OSMDESÁTKY SE VRÁTILY

19.06.2010 20:16

 

 

Tak  to jsem si zas jednou četl hudební časopis.

Tentokrát to byl Rock a Pop.

No, už to tak někdy dělám, jsem totiž zvědavej.

A tak čtu.

Někdy jsou v takovejch časopisech zajímavý věci.

Tak třeba tentokrát mě napadla jedna věc. Totiž jde mi o to, jestli takový časopis, který má reputaci objektivního a po stránce autorské a recenzentské zřejmě nejkvalitnějšího a nejspolehlivějšího hudebního časopisu/média v naší zemi, nějakým způsobem dlouhodoběji reflektuje to, co na jeho stránkách bylo napsáno. Bylo by to totiž docela zajímavé (možná i záhodné), neboť v recenzích i článcích se často objevují soudy a předpovědi týkající se stavu, případně vývoje hudebních žánrů, nebo dokonce celé „popkultury“. Co takhle podívat se do některého ze starších čísel a mrknout na ta hodnocení a soudy s odstupem, tzn. na jedné straně bez emocí způsobených tím, že na stránce s recenzemi někdo velice aktuálně plive na mé oblíbené album, ale na druhé straně s možností podívat se na to, zda se redaktor vybavený invencí, rozumem, vzděláním, zkušenostmi, slovníky, internetem... vyjádřil erudovaně, případně zda se alespoň v některém ze svých soudů trefil do černého...

 

„Jednou to přijít muselo, a dokonce se to dalo zhruba vypočítat. Když módní vlna dosáhne svého vrcholu, přijde protitlak, znechucení. Ten trvá v populární hudbě tak pět až deset let. Pak je odpuštěno, nová mladá generace si vybírá z toho, co předtím neslyšela a starší odpouštějí, ba dokonce se dívají s jistým sentimentem i na skladby, které předtím nenáviděli, protože byly ze své podstaty protivné jak činže nebo úplně ohrané.  To ostatně ukazuje i tabulka, která vychází z několika rozhlasových výzkumů pořádaných  v roce 1999. Ještě před pěti nebo šesti roky by se jí čtenáři nevěřícně posmívali, zvláště u nás, kde byla hudba osmdesátých let spojena s bolševickou kulturní tupostí diskoték v kulturácích s umakartovými stoly. Věčný boj protikladů rozhodl jinak. Teď ustupují zase do pozadí masového zájmu Mišíci, Mňágy a Hlasové, aby uvolnili místo hvězdičkám minulosti. Ne všechno se vrátilo. Nová vlna skoro totálně vyhynula. Kdo by ostatně věřil čtyřicetiletému Rottenovi? A kapelám, které na krátký čas vylezly z hospod, aby se do nich zase vrátily. Většinou ke své spokojenosti.

Z nového romantismu přečilo a nové slávy se dočkalo jen pár kapel, spíš z té podbízivější větve. Třeba Duran Duran. To lépe se vedlo na ně navazujícímu elektronicému syntezátorovému popu německé provenience – kapely Alphaville, Fancy, Bad Boys Blue či Modern Talking doslova vstaly z mrtvých. Zlé jazyky tvrdí, že na jejich návratu však nemá vliv vkus posluchačů, nýbrž ekonomická strategie BMG a tehdejšího PolyGramu, které vykopáním starých produktů zkoušely překlenout chudou nabídku současné produkce omeznou na záplavu teenagerských hvězdiček. Pravda bude samozřejmě někde uprostřed, trend se spojil s obchodními zájmy. Metal totálně shnil a kromě pár skalních příznivců po něm zatím ani pes neštěkne. Disco sice zaniklo na začátku osmdesátých let, ale jako hi-nrg nebo první vlna nové taneční hudby pokračovalo vzápětí dál. Avantgarda zůstala avantgardou – na koncerty Eliotta Sharpa nebo Jima Thirlwella chodí stené množství lidí jako kdysi. 

Sečteno a podtrženo, revival osmdesátých let jako celek je vlastně jen velmi neurčitým návratem k tehdejšímu středněproudému světu, k tehdejší žebříčkové kultuře. K povrchním hitmakerům typu Dietera Bohlena nebo k výrazným interpretačním osobnostem, jako jsou Eurythmics. Pokud jde o opravdové revivaly, které vracejí určitý konkrétní směr, pak dnes prožíváme mnohem konkrétnější revival jumpu a mamba. K masovému  publiku se tedy nevrací Kocáb s Pražským výběrem, nevrací se Jasná páka/Hudba Praha, ba ani stovky už zapomínaných novovlnných kapel, ale to, v čem dnešní třicátníci dospívali na diskotékách místní organizace SSM. Třeba Michal David. To, co kritika tehdy považovala za největší šunt.

Všechny návraty jsou otázkou módy, nikoli kvality. Jedním z hlavních určujícících prvků revivalů je nostalgie. Člověk zatízený stresy z nelítostné každodenní existence se vrací alespoň ve vzpomínkách do doby, kdy pro něj jako teenagera nebo studenta bylo všechno jednodušší. Sentiment (v dobrém slova smyslu) otupí všechny hrany . Když lidé chtějí znovu volit komouše, proč bychom měli čekat, že nechtějí, aby se vrátili Berlin, C.C. Catch, Opus, Baltimora, Rick Astley, Sandra, Buck Fiz nebo Shorts. Když ne rovnou na pódia, tak aspoň do rádií nebo na pulty obchodů s deskami.  Od roku 1996 je najdete všude.

  

A že revival osmdesátých let oslovuje i ty, kdo tehdy ještě nebyli na světě? I to je prosté. Patnáctiletý posluchač je velmi nezkušený, každá hudba je pro něj nová, všechny žánry jsou zhruba na stejné startovní čáře. The Beatles i Phats and Small. A jestliže ze všech stran slyší písničky z osmdesátých let, bere je za své. Jo, tak to v pop kultuře chodí. Možná, že už za pět let nás čeká revival devadesátek. 

 

No, docelá rád bych věděl, kdo to napsal. Protože v časopise samotném u zmíněného článku žáné jméno ani šifra uvedená není (jedině snad 28 Rock a Pop březen2000). S ohledem na to, jak podivně je v článku popisováno  a vysvětlováno to, co souvisí s reáliemi a realitou totality, mám pocit, jako by to byl někdo hodně mladý. Každý, kdo zažil předchozí režim, rozumí tehdejšímu „rozdvojení“ kultury na režimní a „tu druhou“ a  v důsledku toho také ví, že zbožštění např. Mišíka, Pražského výběru a celé řady dalších souviselo kromě jiného také s tím, že přestavovali objektivní kvalitu uprostřed záplavy režimem objednaných kolovrátků. Vyvozovat jakékoliv závěry z toho, že jmenovaní po převratu a otevření hranic nedovedli své postavení z doby totality odpovídajícím způsobem převést na dostatečně vysoké prodeje desek v devadesátých letech je podle mě nesmysl. Tím spíš pak tvrdit, že k tomu došlo z toho důvodu, že většina Čechů obrátila svou pozornost na Michala Davida a spol.

 

O dalších ve článku uvedených generalizujících soudech a věštbách pak nevím, co si mám myslet. Kdo by ostatně věřil čtyřicetiletému Rottenovi. Punk je mrtev, metal vyhnil a nikoho už nezajímá a koncertní podia a vysílací časy ovládli Eurythmics, Alphaville, Fancy, Bad Boys Blue a Modern Talking.... Žil ten člověk na stejné planetě jako já??? Je možné, že bych si koncertních šňůr zmíněných skupin nevšiml??? Je možné, že bych si neuvědomil, že Berlin, C.C. Catch, Opus, Baltimora, Rick Astley, Sandra, Buck Fiz nebo Shorts zní ve vysílání radií v každodenních (Pane Bože, ne!) rotacích??? No dobrá, tak jsem ten čas od roku 2000 nejspíš prospal, ale co s těmi ostatními babskými věštbami. Punk není mrtev v žádném případě, bez ohledu na to, že reunion Sex Pistols se nepovedl. Metal se také těší dobré kondici a přes mystifikační žvásty major labels o tom, jak kopírování zabíjí hudbu, vznikají nově desíty vydavatelství zaměřených čistě jen na hard rock a metal. Festivaly prošpikovaná letní Evropa bude teď nejmíň dva měsíce celá kovová.... Věštba tedy ani tady nevyšla. No, třeba bych jí lépe porozuměl, kdybych věděl o tom, na základě čeho se věštilo. Tady by totiž mohl být ten problém. Připadá mi totiž zvláštní, že v jedné věci je ten článek vlastně docela přesný. Major labels  totiž na konci první poloviny devadesátých let opravdu byly poměrně bezradné. Došlo totiž k procitnutí, při kterém si jejich bossové uvědomili, že grunge bylo možno jednorázově velmi úspěšně prodat, jeho potenciál se však rychle vyčerpal a není ho možné úspěšně prodávat dál. Jednou z možností, jak řešit situaci byl v článku zmíněný pokus zahojit se na něčem, co ještě o pět let dříve mohlo být prodejní jistotou, a tak se euro a synth pop znovu objevily v obchodech, ovšem vykopávky ulehly na pulty a zůstaly tam ležet (a jestli neshnily možná tam leží dodnes). Takže bossové museli hledat další cesty, jak nadále rozmnožovat své penízky, nebyl to pro ně zas až takový problém. Tihle lidé(?) mají vždy víc želízek v ohni, ale to už bych odbíhal....

Pořád mám ale zásadní výhradu k tomu, zda byl článek vzhledem ke čtenářům poctivý. Autor se totiž přes zaštiťování se objektivně působícími zákony vývoje „popkultury“, přes odkaz na rozhlasové výzkumy z roku 1999,  přes argumentování sociologií a také nezkušeností posluchačsky nevinné mládeže nezabývá změnami hudby, hudebních žánrů a vkusu. Jde o článek, který mnohem více vypovídá o jednom z prodejních záměrů major labels, a vzniká tak otázka, zda ukazuje svět takový jaký je, nebo takový, jaký by ho major labels chtěly mít:

Co na tom, že vše zde zmíněné bylo již jednou změřeno, zhodnoceno a zváženo jako strašné a slyšet to znovu citlivějším jedincům působí bolest. Stres z nelítostné každodenní existence, sentiment a nostalgie, případně tvé mládí  zcela rehabilituje možnost začít znovu právě tady...

– a článek pak pokračuje 8(!) dalšími stránkami textu....

 

 2 odborně historické připomínky:

- Zábava spojená s bolševickou kulturní tupostí diskoték v kulturácích s umakartovými stoly nemusela být v reálu úplně debilní, protože pokud byl ten, kdo pouštěl desky, alespoň trochu soudný, tak celebrita DavidKroky (a další zhovadilosti) na řadu vůbec nepřišla. Naopak, zcela běžné bylo slyšet právě na takovém místě Sweet, Slade, ACDC, Joan Jett, Styx, Pink Floyd .... a spoustu jiných, které bych jinak poznal podstatně později nebo taky vůbec.

- přestože vím, že ty výrazy mohou být použity synonymně,  trochu strašidelně na mě působí i věta, ve které je Johny Rotten označen ne jako představitel punku, ale jako součást nové vlny. Číst to bylo to pro mě takové,  jako by na mě dýchla „nová vlna se starým obsahem“. Taky to ale může být jen paranoia způsobená tím, že jsem z Hořic.

Ano, z pssst Těch Hořic....

Prev: ROZHOVOR S IANEM BANKSEM   Next: WINSTONŮV SVĚT aneb KOPÍROVÁNÍ ZABÍJÍ HUDBUr
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .