BROKEN HOPE

29.09.2013 10:37
 
Vážení a milí, 
právě v den, kdy píšu tyto řádky, byl u nás v redakci jeden hudební publicista, který do Rock & Popu psal pravidelně do roku 2002. Přišel s tím, že se k němu donesla zpráva, že se náš časopis vrátil do podoby z 90. let a že by se tím pádem chtěl přidat ke svým kolegům z těch dob, kteří k nám teď píšou, a chtěl by do časopisu opět přispívat. Nebudu skrývat, že mi to udělalo radost – a když už jsem zmínil Rock & Pop v devadesátých letech minulého století, vzápětí mě napadlo, že jsme vlastně učinili další krok k „návratu ke kořenům“ . V tomto čísle jsme premiérově obnovili rubriku Hard & Heavy, která tehdy u čtenářů slavila velký úspěch, a pro začátek jsme jí dali značný prostor. Víc se o koncepci Hard & Heavy dočtete z úvodníku Michala Husáka, který bude tuto rubriku mít na starosti. 
 
 
 
V Rock Popu opakovaně proklamují návrat ke kořenům a  v souvislosti s tou proklamací se v mé hlavě opět objevily vzpomínky, které nejsou příliš optimistické. O čem vlastně byla devadesátá léta?
Z pohledu hudebního mainstreamu je to asi poměrně jednoduché. Jde především o velkohubě propagované grunge období, jehož představitelé prý podle slov Michaela Azzerada změnili dějiny hudby a smetli klasický hardrock a metal do propadliště dějin. Protože podobná (dnes už prokazatelně nepravdivá) tvrzení plynule přešla ze světového hudebního tisku i do našich časopisů, vždy se mi v souvislosti s devadesátými léty vrací  myšlenka na to, jak byla zmarněna jedna z mých životních nadějí.  Po celém východním bloku žily doslova miliony "mániček", tzn. lidí, kteří měli rádi rock a metal, jezdili na koncerty nezřídka končící pendrekovou masáží, byli ochotni absolvovat i opravdu hodně dlouhou cestu z  Čech, Polska, SSSR ...  např. do Budapešti, aby zažili dvouhodinové hudební představení, kupovali kazety a elpíčka  svých hrdinů na burzách a blešácích, kde ceny rozhodně díky přepočtu odvozenému ze západních měn nebyly nízké. A všichni tihle lidé dlouhá léta těžce nesli, že totalitní denní tisk, časopisy, televizní a radiové vysílání záměrně proskribovaly rockovou a metalovou hudbu.
Podobně jako já určitě všichni doufali, že s pádem berlínské zdi a se zánikem komunistických režimů se konečně svobodně dostanou ke kapelám, které měli rádi a které jim dlouhá léta byly nedostupné. Nevím jak u ostatních, ale u mě bylo prozření docela bolestné a rychlé.  Naděje vkládané v časopisy  jako Rock a Pop, Big Beng a Rock Report velmi rychle zmizely souběžně s tím, jak se ukazovalo, že jsou poplatné stejné oslavné grunge obsesi, kterou v Evropě šířily především britské časopisy. Představa, že bude možné zajít si do obchodu a vybrat si a nakoupit právě ta alba, která jsem dlouhá léta sháněl, vzala také dost rychle za své. Došlo k tomu ze dvou důvodů. První nepříjemnou věcí, která ukazovala, že se od dřívějších dob zase až tak moc nezměnilo, byl velmi zvláštní přístup major labels k východní Evropě. Spočíval v tom, že pro evropský trh byl uvolněn pouze vybraný okruh interpretů, takže řada věcí stále nešla koupit nikde jinde než v USA nebo některé západoevropské zemi - nejlépe v Británii nebo Německu.  Druhá nepříjemnost, která však byla snad ještě horší, spočívala v tom, že pro východoevropské země nebyl uplatněn systém takzvaných "mid prices", který umožňuje  starší alba rockových legend prodávat za výrazně nižší cenu, než je cena, za kterou bylo LP nebo CD původně uvedeno na trh. Nabídka kamenných obchodů pak vypadala tak, že když tam člověk přišel, měl možnost si koupit LP/CD za cenu  500 až 700 korunek. To ovšem při tehdejších měsíčních platech v řádu dvou až tří tisíců korun nebylo jednoduché.  Major labels se mohly díky ve východní Evropě dlouhodobně nenasycenému hladu lidí po popových, rockových a metalových albech  napakovat ne na roky, ale na celá desetiletí dopředu. V  jakési nepochopitelné pýše tak neučinily.  Dnes vnímám jako velmi  zvláštní, že hudební časopisy volají o pomoc, protože bojují s existenčními problémy vyplývajícími z toho, že už neexistuje komunita lidí, kteří by měli zájem si je kupovat.  Je mi to divné, mám totiž ještě  v živé paměti to, jak se snažily svést se s grunge trendem první poloviny devadesátých let. Opakovaně se mi v té souvislosti vrací jedna otázka: Stálo za to být tzv. "in" a přitom přijít o důvěru tehdejších mániček, tzn. o důvěru komunity, jejíž jednotliví členové byli schopni (což celou řadu let prokazovali) pro rockovou a metalovou hudbu leccos obětovat?  Podobný pocit mám i tehdy, když se dočtu o tom, jak major labels žehrají na negativní dopady hudebního pirátství, na krizi v hudebním průmyslu a obecně na to, že si lidé hudbu nekupují. Co proboha mohou od budoucnosti čekat manažeři, kteří po pádu komunistických režimů v Evropě povýšeně mávli rukou nad stamiliony potenciálních "východních" zákazníků a nabízeli jim LP a CD za čtvrtinu nebo polovinu jejich měsíčního příjmu.... Sami tak přece  rozběhli mnohé z procesů, na které si dnes stěžují.
 
 
Post Scriptum:
Je zajímavé, že brainwash, jehož cílem bylo prezentovat grunge jako naprostou hudební revoluci, která nemá naprosto žádnou obdobu v minulosti a která zcela změnila minulost i budoucnost hudby, působil tak dlouhou dobu.  Celá léta se nikdo nepokusil hodnotit Nirvanu a potažmo celý grunge nějakým střízlivým a posvátného hypeobdivu zbaveným způsobem. Prvním, kdo se pokusil nazvat věci pravými jmény, byl novinář New Musical Expressu Luke Lewis v článku Sacred Cows - Why I Can No Longer Listen To Nirvana's 'Nevermind'. Dnes je již naprosto jasné, že Kurt Cobain ani grunge "nezabili" ani hardrock, ani hairmetal, ani jakýkoliv jiný metal prostě a jednoduše z toho důvodu, že všechny zmíněné žánry nadále existují a  ve všech zmíněných žánrech vzniká mnoho nového.  Tvářit se, že to tak není a že grunge navždy vše změnil už není možné (přesto to ale řada lidí stále ještě dělá).  Také brainwash, s jehož pomocí byl grunge velkými labely prodáván, už zřejmě odezněl, protože otázky typu - Hair Metal vs. Grunge; Just Who Survived?  - se na internetu objevují poměrně v hojném počtu. Někdy jsou odpovědi docela zajímavé:-)
***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .