MRAZIVÁ KRÁSA ZAMLČENÉHO DETAILU

29.12.2009 17:49

 

Toto zamyšlení Luka Lewise v internetové verzi New Musical Expresu našlo odezvu v mnoha  nenávistných a zatracujících  ohlasech, které zazněly v diskusi. Tímto způsobem se ozvali většinou lidé, kteří se cítili dotčeni tím, že někdo sáhl na jejich modlu. Přišlo mi zvláštní, že se někdo vzteká a dští oheň a síru na kritika, který se odvážil navrhnout, aby i ostatní kritici nahlédli na kdysi svatořečené Nevermind bez matoucího balastu reklamního promo-mýtu o absolutní hudební revoluci, poslední rockové skupině a poslední opravdové rockové hvězdě.

Vždyť co jiného by měl hudební kritik dělat a ctít jiného, než usilovat o co možná nejobjektivnější zhodnocení  hudby, textu a práce producenta na zajímavých albech. Začetl jsem se tedy do Lewisovy úvahy znovu a uvědomil jsem si, že v tomhle případě  opravdu je něco jinak.  Obraz chudého mladíka a bezdomovce, který s kamarády prostřednictvím kytary a rocku zbohatl a obrátil svět svou(!) hudbou vzhůru nohama byl nahrávacími společnostmi použit už mnohokrát. Takový příběh „táhne“ a vydělává prachy, ale tentokrát mělo jít o poslední opravdovou rockovou skupinu a poslední opravdovou rockovou hvězdu. A když je něco poslední a naposled, je jasné, že to v regálech obchodů ležet nezůstane. Opravdu nezůstalo, uvěřilo a nakoupilo skoro 28 milionů lidí. 28 milionů lidí, kteří vzali pohádku o posledním rockovém hrdinovi naprosto vážně, kteří jí do detailu uvěřili  a kteří jí věří do dnešních dnů. Smutný konec příběhu jako by dával všem důvěřivým zapravdu. Potvrzoval totiž to, jak K. Cobain a celá Nirvana, přes rychlé zbohatnutí nadále setrvává ve svém nekompromisně naštvaném fuckingu nahrávacích společností, showbusinessu, případně celé  americké společnosti vůbec. A tak se vyprávěná pohádka, kterou si poslechne dítě před spaním a v dospělosti si o ní myslí své, stala mýtem, tedy příběhem, který je známý všem a o kterém se i přes některé těžko uvěřitelné detaily už prostě a jednoduše nepochybuje. Stane se součástí každodenní reality jakousi útěchou, ke které se obrátíme ve chvíli, kdy je nám těžko. Proto je velice bolestná každá situace, kdy by lidé o takovou útěchu mohli přijít, a proto lidé nenávidí každého, kdo by se jim pokusil jejich mýtus rozbít nebo zpochybnit.

A právě tohle Lewis udělal. Upozornil na to, že na Nevermind by se mělo nahlížet jako na každé jiné album a pokusit se zhodnotit jeho kladné a špatné stránky právě tak, jak to kritici dělají u všech ostatních alb, protože hudební kritik může použít životní příběh hudebníka, aby dílo lépe pochopil, ale nesmí (nebo by alespoň neměl) ho vyprávět ve chvíli, kdy má rozhodnout o hudební kvalitě a významu alba. Je pozoruhodné, že trvalo 18 let, než se někdo odhodlal o k něčemu takovému vyzvat. Ještě pozoruhodnější je, že se mu i po takové době podařilo přijít s něčím, co na jedné straně do příběhu přesně (a prokazatelně) zapadá a co ho na druhé straně hrozí rozbít, nebo  mu aspoň dát výrazně jiný smysl. Právě v tom spočívá mrazivá krása encyklopediemi a životopisci zamlčeného detailu, na který Lewis obrací pozornost.

O vzniku alba Nevermind se obvykle píše - Díky finanční podpoře nahrávacího studia Geffen bylo Nirvaně umožněno upustit od smlouvy se Sub Popem.Sub Pop bylo oproti Geffenu malým vydavatelstvím a pokud si Nirvana přála prorazit, Geffen se jevil jako vhodná příležitost. Oficiálně Nirvana podepsala smlouvu s Geffenem 30. dubna 1991. Za producenta nového připravovaného alba byl opět zvolen Butch Vig. Nové album začali nahrávat v Los Angeles v květnu a červnu roku 1991 ve studiu Sound City v Kalifornii. V této době se Cobain poprvé setkal se svou budoucí ženou Courtney Love. Album dostalo název Nevermind. Ještě koncem června Nirvana vyráží na menší turné po USA jako předkapela Dinosaur Jr.

10. září vyšel Nirvaně nový singl „Smells Like Teen Spirit“, který měl připravit půdu pro novou desku. Z počátku se neprodával moc dobře; zlom nastal v okamžiku, kdy klip ke „Smells Like Teen Spirit“ začala vysílat hudební stanice MTV. Singl se začal rychle prodávat a totéž platí o novém albu, které následovalo 14 dní po něm.V říjnu je Nevermind oceněn zlatým diskem. Úspěch alba Nevermind začala píseň Smells Like Teen Spirit, na jejíž klip bylo vyčleněno pouhých zhruba 50 000 dolarů a už vůbec se nepočítalo s tím, že by se píseň mohla stát hitem.

Some of the songs, including "In Bloom" and "Breed," had been in the band's repertoire for years, while others, including "On a Plain" and "Stay Away," lacked finished lyrics until mid-way through the recording process. After the recording sessions were completed, Vig and the band set out to mix the album. However, the recording sessions had run behind schedule and the resulting mixes were deemed unsatisfactory. Slayer mixer Andy Wallace was brought in to create the final mix. After the album's release, members of Nirvana expressed dissatisfaction with the polished sound the mixer had given Nevermind.

 

- - -

V české Wikipedii a na českých stránkách věnovaných Nirvaně se jméno Andy Wallace neobjevuje vůbec,  v anglicky psané verzi  Wikipedie se jeho jméno objeví, ale jeho úloha je popsána slovy: ... byl pověřen provedením závěrečného mixu. S výsledným zvukem však členové skupiny nebyli spokojeni pro jeho přílišnou uhlazenost. Podíl respektovaného metalového producenta desek Slayer Andyho Wallace na vzniku Nevermind se tedy buď nezmiňuje vůbec, nebo jen hodně nelichotivými slovy. Luke Lewis si však dal tu práci a po letech si poslechl verze předložené Geffenu Nirvanou a Butchem Vigem tak, jak vypadaly před zásahem Andyho Wallace. S velkým překvapením zjišťuje, že původní podoba je po hudební stránce strašná, označuje to slovem zoufalá – bezútěšná. Kontrast, jaký je mezi verzí předanou Geffenu skupinou a podobou nahrávky jakou připravil Andy Walace k oficiálnímu vydání,  je natolik propastný (především u Smells Like Teen Spirit), že se dá klidně říci, že přinutil písně stát se hity – neboli připravil k oficiálnímu vydání album, které se velmi výrazně lišilo od toho, co Nirvana původně nahrála. Utratil na to hodně peněz a času a použil hafo drahých studiových efektů a digitálně stvořených samplů. Nicméně přetvořil album v  opravdu povedené punk rockové písničky.

Možná někdo namítne, že je to celkem nepodstatná drobnost v porovnání s tím, jak úspěšné album ve výsledku bylo a že masteringové úpravy jsou přece skoro u každého alba, takže  co na tom. Asi by to bylo jedno v případě nějaké popové hvězdičky, ale tady jde, aspoň tedy podle promotion legendy přece o poslední opravdové rockové album! Poslední rockoví rebelové přece vždy zásadně a nekompromisně sami nahrávají to, co je pod jejich jménem vydáváno! Poslední rockoví rebelové vyznávající axiom svaté rockové trojice o 10 strunách a jedněch bicích přece na své nahrávce nesmí mít nepřiznané pasáže stvořené v počítači! Poslední rockoví rebelové zhnusení falešností současného světa přece nemohou připustit, aby jejich dílo bylo změněno do podoby s jakou zásadně nesouhlasí a ještě z toho profitovat!

Luke Lewis však ve své úvaze také předkládá pro svá tvrzení zásadní důkaz a tím pro něho jsou ukázky původní podoby Nevermind, jak ho firmě k vydání předložil Butch Vig. O tom, že se Vig a Cobain obávali toho, že jejich dílo bude dále upravováno a změněno a že o tom dlouze diskutovali, svědčí mimo jiné i text písně Stay Away se vzteklým veršem  " I'd rather be dead than cool" ( než být "cool", tak to už raději budu mrtvý).Také do biografie a postojů skupiny v letech 92 a 93 vnáší Lewisovo zjištění nové světlo. V nastalé situaci má svou logiku pojmenování jedné z dalších nových písní Rape me (Znásilni mě). Také pokus nazvat album, které mělo po Nevermind následovat, jako „I Hate Myself and Want to Die“ (Nenávidím se a chci umřít) reflektuje stav bezmoci pramenící ze vtahu zoufalého Cobaina i dalších členů Nirvany k jejich vydavatelské firmě. Bezesporu se tím také vysvětluje zdánlivě nesmyslná nechuť Nirvany hrát skladby z Nevermind (především Smells Like Teen Spirit) živě a soustředění se na převzaté skladby při koncertu MTV unplugged.

Luke Lewis svým akcentováním zdánlivě malicherného detailu o roli jednoho člověka na cestě Nirvany ke slávě skupinu samotnou nijak nenapadá ani nekritizuje. Pro něho se pochopení úlohy Andyho Wallace stalo odrazovým můstkem k tomu, aby se byl schopen vyrovnat s minulostí a alespoň po letech se pokusit o skutečnou recenzi, která by nebyla poplatná promo-mýtům šířeným v zájmu MTV a GEFFEN RECORDS. Na jedné straně je otázkou, jestli se k něčemu podobnému odhodlají i další publicisté a jestli takový krok má po 18 letech ještě nějaký smysl. Na druhé je sympatické, že aspoň někdo mezi publicisty má čest a svědomí a že mu to, že kdysi mlčel, nebo možná i „námezdně“ psal, ani po tak dlouhé době nedá spát. 

 Post Scriptum:

Ve mně osobně to vše vyvolává dva základní pocity:

 strach

Brutalita a především úspěšnost indoktrinace, kterou před osmnácti lety naplánovala, provedla a s obchodním úspěchem zúročila MTV spolu s GEFFEN records předčí cokoliv, s čím jsem se setkal za totalitních dob velkého sovětského bratra. 

smutek

V rámci dohod mezi labely se na poměrně dlouhou dobu přestala vydávat tradiční rocková alba, aby se jakoby přirozeně ukázala dravost a úspěšnost Nirvany a jejích souputníků. Americkým rockovým a metalovým skupinám ve studiích byly jejich nahrávky zabaveny a zničeny v případech, kdy se to nepodařilo, labely s odkazem na podepsané smlouvy zakázaly vydání  nahrávek soukromě nebo u nezávislých labelů, přestože samy nehodlaly svým smlouvou jištěným skupinám už nic vydat.

Where have all the good albums gone? 

......

Prev: WILL THE FULL TRUTH COME OUT?
Next: NA NOVÝ ROCK S JANEM ŠVANKMAJEREM

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .