WAITING FOR THE REVOLUTION

28.03.2010 19:05

 

 

malá výprava do budúcnosti

(NecroNight)

Trochu prevarená téma, ale predsa začnem...
Nedávno som mala zaujímavú debatu s jedným známym vekovej kategórie 40+ a riešili sme tému "hudba budúcnosti". On to vidí dosť optimisticky a verí, že niečo originálne až legendárne vznikne. Ja zas tvrdím, že nie. Originálne možno hej, aj keď veľmi zriedka, rozhodne to bude niečo čo zaujme len úzku skupinu ľudí, ale hudobná "legenda" podľa mňa nemá šancu. Jedným z dôvodov je aj drobenie hudby na obrovské množstvo rôznych žánrov pozostávajúce z ešte väčšieho počtu interpretov, čo tým pádom skupinu ľudí počúvajúcich hudbu delí na podobné množstvo menších skupiniek a malá skupina tým pádom nedokáže presvedčiť tú väčšinu (matematicky predstavujúcu "n-1" skupín ľudí), že práve to, čo oni počúvajú stojí za vytvorenie fenoménu. No a v dnešnej dobre pri pomerne veľkom počte interpretov a zároveň ich krátkej životnosti a neuveriteľnej dostupnosti všemožnej hudby je to nemožné.
Aj k tej originálnosti, zaujímavosti a zároveň aj pozitívnemu umeleckému dojmu mám isté výhrady. V súčasnosti, keď vcelku slušný počet skupín existuje len zo zotrvačnosti, je naivné od nich očakávať, že môžu vyprodukovať niečo hodné pozornosti. Dokonca existujú interpreti, ktorí radšej ako by vymysleli niečo vlastné, odkúpia práva na melódiu použitú a vymyslenú pre reklamu(!!!) a na tom postavia skladbu. (Podobný prípad sa stal aj na Slovensku, kde jedna skladba vznikla po odkúpení práv na hudbu vytvorenú pre reklamu jedného mobilného operátora. Smutné je, že sa o ňu bili dokonca dvaja rockoví interpreti.) Hudobníci (až na niektoré výnimky) sú čím ďalej pasívnejší a moja pesimistická predstava hovorí o tom, že nastane čas (vidím to na dobu, keď budú kvantové počítače samozrejmosťou), že hudba sa bude komponovať pomocou čarovného tlačidla "komponuj". Trochu sci-fi predstava, ale smerovanie súčasnej (informačnej) spoločnosti to do budúcna vôbec nevylučuje.  ...nech žije priemer!
 

Bluejamie65 to NecroNight

No myslím, že důvody toho o čem píšeš jsou prozaičtější. Nedávno na podobnou otázku odpovídal Stevie Blaze z Lillian Axe: „Seriously, there are no true new great bands or stars anymore. Why? The press killed them.“ Měl tím na mysli to, že v USA hudebně zásadní věci s muzikantským i vývojovým potenciálem byl tisk schopen odepsat buť tím, že o nich mlčel nebo se naopak vyjadřoval termíny s výrazně zápornými konotacemi jako hairmetal atp.V podstatě s ním souhlasím, jen bych k tomu jako viníka ještě přidal major labels a MTV, které se od pojetí rocku jako mainstreamu odvrátily v devadesátých letech.

Myslím, že se opakuje totéž, co po odeznění
punku, který byl kdysi také oslavován a vynášen do nebes jako hudba naplněná energií a poselstvím, ale jeho okamžik slávy byl poměrně
krátký a punk svou roli revolučního hudebního a společenského fenoménu nebyl schopen udržet dlouho. Podle mě je po odeznění neopunku a grunge řada lidí v podobném rozpoložení jako ty, protože se situace v podstatě opakovala. Nová hudba s novým přístupem a s novými myšlenkami prosazovaná médii i firmami příliš dlouhou životnost neprokázala. Ale stejně jako v sedmdesátých letech se díky punku konec hardrocku, progrocku ani metalu nekonal, tak stejně teď po odeznění grune, je nutné s hardrockem, progrockem i metalem a dalšími rockovými a metalovými odnožemi třeba počítat dál, protože nezájem velkých médií a vydavatelských labelů s pomocí koncertování přežily a nejen to. Např. jen za leden a unor jsem zaznamenal reuniony např.Tyketto, Lynzee, Scrap Metal, XYZ, Jetboy, Dokken/sestava/, Wildside, Cinderella, London, King Kobra, Dirty Looks, Lita Ford, Keel, Masque, Giant, Femme Fatale, D´Molls, Icon, Nelson......
Ani to v podstatě nejde všecho stíhat, přidej rockový boom ve Švédsku, metalovou konzervativnost Němců a zjistíš, že stále existuje aspoň tedy v rocku a metalu obrovský potenciál a nikdy nelze předvídat, kdo přijde s něčím buď úplně, nebo částečně „novým“...
 
 

 

NecroNight to Bluejamie65
Len či ten boom reunionov nebude niečo podobné ako s tým punkom a grunge. Aj k reunionom môžu byť kapely "dotlačené" médiami, resp. manažérmi alebo nahrávacími spoločnosťami. Nemusí to byť v zmysle "Choďte do toho, nabalíte sa", to v dnešnej dobe pôjde len ťažko, ale skôr spôsobom "Nebolo by fajn si po XY rokoch opäť spoločne zahrať?" - malá nostalgia. A samozrejme prvý album/turné po reunione nesie zo sebou veľké očakávania a záujem kopy ľudí. Takže je tam aký-taký zisk istý, ľudia sú zvedaví. Otázka je, čo príde potom. V mnohých prípadoch sa môže stať, že to proste ďalej fungovať nebude. Hudobníci síce do toho môžu ísť s nadšením, ale napokon zistia, že to na dlhšie nepôjde (napr. prípad Celtic Frost). A tak tu zrazu bude mnoho chvíľkových reunionov, nepodarených, zúfalých,... Boom reunionov prinesie to isté, čo boom grunge, tieto skupiny si na chvíľu získajú pozornosť ľudí, médií, ale čím viac ich bude, tým menej budú "vzácne", trh sa presýti, ľudia budú žiadať zmenu...a sme tam kde sme boli. Veľká hudobná revolúcia sa nekoná.

. .

Bluejamie65 to NecroNight 

Asi rozumím tvému pocitu, ale tady proti devadesátým letům vidim určitý rozdíl. Boom Grunge a neopunku byly zahajeny a rozběhnutý úspěchem Nirvany. Úspěch Nirvany nevycházel z mnohaletého koncertování a z vytvořené posluchačské základny umožňující existenci bez ohledu na zájem/nezájem médií, byl dán tím, že MTV a velké labely se chtěly napakovat na "změně" a "novince" a povedlo se jim to výborně. Stejně jako na konci sedmdesátých let s Clash a Sex Pistols.Problém je v tom, že nikdo z pánů ve vedení labelů ani případě punku ani v případě Nirvany nepřemýšlel o tom, jestli dvou a tříakordové "ladění" půjde nějakým způsobem rozvíjet a přetavit v další smysluplnou tvorbu. Zajímalo je jen jak zvyšovat prodej.Vlastně tu nešlo o nějaký hudební vývoj ale o změnu obchodní strategie - místo spoléhání na tradici zajišťující určitou jistotu sázka na změnu, která překvapí novotou a penízky se pohrnou, protože to nové bude chtít každý . Je otázka jestli je to stejně výhodné i pro posluchače a fanoušky protože chvilkové přilákání širokého publika nemusí znamenat, že v album obstojí ve zkoušce času a budu ho moci poslouchat celý život. Proto ten pocit prázdnoty, který přišel po odeznění grunge. Takový potenciál, který byl obsažen v rocku a který je dodnes slyšitelný na čemkoliv rockovém ze sedmdesátých let, prostě a jednoduše v grungi obsažen nebyl (nebo se aspoň zatím neukázal). Proto je tvůj pocit pochopitelný a podle mě odpovídá určitému pocitu prázdnoty: „Veľká hudobná revolúcia sa bohužiaľ u mňa nekoná.“ 
Já osobně přesto revoluční prvky vidím – rock se vrátil k podstatě své existence, kdy jakýkoliv band získává své posluchače především na koncertech a jeho další existence je spojená s tím, jestli je jeho hudba natolik zajímavá, aby lidé přišli i příště. Velké prachy už takovéhle situaci nerozhodují úplně o všem – viz např. GILBY CLARK a jeho odchod od Virgin: „Pustil jsem jim dema a když mi sdělili, že si ode mě představovali současnější hudbu, věděl jsem, že se budu muset porozhlédnout po jiném vydavateli.“, LITA FORD: "Najednou se objevila Nirvana a jiné podobné kapely a to už nebyl metal v pravém slova smyslu. Nelíbil se mi jejich zvuk, styl jakým hrají. Dvacet let jsem se věnovala metalu a bylo těžké sledovat, že tak nudné kapely slaví úspěch. I to byl důvod, abych odešla z hudební scény. Musela bych se podřítit trhu...", RONNIE JAMES DIO - Myslím, že nejdůležitější byl fakt, že jsem se nikdy nezastavil ani kvůli grunge, ani kvůli něčemu jinému. Pořád jsem pokračoval dál a dělal to, co mě vždycky bavilo. Kdybych se zastavil nebo začal měnit svůj styl, okamžitě bych o fanoušky přišel. Mám obrovské štěstí, protože mí fanoušci jsou skutečně věrní a chodí na naše koncerty celá léta.“
DAVID SCOTT MUSTAINE: "Dnes chtějí, abychom zněli jako Linkin Park nebo Disturbed. Nechápu, proč tolik lidí nechce přijmout, že já chci být pouze Davem Mustainem a že přesně vím, jak mají Megadeth znít."


Ještě k reunionům. Reuniony, které já mám na mysli, se odehrávaji především v USA. Týkají se žánrů, které jsou v Evropě považované za mrtvé, a potvrzují jednu věc. Přestože publicisté do omrzení opakovali tvrzení z Azeradových článků o Nirvaně, že Nirvana a grunge během chvíle změnily dějiny hudby a smetly klasický hard rock a metal do propadliště dějin...., protože energie a emoce, které přinášejí se nedají srovnat s ničím, co bylo dřív, existence těchto hard rockových a metalových žánrů i po 19 letech exilu – tzn. mimo zájem novin, časopisů, radií, televizí a velkých vydavatelských labelů(!) jasně prokazuje skutečný stav věcí, tzn. jakou hudbu lidé opravdu o víkendech živě poslouchají, jakou hudbu si lidé našli, přestože na originálních nosičích řadu let ani vydávána nebyla. 
Podívej se, co mají ve svém katalogu firmy jako Sun City Records, Perish Records, Eonian Records, FNA Records... jak je možné, že se uživí, když major labels žehrají na vývoj na trhu s nosiči a organizují křížové tažení proti počítačovému pirátství,
Ano je jasné, že reunion je ošidný, zvláště pokud jde „JEN“ o prachy. Ale v té záplavě to nemusí být úplně všichni. Nezapomeňme, že v řadě případů jde o lidi, se kterými velké labely v devadesátých letech hodně drsným způsobem zatočily. Dalším důvodem je to, že dnes mnoho lidí s námahou hledá feeling sedmdesátých a osmdesátých let, oni ho mají v sobě a to naprosto přirozeně. Určitě mají pocit zadostiučinění, že byl shledán trvalou hodnotou, která ve zkoušce času a opravdovosti obstála.

. . 
Já osobně jsem za svůj život několikrát zažil, že se rockový potenciál, který tu bráním, naplnil měrou vrchovatou – rock´n´rollový revival na konci šedesátých let, černošští bluesoví muzikanti koncertující v Evropě na jazzových festivalech během sedmdesátých let, rock dnešních britských dinosaurů v sedmdesátých letech, Eddie Van Halen hrající kytarová sóla zády k publiku, Lee Aaron původně umístěná jako pin up girl – dnes respektovaná v rocku i jazzu, německá speedová nálož 1985, Scorpions a Roger Waters boří v Berlíně, Rick Allen a jeho nezdolnost! A v žádném případě to, co ti lidé dělali nebo dělají nepřestalo být zajímavé ani potom, co pominul jejich okamžik slávy....

NecroNight to Bluejamie65

Ešte sa vrátim k tvojim predchádzajúcim príspevkom, kde si citoval výroky niekoľkých hudobníkov na tému „Ako nám grunge zničil život“. Myslím, že celkom zbytočne veľa ľudí viní tento žáner z nezáujmu o klasický rock a metal na začiatku deväťdesiatych rokov. Naozaj je zbytočné navážať sa do grunge pre (podľa niektorých) jeho primitívnosť a možno aj ufňukanosť a truc. Ak by neprišiel grunge, prišiel by iný žáner, ktorý by vytlačil klasický rock a metal zo scény. Jednoducho tá hudba si odbila svoj čas na výslní a keď ľudí omrzela, nahradilo ju niečo nové. To, že to niečo nové nevydržalo dlhšie ako tri roky nebolo ani tak spôsobené primitívnosťou toho žánru, ale skôr tým, že celý „mediálny grunge“ bol postavený len na jednej osobe, ktorá sa rozhodla v roku 1994 skončiť. Je jasné, že hudobná spoločnosť nepočítala a tým pádom ani nebola pripravená na taký rýchly koniec tohto žánru. Nebol žiaden plynulý prechod od grunge k niečomu inému, preto ten náhly útlm. A verím, že ak by sa grungeu hneď v jeho počiatkoch nechytila MTV, mal by priestor aj čas na dlhší vývin. Rovnako na začiatku 21.stročia sa mnohé metalové kapely sťažovali na nástup vlny nu-metalu, ktorá podľa nich tento žáner dehonestovala. No odpor už nebol taký veľký a to len z jedného dôvodu, informačné kanály sa rozšírili, moc médií pomaly začala zoslabovať. A preto hovoriť o nejakom inom žánre ako o dôvode nezáujmu o žáner iný je trochu prehnané. Je to, ako si tuším aj ty spomenul, o mediálnej podpore – tam treba obracať svoj hnev. A tak, odkedy hlavným udávačom trendov už nie je len MTV, ale aj ľudia sami, ktorí majú v súčasnosti oveľa väčšie možnosti získavania informácií, je ťažké jedným subjektom ovládnuť vkus celého sveta. Z toho vychádza aj tá moja „frustrácia“, že nový fenomén nepríde, pretože aj keď potenciál bude, masová podpora nebude. Čo je na druhej strane možno aj dobre...no a keďže si v úvahách na túto tému začínam pomaly protirečiť, je asi lepšie ak to prestanem riešiť.

 

Ďalšia vec, na ktorú reagujem, sa týka 3 akordov ako kritéria pre hodnotenie kvality skladby. Ja totiž zastávam názor, že skladba nemusí obsahovať stovky rôznych tónov, akordov, prechodov, komplikovaných sól , ... aby bola zaradená do kategórie „kvalita“. Načo zbytočne hovoriť o hráčovi stredu poľa, keď stačí povedať stredopoliar a všetci vieme, o čom je reč. Aj jednoduchosť má svoju silu. Pekným príkladom je estónsky minimalistický skladateľ Arvo Pärt. Jeho Für Alina, aj napriek tomu, že sa dá v pohode na klavíry zahrať jednou rukou (aj 7 ročným dieťaťom), je považovaná za veľmi silnú skladbu.

Inak, ak sa chcem zahrať na optimistu, hudobný potenciál vidím vo Francúzsku, kde by sa mohla odohrať malá „veľká francúzska revolúcia“. Globálny dosah jej však nedávam

 

Bluejamie to NecroNight 

1. Neobvinil jsem žánry, to ani nejde. Jen jsem poukázal na to, že raketový a revoluční nástup grunge se neopíral o dlouholeté koncertování a dlouholetý vztah mezi kapelami a fanoušky z koncertů. „Viníky“ jsem označil – labely odhodlané ke změně prodejní strategie, tisk a MTV.

2. Citáty, které jsem uvedl, ani v jednom případě nenaznačují, že by jejich autorům grunge zničil život. Ukazují jen to, že se ti lidé vzepřeli firmě a „aktuální“ objednávce, tzn. že v rozhodování těch lidí prachy nehrály rozhodující roli a že nadřadili dloudobý vztah se svými fanoušky z koncertů nad příležitost aktuálně si vydělat.

3. Kariéry a životy muzikantů spojených s tradičními žánry osmdesátých let v devadesátých letech zničeny byly.  V pamětech a interview to lze najít, ale nikdy z toho nelze obvinit grunge ani jiný žánr. Vždy to měli na svědomí šéfové a manažeři, a jejich rozhodnutí koho vyhodit a dále nevydávat, někdy dokonce vyhodit, hotové nahrávky zabavit, případně zakázat jejich vydání jinde...

4.  „ ...nebolo ani tak spôsobené primitívnosťou toho žánru, ale skôr tým, že celý „mediálny grunge“ bol postavený len na jednej osobe, ktorá sa rozhodla v roku 1994 skončit.“

To je právě ten rozdíl mezi žánrem , který je výsledkem dlouhodobějšího vývoje a má tím pádem širší dopad nejen na posluchače, ale i na další muzikanty, a žánrem, který je nastartován hlavně mediálně, byť by šlo o kampaň sebeúspěšnější.

Napadá mě spousta příkladů Elvis Presley, Brian Jones, Bon Scott, John Bonham... jejich smrt byla smutná, bolestná... ale na vývoj žánru to nemělo vliv.

O akordech máš naprostou pravdu, ale pravda také je, že  s ohledem na celoživotní nebo alespoň dlouhodobé hraní či poslouchání se 3 akordy mohou stát pastí.

 

 

Post Scriptum: Jo, já pro začátek třetího tisíciletí sázím na hardrock a metal, je ale otázka, zda mi to vyjde:-)

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .