ČASY SE MĚNÍ 1987/2006

29.07.2009 14:12

 

1987

Docela dlouho jsem váhal a nervózně přešlapoval na chodníku. Nakonec jsem se odhodlal.Chytil jsem za kliku a otevřel dveře s nápisem SUPRAPHON. Zvonek nad dveřmi zacinkal a já vstoupil dovnitř. Byla to taková docela velká místnost s jedním prodavačem za pokladnou a s prodejním pultem ozdobeným z jedné strany velkým plakátem Yvety Bartošové. Ve výloze i podél stěn byly police na kterých se ve svých barevných obalech lenivě rozvalovaly LP desky. Většině z nich jsem moc nerozuměl, ale přísně hledící Dvořákové, Smetanové a Prokofjevové na mě působili docela strašidelně. Cítil jsem se mezi nimi tak nějak nejistě. Nakonec jsem se přece jen došoural do rohu, kde bylo přísných pánů na obalech mnohem méně. Vítala mě tam panensky bílá Kolej Yesterday a Synkopí Křídlení. S jejich podporou jsem konečně nabral dech a zamířil k prodavači a pokladně.

„Dobrý den!“ řekl jsem zdvořile a hlasitě.

„Máte přání?“ odpověděl ten za pokladnou.

„Mám,“ vyhrkl jsem nadšeně a rychle jsem to ještě doplnil, aby si nemyslel, že ho chci nějak provokovat,  „chtěl jsem se zeptat jestli máte Def Leppard.“

„Co jestli máme?!!!“ řekl a zkoumavě se na mě zadíval.

Pevně jsem v propocené ruce stiskl svých 120 korun českých, které jsem vyloudil od maminky, a své přání jsem zopakoval.

„Noo,  Def Leppard!“

„A viděl jsi to tady někde?“

„Ne, neviděl, ale třeba to máte někde, kde to třeba není vidět...“ dodal jsem opět už nejistě a  podstatně smutněji. Začal jsem totiž tušit, že oněch 120 korun českých bylo vysomrováno na rodičích zbytečně.

„Když to tu nevidíš, tak to tu nemáme! A nejspíš to nemají ani nikde jinde, to bych o tom musel něco vědět.“ řekl ten u pokladny bezcitně. Pomyslel jsem si cosi o nespravedlnosti světa, obrátil jsem se a bez pozdravu vyšel z obchodu ven na ulici. Zvonek na dveřích zase cinkl. Dodnes ho podezřívám, že posměšně.  

 

2006

Běhal jsem tenkrát po Kauflandu a naháněl nějaký aspoň trochu slušný halovky. Vyšlo mi to,

protože nějakým záhadným způsobem jsem sehnal krásný měkkoučký a navíc ve výprodeji, takže mi šest stovek zbylo. Ty prachy v kapse tak nějak podivně hřály a ponoukaly mě k hříchu. „Už aspoň měsíc sis nekoupil žádný cédéčko. To přece není normální!“ pokřikovaly na mě, když jsem míjel místo, kde v tom obchoďáku měli CD. Bránil jsem se a vzdoroval, ale bylo to marné. Nakonec jsem podlehl. Dobrá tedy, vstoupil jsem do „jámy lvové“. Ten prostor byl obrovský. CD byla vpravo, vlevo, přede mnou i za mnou. Chvíli jsem bloudil prostorem, jako by to byly chodby nějakýho zámku. Uvědomil jsem si, že 5 metrů lodních Rammsteinů zleva a ackrokalyptických Lordi zprava je opravdu síla. Bloudil jsem labyrintem a v jedné z chodeb jsem narazil na prodavačku, ženu zřejmě středního věku. Byl jsem rád, že jsem potkal  živého člověka a radostně jsem zahájil konverzaci.

„Prosím vás, potřeboval bych novou Ságu.“

„Jakou ságu?“ zeptala se a dívala se na mě vysloveně pobaveně.

„ No víte, tu kanadskou, Crichtonovu...“ dodal jsem pro upřesnění.

V následující chvíli mi její výraz ze všeho nejvíce začal připomínat tvář člověka, který se ze všech sil brání smíchu. Ubránila se a začala na mě mluvit. Strašně pomalu a rozvážně. Asi tak jako když je potřeba něco závažného vysvětlit někomu, kdo rozumu moc nepobral.

„ Ale pane, to budete muset do druhého patra! Knihy se prodávají tam.“

Vyrazilo mi to dech. Marně jsem přemýšlel, jak v rozhovoru aspoň trochu důstojně pokračovat. Jak si za daných okolností, kdy CD byla všude kolem nás, kdy regály přetékající cédéčky nás ze všech stran obklopovaly a dusily a kdy jsem musel projít několik desítek metrů chodeb s tisícovkami CD, může někdo myslet, že si tam jdu koupit knihu? Jsem snad jako ten vůl, co zakončil svůj život tím, že v Indii požadoval k obědu hovězí? Tyto a podobné otázky se mi vyrojily v hlavě. S každou další otázkou, kterou jsem si v duchu položil, mi bylo jasnější, že pro mě bude čím dál tím těžší, udržet si sám nad sebou alespoň elementární kontrolu. Zloba, jejíž semínko do mě paní prodavačka zasadila, utěšeně narůstala. Teď už jaksi sama od sebe.

„Aha...hhh“ zamumlal jsem a prchal chodbou pryč. Co nejdál od té krávy. Další setrvání v její blízkosti jsem nemohl riskovat. I přes to, co udělala, bych měl určitě výčitky svědomí, kdyby se jí mým přičiněním něco stalo. Se Sagou si musím poradit jinak, každopádně to bude menší zlo, než kdybych někomu způsobil úraz...

 

 

Prev: 2 CITÁTY A POZNÁMKA:
Next: RECENZE? RECENZE! JSEM VZTEKLÝ HÁDAVÝ PARCHANT! část I.

WELCOME!

Broken Heart Graphic For Share On Hi5

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .