IMPRISONMENT

27.02.2009 09:40

 

Od dětství se mi zdává  sen.
Ten sen je vždycky stejný.
Stojím v posledním vozu vlaku.
Dívám se z okna na zadní stěně vagonu. 
Před sebou vidím nádraží u nás doma 
a několikery koleje sbíhající se v dálce.
Stojí tam několik lidí. Jedna z postav mi mává.
Není už rozeznat, kdo je to, ale já vím, že je to moje maminka.
Ve chvíli, kdy mi zmizí za záhybem trati, do celého mého těla vstoupí bolest. Ta se mi nezdá, ta je skutečná a vždy mě z toho snu probudí.
Když procitnu, je má tvář mokrá od potu a slz...
a já se snažím nějak si dokázat, že nejsem blázen.
Je to ale těžké, nesnesitelně těžké. Proč se vlastně divím,
jaký jiný než bláznivý sen by mohl přijít tady, právě tady.
Malá místnost, kterou obývám už tak dlouho. Někdy přecházím
ve zdánlivě nekonečném pochodu od stěny ke stěně, šest kroků tam
a šest kroků zpátky. Sice mám sebeklamný pocit, že se něco „fyzického“ děje, ale syrové skutečnosti nelze uniknout.
Téměř zastavený čas se pomalu vleče a nerozběhnou ho ani vzkazy
a piktogramy  vyryté či napsané na stěně rukama  těch,
kteří byli stejně strastiplnému utrpení vystaveni přede mnou:
MILUJU JÁJU! Baník!Baník! HELP!  a  Punk is not dead!
čtou moje oči jen pár nejbližších grafiti.
Najednou se ozve podivný nepatřičný zvuk.
V zámku dveří s nápisem  „ČETA“ zarachotil klíč.
Dveře se otevřely a do malé místnosti nahlédla osoba v uniformě. Přísně si mě prohlédla a vzápětí zase zmizela za dveřmi.
Znovu jsem osaměl.
Smutná samota nesnesitelného čekání na to,
jak o mém osudu rozhodnou jiní. To je teď můj úděl.
Zastavil jsem se na chvíli, abych si odpočinul na svém pochodu mezi stěnami. Pohlédl jsem na malý předmět zavěšený hodně vysoko na zdi, téměř u stropu. Začal jsem se na něj zlobit, jako by právě ten malý  hranatý „zavěšenec“ na mém osudu mohl něco změnit:
„ Sakra, tak už něco řekni, blbče, vysvětli mi, proč tu trčím! Je mi jedno, co se mnou bude! Jen ať už skončí tohle nesnesitelné čekání. Není přece nic strašnějšího než tahle nejistota. Pořád jen čekat a nevědět, jaký bude konečný ortel!“
Stalo se něco podivného. Nejdřív v něm něco křuplo. Někdo jiný by se možná lekl, já se spíš jen divil. Pak jsem zaslechl temné a výhružné hučení. Nakonec se ozval hlas! Přerušovaný a plechově zkreslený, ale přesto LIDSKÝ hlas:
.
„ ...chr... chrrrr.....ící.., chrr.....te  prosím ...chrr..dění..  vla..chrrrr.... chrrr číslo  357 do Brumova – Bylnice  bude na svém odjezdu o padesát minut opožděn. Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit. Upozorňujeme cestující chrrrr chr omluvte prosím zpoždění vlaků
chrrrr...“

 

Prev: IT´S ONLY AN ILLUSION
Next: 1. 9. 1980

 
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .