DÁVNÁ LÁSKA
17.01.2014 22:31
Dobbse zaměstnávalo příliš mnoho jiných problémů, než aby ho zajímalo, jak sedí. Snažil se právě rozluštit prastarou záhadu, která dává tolika lidem zapomenout na vše ostatní. Zoufale hledal odpověď na to, jak by se dostal k penězům. Tak to jsem nikdy nevěděl ani já. Stejně tak úplně přesně nevím, jak se stalo, že na otázku - jaký je můj nejoblíbenější western - odpovídám rychle a bez rozmýšlení:
"Poklad Sierry Madre!"
A vlastně jsem nikdy ani nepočítal, kolikrát jsem byl za divnýho a kolikrát jsem čelil nechápavému úsměvu, který byl reakcí na to, že má odpověď není Sedm statečných. Prostě Humphrey Bogart v Houstonově filmu mě doslova uhranul už někdy v době, kdy jsem chodil do první třídy základní školy. Ovšem nezůstalo jen u toho. Asi to řídil někdo shůry, takže v sedmé třídě jsem za dobré vysvědčení na konci školního roku dostal od své třídní učitelky knížku jménem Generál přichází z džungle a ještě než uplynul rok, přečetl jsem od stejného autora několik dalších, třeba Loď mrtvých a Česáče bavlny. Je zřejmě těžké vysvětlit, co mě na těch románech tak lákalo. Začínají vždy celkem nevinně, ale při četbě každého z nich se současně s rozvíjením příběhu a gradací napětí spolehlivě dostavuje jedinečný a zvláštní pocit. Hrdinové všech těch příběhů žijí těžký život a často se potýkají s nepřáteli, kteří jsou mnohem silnější a které prostě není možné porazit, takže v tak "svobodné" soutěži prostě a jednoduše nelze uspět. A přestože se ti obyčejní a zdánlivě bezmocní doslova brodí hnusem, nikdy se nevzdávají. Ovšem Traven neusiluje o to, aby někoho "nakazil" odvahou, nezdolností, energií nebo čímkoliv podobně pozitivním. Z jeho vyprávění pochopíme něco jiného. Někdy někde, a je to ta jediná reálná jistota našich životů, se zcela jistě i my sami utkáme se stejným hnusem, o kterém píše, a někdy někde budeme bojovat stejně beznadějně jako jeho postavy, ne však proto, že jsme skvělí a stateční, ale proto že nám prostě nic jiného nezbude.....
+
Pro lidi, kteří měli Travenovy knihy rádi, pak bylo naprosto úžasnou třešní velikosti broskve na dortu jeho knih to, že v sedmdesátých letech o něm a jeho životě nebyly ještě všeobecně dostupné jisté a ověřitelné informace. A tak bylo velmi velmi snadné znejistit učitele literatury dotazem na to, jestli by mi něco nepověděl o tom skvělém autorovi, který napsal tolik úžasných knih. Poté co učitel či profesor nedokázal odpovědět, se zkoušení studentů z biografických údajů spisovatelů v hodinách literatury dostalo do zcela jiného světla.
+
Vzhledem k výše uvedenému je jasné, který článek v posledním třináctkovém Salonu mi udělal největší radost. A to navzdory tomu, že s tím, že by mě Travenovy romány nějak uváděly do rozpaků nebo že bych nad nimi byl v rozpacích, v žádném případě nesouhlasím:
+
"Když jsem se tehdy zeptal rodičů, jak se vyslovuje jeho příjmení, nebyli si jistí. Odhadovali, že to byl asi Němec. Jejich pochybnost mě zaujala, a to jsem ještě netušil, že je náznakem jednoho z velkolepých literárních tajemství. Travenovy knihy se ve dvacátých a třicátých letech 20. století dobře prodávaly. Byly přeloženy do dvaatřiceti jazyků. Přesto jejich autor dokázal zůstat v utajení. Vědělo se, že žije v Mexiku, odkud rukopisy přicházely, ale nic víc. S nakladateli byl pouze v písemném kontaktu, dopisy psal na stroji – včetně podpisu. Nechával se zastupovat mužem jménem Hal Croves, údajným Američanem žijícím v Mexiku, který vyvolával podezření, že je to sám autor. Dalším „podezřelým“ byl jiný Američan, účastník expedice za mayským dědictvím a výprav do venkovských oblastí Mexika, Bruno Traven Torsvan. Ani s jazykem Travenových knih to nebylo nijak jednoznačné – překládaly se z německých rukopisů do angličtiny. Travenova němčina však byla plná amerikanismů. Anglické verze se navíc výrazně lišily od německých originálů, autor do nich dopsal nové pasáže. A jeho angličtina obsahovala mnoho germanismů. Hon na Travena se stal jednou z literárních zlatých horeček své doby. Začala po úspěchu amerického filmu Poklad na Sierra Madre z roku 1948 a pokračovala pak až do sedmdesátých let. Objevovaly se spekulace, že za Travenem se skrývá Jack London, který svou smrt jen zinscenoval; že je to pseudonym mexického prezidenta A. L. Mateose; případně že Traven byl nemanželským synem německého císaře Viléma II.
Postupně se ale vynořilo i několik realističtějších teorií. Bruno Traven byl prý německý anarchista, který pod jménem Ret Mahut vydával za první světové války v Německu vlastní časopis. Později, v roce 1919, vedl tiskové oddělení Bavorské sovětské republiky. Po porážce revoluce byl odsouzen k smrti, ale uprchl a podařilo se mu dostat se i bez dokladů do Anglie a poté do Mexika. Tam jako by se rozdělil do několika osob: zrodili se Bruno Traven Torsvan, Hal Croves – a spisovatel Bruno Traven.
Jeho dílo ve dvacátých a třicátých letech i po druhé světové válce hluboce rezonovalo. Čtenáře zřejmě oslovily dramatické příběhy sociálního útlaku a snahy postavit se mu na odpor. Travenův záběr je ale širší.
V Mostu autor předkládá prosté a sevřené vyprávění o tom, jak bílý muž přicestuje do zapadlé indiánské osady, kde sleduje přípravy na fiestu. Během nich se ztratí desetiletý chlapec. Ani účastníci příběhu, ani čtenář si nechtějí připustit, co je čím dál tím zjevnější – že se hochovi něco stalo. Příběh dokonale vykresluje nesmyslnost, nevysvětlitelnost lidského neštěstí; jeho nespravedlnost. Exotické kulisy přinášejí dobrodružství, které jsem kdysi jako kluk hledal – a zároveň je to dokonale vystižená rodičovská noční můra.
Směs sociálních motivů a přesvědčivého vypravěčství učinila Travena atraktivním i pro česká nakladatelství. Ostatně, hledání jeho identity má také svou českou kapitolu – v roce 1964 přišel I. Růžička s teorií, že Traven je vlastně lounský dekadentní literát Arthur Breisky. Jméno Traven, čteno pozpátku, prý znamená „New Arthur“. Osudy obou spisovatelů se teoreticky mohly protnout – Breisky odcestoval ve svých pětadvaceti letech, v roce 1910, do Spojených států, kde se snažil existenčně uchytit. V českém prostředí to pro mladíka s rozsáhlým literárním přehledem, ale bez maturity (kterou odmítl složit) vypadalo beznadějně. A příliš se mu nedařilo ani ve Státech, nakonec přijal práci obsluhy výtahu v tamní německé nemocnici, který mu při neopatrné manipulaci rozdrtil hlavu. Identifikace mrtvého byla nemožná. Breisky uměl díky matce Němce dobře německy a vzhledem k jeho překladům Stevensona je zřejmé, že ovládal i angličtinu.
Proti Travenovi jako talentovanému Breiskému ale hovoří jeden podstatný argument. Breisky byl dandy, dekadent a estét, snažící se povznést nad realitu. A Traven naopak skutečnost obhajoval, lépe řečeno viděl ji jako něco, co má estetickou a morální hodnotu samo o sobě.
Pátrání po Travenově identitě nakonec uzavřela až práce žurnalistů BBC, kteří na konci sedmdesátých let přinesli důkazy, že spisovatel se kdysi narodil jako Otto Feige v dnešním Świebodzinu a že se sám Hal Croves na smrtelné posteli v roce 1969 přihlásil jak k Brunovi Travenovi, tak k Retu Mahutovi, svým alter egům. Všechny postavy Travenova záhadného životopisu se tak nakonec sešly v jedné.
Také je ale možné položit si otázku, čím jeho knihy fascinovaly dřívější čtenáře a proč dnes nejsou populárnější. Kdy by měla být sociální témata aktuálnější než v době krize? Snad za to může Travenovo vypravěčství, které nenabízí univerzální odpovědi. Jeho indiáni, zlatokopové a námořníci sice tuší, že existuje něco jako spravedlnost, ale zároveň je jim jasné, že se k ní musejí dobrat sami. Autor navíc nezastírá, že je to cesta namáhavá a bez záruky úspěchu. Takže dnešní „rozpaky nad Travenem“ jsou asi docela přirozené."
In:
MAREK TOMAN, Rozpaky nad Travenem, Příloha - Salon, str. 05,28.11.2013
Obrázek:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/1/12/Treasuremadre.jpg
Další články:
https://www.vice.com/read/the-myster-of-b-travern-270-v16n12 m , https://www.ipernity.com/blog/cezar/310556 ,
Film:
.
