REALLY! REEL TO REEL TAPES ARE THE BEST!

26.11.2011 23:16

 

 

Měl jsem od roku 1972 první tuzemský stereo magič Tesla B43A. Byl jsem na něj patřičně pyšný, kamarádi končili u Sonetů a béčtyřek. Emgeton jsem na svého mazlíka samozřejmě nepustil, to by už musela být nějaká hodně přítulná a krasavice, abych stroj zaprodal… Dodnes si vybavuju, s jakou radostí jsem si do pardubické prodejny ve Smilovce chodil jednou za měsíc pro Agfa PE46 anebo BASF DP26, bratru za 170,-Kč (= takřka dvoudenní mzda dělníka, a má čtrnáctidenní apanáž). Jeden pásek rovnalo se 4 LP nahrané na devítku ve stereu."

A zase ROCK PLUS.

A zase velmi zajímavý námět k úvahám a vzpomínání.

Cívkové magnetofony a samotné nahrávání ze všemožných zdrojů patřilo k době socialismu snad stejně neodmyslitelně jako ostravská burza k pivovaru (jedete-li vlakem, vystupte už v Porubě:-). Byl tu však jeden problém. Tedy aspoň pro mě. Když už jsem s tím jednou začal, nešlo to zastavit. Nestačilo mi mít jeden pásek, nestačilo mi jich ani pět a samozřejmě ani deset. Lista bylych przebojow a další pořady vysílané během víkendu z polského éteru byly příliš bohatým zdrojem hudebních pokladů ve vynikající zvukové kvalitě a bylo třeba je zaznamenat. Každý týden se totiž na  vlnách rádia přivalila nejméně dvě další kompletní LP. Promeškat vysílání nebo nemít připravený volný pásek, znamenalo v tehdejších dobách nenahraditelnou ztrátu. Poláci v dalších dostupných časech pořady nereprízovali,  a tak ztráta mohla být nenávratná. 

Byla to docela jednoduchá matematika. Na pásek o průměru patnáct centimetrů (a tloušťce 25 mikronů) bylo možné nahrát čtyři LP, na pásek o průměru osmnáct centimetrů bylo možné  nahrát většinou šest LP. Asi už mnozí tuší, kam celé to mé počítání směřuje. V podstatě každý měsíc jsem potřeboval nejméně JEDEN nový magnetofonový pásek děj se co děj. Teda vraždy bych se snad nedopustil, ale vše ostatní, co by mi ho zajistilo, se dalo akceptovat. 

Nejjednodušší to bylo ve chvíli, kdy jsem měl potřebné prachy a matička mi dovolila zajet si do Prahy nebo do Pardubic a mou základní životní potřebu si koupit. Ale s tím jsem musel opatrně, neboť  pracovala jako dělnice a navíc se jako samoživitelka starala o dva gymnaziální studenty. Jako nejrozumnější řešení mi tedy připadla brigáda, kde bych si mohl vydělat nějaké prachy. Tak teda hurá na to. Rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným. Zaměření mého gymnázia mi předepisovalo odpracovat přes prázdniny nejméně týden ve výpočetním středisku místního závodu MILETA. Sice z toho příliš mnoho prachů nekoukalo, dva týdny by mi hodily tak maximálně šedesát až sedmdesát korun, ale lepší něco než nic.

A tak jsem hned první den prázdnin stál před třípatrovou klimatizovanou budovou, v jejímž přízemí jsem měl strávit následující prázdninové týdny.  Zmáčkl jsem jedno z tlačítek pečlivě opečovávaného zvonku. Vrátný mi otevřel a uvedl mě na pracoviště. Tam jsem byl svěřen do něžných rukou krásné počítačové operátorky obstarávající běžný chod počítače ve chvílích, kdy na pracovišti nebyl pan inženýr, který počítač v pravidelných intervalech krmil nebo dojil. 

Mým úkolem bylo během směny dbát na to, aby měl počítač vždy dostatek papíru a aby se papír v tiskárnách - elektrických psacích strojích nezasekl. Během dne jsem pravidelně obcházel tiskárny - elektrické psací stroje a díval se na to, co počítač píše. Pokud kromě pozdravu, data a údaje o tom, kolik je hodin, zpráva obsahovala něco jiného, papír s vytištěnými údaji jsem utrhl a běžel s tím za operátorkou nebo panem inženýrem. Na konci své směny jsem poskládal všechny zprávy na hromádky a připravil si balíky papíru na příští den. Mohlo by se zdát, že šlo o práci orwelovsky nesmyslnou a zbytečnou a že z ní kromě těch pár korunek nic smysluplného nevzejde. 

OMYL!!! 

Počítač ODRA 1305, v jehož blízkosti jsem se ocitl, nebyl z pohledu rockového maniaka zcela bez významu. Sedět s ním v jedné místnosti mě nečekaným způsobem vzrušovalo. Nejenom to. Necítil jsem jen vzrušení. Srdce mi bilo jak o život. Krk se mi stáhl. Oči se slastně přivíraly. Mé myšlenky zběsile poletovaly a oddával jsem se úvahám o skvělé budoucnosti. Co bylo zdrojem přívalu těch stavů a pocitů? Původcem toho všeho nebyl samotný počítač a nebyla to ani krásně vyvinutá počítačová operátorka. Obojímu totiž pevnou rukou vládl pan inženýr a já gymplácké ucho neměl sebemenší šanci. Důvodem byla poměrně veliká plastová krabice. Stála až na konci řady přístrojů, které byly vnější pamětí počítače. Byl na ní výrazný nápis ODPAD a byla PLNÁ cívek s magnetofonovými pásky! Měly sice trochu větší průměr než patnáct nebo osmnáct cetnitmetrů a byly určené pro devitistopý přístroj, ale bylo jich tolik... Objevil jsem poklad! 

Okamžitě jsem se rozhodl, že věci nenechám jen tak. Mozek horečně pracoval. Do báglíku, se kterým jsem tehdy chodil, můžu s klidem dvě nebo tři cívky nacpat. A z odpadu to přece nikomu chybět nemůže nemůže. Nemůže..?  Nakonec jsem přece jen počkal až skrz dveře kanceláře uslyším smích. Předpokládal jsem,  že pan inženýr a operátorka měli právě nějkou  příjemnou a veselou chvilku. To byla dobrá chvíle na otázku, jestli někdo bude postrádat cívky SCOTCH 777 z odpadu. "Jen ber chlape, " zněla šéfova odpověď, " ale ať tě s tím v budově nikdo nechytne."  

Ještě teď se mi rozbuší srdce když si vzpomenu na to, jak mě v tom studentském báglíku každé pozdní odpoledne pěkně hřály 3cívky s páskem značky Scotch 777 a jak mě těšilo vědomí, že má nahrávací odpoledne a večery s Listy bylych przebojow byly zachráněny. Bylo sice potřeba vyřešit pár technických detailů, ale hudební  budoucnost jsem viděl jen v zářivých barvách.

Jediné, co mi časem na té vzpomínce trochu zhořklo je to, že mé rodné město již není synonymem světové textilní velmoci:-(

POZNÁMKY: 

Nějaký šťoura by mohl namítnout, proč jsem si nějaký pásek nekoupil, prodejny elektro byly přece všude.  To je sice pravda, ale kvalitní pásek třeba právě značky Scotch rozhodně všude koupit nešlo a s pásky českými byl dost velký problém.

Pásek Emgeton DP 25 LN prodávaný v celopapírové krabičce byla opravdu pomsta všem lidem, kteří se zajímali o nahrávání - spolehlivě to odrazovalo: drop outy, opadávání aktivní vrstvy v nevídané míře, už po deseti, patnácti minutách vznikal na hlavách a všech dotykových místech strašlivý nános zabraňující normální reprodukci a bavení se o nějakých parametrech záznamu a následné reprodukce pak ztrácelo jakýkoliv smysl.

Výrazné zlepšení přišlo v osmdesátých letech u těch pásků - patnáctek, které začaly být prodávány v obalech z kombinace černého a průhledného plastu - drop outů moc a stále ještě znatelný rozdíl v kvalitě záznamu proti patnáctkám Basf, Agfa, nebo Scotch, na druhou stranu aktivní vrstva přestala opadávat v tak děsivé míře jak v předchozích letech a (nekecám) bylo možné čistit hlavu až po celých! třech hodinách přehrávání - což dávalo smysl = vyčistit hlavy a všechny dotykové body, než se nasadí nová cívka. 

Při dlouhodobějším užívání jsem pak objevil zajímavou věc Zhruba po sedmi až osmi letech se možná jen subjektivně úvodní rozdíl v kvalitě záznamu mezi nahrávkou na Basfu a Maxellu na jedné straně a tímto typem Emgetonu na druhé straně začal srovnávat, tzn. jako by původně horší nahrávka, stárla o něco pomaleji ??? Po stránce zvukové zlepšení přišlo s pozdějšími typy pásku Emgeton označovanými písmenky LH, nebo LHd. 

Jinak stále ještě doma mám odhadem něco přes sto cívek, z nichž 40 jsou osmnáctky Maxell UD 25-120, Maxell UD 35-90, Akai WR 150-7, Agfa P49 HIFI a BASF DP 26, deset jsou patnáctky BASF DP 26 (549 metrů) a taky BASF Magnetophonband LGS 35 (360 metrů). Zbytek, tzn. kolem padesátky jsou Scotch 777, Ampex a Emgeton.



Scotch 777 bylo paměťové záznamové médium pro počítače Odra 1305. šlo o magnetofonový pásek s devíti stopami. Trochu nevýhodou bylo to, že byl dost široký 12,5 milimetru, přičemž vodiče magnetofonového pásku přivádějící pásku udržující pásek ve správné poloze na hlavách magnetofonu pustí maximálně 6,5 milimetru. Na druhou stranu, při troše šikovnosti bylo možné s pomocí pár triků, žiletky a bílých rukavic do tanečních pásek podélně půlit a navinout si z každé cívky zaznamového média Scotch 777 nejméně dvě cívky pro svůj magnetofon:-)

 

Prvním předpokladem k jejich získání a používání ovšem bylo, aby člověk chodil brigádně uklízet do některého počítačového pracoviště, ideální byly například tzv. výpočetní stanice tehdejší textilní velmoci - závodu Mileta, kde se tyto cívky po uplynutí určitého času používání házely do nebezpečného odpadu. Opravdu ještě dnes mi je hej, když si vzpomenu na to, jak mě hřály, když jsem si je nesl v báglíku po práci domů:-) 


Druhým předpokladem ovšem bylo mít dva magnetofony, obecně z charakteristiky jejich aktivního povrchu vyplývalo nebezpečí poničení hlavy magnetofonu (zvláště pokud by byl osazen tvrdou hlavou).

Ampex byl taky velice zajímavý pásek. Prodávala ho u nás firma High End Studio v devadesátých letech, jen nevím, jestli veřejně v nějakém širším měřítku, nebo proto, že jsem jim pořád posílal dopisy, ve kterých jsem je prosil o další a další pásky. Prodával se totiž v obrovském polystyrenovém ochranném obalu zhruba ve velikosti LP desky. A bez cívky, člověk tedy musel mít připravené prázdné cívečky a na ně si pásek navinout sám. Tloušťka nosného pásku byla dost značná - vlastně větší než na BASFU LGS 35 tzn. při rychlosti 9,5 na patnáctku bylo možné nahrát necelou hodinu záznamu. 

Možná je divné, proč jsem byl ochoten absolvovat podobné kousky, případně sprintovat po Pardubicích nebo Praze, abych sehnal cívku na nahrávání další muziky. Vysvětlení je jednoduché. NIKDY - po celá sedmdesátá a osmdesátá léta, ať se pyšný majitel kazetového magnetofonu vytahoval jakkoliv, mi žádný z kamarádů neposkytl důvod přemýšlet o tom, že bych se přeorientoval na kazety. Je pravda, že kazeťáky měly výrazně nižší hranici základního šumu. Ale to bylo tak všechno. Vždycky to totiž z kazet znělo podstatně hůř než přehrávání mých nahrávek z mých dvou tříhlavých Tesla (B113 a CM130) magnetofonů. Sice to bylo dáno také trochu tím, že mé nahrávky byly vytvořeny na magnetofonech Sony a Akai (to ale nikdo nevěděl), ale i tak při kamarádském "soutěžním" poslechu mé Tesly vždy obstály a dbx 128 II ani nebyl potřeba:-). Současné diskuse na Hifi názorech a Starých dobrých strojích mi v tom, žej jsem zůstal celá tři desetiletí páskům bezvýhradně věrný, dávají za pravdu.

Post scriptum: Pokračování a diskuse k tematu ještě zde - KIngdom of Melancholy

Prev: KINGDOM OF MELANCHOLY
Next: PRO TOHO, "KDO ZNÁ A VÍ..."
***
WELCOME!

Broken Heart Graphic For Share On Hi5

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .