ROCKISMUS

Asi byste tomu nevěřili, ale je to tak. 

Některé knihy a někteří autoři se mohou ocitnout v zajetí rockismu. 

Stalo se to prý i Vojtěchu Lindaurovi....

V zajetí rockismu, Karel Veselý, SALON, Právo

„Kniha je sice rozdělená po žánrech, nicméně hlavní roli v ní hrají jednotliví muzikanti. Pro čtenáře jsou jména pochopitelnější, ale je to trochu dvousečná zbraň. Zatímco Lindaur obšírně řeší personální proměny The Cure, o ideových zdrojích gotiků nebo politických názorech postpunkových kapel se dozvíme jen málo, jako kdyby tím nechtěl čtenáře zbytečně znepokojovat. Sociokulturní zdroje rockových revolucí nejsou pro Lindaura podstatné, rock pro něj prostě existuje mimo běžnou realitu a na bujarý večírek bílých mužů s kytarami není nikdo jiný pozvaný. Největší hudební revoluce ale přitom posledních 35 let souvisí právě s průnikem „jiného“ do dominantního paradigmatu rocku, jež se vytvořilo v šedesátých letech.

V Neznámých slastech alespoň ženy dostaly dodatek na konci knihy, černá hudba a její mutace však mají smůlu. Klíčový žánr nulté dekády hip hop dostal tolik stran jako portrét „svěženky“ (dnes už spíše „zapomněnky“) Gomez a taneční hudba už dvacet let úspěšně ohrožující dominanci rocku je už v úvodu pro jistotu charakterizovaná jako „připitomělá“. Na začátku tisíciletí se tomuto redukčnímu pohledu na dějiny populární hudby začalo říkat rockismus a tato diagnóza na Lindaura sedí bezmezně. Jistě má na osobní vkusové preference právo, jeho kniha údajně „sumarizující vývoj rocku a populární hudby“ ale působí zoufale neúplně..."

?

Námitka Karla Veselého, která se týkala „klíčového žánru nulté dekády“,  mě docela pobavila. Zkouším si představit někoho ze svých známých, případně kohokoliv z případných návštěvníků rockových nebo punkových koncertů, kterak přijde vrátit knihu Neznámé slasti do knihkupectví a dožaduje se doplnění kapitol o rapu, hip hopu a taneční hudbě, protože už dvacet  let úspěšně ohrožují dominanci rocku. Ponechme teď stranou to, že za těch dvacet let úspěšného ohrožování dominance rocku nepřinesl ani jeden z těch tří zmíněných žánrů nic, co by se alespoň náznakem dalo srovnat s významem blues, rock´n´rollu, rocku nebo punku. Docela mě rozesmála představa, že ten, kdo si tuhle knížku koupí, v ní bude hledat informace o raperech a „dýdžejích“. Už jsem téměř viděl, jak jsou lidi, co mají rádi Sex Pistols a dodnes chodí na U K Subs, strašně naštvaní, že se nic nedočetli o 50centovi, Eminemovi nebo Timbalandovi.

Post Scriptum:

Ještě by mě taky vlastně zajímalo, jestli ta představa připadá legrační i někomu jinému než mě. Možná se "rockisté" poznají právě podle toho, že se tomu taky budou smát:-)

1. dodatek:

Debata s Vojtěchem Lindaurem o jeho nové knize Neznámé slasti o vývoji rockové hudby. Připravil a uvádí Jan Rejžek:

https://media.rozhlas.cz/_audio/02627300.mp3

2. dodatek

Mě osobně v tom rozhovoru nejvíc zaujala smutná debata o "obchodní politice" major labels uplatńované vůči lidem z východní Evropy  zhruba od roku 1995 ...