PIKTOGRAMY NA KODAŇSKÉM NÁDRAŽÍ

18.08.2010 21:02

 

Vůbec nepochybuju o tom, že i vám se přesně tohle taky někdy někde stalo.

Vlak mě vyplivl na kodaňském nádraží, kde jsem chtěl přestoupit na další spoj, ale ouha – nešlo to. Pohledem na hodinky jsem zjistil, že můj plánovaný spoj jede až za dvě hodiny. A jako by těch nesnází nebylo málo, zhruba po hodině čekání jsem si uvědomil, že mé vnitřnosti se dožadují svých práv a budou mě všemi prostředky nutit, abych se pokud možno rychle odebral na ONU místnost, kde i císařové a králové tráví čas raději sami. Přestal jsem se tedy hrabat v hromadách paperbacků a na pár korun zlevněných dvd a statečně jsem vyrazil hledat toalety. Na kodaňském hlavním nádru jsem byl vlastně poprvé v životě a kde toalety jsou, tak o tom jsem samozřejmě neměl ani ponětí. Nezbylo, než vykonat okružní průzkumnou cestu kolem celé nádražní haly a doufat, že je při tamějším dobrém osvětlení nemohu minout.

Postupoval jsem poměrně pomalu a ostražitě a rozhlížel jsem se pozorně kolem sebe. Hledal jsem ony důvěrně známé a  v rámci Evropy mezinárodně srozumitelné nápisy nebo alespoň jim odpovídající symboly. Ukázalo se, že mi zrak ještě poměrně dobře slouží. Už při druhém nebo třetím okruhu jsem si uvědomil, že nad jedněmi nezavřenými dveřmi září ten v dané chvíli velmi vítaný nápis TOILETS doprovázený třemi dalšími obecně známými piktogramy. 

 

Oddechl jsem si, nahmatal v kapse pár děravých i neděravých dánských drobných a vydal se k oněm dveřím. Prošel jsem zřejmě trvale otevřenými dveřmi a vstoupil do menší místnosti. Místnost byla vlastně jakousi předsíní, v jejíchž stěnách se nacházely další tentokráte již zavřené dveře. Zamířil jsem k jedněm z nich. S nadějí, že se tím mé vylučovací potíže už brzy vyřeší, jsem položil ruku na kliku. Vtom jsem však z levé strany zaznamenal jakýsi pohyb. Dveře toalety nešly otevřít! Mezi mnou a dveřmi stála obtloustlá postarší žena . Zvedla ke mně své oči, usmála se a zašvitořila:

“What kind of  assistance will you need?“

Prvních pár okamžiků jsem jen lapal po dechu. Po několik následujících mlčením naplněných vteřin pravděpodobně hrozilo, že dalšímu  zvětšování objemu mých vypoulených očí mohou zabránit už jen skla mých brýlí.

V hlavě mi do spánků bušila šílená otázka – bože, ty Dánové, proč by mi ta paní měla právě tady s něčím pomáhat ? Má představivost již v té chvíli zběsile pracovala a já viděl, jak na mě obtloustlá pracovnice útočí svým mohutným poprsím  a sápe se silnýma rukama.

Ještě před pár lety bych se jí zřejmě bleskurychle vytrhl a chladnokrevně zdrhl, na školních atletických závodech jsem totiž obvykle patříval mezi velmi rychlé běžce. Ale léta přibývají a mně se dnes nedostává ani rychlosti ani chladnokrevnosti. A tak jsem nadále setrvával v její těsné blízkosti a očním kontaktu. Žena využila mého lapání po dechu a z něho plynoucího mlčení. Pronesla další větu:

“ It costs fifteen krones.“

Začal jsem panikařit. V duchu jsem řval: „Paní, já od vás nic nechci!“ V reálu však všechno směřovalo k naplnění oné strašlivé asistenční transakce. Mé mlčení se stalo neúnosným. Kapituloval jsem. Vytáhl jsem z kapsy hrst dvacetikorun:

„Here you are...“

Když uviděla dvacetikoruny v mé dlani, znovu se usmála. Nepochopil jsem, jak k tomu došlo, ale ten její nový úsměv znamenal, že celá situace ztratila na své bizarní hrozivosti. Když ode mne odstoupila na větší vzdálenost, přestal jsem si připadat ohrožen její verbální a pohybovou aktivitou. Opět jsem popadl dech a začal jsem vidět a hlavně reagovat normálnějším způsobem.  Naposled se ke mně obrátila a rozloučila se se mnou těmito slovy:

„Oh yeah, you are not a handicapped person! So you have to go to the left side of the hall. There are standard toilets and they are free.“ 

„Thank you for your help.“

Odpověděl jsem zdvořile, ale stejně jsem byl po přestálé hrůze skálopevně přesvědčen, že bych právě od ní žádnou pomoc ani asistenci rozhodně nechtěl. 

Prev: SOFIE - 11.6. 2009
Next: DÁNSKÉ POCITY

 

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .