KINGDOM OF MELANCHOLY
22.11.2011 23:13
"Kazeťák nebo cívkáč?"
První kvalitní kazeťáky se dostaly do Československa již počátkem 70. let, kupodivu i do vybraných prodejen Tesla! Sony TC-137SD za 7300,-Kč, a Sony TC-165 za 6800,- Kč. Ten první měl Dolby, druhý kvalitnější mechaniku. Avšak doba pro kazeťáky ještě nenazrála. V našich studentských debatách na elektroprůmce neuspěly. Jak by taky mohly, když jediný kazeťák, co jsme znali, byl přenosný A3, což byl děs montovaný i v našich školních dílnách.
Koncem 70. let se přes Tuzex do ČSSR začaly masivněji vozit solidní stroje značek Aiwa, Pioneer, Technics a Sony. Dosavadní trůn tuzemských cívkáčů B100, B43A, B56, B4, B73 atd. se začal kymácet. Ty nové mašinky lépe vypadaly, nahrávky víc cinkaly a díky Dolby (později dbx, HighCom) méně šuměly než stroje z Tesly.
Do poloviny osmdesátých let zůstal u cívkáčů málokdo. Většinou jen majitelé tuzexových Soňáků, Philipsů a Akaiů. I díky novým typům pásků (tzv. chromky, metalky) se kvalita kazetových nahrávek dostala na úroveň, kdy ji bylo docela těžké odlišit od zdrojového originálu (LP/CD).
Ceny hifi magnetofonů se v Tuzexu pohybovaly od 1000 do 3000 TK neboli bonů. V kačkách zhruba pětinásobek. Já měl od roku 1981 Sony TC-K81 (3170,-TK), v té době top model.
Nebylo to poprvé, a zdaleka ani naposledy, kdy samotná kvalita neznamenala vítězství. Magnetofonové pásy, které mají z principu vyšší zvukový potenciál, byly dražší, méně skladné, náročnější na manipulaci. Zvítězila jednoduchost a uživatelská přítulnost kazet."
Úvahy a otázky v závěru nejnovějšího čísla ROCK+ mi připomněly jednu starou polemiku, do které jsem se mockrát pustil a která mnohokrát zůstala nevyřešena. Ne proto, že by nebylo řešení nasnadě, spíš proto, že si mnozí zúčastnění nebyli schopní jednoznačnou odpověď připustit, protože se jim nelíbila. Lidé jako obvykle zmatení reklamou opravdu v průběhu konce osmdesátých let opustili cívkové magnetofony. Bylo zřejmé proč. S kazetami se snadněji manipulovalo, zabíraly míň místa, daly se po burzách koupit už "hotové" a připravené k poslechu - jen založit do mašiny a stisknout play.
-
Avšak dávalo smysl opustit komfortní zvuk jen proto, abych ušetřil místo na poličce, protože kazeta a chrastidlo na její přehrávání jsou menší než můj přístroj velikosti zhruba půl metru krát půl metru?
-
Dávalo smysl vzdát se rychlostí 9 cm/s a 19 cm/s jen proto, abych nemusel při vložení pásku do přístroje použít obě ruce???
-
Dávalo smysl vzdát se opravdového dunění basů a do všech prostor se rozbíhajících výšek jen proto, že někdo dokázal chemicky potlačit základní šum a na základě toho začal blábolit o kvalitnějším zvuku???
-
A bylo by pro mě zdravotně únosné vzdát se výhod tříhlavého systému cívkových magnetofonů, který umožňoval poslech za nahrávkou, tedy poslech toho, co opravdu je (a bude) na pásku???
-
Několikrát jsem se pohádal s několika kamarády, a tak jsem si řekl, že to aspoň subjektivně pro sebe musím jednou pro vždy vyřešit. Odpověď jsem hledal dvěma základními cestami:
První z nich znamenala studium informací o způsobech nahrávání, které prováděli mí oblíbenci. Asi nejvíce jsem tehdy dal na názory genialního analogového zvukomaniaka Toma Scholze z kapely Boston. Vzhledem ke kvalitám tehdy vydaného alba Third Stage se mi snad nelze divit. Studoval jsem si jeho poznámky o tom, jak vznikalo album - pracoval na něm řadu let - a o kazetách nikdy nikde ani slovo. Všechny záznamy, které později sloužily jako základ k nahrání a lisování alba byly na pásku!!!! O kazetách nepadlo nikdy nikde ani slovo a pro mě to byl důležitý argument.
Abych si o věci jen nečetl a abych si to opravdu "osahal" na vlastní uši, odhodlal jsem se ještě k jednomu zvlášť zákeřnému vlastnímu testu. Od svých přátel ze slovenského Lučence, kteří mě za totáče "celoživotně" zásobovali dobrou muzikou na cívkách, jsem si nechal nahrát několik kazet na kazetovém magnetofonu SONY TC k81 a pak jsem je během roku u přátel na mejdanech a návštěvách jakoby náhodou nabídl k poslouchání. Výsledek byl jednoznačný. Poslech z kazet se ani brzy po vytvoření nahrávky nedal porovnat. Zvuk z pásků jednoznačně vítězil i v případě, že jsem pásky nahrané na AKAI GX 620 přehrával na pouhé Tesle B113 nebo CM 130.
Navíc mi dal zapravdu i běh času. Nahrávky na magnetofonových páscích byly bez znatelné degradace výborně poslouchatelné i po 7 až 14 letech od pořízení záznamu pod podmínkou, že jsem je alespoň jednou za půl roku protočil pomalým poslechovým posuvem. Ještě po dvaceti letech, tedy po roce 2000, byly stále výborně čitelné a poslouchatelné nahrávky z konce sedmdesátých let, pokud se někde objevila chyba, bylo to na stopě 1- 4 na páscích, které jsem v začátku jejich používání příliš mnohokrát přehrál. Zvuková degradace kazet postupovala mnohem rychleji ...
A jedna filozofická pravda na závěr:
"Velkým kotoučům v pohybu se vyrovná jen elpé deska na talíři gramce!"
V určitém smyslu je to paradox. Ale ta doba vyvrácená z kořenů mě naučila, že ne vše, co je omíláno tiskem, v rádích a televizi, je pravda. A to mi nejednou dalo možnost roznodnout se sám a nebýt otrokem mód a trendů....
Také je zvláštní, že z hlediska vývoje audiotechniky se celá situace o pár let později dost podobně opakovala s příchodem kompaktních disků. Především japonské firmy tvrdily, že kvalita poslechu z CD je nedostižná a že jde o naprostý převrat znamenající konec gramofonů. Můžete hádat, jestli jsem se vzdal svých LP...
.
