COPPER AGE / DOBA MĚDĚNÁ.

„Dokumentarista Ivo Bystřičan se vypravil do Zambie, země převážně křesťanské, jejímž důležitým vývozním artiklem je hlavně měděná ruda. Když tamní vláda měďné doly zprivatizovala a prodala novým majitelům sídlícím jednak ve Švýcarsku, jednak v Kanadě, slibovala si od toho prosperitu celé těžařské oblasti.

 Film Doba měděná ovšem zaznamenává pravý opak - veškeré zisky plynou do zahraničí, nové vlastníky, podporované dokonce velkorysými dotacemi Evropské investiční banky, ani v nejmenším nezajímá situace tamního obyvatelstva, zbídačovaného masivním propouštěním ze zaměstnání. Sledují jediné: co největší zisk. Svůj vlastní. Takže je nezajímá stav silnic zničených jejich nákladními auty ani osud zraněných, práce neschopných horníků, kteří zůstanou bez jakékoli finanční podpory.

Bystřičan spolu s kameramanem Jiří Málkem pobyl v Zambii pouhé dva týdny, během té doby natočili početná svědectví o chudobě a beznaději tamního obyvatelstva, které zprivatizované doly připravily i o poslední jakkoli chabé jistoty. Spatříme, jak hloučky dětí provizorně vyspravují rozbitou vozovku, jak v lokalitě,  kde se již přestalo těžit, propuštění horníci paběrkují vzácný kov ostřelováni tamními důlními hlídkami. Režisér rozmlouvá s řadou horníků a s odborovým předákem, kteří možná až příliš alibisticky poukazují na páchaná bezpráví, ale také na vlastní bezmoc. Navíc také české filmaře varují před policií a jejími důlními přisluhovači: režisér se dozví, že prý i pro natáčení na veřejných prostranstvích potřebuje povolení, otočit kameru směrem k dolům je rovnou zakázané. Dokonce dostane policejního "ochránce", jenž by jim měl pomáhat, aby nezbloudili. Přesto se záhy osamostatní a proniká do zakazovaných míst, zachycuje své občasné průvodce - jistě se i stylizující před Evropany do role obětí - při tajeném sběru rudy, při mši i zpěvu nábožné písně o Ježíši, obhájci každého, kdo v něho uvěří, při rapovaném protestu i bezcílném potulování zdevastovanou krajinou.

Avšak zachytí jen jednu stranu reality: navzdory mnoha pokusům proniknout k majitelům dolů nikdy nikoho nezastihne, dokonce ani tiskového mluvčího, věčně prý zaneprázdněného. Bystřičan rezignoval, vlastně pominul i šanci blížeji proniknout do soukromí chudých Zambijců, které nahlíží jakoby zvenčí, jako objekty dané společenské situace. Do dolů mohl nahlédnout toliko v konkurenčním podniku, který do sledovaného těžařského konglomerátu neopatří a také žádnou dotaci ze zahraničí neobdržel. Svůj příběh ovšem pointoval odjinud - z Lucemburska, ze sídla Evropské investiční banky, jejímž představitelům, nerudným a podezíravým, promítl pořízené materiály a žádal je o stanovisko.

Dověděl se, že filmu schází vyváženost: vždyť tam chybí vyjádření druhé strany, zástupců měďařské společnosti, kteří ovšem odmítli jakkoli komunikovat. Navíc bankéři vyrukovali s číselnými propočty a grafy, přesvědčeni, že i zambijskému obyvatelstvu se zdvíhá životní úroveň, ačkoli jim film dokazoval nesmyslnost takového názoru...“

In: Jan Jaroš - Doba měděná,Filmserver.cz

Jo jo, na to, že je to dokumentární film, je kolem toho docela poprask.  Taky po internetu se válejí desítky recenzí a různých dalších zmínek o tom filmu. A další desítky či stovky odkazů ze pohoršují nad tím, že se na zobrazovaném zlu štědrou dotací podílí i Evropská unie, tzn. každý z nás.  Autoři článků a recenzí zakončených v tomto duchu se asi domnívali, že v zoufalství a pln výčitek svědomí  budu schopen myslet jen na to, jestli se mám po hlavě vrhnout do některé rozvodněné řeky nebo skočít z nějaké hodně vysoké budovy...  No, já nevím, já jsem tedy nával podobných emocí neprodělal a možná právě díky tomu jsem nepřestal přemýšlet. Mám z těch jednostranně zaměřených reakcí docela nechutně nepříjemný pocit, že se jejich autoři chtěně, záměrně a také dost trapně snaží zakrýt obecně platné sdělení filmu, které (aspoň doufám) každého soudného diváka napadne tím spíš, že v podobné situaci, v jaké je už poměrně dlouhou dobu Zambie, jsme se v průběhu několika posledních let ocitli i my sami. 

Základní problém, na který upozorňuje Doba měděná, spočívá v tom, že ani tolik nezáleží na tom, jakým způsobem je bohatství určitého státu vytvořeno – je jedno, zda pochází z práce jeho obyvatel nebo jsou jeho zdrojem nerostné suroviny.  Pokud bude totiž vyvedeno do soukromých rukou a jejich prostřednictvím do jiných zemí, není žádný zákonný způsob, jak dosáhnout toho, aby se obyvatelé daného (jakéhokoliv) státu na bohatství vytvořeném jejich vlastníma rukama a vyrvaném z jejich vlastní země nějakým byť i jen nepatrným způsobem podíleli. Dalo by se říct, že je to zákonité, neboť konec je vždy stejný,  průmyslově zdevastovaná krajina se zoufalými lidmi zbavenými naděje a žijícími v nelidské bídě...  přesně tak, jako v době ? Době měděné....

No vlastně mnohem hůře než v době měděné. Tehdy Země ještě nebyla těhotná toxickým odpadem a některé věci, které člověk našel, se daly sníst...