WHAT BEAST? LEPPARD!!!

17.12.2011 23:23

 

Jak rozezpívat královnu Joe, ráda bych se tě nejdříve zeptala – jak se vlastně dnes cítíte na hudební scéně? Máte sice své komerčně nejúspěšnější období dávno za sebou, ale zato patříte k největším rockovým legendám. Řekla bych, že o tom jasně svědčí skutečnost, že údajně dokonce britská královna zná nazpaměť refrén z „Pour Some Sugar On Me“. Jste tedy spokojení? Máte pocit, že jste dosáhli svého cíle?

Víš, mně osobně to přijde komické, že si lidé všímají takových věcí, jako že nás zná i královna. Ačkoliv, to, co říkáš, je pravda, to nepopírám. (smích) Hráli jsme pro ni asi před pěti lety a ten refrén skutečně zpívala. To potěší, nepochybně.  Něco takového by nás v začátcích naší kariéry ani nenapadlo. Když je pak kapela na scéně tak dlouho jako my a zažila úspěch a uznání jako my, může se zdát, že dosáhla všeho, co jen mohla chtít. Ale není to tak. Ano, komerčně už asi není co víc si přát. Jsme si dobře vědomi toho, že už nikdy nebudeme prodávat tolik desek jako kdysi – už proto, že se dnes desky prostě neprodávají. Ovšem vždy je o co usilovat – třeba o to, udržet si své pozice arena rockové kapely. A to není tak snadné. Protože většina fanoušků nás už viděla pětkrát, třeba i desetkrát a musí jim to opravdu stát za to, aby přišli na další náš koncert. To znamená, že musíme být pokaždé lepší, než když nás viděli naposledy. Na scéně pořád funguje velká část kapel, na kterých jsme my sami vyrostli. A někdy je už smutné se dívat na jejich živá vystoupení – zvlášť když člověk měl možnost vidět, jak hráli za mlada. Ti lidé se o sebe nestarají, vypadají špatně, jejich hra už není moc dobrá. Pak se na ně díváš a je ti jich spíš líto… Takhle opravdu nechceme dopadnout. Stejně tak je vždy co si přát z tvůrčího hlediska. Lidé si musí, pokaždé když slyší další naši desku, říct: „Panečku, jim to pořád šlape!“ Tohle je asi náš největší cíl v současnosti. Rozhodně nechceme vydávat desky za každou cenu. Nemá to smysl, pokud lidem nemáš co říct. Myslím si také, že muzikant pořád touží po tom stvořit svou VELKOU píseň – tu, která bude dokonalá po všech stránkách. A podle mě jsme ji ještě nesložili.

 

Vkus fanoušků se měnil tolikrát během posledních třiceti let. Brali jste to také jako výzvu? Nebo to ve vás vyvolává stres a zklamání?

Vysvětlím ti to takhle... Když jsme natočili „Slang“, lidé si jednoduše řekli, že jsme chtěli natočit grungeové album. Ale to nebyl přesně náš cíl. Spíše jsme se pokusili vytvořit album, které by nebylo typicky leppardovské. Grunge už nebyl zrovna na vrcholu, první polovinu devadesátých let už měl za sebou. Právě v polovině dekády se situace zlomila. Ale my jsme chtěli zkusit něco nového. Album vyšlo pět let po „Adrenalize“. Cítili jsme, že jsme někde jinde. A nakonec se ta deska stejně neprodávala tak špatně. Je to naprostá dezinformace, jestli se to někdo někde dočetl. „Slang“ se prodaly tři miliony nosičů. Třeba v Japonsku a vůbec na Dálném východě mělo album opravdu slušný úspěch. V Americe jsme neuspěli, ale v Anglii „Slang“ nedopadlo tak špatně. Měli jsme dva singly v Top 20. Pro jiné kapely by to byl obrovský úspěch. Ale každý přirovnává to, čeho jsme dosáhli se „Slang“, k tomu, co se nám povedlo s albem „Hysteria“. Přijde mi absurdní, že se věci nehodnotí individuálně, ale pořád se porovnávají s minulostí. Z takového srovnání nikdy nevyjdeš jako vítěz. Lidé nehodnotí album „Slang“ po hudební stránce, oni ho porovnávají… Ale hudební byznys se posouvá pořád dál. A dva roky nato se do mainstreamu opět dostala více melodická hudba. Tehdy jsme natočili album „Euphoria“ s pocitem, že situace v showbyznysu nám umožňuje být opět skutečnými DEF LEPPARD. Vrátilo se nám sebevědomí. Zase jsme si věřili, protože my jsme kapela, která umí zacházet s melodiemi. Na konci devadesátých let se hudební svět více otevřel různým stylům. Samotná devadesátá léta byla ale hodně uzavřená. Člověk měl pocit, že může vstřebávat hudbu jen skrze velmi úzké okénko. Možnosti prosadit se a přežít na scéně byly hodně omezené. To víš, těžko můžeš přežít, když se tvá hudba nehraje v rádiích. Kapely jako JOURNEY nebo BON JOVI tehdy z jejich vysílání zcela zmizely. Zato ať sis zapnula jakoukoliv stanici, mohla jsi slyšet PEARL JAM nebo NIRVANU. Ale teď, v posledních třech letech, a to hlavně z amerických rádií, už neslyšíš ALICE IN CHAINS ani NIRVANU. PEARL JAM sice přežívají… ale už z toho cítíš, že ztratili význam, který měli na scéně před deseti lety. A dnes se zase hrají JOURNEY, BON JOVI, BOSTON a DEF LEPPARD, protože lidé je chtějí slyšet. Já sám nemám rád devadesátá léta a nerad vzpomínám na atmosféru, která tehdy vládla v hudebním byznysu. Dnes situace dost připomíná sedmdesátá a osmdesátá léta. Dnes můžeme opět nahrávat hudbu, která se nám líbí, tedy takovou, která zní velkolepě, libozvučně, která se dá snadno zpívat davem a má v sobě něco optimistického. Já nepopírám, že nám vždy šlo o to, dělat pop, tedy správněji pop rock.

 

Sound se ale stejně změnil. Dnes si nemyslím, v osmdesátých letech a doufat, že s tím nějak zvlášť uspěje. Myslím si, že dnes už hlavně tolik neletí sentiment a nasládlé power balady.

Dnes už nelze dělat tak srdceryvnou hudbu jako v osmdesátých letech, to máš pravdu. (smích) Tím lidi moc neoslovíš. Hlavní rozdíl ale pro mě z hlediska umělce je jiný – dnes už nemůžeš prodávat miliony desek jako tehdy. V osmdesátých letech stačilo, aby se tvé video dostalo do vysílání MTV, a to ti zaručilo milionové prodeje. Na druhé straně jsem docela rád, že se doba změnila a že rádia a televize už nemají svou dřívější moc. Podívej se, jaké kapely letěly v osmdesátých letech – WHITE LION, RATT, POISON – stačilo mít pěkného zpěváka s dlouhými blonďatými vlasy, a mohly se těšit velkému úspěchu. Objevily se v MTV, odjely turné s VAN HALEN a prodaly tři miliony desek. Takových kapel, které hrály podobnou hudbu, bylo hrozně moc. A musím říct, že mi vadilo, když nás lidé házeli do stejného pytle s nimi, protože my jsme jako oni nezněli a ani jsme se jim nechtěli v ničem podobat. Neměli jsme nic společného s Hollywoodem. Byli jsme vždy mnohem opravdovější. Nikdy jsme nechtěli dělat videoklipy ve stylu POISON. Takže naopak na dnešní době se mi opravdu hodně líbí to, že image při prodeji hudby nehraje takovou roli jako tehdy – protože my sami jsme na image nikdy sázet nechtěli.

 

Jak těžké bylo najít svůj specifický sound?

Nemyslím si, že bylo zvlášť těžké najít svou tvář, protože my jsme vlastně od samého začátku věděli, jak chceme, aby kapela zněla. Vždy jsme chtěli znít stejně mocně jako AC/DC, ale mít ve své hudbě podobné harmonie a projevovat skladatelský důvtip ve stylu QUEEN, ROLLING STONES, BEATLES, THE WHO, SWEET nebo AEROSMITH, prostě všech klasických rockových kapel. A chtěli jsme mít velkolepý sound bicích a kytar, chtěli jsme mít velkolepé vokály, velkolepé refrény – chtěli jsme, aby všechno znělo ohromně, mohutně nebo přinejmenším hodně efektně. Vezmi si třeba skladbu „Two Steps Behind“. Ta nezní mohutně, ale je hodně efektní, hodně působivá. Když ji hrajeme živě, publikum se v refrénu vždy přidá k nám. Stejný účinek má i „Pour Some Sugar On Me“. Vím, že je mnoho kapel, které by si přály znít jako my, ale nedokážou to. Takže jsme skutečně pyšní na to, že lidé náš sound vždy neomylně poznají. Najít svůj styl a zvuk je skutečně jako objevit sebe sama. Měli jsme to štěstí, že jsme se našli a že jsme chtěli jít stejným směrem. Jsme si vědomi toho, že není snadné najít ve světě pět lidí, kteří si vzájemně vyhovují tak jako my. A nás opravdu baví dělat spolu hudbu. I když sami posloucháme dost rozmanitou hudbu, nikdy jsme nechtěli expandovat napříč styly jako například RADIOHEAD. Máme jasnou představu o tom, kam se můžeme rozprostřít. RADIOHEAD třeba často zasahují k jazzu, až jsou některé jejich skladby chvílemi neposlouchatelné. My jsme o to nikdy neusilovali. To jsou věci, které ocení obvykle jen kritici. A my jsme se zrovna jim nikdy nesnažili zalíbit. Nenahráváme své desky pro ně. Děláme hudbu pro lidi, kteří si alba kupují a chodí na naše koncerty. Hudební publicisti dostávají desky zadarmo, takže je mi opravdu jedno, co si myslí oni. Jakožto umělci děláme svou hudbu na prvním místě sami pro sebe, a když ji předvedeme lidem, můžeme jen doufat, že se z ní budou těšit. Čtyři z nás spolu hrají už dvacet šest let. Vivian Campbell je už také šestnáct let v DEF LEPPARD. A jsme šťastní, že jsme si hned na začátku zvolili směr, který nám dosud vyhovuje.

 

Zlatina Jeřábková - rockový magazín Spark + In Zlín O6/O8

Prev: PRO TOHO, "KDO ZNÁ A VÍ..."
Next: MY DREAMS ABOUT ELOY
***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .

 

 

 

Calendar Widget by CalendarLabs


 

         
             
             
         
Current time in Prague