NEIL CLARK - NOVÝ DON QUIJOTE?

Taky jste někdy měli chuť si s autorem článku v novinách či na  blogu popovídat? Mně už se to docela dost dlouho nestalo. Jenže v dubnu jsem si četl  úvahu Neila Clarka nazvanou „I´m confused, can anyone help me?“* a ona od té doby pořád poletuje kolem mě a stále mě pošťuchuje a provokuje. Někdy pláče, někdy se posmívá, ale prostě a jednoduše pořád mi nedá a nedá pokoj a opakovaně se ke mně vrací. Je záhada, čím to je. Zřejmě je to dobrý článek. Provokuje, rýpne si do svědomí, neposedně graduje a na závěr položí otázku, kterou z hlavy nejde jen tak jednoduše vyhnat a která dlouho vrtá hlavě. 

 Jsem bezradný. Před několika týdny nám na Západě tvrdili, že „je velmi dobré“, že lidé obsadili vládní budovy na Ukrajině. Tito lidé, říkali nám naši političtí vůdcové a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků, „protestují za demokracii“. Vláda USA varovala ukrajinskou vládu před použitím síly proti těmto „demokratickým demonstrantům“ – a to dokonce i poté, jak jsme se všichni mohli na vlastní oči přesvědčit, kdy byli mezi nimi neonacisté házející mezi policisty „Molotovovi koktejly“ a jiné předměty, rozbíjející sochy a zapalující budovy.

Teď, po uplynutí jenom několika týdnů, nám zase tvrdí, že lidé, kteří obsadili vládní budovy na Ukrajině, nejsou „protestujícími demokraty“, jsou to „teroristé“ a „ozbrojenci“.

Tak proč tedy obsazení vládních budov na Ukrajině v lednu bylo výborné a v dubnu odporné? Proč použití vládních sil proti protestujícím bylo zcela nepřijatelné v lednu a je přípustné dnes? Opakuji: jsem zmatený. Dokáže mi to někdo vysvětlit?

V zimě navštěvovali protivládní demonstranty na Ukrajině mnozí z předních západních politiků včetně Johna McCaina a Victorie Nuland ze státního departamentu USA, kteří tam rozdávali sušenky. V posledních týdnech se v mnoha zemích západní Evropy konaly masové protivládní protesty. Ale ty nikdo nepodpořil, ani tyto osobnosti ani přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků. A protestanti od úředníků státního departamentů USA nedostali žádné bezplatné sušenky.

Zdá se mi, že pokud by McCaina a Nuland tak milovali protivládní protesty v ulicích Evropy a viděli v nich skutečnou formu „demokracie“, projevili by solidárnost s demonstracemi, které se konaly mezi jinými i ve městech jako je Madrid, Řím, Atény a Paříž. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Před několika týdny jsem viděl rozhovor se státním sekretářem USA Johnem Kerry, který v něm prohlásil: „Není přece možné vtrhnout do jiného státu pod smyšlenou záminkou a hájit tam své vlastní zájmy“. No, asi bych měl připomenout, že za posledních 20 let USA nejednou postupovaly právě tímto způsobem.

Možná jsem zapomněl na tvrzení o tom, že má Irák zbraně hromadného ničení? Možná se mi v roce 2002 a na začátku roku 2003 zdálo, jak se politikové a představitelé neokonzervatizmu denně zjevují v televizi, aby nám, plebsu, mohli tvrdit, že musíme jít bojovat s Irákem kvůli nebezpečí hrozícímu ze strany smrtonosného arzenálu Saddáma? Proč je demokratické lidové hlasování na Krymu o otázce připojení k Rusku horší, než kruté a krvavé napadení Iráku – útok, v jehož důsledku zahynul přibližně milión – 1 000 000!!!!!!!! – lidí? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

Kromě toho nám západní politikové a mediální odborníci s vážným výrazem ve tváři tvrdí, že krymské referendum není platné, protože bylo provedeno v podmínkách „vojenské okupace“. No tak tedy já jsem se zrovna před chvílí díval na reportáž o volbách v Afganistánu, které probíhají v podmínkách vojenské okupace. Západní činovníci, takoví jako třeba vedoucí představitel NATO Anders Fogh Rasmussen, tam vykřikují něco jako „je to historický moment pro Afganistán“ a veliký úspěch „demokracie“. Proč je hlasování na Krymu odepisováno a volby v Afganistánu vynášeny do nebe? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Sýrie také vzbuzuje řadu otázek. Říkali nám a stále nám tvrdí, že skupiny radikálních islamistů jsou vážnou hrozbou pro světový mír, bezpečnost a pro náš západní „styl života“. Že „Al-Káida“ a jiné podobné skupiny musí být zničeny, že proti nim musíme vést ustavičnou „válku proti terorizmu“. A přesto naši lídři v Sýrii podporují právě tyto radikální skupiny v jejich válce proti světské vládě, která respektuje práva náboženských menšin, včetně té křesťanské.

Když v Sýrii vybuchují bomby „Al-Káidy“ a jejích spojenců a hynou nevinní lidé, naši lídři to neodsuzují. Odsuzují pouze světskou syrskou vládu, která bojuje s radikálními islamisty. Naši lídři a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků si zoufale přejí svržení této vlády. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 A co práva homosexuálů. Říkají nám, že Rusko je velice špatný a zaostalý stát, neboť přijalo zákon zakazující propagandu homosexuality mezi nezletilými. A naši lídři, kteří kvůli tomu bojkotovali zimní Olympiádu v Soči, klidně navštěvují země Perského zálivu, kde mohou homosexuály zavřít do vězení, nebo je dokonce popravit. Jsou to oni, kdo tak vřele vítají zástupce tamních vládců a žádná práva homosexuálů přitom nepřipomínají.

Je zřejmé, že věznění nebo poprava homosexuálů je daleko horší, než zákon, který zakazuje propagandu homosexuality mezi neplnoletými. Proč tedy naši lídři, když jsou tak upřímně znepokojeni právy homosexuálů, útočí na Rusko, a ne na ty státy, které homosexuály vězní a popravují? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 V nesčíslných novinových článcích nám tvrdí, že maďarská ultranacionalistická strana Jobbik je velice špatná. Její vzestup vyzývá veliké znepokojení, i když tato strana dokonce ani nemá zastoupení v parlamentu a zřejmě se do něj ani nedostane. A z druhé strany na Ukrajině neonacisté a ultranacionalisté zaujímají posty v nové vládě a naši západní lídři je s entuziazmem podporují. V únoru neonacisté a ultrapravičáci sehráli klíčovou roli při svržení demokraticky zvolené ukrajinské vlády prostřednictvím „revoluce“, kterou Západ přivítal. Proč jsou ultranacionalisté a ultrapravičácké skupiny nepřípustné v Maďarsku a přípustné na Ukrajině? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Říkají nám, že Rusko je agresivní, imperialistický stát, a že si NATO dělá starosti  s protiopatřeními proti ruské „hrozbě“. Nedávno jsem se podíval na mapu a uviděl, že s Ruskem hraničí, nebo se v jeho blízkosti nachází, velké množství států, které jsou členy NATO – vojenské aliance v čele s USA, jejichž členové za posledních 15 let bombardovali a útočili na mnoho států. Neviděl jsem však ani jeden stát vedle Ameriky, který by byl členem ruské vojenské aliance. Neviděl jsem ruské vojenské základny nebo rakety v zemích hraničících se Spojenými státy nebo takové, které by se nacházely v jejich blízkosti. A přece nám pořád tvrdí, že „agresorem“ je Rusko. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?*

Co říct, jak odpovědět? A je jisté, že se sám pan autor ptá vážně? Je možné, že by sám pan autor odpověď neznal? Je možné, že by nevěděl, že vlastně všechny televize, všechny radiové stanice, všechny noviny, všechny časopisy a všechny jen trochu významnější internetové stránky se zprávami mají vždy a za všech okolností připravenou tu „správnou“ odpověď, která je jednoduchá, srozumitelná a specificky lákavým způsobem pro každého přijatelná? Dochází tu ke zvláštnímu paradoxu. Všichni lidé našeho západního světa dostávají správnou odpověď vlastně na každou důležitou otázku v dostatečném předstihu a je jim předestírána opakovaně v takových podobách a takové frekvenci, aby ve chvíli, kdy je položena, nemuseli ani váhat ani přemýšlet. Stačí jen poddat se reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu odpovědět tak, jak je žádáno. Vlastně je to pro všechny zúčastněné mnohem jednodušší a pohodlnější. Lidi z přemýšlení nebolí hlava a politici mají taky snadnější život, když je nikdo s nepříjemnými otázkami nebo dokonce myšlenkami neotravuje.

Vlastně to docela dost přesně odpovídá Orwellově představě naší budoucnosti: „proléti… jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život...“ I tak si ale myslím, že Orwell byl přílišným optimistou. Představoval si totiž, že k tomu, aby lidé byli schopni s vnitřním  souhlasem a v rychlém sledu přijímat vzájemně protikladné myšlenky, bude nutné efektivně měnit minulost, tzn. změnit všechny zmínky o minulých událostech i osobách, které by mohly lidem bránit v tom, aby s radostí přijali to, co ještě včera bylo nemyslitelné a nepředstavitelné. Orwell zřejmě věřil, že i v realitě strašidelné celospolečenské manipulace  bude velmi obtížné zbavit člověka intelektu a lidskosti. A tady je i odpověď pro Neila Clarka. Svou úvahu graduje směrem k závěrečné otázce právě z toho důvodu, že v jeho duši je stejně naivní naděje, jaká byla i v Orwellovi. Myslí si, že donutit lidi k doublethinku** je obtížné a vyžaduje to mnoho úsili. Spoléhá na to, že si lidé jeho článek přečtou a budou se pídit po nějaké odpovědi.

Není to dobrá zpráva, ale nebudou. Prostě a jednoduše se poddají reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu nejen odpovídají, ale i myslí tak, jak je žádáno.

Aspoň naprostá většina z nich…

z nás…

* 

Neil Clark, The Guardian. Jsem bezradný, vysvětlí mi to někdo? 

- https://nazorycz.cz/politika/neil-clark-the-guardian-jsem-bezradny-vysvetli-mi-to-nekdo/

Neil Clark, I'm confused, can anyone help me? 

- www.neilclark66.blogspot.cz/2014/04/im-confused-can-anyone-help-me.html

- https://rt.com/op-edge/west-leaders-ukraine-democracy-600/

* *

Viz Wikipedie: "Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit."