WINSTONŮV SVĚT aneb KOPÍROVÁNÍ ZABÍJÍ HUDBU

24.06.2010 20:25

 

Vlastně ani nevím, jak a proč se to stalo. Mám rád hudbu. Jasně, vzpomínám si na svůj první magnetofon, pamatuju si na své první "ulovené" nahrávky z radia Luxemburg a z vysílání polských radistanic Dvojka a Trojka. Pamatuju si i na první LP, které jsem si koupil. Některé věci ale vysvětlit nedokážu. Tak například svou naprosto slepou lásku k blues, boogie a rock´n´rollu (že by to byla prenatální záležitost?). A taky nedokážu vysvětlit to, proč jsem celou řadu rockových hvězd jako teenager bral tak strašně vážně. Proč jsem tak zaníceně studoval všechna dostupná interview a diskutoval o myšlenkách a citátech z nich se spolužáky a kamarády. Možná to souviselo s jednoduchostí bipolarity tehdejšího světa adolescentů, ve kterém rock znamenal dobro a pop a disco byly synonymem zla a ve kterém taky všichni lidi ve věku nad 35 byli vlastně jen obyčejná a ubohá zombie. Taky je možné to, že svou roli sehrála i perspektiva, kterou jsem se na své hvězdy tehdy díval - mé idoly žily a hrály za velkou studenou zdí a  v zemích, kam jsem se ani  teoreticky nemohl dostat, a tak každé jejich slovo a gesto mělo velkou váhu. O to víc jsem se radoval, když ona odvěká bariéra zmizela a orwellovský Winstonův svět zmizel, teda zdánlivě zmizel. Protože , ač je to neuvěřitelné, řadě lidí se v něm zřejmě líbilo a odmítají jej opustit. Někteří z nich se ho dokonce pokoušejí znovu stvořit...

WINSTONŮV SVĚT, část první

"Nejspíš není daleko doba, kdy bude možné okopírovat i jiné věci, než obyčejné CD. Možná jednou někdo opráskne vaše myšlenky a pod rukou je střelí dřív, než je stačíte vyslovit.  A možná  dokonce někdo okopíruje vaši holku, když se mu bude líbit a pořádně si to s ní užije. Nebo vás samé, když mu padnete do oka víc. To asi nebudete tak docela ve své kůži. Proto by se kopírování mělo zarazit dokud jde jenom o ty cédéčka...."

(Jeden ze čtyř vizuálů, z nichž k pirátům a jejich zákazníkům promlouvají osobnosti české hudby. Texty, byly vytvořeny tak, aby korespondovaly s danou osobností a jí prezentovaným typem hudby. Výsledky, jichž chceme pomocí kampaně dosáhnout, rozhodně nepřeceňujeme a nečekáme, že ihned vymýtíme pirátství. Kampaň proto půjde ruku v ruce i s trestním stíháním a informováním veřejnosti o něm tak, aby bylo vidět, že vedle osvěty nastupuje i represe. )

WINSTONŮV SVĚT, část druhá

Byl jasný studený únorový den a hodiny odbíjely dvanáctou.  Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl sklěněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství. Ne však dost rychle, aby zabránil několika vločkám vířícím ve větru vniknout dovnitř.  Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát. Byla na něm jen obrovská tvář ženy asi třicetileté, s hustými světlými vlasy, hrubých ale hezkých rysů. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech jen zřídka umlklo jeho masivní ozvučení a teď se zvuk přes den zapínal okamžitě po otevření jeho dveří v rámci příprav na celonárodní Týden adorace.

Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Schodiště nebylo sice vybaveno ozvučením, avšak na každém poschodí na něho ze stěny naproti  výtahovým dveřím zírala obrovská tvář ženy. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kamkoliv se hnete. Velká lady tě miluje, zněl nápis pod obrazem.

V bytě jakýsi zvučný hlas vemlouvavě předčítal slogany, které vysvětlovaly, kolik dní už je Velká lady na čele hitparádového žebříčku Billboardu a kolik jejích nových písní se dnes vyprodukovalo a zaznamenalo. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně pokoje. Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišíl, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti velkopološná LCD obrazovka s výkonnou reprosoustavou) se dal ztlumit, ale nebylo možné jej úplně vypnout. Obrazovka současně přijímala i vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala, a co víc, pokud zůstával v zorném poli LCD obrazovky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Interscopepolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil ve zvyku, který se stal pudovým, - v předpokladu, že každý zvuk, který vydá nebo si poslechne, je nahráván, a každý pohyb, pokud není tma, je okamžitě zaregistrován. 

Winston si sedl do mělkého výklenku stěny, kde asi původně měly být vestavěny police na knihy. Když Winston seděl v tomto koutku a držel se hodně vzadu, byl mimo zorné pole obrazovky. Mohlo ho samozřejmě být slyšet, ale pokud zůstával ve své pozici, nemohlo ho být vidět. Neobvyklé rozvržení pokoje mu zčásti vnuklo nápad udělat to, k čemu se právě chystal. Ale zčásti ho k tomu přivedl i předmět, který právě vylovil ze zásuvky.

Byl neobyčejně krásný.  Na plastovém povrchu příjemně hladký, velký  asi jako poloviční krajíc chleba. Jeho kovově šedavá barva byla častým používáním na několika místech zcela setřena až na zažloutlý plast a pěnové krytky sluchátek byly už dávno poničeny a strženy. Už se aspoň dvacet let nevyráběl a Winston odhadoval, že by mohl být ještě mnohem starší. Nedávno ho Winston zahlédl ve výkladu zatuchlého krámku se starožitnostmi na periférii a hned se ho zmocnila nepřekonatelná touha vlastnit ho. Rychle se rozhlédl ulicí,vklouzl dovnitř a za dva dolary padesát si discman koupil. V té chvíli ho snad ani nenapadlo, k jakému konkrétnímu účelu by mohl přístroj upotřebit. S provinilým pocitem si ho v aktovce přinesl domů. Vlastnit něco takového bylo samo o sobě kompromitující, i kdyby v něm žádné CD nebo CDr nebylo, ale on se chystal poslechnout si CDr zřejmě kdysi zapomenuté v přístroji původním majitelem! To sice nebylo nezákonné, ale kdyby se na to přišlo, bylo celkem jisté, že by za to dostal trest smrti nebo aspoň pětadvacet let tábora nucených prací. 

Winston si nasadil sluchátka. Bylo hodně zvláštní  znovu je po letech použít. Bylo totiž obvyklé, že všechny povolené zvukové i obrazové informace se k lidem dostávaly buď prostřednictvím veřejných nebo bytových LCD obrazovek a reprosoustav. Jeho ruce jemně uchopily přístroj. Na okamžik zaváhal. V útrobách ho zamrazilo. Stisknout play? Už celé týdny se připravoval na tento okamžik. Ještě naposled se zadíval na šedě zbarvený plastový kryt přístroje. V hladkém povrchu byla vyražena řada číslic a písmen: 

Sony Electronic (Hong Kong) Ltd Room 1205, Block A, Ming Po Ind. Since 1984.

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .