KDYŽ TO NENÍ JEN KNÍŽKA...

01.12.2012 22:34


"Jen málo knih se dokáže dostat pod kůži tak neodbytně, jako se to daří komiksu Vrána amerického kreslíře a hudebníka Jamese O’Barra (1960). S nadsázkou řečeno byl příběh Erika, který se za zvuků Joy Division a s Rimbaudovými verši na jazyku mstí za smrt milované dívky, napsán krví poté, co mladému O’Barrovi zabil v Detroitu opilý řidič snoubenku. Osobní tragédie vypustila démony a za bolestného skřípání zubů vznikl údajně nejtemnější komiks všech dob:
 
Otázky na vaši nejznámější knihu, kultovní komiks Vrána, už vás musí obtěžovat. Přesto: jak dnes na toto emocionálně vypjaté období vzpomínáte? 
 
Mluvíme o době, kdy jsem přišel o vše, na čem mi záleželo. Když mi opilý řidič zabil snoubenku, byl jsem na celý svět rozzuřený a naštvaný, stalo se ze mě monstrum, chtěl jsem všechno zničit, včetně sebe, nechtěl jsem umřít, ale přestal jsem se starat o to, jestli budu žít. Dostával jsem se záměrně do nebezpečných situací, jednou mi na ulici v Detroitu někdo přiložil pistoli k hlavě a začal mi vyprávět, co se stane, když se pohnu. Já mu skočil do řeči s tím, ať mě buď zastřelí, nebo drží hubu. Časem jsem zjistil, že takhle nemůžu pokračovat, a rozhodl se vztek dát na papír.
 
Takže Vrána byla něco jako arteterapie? 
 
Když jsem na knize pracoval, tak ano, ale nebyla úspěšná – na konci jsem se necítil být ze své zloby a smutku vyléčený, pořád jsem měl v duši obrovskou díru. Trvalo to dvacet pět let, než jsem se s tím naučil aspoň žít. Tak obrovského vzteku se nemůžete zbavit, jen tím vyplýtváte energii. Potřeboval jsem hodně času, protože jsem měl pořád tendenci se vracet zpátky a stále dokola otevírat tu zatracenou ránu a znovu a znovu ji nechat krvácet. Díky Vráně to bylo jen méně destruktivní. Zlom nastal, když jsem na patnácté výročí Bethanyiny smrti jel do Seattlu a viděl, jak lidé na její hrob nosí květiny a zapalují svíčky, jako by tam ležel Jim Morrison. Byla to mírumilovná chvíle, tehdy jsem si uvědomil, jaké mám v životě vlastně štěstí.
 
Vrána je kniha s autobiografickým pozadím, i když vaše postava v ní zemře také a jako přízrak se mstí za smrt své dívky. Všechny postavy včetně členů pouličních gangů byly skutečné? 
 
Ano, přátelil jsem se s některými záporáky, hodně jsem kamarádil s jedním heroinovým feťákem, byla s ním sranda, stejně jako s jedním kokainovým dealerem. Byli to lidé zmého sousedství, chovali jsme k sobě respekt. Má snoubenka byla zabita, když ve špatný okamžik přecházela silnici, ale v knize se nám oběma rozbije auto a potkáme ve špatnou chvíli zlé hochy. Použil jsem to nejen jako metaforu pro to, že neštěstí nezná důvody, ale chtěl jsem taky rozehrát opravdu násilné divadlo.
 
Vrána je prý nejtemnější komiks všech dob. Pro mě to byl silný zážitek, jako by se člověk mohl vaší bolesti skutečně dotknout. 
 
Jeden dnes už mrtvý umělec mi kdysi řekl, že ruka je nástrojem naší mysli, že ji nemůžeme obelhat. Když jsem kreslil Vránu, snažil jsem se vypovědět celou pravdu o tom, jak jsem se cítil, a ty čisté emoce se asi dostaly na papír. Vrána je emocionálně konfrontační kniha, nenajdete v ní nouzový východ. Byla něco jako deník, který nebyl určen cizím čtenářům, což znamená, že jsem neměl žádné bariéry v tom, co je a není přípustné.
 
Čím si vysvětlujete, že tak drsný komiks čtou víc ženy než muži? 
 
Vrána je milostný dopis, který v žádném případě neospravedlňuje extrémní násilí. Je to hlavně příběh lásky. A máte pravdu, poměr čtenářů je přesně opačný než u každé jiné komiksové knihy v Americe: osmdesát procent žen na dvacet procent mužů. Nevím, jak to vysvětlit. Řekněte mi vy, proč se vám líbila. Navzdory explicitnímu násilí je to univerzální příběh
 
A my ženy máme rády pohádky o nesmrtelné lásce. Mimochodem s knihou souvisí další tragédie, během natáčení filmové adaptace byl zastřelen představitel hlavní role Brandon Lee. 
 
Série nešťastných událostí během natáčení nebyla ničí vina, prostě se to stalo. Přesto když Brandon zemřel, dlouho jsem se za to cítil osobně zodpovědný, pořád jsem přemýšlel nad tím, že kdybych Vránu nenapsal, kdybych si jej pro film nevybral, prostě samé kdyby…
 
Říká se, že Vrána je prokletá. Věříte na kletby? 
 
Ne, věřím v karmu. Dnes jsem docela šťastný člověk, živím se tím, co mě baví. Pořád si říkám, že spíš než prokletý mám vlastně požehnaný život."

 

Úryvek z článku Kateřiny Farné v SALONU Práva ze dne 22. listopadu  2012

 

Post scriptum: 

Vždycky, pokud čtu podobný rozhovor o vzniku některého kultovního díla, mě napadne, jak ošidné je podobné hovory vést a zveřejňovat je (nebo dokonce číst!:-). Novinář, Autor i Čtenář při takovém rozhovoru totiž vstupují do již existujícího systému vazeb, představ a pocitů vzniklých interakcí mezi Čtenářem a knihou. Je to vlastně  svého druhu Pandořina skříňka. Čtenář může pochopit skutečnosti, které se už dlouho úporně snažil dozvědět. Může se ovšem velmi  snadno stát, že ve chvíli, kdy se vyjasní všechna dosud netušená fakta, Čtenář si uvědomí, že odpovědi na některé otázky, které v něm kniha vyvolala, bylo lepší nevědět. To, jak silně ho dílo zasáhlo, bylo dáno silou imaginace Autora a jeho knihy. Vpád dalších informací může do již vytvořeného vnitřního obrazu zasáhnout zhruba tak jako zemětřesení, ovšem s tím rozdílem, že opravit a narovnat již nic nepůjde. Ano já vím, že příběh Vrány je částečně autobiografický, a cítím, jak se touto skutečností působivost příběhu umocňuje. Na druhou stranu čím víc budu vědět o tom, nakolik byl hrdina Erik/James sám provázán se zločinným prostředím, kteří feťáci a drogoví dealeři byli jeho přáteli, případně jak a kolik času s nimi trávil,  tím větší trhliny dostane obraz Erika jako nositele mýticky osudové a neoblomně absolutní prvotní spravedlnosti. A to je něco, co si ve svém vnitřním světě přeju ze všeho nejméně...

 

***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .