MŮJ DÁVNÝ DOPIS DO ROCK +

Vážený pane Merhaute,
nejdříve bych chtěl poděkovat za to, že mi do mé mailové schránky přišla již dvě čísla vašeho skvělého magazínu.
Zatím největší radost mi udělaly dva díly rozhovoru s K. Hensleym, historie pirátských rádií a doslova
fascinován jsem byl „mnohostí“ pohledů na Elvise Presleyho. Díky, díky, díky...:-)
V souvislosti s šíří přístupu, která byla pro „studii“ o Elvisovi zvolena, mě napadlo jedno velké téma otevřené v New Musical Expresu Luke Lewisem. V článku Sacred Cows - Why I Can No Longer Listen To Nirvana‘s
‚Nevermind‘ (By Luke LewisPosted on 02/11/09, NME) se snaží s odstupem zhodnotit album nejen album
Nevermind, ale také poprask, který jeho vydání provázel. Zjednodušeně řečeno, snaží se odpovědět na otázku,
jestli je alespoň zčásti oprávněný promomýtus o hudební revoluci a o poslední opravdové rockové skupině,
který Nirvanu, případně album Nevermind provázel. Zdá se mu totiž zarážející, že něco, o čem se psalo jako
o natolik invenčním a vlivném soundu, který takřka přes noc změnil podstatu rocku a učinil směšným klasický
hardrock, AOR a především hairmetal, nedokáže obstát ve zkoušce času a při opakovaném poslechu působí po čase chladně a prázdně. Navíc nelze najít žádné inspirativní pokračování grunge či neopunku, které by
vedlo k rozvoji a „rozmnožení“ dalších žánrů a postupů, takovým způsobem, jako se to stalo v sedmdesátých
nebo osmdesátých letech. To vede Luka Lewise k docela kacířské otázce, „After all, is there really such a titanic
gulf between an expensively-produced, radio-friendly rock anthem like ‚Smells Like Teen Siprit‘, and an
expensively-produced, radio-friendly rock anthem like ‚Livin‘ On A Prayer‘…?“
K otázce, zda jsme ochotni připustit, že drahou a geniální produkcí vycizelované Smells like teen spirit se zase až tak moc neliší od drahou a geniální produkcí vycizelovaného Livin´on a prayer.“
Mě osobně na tom zajímá trochu jiný pohled na věc. Nedokážu totiž pochopit, jak mohli vlastně všichni publicisté přistoupit na hru na „poslední opravdové rockové album“ a „poslední opravdovou rockovou skupinu“, kterou použili v Geffen Records a v MTV, aby se alba Nevermind prodalo co nejvíce. To si opravdu nikdo
neuvědomil, že alternativní dvou, někdy tříakordové ladění Nevermindu má z hlediska celoživotního
opakovaného poslouchání své limity (na rozdíl např. od Pink Floyd, Led Zeppelin, Rolling Stones nebo
Guns´n´Roses), i kdyby se mi v počátku vícenásobně opakovaného poslechu líbilo sebevíc? A hlavně,
měla publicistická dehonestace glam metalu, která následovala v devadesátých letech,  jiné než „obchodní“ opodstatnění v tom,  že na grunge orientované velké labely se násilím zbavily rockové konkurence?
Není v té souvislosti zvláštní současná vlna reunionů i velmi velmi obskurních glamových kapel z osmdesátých
let, která probíhá v USA? Není pozoruhodný rozvoj glam metalu v současné době např. ve Švédsku? Opravdu zmizel tenhle americký fenomén z mainstreamu z toho důvodu, že už nikoho nezajímal a nezajímá? Nebo jeho
vytrvalá existence i po 19 letech „exilu“ mimo zájem velkých firem, mimo vysílání hudebních rádií a televizí
svědčí spíš o něčem jiném. Co myslíte??? Myslím, že i zde by se jednalo o značně objevitelskou a záslužnou
práci, protože jde o žánr a scénu, o které se v Evropě neví vlastně nic, tedy snad kromě Bon Jovi, Guns´n´Roses a Motley Crue.
Díky za čas věnovaný přečtení tohoto mailu:-)