O ČEM JE PINOCHET ANEB FRAMING

10.10.2010 21:28

O čem je Pinochet aneb Framing

Slovem v titulku označujeme strategické „rámování argumentace“, které pak určuje celkový smysl a váhu jednotlivých argumentů ve veřejné diskusi.

Malý příklad. Televizní moderátor se třeba ptá: Vy protestujete proti jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva, protože „má smířlivá slova“ pro Pinocheta, ale protestovali byste, kdyby měl „smířlivá slova“ pro Che Guevaru? Všimněme si, jak toto zarámování falšuje celou diskusi, škrtá její obsah.

Pinochet v CHILE totiž neměl proti sobě Che Guevaru, který vyzýval k ozbrojenému odboji proti násilným a nedemokratickým vládám v BOLÍVII nebo jinde v Latinské Americe. Che Guevara měl proti sobě diktátory, jako byl řekněme Alfredo Stroessner v Paraguayi, jeho boj patří do kontextu práva na ozbrojený odboj proti diktatuře, do kontextu kauzy bratří Mašínů. 

Diskuse o Pinochetovi ale musí být zarámována zcela jinak. Ten neměl proti sobě odbojáře, ale demokraticky zvoleného prezidenta, sociálního demokrata Salvadora Allendeho, který nijak neporušil ústavu ani práva občanů. Snažil se jen rozšířit sociální obsah občanství v Chile, nastolit větší rovnost občanů. Vzpomínám si na jeho projev v parlamentu při návštěvě Itálie, je stále dostupný na youtube. Řekl tehdy, že Chile je chudý stát, ale liší se od všech ostatních v Latinské Americe tím, že byl vždy demokratický, že v něm nikdy nebyl žádný vojenský převrat. Ten pak ale přišel, poprvé v chilských dějinách. Když zarámujeme diskusi takto „demokraticky zvolený prezident – vojenský převrat“, smířlivá slova pro Pinocheta mají zcela jiný význam, než když je diskuse rámována „Pinochet–Che Guevara“. Jde v ní o právo zvrátit vojensky demokratickou vládu, pokud porušuje „objektivní morální řád“ (– pojem, který rád hájí Jochův Občanský institut). 

Jsou zájmy soukromých firem „objektivní morální řád“, který dává jejich obráncům právo převrátit demokraticky zvolenou vládu, v jejímž programu je znárodnění amerických měďařských společností? 

Je třeba být pozorný k rámování diskusí ve veřejném prostoru, protože tato vláda je vládou „škrtů“ v nejobecnějším smyslu, chce škrtnout společnost a nahradit ji společenstvím vlastníků. Stále častěji bude třeba volit mezi Allendem a Pinochetem, i když se nám bude tvrdit, že volíme mezi totalitarismem a svobodou.

 (21.08.2010 - Václav Bělohradský - Publicistika - str. 06)

 

Přes respekt, jaký chovám k autorovi tohoto článku, mám stále silnější pocit, že jeho představa o diskusi ve veřejném prostoru je příliš naivní. Já aspoň tedy nemám pocit, že rozbití sociálního státu a nahrazení společnosti  jakýmsi souhrnem vlastníků by bylo otázkou nějaké celospolečenské diskuse. Proces probíhá řízeně už delší čas a žádná diskuse na to téma neprobíhá. Ideové koncepty, které slouží k rozbití sociálního státu a posledních zbytků srozumitelných a většinově respektovaných morálních zásad, nejen vedou nekompromisně vítězné tažení sdělovacími prostředky, ale stejně jednoduše a rychle procházejí parlamentem a jsou přetavovány v zákonnou normu.  Často jde o koncepty, jejichž nesmyslnost si je možné uvědomit na první pohled a jejichž uskutečnění nepříznivě ovlivňuje kvalitu současné i budoucí existence každého člověka v naší zemi. Přesto nikdo účinně nebrání jejich zákonné „materializaci a realizaci“:

 

Výnosem daní lze sanovat ztráty v bankách a průmyslu, aniž by byl ohrožen současný systém zdravotního a důchodového zabezpeční.

(Velmi populární myšlenka velkého „K“ ve funkci předsedy vlády.Jak je dnes odporné „starostlivé“ pokyvování politických hlav nad tím, že pro jimi samotnými  uměle vyvolaný nedostatek prostředků je nutné zásadně změnit např. důchodový systém.)

 

Progresivní zdanění bude zrušeno, protože rovná daň znamená vyšší příjmy do státního rozpočtu.

(Přestože bylo všem předem jasné, že jde o matematický nesmysl, bylo uzákoněno a nesmyslnost tvrzení se docela nákladně ověřila v praxi.)

 

Snížení úrovně daňového zatížení podnikatelských subjektů v naší zemi, bude mít pozitivní dopad na zvýšení počtu pracovních míst v soukromém sektoru. 

(Je ale třeba dodat,že to znamená, že většina zisků soukromých firem tak skončí v zahraničí a „doma“ vytvořený zisk je vyveden mimo naši zemi. Jak to dopadne se zemí, ve které takový stav trvá více let, je zřejmé z historie  .)

 

Hospodářská krize je způsobena nehospodárným rozhazováním státních prostředků v Řecku. A proto u nás podobným problémům předejdeme pomocí škrtů ve ve výdajové sféře státního rozpočtu...

(S Řeckem krize u nás nijak nesouvisí. Pro nás jsou a  budou rozhodující poměry v Německu. Navíc je velmi riskantní omezovat množství hotových peněz mezi „obyčejnými“ lidmi v okamžiku překonávání krize.)

 

 Placení školného je základem toho, aby si lidé více vážili vzdělání.

(Autor této teze, asi nikdy neučil na soukromé škole. Ale i bez takové zkušenosti je jasné, že jde o krok směrem zpátky a to o víc než o půl století.)

 

Kdo je alespoň elementárně zodpovědný, spoří si na stáří, a to nejméně tisícovku každý měsíc.

(To je krásný apel na zodpovědnost lidí. Oznamovat něco takového lidem, kteří podstatnou část svého života poctivě odváděli polovinu svého měsíčního příjmu jako sociální pojistné v domnění, že pro příjemce jejich peněz -  stát z toho do budoucna vyplývá závazek alespoň část odvedených peněz vrátit, je jednoduše naprosto nestravitelná nechutnost.)

 

Není žádný důvod pro to, aby zdravotní péče byla  bezplatná.

(Nepravda od prvního do posledního písmene. Každý člověk v naší zemi je povinen platit si zdravotní pojištění, nečinit tak, znamená páchat kriminální čin.)

 

Jednotné školství je nefunkční pozůstatek naší totalitní minulosti. Úroveň vzdělávacího systému se výrazně zvýší, pokud budou pravomoci vytvářet základní školní dokumenty přeneseny na lokální úroveň.

(Výsledkem je chaos na školách a především ztráta jakékoliv smysluplné provázanosti mezi jednotlivými školami a stupni škol. Výrazně negativní je také dopad na výsledky našeho školství v evropských nebo celosvětových srovnávacích studiích.)

 

Docela by mě zajímalo, jestli je někdo schopen s  nositeli a realizátory uvedených ideových konceptů komunikovat nějakým alespoň relativně klidným a slušným způsobem. Já osobně bych to nedokázal. Ale můj subjektivní pocit odporu, hnusu a opovržení tady nehraje žádnou roli. Proléti nikdy nikoho nezajímali.

 Pokud pracovali a množili se, byla jejich ostatní činnost. bezvýznamná. Byli ponecháni sami sobě jako dobytek žijící volně na argentinských pláních, a tak se uchýlili k životnímu stylu, který se jim jevil jakopřirozený, po vzoru prapředkù. Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, procházeli krátkým obdobím rozkvětu, krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti. Jejich duševní obzor byl omezen těžkou fyzickou prací, starostí o domácnost a o děti, drobnými spory se sousedy, filmy, fotbalem, pivem a nade všechno kartami. Vyžadovalo se od nich jen primitivní vlastenectví, na které bylo možné apelovat, kdykoli bylo zapotřebí prodloužit pracovní dobu nebo snížit příděly. A i když začali být nespokojení, což se stávalo, jejich nespokojenost stejně nikam nevedla, protože neměli celkovou ideu a dovedli se soustředit jen na jednotlivé drobné nesnáze. Větší zlo stále unikalo jejich pozornosti. 

V jedné drobnosti Orwel možná neodhadl budoucnost úplně přesně. Mohlo by totiž dojít k tomu, že proléti nebudou všichni hloupí, nevzdělaní a pasivní. Ale I kdyby někdo z prolétů byl schopen lži v projevech a prohlášeních politiků dešifrovat, i kdyby někdo byl schopen rétorické triky a falešnost jejich účelově vybraných argumentů prohlédnout, třeba tak, jak to svým článkem činí Václav Bělohradský, stejně by to na chodu systému absolutně nic nezměnilo. V tom se Orwell nemýlí.

 

 

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .