuli seba ani žáner. Rocknroll neoživia 50-60 ročný dedkovia ale jedine nejaká mladá kapela s driveom.

Ja nemám rád alternative rock, progressive rock, nu-metal a veľmi ani grunge (industrial mám ale veľmi rád), ale uznávam, že vidieť v nich posun vpred, objavovanie nových vecí na starých základoch. To rocknrollu chýba už dvadsať rokov.

Nemám rád ani Nirvanu a Cobaina neznášam, ale pravdou je, že pochoval hair metal i rocknroll, či sa mi to páči alebo nie.

inak nie je pravda, žeby grunge prišiel len tak z neba vďaka MTV, grunge vychádza z dlhoročnej undergroundovej scény v 80tych rokoch, z odnoží punku ako hardcore, rôznych college rockových a jangle popových kapiel, vtedajšieho alternatívneho rocku atď. ... to len potom sa to všekto na seba nahustilo a vznikol grunge. Bola to dlhšia evolúcia, ktorá spôsobila revolúciu.
 
 

ME:

Jo jo stejnou otázku si položil i Luke Lewis a prezentoval to v New Musical Expresu: "Kde jsou pokračovatelé stylu?"

Really? Where do you hear its influence now, exactly? Sure, there are plenty of woeful copyists – Bush, Nickelback, Seether, Puddle Of Mudd. Admittedly, the Manics went through a Nirvana phase, though it was 'In Utero' they took their cues from, not 'Nevermind'. Then there was a wave of shonky late-'90s bands – My Vitriol, JJ72 et al. But where are the Nirvana-influenced bands today? Dinosaur Pile-Up, Nine Black Alps? 

A odpovídá na ni podobně, ovšem v opačném gardu - pochovává grunge.

Tohle je myslím docela filosofická otázka, na kterou je poměrně jednoduchá odpověď:
rozhodne zkouška ze všech nejzásadnější-zkouška času. Grunge rozhodně nepochoval
ani hard rock ani hairmetal 
ani jakýkoliv jiný metal.
Jen se opět obnovil přirozený stav -
stav "před MTV". Stalo se jen to, že Rockové žánry, které měly nakročeno do mainstreamu se vrátily tam, kde vždy byly doma, tzn. na koncertní podia a lidi sami si rozhodnou, na co budou chodit a co budou chtít poslouchat bez ohledu na marketingové záměry
MTV nebo GEFFEN RECORDS či jiných labelů. To, že např. na dinosaury lidé chodí stále bez ohledu na "hudební revoluce" svědčí podle mě spíš o tom, že v jejich hudbě je "něco" (jak to nazvat - drive? hloubka? ), co umožňuje mnohokráte opakovaný a celoživotní poslech. A jejich sdělení má vedle své univerzálnosti dodnes tak silné "něco", že na jejich koncertech najdeš nejen lidi, kteří by jim věkově odpovídali, ale celé věkové spektrum. A netýká se to jen britských sedmdesátkových kapel (což je kategorie sama pro sebe, invenčnějšího než jejich hudba ještě dlouho -možná nikdy - nic nebude), ale týká se to i obnovených Great White nebo Twisted Sister a desítek dalších tradičních kapel. Můžeš argumentovat tím, že jsou hudebně mrtví, ale uvědomme si, že bez toho aby byli na prvních stránkách časopisů, rotacích rádíí a televizí si je lide našli a hlavně existuje NĚCO, kvůli čemu se na jejich koncerty lidi chodí znova a znova a znova...

Možná je paradox, že stále existují padesátiletí a šedesátiletí "dědkové", kteří mají svou roli v rockové scéně, ale kde by se měly nabrat informace o mladých hudebnících tradičních žánrů, když publicisté byli celá devadesátá léta pohlceni hudební revolucí. Nedávno na podobné téma odpovídal Stevie Blaze z Lillian Axe v Metal Sludge: „Seriously, there are no true new great bands or stars anymore. Why? The press killed them.“ Měl tím na mysli to, že v USA hudebně zásadní věci s muzikantským i vývojovým potenciálem byl tisk schopen odepsat buť tím, že o nich mlčel nebo se naopak vyjadřoval termíny s výrazně zápornými konotacemi jako hairmetal atp.Myslím, že má pravdu, jen bych k tomu jako viníka ještě přidal major labels a MTV, které se od pojetí rocku jako mainstreamu odvrátily v devadesátých letech.
A k tomu přidej samozřejmě další kroky major labels, které po rozhodnutí o změně směřování vydavatelské politiky zabavily připravovaná či hotová tradiční rocková alba, případně s odkazem na smlouvu zakázali jejich vydání jinde. Kdo asi mohl něco takového přežít, snad jen dinosauři, ty nešlo odstřelit tak snadno.
To, že u nás vlastně dnes nic nevíme o mladé glamové "explozi" ve Švédsku neznamená, že ta scéna je mrtvá nebo neexistuje.

Souhlasím s tím, že undergroundová scéna v USA existovala už v osmdesátých letech i dříve. Alternativní hudba měla svůj určitý ale relativně malý okruh posluchačů. Ovšem její proniknutí do mainstreamu rozhodně nebylo výsledkem nějakého dialektického vývoje.
Pamatuju si to naprosto přesně 
- nasazení Smell like teen spirit do naprosto šílené rotace naprosto všude. Nedalo se před tím téměř uniknout jedině vypnout každé rádio a nezapínat MTV. Naprosto nicotný prodej alba Bleach před nasazením Smells do rotace, rozběhnutí prodeje Nevermind po zahájení rotace.
Prostě typická situace, kdy si velká firma vytipuje neznámé jméno, vyrobí hvězdu tzn. investuje tak, aby se náklady bohatě vrátily. Byla to jednoznačná trefa, producent Andy Wallace vytvořil na Nevermind sound, který byl "nový" a přitom dostatečně "písničkový", aby si album pořídil dostatečný počet milionů lidí.

Ale znamenalo to, že tím okamžikem lidé v USA opravdu přestali chodit na KISS a BON JOVI a v Evropě třeba na UDO a HAMMERFALL? Opravdu byly tradiční rockové žánry smeteny a pohřbeny??? - Myslím, že ani náhodou,
všechny ty kapely čekaly dobrá alba i dobré koncerty.

Souhlasím s tím, že Litě Ford se její návrat zatím moc nevyvedl, přestože vystupovala s Queensryche, souhlasím, že Saint of Los Angeles není bůhvíco, chápu,
že Poison může být pro někoho nuda 
atd. Jenže na druhé straně stačí aby Satriani a Anthony hrábli do strun, Hagar dýchl, Jack Russel zachraptěl, Michael a Robert Sweetové přiměli Toma Scholze k tomu, aby znova vystoupil na podium a vše ostatní je vedle toho, co cítím, když oni hrají, naprosto nicotné. Je možné jim zazlívat, že neusilují o revoluci nebo nějaké pomyslné posunování žánru vpřed? Proč, když zcela přirozeně rozvinuli a přenesli invenci sedmdesátek až do třetího tisíciletí?????
 


THEY:
Média nezabili rock. To je prázdny argument. Napriek tomu, že si myslím, že rock je momentálne mŕtvy, hudba všeobecne sa mi veľmi páči. Bez mediálneho pokrytia existujú tak dokonalé nerockové kapely ako DeVotchKa, Beirut, či The Decemberists. Hrá ich MTV? Nie. Píšu o nich noviny? Nie. A existujú, ľudia ich počúvajú a chodia na ich koncerty. Médiá nedokážu zabiť hudbu, lebo je tu internet. Je tu last.fm, facebook, myspace - hype obyčajných ľudí, nezávislý na peňažnej mašinérii.

Po druhé, vplyv kapely sa nevníma podľa priamych nasledovníkov - Sex Pistols má nasledovníkov a ľudí ovplyvnených punkom nielen medzi punkermi, ale ako spomínal player68 aj v new wave, goth rocku, dokonca dlhou línou vývoja i v techne a house. Takto je to aj s Nirvanou - teraz nikto významný nehrá čistý grunge ako nikto významný nehrá hair metal (hovorím o nových kapelách), ale nepriamy vplyv Nirvany je na každom rohu v skoro každej súčasne relevantnej rockovej kapele.

Alternatívna hudba v 80s určite nemala málo priaznivcov a prerazenie nebolo náhodné. Doba sa menila postupne. Nezačalo to s Nevermind. Začalo to už na konci 80s napr. s The Smiths a s podpisom zmluvy medzi R.E.M. a Warner Bros. Kapely ako My Blood Valentine a shoegaze samotný neprišiel z neba, ale bol tu dlho pred Nevermind.

V neposlednom rade na kapely ako Deep Purple, KISS a pod. ľudia chodia kvôli tomu, čo robili v 70s a nie kvôli tomu, čo robia teraz. Ich tvorba za posledných 20 rokov je inovatívne nulová, i keď niekedy zábavná. A tiež sa o nich dozvedajú z internetu a iných zdrojov. Karty sú rozdané a pravidlá hry sú dané pre každého rovnako, len súčasní rockeri ich nevedia využiť a tápu sa v nostalgii za minulosťou. Ako to že DeVotchKa, Beirut a The Decemberists to dokázali využiť?

bola mecenášom i vrahom hair metalu. Práve MTV v 80s začalo mohutnú mediálnu kapmaň. Grunge nebol prvý, ktorý bol takto vynesený, pár žánrov predtým takými bolo - a medzi nimi bol i hair metal.
 

ME: 

"Média nezabili rock."
Ten citát o zabíjení mladých hvězd se netýká toho, že by někdo někoho/něco zabil, ale toho, že napříště bude příliš obtížné, aby v tom, že někdo je rocková hvězda, došlo k širokému konsenzu mezi fanoušky, tiskem, medii a labely, jak se to stávalo dříve.Jedním z důvodů může být právě absolutní a absurdní podřízení se časopisů a publicistů marketingovým přáním labelů v devadesátých letech (a do omrzení opakování stále zřejměji nepravdivých frází o tom, že hard rock, hairmetal,glam byly, pohřbeny, smeteny do propasti) a obrat lidi k internetu.

"vplyv kapely sa nevníma podľa priamych nasledovníkov"
tak to je stoprocentně pravda a existuje dnes někdo, kdo by nebyl ovlivněn glamrockovými SWEET? Vlastně celou dobu své kariéry (míněno v plné sestavě, Andy Scott stále ještě pod tím jménem hraje) se díky médiím potýkali se stejným "podceńujícím" stigmatem. Ale jen málokdo v osmdesátých a devadesátých letech napříč rockem i metalem nepřiznal obdiv a přímou návaznost. Takže proč opakovat historii a psát o hairmetalu a glamu, že nemá význam. Jde o potenciál, jde o to, že se ta hudba živě hraje a v USA a ve Švédsku v naprosto bláznivé míře - je absurdní, že v našich časopisech a v našich diskuzích o tom mluvíme jako o pohřbeném žánru.


"Deep Purple, KISS a pod. ľudia chodia kvôli tomu, čo robili v 70s" 
Jenže nebereš v úvahu ještě jednu věc. Asi nejlépe se to vysvětluje na basových zpěváckých hlasech. Jsou určité klenoty, které byly darovány bohem nebo vypilovány k dokonalosti v míře nedostižné pro ostatní. Takže když basový hlas zazní, ostatní tiše zmlknou a těší se z té krásy. Je jedno, že ten hlas je stále ten stejný basový, ve chvíli kdy zazní, všem způsobí mrazení po těle a neskutečně příjemný pocit. Nejen, že by si každý přál, aby ten hlas ještě chvíli zněl, ale každý by chtěl, aby to byl pořád ten stejně krásný, aby se nezměnil.
Proto lidé chodí na dinosaury. Protože pro některé je jejich způsob hraní/zpívání/předávání energie i po všech těch letech natolik vzrušující, že je chtějí znova a znova vidět a slyšet. Proto je úžasné slyšet zpívat Dana McCaffertyho, R. Planta,I. Gillana, D. Coverdalea, S. Hagara, D. Snidera, B. Joviho, J. Elliota, Jorna ... a hrát jejich doprovod a lidé si ani nepřejí, aby se moc měnili. 
Jednoduše proto, že je to nádhera a při koncertování dochází k přenosu pocitů a energie v takové míře, že to bere dech i hodně silným náturám. Můžeš to klidně pohanět tím, že je pro tebe rock dinosaurů mrtev už 20 nebo 30 let, stejně s nimi NAŽIVO srovnatelný ještě chvíli bude jen málokdo...

„len súčasní rockeri ich nevedia využiť a tápu sa v nostalgii za minulosťou.“ 
Možná je to divné, ale marasmus právě téhle absurdity mi působí zvrácenou radost.Ti, kteří původně ostentativně hlásali "I'd rather be dead than cool" vydělali obsazením vysílacích časů prachy a na druhé straně ti, kteří se od nepaměti nebránili Kainovu znamení v podobě dehonestujících slůvek hair a glam sugerujících, že jde o hudbu hranou pubertálním holčinám pošuky našminkovanými rtěnkou a make-upem, putují po venkově v otřískaných dodávkách od štace ke štaci, mnohým z těch muzikantů stačilo kývnout a začít hrát (jak tomu říkají manažeři) „trochu současnější hudbu“, aby byli v balíku a za vodou. Za minulých 18 let to ale nikdo z těch, na kom mi od studentských let záleželo, neudělal. Nikdo nepřeřadil rychlost a styl a nezačal za sebou nechávat hromádky neopunku nebo grunge.
 

THEY:

1. ak hovorím, že rocknroll je v súčasnosti mŕtvy, tak myslím to, tak že nemá dostatok dostatočne významných nasledovníkov porovnateľných s tými, ktorí robili rockové revolúcie od 50tych do 90tych rokov.

2. že hair metal vznikol len tak z ničoho nič, to nemyslíte vážne. Nebola to náhodou MTV, ktorá svojim štartom rozpupovala v 80s éru synth popu a hair metalu? Boli by Bon Jovi, Poison, Motley Crue takí známi bez MTV? MTV
 

 

ME:

"že hair metal vznikol len tak z ničoho nič"
v téhle otázce zcela souhlasím s Steviem Blaze z Lillian Axe 
hairmetal je dehonestujicí termín, který byl použit publicisty 
krom jiného také se záměrem znevážit koncertní dřinu
Ratt, Lillian Axe, Cinderelly a stovek dalších odkazem
na celkem nepodstatný rys a to na dlouhé vlasy a oblečení
hudebně jde o rozvíjení hard rocku a metalu určitým směrem 
po stránce textové(hedonismus nebo patos), případně melodické.
 

 "Boli by Bon Jovi, Poison, Motley Crue takí známi bez MTV?"

vztah metalu a MTV je trochu jiný,
MTV se stala velkou televizí DÍKY tomu, 
že obchodně využila popularitu metalu.
V době svého vzniku chtěla být jedinou televizí
dávající prostor metalu v opravdu zásadní míře.
Sice přispívala k popularitě určitých jmen,
ale nelze to obrátit ve smyslu,
že by MTV "porodila" hairmetal nebo glam metal.
Ve svých začátcích se jen přiživovala na popularitě metalu. Jde to ověřit i na prvních MTV "hvězdách". Jde sice o mladé, ale už před vznikem MTV (1. srpna 1981)  
koncertně velmi úspěšné a respektované bandy:
Quiet Riot - od 1977, Van Halen s Davidem Lee Rothem - od 1978,
Def Leppard 1979, Twisted Sister - od 1979, Motley Crue - od 1981...
(Konkrétně Motley Crue měli stále rezervované první stránky všech celoamerických deníků, bez ohledu na to, jakou hudbu hráli a bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou jejich klipy v MTV)
 

THEY:

"Sice přispívala k popularitě určitých jmen, ale nelze to obrátit ve smyslu, že by MTV "porodila" hairmetal nebo glam metal."

to isté platí aj na grunge

ME:

Tak to tedy neplatí.

V době, kdy MTV akcentovala grunge, už byla subjektem s velkým majetkem a smlouvami na reklamu. V devadesátých letech byla už schopna poptávku 
sama vytvořit. 

Rozhledni se po dnešní mládeži, myslíš si že opravdu je tak velké procento bílé evropské mládeže naprosto neodolatelně přitahováno 
kouzlem rytmičnosti rapu, kouzlem těch zvláštních pohybů a anglických argotických slovíček které jsou i v Americe mimo správnou čtvrť jen nesrozumitelným kódem? Nebo jim podobné věci a slova kterým nerozumí do jejich myšlení vložili jiní???? Break 92.
 
 

THEY:
Musíš vnímať celý sociologický kontext. Grunge a alternatívny rock, ktorý nastúpil po glam/hair metale má svoje podhubie skoro v celých 80tych rokoch (písal som o tom skôr) a prichádzal postupne. Po desiatich rokoch nadvlády hedonizmu a parties bolo úplne pochopiteľné, že nastane zmena, otázkou len bolo, kto sa toho ujme. Pre mňa je to čistá evolúcia, na ktorej sa priživili médiá - tak ako vždy. Grunge nepadol z neba.

Hip hop zaujal miesto na pôde pop music (čo je iná liga ako rock). Po 90tych rokoch a vláde naumelkovaných pop bandov ako NSYNC, Backstreet Boys, Spice Girls a stoviek ďalších, na ktoré si už dnes nikto nespomenie, po dobe danceflooru a popových slaďákvo prišiel pochopiteľný antagonizmus - zvuk ulice: hip hop. Pravdaže, celé je to fraška, lebo ten zvuk sa stal tým istým, naflitrovaným, upraveným pozlátkom. Ale pôvod celého sociologického fenoménu je opäť v tom istom: presýtenie jedným a príchod protikladu. Presýtenie priteplastých boybandov a príchod drsných chlapcov z ulice. Presýtenie romantiky a príchod vulgarizmov.

Ja osobne som tiež biela európska mládež, hip hop primárne nepočúvam, ale musím uznať, že hip hopový rytmus má niečo do seba a má riadne grády. Ak ho vezme do ruky niekto talentovaný ako Prince, M.I.A., Michael Jackson, Timbaland alebo Justin Timberlake, je to fakt super :).
 

ME:
S tím pořadím souhlasím, jak taky jinak. Ale s tím sociologickým kontextem je to ošidné. Nemyslím si, že by to fungovalo jako "čistá evolúcia, na ktorej sa priživili médiá".

Od devadesátých let je dosah MTV tak rozsáhlý, že je schopna trendy a potávku ve spolupráci s dalšími sama vytvářet. Především prostřednictvím mediální reality budované samotnou MTV, labely, radii, lifestylovými časopisy.....
Protože však jde o poptávku uměle vytvářenou, rychle spotřebovavanou a vnitřně prázdnou, s delším časovým odstupem jde zřejmé, že jde o mnoh
o " stoviek ďalších, na ktoré si už dnes nikto nespomenie"
 
"V prvních několika letech se MTV soustředila téměř výhradně na „bílou“ hudbu - rock, heavy metal, hard rock, new wave. Mnoho kapel a muzikantů proslavila právě MTV, např.: Bon Jovi, Van Halen, Eurythmics, The Police,… Černošská hudba byla odmítána s tím, že se nehodí do programového zaměření televize, a dokonce ani Michael Jackson nenašel u MTV žádné pochopení. To se však změnilo díky nátlaku tehdejšího prezidenta Columbia records, Waltera Yetnikoffa, který vyhrožoval stáhnutím všech jejich klipů z vysílání MTV. Idea přinášení hudebních videoklipů však postupem času podlehla silnější vlně a MTV se stala skutečným odrazem i tvůrcem popkultury." 
(z oficiálních stránek MTV)

Jde pravděpodobně o nechtěné "prokecnutí", ale o to větší má hodnotu: 

1. ústup od zaměření na rock, metal a hairmetal na jedne straně a new wave, new romantic a synth pop na druhé straně neodrážel v žádném případě hudební vývoj, ale spíš změnu ideovou a marketingovou = orientovat se na jiné než bílé publikum, 

2. nejpozději od okamžiku opuštění čistě hudebního charakteru vysílání a přechodu k modelu komponovaných pořadů spíš formujících životní styl MTV funguje v tom smyslu, že sama pro spřátelené labely vytváří poptávku po konkrétních jménech.

.."
 

POST SCRIPTUM:

Tak tohle mě pokaždé udiví. Někdy je těžké mluvit o událostech  a situacích, které jsem v minulosti prožil. Dnes se díky vlivu mediální reality snadno může stát, že když se pokouším o minulosti s někým diskutovat, najednou zjistím, že ten člověk mění data, vztahy i souvislosti, které byly zřetelné a zřejmé už ve cvhíli, kdy se odehrály, natož potom když se o nich přemýšlí v klidu a s odstupem. Připadám si pak jako Sisyfos a dopad toho, že pro někoho nemá naprosto žádnou hodnotu to, že si něco přesně vybavuji a že to je možné při určité míře rozumného uvažování relativně jednoduše dohledat, je hodně hodně depresivní. 

" Bylo to jako   jediná rovnice se dvěma neznámými. Bylo docela dobře možné, že každé slovo v učebnicích dějepisu (dokonce i věci, které člověk bez ptaní přijímal) bylo čirý výmysl. Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou. "

TEST INTELIGENCE A LOGICKÉHO ÚSUDKU

05.06.2010 20:05

 

Tak v tomto článku jsem připravil test, jak je zřejmé z nadpisu, jde o test, který má ověřit inteligenci a schopnost logického úsudku. Vzhledem ke stále rostoucí popularitě agentury SCIO mezi žáky a studenty snad neudiví, že položená testová otázka je stejně přihlouplá a diskutabilní, jako jsou testové otázky ve scio testech:

Tak tedy milý řešiteli, budou ti předloženy tři články z tisku. Tvým úkolem je rozhodnout, které z těchto tří textů jsou pravdivé a které, řečeno krásnou metaforou, jsou novinářská kachna neboli naprostý blábol.

____________________________________________

A)

 

Vážení spoluobčané,

Vlna chřipkových onemocnění zasáhla většinu zemí na celém světě včetně České republiky. Světová zdravotnická organizace (WHO) proto vyhlásila 11. června 2009 šestý stupeň pandemie. V současné chvíli je průběh chřipkových onemocnění na území naší republiky stabilizovaný, avšak odborníci varují, že další vlna pandemické chřipky může Českou republiku kdykoli zasáhnout. Proto je očkování proti pandemické chřipce stále nejúčinnějším druhem prevence. Vzhledem k tomu, že i v období let 2010-2011 se stále očekává cirkulace pandemického viru A(H1N1), byl tento virus WHO zařazen jako jeden z kmenů i do sezónní chřipkové vakcíny pro období let 2010 – 2011.

 

V souladu s postupem ostatních evropských států a na základě jednání Ústřední epidemiologické komise, rozhodnutí Bezpečnostní rady státu a usnesením Vlády ČR je nyní tato vakcína bezplatně dostupná pro veškeré obyvatelstvo. Chtěla bych Vás ujistit, že vakcína, kterou mají k dispozici čeští lékaři, je zcela bezpečná, což prokázaly i dosavadní klinické studie a více než 70milionů očkovaných touto vakcínou na celém světě.  Věřím, že Pandemický portál vám zodpoví veškeré vaše otázky a přinese vám dostatek informací o prevenci a léčbě chřipkových onemocnění. Zároveň na vás apeluji, abyste nepodceňovali chřipková onemocnění a nechali se včas očkovat.

zdroj: 

Dana Jurásková

ministryně zdravotnictví

 

____________________________________________

B)

Primární motiv stojící za níže uvedenou zločineckou aktivitou je také primární příčinou většiny vražd v dnešním světě, a tento motiv je jednoduchý: VELKÉ PRACHY. Miliardy dolarů tekoucích zisků z vládních kontraktů po celém světě.  

DŮKAZY :

Aby se tak obrovské zisky plynoucí z vykonstruované globální chřipkové pandemie mohly zrealizovat, vyžaduje si to samozřejmě podrobné plánování. Musí být zažádáno o patenty chránící vlastnictví vakcíny proti chřipce a musí být zajištěny dříve, než je pandemický virus vypuštěn, aby se minimalizovala konkurence a maximalizoval zisk. Při biologickém útoku této povahy je načasování extrémně důležité. Skutečně, důkazy jsou jasné a Novartis zažádala o takový patent 4. listopadu 2005 a Americký patentní úřad tuto žádost přijal a vydal americký patent č. 20090047353 na „dělenou vakcínu proti chřipce s pomocnými látkami“ dne 19. února 2009.

S tímto, nyní zajištěným, patentem mohli nyní konspirátoři bez problémů vytvořit poptávku po jejich „nové“ dělené vakcíně proti chřipce tím, že vypustili pandemický virus „nové“ dělené chřipky (kombinující více virů) z vojenské laboratoře do nic netušícího lidského hostitele.

( http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/06/17/AR2009061703271.html)

Úderné titulky o tak zvané „prasečí chřipce“ dnes jsou ve skutečnosti o rekombinačním či „děleném“ viru chřipky skládajícím se z kmene A ptačí chřipky (H5N1), prasečí chřipky (H1N1) a několika kmenů lidské chřipky (H3N2). A podobně jako zabijácká chřipka z r. 1918, která zabila bezpočet milionů lidí, byla rekombinantem či „děleným“ virem chřipky složené z ptačí chřipky, prasečí chřipky a mnoha kmenů lidské chřipky.

ZLOČINNÁ ČASOVÁ POSLOUPNOST :

Zločinná časová posloupnost začíná v r. 1997, kdy dr. Jeffrey Taubenberger dal dohromady tým genetiků a mikrobiologů, aby zanalyzovali strukturu genomu, a pak zreprodukovali to, co jsou pravděpodobně nejsmrtonosnější virové struktury, se kterými se kdy svět od doby zabijácké chřipky v r. 1918 setkal. Taubenberger dokončil svoji práci počátkem roku 2005, pak okamžitě opustil místo v americké armádě ve Fort Detrick, aby nastoupil na mnohem lukrativnější pozici u Národního institutu zdraví. Jeho novým cílem bylo vytvořit VAKCÍNU proti stejné zabijácké chřipce z r. 1918, kterou on a jeho tým, o pouhých několik měsíců dříve, úspěšně „zpětně vytvořil“. 

... soustředěné kriminalistické vyšetřování by pravděpodobně odhalilo prima facia důkazy, že Taubenberger ve skutečnosti, když byl zaměstnán u NIH,  pracoval pro Novartis a byl velmi pravděpodobně primárním autorem prozatímní“ patentové žádosti Novartis z 6. listopadu 2005. Na straně 2, v odstavci 32 patentu stojí, cituji: „Virus chřipky (proti kterému má „objevená vakcína“ chránit) může být složeným kmenem a mohl být získán pomocí technik reverzní genetiky.“ Zbytek odstavce pak pokračuje velkými podrobnostmi ohledně skutečného mechanismu, jak byl pandemický virus skutečně vytvořen Taubenbergerovým týmem z Fort Detrick. Při nejmenším autor patentové žádosti musel studovat různé Taubenbergerovy zveřejněné zprávy o jeho práci ve Fort Detrick, protože slovosled a odborné argumenty jsou fakticky doslovné. 

Navíc tento odstavec je ještě více průkazný díky slovům „mohl být získán“. Kdo „získal“ tento virus a z jakého důvodu byl „získán“? Mějte na paměti, že CDC a HHS nechaly Američany uvěřit, že propuknutí pandemie je zcela „přirozené“, takže jak je pak možné, že Novartis o tom věděla předem do té míry, že vyvinula vakcínu za tak naprosto DOKONALÉHO NAČASOVÁNÍ?

SHRNUTÍ:

.... Novartis Pharmaceuticals z Basileje ve Švýcarsku konspirovala spolu se zkorumpovanými „vědci“ z Institutu patologie americké armády ve Fort Detrick v Marylandu, aby vytvořili „nový“ kmen viru „chřipky“ zbraňové kvality, prostřednictvím „reverzního inženýrství“ u smrtícího kmene z r. 1918, kterýžto kmen byl ve zlém úmyslu a tajně vypuštěn do světa v březnu a dubnu 2009 za primárním účelem vytvořit celosvětovou paniku dožadující se očkovacího materiálu Novartis.

zdroj:

www.novadoba.estranky.cz

 

____________________________________________

C)

 

PRASEČÍ CHŘIPKA A PHARMAFIE

Vědci, kteří radili vládám  hromadit léky pro případ pandemie prasečí chřipky, obdrželi platby od farmaceutických firem, které na dodávkách léků profitovaly.

Vyšetřování vedené Brittish Medical Journal a Bureau of Investigative Journalism zjistilo, že trojice vědců, která napsala klíčové směrnice Světové zdravotnické organizace WHO, obdržela platby od farmaceutických firem Roche (vyrábí lék Tamiflu) a GlaxoSmithKline (vyrábí lék Relenza). 

Zpráva odhaduje, že zisk který na základě doporučení a směrnic WHO farmaceutičtí giganti získali činí více než 4,8 miliardy liber. Doporučení WHO totiž vedla vlády k hromadění vakcín a antivirotik pro předpokládanou pandemii, ke které však nedošlo. Jednou z mála evropských zemí, které neuposlechly doporučení WHO se stalo Polsko. V kontrastu s přístupem Polska Británie na základě varování , že může být až 65 tisíc obětí prasečí  chřipky, už utratila miliardu liber za zásoby vakcíny a nyní se pokouší vymanit se z kontraktů na její nákup.

Směrnice WHO pro použití antivirotik byla napsána profesorem Fredem Haydenem, který přiznal, že byl placen firmami Roche a GSK za konzultace a přednášky i v době, kdy byla zmíněná směrnice připravována a publikována. Doktor Arnold Monto, který je autorem části  té části WHO směrnic, kde se plánuje užití vakcín v případě propuknutí pandemie, je placeným konzultantem  firem Roche a  GlaxoSmithKline. Profesor Karl Nicholson který je autorem části směrnice nazývané Pandemická chřipka je také sponzorován firmami Roche a GlaxoSmithKline.

Ukázalo se, že více než polovina vědeckého poradního sboru vlády pro otázky  prasečí chřipky má pevné vazby na farmaceutické firmy, kterým vyhlášení stavu pandemie přineslo obrovské zisky.

zdroj:

Morning Star

Brittish Medical Journal

-------------------------------

Tak řešiteli,  teď určitě čekáš správnou odpověď. 

Tak dobrá, něco odpovím, ale asi to nebude to, co bys chtěl slyšet.

A)

Tak první článek je zcela nepochybně mystifikace, tedy nepravda.

B)

Tohle má možná k pravě docela blízko, ale prokázat nebo ověřit to samozřejmě není v silách obyčejného smrtelníka, a tak je na každém, zda tomu bude věřit, nebo ne.

C)

"Cééé" je správně, tedy pravda.

ROZHOVOR S IANEM BANKSEM

12.06.2010 20:08

                                                                                                         ..

Rozhovor - Na 20. ročník pražského Festivalu spisovatelů dorazil i Ian Banks.

 Autor narozený v roce 1954 bývá označován za nejimaginativnějšího britského romanopisce své generace. Debutoval románem Vosí továrna využívajícím poetiku gotického hororu (Wasp factory, 1984) - kde chtěl ukázat to nejhorší, čeho je lidská bytost i společnost schopna.
Sám jste o sobě prohlásil, že jste levičák. Jak se cítí levičák přijíždějící do postkomunistické země, která poznala socialismus sovětského typu a diktaturu byrokracie? 
 Vždycky záleží, co si představujete pod takovými pojmy jako komunismus, socialismus. Samozřejmě jsem se nikdy nehlásil k režimu, který panoval tady u vás. Východní blok jsem poznal už v roce 1975, jel jsem tehdy stopem. Pamatuji si východní Berlín, jak byl šedivý, depresivní. Některé obchody si hrály na to, že vypadaly jako západní, ale ve skutečnosti jejich majitelé neměli ani páru, jak má vypadat kšeft. Bylo to strašné. 
Uznáváte tedy, že komunismus je dnes mrtvolou?
Ale kvůli tomu není třeba zbožšťovat kapitalismus. Jestliže chceme zachránit naši planetu, aby tady lidstvo ještě nějakou dobu vydrželo, nemůžeme vystavět společnost na chamtivosti, spekulantech a zištnosti. Někdo dostane do ruky obrovské množství peněz bez jakékoliv zodpovědnosti. Ve skutečnosti záleží na úplně jiných věcech. Každá společnost je mravná a úspěšná, pokud vede k hromadění lidského štěstí. Celá rétorika konzumní volby a poptávky je jednou velkou lží. Lidé podle mě nepotřebují mít na vývěr deset drahých nemocnic v Praze, ale jednu v místě bydliště, která bude fungovat.
 
 V roce 1989 se zdálo, že jsme se zbavili socialismu a dosavadní levicová rétorika se vyprázdnila. Nevypadá to však podle světové krize, že selhal i kapitalismus s vizí neomezené liberalizace a neexistujícího státu?
Neměli bychom zapomínat, že naší největší hodnotou je demokracie. A samotný kapitalismus je zcela proti jejímu smyslu. Vezměte si majitele mediálního impéria Ruperta Murdocha. Před volební komisí má tento milionář jeden hlas jako žebravý buddhistický mnich, který se dokáže zaregistrovat. Ale co se týče vlivu, má mnohem víc hlasů. Každý den vysílá na Fox Network svoje otřesné zpravodajství, které má daleko k jakékoliv vyváženosti. To je zlo - odvážím se tvrdit, že dokonce satanské. Problém demokracie a volného trhu spočívá v tom, že hlasy či vliv si lze nakonec koupit.
 Slabinou demokracie jsou tedy lidé, kteří jsou buď příliš chudí na to, aby mysleli „politicky", či naopak příliš bohatí na to, aby se chtěli vzdát své moci? Je tedy v poslední době demokracie v ohrožení? Nejen příklad Silvia Berlusconiho svědčí o tom, že v politice mohou rozhodovat televizní úsměvy a mediální kampaně, nikoliv programy.
Někdo jednou řekl, že politika je uměním možného. Jde vždy o to, co s demokracií dovedeme udělat my sami, jak jsme ochotni se za ni zasazovat. Jako lidé nejsme dokonalí, dokonce máme dost daleko k tomu, abychom se dávali za příklad nějakých ideálů. Nesmíme tedy očekávat, že nás někdo zachrání. Stejně tak bychom neměli propadat malomyslnosti, že jsme zvolili zase ty stejné podvodníky. Důležité je věřit v nápravu - a pak se o ni pokusit. 
Zdá se mi, že hledáme nějakou novou vizi společenského života či alespoň politiky, z níž jsou lidé unavení.
Stalo se to, že jsme přišli o všechny velké příběhy společnosti. Kněží nám kdysi slibovali, že nemáme propadat panice, pokud nejsme šťastní. To nejlepší mělo přijít stejně až po smrti -  poté, co nás uloží pod zem. Komunismus sliboval také ráj, ale na rozdíl od náboženství už rovnou na zemi. Co více, měl přijít hned zítra. Dokonce to bylo vědecky doloženo, když to ověřil sám Marx.
A co se stalo nyní? Selhal další příběh, nikoliv přímo kapitalistický, ale ten neoliberální. Říkali nám, že za chvíli budeme všichni žít v bohaté společnosti, stačilo jen všechno liberalizovat, zprivatizovat a vydat do rukou spekulantů. Viděli jste, že to skončilo katastrofou. Domnívám se, že bychom neměli čekat na další velký koncept, ale hledat rozumný kompromis. Prozatím by stačilo se držet základních minimalistických pravidel: nekrást, nebýt sprostý na rodiče a proboha nezačínat války. Pak se uvidí. 
 Jako Brit máte i zkušenost, jaké to je žít v zemi, která vstupuje do války, s níž osobně nesouhlasíte. Jakou moc v tomhle případě občan?
Těsně před zahájením druhé války v zálivu pochodoval jeden až dva miliony Britů ulicemi Londýna, aby protestovali proti chystané válce. Možná jsme nebyli tak daleko od toho, aby se podařilo zvrátit úmysl vlády. Co jsem udělal následně já, bylo spíše aktem zoufalství. Roztrhal jsem svůj pas a poslal jsem jej Tony Blairovi do Downing Street.
 Mimochodem dostal jste pak nový?
Ano, v roce 2007. Dokonce s tím nedělali ani problémy. Jsem přesvědčen, že by žádná vláda neměla zavléct zemi do války, pokud ji občané neodsouhlasí v referendu - samozřejmě nemluvím o případu, když vás napadne agresor. Nicméně válka se týká příliš závažných věcí, o nichž by neměla rozhodovat pouhá většina z parlamentu.
 Jak zdravá či nemocná je britská společnost, to jste se pokusil nastínit i svým bilancováním 80. let, thatcherismu a dědictví toryů. Není ovšem paradoxem, že Blair zastupoval hnutí New Labour - nové levice, ačkoliv přispěl kolem tragické smrti princezny Diany k záchraně tváře královské rodiny a stal SE pobočníkem George W. Bushe v jeho iráckém tažení?
 Nenechte se mýlit, hnutí New Labour bylo vždy v podstatě pravicové. Blair se dovedl snadno domluvit jak s lidmi z byznysu, tak s převážně pravicovým tiskem. Vždycky jsem volil labouristy, ale nikdy ne New Labour. Blair byl ve skutečnosti dítětem Margaret Thatcherové a blízkým přítelem Silvia Berlusconiho. Média ho nazývala Bushovým pudlem, dělal totiž, co mu na očích viděl. A Bush byl nejvýznamnějším nelegitimním americkým prezidentem v historii. Vzbudil v lidech tolik nadějí, až se potom všichni divili, jak to dopadlo. 
 Existuje nová věrohodná levicová rétorika? U nás se rozmáhá jen představa, podle níž levice lehkomyslně utrácí peníze, zatímco pravice chytře šetří. 
To je pitomost. Když se podíváte na poslední prezidenty Spojených států, tak George W. Bush zanechal snad největší deficit v amerických dějinách. Levice tradičně zastupuje zájmy chudších obyvatel, takže vydává peníze na sociální opatření. Nicméně ve skutečnosti jde o něco jiného. Státní peníze jsou od toho, aby sloužily, záleží na tom, co s nimi uděláte. Není dobré všechno projíst, ale stejně tak bych nedoporučoval je nechat ležet v bance, utratit za iráckou válku - anebo je pod rukou dohodit nějakému kamarádovi ze stavební firmy.
 Necítí autor science fiction někdy bezmoc před skutečností, která se dnes jeví být mnohem šílenější než vědecko fantastická literatura?
 I šílená realita by měla být především výzvou. Neměli bychom si zoufat, ale vymyslet něco ještě šílenějšího, co má přitom základy v našem světě. Spisovatel má jednu neopominutelnou výhodu v porovnání třeba s filmaři: má k dispozici neomezený rozpočet na speciální efekty. Může si vymyslet cokoliv, co ho napadne. 
 Jaké je vůbec postavení spisovatele v dnešní společnosti?
Abych byl upřímný, měl by být především bavičem. Jako je opera muzikálem pro inteligenci, tak i Shakespearova hra či haiku představují nakonec určitou zábavou. Tím, že lidi bavíte, můžete jim také něco důležitého říkat; vyždímat z toho nějaké téma. Poskytnout komentář, vyprovokovat novou debatu. Samozřejmě s sebou nesete i všechna rizika, že se budete mýlit.
 

POST SCRIPTUM:
Zajímavé interview, jen v jedné věci nesouhlasím. O tom, že liberalismus a neoliberalismus jsou ekonomicky cestou do pekla svědčí nejen současná ekonomická krize, ale věci mnohem staršího data, především události v USA ve dnech mezi 15. - 24. říjnem 1929 a potom zcela zásadně 1. září 1939.
ctrl+c (:http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=670344)

 

Prev: TEST INTELIGENCE A LOGICKÉHO ÚSUDKU
Next: OSMDESÁTKY SE VRÁTILY

 

 

 

ROZŠÍŘENÍ SLUŽEB ČASOPISU ROCK+

16.06.2010 20:29

 

Vážení hudební přátelé,

právě byly do zkušebního provozu uvedeny doprovodné stránky pro
 

s rubrikami:

 

titulka – ukázky z nových článků, náhledy obsahu novinek, avíz na koncerty a www odkazů
novinky – co nového se děje v hudbě našeho gusta
koncerty – avíza na zajímavé koncerty a akce
soubory ke stažení – zejména všechna čísla Rock+
posádka – seznam autorů
slovo úvodem
čtenáři vzkazují

www odkazy – výběrové odkazy na zajímavé www stránky

 

 


Tyto stránky jsou nedílnou součástí @hudebního magazínu Rock+. Budou sloužit jako servisní zázemí a zpravodajský informační portál redakci i čtenářům. Postupně přibude mimo jiné: databáze článků Rock+, archiv skenů starých hudebních časopisů, ukázky z připravovaných článků, abonentní neveřejná část, a možná i diskusní fórum. Pište, jaké další rubriky byste rádi na http://www.rockplus.cz uvítali.



Podpořte nás, a rozešlete tento mail mezi své známé a přátele, i třebas na konec světa J Díky!

Jaromír Merhaut za Rock+

merhaut@volny.cz

 
 
Prev: WINSTONŮV SVĚT aneb KOPÍROVÁNÍ ZABÍJÍ HUDBU
Next: TAK JÁ JSEM TAKY ŠEL NA AVATARA

 

OSMDESÁTKY SE VRÁTILY

19.06.2010 20:16

 

 

Tak  to jsem si zas jednou četl hudební časopis.

Tentokrát to byl Rock a Pop.

No, už to tak někdy dělám, jsem totiž zvědavej.

A tak čtu.

Někdy jsou v takovejch časopisech zajímavý věci.

Tak třeba tentokrát mě napadla jedna věc. Totiž jde mi o to, jestli takový časopis, který má reputaci objektivního a po stránce autorské a recenzentské zřejmě nejkvalitnějšího a nejspolehlivějšího hudebního časopisu/média v naší zemi, nějakým způsobem dlouhodoběji reflektuje to, co na jeho stránkách bylo napsáno. Bylo by to totiž docela zajímavé (možná i záhodné), neboť v recenzích i článcích se často objevují soudy a předpovědi týkající se stavu, případně vývoje hudebních žánrů, nebo dokonce celé „popkultury“. Co takhle podívat se do některého ze starších čísel a mrknout na ta hodnocení a soudy s odstupem, tzn. na jedné straně bez emocí způsobených tím, že na stránce s recenzemi někdo velice aktuálně plive na mé oblíbené album, ale na druhé straně s možností podívat se na to, zda se redaktor vybavený invencí, rozumem, vzděláním, zkušenostmi, slovníky, internetem... vyjádřil erudovaně, případně zda se alespoň v některém ze svých soudů trefil do černého...

 

„Jednou to přijít muselo, a dokonce se to dalo zhruba vypočítat. Když módní vlna dosáhne svého vrcholu, přijde protitlak, znechucení. Ten trvá v populární hudbě tak pět až deset let. Pak je odpuštěno, nová mladá generace si vybírá z toho, co předtím neslyšela a starší odpouštějí, ba dokonce se dívají s jistým sentimentem i na skladby, které předtím nenáviděli, protože byly ze své podstaty protivné jak činže nebo úplně ohrané.  To ostatně ukazuje i tabulka, která vychází z několika rozhlasových výzkumů pořádaných  v roce 1999. Ještě před pěti nebo šesti roky by se jí čtenáři nevěřícně posmívali, zvláště u nás, kde byla hudba osmdesátých let spojena s bolševickou kulturní tupostí diskoték v kulturácích s umakartovými stoly. Věčný boj protikladů rozhodl jinak. Teď ustupují zase do pozadí masového zájmu Mišíci, Mňágy a Hlasové, aby uvolnili místo hvězdičkám minulosti. Ne všechno se vrátilo. Nová vlna skoro totálně vyhynula. Kdo by ostatně věřil čtyřicetiletému Rottenovi? A kapelám, které na krátký čas vylezly z hospod, aby se do nich zase vrátily. Většinou ke své spokojenosti.

Z nového romantismu přečilo a nové slávy se dočkalo jen pár kapel, spíš z té podbízivější větve. Třeba Duran Duran. To lépe se vedlo na ně navazujícímu elektronicému syntezátorovému popu německé provenience – kapely Alphaville, Fancy, Bad Boys Blue či Modern Talking doslova vstaly z mrtvých. Zlé jazyky tvrdí, že na jejich návratu však nemá vliv vkus posluchačů, nýbrž ekonomická strategie BMG a tehdejšího PolyGramu, které vykopáním starých produktů zkoušely překlenout chudou nabídku současné produkce omeznou na záplavu teenagerských hvězdiček. Pravda bude samozřejmě někde uprostřed, trend se spojil s obchodními zájmy. Metal totálně shnil a kromě pár skalních příznivců po něm zatím ani pes neštěkne. Disco sice zaniklo na začátku osmdesátých let, ale jako hi-nrg nebo první vlna nové taneční hudby pokračovalo vzápětí dál. Avantgarda zůstala avantgardou – na koncerty Eliotta Sharpa nebo Jima Thirlwella chodí stené množství lidí jako kdysi. 

Sečteno a podtrženo, revival osmdesátých let jako celek je vlastně jen velmi neurčitým návratem k tehdejšímu středněproudému světu, k tehdejší žebříčkové kultuře. K povrchním hitmakerům typu Dietera Bohlena nebo k výrazným interpretačním osobnostem, jako jsou Eurythmics. Pokud jde o opravdové revivaly, které vracejí určitý konkrétní směr, pak dnes prožíváme mnohem konkrétnější revival jumpu a mamba. K masovému  publiku se tedy nevrací Kocáb s Pražským výběrem, nevrací se Jasná páka/Hudba Praha, ba ani stovky už zapomínaných novovlnných kapel, ale to, v čem dnešní třicátníci dospívali na diskotékách místní organizace SSM. Třeba Michal David. To, co kritika tehdy považovala za největší šunt.

Všechny návraty jsou otázkou módy, nikoli kvality. Jedním z hlavních určujícících prvků revivalů je nostalgie. Člověk zatízený stresy z nelítostné každodenní existence se vrací alespoň ve vzpomínkách do doby, kdy pro něj jako teenagera nebo studenta bylo všechno jednodušší. Sentiment (v dobrém slova smyslu) otupí všechny hrany . Když lidé chtějí znovu volit komouše, proč bychom měli čekat, že nechtějí, aby se vrátili Berlin, C.C. Catch, Opus, Baltimora, Rick Astley, Sandra, Buck Fiz nebo Shorts. Když ne rovnou na pódia, tak aspoň do rádií nebo na pulty obchodů s deskami.  Od roku 1996 je najdete všude.

  

A že revival osmdesátých let oslovuje i ty, kdo tehdy ještě nebyli na světě? I to je prosté. Patnáctiletý posluchač je velmi nezkušený, každá hudba je pro něj nová, všechny žánry jsou zhruba na stejné startovní čáře. The Beatles i Phats and Small. A jestliže ze všech stran slyší písničky z osmdesátých let, bere je za své. Jo, tak to v pop kultuře chodí. Možná, že už za pět let nás čeká revival devadesátek. 

 

No, docelá rád bych věděl, kdo to napsal. Protože v časopise samotném u zmíněného článku žáné jméno ani šifra uvedená není (jedině snad 28 Rock a Pop březen2000). S ohledem na to, jak podivně je v článku popisováno  a vysvětlováno to, co souvisí s reáliemi a realitou totality, mám pocit, jako by to byl někdo hodně mladý. Každý, kdo zažil předchozí režim, rozumí tehdejšímu „rozdvojení“ kultury na režimní a „tu druhou“ a  v důsledku toho také ví, že zbožštění např. Mišíka, Pražského výběru a celé řady dalších souviselo kromě jiného také s tím, že přestavovali objektivní kvalitu uprostřed záplavy režimem objednaných kolovrátků. Vyvozovat jakékoliv závěry z toho, že jmenovaní po převratu a otevření hranic nedovedli své postavení z doby totality odpovídajícím způsobem převést na dostatečně vysoké prodeje desek v devadesátých letech je podle mě nesmysl. Tím spíš pak tvrdit, že k tomu došlo z toho důvodu, že většina Čechů obrátila svou pozornost na Michala Davida a spol.

 

O dalších ve článku uvedených generalizujících soudech a věštbách pak nevím, co si mám myslet. Kdo by ostatně věřil čtyřicetiletému Rottenovi. Punk je mrtev, metal vyhnil a nikoho už nezajímá a koncertní podia a vysílací časy ovládli Eurythmics, Alphaville, Fancy, Bad Boys Blue a Modern Talking.... Žil ten člověk na stejné planetě jako já??? Je možné, že bych si koncertních šňůr zmíněných skupin nevšiml??? Je možné, že bych si neuvědomil, že Berlin, C.C. Catch, Opus, Baltimora, Rick Astley, Sandra, Buck Fiz nebo Shorts zní ve vysílání radií v každodenních (Pane Bože, ne!) rotacích??? No dobrá, tak jsem ten čas od roku 2000 nejspíš prospal, ale co s těmi ostatními babskými věštbami. Punk není mrtev v žádném případě, bez ohledu na to, že reunion Sex Pistols se nepovedl. Metal se také těší dobré kondici a přes mystifikační žvásty major labels o tom, jak kopírování zabíjí hudbu, vznikají nově desíty vydavatelství zaměřených čistě jen na hard rock a metal. Festivaly prošpikovaná letní Evropa bude teď nejmíň dva měsíce celá kovová.... Věštba tedy ani tady nevyšla. No, třeba bych jí lépe porozuměl, kdybych věděl o tom, na základě čeho se věštilo. Tady by totiž mohl být ten problém. Připadá mi totiž zvláštní, že v jedné věci je ten článek vlastně docela přesný. Major labels  totiž na konci první poloviny devadesátých let opravdu byly poměrně bezradné. Došlo totiž k procitnutí, při kterém si jejich bossové uvědomili, že grunge bylo možno jednorázově velmi úspěšně prodat, jeho potenciál se však rychle vyčerpal a není ho možné úspěšně prodávat dál. Jednou z možností, jak řešit situaci byl v článku zmíněný pokus zahojit se na něčem, co ještě o pět let dříve mohlo být prodejní jistotou, a tak se euro a synth pop znovu objevily v obchodech, ovšem vykopávky ulehly na pulty a zůstaly tam ležet (a jestli neshnily možná tam leží dodnes). Takže bossové museli hledat další cesty, jak nadále rozmnožovat své penízky, nebyl to pro ně zas až takový problém. Tihle lidé(?) mají vždy víc želízek v ohni, ale to už bych odbíhal....

Pořád mám ale zásadní výhradu k tomu, zda byl článek vzhledem ke čtenářům poctivý. Autor se totiž přes zaštiťování se objektivně působícími zákony vývoje „popkultury“, přes odkaz na rozhlasové výzkumy z roku 1999,  přes argumentování sociologií a také nezkušeností posluchačsky nevinné mládeže nezabývá změnami hudby, hudebních žánrů a vkusu. Jde o článek, který mnohem více vypovídá o jednom z prodejních záměrů major labels, a vzniká tak otázka, zda ukazuje svět takový jaký je, nebo takový, jaký by ho major labels chtěly mít:

Co na tom, že vše zde zmíněné bylo již jednou změřeno, zhodnoceno a zváženo jako strašné a slyšet to znovu citlivějším jedincům působí bolest. Stres z nelítostné každodenní existence, sentiment a nostalgie, případně tvé mládí  zcela rehabilituje možnost začít znovu právě tady...

– a článek pak pokračuje 8(!) dalšími stránkami textu....

 

 2 odborně historické připomínky:

- Zábava spojená s bolševickou kulturní tupostí diskoték v kulturácích s umakartovými stoly nemusela být v reálu úplně debilní, protože pokud byl ten, kdo pouštěl desky, alespoň trochu soudný, tak celebrita DavidKroky (a další zhovadilosti) na řadu vůbec nepřišla. Naopak, zcela běžné bylo slyšet právě na takovém místě Sweet, Slade, ACDC, Joan Jett, Styx, Pink Floyd .... a spoustu jiných, které bych jinak poznal podstatně později nebo taky vůbec.

- přestože vím, že ty výrazy mohou být použity synonymně,  trochu strašidelně na mě působí i věta, ve které je Johny Rotten označen ne jako představitel punku, ale jako součást nové vlny. Číst to bylo to pro mě takové,  jako by na mě dýchla „nová vlna se starým obsahem“. Taky to ale může být jen paranoia způsobená tím, že jsem z Hořic.

Ano, z pssst Těch Hořic....

Prev: ROZHOVOR S IANEM BANKSEM   Next: WINSTONŮV SVĚT aneb KOPÍROVÁNÍ ZABÍJÍ HUDBUr

WINSTONŮV SVĚT aneb KOPÍROVÁNÍ ZABÍJÍ HUDBU

24.06.2010 20:25

 

Vlastně ani nevím, jak a proč se to stalo. Mám rád hudbu. Jasně, vzpomínám si na svůj první magnetofon, pamatuju si na své první "ulovené" nahrávky z radia Luxemburg a z vysílání polských radistanic Dvojka a Trojka. Pamatuju si i na první LP, které jsem si koupil. Některé věci ale vysvětlit nedokážu. Tak například svou naprosto slepou lásku k blues, boogie a rock´n´rollu (že by to byla prenatální záležitost?). A taky nedokážu vysvětlit to, proč jsem celou řadu rockových hvězd jako teenager bral tak strašně vážně. Proč jsem tak zaníceně studoval všechna dostupná interview a diskutoval o myšlenkách a citátech z nich se spolužáky a kamarády. Možná to souviselo s jednoduchostí bipolarity tehdejšího světa adolescentů, ve kterém rock znamenal dobro a pop a disco byly synonymem zla a ve kterém taky všichni lidi ve věku nad 35 byli vlastně jen obyčejná a ubohá zombie. Taky je možné to, že svou roli sehrála i perspektiva, kterou jsem se na své hvězdy tehdy díval - mé idoly žily a hrály za velkou studenou zdí a  v zemích, kam jsem se ani  teoreticky nemohl dostat, a tak každé jejich slovo a gesto mělo velkou váhu. O to víc jsem se radoval, když ona odvěká bariéra zmizela a orwellovský Winstonův svět zmizel, teda zdánlivě zmizel. Protože , ač je to neuvěřitelné, řadě lidí se v něm zřejmě líbilo a odmítají jej opustit. Někteří z nich se ho dokonce pokoušejí znovu stvořit...

WINSTONŮV SVĚT, část první

"Nejspíš není daleko doba, kdy bude možné okopírovat i jiné věci, než obyčejné CD. Možná jednou někdo opráskne vaše myšlenky a pod rukou je střelí dřív, než je stačíte vyslovit.  A možná  dokonce někdo okopíruje vaši holku, když se mu bude líbit a pořádně si to s ní užije. Nebo vás samé, když mu padnete do oka víc. To asi nebudete tak docela ve své kůži. Proto by se kopírování mělo zarazit dokud jde jenom o ty cédéčka...."

(Jeden ze čtyř vizuálů, z nichž k pirátům a jejich zákazníkům promlouvají osobnosti české hudby. Texty, byly vytvořeny tak, aby korespondovaly s danou osobností a jí prezentovaným typem hudby. Výsledky, jichž chceme pomocí kampaně dosáhnout, rozhodně nepřeceňujeme a nečekáme, že ihned vymýtíme pirátství. Kampaň proto půjde ruku v ruce i s trestním stíháním a informováním veřejnosti o něm tak, aby bylo vidět, že vedle osvěty nastupuje i represe. )

WINSTONŮV SVĚT, část druhá

Byl jasný studený únorový den a hodiny odbíjely dvanáctou.  Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl sklěněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství. Ne však dost rychle, aby zabránil několika vločkám vířícím ve větru vniknout dovnitř.  Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát. Byla na něm jen obrovská tvář ženy asi třicetileté, s hustými světlými vlasy, hrubých ale hezkých rysů. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech jen zřídka umlklo jeho masivní ozvučení a teď se zvuk přes den zapínal okamžitě po otevření jeho dveří v rámci příprav na celonárodní Týden adorace.

Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Schodiště nebylo sice vybaveno ozvučením, avšak na každém poschodí na něho ze stěny naproti  výtahovým dveřím zírala obrovská tvář ženy. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kamkoliv se hnete. Velká lady tě miluje, zněl nápis pod obrazem.

V bytě jakýsi zvučný hlas vemlouvavě předčítal slogany, které vysvětlovaly, kolik dní už je Velká lady na čele hitparádového žebříčku Billboardu a kolik jejích nových písní se dnes vyprodukovalo a zaznamenalo. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně pokoje. Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišíl, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti velkopološná LCD obrazovka s výkonnou reprosoustavou) se dal ztlumit, ale nebylo možné jej úplně vypnout. Obrazovka současně přijímala i vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala, a co víc, pokud zůstával v zorném poli LCD obrazovky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Interscopepolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil ve zvyku, který se stal pudovým, - v předpokladu, že každý zvuk, který vydá nebo si poslechne, je nahráván, a každý pohyb, pokud není tma, je okamžitě zaregistrován. 

Winston si sedl do mělkého výklenku stěny, kde asi původně měly být vestavěny police na knihy. Když Winston seděl v tomto koutku a držel se hodně vzadu, byl mimo zorné pole obrazovky. Mohlo ho samozřejmě být slyšet, ale pokud zůstával ve své pozici, nemohlo ho být vidět. Neobvyklé rozvržení pokoje mu zčásti vnuklo nápad udělat to, k čemu se právě chystal. Ale zčásti ho k tomu přivedl i předmět, který právě vylovil ze zásuvky.

Byl neobyčejně krásný.  Na plastovém povrchu příjemně hladký, velký  asi jako poloviční krajíc chleba. Jeho kovově šedavá barva byla častým používáním na několika místech zcela setřena až na zažloutlý plast a pěnové krytky sluchátek byly už dávno poničeny a strženy. Už se aspoň dvacet let nevyráběl a Winston odhadoval, že by mohl být ještě mnohem starší. Nedávno ho Winston zahlédl ve výkladu zatuchlého krámku se starožitnostmi na periférii a hned se ho zmocnila nepřekonatelná touha vlastnit ho. Rychle se rozhlédl ulicí,vklouzl dovnitř a za dva dolary padesát si discman koupil. V té chvíli ho snad ani nenapadlo, k jakému konkrétnímu účelu by mohl přístroj upotřebit. S provinilým pocitem si ho v aktovce přinesl domů. Vlastnit něco takového bylo samo o sobě kompromitující, i kdyby v něm žádné CD nebo CDr nebylo, ale on se chystal poslechnout si CDr zřejmě kdysi zapomenuté v přístroji původním majitelem! To sice nebylo nezákonné, ale kdyby se na to přišlo, bylo celkem jisté, že by za to dostal trest smrti nebo aspoň pětadvacet let tábora nucených prací. 

Winston si nasadil sluchátka. Bylo hodně zvláštní  znovu je po letech použít. Bylo totiž obvyklé, že všechny povolené zvukové i obrazové informace se k lidem dostávaly buď prostřednictvím veřejných nebo bytových LCD obrazovek a reprosoustav. Jeho ruce jemně uchopily přístroj. Na okamžik zaváhal. V útrobách ho zamrazilo. Stisknout play? Už celé týdny se připravoval na tento okamžik. Ještě naposled se zadíval na šedě zbarvený plastový kryt přístroje. V hladkém povrchu byla vyražena řada číslic a písmen: 

Sony Electronic (Hong Kong) Ltd Room 1205, Block A, Ming Po Ind. Since 1984.

TAK JÁ JSEM TAKY ŠEL NA AVATARA

19.07.2010 20:31

 

Když jsem se před lety dozvěděl, že James Cameron na dlouho zamířil někam na moře a s drahým zařízením se potápí do extrémních hloubek, možná jsem na si na chvíli pomyslel, že se asi zbláznil nebo něco takovýho - no ať si užije svejch megaprachů, říkal jsem si. Někde v skrytu duše jsem ale stejně věřil, že se nerozhodl věnovat se jen filmům o moři, že ještě s nějakým Filmem ještě přijde.  A on se opravdu vrátil, ne jen s „obyčejným“ hraným filmem, ale s filmem, který průvodní reklama, trailery a vůbec veškerá promotion označila za filmovou revoluci. Chvíli jsem počkal, až pomine davová premierová hysterie a rozhodl se do kina zamířit taky. Zřejmě na mě zapůsobila proklamovaná vyjímečnost filmu, a tak jsem se dokonce podíval na pár recenzí a ohlasů, které podávaly zprávu o tom, jaký film vlastně je. Všechny ty ohlasy si v jistém ohledu  byly podobné:

...Bez otvíráku, bez pořádného finále a s hrozně zlou vojenskou gumou, která si myslí, že kovbojské hláškování vždycky zabere...

...pak se rozprostřely téměř tři hodiny mělké story, matných emocí, nejdebilnějších vojenských hlášek v historii a modro-zelené agitace tak razantní, že i Greenpeace bledne...

...aneb příběh o pomalovaných indiánech z budoucnosti sužovaných zlými bílými nájezdníky toužících po pandorském zlatě...

...pod tím efektním pozlátkem jsem nenašel nic víc ...

...je to až příliš sešité z jiných filmů a příběhů. Každopádně palec nahoru za tak hlasitou a drahou agitku za úctu k přírodě...

...Avatar sa v zamýšľaní začína a končí pri prvoplánovej ekologickej agitke...

...film je prosťáčkovský ve své zápletce a povrchní ve svém ekologickém poselství, a především že flirtuje se zbožněním přírody jako s náhražkou náboženství...

 

 Paradoxně mě ty ohlasy plné despektu k zelené agitaci a k ubohosti děje spíš navnadily. Chtěl jsem vědět, čím ten film lidi tak vytočil. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem nic z toho, o čem ti lidé psali, ve filmu vůbec nenašel  a když mě každá další scéna filmu utvrzovala v tom, že film je o něčem úplně jiném, než o čem píší autoři těch komentářů.

____________________________________________________

--- AVATAR ---

Jde o lidi a události z doby značně vzdálené od naší přítomnosti. Je to příběh o lidech, kteří se v 15.-18. století rozhodli vykonat odvážnou cestu a překročit děsivý a nevyzpytatelný Oceán temnoty a hledat své štěstí v Novém světě.

Jejich motivy k vykonání podobné cesty zřejmě byly idividuální ale přesto se v zásadě dají rozdělit na dvě skupiny. Většina z nich byla hnána touhou po slávě a bohatství. Existovala však i druhá, počteně asi mnohem menší skupina těch, jejichž motivace se od těch dříve zmíněných výrazně odlišovala.

 Chtěli nově objevené krajiny a národy poznávat, studovat a naučit se jim rozumět. Chtěli poznat jazyk a zvyky nově objevených etnik a přinést jim „dobro“. Přestože šlo o dobro viděné pouze jejich očima ( „zařídit v Paraguayi říši po vzoru prvních křesťanských obcí, v níž by poddaní žili v bratrské lásce...“ ), vzhledem k tomu, že základem jakékoliv jejich další činnosti byl dlouhodbý a společný život s příslušníky do té doby neznámých národů a kmenů, přinejmenším pro vzájemné poznání a hledání funkčních způsobů soužití původních obyvatel s nově příchozími objeviteli a dobyvateli mohl mít tento přístup svůj smysl

 

Před každým příchozím se po překonání Oceánu temnoty otevřel  neuvěřitelný svět, který byl svou barevností, krásou a divokostí daleko za hranicemi tehdy známého a myslitelného, daleko za  hranicemi lidské fantazie.

Každý byl zcela ohromen úžasnou rozmanitostí místní vegetace. Stromy dosahující nepředstavitelných výšek a světélkující prales plný nejen nádherných tvorů a rostlin, které ještě nikdo nikdy neviděl, ale také hrozných a nebezpečných predátorů („ ... v noci světélkuje jako ztrouchnivělé dřevo. Dotekl jsem se té ryby a moje prsty zazářily, i její tuk světélkuje.“).

Samozřejmě, že společně s objeviteli přicházeli i první osadníci, kteří měli nově objevená území osídlit. Jako první byla založena osada Navidad, ale brzy po ní následovalo nesčetné množství dalších. Po dosažení pobřeží Nového světa se významnou překážkou v jeho objevování  vedle značné vzdálenosti od starého kontinentu stal prales. Posádky lodí vyslaných ze starého kontinentu na jejich průzkumných misích žene vpřed touha po drahých kovech, které by vzhledem k očekávanému množství měly v jejich vlasti nevyčíslitelnou hodnotu.

Jednou z možností, jak proniknout zdánlivě nepřekonatelným pralesem, se ukáží řeky. Například v prostoru tehdejší (!) Paraguaye se od roku 1516 kolonizátorům daří po řekách Paraguay a Paraná na malých lodích pronikat napříč neprostupným a divokým pralesem hluboko do vnitrozemí.

 

Přesto ani tento způsob cesty nezaručuje vždy úspěch, protože divokými víry a mohutnými oblaky vodních par stále obklopený vodopád Iguazú a jeho Ďáblův chřtán se mohly na dlouhou dobu stát nepřekonatelnou překážkou. 

Na svých cestách se kolonisté často setkávají s místními obyvateli, kteří jsou od nich výrazně etnicky odlišeni nejen barvou pleti a svou tělesnou výškou, ale také svou dokonalou adaptací na život v pralese. Nejčastěji jde o kmeny svobodných lovců a bojovníků Guaraní, kteří se rozhodně nechtějí nechat připravit o svou svobodu a proniknutí kohokoliv do nitra pralesa většinou krutě trestají(„U tohoto lidu nad jiné divokého má ovšem největší cenu svoboda, takže jí dává přednost přede vším jiným...“).

O své nadřazenosti přesvědčení kolonisté příliš vzdálení od svého domova nedokázali v prostředí pralesa soustředit dostatečnou vojenskou sílu a uplatnit svou technologickou převahu k jeho trvalému obsazení a rozhodli se využít jiný způsob ovládnutí objevených zemí a jejich obyvatel. Proto zkusili  zcela nový přístup, jak zmírnit odpor domorodců. Obtížným úkolem byliroku 1609 pověřeni jezuité „ ... několik vojáků spolu s indiánskými lučištníky a ti, přiblíživše se k nepřátelskému kmeni, hledí několik zajmouti, zajatce odvedou s sebou a vyučí je svému jazyku, aby jim mohli dělat tlumočníky. Ti pak se s knězem vrátí ke svým soukmenovcům a vyloží jim, s jak mírumilovnými úmysly Otcové k nim přicházejí. A tak se stává, že, získáni drobnými dary, odkládají svoji divokost a pojednou dobrovolně přicházejí ke knězi, přinášejíce mu zase navzájem dary svoje, tj. papoušky nebo podobné věci, aby od něho dostali sekyry, nože a háky. Při tom je naši domácí indiáni ujistí, že Otcové s nimi nenakládali špatně, že smějí zpívat, tančit atd.“

Přestože se původně asi nedalo odhadnout, zda  pralesní indiáni Guaraní, kteří žili na úrovni doby kamenné, jezuitské kněze přijmou, nebo je zabijí a snědí, po čase se ukázalo, že činnost jezuitů zde přinesla nečekaný úspěch. Jezuité se naučili řeč indiánů, dlouhodobě s nimi žili a sdíleli společně všechny starosti i radosti. Vzájemné poznání a vztah jezuitů a indiánů Guaraní vyústily v to, že jezuitští kněží začali indiány ze své obce (v takzvaných redukcích, které jezuité založili, přešli Guaraníové k usedlému životu) a  ze svého kmene chránit i proti bílým španělským a portugalským kolonistům.

Konflikt se v průběhu času stupňoval, a tak jezuité indiány Guaraní vyzbrojili střelnými zbraněmi a úspěšně řídili boj indiánů proti o monopol usilující obchodní společnosti Maraňon a také proti bandeirantes paulistas, tzn. proti otrokářským výpravám bílých Portugalců ze Sao Paula. V závěrečných fázích konfliktu se pak jezuité z indiánských obcí – redukcí neváhali opakovaně, často za cenu vlastního života, vzepřít jak biskupům  (biskup Cardennas byl roku 1641 jezuity zajat a na velmi vratké loďce bez vesel byl poslán zpět po proudu řeky Paraná) 

tak papeži,

tak i portugalskému a španělskému králi. 

____________________________________________________

V tom, jak ten film vnímám já, asi ze všeho nejhloupěji působí výtky vysmívající se klišovitosti a naivnosti až hlouposti děje filmu. Jestliže se děj tak úzkostlivě drží historické předlohy, je dost těžké podobnou námitku použít. Je přece nemožné příběhu o minulosti vytýkat naivitu a hloupost. Pokud naše minulost taková byla, je dost těžko možné ji zpětně nějak vylepšovat – ať už „odhlupovat“, či „odnaivňovat“. Pokud by autor podobným nutkáním podlehl, zbavil by film významného zdroje jeho naléhavosti, neboť přestože lidé jsou zřejmě nepoučitelní, přece jen jsou schopni si daleko jednodušeji a naléhavěji  uvědomit, že některá rozhodnutí v průběhu dějin lidstvo musí činit znovu a znovu, než aby poslouchali vševědoucím režisérem mentorem vytvořená a sdělovaná doporučení, jak by se v těch pro lidstvo mezních situacích měli zachovat. Strohá paralela s historií prostě a jednoduše znamená mnohonásobně více než sebenaléhavější kázání.

 

Dost spekulativní mi ještě připadá otázka, zda film pro něco agituje nebo ne. Ve filmu jsou ukázány dva přístupy, které je možné uplatnit v okamžiku střetu dvou vývojově zásadně odlišných světů a kultur:

   a) přístup násilného dobyvatele, který brutální silou rychle a bezohledně získává to, co chce,

b) přístup trpělivého a vnímavého partnera, který je připraven poznávat a přizpůsobovat se novému prostředí daleko za zatím přijatelné hranice.

Cameron tohle starobylé dilema připomněl tak, že historické události z doby před čtyřmi sty lety zasadil do relativně vzdálené budoucnosti a nové lokality. Tím ovšem zdůraznil, že tyto dvě cesty existují. Jakkoliv je mu zřejmě invalida Jack Sully sympatičtější než  potupně  (jako kdysi biskup Cardennas) domů odeslaný plukovník Quaritch, nemění to nic na tom, že v budoucích civilizačních střetech není a pravděpodobně nikdy nebude předem jasné, která cesta může v daném okamžiku spolehlivěji zajistit zachování našeho druhu a naší civilizace.

V případě námitek směřujících proti „zelenosti“ filmu si docela nevím rady. Není mi totiž jasné, jak by bylo možné přírodní etnikum žijící v uspořádání odpovídající době kamenné a ve své obživě i přežití zcela závislé na přírodě zobrazit jiným způsobem, než jak to udělal Cameron. Mytologie, rituály, denní režim i myšlení a chování  budou odpovídat tomu, že jak jednotlivec, tak i kmen zřejmě celá staletí žijí a existují jako nedílná součást přírody. Od lidí, kteří si potravu musí sami lovit a přitom vědí, že i oni sami se mohou kdykoliv stát potravou nějakého většího dravce, zcela samozřejmě ani nic  jiného očekávat nelze.

 

Je také zajímavé, kolik se objevilo obvinění, co všechno že Avatar vykrádá  Matrix / Pán prstenů / Star Wars / Tanec s vlky/ Pocahontas /  Frank Herbert / Strugačtí... a přitom si jen málokdo všiml, že sled základních událostí, hlavní postavy a jejich charaktery a také oslňující a oslavující způsob zobrazení přírody byly do Avatara mechanicky přeneseny z jiného historizujícího filmu. Mám na mysli Joffého a Mengesův film MISIE. Přestože v obou filmech jsou zachyceny stejné události, nejedná se o stejný příběh. Zatímco Joffého a Mengese zajímají osudy a postoje „těch slabších“ tzn. osudy jedné vesnice-redukce indiánů Guaraní v konfliktu se španělskými a portugalskými kolonizátory,  Cameron k věci přistupuje zrcadlově obráceně  a zabývá se spíše tím, jaké volby stojí před „těm silnějšími“, tedy kolonizátory a dobyvateli hledajícími drahé kovy v nepřátelském pralese.

 

vsob

FROM THE OUTSIDE:-)

Avatar vykráda staršiu RPG hru ALBION...príbeh aj princíp je v oboch tak neuveriteľne podobný, že to nemôže byť proste náhoda...
zákerná ťažobná spoločnosť ktorá chce ťažiť na planéte plnej života, mačkovité domorodé šelmy spojené silným putom s prírodou a stromami, prieskumný pilot ktorý sa spojí s domorodými tvormi proti zlým ľuďom, láska jednej z hlavných postáv k mimozemskej samičke... proste až na malé odchýlky je to kópia 1:1   -   http://metal-forum.cz/viewtopic.php?f=40&t=2671&start=200
 
Prev: ROZŠÍŘENÍ SLUŽEB ČASOPISU ROCK+
Next: DUCHOVNÍ (p)OTRAVA

 

DUCHOVNÍ (p)OTRAVA

23.07.2010 20:35

 

Jo, začaly prázdniny. Konečně nemusím ráno vstávat před šestou hodinou, a tak mě popadly podivné chutě – několikrát jsem zašel do kina. Musím říct, že docela nadšeně.Vlastně by se i dalo říct, že někdy ty filmy byly i dobrý- Avatar, Moon (!), Mutant Chronicles...  Jenže.... Jenže celkem bez varování ( nebo mi o ničem takovým nikdo z mých kamarádů v průběhu roku nic neřekl) jsem se setkal s něčím, no jak to mám pojmenovat, „zvláštním“?

 

Asi bych měl teda nejdřív začít tím, na kterých dalších filmech jsem to teda byl. Takže nejdřív LEGION   /    LEGIE.

V tomhle filmu se zaprášená restaurace v poušti Mojave se stává dějištěm poslední pozemské bitvy. Zatímco se lidstvo samo z neznámeho důvodu ničí v záchvatech divoké zuřivosti, chystá se poslední skupinka lidí, které ona divoká zuřivost ještě nepostihla a kteří se souhrou náhod nacházejí kdesi v motorestu uprostřed pustiny, na poslední zoufalý pokus o odpor. Pomoci se jim dostává od tajemného a mocného cizince (Paul Bettany!), o kterém nikdo z hostů ani obsluhy motorestu neví, že je to ve skutečnosti anděl, protože si po příletu na zem amputoval křídla.

 

Bob Hanson (Dennis Quaid), majitel onoho motorestu se svým partnerem Percym (Charles S. Dutton) nemají o hrůze, která se po světě šíří, nejmenší tušení a poklidně se dál věnují své práci. Krásná servírka v pokročilém stupni těhotenství Charlie (Adrianne Palicki) s neodmyslitelnou citaretou v koutku úst, obsluhuje u snídaně Sandru a Howarda, dobře zajištěný pár (Kate Walsh a Jon Tenney) a jejich dospívající dceru Audrey (Willa Holland), kteří tu čekají na to, až jim Bobův syn Jeep (Lucas Black) opraví auto. Když vypadne televize a posléze i telefony, uvědomují si všichni přítomní, že ztratili veškerý kontakt s okolním světem, a pod vlivem moudrých rad anděla se předzásobí automatickými zbraněmi a střelivem z kufru andělova auta, aby mohli čelit útokům zla a chaosu.

 

A že teda přišly útoky, při kterých mi spadla čelist. Nejdříve na osazenstvo hotelu vyhřezly strašlivé tesáky jedné zdánlivě obyčejné důchodkyně, potom se současně se západem slunce a přicházející tmou začnou ozývat zvuky důvěrně známé i z našich menších měst. Protože je šero, začnou se všichni zúčastnění těch zvuků děsit. A pak přemítají nad tím, co by to mohlo být. Najednou všem dojde bezvýchodná hrůza jejich situace. Konečně pochopili. Podomní prodavač zmrzliny Family Frost přijíždí! Samozřejmě, nechce jen prodávat zrmrzlinu....

 

A pak začne noc a mela, při které se na střeše motelu hlavně pořádně zahřejí všechny hlavně, protože vzteklouni se blíží ze všech stran. Nakonec přijde útok nejstrašnější! Potetovaný archanděl Gabriel  s černými neprůstřelnými a ohnivzdornými křídly přilétá! Veškerou obranu přeživšího motelového osazenstva jedinou piruetou rozšmelcuje na kusy a začne recitovat Karla Jaromíra Erbena:

 

"Dej sem dítě!" (hlas - vichřice podoba!)....

Závěr filmu je pak věnován zajímavému významovému a teologickému rozboru následující věty: Tys mu dal to, co chtěl, a já jsem mu dal to, co potřeboval. Opakované vysloveni formulace - tys mu dal a já mu dal - v průběhu rozhovoru mezi Gabrielem a Michaelem zní hodně perverzně, ale  toho si asi tvůrci nevšimli (UHHHH!).

 

 Protože mi předchozí lekce nestačila, vyrazil jsem na další film  -  BOOK OF ELI  /  KHIHA PŘEŽITÍ. V něm je ukázán svět po apokalyptické válce.

Země je ještě třicet let po válce téměř zničena. Lidé, kteří zbyli a ve válečném konfliktu neoslepli, přežívají rabováním, občas sahají i ke kanibalismu. Prodavač jménem Eli (Denzel Washington) v sobě objeví talent, jak v tomto prostředí existovat a přežít. Jakási nepochopitelná vnitřní síla ho však nutí putovat krajinou a nést na svých zádech „onu Knihu s velkým K“ dál a dál na západ. Ze všech sil se snaží nesejít ze správné cesty. I když by bylo proč, občas totiž na své cestě potkává lidi, kteří ponecháni bez pomoci evidentně velmi rychle také sejdou, ne ovšem z cesty, ale ze světa. Eli však má poslání a proto ví, že se musí starat jen sám o sebe a o svůj batoh. Hlavně nesmí (!) pomáhat druhým lidem, to by ho zdrželo a taky by ho to rozptylovalo. Ne, ne, je třeba se soustředit jen na tu jednu jedinou správnou věc, tzn. jak přinést  Knihu s velkym K. až do San Francisca.

 

Eliho protihráčem se stane Carnegie (Gary Oldman), který pevnou rukou šéfuje svému městečku a Knihu by si chtěl přečíst taky. Přestože autoři recenzí většinou tvrdí, že není těžké si už poměrně brzy po začátku filmu domyslet, že onou knihou je poslední výtisk bible na Zemi, mně se to zdálo celkem dost nepochopitelné, protože v postapokalyptickém světě takového druhu, jaký je představen v tomto filmu, se nejcennějším zbožím staly prakticky snadno použitelné informace a předměty, ze kterých lze poznatky o použitelných technologiích získat. Proto také Eli ze všeho nejdříve v osadě míří k „inženýrovi“ (Tom Waits!) a proto také pozdější vzájemná vyvražďovačka, ke které dojde mezi Carnegiem a jeho střelci, nemá na inženýrův obchod ve městě sebemenší vliv. Proto si dokážu představit pěknou řádku knih, která by byla pro lidi mnohem důležitější než právě ta s velkým K – třeba: příručka pro začínající zahrádkáře, domácí/přírodní lékař,  mapa s řekami a vodními prameny.......

 

Přesto si však myslím, že koncept, podle kterého je základem vypravování místo jednoho velkého hrdinského příběhu hrdinova  nekonečná cesta s množstvím malých epizod, tady funguje docela spolehlivě, alespoň do okamžiku než je názorně ukázáno, že Eliho na jeho cestě nic nezastaví,  a to ani tak malicherný detail, jako  že byl zastřelen uprostřed pouště.

 

Tak jsem si další den dal pohov, odpočíval jsem a taky trochu šetřil prachy. V bedně byl totiž nový americký seriálový sci fi hit EURÉKA.

Euréka je ospalé městečko na severozápadě Spojených států, které má kvůli utajení řecké jméno. „Skrývá velké tajemství. Federální vláda sem už totiž řadu let přesouvá největší vědecké mozky i s jejich rodinami, kteří (!) zde mohou spokojeně vynalézat a řešit nejrůznější problémy. Inovace a chaos se tu snoubí nevšedním způsobem. Jednoho dne sem náhoda zavede vládního agenta Jacka Cartera, který zde projíždí se svojí ráznou dcerou Zoe. Při svém neplánovaném pobytu Jack poznává Euréku blíže spolu s jejími obyvateli.Vláda nakonec Jacka i s dcerou přesune natrvalo do Eureky, aby zde nahradil stávajícího šerifa, který měl pracovní nehodu. V zabydlování mu pomáhá Henry, automechanik a skvělý vědec, kolegyně Jo či krásná a chytrá Allison. 

Nového šerifa čeká kromě seznamování se s novým prostředím také spousta překvapení a problémů, které bude muset vyřešit.“ Jednoho dne se v Eurece se začínají dít divné věci, které až přespříliš připomínají výjevy z Bible. Na nedělní bohoslužbě bylo v místním kostele strašně málo lidí, přestože kněz (teda fakticky černá farářka) je fakt cool. Dívky, které se bavily o tom, jak by se chtěly líčit a jaké by chtěly mít tetování, najednou zcela zákeřně a nečekaně oněměly! Jen pár okamžiků po této smutné události začala šéfka Global Dynamics světélkovat a po návštěvě u doktora se dozvídá, že je to smrtelné! Voda v akvárku se z ničeho nic přeměnila na krev. A k dovršení všeho se celé město zahalilo do  naprosté temnoty a všichni obyvatelé se kvůli záchraně holých životů přesunují tam, kde je nejvíce svíček, tzn. do kostela. To je jen několik z mnoha věcí, které způsobují problémy po celé Euréce. Má snad pohromu biblických rozměrů na svědomí další nevydařený projekt laboratoří Global Dynamics? Nebo za to může bývalá fyzička, nynější referentka Harperová, kterou trápí nízká návštěvnost nedělních kázání? Je na Cartertovi, aby zjistil, kde je pravda. A Carter to zjistí,  o to nemusíme mít strach. Pátrá a pátrá a nakonec,  protože je to chytrý detektiv, dostane nápad, že když všechny ty události připomínají události z Bible, nutně i jejich původce musí být někde v kostele. Kupodivu ale domněnka, že pachatelem je černá  farářka, je mylná, skutečným pachatelem je totiž bílá vikářka. V přestávkách mezi prací v laboratoři a činnostmi v kostele sedává doma u svého pracovního stolu a vedle počítače s pomocí soupravy „Mladý elektrikář“ sestavuje přístroj, s jehož pomocí je možné otvírat a zavírat okno na „onen svět“. Doposud tím otevřeným okénkem jen volala na svého nedávno zesnulého manžela, ale ve chvíli, kdy se k jejímu bytu blíží detektiv Carter, je rozhodnuta, že se podívá, jak se jejímu manželovi v nebi (pekle?) daří. Už zvedá nohu. Chce překročit práh. Chce na onen svět. Chce být s ním. Opět s ním.... 

Vtom se objevuje detektiv Carter a volá:

„Zatýkám vás! Váš přístroj nám ve městě vyhodil jističe a nesvítí světlo!“

Případ a všechny „události“ jsou rázem vyřešeny. Nakonec se všichni sejdou na nedělním kázání v kostele a při slovech černé farářky cítí takovou tu vřelou americkou sounáležitost....

 

Bylo to opravdu zvláštní. Katolická indoktrinace a vymývání mozků z toho trčí do všech stran. Východiskem všech těch filmů je to, že není třeba ani rozum, ani logika, ba ani lidskost. To vše se dá jednoduše nahradit vírou. Navíc, když člověk přestane používat mozek a začne věřit, bude to pro něj mít řadu výhod. Život se mu výrazně zjednoduší a nemusí se už trápit tím, že by ho ještě někdy pro něco bolela hlava. 

Docela strašidelné...

Za totáče by na ideologický film nikdo dobrovolně nešel a večerní představení něčeho takového by téměř žádné diváky nemělo. Tiskovou upoutávku i recenzi na takový film by psal placený novinářský žoldnéř. Promítání, zvlášť školákům nebo studentům, by provázely výbuchy smíchu.

Na Legii i Book of Eli bylo v kině téměř plno a nesmál se nikdo. Euréka má několikery oslavné stránky na internetu, spoustu linků na stažení epizod a rostoucí sledovanost......

* Tak a tohle je doušek na závěr. Tu krásnou ženu - bohyni všichni znáte. Před 27 lety hrála v zajímavém tanečním filmu FLASHDANCE. Je vůbec pravda to rčení, že krása je pomíjivá? Fotografována je před nápisem Religion Is Power, tzn. jde opravdu o současnou promofotografii k filmu Book Of Eli.

 

Prev: TAK JÁ JSEM TAKY ŠEL NA AVATARA
Next: SKUTEČNÝ ZÁVĚR AVATARA

 

SKUTEČNÝ ZÁVĚR AVATARA

28.07.2010 20:41

 

Brazílie schválila kontroverzní stavbu obří přehrady, která by elektřinou zásobila 23 milionů domácností. Voda má ale zaplavit 500 kilometrů čtverečních tropického pralesa a vynutí si tak vysídlení původního obyvatelstva. Povolení ke stavbě přehrady bylo uděleno společnosti Norte Energia. 

Vodní elektrárna Belo Monte se má stát třetí největší stavbou svého druhu na světě. Zadavatel počítá s instalovaným výkonem jedenácti tisíc megawattů (jedenáct temelínských reaktorů), což odpovídá energetickým nárokům třiadvaceti milionů domácností. Elektrárna má vytvořit osmnáct tisíc přímých a osmdesát tisíc nepřímých pracovních míst. Náklady na výstavbu by měly přesáhnout jedenáct miliard dolarů. Větším dílem jsou pouze Tři soutěsky v Číně a elektrárna Itaipu na brazilsko-paraguayské hranici. V rámci projektu Belo Monte však musí být zaplaveno pět set kilometrů čtverečních deštného pralesa a přesídleno přes třicet tisíc lidí.

Vláda doposud opakovaně ustupovala nátlaku ekologů a soutěž na výstavbu několikrát zrušila. Při posledním výběrovém řízení si ale položila podmínku, aby provozovatel elektrárny prodával energii lacino – levněji, než kolik činí tržní cena. Většina korporací se následně z konkurzu stáhla, společnost Norte Energia nicméně slíbila přání vlády respektovat. 

Přestože proti výstavbě obří přehrady protestují kromě indiánských kmenů  také významné osobnosti (např. James Cameron, Sting, Sigourney Weaver...) a organizace (Greenpeace), podle vyjádření BBC a AFP už situace dospěla do stavu, kdy stavbu nelze legálními prostředky zastavit.

Post Scriptum:

Kolem 400 indiánů  z několika různých kmenů v neděli ráno obsadilo staveniště hydroelektrárny Dardanelos na řece Aripuana. Vyzbrojeni luky a šípy nahnali zaměstnance stavební firmy do jejich ubytovacích buněk, kde je zavřeli. Důvodem pro jejich útok je to, že stavební práce probíhají na místě pradávného pohřebiště.

čtvrtek 11. června 2009, 19:40 - Lima 
 
"Podle předběžných odhadů máme 150 nezvěstných,“ řekl k bilanci střetu jeden z indiánských vůdců Leoncio Calla. Ten zřejmě nahradil v čele svazku 65 kmenů dosavadního vůdce a vyjednavače Alberta Pizanga, na něhož byl vydán zatykač a který dostal azyl v Nikaragui. "Až se lidé vrátí do svých osad, budeme přesně vědět, kolik jich zmizelo,“ dodal Calla s poukazem na skutečnost, že po brutálním zásahu policie proti demonstrantům se desítky indiánů ukryly v okolním pralese a teprve nyní se vracejí do Bagua Grande. "Stříleli do nás, zabíjeli lidi jako psy,“ popsala vojenskou akci u města Bagua Grande Indiánka Clementina Paayauti. Podle dalších svědků vojenské vrtulníky z okolí místa střetu odvezly těla dalších obětí a shodily je do řeky Maraňon." "Peru neuznává, že (Indiáni) jsou také Peruánci,“ shrnul krizi právník Ernesto de la Jara. "Peruánci ve městech si myslí, že prales je tu pro ně, že indiáni neexistují, že je tu liduprázdno.“
 
 

Zlatokopové zmasakrovali osmdesát amazonských indiánů
30. srpna 2012 20:55
Brazilští ilegální horníci zmasakrovali v amazonské části na jihu Venezuely osm desítek indiánů kmene Yanomami. Nejspíš se mstili za to, že indiáni osvobodili jednu z jimi unesených žen. Garimpeirové, jak se nelegálním zlatokopům říká, sužují místní indiány už mnoho let útoky i znečišťováním vody.
Zlatokopové na kmen zaútočili asi před měsícem. Protože je však indiánská vesnice v odlehlé oblasti, trvalo mnoho dní, než se zpráva dostala z vesnice do vesnice až k vůdcům kmene. Ti pak o zločinu uvědomili venezuelské úřady, uvedl server The Telegraph.
Masakr přežili jen tři Yanomamiové, kteří byli zrovna na lovu. Po útoku z vesnice uprchli a několik dní chodili džunglí. Právě oni na vraždění upozornili sousední kmeny. Přeživší indiáni vypověděli, že slyšeli střelbu, výbuchy a zvuk helikoptéry, kterou nelegální těžaři někdy využívají k převážení vydolovaného zlata nebo diamantů.
"Garimpeirové podpálili šabono (pro kmen typický přístřešek kruhového tvaru, pozn. red.), kterou obývalo kolem 80 lidí v oblasti u hranice s Brazílií," uvedl Luis Šatiwe Ahiwei, zástupce Horonami Organización Yanomami (HOY). Upálené oběti ani nešlo identifikovat, zdůraznil. Počet mrtvých není možné uvést přesně, ale podle svědků žilo v osadě asi 80 lidí.
Motivem hromadné vraždy může být fakt, že indiánům se povedlo osvobodit jednu unesenou yanomamiskou ženu ze zajetí, řekl dále Ahiwei.

(http://zpravy.idnes.cz/brazilsti-zlatokopove-ve-venezuele-zmasakrovali-indiany-kmene-yanomami-1qt-/zahranicni.aspx?c=A120830_201006_zahranicni_brd)

Prev: DUCHOVNÍ (p)OTRAVA
Next: OPRAVDU NETENDENČNÍ PUBLICISTKA

OPRAVDU NETENDENČNÍ PUBLICISTKA

02.08.2010 20:47

                                                                                                     .

Už vícekráte se mi stalo, že jsem se s přáteli živícími se novinařinou dostal do sporu. Většinou to začíná celkem nevinně, sedíme a klábosíme nad půllitrem kafe a hovor se stočí k muzice. A pokud se tak stane, obvykle mi to nedá a já položím otázku na jedno, pro novináře zřejmě dost ožehavé, téma týkající se devadesátých let. Nedokážu totiž pochopit, jak mohli vlastně všichni publicisté přistoupit na hru na „poslední opravdové rockové album“ a „poslední opravdovou rockovou skupinu“, kterou použili v Geffen Records a v MTV, aby se nirvánního alba Nevermind prodalo co nejvíce.  A hlavně, měla publicistická dehonestace glam metalu, která následovala v devadesátých letech, jiné než „obchodní“ opodstatnění v tom, že na grunge orientované velké labely se násilím zbavily rockové konkurence?

Většinou se mi dostane odpovědi, že něco takového jako neopodstatněné zesměšňování určitého žánru v Čechách vůbec nepřipadá v úvahu, že tady u nás v Čechách by se něco podobného rozhodně nemohlo stát.   Moje osobní čtenářská zkušenost je ovšem jiná, stačí jen podívat se na způsob, jakým se novináři vyjadřovali o glamu v průběhu devadesátých let....

ROCK  & POP, 1999, číslo 3/185, ročník X, str. 104

Zdá-li se vám, že největší hity Motley Crue vyšly před relativně nedávným časem pod názvem Decade of decadence, nemýlíte se. Proč myslíte, že je teď následuje tato pochopitelně velmi podobná (tak dlouho a tak dobře přece jen MC nehrají, aby se zmohli na dvě rovnocenná alba největších hitů) kompilace? Protože ji vydává firma Motley Records. Našim milým glammetalistům zřejmě docházejí penízky. Aby to vypadalo, že je tento výběr něčím nový,  a tudíž má nějký smysl, stvořili na něj pánové celé dvě nové skladby, které sice nejsou až tak špatné, ale je naprosto jasné, proč tu jsou: aby si skalní fanoušci kapely  (ano, i tací pozemšťani ještě dnes existují), kteří mají Decade of Decadence pochopitelně doma, zakoupili i tento výrobek a přispěli tak do kasiček bývalých hvězd. Dost průhledné a hlavně nikterak původní. Pokud jde o výběr skladeb, některé tu přebývají, jiné chybějí, ale to je vždy do jisté míry věc názoru. To nejlepší, co bylo od MC kdy k slyšení, tedy album Dr. Feelgood, je zde zastoupeno šesti skladbami a i to je možná šetření kvalitním materiálem. Upřímně řečeno právě toto řadové album bych považovala za hodnější domácího archivu  než recenzovaný výběr.  Nejzábavnější na celé akci je ovšem doprovodný firemní text, který sestává z komentářů jednotlivých muzikantů. Hned první z nich v podání Micka Marse je jak z Beavise a Buttheada. Kratičká ukázka následuje:

„Přežili jsme alkohol, drogy, právníky, rozvody, soudní spory! Obstáli jsme ve zkoušce času!!! Pokaždé když posloucháte nové album Crue, slyšíte něco, co jste předtím neslyšeli! Motley crue vždycky byli a stále jsou kapelou, která udává tempo a nikdy se nepodřizuje!!“ (Počty vykřičníků zachovány).

To má být vtip?

Tendenčnost spojená s mystifikacemi uvedenými v této recenzi překračuje myslitelné a snesitelné hranice. Mně osobně to ze všeho nejvíce připomíná recenze z některých periodik z doby totality. Stejně jako tehdy je i v této recenzi realita opravdu nechutným způsobem pokroucena a přizpůsobena tomu, aby bylo čtenáři sugerováno autorem prezentované stanovisko.

Asi jako že celí Motley Crue jsou teda fest nechutní bastardi, jejichž alba už nikoho nezajímají a navíc to, jak jdou po penězích, tak z toho je autorce fakt šoufl.....  Mně by asi ani nevadilo, kdyby se v té recenzi objevilo něco nelichotivého a odsuzujícího o hudbě,nekvalitě výkonu muzikantů, kýčovitosti bookletu.... Ale tomu je tam věnováno 9 slov (1.dvě 2.nové 3.skladby, 4.které 5.sice 6.nejsou 7.až 8.tak 9.špatné)! Vše ostatní, celý zbytek textu, jsou tendenční výroky s cílem vzbudit k žánru a skupině pocit nechuti a odporu. Ataky uvedené v textu nemají žádné opodstatnění v realitě a technika použití otázky a vsugerování odpovědi s náležitě negativní pocitovou konotací je řádně nechutná. Ale asi je třeba vzít to popořádku. 

„Zdá-li se vám, že největší hity Motley Crue vyšly před relativně nedávným časem pod názvem Decade of decadence, nemýlíte se.“

Tak abychom se vyjadřovali přesně: Decade of Decadence – vydáno 1991 (s podtitulem 1981-1991)  /  Greatest Hits – vydáno 1998

Když se to napíše s letopočty, tak už  to tak „nedávno“ nevypadá.7 let je stejně jako v lidském životě tak i v životě hudebni skupiny docela dost dlouhá doba. Navíc předpokládám, že autorka v rámci shánění podkladů k napsání své recenze o Greatest Hits nejela do USA testovat dostupnost zmiňovaného předchozícho výběru Decade of Decadence v běžných amerických obchodech s CD, a bez podobného ověření její tvrzení nedává absolutně žádný smysl.

„Proč myslíte, že je teď následuje tato pochopitelně velmi podobná (tak dlouho a tak dobře přece jen MC nehrají, aby se zmohli na dvě rovnocenná alba největších hitů) kompilace?“

 Tak docela rozumím tomu, proč autorka pokládá svou otázku, ale jaký jiný smysl než mystifikovat má část věty ohraničená závorkami, to opravdu nevím. Motley Crue vydali své první album v roce  1981, tzn. v době napsání recenze už měli za sebou kariéru trvající nejméně 18 let, vydali 8 řadových alb , opakovaně se jejich tvorba dostala do US Hot 100, nebo jiných singlových a albových(!) hitparád. Během těch let se stali zcela zásadní ikonou rocku a já netuším, co na tom není „tak dlouho a tak dobře“.

„Protože ji vydává firma Motley Records. Našim milým glammetalistům zřejmě docházejí penízky.“

Tak tady se autorka trefila, proto jsou výběry vydávány. Ovšem obrat ozvláštněný zdrobnělinou „přispějte do kasičky“ je hodně sugestivní. Cílem je zřejmě zakrýt skutečné okolnosti vydání. Jakmile totiž vydání alba The Greatest Hits dáte do souvislosti s událostmi let 1997 a 1998, nebude na tom, že se Motley Crue rozhodli k jeho vydání, nic divného. Naopak vydání výběru v té situaci byl zcela logický krok.

V průběhu roku 1997 vrcholily spory Motley Crue s jejich vydavatelskou firmou Electra Records, která skupinu nutila  k vyřešení kvadratury kruhu. Nahrát album poplatné tehdejší grunge módě a přitom současně dosahující prodejních čísel, jaká měla skupina na konci osmdesátých let. Výsledkem sporů byl odchod Motley Crue od Electra Records a založení nové vydavatelské firmy  s názvem Motley records. Po částečném a naštěstí jen dočasném rozpadu sestavy, po dvou na poměry Motley Crue hodně neúspěšných albech, po rozchodu s vydavatelskou firmou a v době, kdy glam zavrhovala média (která se jen o pár let dříve na glamu přiživovala), si jednoduše nedokážu představit nic rozumnějšího a přirozenějšího, než jako zakladatelský a základní počin pro další období existence vydavatelství i skupiny vydat GREATEST HITS. Pokládám to nejen za  logické a legitimní, pokládám to dokonce za jediný možný krok směřující k zachování dalších možností tvorby a existence kapely. Tolik průšvihů, co Motley Crue absolvovali 1994 - 1997, by jiné odrovnalo.

Stejně tak optimisticky znějící věty Micka Marse „Přežili jsme alkohol, drogy, právníky, rozvody, soudní spory! Obstáli jsme ve zkoušce času!!! Pokaždé když posloucháte nové album Crue, slyšíte něco, co jste předtím neslyšeli! Motley crue vždycky byli a stále jsou kapelou, která udává tempo a nikdy se nepodřizuje!!“  mi v situaci probíhající vzpoury proti hodně velké  firmě opravdu nezní falešně. Takže toho, že lidé jako Motley Crue a Gilby Clark od velkých firem ve druhé polovině devadesátých let raději odešli, si vážím. Rozhodně to neberu jako vtip.

Je pravda, že sugesce otázkami (Proč myslíte...), expresivními výrazy (přispějte do kasičky, penízky...)  a vytvářením umělých souvislostí mezi ostře kontrastujícími fakty(co jste předtím neslyšeli X kompilace) může zabrat jen na ty čtenáře, kteří neznají výše uvedené okolnosti. Přestože se tedy uvedená manipulace nedotkne všech čtenářů, pokládám za zřetelné, že autorka byla nejen neobjektivní a nespravedlivá, ale výrazně celou situaci zkreslila.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč to udělala.

... aby si to vyřídila se čtyřma chlápkama, kteří se netají s tím, že jsou svým partnerkám nevěrní?

... aby její recenze ladila s obrazem Motley Crue zkarikovaným do podoby Beavise a Butheada?

... protože je placená od řádku?

 

Prev: SKUTEČNÝ ZÁVĚR AVATARA
Next: A NEW HOPE / NOVÁ NADĚJE?

A NEW HOPE / NOVÁ NADĚJE?

06.08.2010 20:53

                                                                                                          ..

Tak jsem si zas jednou navařil půl litru kafe a dal se do čtení Sparku. Bylo to červencové číslo. Došel jsem až k recenzím a tam se na straně 46 objevila i tahle:

HOLE  / NOBODY´S DAUGHTER

"Tak především, tahle deska je sice připsána kapele Hole, ale z nejslavnější sestavy zbyla jenom Courtney Love. Její donedávna obdivuhodně trpělivý parťák Eric Elandson je ze hry, místo něj kapelnice dosadila jakéhosi Micka Larkina. Jmenovka Hole má tedy být šidítkem, posledním pokusem dodat hudebnímu snažení Courtney Love  jakous takous relevanci. Její předchozí album America´s Sweetheart totiž propadla na všech frontách. I na nové desce se skladatelsky podílela všudypřítomná zákulisní vědma Linda Perry a částečně i Billy Corgan, který se už ovšem od té doby s Courtney rozkomotřil.  Vhledem k tomu, kolik mozků na desce pracovalo, je překvapivě skromná. Devět balad bez výraznějších melodií, s naprosto předvídatelnými  akordovými postupy, plus jedna rocková vypalovačky („Skinny Little Bitch“), aby se neřeklo, a jedna akustická písnička nakonec. Jestli „America´s Sweetheart“ byla nabubřelá deska, na které se stárnoucí grungeová diva pasovala  do role spassitelky rocku, lidstva a vůbec, nové album je osobnější... a nudnější. Představte si to nejotravnější  z alternativního rocku devadesátých let – otřesné vokální manýry, nekonečné plácání se ve středních tempech a banální rytmika – a protáhněte to na pětačtyřicet minut. Nová sestava Hole je dokonale aseptická a zaměnitelná, a tak celá deska stojí na zpěvu Courtney Love, který se v pomalejších písních (kterých je většina) odhaluje ve své nelichotivé nahotě. Ne tohle už není ta zpěvačka, kterou si pamatuje z „Malibu“ a „Celebrity“ skin. Na druho stranu, když unaveně zpívá, že je „ ztracená duše“, dá se tomu věřit. To ale z „Nobody´s Daugter“ dobrou desku neudělá."

Jo je to jedna z těch recenzí, které jsou napsány objektivně. Objektivně v tom smyslu, že  autor vlastní soudy a názory podpořil věcnými argumenty a s jeho hodnocením budou souhlasit příznivci i odpůrci Hole, případně samotné C. L. Je to jedna z těch recenzí, která ukazuje, že ve třetím tisíciletí už alespoň občas recenze na grungeovou kapelu nemusí být oslavný paján o rytíři ve stříbrné zbroji, jak tomu zcela zásadně bylo v první polovině a jak tomu obvykle bylo v druhé polovině devadesátých let. Je to jedna z těch recenzí, kdy se dozvíme jaké a o čem zmiňované album vlastně je. Asi by bylo logické, že bych se měl radovat z toho, že se rocková publicistika probírá z grungeové kocoviny a slova a články recenzentů začnou třeba být opět relevantní natolik, aby bylo možné se na jejich základě rozhodnout, jaké album si koupit, naladit nebo stáhnout. Přesto mi tohle ve třetím tisíciletí vícekráte potvrzené poznání příliš radosti neudělalo. V recenzi se totiž objevila slova a hodnocení, která jsem měl opakovaně na mysli už od začátku devadesátých let. „Představte si to nejotravnější  z alternativního rocku devadesátých let – otřesné vokální manýry, nekonečné plácání se ve středních tempech a banální rytmika –„ + přidejte k tomu celkovou brutální jednotvárnost, předvídatelnost a nudu a budete mít argumenty a slova, kterými jsem kdysi reagoval na Bleach, Badmotorfinger a Pretty on the Inside....

Naprosto jsem nechápal, jak mohou být ta alba kritiky vyzdvihována a oslavována, když z nich zmíněné nepříjemné rysy trčí do všech stran (ta recenzentova větička také ale ukazuje, že jsem to tenkrát neslyšel jenom já sám). Davové grungeové šílenství, které díky Smells like teen spirit následovalo v dalších letech, mi připadalo sice zvláštní,  ale díky mediální masáži a MTVrotaci Nirvany v míře, která by udělala celosvětový hit i z otvíráni konzervy, to bylo alespoň pochopitelné. Ale novináři a hudební kritici, by si přece moc a sílu  „rotace“ měli uvědomovat a měli by být schopni se jí bránit. Považoval jsem za nezvratný fakt, že jejich prací a obživou je psát a argumentovat věcně a střízlivě a oni by o to měli usilovat, bez ohledu na to, jak moc je téma pohltí. Tak jsem si to aspoň vždy představoval, ale bylo to zřejmě jen zbožné přání. Nejpozději od  konce roku 1991 adorace grunge a především Nirvany dosáhla (možná dnes) nepředstavitelných měřítek.

V našich českých poměrech celá situace dostávala tragikomický rozměr. Natěšenost společnosti na svobodu a tím pádem i na koncerty zahraničních skupin včetně dinosaurů vyústila ve velké až velkolepé návštěvy na koncertech Rolling Stones, Kiss, Deep Purple.... Když se pak lidé dostali k tomu, aby si o koncertech, které považovali za to nejlepší, co v životě mohli zažít, přečetli v časopiseckých a internetových reportech psaných profesionálními novináři, nestačili se divit. Většina lidí totiž jen dost těžko chápala postoj kritiků a recenzentů, kteří ve svých recenzích a reportech z koncertů líčili rockové dinosaury jako vyčpělé, unavené a opravdové show neschopné na rozdíl od „nových tváří“ z rodu Nirvany, Hole, Soundgarden, Pearl Jam... a dalších,.  Čtenáři pak poměrně často např. do Big Bengu psali o tom, že nepochopili, proč byl na jedné straně „popraven“ dinosauří koncert, na kterém sami byli a který se jim líbil nejen proto, že se na něj těšili celý život, a na druhé straně proč byl do nebe vychválen koncert nebo koncertní záznam, který měl ze strany skupiny zásadní nedostatky. To, že kritika stejné chyby a nedostatky ve srovnatelných situacích nehodnotí stejně, se stalo zcela zřetelným a nesmiřitelnost k jedněm a shovívavost k druhým vypadala více než podivně. Celý ten „novinářský problém“ mi připadá velice zajímavý. Co proboha mohlo přimět kritika, aby se nechal přichytit při tom, že stejné technické chyby na koncertě Kiss proklínal, zatímco tytéž nedostatky na koncertě Nirvany omlouval a posloužily mu jako námět k dalším oslavným výlevům? Jak mohl kterýkoliv kritik  riskovat, že z pohledu čtenářů jeho postoje přestanou být konzistentní?. 

Nekritické novinářské zbožnění grunge by snad zpočátku mohlo mít jisté smysluplné vysvětlení  v tom, jaké novátorské promo aktivity organizovali Bruce Pavitt a Jonathan Poneman, majitelé labelu Subpop, u kterého většina grunge původně vycházela. Rafinovanost a nákladnost jejich postupu tak úplně neodpovídá chudé nezávislé firmě, ale z hlediska marketingové účelnosti a účinnosti je geniální. Těmito slovy komentuje důmyslný přístup původních majitelů kmenový producent Subpopu Jack Endino: „Oni byli opravdu mistři v manipulování s médii, chytli se každé příležitosti a sami utratili spousty peněz jen za promotion. V určitém smyslu celou tu vlnu vytvořili.“ Jejich postup lze dobře sledovat a popsat na tom, jak prosadili grunge do evropského hudebního tisku. V roce 1989 Subpop zaplatil britským novinářům z časopisů Melody Maker, New Musical Expres a Sounds studijní cestu do Seatlu, aby se novináři na vlastní oči (a uši) přesvědčili, co to grunge vlastně je. Majitelům se pak na setkáních zúčastněných novinářů se skupinami podařilo vnuknout hostům pocit naprosté vyjímečnost a jedinečnosti spočívající v tom, že jsou svědky vzniku něčeho absolutně nového a neopakovatelného. Praktický výsledek tohoto psychologického marketingového triku byl naprosto nevídaný. Evropští hosté pochybnou roli přijali a s pocitem, že i na nich záleží, zda se společné dílo podaří, začali mýtus o nevídaných pocitových a instrumentálních kvalitách grungeové scény šířit v Evropě. Možná, že někdo řekne, že je to starý trik, každopádně Pavittovi a Ponemanovi vyšel. Čtenářská obec časopisů Melody Maker, Rolling Stone a Sound dalece přesahuje hranice Británie a navíc kritikové a recenzenti z těchto časopisů byli přesvědčeni o tom, že je jejich svatým úkolem prosadit grunge v Evropě. V Londýně vznikla zahraniční pobočka Subpopu a Geffen Records, Warner Bross a MTV na tom všem (jako ostatně vždy) rozhodně neprodělali.

                                                                                                             ..

POST SCRIPTUM:

Přestože je z toho zřejmě jasné, proč měl grunge u kritiků v nejdůležitějších evropských časopisech „předplaceno“, další věci zůstávají bez odpovědi.
Jak k něčemu podobnému mohla sklouznout i česká hudební periodika?
A komu v Čechách v devadesátých letech proboha posloužilo to, že autoři, kteří ve Sparku, Rock a Popu, Big Bangu a dalších tiskovinávh adorovali grunge, souběžně s tím dehonestovali glam metal?. 

 

Prev: OPRAVDU NETENDENČNÍ PUBLICISTKA
Next: REALLY GOOD NEWS!!!!

 

SOFIE - 11.6. 2009

09.08.2010 21:00

 

Sofie – Bulharská akademie věd

Dne 11. června 2009 zde došlo k setkání významných vědeckých autorit, na kterém vědci z Bulharska a jeden vědec z Británie, řešili otázky globální důležitosti. Setkání bylo zorganizováno za účelem oznámení výsledků projektu konaného mezi březnem a květnem 2009. Mezi nejznámější osobnosti, které se zúčastnily setkání v Sofii, patří - Mariana Vezneva, Stefka Nedevska, Frank Salzgeber a prof. Lachezar Filipov.

V rámci projektu byly zkoumány tzv. kruhy v obilí. Tým Lachezara Filipova oznámil, že je zkoumáno 150 těchto útvarů. Mariana Vezneva, vědecká badatelka se schopností telepatie prohlásila, že mimozemšťanům vyslala například následující otázky:

1. Máme očekávat kontakt s mimozemskou inteligencí jako součást projektů SETI v blízké budoucnosti? Ptá se prof. Dsc. Garo Mardirossian, Institut vesmírného výzkumu při bulharské akademii věd a lektor Nové bulharské univerzity v Sofii.

2. Která je možná obydlená planeta nejbíže k našemu solárnímu systému? Ptá se  Tsvetan Georgiev, hlavní spolubadatel při Národní astronomické observatoři  Rhozhen, bulharské akademie věd.

3. Která je nejbližší našemu solárnímu systému a kde leží? Ptá se mimořádný prof. Valery Golev PhDr., hlava astronomického oddělení univerzity St. K. Ohridského v Sofii,

4. Je lidský druh produktem evolučního procesu nebo byl na Zem transportován z jiné planety? Pokud ano, odkud, z jedné nebo různých planet, když uvažujeme o podstatných rasových odlišnostech? Ptá se prof. Vrubka Orbezová, doktorka medicíny a patochemobiologie.

5. Jaká byla biologická struktura našich předků a jak se bude měnit v další šesté a sedmé rase? Ptá se prof. Veselina Ilievová doktorka biofyziky.

6. Fyzický genetický kód je umístěn v jádru DNA. Kde leží energický kód a informační kód? Ve fyzickém těle nebo ve vnějším těle? Co je mysl, duše, duch a myšlenka? Ptá se prof. Vrubka Orbezova, doktorka medicíny a patobiochemie.

7. Může El Nino zapříčinit katastrofu životního prostředí na Balkánu a v Evropě? Vyprovokuje globální zánik globální krizi životního prostředí? Ptá se prof. Dr. Maria Zlatevová biotechnologie a mikrobiologie, prezidentka federace Intereco 21.

8. Zdroje energie budou v budoucnu vyčerpány, globální oteplování povede ke strádání a válce o vodu a zásoby potravin. Jak můžeme zvládnout energickou krizi? Ptá se mimořádný prof. Dr. Lachezar Filipov, zástupce ředitele Institutu vesmírného výzkumu při Bulharské akademii věd.

?

Na všech těchto osm otázek obdrželi vědci odpověď. Na sofijském setkání však vědci oznámili  jen několik bezprostředních sdělení o mimozemšťanech: "Mimozemšťané jsou všude okolo nás a téměř neustále nás sledují. Nejsou vůči nám nepřátelští, právě naopak. Chtějí nám pomoci. My jsme ale ještě nedorostli na to, abychom se s nimi zkontaktovali. Lidská rasa to bude moci učinit v průběhu 10 až 15 let. . Jsou velmi kritičtí k lidskému nemorálními chování, které se odráží v narušení životního prostředí."

! ! !

To, co mimozemšťané sdělují lidstvu ve svých odpovědích, chtějí vědci publikovat v odborné knize. Ta je ale natolik kontroverzní, že bulharský prezident Georgi Parvanov a ministr financí Simeon Djankov chtějí vedení akademie okamžitě odvolat.

?

POST SCRIPTUM:

„Ano, pane ministře!“ chtělo by se říct. Navíc ten výzkum a ta setkání akademici určitě zorganizovali za státní prachy. 

A pan ministr nebyl sám, koho podobná myšlenka napadla. Ten někdo šel dokonce tak daleko, že se do toho sám aktivně vložil a natočil na dané téma film. Váhám ale nad tím, zda se do věci vložil vhodným způsobem. Přesvědčí tenhle film  někoho o tom, jak je to opravdu s kruhy v obilí???

 

Prev: REALLY GOOD NEWS!!!!
Next: PIKTOGRAMY NA KODAŇSKÉM NÁDRAŽÍ

PIKTOGRAMY NA KODAŇSKÉM NÁDRAŽÍ

18.08.2010 21:02

 

Vůbec nepochybuju o tom, že i vám se přesně tohle taky někdy někde stalo.

Vlak mě vyplivl na kodaňském nádraží, kde jsem chtěl přestoupit na další spoj, ale ouha – nešlo to. Pohledem na hodinky jsem zjistil, že můj plánovaný spoj jede až za dvě hodiny. A jako by těch nesnází nebylo málo, zhruba po hodině čekání jsem si uvědomil, že mé vnitřnosti se dožadují svých práv a budou mě všemi prostředky nutit, abych se pokud možno rychle odebral na ONU místnost, kde i císařové a králové tráví čas raději sami. Přestal jsem se tedy hrabat v hromadách paperbacků a na pár korun zlevněných dvd a statečně jsem vyrazil hledat toalety. Na kodaňském hlavním nádru jsem byl vlastně poprvé v životě a kde toalety jsou, tak o tom jsem samozřejmě neměl ani ponětí. Nezbylo, než vykonat okružní průzkumnou cestu kolem celé nádražní haly a doufat, že je při tamějším dobrém osvětlení nemohu minout.

Postupoval jsem poměrně pomalu a ostražitě a rozhlížel jsem se pozorně kolem sebe. Hledal jsem ony důvěrně známé a  v rámci Evropy mezinárodně srozumitelné nápisy nebo alespoň jim odpovídající symboly. Ukázalo se, že mi zrak ještě poměrně dobře slouží. Už při druhém nebo třetím okruhu jsem si uvědomil, že nad jedněmi nezavřenými dveřmi září ten v dané chvíli velmi vítaný nápis TOILETS doprovázený třemi dalšími obecně známými piktogramy. 

 

Oddechl jsem si, nahmatal v kapse pár děravých i neděravých dánských drobných a vydal se k oněm dveřím. Prošel jsem zřejmě trvale otevřenými dveřmi a vstoupil do menší místnosti. Místnost byla vlastně jakousi předsíní, v jejíchž stěnách se nacházely další tentokráte již zavřené dveře. Zamířil jsem k jedněm z nich. S nadějí, že se tím mé vylučovací potíže už brzy vyřeší, jsem položil ruku na kliku. Vtom jsem však z levé strany zaznamenal jakýsi pohyb. Dveře toalety nešly otevřít! Mezi mnou a dveřmi stála obtloustlá postarší žena . Zvedla ke mně své oči, usmála se a zašvitořila:

“What kind of  assistance will you need?“

Prvních pár okamžiků jsem jen lapal po dechu. Po několik následujících mlčením naplněných vteřin pravděpodobně hrozilo, že dalšímu  zvětšování objemu mých vypoulených očí mohou zabránit už jen skla mých brýlí.

V hlavě mi do spánků bušila šílená otázka – bože, ty Dánové, proč by mi ta paní měla právě tady s něčím pomáhat ? Má představivost již v té chvíli zběsile pracovala a já viděl, jak na mě obtloustlá pracovnice útočí svým mohutným poprsím  a sápe se silnýma rukama.

Ještě před pár lety bych se jí zřejmě bleskurychle vytrhl a chladnokrevně zdrhl, na školních atletických závodech jsem totiž obvykle patříval mezi velmi rychlé běžce. Ale léta přibývají a mně se dnes nedostává ani rychlosti ani chladnokrevnosti. A tak jsem nadále setrvával v její těsné blízkosti a očním kontaktu. Žena využila mého lapání po dechu a z něho plynoucího mlčení. Pronesla další větu:

“ It costs fifteen krones.“

Začal jsem panikařit. V duchu jsem řval: „Paní, já od vás nic nechci!“ V reálu však všechno směřovalo k naplnění oné strašlivé asistenční transakce. Mé mlčení se stalo neúnosným. Kapituloval jsem. Vytáhl jsem z kapsy hrst dvacetikorun:

„Here you are...“

Když uviděla dvacetikoruny v mé dlani, znovu se usmála. Nepochopil jsem, jak k tomu došlo, ale ten její nový úsměv znamenal, že celá situace ztratila na své bizarní hrozivosti. Když ode mne odstoupila na větší vzdálenost, přestal jsem si připadat ohrožen její verbální a pohybovou aktivitou. Opět jsem popadl dech a začal jsem vidět a hlavně reagovat normálnějším způsobem.  Naposled se ke mně obrátila a rozloučila se se mnou těmito slovy:

„Oh yeah, you are not a handicapped person! So you have to go to the left side of the hall. There are standard toilets and they are free.“ 

„Thank you for your help.“

Odpověděl jsem zdvořile, ale stejně jsem byl po přestálé hrůze skálopevně přesvědčen, že bych právě od ní žádnou pomoc ani asistenci rozhodně nechtěl. 

Prev: SOFIE - 11.6. 2009
Next: DÁNSKÉ POCITY

 

DÁNSKÉ POCITY

19.08.2010 21:05

Jestliže nejste pracháči ani jiní jim podobní maniaci, tak při cestě do Dánska nejspíše dáte přednost levnému charterovému letu. Samotný let do Kodaně je pak možno provést zcela stylově dánskou leteckou společností Cimber Sterling Airlines. Ta používá k některým letům z Prahy do Kodaně poměrně malá letadla Canadair Regional Jet 200. Případný škarohlíd by sice mohl poukázat na poměrně obsáhý seznam „incidents and accidents“, který je součástí hesla o tomhle letadle ve Wikipedii, ale na druhou stranu je nesporné, že Cimber Sterling Airlines létájí často, pravidelně a lacino. Já osobně jsem se cítil i bezpečně, i když zdroje toho pocitu možná nebyly úplně racionální.

 

Z pohledu českých mužů jsou letadla Cimber Sterling Airlines přece jenom v jedné věci zvláštní. Velmi často se jim totiž na palubě přihodí nečekaný smyslový zážitek, který v podstatě bez rozdílu věku u naprosté většiny z nich posléze vede k chování, při němž se obvykle v určitých fázích letu projeví i několik nepodmíněných reflexů. Mám na mysli strnulé zírání do uličky provázené zvýšeným sliněním, které často přejde až v nekontrolovatelné slintání. Sice zatím neproběhla žádná experimentální studie, která by tento jev nějakým nezpochybnitelným způsobem vysvětlila, ale já přesto mám svou vlastní teorii. Zcela odmítám myšlenku, že by příčinou zírání, slinění a slintání byly kola, sprite nebo tuborg placené v eurech. Podle mě je zcela jasné, že to vše mají na svědomí makeupem bezchybně vyladěné tváře, dlouhé blond vlasy a naprosto dokonalé tvary a rozměry obsluhujícího ženského palubního personálu.

Hmmm, možná v tom hraje nějakou roli i to, že štíhlým dánským blondýnám prostě sluší jejich uniforma.

 

Když jsem v Kodani vylezl z letadla, nebo ještě spíš, když jsem z letiště odjel vlakem přes Tarnby a vystoupil na hlavním kodaňském nádraží, uprostřed davu mě praštila do hlavy další pozoruhodná věc. Dánsko je země, kde ženy mají jen jednu barvu vlasů. 

V tý souvislosti by mě docela zajímalo, jak tam fungují u nás poměrně oblíbené vtipy o blondýnách. Je vůbec možný, aby byly v tomhle směru jakýkoliv narážky vtipný, když blond jsou úplně všechny ženský, co tam jsou?

Ale jo, uznávám, všechny né, když budete hodinu lítat po Kodani a prohlížet hotely a restaurace, třeba budete mít to štěstí a narazíte na ženskou ze Saudský Arábie, která bude mít na hlavě burku, takže si budete moct říct, že to není uplně jasný, jestli  je pod tím taky blond nebo ne. Nebo Japonci, ty vlezou a fotí všude a děsně rychle se množej.

 

V době, kdy mi bylo tak 5 - 10 let, jsem byl velkým obdivovatelem tanku T 34. Zřejmě v tom sehrál svou roli tehdy u nás promítaný dětský(???) polský seriál Čtyři tankisté a pes. Sice mě z toho později základní vojenská služba dokonale vyléčila, ale jako dítě jsem byl ze všech těch velkých zelených vojenských vozítek úplně vedle. Tolik jsem se v nich chtěl  projet. To jsem ale nevěděl, jak byly mé velké zelené autíčkové a tankové sny maličké. Tehdy jsem si vůbec nedokázal představit, o kolik větší jsou takové klukovské sny v zemích, kde mají moře! A stojí každému na očích, vlastně za rohem, jen pár kroků od nádraží!!!!!!!!!!!!!!!!!!

 

K letošnímu počasí jsem měl určité výhrady. Deset červencových dní za sebou nad 35 stupňů mi přišlo trošku brutální. Chodit stále s lahví s vodou, abych neexnul dehydratován někde na ulici, tak to jsem si opravdu připadal jak magor. A ještě poslouchat ty kecy známých, jak jsou šťastní, že „svítí sluníčko“, že si ráno udělají užitečnou práci na zahradě a pak mohou(!) vyrazit na koupaliště a že právě tohle je jediný správný způsob, jak si dokonale odpočinout. Ó jak dobře teď chápu problémy, které panu profesorovi Leacockovi svým horováním pro ranní slunce působil jeho přítel Primus Jones.Tak po téhle stránce je Dánsko absolutně skvělé. Lidé jako já tam podobné pokrytecké žvásty nemusí řešit. Ona u nás doma obvyklá otázka, „Tak co, jak je venku,“ totiž v Dánsku zcela postrádá smysl. Teda vlastně zeptat se člověk může, ale odpověď, bez ohledu na to, jaké je právě počasí, ta je vždycky stejná:

„Bude pršet.“

 

Zamiloval jsem se do Baltského moře. Je takové strašně svobodomyslné a demokratické. Pokaždé, když jsem byl u moře, ať už to bylo u Středozemního nebo Černého, tak jsem moc možností na výběr neměl. Ve většině Středomoří je totiž během léta, aspoň teda vzhledem k mé povaze, takové horko, že člověk vlastně nemůže téměř nic dělat. Jakékoliv neklimatizované místo je smrtící výheň a jediný prostor, kde se dá alespoň trochu lidsky a příjemně existovat je pláž - ukryju se pod slunečníkem a občas se zchladím tím, že si jdu zaplavat. Možná to chvíli může být zábava, ale po pár dnech, kdy se to stále dokola opakuje, už to není ono. Jo ale na Baltu je to úplně jinak.  Je tam skvělých 15 – 18 stupňů a je na každém, co bude dělat. Jestli si zajde na výlet po městě nebo po venkově. Jestli se projede na kole nebo projde pěšky. Každý se může obléct přesně tak, jak mu to vyhovuje a vzít si na sebe právě to,  co se mu líbí, aniž by riskoval, že se okamžitě po přejití ulice změní na potícího se a úměrně tomu páchnoucího vepře. A s mořem je to vůbec nejlepší. Slunečník není potřeba a když se mi chce, tak jdu do vody. Nikdo a nic mě k tomu nenutí. Jdu jen tehdy, když opravdu sám chci.

                           

 

Post scriptum: 

Možná časem ještě nějaké pocity přidám, je jich moc, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to všechno publikovatelné....:-) Jestli jo, tak to budou Dánské pocity II

 

Prev: PIKTOGRAMY NA KODAŇSKÉM NÁDRAŽÍ
Next: :) MILUJI (: nečekaná mystika opakujících se setkání

Záznamy: 76 - 90 ze 173

PAGE  1   2    3    4    5    6   7   8   9   10    11  12

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .