Mám se radovat???

Prodej CD vzrostl, může za to jejich zlevnění

Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI) zveřejnila výsledky prodeje hudebních CD v České republice za loňský rok. Jejich prodej oproti roku 2010 výrazně stoupl. Prodalo se přes 2,1 miliónu kompaktních disků, což je proti předešlému roku nárůst o 44 procent. Příčinou je výrazné zlevnění pevných nosičů. Průměrná cena cédéček v loňském roce totiž klesla ze 151 na 107 Kč. Nejvýrazněji přitom stouply prodeje alb se zahraničním popem, sice o 103 procent. V této kategorii CD zlevnila dokonce ze 181 na 101 Kč, nejvíc ze všech.

Vydavatelské společnosti se z těchto čísel nesporně radují. Nabízí se ale otázka, proč ke snížení ceny kompaktních disků došlo až nyní, když už se zdá, že tento druh šíření hudby spěje ke svému závěru.

„Cena cédéček měla samozřejmě celoevropsky klesat už v minulosti. Jelikož se tak nedělo, nemohli jsme ani pro český trh měnit trendy. Aby nedošlo k paralelním exportům, museli jsme mít ceny u nás srovnané s evropskými. Pokud nyní ceny v Evropě klesají, můžeme zlevnit i u nás. O to, aby ceny cédéček byly nižší, bojujeme už mnoho let. Bohužel jsme neustále naráželi na problém, že jsme nemohli evropské ceny takříkajíc podskočit,“ vysvětlil Právu Petr Čáp, marketingový ředitel české pobočky Sony Music.

Dlouhodobý pokles byl zastaven loni:

Poznámka: počet prodaných kusů je uváděn v miliónech.

(In Právo, 16.08.2012 - Jaroslav Špulák - Kultura - str. 09)

Je to zvláštní. Já jsem zřejmě také prožíval počátek nového tisíciletí docela bolestně. Krom jiného především proto, že jsem vždycky přišel do obchodu s CD a chtěl si nějaká koupit, ale v hromadách shitu, který tam byl jsem si nemohl až na několik světlých výjimek nic normálního vybrat. Bavil jsem se o tom se známými, s kamarády a spolužáky. Ve valné většině na tom byli stejně. Postupně jsme všichni přestali do kamenných obchodů chodit. Situace se nezlepšila ani s nástupem online obchodování. Hudba, která mě zajímala, sice v katalozích byla, ale získat se nedala. Když jsem se k ní ve své naivitě pokusil tímhle novým způsobem dostat, objevila se kouzelná formulka tohoto typu: Album/interpret není určen k distribuci mimo USA.

Postupně jsem získal pocit, že velké katalogy zásilkových služeb a online obchodů jsou určeny jen k tomu, aby se bylo proč vztekat, protože v nich uvedená CD jsou stejně mimo USA nedosažitelná. A tak to s mou náladou a důvěrou v možné zlepšení v budoucnosti šlo od desíti k pěti. Prodejní a distribuční politika major labels směrovala trh s hudbou stejným směrem, tedy od desíti k pěti, či spíš k nule. Před dvěma lety ale došlo ke změně. Potápějící se a a tonoucí major labels přistoupily na to, že se i v naší části Evropy budou za maximální cenu prodávat jen „nejaktuálnější“ nová CD a řada „méně aktuálních“ titulů bude přesunuta do kategorie mid-prize, a bude tedy umožněno prodávat značnou část CD za výrazně nižší ceny.

Druhá změna, ke které došlo, je možná ještě podstatnější. Labely výrazně menší měrou ovlivňují to, kde se jaké CD smí nebo nesmí prodávat (dost možná bylo ale jen zmírněno pár restrikcí pro východ Evropy). To znamená, že CD uvedená v katalozích je opravdu možné s pomocí našich zásilkových služeb a internetových obchodů získat a to docela rychle. S neoblíbenou větičkou „Album/interpret není určen k distribuci mimo USA," už se většinou ani v online obchodech nesetkáte. Už není nutné pro zajímavá CD jezdit do  Anglie, Německa, příp. USA, už nemusím tamější své známé prosit o to, aby objednávali nebo kupovali něco pro mě. Najednou a pro mě už docela nečekaně se splnilo to, co jsem si dlouho přál. Americký blues rockový a hard rockový mainstream je dostupný i u nás. A najednou, vlastně s jen téměř ročním odstupem, je jasné, že drobné změny, po kterých ovšem lidé volali už celá léta, způsobily vzestup prodejů cd. Sláva, sláva, můžeme optimisticky jásat.

Je v tom paradox, je to vlastně přesně to, co jsem léta chtěl, ale já už z toho dnes radost ani nemám. Těžko říct, proč to tak je. Asi už z paměti nikdy nevymažu to, jak v každém obchodě nabízeli 5 verzí Nevermindu, jak se v mém do té doby nejoblíbenějším časopise adoruje Limb Bizkit a Eminem, a přitom tak normální věci jako Lillian Axe nebo Blue Tears jsou jakýmkoliv legálním způsobem naprosto nesehnatelné. Je mi hořko z toho, že ten z kořenů vyvrácený čas trval tak dlouho, vlastně téměř čtvrt století… Bože, čas utíká tak strašidelně rychle.