PRO TOHO, "KDO ZNÁ A VÍ..."

10.12.2011 23:20

 

         "Jsi jediná, kdo zná a ví.
                 Jsi mé nejkrásnější tajemství."


Byl poslední celý červnový týden roku 1978. Čas vyměřený mému prváku na gymplu zvolna odkapával své poslední dny a hodiny. Skoro každej z nás už myslel na prázdniny. Já ne. Mohla za to ona, jo Yvon. Nemohl jsem kvůli ní jíst, nemohl jsem kvůli ní spát. Neustále jsem na to musel myslet. Měl jsem ji rád, dokonce moc rád, ale erotiky v tom nebylo ani za mák. Znali jsme se dobře od první třídy a těch několik záblesků vzpomínek na počátky našeho přátelství, které začalo v ještě elementárnější instituci než je první třída základní školy, aspoň z mé strany spolehlivě bránilo tomu, abych to zbabral čímkoliv, co by vedlo jiným než platonickým směrem. Důvod mé nespavosti byl jinde. Yvon měla příbuzné v Hamburku. A tihle příbuzní ji a její rodinu každý červen navštěvovali. Ten červen 1978 nebyl výjimkou. Návštěva přijela i tenkrát a stejně jako jindy mezi dárky pro Yvon samozřejmě nechyběl balík magnetofonových kazet. A to mi nedalo spát. Věděl jsem, že mi je Yvon stejně půjčí, protože byla milá a srdce měla tak krásné a dobré, jak si to dnes nedovedem snad ani představit. Ale šlo o čas. Nemohl jsem se dočkat, a tak jsem prudil, jak nějaký hodně neodbytný pes loudící kostku cukru. Jednou ráno konečně přišla a usmívala se tak, že jsem hned pochopil, že dnes už nemusím ani loudit ani žebrat. Ten den do prvního dne prázdnin scházelo jen o něco víc než pár večerních lemtání piva. Profesorstvo mělo za sebou i poradu, a tak vyučování kromě pár zoufalců nebral nikdo moc vážně. Ani Yvon. Otevřela svůj školní bágl a žádný učebnice v něm nebyly, jen deset magnetofonových kazet. Dal jsem jí pusu a svou stravenku do jídelny, neboť ten den by mi jídlo stejně bylo k ničemu a pak děkoval a děkoval.... Okamžitě po posledním zazvonění toho dne jsem se všemi těmi kazetami v igelitce upaloval domů, až mi za patami hořelo. Vyběhl jsem do našeho patra, botasky zakopl k zábradlí a vrazil do bytu. Ještě nikdo nebyl doma. Sláva. Rodičům jsem bez ptaní sebral jejich černou unitra chloubu a uložil jsem se ve svém pokoji. Kazety jsem si rozložil po stole. Ó vy pomalá veličenstva, tak která? Která moje první budete? Kromě jmen Pink Floyd a Genesis jsem nic z těch názvů na kazetách neznal. Mou pozornost upoutala kazeta, která evidentně po cestě nebo možná ještě dřív utrpěla nějakou nehodu. Chyběl totiž papírový přelep a kazetě bylo vidět do střev. Můj smysl pro čest a spravedlnost okamžitě zapracoval. Nemůžu ji nechat válet se na stole nahou, to nejde. Bylo rozhodnuto, ještě propojit unitru do mé Tesly Sonet B3 - ANP212 a mohlo se začít s poslechem, just push play...





Nejdříve se ozval tichý šramot, pak kroky, pak táhlý hluboký zvuk pootevírající se hradní brány. Pak chvíle ticha dlouhá asi jako mírně hluboký nádech, nakonec minnesengr rozezněl struny svého nástroje a začíná vyprávět svůj příběh. 
 

"THE GUARDS ARE WATCHING DAY AND NIGHT..."

Stráž během noci stejně do hradu nikoho nepustí, a tak musím přečkat do rána ve výklenku vedle brány. Není tam zrovna teplo ani sucho a to nepřívětivé prázdné místo připomíná spíš vězeňskou celu, ale určitě je to lepší než strávit čas do rozednění venku v dešti.

"DAYLIGHT, BACK TO DAYLIGHT, SEE THE SUN BREAK THROUGH THE TREES..."

Hlavně ať už co nejrychleji přijde denní světlo, hlavně ať už můžu spolu s dalšími poutníky zabušit na bránu a vejít dovnitř. Bude to jako na jiných hradech. Zazpívám pár písní, předvedu pár pouťových triků a přidám nějaké hry s magií a zas bude na něco teplého do žaludku. A když budu mít štěstí, třeba si mých příběhů povšimne i hradní pán a najde se cesta, jak strávit v bezpečí hradu víc času a najít zase domov. Konečně stráž reaguje na rány kruhového klepadla a s halasem a otvírá bránu.

"HA-HA-HA! WELCOME TO MY CATACOMB, THIS IS BREW, TRY IT, IT IS NEW..."

Vítejte na prvním nádvoří, vítejte v našich uličkách a katakombách... čekáme na vás, uvaříme si něco k snědku, i kdyby to měla být krysa nebo netopýr a popijeme dobrou medovinu. Dobře se budem mít. Je sice rok 1358 a válka trvá už tak dlouho, ale pro tuto chvíli jsme v bezpečí. A proč se rozezněly zvony? Oznamují příjezd hradního pána. Všichni se hrnou k bráně přivítat svého pána a ochránce. Vévoda přijíždí se svou družinou v plné zbroji a spolu s ním i jeho doprovod. 

"JEANNE STILL REMAINS IN MY MEMORY. I WISH SHE WERE WITH ME. I NEED HER..."

Jsem ztracen. Kdo je ta dívka v drahých šatech? Její krása mě uchvátila. Kéž bych mohl být s ní. Kéž bych s ní mohl aspoň promluvit, i kdyby to mělo být jen jedenkrát... Nedokážu se zbavit jejího obrazu ve své mysli. Sám nejsem schopen pochopit ani vysvětlit proč, ale jedno je mi jasné, musím se s ní setkat. Potřebuju ji.

Mechanika unitry zachroptěla a zdechla / konec první strany. Obracím hned.
 

"I´M COMING DOWN AND WHO´S THAT SMART CHICK OVER THERE... OLD FASHIONED CLOTHES TO WEAR..."

Z kostela zní zvuk varhan a zpěv. Začíná bohoslužba. Zajdu tam a pomodlím se za to, aby mi ten nahoře trochu napomohl k tomu, abych se s ní setkal. Na modlení moc nejsem, ale člověk nikdy neví. Klečím v lavici v příšeří boční lodi kostela, modlím se a naslouchám opakovaným kaskádám varhanních tónů. Co má tohle znamenat, co se to děje? Ona přichází, je tu sama! Poznávám ji podle jejího starobylého pláště!

"MY NAME IS JEANNE ... LET ME TELL YOU MY STORY..."

Poklekla vedle mne! „Kdo jsi?“ šeptám. Neotočila se a její hlava zůstala skryta v kapuci jejího pláště, ale odpověděla mi. „Jsem Jeanne. Když mě necháš, povím ti svůj příběh. Můj otec je pánem zdejšího kraje. Je to drsný a krutý válečník, který vládne tomuto kraji železnou rukou. Nutně potřebuje spojence a rozhodl se provdat mne za syna svého přítele a spolubojovníka. Ale on není má dobrovolná volba. Stejně jako jeho otec i on má na rukou krev.“  

"SOMEHOW WE MUST STAY TOGETHER. LIFELONG FRIEND..."

Pomohu jí a zachráním ji. Ukryjeme se v kraji, kam vévodova moc nedosáhne. Snad se už nebudeme muset nikdy odloučit, snad už navěky zůstanem spolu, snad se naše láska, za kterou jsem se modlil, stane skutečnou a potrvá navěky.

"LOVE LIKE OURS WILL LAST FOREVER..."


Mechanika unitry znovu zachroptěla a zdechla /konec druhé strany. Obracím znovu na začátek. 
 


Je jasné, že od takového příběhu se nedalo odejít. Kazetu jsem obracel dokola a s každým novým poslechem jsem v duchu znovu a znovu děkoval Yvon. Album jsem slyšel snad desetkrát jen to první odpoledne. Hudba byla natolik zvláštní a odlišná od všeho, co jsem dosud slyšel, že nemohla omrzet. Dychtivě jsem coby jeden ze studentů, kteří měli po i prvním roce na našem ústavu angličtinu opravdu rádi, chytal na ucho někdy celé věty a někdy jen jejich části. Příběh mi už po třetím poslechu dával jasně logický smysl a já si ho zamiloval. Postupně jsem přidával další a další odposlechnuté věty a všechno do sebe víceméně zapadalo. A tehdy jsem v opojení, které možná v dnešní zpovykané mp3 době není zase až tak snadno pochopitelné, svatosvatě přísahal, že až zjistím, co to na té kazetě je, začnu alba té skupiny shánět a nepřestanu, dokud je nebudu mít všechna. Svůj tehdy sám sobě složený slib jsem si během následujících třiceti let splnil. Nejen to, vyměnil jsem si řadu dopisů s lidmi, kteří měli ke skupině blízko a kteří jsou opakovaně na přebalech jednotlivých alb zmiňováni jako nejvěrnější. Hledání alb skupiny Eloy, která mě svým albem Power and the Passion v tom červnu roku 1978 tak okouzlila, dalo pozitivní náplň velké části mého života. Vůbec nevadilo, že jsem album poslouchal v obráceném pořadí stran, vůbec nevadilo, že jsem si na základě špatného pořadí skladeb a zkratkovitého porozumění textu zcela přetvořil celý příběh. Na ničem z toho nezáleželo. 

Vděčil jsem Yvon za mnoho dobrého a měl jsem jí za to poděkovat. Chtěl jsem to udělat, ale protože jsem měl pocit, že času je dost, že jednou k tomu bude ještě lepší příležitost, neudělal jsem to. Byla to chyba. Zemřela cizím zaviněním a všichni, kteří ji znali, se s tou skutečností dlouho nemohli smířit. Možná se s tím nesmíříme nikdy. A já už navždy budu poslouchat Power and the Passion s obráceným pořadím stran a s neskonalým nadšením pro minnesang tak, jak jsem ho poslouchal ten den, kdy mi ve svém školním batohu Yvon přinesla igelitovou tašku plnou kazet.
 
Prev: REALLY! REEL TO REEL TAPES ARE THE BEST!
Next: WHAT BEAST? LEPPARD!!!
***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .

 

 

 

Calendar Widget by CalendarLabs


 

         
             
             
         
Current time in Prague