NOC SLUNOVRATU
19.12.2015 20:37ZDISLAVA PAVLŮSKOVÁ
První část
V dobách, kdy ještě celý svět pokrývaly lesy, byla uprostřed lesních temnot jedna vesnice. Byla maličká. Měla jen jednu náves a kolem ní hromadu dřevěných domků s doškovými střechami. Ve vesnici od nepaměti vládl mír a pořádek. Vedle vesničky bylo několik malých polí, kde lidé pěstovali pšenici. Nikdy zde nebylo slyšet ani slůvko hádky. Zosobněný klid a mír by určitě vypadaly jako toto místo.
I takové místo však mělo svou malinkou chybičku. Tou chybičkou byla desetiletá holčička s věčně odřenými koleny. Jmenovala se Katarína. Byla sirotek a na své rodiče už si vzpomínala jen stěží, protože zemřeli, když byla ještě malá. Žila v malém domku na konci vesnice, ale samota ji nijak netrápila. Čert, velký kocour černý jak samo peklo, ji věrně doprovázel na každém kroku. A také kolem sebe vždy měla skupinu vesnických dětí, o které se starala, když dospělí pracovali na poli. Malá věčně uplakaná Rozárka, neustále zamyšlený a zamračený Šimon, až k nesmělosti tichý Vojtěch i hlučná a veselá Magdaléna, ti všichni byli téměř stále s ní. Každý z nich měl své rodiče naživu a večer se k nim vracel, ale před Katarínou o tom nikdo z nich nemluvil. Věděli, že by ji to mrzelo. Celé dny společně trávili rozpustilými hrami a soutěžemi jako třeba kdo nejdříve doběhne na druhý konec vesnice, kdo vyleze nejrychleji na kmen staré třešně na návsi, kdo vyšplhá ze všech nejvýše… Asi byste si pomysleli, že vyhrával Šimon nebo Vojtěch, ale kupodivu pokaždé vyhrála Katarína. Šplhala a běhala skoro stejně hbitě a rychle jako veverka. Výhrou si vždy u Vojtěcha vysloužila obdiv, Magdalena s Rozárkou jí obvykle provolaly slávu, ale z Šimonovy strany přicházela závist. Ještě že Čert vždy přiběhl a lísal se jí kolem nohou, jako by jí chtěl také pogratulovat. A tak to šlo po celý rok stejně. Čas ospale plynul v bezpečné a nudné jednotvárnosti. Ale vše jednou skončí, že?
Na samém začátku jednoho horkého léta nad vesničkou neúprosně pálilo odpolední slunce. Kvůli dusnu by se vzduch dal pomalu krájet. Celá vesnice zela prázdnotou, každý, kdo nemusel být na poli, skrýval se před sluncem doma v chládku. Jen pod třešní na návsi bylo živo. Děti si trhaly temně rudé plody. „Mňam, mňam…“ mumlal Vojtěch s plnou pusou. „Tenhle rok jsou ty třešně tak dobré,“ libovala si Magdalena, „ a jakou mají sladkou šťávu!“ Zbytek dětí souhlasně zamručel. „Prosím, Šimone,“ ozvala se Rozárka, „ podal bys mi ještě nějaké třešně?“ „Ne!“ zněla nasupená odpověď a Šimon pokračoval v přetěžkém úkolu sníst co nejrychleji co největší množství třešní. „Ale já už na žádné třešně nedosáhnu!“ postěžovala si Rozárka. „Když nedosáhneš, nebudeš jíst!“ posmíval se Šimon. Rozárka se rozplakala. Mrzelo ji, že se k ní choval tak nepěkně. Vždyť ho přece hezky požádala. Zatahala ho za rukáv. Pořád doufala, že jí pomůže. Šimon ji však odstrčil tak prudce, až spadla na zem. „Nech ji být!“ ozval se hlas Kataríny z koruny stromu. „Nech ji být, nebo co? Moc tu nevykřikuj! Nic a nikoho nemáš! Jen toho pitomýho kocoura a polorozpadlou chajdu! Tebe se nikdy nikdo nezastane, vždyť ty nemáš ani rodiče.“ Šimon zasypal Katarínu urážkami a při těch slovech silně nakopl Čerta, který bloumal kolem a vyhlížel svou kamarádku. Děti zvážněly. Bylo vysloveno něco, co nikdo neměl říct. Katarína se spustila ze stromu a pomohla uplakané Rozárce ze země. Potom se bez hněvu otočila k Šimonovi a řekla s pohrdáním: „Jsi tak ubohý, ubližuješ slabým a urážíš ty, co tu už nejsou.“ Po těch slovech se otočila zády k vesnici a zamířila rovnou do lesa. Rozběhla se. Nechtěla, aby ostatní viděli její slzy. Vzpomínka na rodiče byla možná sladká, ale stále ještě bolela. Toužila najít si klidné místo, kde by mohla být sama.
„Kataríno, počkej! Dnes nemůžeš do lesa!“ Snažila se ji zastavit Magdalena.
„Nemůže? Vždyť ji znáte. Určitě se nám někde schová a bude trucovat až do večera!“ připomněl Vojtěch to, co už všichni tušili. „Ale dnes je slunovrat! Noc kdy mají démoni, duchové a přízraky plnou moc,“ přeříkávala naučené varování malá Rozárka. Šimon si uvědomil, že Kataríně hrozí nebezpečí. Cítil se mizerně. Pochopil, že se choval jako hlupák. Neprotestoval, když vyrazili směrem k lesu.
Katarína je viděla už zdaleka. Byla na kraji lesa a seděla na jedné z větví vysokého smrku. Bylo jí jasné, že bude muset jít mnohem hlouběji do lesa, pokud chce, aby jí dali na chvíli pokoj. Naposled pohlédla na vesnici a na své kamarády, pak slezla ze stromu a vydala se do lesního přítmí. S každým dalším krokem ubývalo světla. Nikde už neviděla ani náznak slunečního paprsku. Všude se rozprostřelo šero a tíživé dusno. Postupně umlklo i šumění stromů. Neslyšela ale ani žádný jiný zvuk ptáka nebo zvířete. Nastalo ticho. Pohlédla pod nohy a uviděla nepříjemně suchou temně zelenou trávu. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nebyl ani náznak pěšiny vinoucí se mezi stromy. „Takhle to tu přece nemá vypadat,“ říkala si v duchu, „přísahala bych, že cestička tu bývala. A taky víc světla. A zvířata.“ Něco tu nebylo v pořádku. Jedna část jejího já radila, aby odsud zmizela a vrátila se do vesnice. Druhá polovina ale nic takového udělat nechtěla. Zvědavost a touha po samotě ji pobízely jít dál. Vykročila…
„Nechoď dál! Proč nejsi doma dnešní noc? V teple u krbu bys byla v bezpečí,“ volaly na Katarínu veškerou mocí svého slabého hlasu lístky bezového keře. Osamělý kámen skrývající kapky vody v prohlubních na svém povrchu bědoval z úkrytu mezi trsy tmavé trávy: „Hloupoučká dívenka. Kéž by zůstala pěkně doma. Nic z toho, co se stane, by pak nemuselo být. Cožpak si neváží svého života? Cožpak neví, jaký je dnes den?“ Všechno přerušil mocný hlas z koruny stromu pokrytého mechem a trsy kapradí zachvívajícími se při každém proneseném slově: „Stejně nemůže zpátky, cesta z lesa se už uzavřela. Nezbývá jí než slavit společně s námi. Bude to pro ni naposledy.“ Dívka nic z toho podivného rozhovoru neslyšela. Pomalu postupovala do hloubi lesa. Nakonec se zastavila, protože se ocitla v naprosté tmě.
Vesničané sledovali vyděšeně les kolem vesnice. Ten se měnil doslova před očima. Okraj lesa byl prorostlý trnitými keři tak spletitými a hustými, že by mezi nimi nikdo neprošel. Keře zářily zdánlivě nevinně bílými květy mnohokvětých růží. Všude v jejich blízkosti se rozprostírala omamná medová vůně. „Tento rok je to děsivější než kdy dřív,“ řekla se slyšitelnou obavou v hlase Rozárčina matka a pohladila svou malou vyděšenou dcerku po hlavě. „Ano, je to mnohem horší než v předchozích letech, ale nebojte se. To křoví nám brání v cestě do lesa, ale taky nic nemůže vyjít z lesa ven! Je to jako by se nás snažily ty stromy a keře chránit. Nic se nám nestane, pokud budeme v noci všichni doma.“ Těmito slovy se je snažil povzbudit Magdalenin otec, dřevorubec, jehož znalostí o lese si všichni vážili, protože věděli, že les zná jako své boty. Popravdě ho tentokrát chování lesa znepokojovalo ještě víc než ostatní. Přísahal by, že čím víc se blížil slunovrat, tím častěji a víc les utichal. A proto si při práci uvědomoval, že v něm vedle zvuků lesa velmi často slyší i tajuplné hlasy, hrozivé šepoty a podivná chichotání. Nedalo se tedy s jistotou říci, zda se v lese nenachází někdo nebo něco se schopností trnitou hradbou projít. „Počkat,“ zvolala jedna z žen, „ kde je Katarína? A kde je ten její kocour?“ Všichni si vyměnili zmatené a vyděšené pohledy. „Kataríno, Čerte!“ zavolal silným hlasem Magdalenin otec. Po chvíli ucítil, že se mu něco otírá kolem nohou. „Čertíku!“ Magdalena vzala kocoura okamžitě do náruče. „Katarína je v lese,“ ozval se z chumlu dětí Šimon. „Kdeže je?“ zeptala se Rozárčina matka nedůvěřivě. „V lese,“ opakoval zarputile hoch. „ Je to moje chyba. Ublížil jsem jí a ona utekla do lesa. Chtěli jsme ji hledat, ale už se tu stihla objevit tahle trnitá hráz. Je mi to tak líto.“ Mezi lidmi to zahučelo. Začali se zmateně dohadovat mezi sebou. „Lítost jí nepomůže chlapče,“ řekl zasmušile dřevorubec.
„Nic už jí nepomůže.“
Epilog
" Kult stromů je široce rozšířený mezi všemi indoevropskými národy. Většinou se jednalo o stromy staré, vykotlané nebo zvláštních tvarů. Ke stromům se nosí oběti, přednášejí modlitby a připisuje se jim léčivá moc. Nejposvátnějším stromem byl dub zasvěcený Perunovi, který vynikal silou, mohutností a tvrdostí dřeva. Osika, vrba a černý bez byly spojovány s démonickými silami, ale zároveň i s ochranou proti nim… "
in SLOVANSKÉ POHANSTVÍ DNES (Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce), Jiří Atweri
Autorem příběhu je Zdislava Pavlůsková, více informací o ní najdete na následujících stránkách:
https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2014_47_prosinec.pdf
https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2015_50_cerven.pdf
https://kamil-tom.webnode.cz/products/a2015-dalsi-uspech-nasi-zakyne-v-literarni-soutezi/
https://kamil-tom.webnode.cz/products/zdiska-a-drakkar/
.
