THE SONG OF BEOWULF (Sigmark)

 

Hle, Slyšte zvěst o králích Gar-Danů, o tom, 

jakými byli válečníky, za časů dávných a minulých. 

Často Scyld Sceafing zdrtil nepřátele, 

hodovní síně mnoha národů rozvrátil, jarlové se jej děsili.

Pastorek bez přátel, nalezencem byl,

však osud jej právem odměnil.

Prospíval pod nebem, přátele získal.

Všichni lidé, blízcí i ti vzdálení

od velrybích cest, mu naslouchalí,

a dary jej obšťastňovali.

Byl to dobrý král!

Jemu syn se narodil, dědic jeho síní.

Skrze něj seslali Bohové radost lidu,

který již postrádal dědice králova.

Byl obdařen, nositel zázraků, velikou slávou.

Pověstný byl tento Beowulf,

daleko letěla pověst o něm, synu Scylda, po zemích Skandzy.

Tak se stalo, že již v mládí získal moho přátel, 

štědře je podporoval a oni mu později byli věrnými společníky.

 

Štědrostí a slávou prospívá earl v každém klanu

Odešel Scyld na stezky, odkud se živí nevracejí,

spolubojovníci jej snesli k moři, jak si přál, milovaný vůdce.

Tam kotvila loď, pluh moıří, nejkrásnější, co kdy svět zřel,

naplněna dary: nejlepší čepele, pancíře, štíty, kopí.

Na stožáru vlála standarta, zlatem obšitá, hrdá i ve smrti.

Duch lidu byl skleslý, nálada trudılivá, Loď odeslali k

západu slunce a nikdo - žádný syn člověka - ni mudřec, ni

rek největší nemůže říci, kde ta loď zakotvila.

Nyní Beowulf stál nad lidem Scyldingů, skvoucí král.

Hrothgarovi dali Bohové takovou slávu válečnou,

že jej celý lid s radostí následoval.

Tehdy se Hrothgar rozhodl,

že z bohatství získaného v bitvách postaví pro své druhy

hodovní síň - největší jakou kdy děti Země mohly vidět.

Uvnitř pak se budou moci staří s mladými bok po boku

veselit a bavit u medoviny, pečeně a skáldských příběhů.

Jak řekl, tak  učinil:

vydal všechna svá bohatství až na půdu a životy lidí.

 

Široko, daleko, slyšel jsem,

rozneslo se jeho přání po zemich Skandzy

a ze všech koutů ze všech koutů země

 přicházeli lidé a stavivo.

S velikou rychlostí vyrostla síň nevídaných rozměrů, 

se širokým základem a pevným krovem, 

aby ji nemohl ohrozit žár rodinných sporů

Ta síň se jmenovala Heorot.

Jak Hrothgar slíbil tak učinil: zbylé poklady vydal,

a své přátele - lid Gar-Dánů jal se hostit.

Se závistí a zlobou trpíval ve svém doupěti duch temnot. 

Za nocí, kdy se veselí, cinkot   a zvuk harf nesl kolem jeho doupěte.

S těmito zvuk nesl se i hlas skalda,

který znal příběhy až z úsvitu věků:

jak Bozi stvořili Zem, Slunce, Měsíc 

Zem,  pak   obdařili životem životem, stromy listím,

zvířata končetínami,dechem, pohybem.

 

Tak žil Gar-Dánský kmen v radostí,

dokud nezačal "JEDEN" spřádat zlo.

Grendel bylo to ošklivé monstrum nazýváno,

obyvatel bažin, v temnotě sídlící potomek obrů. 

Vydal se nocí, aby našel ten dům,

sídlo světla a přátelství a čekal.

Čekal, až se rozjaření Gar-Dánové uloží ke spánku.

Vstoupil pak do Heorotu,

kde našel Gar-Dány zmožene hostinou,

odpočívající beze strachu.

Skrytý stínem a kouzlem, vzteklý a zdaleka ne sytý,

plížil se síní, dva tucty spáčů zhltnul

a se smíchem se vrátil do svého doupěte.

Až za úsvitu poznali Gar-Dánové

moc Grendela a nastal veliký smutek.

Mocný Hrothgar seděl a truchlil pro své přátele,

když byly zjištěny ztráty na životech.

Následující noci nastala jatka nanovo

a pachatel se nezdál mít výčitky svědomí.

Můžete se vsadit,

že se hodovníci začali na noc stěhovat jinam.

Hrothgar se trápil, šedivěl, pro padlé přátele plakal.

Nesla se zpráva o smutném králi krajem,

ústy bardů, šepotem větru, šuměním listí.

Došla i za moře, do země Geatů,

království Hygelacova.

Tam žil Beowulf,

mladík neobyčejné sily a vzrůstu, synovec krále.

Jal se bez váhání připravovat na cestu do země Hrothgarovy. 

A poté,

co kněží doprovodili Beowulfa požehnáními a věštbou úspěchu

i Hygelac svolil s cestou syna bratrova.

Dal mu k disposici dvacet válečníků

a Beowulf se s nimi odebral k moři,

kde se nalodili do mořského oře,

hrdou jeho šíji ozdobili štíty a zasedli za vesla.

Květy pěny rozrážené plecemi lodi ubíhaly vzad

a bojovníci brzy spatřili pobřeží Hrothgarovy země.

Přistáli, lod' vytáhli na břeh.

Vtom se objevil osamělý bojovník na koni a pravil:

'Kdo jste? Vy, poutníci mořem, prohlašte se a řekněte,

co vás k našim břehům přivádí!

Přišli-li jste loupit a pálit,

rychle s vámi zúčtujeme,

ale jestli jste přišli v dobrém,

buďte vítáni!"

Beowulf; osvobodiv svou výmluvnost, odvětil:

"Strážče břehu!

jdeme za tvým králem, neb jsme zvěděli,

že má potíž, jež jej i jeho lid rmouti

Přišli jsme nabídnout své ruce, štíty,

meče do jeho služeb,abychom ho strasti zbavili"

 

Strážce pravil:

Vydejte se touto cestou, dovede vás ke králi

Já musím zůstat zde, avšak vyčlením muže

aby ochrânili vaši loď před vlky moře."

Bojovníci se tedy vydali k Heorotu. Když došli k síni,

jali se odkládat zbroje, štíty, kopí, přílbice...

Hrdý Válečník se jich zeptal na domov a rod:

"Kam mířite, bojovníci, s kovaııými štíty,

množstvím oštěpů, zvláštními přilbicemi?

Ne často se vidi taková sbírka hrdinů!

Je jasné že přicházíte do síní Hrothgara pro slávu,

ne do vyhnanství."

Beowulf odvětil:

"Jsme Hygelacovi spolustolovníci

a já jsem zván Beowulf Přicházíme k tvému králi,

abychom mu sdělili, co nás přivádí."

I řekl Wulfgar(tak se totiž onen válečník jmenoval),

známý mnoha silou své mysli, odvahou a moudrosti:

"Předám králi, Rozdělovači prstenů,

váš požadavek a vrátím se s odpovědí.

To také učinil:

"S touto odpovědí mě posílá můj král:

vítá vás, poutníky moře, ale zbraně nechte, kde jste je složili."

Vešli dovnitř, a Beowulf pravil:

"Hail Hrothgar!“

 

Jsem Hygelacův následovník

a mnoho slávy jsem již získal

Zpráva o zločinech Grendela dorazila do mé země jasně.

Proto mi mí vazalové poradili, abych ti pomohl

ó králi, znají krutou silu mé vůle i mých paží.

prosím tě pouze:

neodmítej mou pomoc v nouzi,

když jsem došel tak daleko!

Já, se svými druhy,

dokážu Heorot vyčistit.

Pokud ON zvítězí,

bundu já i se svými muži pozřen.

Mou hlavu nemusíš hledat,

protože padnu-li,

budu patřit JEMU

a mé tělo si odnese jako svou kořist,

alespoň odpadne příprava pokrmu pro mou hlavu.

Ještě O jedno Tě prosím, králi!

Pokud mě Hildr odnese,

mou zbroj, nejlepší z děl pro válku, chránič hrudi,

dědictví Hrethela a dílo samého Welanda

pošli zpět k Hygelacovi.

Jde Wyrd, jak musí."

Hrothgar jej poté uvítal a vyzval jej, aby se posadil

a o sobě, své zemí povídal, či co mu srdce napoví.

 Nechť se poveselí S Gar-Dány,

přestože ještě za svítání byla síň

zbrocená krví, stěny zacákané.

Unferth, syn Ecglafa, který seděl u nohou pána,

se pokusil vyvolat s Beowulfem hádku.

Beowulfův úkol ho totiž stěží potěšil.

Unferth závíděl všem,

kdo by v Midgardu mohli dosáhnout větší slávy než on

"Jsi ty TEN Beowulf,

který tloukl moře svými pažemi?

Soupeř Breccy, který neváhal život riskovat?

Hlubiny moří pažemi jsi přikryl

a poměřil síly s cestami vod,

když zima hnala zuřivě vlny před sebou.

V plavání tě porazil! Checht!

 

Jeho přinesl ranní příliv

do Battling Reamas,

sám se domů dopravil,

tak draze milovaný svými many.

V triumf nad tebou obrátil své vychloubání,

syn Beanstana, tvé síly potřel!

Proto pernější ti věštím dobrodružství -

přestože v bitvě jsi statečný, v drsné srážce-

pokud se odvážíš duchovi temnot čelit,

pokud vyčkáš příchodu Grendela o noční hlídce!"

Beowulf odvětil, synu Ecgtheowův:

"Nevíš o čem mluvíš, Unferthe,

když míniš, že Brecca vyhrál.

Asi ti chmelovina zatemnila mysl.

Za pravdu prohlašuji, že v moři jsem více sil měl, 

nad kteréhokoli muže, více výdrže ve vodě.

Byli jsme chlapci, já i Brecca, usmrkanci,

a chlubili se -

to chlubeni také v čin  obrátili.

Obnažené meče měli jsme v rukách,

doufaje že velryby s nimi odrazime.

Tak po pět dní jsme plavali,

než nás bouře rozdělila.

Devatero mořských ďasů jsem

ke spánku uložil,

než mě moře vyvrhlo ve finské zemi,

ale o tobě jsem neslyšel nic podobného,

Unferthe,

ty jenž jsi zabil vlasıního bratra,

nejbližšího z rodu,

za což tě ostatně čeká cesta do Helu.

Ani Grendel nespáchal na Scyldinzích

takové škody,

jako ty na svém klanu.

Nedělá si totiž nic z

ničivých Gar-Dánských mečů, kopí.

Vraždí, bojuje, hoduje.

A nikdy by takto neopanoval Heorot,

kdyby tvá odvaha byla tak

velká jako tvé vychloubàní!

Já však se Grendelovi postavím

a ukáží mu moc a hrdost Geatů!

Než spatřite znovu slunce,

zaplaším tuto chmuru z čela Hrothgarova,

z čel lidu Gar-Dánů.

Poté se veselili, všichni v dobré náladě,

způsobené slovy Beowulfa. 

Nakonec se Gar-Dánové odebrali spát jinam,

mimo Heorot.

Beowulf sňal přilbu, hrudní pláty

a dal je do úschovy jednoho ze svých lidí.

Bojovníci se uložili ke spánku

Jen Beowulf klidně vyčkává,

opřen o sloup, oporu síně Heorot.

 

Čekání zmáhá,

hlava padne na hruď,

když kradmé kroky krále bažin,

Grendela, ozvou se síni,

a vzápětí tlumený vzdech

Beowulfova bojovníka roztrženého napůl

Beowulf vyskakuje, meč však nechává ležet

Doneslo se k němu, že Grendel kouzlo zná,

jak meče tupit, o jeho kůži že se ohýbaji

a že mu ocel neublíží.

Beowulf běží vpřed, chytí stvůru,

srpovité spáry svírají se bezmocnê

ve stisku hrdiny.

Rána, další a další, v tichém křižku

mlátí sebou muž imonstrum,

stěny Heorotu sténají

jak pod rannmi perlíku.

Náhle, křup!

Oba ztuhli, Grendel víc.

Místo spáru nemá nic.

V zápalu boje Beowulf

bestii pařát  utrhl.

Na každém prstu nepřítele nehet jak z oceli.

Každý stvrdil strašnost pohanova spáru

a že ubožákově ruce utržené

nemohlo být ublíženo

nejlepšími z nástrojů.

Grendel zbledl, a dal se, slábnoucí, na útěk.

 

 

 

Bojovníci Beowulfovi, ani lid Hrothgara

nespěchali s pronásledovánim, času bylo dost.

Jali se pilně oslavovat a Beowulf byl zahrnut mnoha dary.

Meč, zbroj, kůň pro každého z jeho lidí,

mnohé poklady jim byly dány.

Náhle však, v bažinách nedaleko od Heorotu, stvůra

zdrcená a běsnící nad smrtí syna  - Grendelova matka

- zaslechla zvuk pitky, výbuch veselí po vydařeném vtipu.

Rozlitila se, malá očka krví zrudla, a bestie

nastoupila cestu msty...

Vstoupila do síně, vzteky bez sebe,

pařáty svirající se vztekem.

Když však zhoubu Grendelovu zhlédla, 

mocného Beowulfa,

strnula, strhla pařát svého syna od stropu

- kam jej již Dánové stihli zavěsit

jako připomínku slavného boje-

a dala se na útěk do svého doupěte, 

síně v hlubinách jezera. 

Ve dveřích se náhodou octl Aeschere,

Hrothgarův milovaný přítel a rádce.

Stvůra jej smetla, smrtí byl stižen.

Lidé byli zděšení a bojovníci

v čele S Beowulfem se jali stopovat nové nebezpečí. 

Když došli k jezeru, 

Hrothgarův syn Heremod vytáhl svůj meč,

prastaré dědictví.

Beowulf skvostnou čepel přijal, a ponořil se do vod jezera.

 

Klesal a klesal, u konce s dechem,

když dorazil k podvodní sluji.

Mocně máchl, dvakrát, třikrát

vynořil se v sídle bestie.

Lapaje rychle drahé dechu doušky.

Stojí ve střehu, s mečem před sebou,

proti špici Grendelova matka,

odhodlaná bránìt se

do poslední kapky krve.

Beowulf skočil, sekl, a hle!

ostří taje jak rampouch v ohni.

Rozhlíží se,

ze stěny síně trčí starý meč.

Čistá čepel, dávné dílo

snad ještě z dob Regina.

Zbraň ze zdi vylétla jak blesk,

sek! švih! stvůra se svíjí,

před svou zhoubou uhýbá.

Trolí meč ji zasahuje znovu a znovu

Do posledního dechu.

 

Beowulf uťal stvůře hlavu, stejně tak i mrtvému

Grendelovi, který přišel domů zdechnout.

Po výstupu temnými vodami vystoupil na břeh

a společně se svými muži se vydal zpět do Heorotu.

Grendelova hlava byla prý tak

těžká, že ji museli nést čtyři muži. Obtěžkáni poklady,

na hrdých hřebcich, vydali se bojovníci ke své lodi,

doprovázeni Hrotgarem až na samý břeh.

Tam se rozloučili, ale pevné přátelství mezi nimi zůstalo.

Po hladině moře spěchali domů na svém drakkaru,

ověšeném  pestrými kulatými štíty.

 

Poté, co se Beowulf s válečníky do síní Hygelacových navrátil,

se strýcem mluvil nejen o svých činech,

ale i o situaci na Gar-Dánském dvoře

a o mladých synech Hrothgara.

Hygelac mu pak vložil v léno 7000 hidů půdy s domem a trůnem,

jako Princi své země.

Šly roky a Hygelac odešel, jeho syn Heardred pod stěnou

štítů zabit leží, zabit ve chvíli vítězství nad Heatho-Scylfingy.

Tak se stal Beowulf králem země, krásné a rozlehlé.

Vládl jí dobře, po padesát let,

když náhle byl probuzen Drak, strážce temnot.

 

V hrobě hory dávné zlato střežil, v mohyle z kamene.

Vchod byl skrytý,

ale Wyrd vyjevil jednomu kmánu cestu k pokladu.

Ten vzal pohár, však položil ho zpět.

Jako zloděj se vykrad ven, zatímco strážce spal.

Za zlobu draka musel Princ i lid zaplatit.

Ten muž byl sluhou jednoho z Beowulfových leníků

a řekl svému pánu, co nalezl.

Ten se pak vydal do sídla Draka nehledě na nebezpečí.

Vstoupil, a tím utkal předivo Wyrdu, naplnil zlobu Plaza Strážce.

Když uzřel Draka nevítaný návštěvník, obestřela

jej hrůza a prchnul, přičemž neopomněl vzít zlatý pohár,

z pokladu dávného Earla,

jenž posledni ze svých kořistí zde pečlivě skryl .

Když tehdy Earl z jeskyně vyšel, řekl:

“Nyní, kdy již hrdinové nemohou, držiš opět Ty, Země, poklady předků. 

Slyš! Před Tebou mnoho statečných mělo je v rukách.

Ted' Hildr odnesla na svých křídlech všechny

z mého klanu a obrala je o život.

Žádný nezůstal, aby zvedl meč, nebo vyprázdnil pohár...“

Skleslý na duchu, sám, daleko od všeho lidu,

čekal bojovník den a noc,

než jej ve vlnách přílivu potkala smrt a odnesla ho na svých křídlech.

Poklad ležel dlouho ve tmě zapomnění, až jej nalezl ten,

který je proklet, jehož osudem je hledat takové poklady

a střežit je bez užitku.

Mocný lidu zhoubce držel pak ten  poklad po tři sta zim.

Jediný muž probudil hněv

v baziliškově srdci, když pro krále vzal pohár.

Ten, když spatřil dílo dávných mistrů,

byl nadšen krásou toho poháru.

Drak se však probudil a nové utrpení bylo otevřeno.

Byl totiž po dlouhém spánku dychtivý bitvy, ohně a zabíjení.

Když zapadlo slunce, Drak se vyřítil ven,

ničil a pálil, obydlí lidí i dům Beowula s dědičným

trůnem na prach sežehl.

Tehdy Beowulfovi pravdivě vylíčili,

co se stalo, a on si nechal vykovat nádherný velký

štít celý z kovu, protože mu bylo zřejmé,

že lípa by ho před plameny neochránila.

 

Mnoho odvážných skutků vykonal dosud,

Wyrd mu však postavil do cesty Draka - osudný to byl den! 

Wyrd na něj čekal celý den v mohyle,

kam se Beowulf s jedenácti věrnými vydal, 

čekal, aby duši od těla oddělìl.

 

Beowulf řekl:

“Přežil jsem mnoho bitev, když jsem byl

mlád, a nyní znovu, starý ochránce lidu, jdu do bitvy.

Nevezmu si nic víc než svou zbroj, štít a meč,

proti žhavému dračímu pohledu a jedovatému dechu.

Vyčkejte konce, není to totiž váš boj, ale můj

- změřím moc se stvůrou; potřetí.

Těžké bude zvítězit, to spíš Hild mě odnese.

 

Brzy se král vplížíl do chodby v kameni, vzduch chvěl se

horkem, nebyla šance Draka obejít,

protože ten hlídač,

hlas člověka už slyšel a vztek vzplál v jeho srdci,

jedovatý dech vržený do chodeb, následovaly plameny.

I zvedl Geat štít, a proud ohně se přes něj převalil.

Když věrní venku slyšeli stvůry řev,

rozprchli se do lesů, aby své životy ochránili.

Ale duše jednoho chvěla se starostí, ne strachem.

Pravá sounáležitost a věrnost nemohou být

ve vznešené mysli zaplašeny!

Wiglaf bylo jeho jméno, syn Weohstana,

lord Scylfingů z rodu Aelflıera.

Viděl nyní vládce, vedrem utlačeného,

a vzpomněl darů jež Beowulf mu dal:

trůn a mnoho dalšího;

neváhal, starý štít vzal, ošumělé ostří tasil.

Napohled stará čepel, ale kdo byl s jejím osudem seznámen,

silného bojovníkova druha by poznal,

dar Onely Krále - meč Jötunů.

Není daleko den, kdy jsem ti přísahal věrnost, králi!

Nyní poslouží můj meč nám oběma.

Králův meč byl znovu zlomen, Wyrd mu nedopřál pomoc

čepele v takových chvílích,

příliš velká byla jeho síla pro meče lidí.

Wiglaf přišel Beowulfiovi na pomoc,

Drak se vydal hledat nepřátele, nenáviděnou rasu.

Dřevěný štít vzplál a shořel,

plamen silně popálil Wiglafovu ruku .

Beowulf vrhl se mladému muži na pomoc,

oba byli ošklivě raněni.

Wiglaf kryt králem, sťal  plaza nelítostným ostřím,

jež tálo pod žhavou zlobou dračí krve.

Drak byl zabit,

a hrdinové se vypotáceli ven,

zraněný král podpíraný mladým rekem.

 

Beowulf pravil: 

“Drak už zdechl, zdá se,

a s tímto nepřítelem odejdu i já, cítím, jak se blíží smrt.

Svůj život jsem dal za bezpečí lidu a to byl dobrý obchod.“

Pak sundal zlatý nákrčník, dal jej Wiglafovi, i přilbu a prsten.

Svou zbroj mu odkázal se slovy:

„ Užij je v radostil!  Jsi poslednim z Waegmundingů!

Já nyní odcházím za předky.“

A zemřel.

 

I přišli ostatní druhové, stydíce se za svou zbabělost.

Zde leží mrtvý král, a vedle něj jeho smrt;

Wiglaf má srdce těžké...

Čestná stráž válečníků a vynesla krále na Hrones-ness.

Draka svrhli do vln.

Lid Geatů pak připravil králi pohřební mohylu,

obloženou dračím pokladem.

Přilby, štíty, meče

a Lord leží uprostřed.

Černý kouř hořící hranice stoupá k nebi.

Dvanáct jezdců krouží kolem čerstvé mohyly.

 

Ze všech králů země,

ze všech  mužů

byl nejvíce ctěn a milován,

k lidu mírný, věrný, štědrý

Beowulf

Podle Sigmarkova článku Beowulf, 

In Sauilo 01/2004 (Austró),  str. 33 - 37

https://asatru.sk/sauilo.html

 

Post Scriptum:

Ještě na závěr přidávám dvě zprávy z webu nakladatelství Torst. 

Takže nejdřív ta dobrá zpráva:

Béowulf vyšel i česky. Jeden z vůbec nejdůležitějších edičních počinů nakladatelství Torst: jako jubilejní 300. publikace nakladatelství. Béowulf - první výpravná (heroicko-elegická) báseň v anglické literatuře, nejvýznamnější památka anglické literatury a v obecném povědomí i symbol literatury anglosaské Anglie vyšel po více než tisíci letech od doby svého vzniku poprvé v překladu do češtiny. Jan Čermák, který Béowulfa přeložil, knihu doprovodil zevrubnými poznámkami, komentáři, výkladovými studiemi a mapkami, zasazujícími Béowulfa do historického, kulturního a literárního kontextu evropské vzdělanosti. Knihu s bohatým obrazovým doprovodem graficky upravil Zdeněk Ziegler. 
V roce 2004 kniha obdržela Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad roku.

Pokud se ale cítíte dobře, nedělejte si starosti, ono to zas brzy přejde.

Takže teď jěště ta špatná zpráva: 

Uvedený titul nemáme skladem a není k dispozici ani u dodavatele. Nemáme informaci o tom, že by se připravoval dotisk.