A NEW HOPE / NOVÁ NADĚJE?

                                                                                                          ..

Tak jsem si zas jednou navařil půl litru kafe a dal se do čtení Sparku. Bylo to červencové číslo. Došel jsem až k recenzím a tam se na straně 46 objevila i tahle:

HOLE  / NOBODY´S DAUGHTER

"Tak především, tahle deska je sice připsána kapele Hole, ale z nejslavnější sestavy zbyla jenom Courtney Love. Její donedávna obdivuhodně trpělivý parťák Eric Elandson je ze hry, místo něj kapelnice dosadila jakéhosi Micka Larkina. Jmenovka Hole má tedy být šidítkem, posledním pokusem dodat hudebnímu snažení Courtney Love  jakous takous relevanci. Její předchozí album America´s Sweetheart totiž propadla na všech frontách. I na nové desce se skladatelsky podílela všudypřítomná zákulisní vědma Linda Perry a částečně i Billy Corgan, který se už ovšem od té doby s Courtney rozkomotřil.  Vhledem k tomu, kolik mozků na desce pracovalo, je překvapivě skromná. Devět balad bez výraznějších melodií, s naprosto předvídatelnými  akordovými postupy, plus jedna rocková vypalovačky („Skinny Little Bitch“), aby se neřeklo, a jedna akustická písnička nakonec. Jestli „America´s Sweetheart“ byla nabubřelá deska, na které se stárnoucí grungeová diva pasovala  do role spassitelky rocku, lidstva a vůbec, nové album je osobnější... a nudnější. Představte si to nejotravnější  z alternativního rocku devadesátých let – otřesné vokální manýry, nekonečné plácání se ve středních tempech a banální rytmika – a protáhněte to na pětačtyřicet minut. Nová sestava Hole je dokonale aseptická a zaměnitelná, a tak celá deska stojí na zpěvu Courtney Love, který se v pomalejších písních (kterých je většina) odhaluje ve své nelichotivé nahotě. Ne tohle už není ta zpěvačka, kterou si pamatuje z „Malibu“ a „Celebrity“ skin. Na druho stranu, když unaveně zpívá, že je „ ztracená duše“, dá se tomu věřit. To ale z „Nobody´s Daugter“ dobrou desku neudělá."

Jo je to jedna z těch recenzí, které jsou napsány objektivně. Objektivně v tom smyslu, že  autor vlastní soudy a názory podpořil věcnými argumenty a s jeho hodnocením budou souhlasit příznivci i odpůrci Hole, případně samotné C. L. Je to jedna z těch recenzí, která ukazuje, že ve třetím tisíciletí už alespoň občas recenze na grungeovou kapelu nemusí být oslavný paján o rytíři ve stříbrné zbroji, jak tomu zcela zásadně bylo v první polovině a jak tomu obvykle bylo v druhé polovině devadesátých let. Je to jedna z těch recenzí, kdy se dozvíme jaké a o čem zmiňované album vlastně je. Asi by bylo logické, že bych se měl radovat z toho, že se rocková publicistika probírá z grungeové kocoviny a slova a články recenzentů začnou třeba být opět relevantní natolik, aby bylo možné se na jejich základě rozhodnout, jaké album si koupit, naladit nebo stáhnout. Přesto mi tohle ve třetím tisíciletí vícekráte potvrzené poznání příliš radosti neudělalo. V recenzi se totiž objevila slova a hodnocení, která jsem měl opakovaně na mysli už od začátku devadesátých let. „Představte si to nejotravnější  z alternativního rocku devadesátých let – otřesné vokální manýry, nekonečné plácání se ve středních tempech a banální rytmika –„ + přidejte k tomu celkovou brutální jednotvárnost, předvídatelnost a nudu a budete mít argumenty a slova, kterými jsem kdysi reagoval na Bleach, Badmotorfinger a Pretty on the Inside....

Naprosto jsem nechápal, jak mohou být ta alba kritiky vyzdvihována a oslavována, když z nich zmíněné nepříjemné rysy trčí do všech stran (ta recenzentova větička také ale ukazuje, že jsem to tenkrát neslyšel jenom já sám). Davové grungeové šílenství, které díky Smells like teen spirit následovalo v dalších letech, mi připadalo sice zvláštní,  ale díky mediální masáži a MTVrotaci Nirvany v míře, která by udělala celosvětový hit i z otvíráni konzervy, to bylo alespoň pochopitelné. Ale novináři a hudební kritici, by si přece moc a sílu  „rotace“ měli uvědomovat a měli by být schopni se jí bránit. Považoval jsem za nezvratný fakt, že jejich prací a obživou je psát a argumentovat věcně a střízlivě a oni by o to měli usilovat, bez ohledu na to, jak moc je téma pohltí. Tak jsem si to aspoň vždy představoval, ale bylo to zřejmě jen zbožné přání. Nejpozději od  konce roku 1991 adorace grunge a především Nirvany dosáhla (možná dnes) nepředstavitelných měřítek.

V našich českých poměrech celá situace dostávala tragikomický rozměr. Natěšenost společnosti na svobodu a tím pádem i na koncerty zahraničních skupin včetně dinosaurů vyústila ve velké až velkolepé návštěvy na koncertech Rolling Stones, Kiss, Deep Purple.... Když se pak lidé dostali k tomu, aby si o koncertech, které považovali za to nejlepší, co v životě mohli zažít, přečetli v časopiseckých a internetových reportech psaných profesionálními novináři, nestačili se divit. Většina lidí totiž jen dost těžko chápala postoj kritiků a recenzentů, kteří ve svých recenzích a reportech z koncertů líčili rockové dinosaury jako vyčpělé, unavené a opravdové show neschopné na rozdíl od „nových tváří“ z rodu Nirvany, Hole, Soundgarden, Pearl Jam... a dalších,.  Čtenáři pak poměrně často např. do Big Bengu psali o tom, že nepochopili, proč byl na jedné straně „popraven“ dinosauří koncert, na kterém sami byli a který se jim líbil nejen proto, že se na něj těšili celý život, a na druhé straně proč byl do nebe vychválen koncert nebo koncertní záznam, který měl ze strany skupiny zásadní nedostatky. To, že kritika stejné chyby a nedostatky ve srovnatelných situacích nehodnotí stejně, se stalo zcela zřetelným a nesmiřitelnost k jedněm a shovívavost k druhým vypadala více než podivně. Celý ten „novinářský problém“ mi připadá velice zajímavý. Co proboha mohlo přimět kritika, aby se nechal přichytit při tom, že stejné technické chyby na koncertě Kiss proklínal, zatímco tytéž nedostatky na koncertě Nirvany omlouval a posloužily mu jako námět k dalším oslavným výlevům? Jak mohl kterýkoliv kritik  riskovat, že z pohledu čtenářů jeho postoje přestanou být konzistentní?. 

Nekritické novinářské zbožnění grunge by snad zpočátku mohlo mít jisté smysluplné vysvětlení  v tom, jaké novátorské promo aktivity organizovali Bruce Pavitt a Jonathan Poneman, majitelé labelu Subpop, u kterého většina grunge původně vycházela. Rafinovanost a nákladnost jejich postupu tak úplně neodpovídá chudé nezávislé firmě, ale z hlediska marketingové účelnosti a účinnosti je geniální. Těmito slovy komentuje důmyslný přístup původních majitelů kmenový producent Subpopu Jack Endino: „Oni byli opravdu mistři v manipulování s médii, chytli se každé příležitosti a sami utratili spousty peněz jen za promotion. V určitém smyslu celou tu vlnu vytvořili.“ Jejich postup lze dobře sledovat a popsat na tom, jak prosadili grunge do evropského hudebního tisku. V roce 1989 Subpop zaplatil britským novinářům z časopisů Melody Maker, New Musical Expres a Sounds studijní cestu do Seatlu, aby se novináři na vlastní oči (a uši) přesvědčili, co to grunge vlastně je. Majitelům se pak na setkáních zúčastněných novinářů se skupinami podařilo vnuknout hostům pocit naprosté vyjímečnost a jedinečnosti spočívající v tom, že jsou svědky vzniku něčeho absolutně nového a neopakovatelného. Praktický výsledek tohoto psychologického marketingového triku byl naprosto nevídaný. Evropští hosté pochybnou roli přijali a s pocitem, že i na nich záleží, zda se společné dílo podaří, začali mýtus o nevídaných pocitových a instrumentálních kvalitách grungeové scény šířit v Evropě. Možná, že někdo řekne, že je to starý trik, každopádně Pavittovi a Ponemanovi vyšel. Čtenářská obec časopisů Melody Maker, Rolling Stone a Sound dalece přesahuje hranice Británie a navíc kritikové a recenzenti z těchto časopisů byli přesvědčeni o tom, že je jejich svatým úkolem prosadit grunge v Evropě. V Londýně vznikla zahraniční pobočka Subpopu a Geffen Records, Warner Bross a MTV na tom všem (jako ostatně vždy) rozhodně neprodělali.

                                                                                                             ..

POST SCRIPTUM:

Přestože je z toho zřejmě jasné, proč měl grunge u kritiků v nejdůležitějších evropských časopisech „předplaceno“, další věci zůstávají bez odpovědi.

Jak k něčemu podobnému mohla sklouznout i česká hudební periodika?

A komu v Čechách v devadesátých letech proboha posloužilo to, že autoři, kteří ve Sparku, Rock a Popu, Big Bangu a dalších tiskovinávh adorovali grunge, souběžně s tím dehonestovali glam metal?.