1984

23.12.2011 23:42

 

 

 
1. Escape To The Heights 5:03

2. Seeds Of Creation 4:28

3. All Life Is One 6:28

4. The Stranger 3:59

5. Follow The Light 9:37

6. Nightriders 4:38

7. Metromania 6:10


Hannes Arkona (guitar, keyboards, percussion), Frank Bornemann (lead vocals, guitar), Hannes Folberth (keyboards). Klaus-Peter Matziol (bass). Fritz Randow (drums, percussion)


FRANK BORNEMANN:

„Tímto tématem je budoucí svět, plný počítačů a nejmodernějších přístrojů, na kterých se stává člověk závislým. Ve středu stojí protagonista, který žije ve společnosti podmaněné roboty a hledá únik na střeše mrakodrapu, kde muzicíruje na elektrickou kytaru. I v tomto studeném a společensky degenerovaném prostředí poznává svoji příslušnost k přírodě, jejíž je součástí, a snaží se k ní vrátit. Přebal s obrazem Rodneye Matthewse vyjadřuje náladu tak perfektně, že vlastně obsah alba již známe, když ho držíme v ruce."
 



SIDE ONE

Úvodní Únik do výšek (Escape to the Heights) nás seznamuje s hrdinou příběhu a světem, ve kterém žije. Zaslechneme velmi tiché táhlé varovné tóny, které se postupně přibližují a zesilují. Po chvíli již je možné rozlišit i charakteristický rachotivý zvuk nárazů ocelových kol na kolejnice. V ranní špičce rušnou ulicí projíždí dělnický vlak.Ve vlaku stovky prolétů směřují do továren, odsouzeni ke každodenní bezduché tupé dřině. Někde uprostřed mezi nimi je i hrdina příběhu. V davu mezi tisíci lidí prázdných a zotročených, mezi tisíci lidí rozhlížejících se prázdnými a vyhaslými pohledy kolem sebe, mezi tisíci lidí uvězněných v každodenním koloběhu pracovních směn uprostřed země zničené a spoutané betonem a ocelí. Nehnutě a mlčky všichni sedí nebo stojí ve vagonech napěchováni těsně vedle sebe. Nejsou už vlastně schopni ani myslet ani mluvit. Hrdina je jeden z posledních, které prázdnota a neměnný rytmus dní, měsíců a let ještě nepohltily, jeden z posledních, kdo by chtěli ze samoty, stínů a duševní prázdnoty uniknout. Tóny i konstantní rytmus spolehlivě vyvolají asociaci vlaku, ovšem nejen to. Při poslechu si určitě uvědomíte zřetelnou zvukovou souvislost s Trans Europe Express, případně s The Robots a vzpomenete na jinou legendární německou skupinu, která také pracovala s tématem samoty a odcizení.

Každý dělník v každé továrně přichází ke svému stroji. I hrdina je na svém místě. Stroje se rozbíhají a dělníci se dávají do práce. Pracují rychle a v pravidelném strojovém rytmu. Hrdinovy myšlenky to však nedokáže spoutat. Mnohé mu běží hlavou a nelze je zastavit. Myšlenek je příliš mnoho, jsou jako Zárodky (Seeds of Creation) pochybností. Mají podobu vynořujících se a zase mizejících obrazů – květy voní, tráva roste, slavík zpívá, dešťová kapka padá na tvář... začíná jaro....

Monotónní pracovní rytmus je stále stejný - nápřah kladivem a úder s dlouhým dozvukem, nápřah a úder... Přesto však je něco jinak. Hrdina už není spoután pracovním rytmem. Najednou cítí, že jednotlivé obrazy ve své hlavě může uspořádat, najednou je snadné nahodilé záblesky vědomí přetavit do plnohodnotných myšlenek, slov a vět – jsem součástí přírody, slunce, oblohy, řek a ony jsou součástí mne, vše živé je spojeno, Vše živé je jeden celek (All Life Is One). Z kruhu samoty a izolace je možné uniknout. Mohu najít své spojení s přírodou. Mohu psát verše, tvořit .... a znovu pocítit tlukot svého srdce. Brutálně pomalý rytmus a také všechny možnosti vocoderu byly využity vrchovatou měrou.

Hrdina se vrací ze směny domů. Připadá si jako Cizinec (The Stranger). Prochází zešeřelými ulicemi zdánlivě nekonečných sídlišť, pofukuje studený vítr. Jde sám. Za okny činžáků zní hlasy rádií a televizí. Všichni proléti zkrušeni celodenní dřinou odpočívají u blikajících obrazovek, které vyprávějí stejně hloupý příběh dnes jako včera... Hrdinovi by se chtělo křičet: Vím, že by bylo možné vás osvobodit, ale já sám všechny zachránit nedokážu! Textově i hudebně je poslední skladba první strany rozdělena na odlišné části – v první hrdina mluví spíš sám k sobě a v refrénu jde o hlasitý výkřik adresovaný všem těm mlčícím a v samotě ztraceným lidem. V první „samomluvné“ části zní důrazné bicí a nespojitě předhozené hrubé kytarové akordy. Blízkost refrénu oznamuje nezastavitelný valivý kytarový bridge a vše vrcholí v na několikrát explodujícím refrénu a kytarovém sólu.



SIDE TWO:

Zdrcen pocitem samoty tráví hrdina noci na střeše mrakodrapu, zdá se mu, že v čekání na východ slunce je obsažena alespoň nějaká jistota a naděje. Má již za sebou několik takových nocí strávených ve společnosti hvězd a své kytary. Ale tentokrát je to jiné, rozhodl se přivítat vycházející slunce svou kytarovou hrou. Samotné slunce ještě není vidět, ale horizont už se projasňuje, záře postupně zaplňuje celou oblohou, první paprsky dopadají i na hrdinu, cítí jejich hřejivé teplo. Ještě chvíli váhá, ale pak se odváží a mezi vrcholky mrakodrapů zazní zvuk jeho kytary. Nejdřív jen bojácně a nesměle, ale s každým dalším akordem získává na jistotě. Oslněn již dlouho nepoznaným pocitem radosti nechává svou duši svobodně vzlétnout. Zdá se mu, že odpověď na jeho hru přichází ze všech stran. Slyší andělské hlasy, které ho vybízejí k tomu, aby ve hře pokračoval, aby se nebál být tím, kým opravdu je. Stačí jen vždy následovat slunce, protože jeho zář dokáže, naplnit duše lidí nepřekonatelnou silou... Follow the Light má přes devět a půl minuty. Je z celého alba nejdelší. Začíná pomalu a s rozvahou. Zhruba po prvních dvou minutách dialogu zpěvu a kláves se rozběhne velkolepě a pateticky gradující kompozice s refrénem, který dlouho setrvává v paměti.

V ulicích hluboko pod ozářenými střechami výškových budov je stále ještě tma. Ještě tiché ulice se zaplní řevem motorů silných motocyklů. Jejich světlomety proříznou temnotu. Přicházejí dobře ozbrojení muži s odznaky na uniformách. Měli přinášet lidem spravedlnost, dnes však hlídají vše a kontrolují každého. Vládnou i našim snům. Zřejmě nevědí, že hrdina právě zjistil, že je možné vymanit se z jejich moci. Z mého pohledu na poměry Eloy až příliš tradičně hardrocková skladba, ovšem jak jinak vyvolat asociaci ozbrojených dravců na silných motocyklech (od dob Easy Rider a Born to be Wild to už prostě jinak nejde).

Závěrečná a současně titulní skladba je výrazně veselejší, než kterákoliv ze všech šesti předchozích. Hrdina je štasten, že našel a sám na sobě vyzkoušel způsob, jak uchránit svou duši i rozum před lhostejností a prázdnotou. Raduje se z toho, že i v šedivém betonovém světě Metromanie našel spojení s s přírodou a dokáže tvořit hudbu a psát verše...
Ne náhodou je možné text Follow the Light a Metromanie asociovat s velmi oblíbeným obrazným rčením o světle, které ti, co neztratí optimismus a víru v sebe, najdou na konci pomyslného tunelu. Je to Bornemannova oblíbená metafora objevující se v různých obměnách i na dalších albech Eloy. A tak se zřejmě docela logicky nad extrémně rychlým rytmem Metromanie jásavě, zářivě a přiznaně opakují klávesové trylky ze všem Němcům dobře známého Trans Europe Expressu. I ten projíždí tunelem, aby ze tmy vyrazil do jasného denního světla. 




Album Metromania vyšlo v roce 1984. Bylo to opět album, na kterém byly všechny skladby vzájemně propojeny a vztaženy k jednomu tématu. Navzdory tomu, že Klaus Peter Matziol i sám Frank Bornemann označují písně alba za volně spojené imprese, jejich vzájemná provázanost je tak silná, že celek působí stejně celistvě, jako by šlo o lineárně vyprávěný příběh. Podobně jako na předchozím albu Performance jsou v popisu nástrojového obsazení uvedeny klávesy u Hannesse Folberta i u Hannesse Arkony a v pomyslném souboji klávesy versus kytary by na těchto dvou albech asi místy mohly mít černé a bílé klapky navrch (Seeds of Creation, úvod Follow the Light, Metromania...) . Není však třeba se bát. Eloy vábení syntetického zvuku rozhodně nepodlehli. Jejich využití (navzdory popularitě „NDW“ v Německu) kláves a syntezátorů směřovalo na Metromanii k velice důraznému zdrsnění zvuku a také  bicí Fritze Randowa (?) jsou doslova hromovládné, což v souhrnu zřejmě vedlo až tomu, že dnes je hudba tohoto alba označována i termínem space metal(!). 

Na předchozích albech např. Power and the Passion a Ocean už Eloy absolvovali cesty do minulosti. Na Metromanii se však v čase vydali opačným směrem. Rozhodli se putovat do naší budoucnosti a v rámci toho má důrazné akcentování kláves a syntezátorů v soundu alba svá nesporná pozitiva. Avšak téměř ve všech anglicky napsaných recenzích, ke kterým jsem se dostal, mají obě alba, tedy Performance i Metromania, velmi špatné hodnocení. Samotná Metromanie je na tom sice o něco málo lépe než předchozí Performance, přesto však je v kontextu ostatních alb Eloy hodnocena špatně, zvlášť tristní pak pro mnohé je srovnání s dvojicí alb Planets a Time To Turn. Dost nečekaná a matoucí jsou i žánrová označení, která se v těch recenzích objevila – AOR, electropop aj. 

Já jsem se díky spolužákovi s kontaktem na chlapíka pravidelně služebně cestujícího do Německa k Metromanii dostal v roce 1984, tedy v roce jejího vydání. Podobně jako asi i další lidé ze států bývalého sovětského bloku jsem rok vydání a téma LP dával do vzájemné souvislosti a text jsem chápal jako velmi zajímavou variaci na Orwellův román 1984. Tím pádem vše, co na LP bylo, jako by získalo další významovou rovinu. Důraz na využití syntezátorů jasně patřil do příběhu o budoucnosti lidstva, tím spíš tam pak zákonitě patřily i odkazy na průkopnické počiny Kraftwerk. Text s řadou styčných bodů s Orwellovým románem 1984 měl pro mě až kultovní statut – u Escape to the Heights a Follow the light jsem slova znal zpaměti. Navíc pointa příběhu potvrzovala možnost, že i v totalitním režimu si lze uchovat vnitřní duševní svobodu, což v roce 1984 znělo opravdu hodně povzbudivě.

Ani odklon od tradičního zvuku Eloy jsem vzhledem ke značnému „přitvrzení“ nechápal jako něco vysloveně špatného. Pro mě Eloy zůstávali sví a jedineční. Je sice pravda, že v určitém smyslu by bylo možné The Stranger srovnávat s Mama singlem/albem Genesis, které vyšlo o rok dříve a bořilo hitparády. Ale právě nejpodobnější Mama vyšlo jako singl a vůbec celé Mama album Genesis je daleko spíš sbírka velkolepých hitů než co jiného. Pro mě a podle mě tehdy koncept Eloy, který naněkolikrát ukotvil album v realitě, v hudební historii, výtvarném umění, v literárních souvislostech a v mém vlastním životě, zcela jasně Genesis „převálcoval“.
 
Podobně jako u alba Power and the Passion i Metromania zůstává obestřena jistým tajemstvím. Nebylo reálné dostat se na pouhé 2 koncerty do londýnského Marquee clubu, které se odehrály po natočení Metromanie a které prý vyvolaly bouře nadšení mezi anglickými fanoušky skupiny. Nikdy jsem neviděl, kolik skladeb mělo být hráno naživo a jak mělo jejich živé provedení vypadat. 
 
 
link to history:
 
link to music:
 
Prev: MŮJ DÁVNÝ DOPIS DO ROCK+
Next: ZAJÍMAVÝ ÚRYVEK ZE ŠKOLNÍHO ČASOPISU

 

***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .