Without an education there is no democracy...

Whithout en education there is only hypocrisy...

Netvrdím, Že existuje nějaká ruka, která tahá za šňůrky. Já jenom komentuju... Kritika průmysIu televizní reality. Způsob, jakým se na to lidé dívají, jak je to těší, mi trochu připomíná starověk! Řím, Koloseum, lvy požírající gladiátory…  ,,Uneducated Democracy,, se týká toho, Že Spojené státy se nacházejí na třicátém místě vzdělanosti společnosti ve světě, ale mají největší sílu ekonomickou a militární. A nazývají se demokracií, i když alespoň částečně, se jedná o korporaci. Díváš se na ta fakta a uvědomuješ si, jak jsou strašidelná. Nehovořím o formálním vzdělání, které je obligátní. Jde o to, že demokracie zbavená vzdělanosti může přestat být demokracií. Protože ten, kdo vyhrává, může vládnout, klamat lidi. Pamatuji, že za časů Bushe bylo lidem vštěpováno nesmírné množství lží. Ještě dneska najdeš oblasti Států, mrkni se na dokumentární filmy nebo na YouTube -  kde se například zeptáš: 

"Proč nenávidíte Obamu? Protože je černý?"    ....

Z důvodu jeho programu lékařského pojištění.

Moment, a máte pojištění? 

Ne.... 

Je vaše dítě pojištěné?  

Ne...

Ale on vám chce zajistit pojištění!

Nechceme jeho pojištění! Chceme svobodu!

Jako by svoboda by|a něčím, co se dá koupit v McDonaldu. Je to absurdní, když se setkáš s takovou ignorancí. Netvrdím, že já jsem chytrý a oni hloupí. Nechci nikoho ponížit. Ale když se na to podíváš logicky, vzhledem k rozdělení hlasů v kraji - jestli bude hodně lidí hloupých, vyberou hloupé lídry. A hloupý lídr povede zemi hloupým směrem. Je to otázka zdravého úsudku, žádné hypotézy  - už jsme přece měli jednoho takového.

(In Spark 8/2012, Serj Tankian: Krev se vsakuje)

Co k tomu dodat? Jakkoliv je mi sympatické Tankianovo rozčilení a snaha s tím, co se mu nezamlouvá, něco zásadního udělat. Přece jen mě často napadá, že George Orwell se ve své vizi asi nespletl:

Ministerstvo pravdy ... se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu, která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrù. Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany:

Titulka s vikingskou lodí, siluety jarla a jeho bojovníků, to vše mě zaujalo na první pohled. Nápis vpravo nahoře mě ale trochu znejistil - Internetový časopis o RPG.  Nehraju žádné erpégéčko, bude tam vůbec něco zajímavého? Něco, co bych si mohl přečíst?  

Moje nejistota byla však naprosto zbytečná. Nebylo tu jen něco, zajímavé a ke čtení tu bylo téměř všechno! Vznik některých článků možná mohl být motivován nějakými aktuálními zájmy a potřebami hráčské RPG komunity, nicméně všechny příspěvky, které jsem přečetl, měly zajímavé téma, pečlivé zpracování a něco, čemu říkám "přesah". Tzn. něco kvůli čemu mohou být zajímavé i pro výrazně jiné než hráčské komunity. Drakkar ukrývá mnoho pokladů:

Nedávno   jsme vedli docela zajímavou debatu o tom, co je z hlediska obyčejného řadového uživatele přijatelný způsob získávání souborů z internetu.  Na konci celé diskuse se otázka podstatně zjednodušila. Na výběr zůstaly vlastně  jen dvě možnosti - torrent a filehosting. Z toho důvodu mě napadlo zkompilovat z různých internetových zdrojů jednoduchou charakteristiku obou uvedených způsobů především s ohledem na to, jaké dopady jejich využití může mít.

Je možné využívání torrentu vystopovat?

"...torrenty jsou dobře sledovatelné jak na síti ( vysoké počty session jsou nápadné a velmi lehce se detekují ) tak provozně ( torrentové odkazy se dobře detekují na jakémkoli content filtru ) takže sledovatelné jsou a také se sledují. Pochopitelně nikoho nezajímá jedna stažená mp3 za rok, to je bagatelní věc. Obecně je to ale právně tak, že co si stahujete pro Vaši potřebu je z hlediska autorského zákona O.K., ale nesmíte to nabízet dále. Ale to je přece princip torrentů..."  ¹

Budu stahovat jen pro vlastní potřebu, když omezím seed?

"Uživatel se musí připojit na tracker, ze kterého dostane seznam uzlů, které mají o daný soubor také zájem. Uzly jsou v síti Bittorrent rozděleny na seeds, které mají daný soubor kompletní a již pouze odesílají, a peers, které daný soubor stahují a zároveň již také odesílají stažené části. Při dosažení 100 % souboru se peer okamžitě stává seedem, který nic nevyžaduje, pouze rozdává bloky." ²

Jak se o mně může někdo dozvědět, když torrenty stahují všichni?

"Takže v běžné situaci co stahujete, tak to nabízíte a to problém je. Pak stačí, že si jakýkoli zástupce něčeho - například IFPI, OSA apod. - od Vás něco stáhne ( čímž prokáže, že jste to reálně nabízel a současně má od Vás Váš torrentový katalog co všechno nabízíte. ) Následná akce je triviální, udá se to na policii, ti si vyzvednou Vás a Váš počítač a znalci provedou výpočet typu ( ukázka) - sdíleno bylo 1000 DVD x 350 Kč x 2 , tedy 700.000.- Kč a to je to, co Vám přiklepne soud a co zaplatíte. Ty částky jsou definovány tak, že dle autorského zákona má hromadný správce nárok na dvojnásobek průměrného zisku za titul, který byl - myslím - loňský rok vyhlášen na 350 Kč. " ³

A už na někoho takového přišli?

"V roce 2012 bylo PČR prověřeno 380 podezření spadajících pod §270 a §271 (ve statistice PČR je to dohromady) Trestního zákoníku. Z toho bylo (vč. dodatečných) objasněno 346 případů a stíháno 156 osob, které svým jednáním způsobily vyčíslenou škodu za 35 milionů korun."⁴  Pravidelně se lapenými a odsouzenými provinilci holedbá Česká protipirátská unie.   ⁵

"Po ukončení sdílecí služby Megaupload a zatčení jejího vedení přestává sdílení fungovat i na dalších serverech. Trojice populárních sdílecích serverů Fileserve, FileSonic a Uploadstation.com razantně omezila poskytování svých služeb. Uživatel může stahovat jen ty soubory, které do systému sám nahrál. Pro uživatele je to podobné, jako kdyby služba přestala fungovat úplně." ⁷

"Americká asociace MPAA zastupující filmový průmysl přišla k floridskému soudu s další právní municí proti serveru Hotfile.  Argumentace žalující strany je stejná jako v notoricky známé kauze Megaupload. Hotfile prý na svém zneužívání autorským zákonem chráněných děl postavil svůj byznys.  Žalující strana tvrdí, že na porušování zákona se podílí většina jeho uživatelů. Čeští uživatelé se ale nemají v žádném případě čeho obávat, pokud stahovali jen již oficiálně zveřejněně filmy, seriály a hudbu pro osobní nekomerční využití bez dalšího šíření. To je totiž u nás zcela legální volné užití díla dle autorského zákona." ⁸

 

 

 

 

POST SCRIPTUM: 

Nemůžu si pomoct, ale pokud uvažuju o stahování souborů z internetu, vždycky se mi při porovnávání torrentu s filegostingem objeví několik zásadních rozdílů.  Při stahování souboru prostřednictvím torrentu je poměrně nesnadné dosáhnout toho, abych nebyl současně seederem - tedy vlastně uploaderem.  Vzhledem k tomu, že uploadování jakéhokoliv nelegálního obsahu je trestné a postihované, domnívám se, že je lepší se stahování pomocí torrentu vyhnout širokým obloukem. Za druhý docela významný rozdíl považuju to, že nedílnou součástí právního a soudního tažení proti P2P sítím jsou vedle jejich tvůrců, organizátorů případně majitelů oběťmi i obyčejní řadoví uživatelé, kteří si "jen" někde něco stáhli a ve výsledku byli potrestáni naprosto absurdními tresty.  Na druhé straně  je stažení audio nebo video souboru z filehostingového serveru a jeho následné domácí užití stále ještě zákonem dovoleno i v případě, že jeho samotné umístění na server proběhlo nelegálně.  V rámci úsilí o zamezení šíření nelegálního obsahu pak jsou soudně postihování majitelé případně provozovatelé těchto úložišť a velcí uploadeři, ne řadoví uživatelé, kteří si občas někde něco stáhli.

---

V každodenním běhu školního života se po letech stanou slohové práce vlastně rutinní záležitostí.  Je třeba je přečíst, je třeba je opravit a je třeba o nich s autory promluvit, aby příště byla slohovka lepší, případně, pokud je to možné, aspoň ne horší. Někdy ale mohou žáci a studenti svým přístupem docela překvapit - viz níže. Vzhledem k tomu, že šlo o jednu z posledních slohových prací, kterou pro mne tento žák psal, zůstane navždy otázkou, zda je to ještě slohová práce - úvaha, nebo už spíš zpověď.

STAL SE INTERNET OPRAVDU SKVĚLOU INFORMAČNÍ DÁLNICÍ, 

KTERÁ UČINÍ Z LIDÍ MOUDRÉ BYTOSTI?

Internet má dnes asi každý, staří i mladí. Je to místo, kde můžete najít opravdu všechno. Stačí jen naklikat do vyhledávače potřebný dotaz. Je pak velmi snadné dostat se k různým okruhům informací a ty zvláště potřebné si vypůjčit nebo ukradnout. Mezi takové velmi žádané informace patří například cizí slohové práce. Jejich vypůjčování si dnes oblíbily řady studentů a žáků, kteří právě tento typ informací kradou a myslí si, že je to učiní chytrými. Ale není to tak. Většina žáků, kteří přijdou ze školy domů, podobným způsobem s pomocí internetu udělá 90% všech domácích úkolů. Je to velmi pohodlné. Žák opíše čtvrtletní slohovou práci z internetu a pokud si učitel nedá tu práci s tím, že by text postupně např. s pomocí googlu ověřil,  tak na to, že žák práci opsal, vlastně ani nikdo nepřijde. Někteří se dokonce po takovéto krádeži cítí spokojeně a mají dojem, jako by byli velmi velmi chytří.  Ani já nejsem výjimkou. Celé roky jsem všechny úkoly opisoval z internetu.  Nebyla jedna jediná slohová práce, jeden jediný slohový úkol,  jedna jediná věta, které  bych napsal já sám. Opisoval jsem vždy a všechno a užíval jsem si ten pocit, že jsem vyzrál nad učitelem. Nikdy mě nenapadlo, že je to cesta, která nikam nevede a že ta slavná "informační dálnice" ze mě moudrého člověka neudělá, spíš naopak. K tomuto poznání mi stačilo celkem málo. Potkal jsem učitele, který měl ke každé slohové práci několik otázek. Už po první otázce jsem byl "nahraný" a při svých pokusech o odpovědi jsem vypadal  jako naprostý idiot. Když dnes přemýšlím o tom, jaký smysl má pro mě internet, jsou mé závěry docela smutné. Nejen, že jsem pochopil, že odhalit ukradenou slohovou práci je velmi jednoduché, ale navíc je mi také jasné, že když jsem si až do svých 15 let nikdy nezkusil žádnou takovou slohovou úlohou napsat, je téměř nemožné, abych měl nějakou použitelnou zkušenost nebo schopnost, která by mi pomohla v hodinách slohu nějakým způsobem uspět. Teď už  je mi to jasné, je zbytečné "slohovku" opisovat, stejně se na to přijde a dostanu za pět. Stejně tak je ale jasné, že v mém případě je zbytečné "slohovku" i psát, protože má "díla" jsou tak strašné průsery, že je učitel stejně nemůže hodnotit jinou známkou než "opět za pět". Zbylo mi tedy jediné rozumné východisko, práce nebudu ani opisovat ani psát. Nebudu je prostě vůbec odevzdávat. Výsledek bude totiž  ve všech třech případech stejný. A pro ostatní mám vzkaz: Internet a opisování z něho z vás chytráky určitě neudělá.

Zcela v duchu hesla trocha historie nikoho nezabije se v novém Drakkaru objevují tři velmi zajímavé články se vztahem k historii.  V každém z nich je k minulosti přistupováno tak, aby se v daném příspěvku stala lákavým kořením dodávajícím zpracovanému tématu nečekanou emocionální  "příchuť".  Charakteristika námořních přístavů je doslova prošpikována zajímavými historickými příklady, zajímavostmi a perličkami.  Lachtan, který přece jen vyplul se rafinovaně spoléhá na jeden zvláštní rys lidské zvědavosti, který většinu z nás nutí, abychom se jaksi automaticky snažili odpovědět na otázku, co by se stalo kdyby..., takže nám sice při čtení toho víceméně historického příspěvku rozum říká, že tohle se přece nikdy nestalo, ale snad právě proto s o to větší pečlivostí, úporností a zvědavostí čteme dál, dál a dál ... Závěrečné literárně historické nastínění vzniku, charakteru a zásadních principů detektivky pak je absolutní třešničkou na dortu, neboť kdo si kdy dovolil nejen zpětně kritizovat, ale  dokonce přímo obvinit už téměř sto let oceňovanou a  adorovanou královnu detektivky z hnusného podvádění a nefér hry? Takový přístup vás přiměje nejen k pouhému přečtení článku, budete zaujati a přinuceni k reakci ať už souhlasné nebo odmítavé, budete mít chuť autorovi napsat. Každopádně však budete o to nedočkavěji čekat na další díl!   

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2013_41_prosinec.pdf

Dobbse zaměstnávalo příliš mnoho jiných problémů, než aby ho zajímalo, jak sedí. Snažil se právě rozluštit prastarou záhadu, která dává tolika lidem zapomenout na vše ostatní.  Zoufale hledal odpověď na to, jak by se dostal k penězům. Tak to jsem nikdy nevěděl ani já. Stejně tak úplně přesně nevím, jak se stalo, že na otázku - jaký je můj nejoblíbenější western - odpovídám rychle a bez rozmýšlení:

"Poklad Sierry Madre!"

A vlastně jsem nikdy ani nepočítal, kolikrát jsem byl za divnýho a kolikrát jsem čelil nechápavému úsměvu, který byl reakcí na to, že má odpověď není Sedm statečných. Prostě Humphrey Bogart v Houstonově filmu mě doslova uhranul už někdy v době, kdy jsem chodil do první třídy základní školy.  Ovšem nezůstalo jen u toho.  Asi to řídil někdo shůry, takže v sedmé třídě jsem za dobré vysvědčení na konci školního roku dostal od své třídní učitelky knížku jménem Generál přichází z džungle  a ještě než uplynul rok, přečetl jsem od stejného autora několik dalších, třeba Loď mrtvých a Česáče bavlny. Je zřejmě těžké vysvětlit, co mě na těch románech tak lákalo. Začínají vždy celkem nevinně, ale při četbě každého z nich se současně s rozvíjením příběhu a gradací napětí spolehlivě dostavuje jedinečný a zvláštní pocit. Hrdinové všech těch příběhů žijí těžký život a často se potýkají s nepřáteli, kteří jsou mnohem silnější a které prostě není možné porazit, takže v tak "svobodné" soutěži prostě a jednoduše nelze uspět.  A přestože se ti obyčejní a zdánlivě bezmocní doslova brodí hnusem, nikdy se nevzdávají. Ovšem Traven neusiluje o to, aby někoho "nakazil" odvahou, nezdolností, energií nebo čímkoliv podobně pozitivním. Z jeho vyprávění pochopíme něco jiného. Někdy někde, a je to ta jediná reálná jistota našich životů, se zcela jistě i my sami utkáme se stejným hnusem, o kterém píše, a někdy někde budeme bojovat stejně beznadějně jako jeho postavy, ne však proto, že jsme skvělí a stateční, ale proto že nám prostě nic jiného nezbude..... 

+

Pro lidi, kteří měli Travenovy knihy rádi, pak bylo naprosto úžasnou třešní velikosti broskve na dortu jeho knih to, že v sedmdesátých letech o něm a jeho životě nebyly  ještě všeobecně dostupné jisté a ověřitelné informace. A tak bylo velmi velmi snadné znejistit učitele literatury dotazem na to, jestli by mi něco nepověděl o tom skvělém autorovi, který napsal tolik úžasných knih. Poté co učitel či profesor nedokázal odpovědět,  se zkoušení studentů z biografických údajů spisovatelů v hodinách literatury dostalo do zcela jiného světla.

+ 

Vzhledem k výše uvedenému je jasné, který článek v posledním třináctkovém Salonu mi udělal největší radost. A to navzdory tomu, že s tím, že by mě Travenovy romány nějak uváděly do rozpaků nebo že bych nad nimi byl v rozpacích, v žádném případě nesouhlasím:

+

"Když jsem se tehdy zeptal rodičů, jak se vyslovuje jeho příjmení, nebyli si jistí. Odhadovali, že to byl asi Němec. Jejich pochybnost mě zaujala, a to jsem ještě netušil, že je náznakem jednoho z velkolepých literárních tajemství. Travenovy knihy se ve dvacátých a třicátých letech 20. století dobře prodávaly. Byly přeloženy do dvaatřiceti jazyků. Přesto jejich autor dokázal zůstat v utajení. Vědělo se, že žije v Mexiku, odkud rukopisy přicházely, ale nic víc. S nakladateli byl pouze v písemném kontaktu, dopisy psal na stroji – včetně podpisu. Nechával se zastupovat mužem jménem Hal Croves, údajným Američanem žijícím v Mexiku, který vyvolával podezření, že je to sám autor. Dalším „podezřelým“ byl jiný Američan, účastník expedice za mayským dědictvím a výprav do venkovských oblastí Mexika, Bruno Traven Torsvan. Ani s jazykem Travenových knih to nebylo nijak jednoznačné – překládaly se z německých rukopisů do angličtiny. Travenova němčina však byla plná amerikanismů. Anglické verze se navíc výrazně lišily od německých originálů, autor do nich dopsal nové pasáže. A jeho angličtina obsahovala mnoho germanismů. Hon na Travena se stal jednou z literárních zlatých horeček své doby. Začala po úspěchu amerického filmu Poklad na Sierra Madre z roku 1948 a pokračovala pak až do sedmdesátých let. Objevovaly se spekulace, že za Travenem se skrývá Jack London, který svou smrt jen zinscenoval; že je to pseudonym mexického prezidenta A. L. Mateose; případně že Traven byl nemanželským synem německého císaře Viléma II.

 Postupně se ale vynořilo i několik realističtějších teorií. Bruno Traven byl prý německý anarchista, který pod jménem Ret Mahut vydával za první světové války v Německu vlastní časopis. Později, v roce 1919, vedl tiskové oddělení Bavorské sovětské republiky. Po porážce revoluce byl odsouzen k smrti, ale uprchl a podařilo se mu dostat se i bez dokladů do Anglie a poté do Mexika. Tam jako by se rozdělil do několika osob: zrodili se Bruno Traven Torsvan, Hal Croves – a spisovatel Bruno Traven.

 Jeho dílo ve dvacátých a třicátých letech i po druhé světové válce hluboce rezonovalo. Čtenáře zřejmě oslovily dramatické příběhy sociálního útlaku a snahy postavit se mu na odpor. Travenův záběr je ale širší.

 V Mostu autor předkládá prosté a sevřené vyprávění o tom, jak bílý muž přicestuje do zapadlé indiánské osady, kde sleduje přípravy na fiestu. Během nich se ztratí desetiletý chlapec. Ani účastníci příběhu, ani čtenář si nechtějí připustit, co je čím dál tím zjevnější – že se hochovi něco stalo. Příběh dokonale vykresluje nesmyslnost, nevysvětlitelnost lidského neštěstí; jeho nespravedlnost. Exotické kulisy přinášejí dobrodružství, které jsem kdysi jako kluk hledal – a zároveň je to dokonale vystižená rodičovská noční můra.

 Směs sociálních motivů a přesvědčivého vypravěčství učinila Travena atraktivním i pro česká nakladatelství. Ostatně, hledání jeho identity má také svou českou kapitolu – v roce 1964 přišel I. Růžička s teorií, že Traven je vlastně lounský dekadentní literát Arthur Breisky. Jméno Traven, čteno pozpátku, prý znamená „New Arthur“. Osudy obou spisovatelů se teoreticky mohly protnout – Breisky odcestoval ve svých pětadvaceti letech, v roce 1910, do Spojených států, kde se snažil existenčně uchytit. V českém prostředí to pro mladíka s rozsáhlým literárním přehledem, ale bez maturity (kterou odmítl složit) vypadalo beznadějně. A příliš se mu nedařilo ani ve Státech, nakonec přijal práci obsluhy výtahu v tamní německé nemocnici, který mu při neopatrné manipulaci rozdrtil hlavu. Identifikace mrtvého byla nemožná. Breisky uměl díky matce Němce dobře německy a vzhledem k jeho překladům Stevensona je zřejmé, že ovládal i angličtinu.

 Proti Travenovi jako talentovanému Breiskému ale hovoří jeden podstatný argument. Breisky byl dandy, dekadent a estét, snažící se povznést nad realitu. A Traven naopak skutečnost obhajoval, lépe řečeno viděl ji jako něco, co má estetickou a morální hodnotu samo o sobě.

 Pátrání po Travenově identitě nakonec uzavřela až práce žurnalistů BBC, kteří na konci sedmdesátých let přinesli důkazy, že spisovatel se kdysi narodil jako Otto Feige v dnešním Świebodzinu a že se sám Hal Croves na smrtelné posteli v roce 1969 přihlásil jak k Brunovi Travenovi, tak k Retu Mahutovi, svým alter egům. Všechny postavy Travenova záhadného životopisu se tak nakonec sešly v jedné.

 Také je ale možné položit si otázku, čím jeho knihy fascinovaly dřívější čtenáře a proč dnes nejsou populárnější. Kdy by měla být sociální témata aktuálnější než v době krize? Snad za to může Travenovo vypravěčství, které nenabízí univerzální odpovědi. Jeho indiáni, zlatokopové a námořníci sice tuší, že existuje něco jako spravedlnost, ale zároveň je jim jasné, že se k ní musejí dobrat sami. Autor navíc nezastírá, že je to cesta namáhavá a bez záruky úspěchu. Takže dnešní „rozpaky nad Travenem“ jsou asi docela přirozené."

In: 

MAREK TOMAN, Rozpaky nad Travenem, Příloha - Salon, str. 05,28.11.2013

Obrázek:

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/1/12/Treasuremadre.jpg

Další články:

https://www.vice.com/read/the-myster-of-b-travern-270-v16n12 m , https://www.ipernity.com/blog/cezar/310556 , 

Film: 

https://www.youtube.com/watch?v=J64Dhd1cxMQ

Čas letí a vše se mění, často je jeho běh tak rychlý, že i jen jednoduché vzpomínky je docela těžké uchovat. Zřejmě proto je nasloucháno těm, kteří se minulost snaží nějakým zjednodušeným způsobem uchovávat, třídit a katalogizovat.  Asi pak lépe vypadá a snadněji se pamatuje.  A tak nám média poměrně pravidelně předhazují různé tipy, přehledy a žebříčky toho, co prý bylo v minulosti "nejlepší" a co bychom si určitě měli přinejmenším pamatovat. Je zajímavé, že  předhozené informace mají hodnotu především pro toho, kdo minulost, o které tyto  informace mají vypovídat, nezažil. U mnohých, kteří inkriminovanou dobu sami zažili, ochází totiž k tomu, že utříděná a katalogizovaná minulost je nejen  ve velmi příkrém rozporu s konkrétními vzpomínkami, tzn. s tím, jak to doopravdy sami lidé vnímají a pamatují, ale dokonce mnohým pamětníkům připadá takový mediální obraz minulosti jako naprostá absurdita. 

Hudební magazín NME se pustil do žebříčku historicky nejlepších skladeb na světě. A kdo vyhrál? Kapela Nirvana a její hit s nezaměnitelným úvodním riffem Smells Like Teen Spirit. Seznam pěti set nejlepších skladeb všech dob vychází tento týden v časopisu a také digitálně.
Skladba Smells Like Teen Spirit vyšla v roce 1991 na slavném albu Nevermind. Písnička se velmi rychle stala hitem, ovšem její autor Kurt Cobain měl k jejímu úspěchu výhrady: "Vidím, že je to z pohledu komerčního úspěchu velmi dobrá skladba. Ale na můj vkus je moc uhlazená," řekl o dva roky později  ("I can see it's a good record from a commercial point of view but it's too slick for my tastes...

https://www.koule.cz/cs/rychlovky/nejlepsi-pisnicka-na-svete-smells-like-teen-spirit-od-nirvany-tvrdi-nme-45883.shtml 

Tedy viděno očima zaměstnanců New Musical Expressu by měla být právě tahle skladba  pro lidi tou nejzářivější hudební vzpomínkou, tím nejlepším, co nám v oblasti hudby naše minulost odkázala. Je možné, že s tím budou někteří lidé i souhlasit, ale v mém případě jejich "utřídění" minulosti spíše připomína "opravu", která je v naprostém rozporu s tím, jak hodnotím prožitou dobu já.  Je pravda, že jsem existenci skupiny i písničky zaznamenal, ovšem v žádném případě nedokážu pochopit, proč by měla být tou nejlepší na světě. A samotný fakt, že někdo něco podobného tvrdí mě nejen udivuje, ale i děsí. Nirvana a její úspěch generovaný za pomoci MTV a amerického vydavatelského labelu Geffen records jsou pro mě strašidelným příkladem toho, jak si v devadesátých letech svými velkými zisky zaslepené major labels začaly myslet, že i v oblasti rockového a metalového mainstreamu mohou uplatnit postupy do té toby obvyklé jen v oblasti komerčního popu. Labely tehdy opravdu dokázaly vyrobit svou megahvězdu téměř ze dne na den a prodat ji do té doby nevídaným způsobem a s neuvěřitelným ziskem. Co na tom, že k jeho dosažení bylo použito i takových prostředků, ze kterých mnoha lidem (včetně mě) bylo (a vlastně dodnes je) vvysloveně ouvej .  V prvních měsících se možná mohlo zdát, že tak mimořádný rozsah zisků dosažených na základě úspěchu jedné skupiny (a v podstatě jedné písničky) by mohl opravňovat Geffen Records  k použití takových metod. Ale byl to omyl. Vystřízlivění přišlo poměrně rychle a bylo docela kruté. Podobný úspěch idolu, jehož popularita by nebyla založena na dlouholetém koncertování a dlouhodobém vztahu s fanoušky, ale byla by "ze dne na den" vygenerována vydavatelskou společností se od té doby v oblasti rockového mainstreamu žádnému dalšímu labelu zopakovat nepodařilo.  Přesto ani s dlouhým časovým odstupem a s možností opakovaného soustředěného poslechu nemůžu souhlasit s tím, že by Smells like teen spirit měla být tou "historicky nejlepší skladbou na světě". Naopak čím víc času uplynulo, tím víc jsem si jistý, že jsem se ve svém střízlivém postoji k Nirvaně a jejím albům (narozdíl od Michaela Azerada) nespletl.  

- - - 

Feb 20 - "Když se těsně před koncertem rozsvítí světla a dav začne nadšeně burácet, nechává mě to naprosto chladným. Nedokážu přijímat lásku a obdiv lidí. Nemůžu už vás všechny podvádět. Není to fér. Je to nejhorší zločin, jaký si umím představit. Okrádám lidi tím, že předstírám, jak mě to hrozně baví. Občas mám pocit, jako bych měl před vstupem na jeviště píchačky." KURT COBAIN In Rock & Pop březen 1996, 3/149, ročník VII

Feb 4  - "Nevím, jestli je grunge skutečně mrtvý, ale myslím si, že už nepřináší nic novýho a zajímavýho. Po rozpadu Nirvany to jakoby zůstalo na jednom místě. Všechny ty kapely, co přišly potom, už jen opakují to, co tady bylo. Vydávaj sice desky a některý z nich jsou docela dobrý, ale vývoj jako by se zastavil. Proto se nový kapely vracej do sedmdesátejch a osmdesátech let." BUTCH VIG, Rock a Pop, č. 1/147, Leden 1996

Jan 29  -  "Pokud jde o grunge, myslím si, že je to největší zaprodání se a nejostudnější zrada, kterou kdy rock´n´roll zažil. Skalní metaloví fanoušci ale nejsou hloupí a dobře vědí, že 99% grunge tvoří kopie jinejch kopií a všechno se to sbíhá u jedný jediný skladby - Smells Like Teen Spirit. Lidi to poslouchají, protože jim to média vtloukají do hlavy a není jednoduchý dostat se k něčemu jinýmu, co má sice větřší hodnotu, ale bohužel se to zrovna moc neprodává." MICHAEL WEIKATH in ROCK & POP, 4/50 ročník VII, Duben 1996, str. 32

Dec 31 -  "Nemusím ohlašovat nový nástup metalu, protože tahle muzika - ať se to někomu líbí nebo ne - tady zkrátka pořád je a nikdy nezmizela. A zaručeně tu ještě hodně dlouho bude ... jenom u nás fungují stovky a po celém světě pak desetitisíce skupin, které lze označit za tak či onak metalové. Fakt, že 99 % z nich nenajdete v oficiálních hitparádách a neuvidíte v televizi je o něčem jiném." Petr Korál in ROCK a POP 1999/3, str 19.

Jul 21  -  "Nepodřizovali jsme se trendu a hráli pořád to samé. Měli jsme dobrou podporu fanoušků v Japonsku a také se otevřel trh ve východní Evropě, takže se pro nás objevily nové šance. Je pozoruhodné, že nikdo z kapely neměl tendenci zkusit něco ve stylu grunge. Všichni jsme to cítili stejně a v klidu pokračovali po vlastní linii. Jsem toho názoru, že jakmile začneš hrát podle trendů, stává se z tebe hudební prostitutka." RONNIE ATKINS in Spark 7/2010, str. 89

Jul 16  - "Grunge a hlavně nahrávací společnosti téměř zničily celou komunitu osmdesátkového rocku. A to nemluvím jen o kapelách. Také mám na mysli fanoušky...." CLAUS LESSMAN in Spark 7. 2010, str. 81

Jan 5 - "Najednou se objevila Nirvana a jiné podobné kapely a to už nebyl metal v pravém slova smyslu. Nelíbil se mi jejich zvuk, styl jakým hrají. Dvacet let jsem se věnovala metalu a bylo těžké sledovat, že tak nudné kapely slaví úspěch. I to byl důvod, abych odešla z hudební scény. Musela bych se podřítit trhu..." LITA FORD in Spark 1/2010, str. 31

Oct 28 - Myslím, že nejdůležitější byl fakt, že jsem se nikdy nezastavil ani kvůli grunge, ani kvůli něčemu jinému. Pořád jsem pokračoval dál a dělal to, co mě vždycky bavilo. Kdybych se zastavil nebo začal měnit svůj styl, okamžitě bych o fanoušky přišel. Mám obrovské štěstí, protože mí fanoušci jsou skutečně věrní a chodí na naše koncerty celá léta. RONNIE JAMES DIO in Hardrocker 9/2009, str. 11.

Oct 24 -   PAINKILLER? "Definice všeho, o čem je heavy metal! Každá skladba je vynikající! Zvuk zcela nedostupný a nechytatelný do dnešních dní! Skvělá hra, výborné bicí, hvězdné kytary a možná vůbec nejlepší představení Roba Halforda všech dob!" Stefan Kaufmann (Accept) in Spark 10/2009, str. 58

Oct 11 -   "Celá devadesátá léta nám bylo omíláno: Rocková hudba teď musí být depresivní a skupiny se na podiu musí tvářit unuděně a naštvaně. No, my si ale rock´n´roll takhle nepředstavujeme. Při nahrávání našeho 3. alba jsme se opravdu dobře bavili a doufáme, že ho budete mít rádi i vy. Pouštějte si ho hodně hlasitě a přijďte na koncerty." Vzkaz na poslední straně bookletu k albu ELECTRIC od švédských M.ILL.ION z roku 2004

Sep 12 - "Jediné, co jsem opravdu chtěl, bylo, abychom dostali zase opět výraz ala MOTORHEAD. Miluji jejich nekompromisní sound. I když se to za ta léta příliš nemění. Je to stejné jako s AC/DC, prostě to hraje." ROMAN IZZY IZAIÁŠ (Doga) in Spark 7/2009, str. 87

Aug 20 -  "Stejně každý jednou dospěje k názoru, že kapely jako Metallica, Iron Maiden, Scorpions, Black Sabbath, Slayer, AC/DC jsou nedostižné. Jsou to děti ulice, a proto se staly ikonami. Jejich úspěch je vydřený, nejsou to mediální bubliny, ale skuteční hudebníci." Rob Gavestany (DeathAngel) in Spark 8 /2009 str. 58

- - -

Byla to původně úplně nevinná záležitost. Taková obyčejná hra. Vlastně je těžko říct, zda počítačová nebo lidská. Má v sobě kousek obojího. A pro mě se stala hrou nejmilejší. Potkal jsem se s ní ve věku, kdy už jsem nejen kuličky celá desetiletí nehrál, a tak je má radost  ze znovunalezeného nadšení pro hru snad i pochopitelná. Na začátku toho všeho byl jeden agresivní banner. Vtrhl na obrazovku mého počítače a setrval tam. Díky tomu se přede mnou objevily tanky T34 v celé své kráse. Sledoval jsem několik těch akčních scén a v mé mysli se objevily nostalgické vzpomínky na čtyři oblíbené hrdiny starobylého seriálu. Možná mě právě nostalgie vedla dál, mohl to ale klidně být i nepolapitelný Bílý tygr. Dovolil jsem banneru, aby mě přenesl na jeho domovské stránky. Tanky byly i tam. A taky popis hry i výzva k registraci a hraní:

Hra Tanki Online osloví i ty nejnáročnější hráče! Dá se říct, že se jedná o naprostou herní pecku v hrách pro 2 a více hráčů přes internet. Příčin slávy je hned celá řada. Tanki Online se nese v duchu jedinečně přívětivé 3D grafiky, která působí neopakovatelným dojmem. Hra s je populární nejen kvůli perfektnímu designovému zpracování! Příznivci si ji vychvalují i kvůli výborné hratelnosti a zábavnosti. Budete bojovat proti ostatním hráčům z celého světa. Nejdříve si projděte tutorial, kde si vyzkoušíte ovládání tanku, poté si zvolte vaši přezdívku a heslo. Pak už se vrhněte do nelítostné bitvy proti ostatním hráčům...

Tak jsem se vrhl. A druhý den znovu, třetí taky, čtvrtý taky, pátý….  Ani jsem se nenadál a ze dnů se skládaly měsíce a roky. Zdánlivě se  zas až tolik nezměnilo a herní závislost mi nezpůsobila nějaké výraznější zhoršení kvality života. Když jsem přišel do školy, nevěnoval jsem se diskusi o mé hře v hovorech s kolegy a spolužáky, neb ji nikdo nehrál. Ve volném čase jsem dělal i spoustu jiných věcí a hraním jsem trávil zhruba hodinu denně. Spát jsem chodil tak jako jindy a když jsem někdy zamířil na lože později, důvodem nebyla samotná hra. V herním světě jsem se ani neutopil, ani se pro mě nestal tím jediným pravým světem. Vždy jsem dokázal rozeznat simulaci od skutečnosti a v důsledku toho jsem nikomu z kolegů v práci jeho vozidlo nerozstřílel. Když už pro nic jiného, tak jsem nestřílel prostě z toho důvodu, že do práce tankem nejezdím. V průběhu let však přece jen nastal jeden okamžik, kdy jsem si uvědomil, že hra s mým životem v určitém smyslu neladí. S odehranými roky mi v herním světě přibývaly různé zkušenosti, zdokonaloval se můj stroj, zlepšoval se stav mého konta i plat a kariérní postup byl vcelku pravidelný. Z toho, že se tak neděje i v mém skutečném životě, však hru rozhodně vinit nelze. Můj vztah k ní je i po všech těch letech veskrze pozitivní, přestože hraní samotné už by mohlo být jen rutinou. Nikdy se tak ale nestalo, ani by nemohlo. Nejoblíbenějším herním módem je totiž týmová hra, ve které je každý zúčastněný odkázán na těsnou kooperaci se svými spoluhráči. Při takovém způsobu hry nejen, že se vlk samotář moc neuplatní, ale ani samotářem dlouho nezůstane. Vždy je třeba předem vědět, kdo bude v záloze, kdo na pravém či levém křídle a kdy začne útok. Je třeba povzbudit toho, komu se nedaří, a brblat na toho, kdo zapomněl, že vítězství přinese jen týmová spolupráce. Dynamika boje a adrenalin z něj vyplývající donutí každého komunikovat pomocí battle chatu s ostatními hráči. A dřív nebo později se tak z hráčů stávají opět lidé, kteří se každý večer scházejí hlavně proto, aby si povídali. A dřív nebo později se tak z lidí stávají přátelé, kteří se každý večer scházejí, aby byli spolu navzdory všemu, co je rozděluje. Zmizí rozdíly věku, původu, času, prostoru a vznikají letitá přátelství, která se z prostoru herního přelévají i do reality. Odhazují se nicky, odhalují se skutečná jména, vzájemně se mění  adresy, maily, fotky, probírají se zajímavá témata, plánují se dovolené, na kterých by bylo možné se potkat. A tak když den za dnem usedám k počítači a loguju se do svého hangáru, těším se na Yari Mléčnou z Mariupolu, Oděsana Jedenáctku,  kramatorskou Háďě Zmey, Olju  Kyjevskou, Annu, Natálju i Raráška….

POST SCRIPTUM:

Ano, hru i své spoluhráče mám velmi rád a nesčetněkrát jsem s nimi a díky nim zažil radostné pocity. Na druhé straně musím přiznat, že pro mnohé z nich, vlastně spíš pro nás všechny, se hra doslova materializovala v realitě způsobem, který si nikdo nepřál. V průběhu května se vlastně všichni hráči pocházející z jihovýchodu Ukrajiny odmlčeli, protože tanky přijely až k nim domů a změnily jejich města a vesnice v ruiny. 

Co k tomu říct? 

"Držme se, děti!"

Taky jste někdy měli chuť si s autorem článku v novinách či na  blogu popovídat? Mně už se to docela dost dlouho nestalo. Jenže v dubnu jsem si četl  úvahu Neila Clarka nazvanou „I´m confused, can anyone help me?“* a ona od té doby pořád poletuje kolem mě a stále mě pošťuchuje a provokuje. Někdy pláče, někdy se posmívá, ale prostě a jednoduše pořád mi nedá a nedá pokoj a opakovaně se ke mně vrací. Je záhada, čím to je. Zřejmě je to dobrý článek. Provokuje, rýpne si do svědomí, neposedně graduje a na závěr položí otázku, kterou z hlavy nejde jen tak jednoduše vyhnat a která dlouho vrtá hlavě. 

 Jsem bezradný. Před několika týdny nám na Západě tvrdili, že „je velmi dobré“, že lidé obsadili vládní budovy na Ukrajině. Tito lidé, říkali nám naši političtí vůdcové a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků, „protestují za demokracii“. Vláda USA varovala ukrajinskou vládu před použitím síly proti těmto „demokratickým demonstrantům“ – a to dokonce i poté, jak jsme se všichni mohli na vlastní oči přesvědčit, kdy byli mezi nimi neonacisté házející mezi policisty „Molotovovi koktejly“ a jiné předměty, rozbíjející sochy a zapalující budovy.

Teď, po uplynutí jenom několika týdnů, nám zase tvrdí, že lidé, kteří obsadili vládní budovy na Ukrajině, nejsou „protestujícími demokraty“, jsou to „teroristé“ a „ozbrojenci“.

Tak proč tedy obsazení vládních budov na Ukrajině v lednu bylo výborné a v dubnu odporné? Proč použití vládních sil proti protestujícím bylo zcela nepřijatelné v lednu a je přípustné dnes? Opakuji: jsem zmatený. Dokáže mi to někdo vysvětlit?

V zimě navštěvovali protivládní demonstranty na Ukrajině mnozí z předních západních politiků včetně Johna McCaina a Victorie Nuland ze státního departamentu USA, kteří tam rozdávali sušenky. V posledních týdnech se v mnoha zemích západní Evropy konaly masové protivládní protesty. Ale ty nikdo nepodpořil, ani tyto osobnosti ani přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků. A protestanti od úředníků státního departamentů USA nedostali žádné bezplatné sušenky.

Zdá se mi, že pokud by McCaina a Nuland tak milovali protivládní protesty v ulicích Evropy a viděli v nich skutečnou formu „demokracie“, projevili by solidárnost s demonstracemi, které se konaly mezi jinými i ve městech jako je Madrid, Řím, Atény a Paříž. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Před několika týdny jsem viděl rozhovor se státním sekretářem USA Johnem Kerry, který v něm prohlásil: „Není přece možné vtrhnout do jiného státu pod smyšlenou záminkou a hájit tam své vlastní zájmy“. No, asi bych měl připomenout, že za posledních 20 let USA nejednou postupovaly právě tímto způsobem.

Možná jsem zapomněl na tvrzení o tom, že má Irák zbraně hromadného ničení? Možná se mi v roce 2002 a na začátku roku 2003 zdálo, jak se politikové a představitelé neokonzervatizmu denně zjevují v televizi, aby nám, plebsu, mohli tvrdit, že musíme jít bojovat s Irákem kvůli nebezpečí hrozícímu ze strany smrtonosného arzenálu Saddáma? Proč je demokratické lidové hlasování na Krymu o otázce připojení k Rusku horší, než kruté a krvavé napadení Iráku – útok, v jehož důsledku zahynul přibližně milión – 1 000 000!!!!!!!! – lidí? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

Kromě toho nám západní politikové a mediální odborníci s vážným výrazem ve tváři tvrdí, že krymské referendum není platné, protože bylo provedeno v podmínkách „vojenské okupace“. No tak tedy já jsem se zrovna před chvílí díval na reportáž o volbách v Afganistánu, které probíhají v podmínkách vojenské okupace. Západní činovníci, takoví jako třeba vedoucí představitel NATO Anders Fogh Rasmussen, tam vykřikují něco jako „je to historický moment pro Afganistán“ a veliký úspěch „demokracie“. Proč je hlasování na Krymu odepisováno a volby v Afganistánu vynášeny do nebe? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Sýrie také vzbuzuje řadu otázek. Říkali nám a stále nám tvrdí, že skupiny radikálních islamistů jsou vážnou hrozbou pro světový mír, bezpečnost a pro náš západní „styl života“. Že „Al-Káida“ a jiné podobné skupiny musí být zničeny, že proti nim musíme vést ustavičnou „válku proti terorizmu“. A přesto naši lídři v Sýrii podporují právě tyto radikální skupiny v jejich válce proti světské vládě, která respektuje práva náboženských menšin, včetně té křesťanské.

Když v Sýrii vybuchují bomby „Al-Káidy“ a jejích spojenců a hynou nevinní lidé, naši lídři to neodsuzují. Odsuzují pouze světskou syrskou vládu, která bojuje s radikálními islamisty. Naši lídři a přední zástupci hlavních sdělovacích prostředků si zoufale přejí svržení této vlády. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 A co práva homosexuálů. Říkají nám, že Rusko je velice špatný a zaostalý stát, neboť přijalo zákon zakazující propagandu homosexuality mezi nezletilými. A naši lídři, kteří kvůli tomu bojkotovali zimní Olympiádu v Soči, klidně navštěvují země Perského zálivu, kde mohou homosexuály zavřít do vězení, nebo je dokonce popravit. Jsou to oni, kdo tak vřele vítají zástupce tamních vládců a žádná práva homosexuálů přitom nepřipomínají.

Je zřejmé, že věznění nebo poprava homosexuálů je daleko horší, než zákon, který zakazuje propagandu homosexuality mezi neplnoletými. Proč tedy naši lídři, když jsou tak upřímně znepokojeni právy homosexuálů, útočí na Rusko, a ne na ty státy, které homosexuály vězní a popravují? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 V nesčíslných novinových článcích nám tvrdí, že maďarská ultranacionalistická strana Jobbik je velice špatná. Její vzestup vyzývá veliké znepokojení, i když tato strana dokonce ani nemá zastoupení v parlamentu a zřejmě se do něj ani nedostane. A z druhé strany na Ukrajině neonacisté a ultranacionalisté zaujímají posty v nové vládě a naši západní lídři je s entuziazmem podporují. V únoru neonacisté a ultrapravičáci sehráli klíčovou roli při svržení demokraticky zvolené ukrajinské vlády prostřednictvím „revoluce“, kterou Západ přivítal. Proč jsou ultranacionalisté a ultrapravičácké skupiny nepřípustné v Maďarsku a přípustné na Ukrajině? Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?

 Říkají nám, že Rusko je agresivní, imperialistický stát, a že si NATO dělá starosti  s protiopatřeními proti ruské „hrozbě“. Nedávno jsem se podíval na mapu a uviděl, že s Ruskem hraničí, nebo se v jeho blízkosti nachází, velké množství států, které jsou členy NATO – vojenské aliance v čele s USA, jejichž členové za posledních 15 let bombardovali a útočili na mnoho států. Neviděl jsem však ani jeden stát vedle Ameriky, který by byl členem ruské vojenské aliance. Neviděl jsem ruské vojenské základny nebo rakety v zemích hraničících se Spojenými státy nebo takové, které by se nacházely v jejich blízkosti. A přece nám pořád tvrdí, že „agresorem“ je Rusko. Jsem bezradný. Vysvětlí mi to někdo?*

Co říct, jak odpovědět? A je jisté, že se sám pan autor ptá vážně? Je možné, že by sám pan autor odpověď neznal? Je možné, že by nevěděl, že vlastně všechny televize, všechny radiové stanice, všechny noviny, všechny časopisy a všechny jen trochu významnější internetové stránky se zprávami mají vždy a za všech okolností připravenou tu „správnou“ odpověď, která je jednoduchá, srozumitelná a specificky lákavým způsobem pro každého přijatelná? Dochází tu ke zvláštnímu paradoxu. Všichni lidé našeho západního světa dostávají správnou odpověď vlastně na každou důležitou otázku v dostatečném předstihu a je jim předestírána opakovaně v takových podobách a takové frekvenci, aby ve chvíli, kdy je položena, nemuseli ani váhat ani přemýšlet. Stačí jen poddat se reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu odpovědět tak, jak je žádáno. Vlastně je to pro všechny zúčastněné mnohem jednodušší a pohodlnější. Lidi z přemýšlení nebolí hlava a politici mají taky snadnější život, když je nikdo s nepříjemnými otázkami nebo dokonce myšlenkami neotravuje.

Vlastně to docela dost přesně odpovídá Orwellově představě naší budoucnosti: „proléti… jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život...“ I tak si ale myslím, že Orwell byl přílišným optimistou. Představoval si totiž, že k tomu, aby lidé byli schopni s vnitřním  souhlasem a v rychlém sledu přijímat vzájemně protikladné myšlenky, bude nutné efektivně měnit minulost, tzn. změnit všechny zmínky o minulých událostech i osobách, které by mohly lidem bránit v tom, aby s radostí přijali to, co ještě včera bylo nemyslitelné a nepředstavitelné. Orwell zřejmě věřil, že i v realitě strašidelné celospolečenské manipulace  bude velmi obtížné zbavit člověka intelektu a lidskosti. A tady je i odpověď pro Neila Clarka. Svou úvahu graduje směrem k závěrečné otázce právě z toho důvodu, že v jeho duši je stejně naivní naděje, jaká byla i v Orwellovi. Myslí si, že donutit lidi k doublethinku** je obtížné a vyžaduje to mnoho úsili. Spoléhá na to, že si lidé jeho článek přečtou a budou se pídit po nějaké odpovědi.

Není to dobrá zpráva, ale nebudou. Prostě a jednoduše se poddají reflexu a podle tisíckrát slyšeného návodu nejen odpovídají, ale i myslí tak, jak je žádáno.

Aspoň naprostá většina z nich…

z nás…

* 

Neil Clark, The Guardian. Jsem bezradný, vysvětlí mi to někdo? 

- https://nazorycz.cz/politika/neil-clark-the-guardian-jsem-bezradny-vysvetli-mi-to-nekdo/

Neil Clark, I'm confused, can anyone help me? 

- www.neilclark66.blogspot.cz/2014/04/im-confused-can-anyone-help-me.html

- https://rt.com/op-edge/west-leaders-ukraine-democracy-600/

* *

Viz Wikipedie: "Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit."

Když zhruba před patnácti lety došlo k tomu, že hudební alba přestala vycházet jako vinylové dlouhohrající desky, byl jsem docela smutný.  Deptal mě nejen odlišný zvuk cédéček, ale ještě víc jsem byl zoufalý z toho, že jejich obal – 12 krát 12 centimetrů v sobě nenesl nic z kouzla a velkoleposti obalů elpíček, ke kterým jsem choval téměř nábožnou úctu a dokázal jsem na ně civět i po celou dobu poslechu daného alba. Přesto jsem byl, podobně jako řada dalších lidí, přinucen přivyknout k tomu, že LP desky se po Evropě s výjimkou antikvariátů už prodávat nebudou. A vida nebylo třeba ani o moc víc než jedno desetiletí a věci se opět mají poněkud jinak…

"Největší výrobce gramofonových desek na světě sídlí kousek za Prahou. Loděnická firma GZ Media (dříve Gramofonové závody Loděnice) si v současnosti takříkajíc mne ruce. V 90. letech minulého století se totiž nezbavila starých strojů pro lisování vinylů, tak jako její konkurenti. Ti totiž nepočítali s tím, že by se obliba gramofonových desek mohla vrátit.  Řada velkých firem, které v minulosti lisovaly gramofonové desky, z tohoto segmentu odešla, protože si myslela, že ten trh je mrtvý..."

Ve skutečnosti se však nepodařilo všechny příznivce elpíček od jejich média odradit. Ani nedošlo k tomu, že by vymřeli, s čímž možná počítali manažeři velkých vydavatelských firem. Naopak, nejen že nevymřeli, ale v současnosti se objevují další a další lidé, kteří se k vinylům vrací…

A tak  "poptávka po vinylech roste, u CD je ale trend opačný. Ten pokles je dramatický. V rekordních dobách v roce 2006 jsme vyrobili 110 milionů nosičů, šlo především o CD. V loňském roce to bylo už jenom 30 milionů. Meziročně se bavíme o více než pětinovém poklesu. Zde naopak začínáme mít starosti s tím, abychom dokázali zachovat ziskovou výrobu."

Když čtu taková slova, napadá mě, jak se asi budou cítit lidé, kteří neodolali agresivitě reklamy v době CD boomu, své sbírky prodali a přeorientovali se na CD. Kdopak z nich si asi dokázal představit, že když šel s dobou a pořídil si nové přehrávací přístroje na „neopotřebovatelná a věčná“ média, dostane se už po patnácti letech do nepříliš odlišné situace znovu. Protože když výrobci a vydavatelé začnou mlžit o tom, že výroba je málo zisková, téměř vždy to znamená, že obyčejným malým zákazníkům z toho dobře nebude. Tak snad se ještě nějaký čas můžeme utěšovat určitým druhem sociální setrvačnosti…

"Doufám, že tak dlouho, dokud tento formát bude mít koupěschopnou poptávku. Osobně nejsem takový skeptik, který by si myslel, že by mělo CD nebo DVD úplně zemřít. Vidím zde určitou paralelu s gramofonovou deskou. Ta taky nikdy nezemřela. Ale na druhou stranu si také nemyslím, že by se CD obrodilo podobně jako gramofonová deska. Jsou ale stále klienti, kteří cédéčko chtějí a kupují ho. Skoro si myslím, že i za a deset let se nějaká CD a DVD prodávat budou."

Asi je to dobrý odhad, ale taky by to mohl být jen pohled skrz růžové brýle nezdolného optimisty. Přece jen to jsou slova představitele firmy, která se na konci devadesátých let v okamžicích největší procédéčkové reklamní hypehysterie nevzdala ani strojů, ani zaměstnanců lisujících LP desky. Stejně tak si ale dokážu představit, že CD a DVD se stanou mrtvým médiem stejně rychle, jako se jím staly i magnetofonové kazety.

"Vinyl přináší sex-appeal, který u CD nenajdeme. Ale hlavni důvody, proč by se CD mohlo zachovat, vnímám dva. Zaprvé - část konzumentů je velmi konzervativních. A ta nebude ochotná přejít na digitální formát. Přitom jiný nástupnický formát tohoto nosiče není. Mluvím například o milovnicích klasické hudby nebo o starší generaci, a ted' myslím dnešní padesátníky, kteří ani za deset let nepřejdou na iTunes nebo Spotify."

Ta slova sice zavánějí použitím eufemismů, ale možná jen nejsou dost přesná při pojmenovávání podstaty problému. Je pravda, že já opravdu nikdy nepřistoupím na to, abych si cokoliv digitálně nakupoval od iTunes nebo Spotify. Ovšem není to záležitost přijatelnosti toho či onoho formátu. Mně jde o to, že od okamžiku, kdy jsem si koupil své první LP na burze v Ostravě, je mi jasné, že radost, kterou jsem pak prožíval, plynula nejen z hudby, ale i z krásy elpíčka a jeho obalu jako komplexního artefaktu. V žádném případě nebudu takový prožitek schopen vyměnit za to, že si u iTunes nebo Spotify zakoupím právo na poslech digitálního „nic“. 

I´LL BE BACK!

-----------------------------

ZDROJ: Jan Strouhal - Michal Štěrba: Výroba cd přestává být zisková,  in: Týdeník dotyk, 23. 2. 2015. 

Marina měla dnes další špatný den. Přecházela po jídelně sem a tam a zlostí to v ní jen vřelo.

„Jsem členem královské rodiny, “ říkala si v duchu, „a ty míst­ní hloupé služky si o mně vykládají kdeco. Dokonce i o mé zesnulé matce! Copak nemají nic lepšího na práci?“

Unaveně si sedla na židli a skryla si tváře v dlaních. Srdce ji bolelo, ale neplakala. Vzpomínala na svou matku, krásnou Leandru. Myslela na jejich společné procházky, na to, jak ji učila jezdit na koni a hrát na loutnu. Nemohla zapomenout na žádný z těch okamžiků, kdy byly spolu. Vzpomínala na její krásné zelené oči, zrzavé vlasy a něžný hlas. Marina vlastně vypadala skoro jako ona. Až na to, že byla vysoká po otci. Její matka byla spíš malé postavy. I Marinin otec, král Maxmilian, jí často říkával, jak moc se své matce podo­bá. Někdy to říkal nadšeně, někdy smutně. Marinu to rozčilovalo. Někde hluboko si přála být se svým otcem, přestože mu v poslední době často říkala, že ho nenávidí, když jí něco zakázal. Nebo schvál­ně neposlechla a potom drze odsekávala, když ji napomínal. Postup­ně, aniž by si to uvědomila, se stala jediným člověkem, kterého se bál. Proto ji poslal do vnitrozemí na jedno ze svých letních sídel. Otráveně vzdychla a vyšla z jídelny na liduprázdnou chodbu. Těžký červený koberec tlumil její kroky. Došla na konec chodby a zastavila se přede dveřmi. Chvíli přemýšlela, nakonec pokrčila rameny a vyšla ze zámku.

Léto bylo v plné síle, ale zahrada, kam se Marina vydala, vypa­dala zvláštně. Rostlo tam mnoho dubů, jejichž koruny nepropouš­těly světlo, takže v celé zahradě bylo tajemné šero. Sem tam se ale objevil tenký proužek světla, který pronikl mezi větvemi. Před Mari­nou se vinula úzká cestička z plochých kamínků, mezi kterými mís­ty prorůstala tráva. Najednou začal foukat slabý větřík. Listy dubů, tráva i květiny tiše zaševelily. Marina se zastavila a přemýšlela. Její dobrodružné já se probudilo. Vydala se na cestu. Čekala, že to bude jen krátká a rychlá průzkumná výprava, ale spletla se. Chodníček se větvil na další a další křižovatky. Marina ztratila pojem o čase a nevěděla, jak dlouho už je na cestě. Když se zastavila, aby si odpo­činula, uvědomila si, že klid a ticho zahrady ruší jakýsi zvuk. „Ale tohle je zurčení vody,“ napadlo ji. V tu chvíli si uvědomila, jak moc jí vyprahlo v hrdle. Rozběhla se za tajemným zvukem. Řady dubů se rozestoupily a Marina se ocitla na zvláštním místě. Duby, které tu rostly do kruhu, obklopovaly malou mýtinu. Na zemi ležela vrstva zlatého a červeného listí. Na stromech kolem však byly všechny lis­ty zelené. Uprostřed mýtiny byla malá fontána, ze které odletova­ly perličky křišťálově čisté vody. Za fontánou stála socha chlapce a dívky. Marina nabrala do dlaní vodu a napila se. Voda byla příjemně chladná a Marina cítila, jak se jí s každým douškem vrací síla. Dopila a rozhlédla se kolem. Překvapením zalapala po dechu. Tohle místo nebylo obyčejné. Socha dívky upoutala její pozornost. Přistoupila blíž a uviděla dívku s dlouhými rovnými vlasy a smutkem ve tváři. V kamenné dlani její ruky spočívala stářím již značně poznamenaná růže. Marina si stoupla na špičky a lehce se dotkla květu. Některé okvětní plátky se rozdrobily a spadly na zem. Přešla k soše mladého muže a prohlížela si ho. Vlnité vlasy a rošťácký úsměv vypadaly tak věrohodně, že celá socha působila jako živá. Marina se na chlapce na chvíli zadívala a úsměv mu oplatila.

„Je krásná, že?“

Prudce se otočila ve snaze zjistit, kdo řekl ta slova. Uviděla před sebou živou podobu sochy. Byl to on, ten mladík s neodola­telně rozpustilým úsměvem. Jeho oči však nebyly veselé, byly plné smutku a samoty. Jeho vlnité vlasy byly stříbřitě šedé.

„Co tu děláš, Marino?“ zeptal se. Marina mu pověděla svůj pří­běh. Poslouchal ji a ani jednou ji nepřerušil.

Když skončila, i ona se chtěla ptát, ale zarazil příval jejích otá­zek zvednutím ruky:

„Jsi v labyrintu, kde se zastavil čas. A dostat se odsud nebude jednoduché.“

Do Mariny jako by hrom uhodil. Všiml si jejího překvapeného a vystrašeného výrazu a řekl:

„Věř mi, jsem tu už pěkně dlouhou dobu a za celá léta se zde nic nezměnilo. Pro tebe ale existuje cesta, jak odejít. Musíš projít labyrintem a čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám. Musíš znovu najít její růži a vrátit ji tam, kam patří.“

„Její růži?“ opakovala Marina a pohlédla na sochu smutné dívky.

„Ano, i ona se ji vydala hledat. Nevěděla ale, že pokud zůstane v labyrintu příliš dlouho, tak zemře,“ poslední slova téměř šeptal a odvrátil od Mariny tvář, aby neviděla, jak se mu do očí vhrnuly slzy. „Ty ale nezemřeš, pokud se nenecháš svést z cesty a nebudeš plýtvat časem. Sama se rozhodni, zda budeš bojovat za svůj osud.“ Otočil se a odcházel od ní.

Marina chvíli nerozhodně přešlapovala na místě, ale pak se vy­dala na cestu. Obklopily ji stromy. Jakmile si její oči přivykly na šero, všimla si, že se před ní vine úzká stezka z bílých kamínků. Vstoupila do labyrintu. Téměř okamžitě si uvědomila, jaké je v labyrintu dus­no. Zatoužila po chladivé vodě. Jakmile jí to blesklo hlavou, uslyšela tiché zurčení vody. Rozhlédla se a uviděla studánku. Na jejím okraji stál stříbrný pohár naplněný vodou až po okraj. Zamířila ke studán­ce, ale zarazila se v půli cesty. „Neplýtvej časem!“ ozval se v její mysli varovný hlas. Vrátila se zpět na cestu a studánka zmizela. Dostá­vala se stále hlouběji do labyrintu. Náhle za sebou zaslechla dětský smích. Kolem proběhla malá holčička se zelenýma očima a zrzavými vlasy. „To jsem přece já jako malá!“ uvědomila si Marina, ale nezavá­hala. Pokračovala po stezce bez zastavení.

Najednou uslyšela, jak ji volá důvěrně známý hlas:

„Marino! Marino…“

Před sebou uviděla krásnou ženu v červených brokátových ša­tech. Oči měla stejně zelené jako Marina a její dlouhé rusé vlasy jí v měkkých vlnách splývaly přes ramena.

„Maminko!“ vykřikla Marina. Chtěla sejít ze stezky a rozběh­nout se směrem ke své matce, ale znovu ji od toho něco zrazovalo. V mysli jí znovu zněl varovný hlas: „Musíš čelit sama sobě. Svým vzpomínkám, strachu i touhám.“ Proto ji chlapec varoval. Tohle ne­byla její matka. Byla to vzpomínka. Ale vzpomínky nemohou vzbu­dit mrtvé, aby dělali společnost živým.

„Pojď ke mně, Marino, tak dlouho jsem na tebe čekala. Stýská se mi!“

„Ne,“ zašeptala Marina „moje maminka je mrtvá, ty jsi jen vzpomínka.“

Žena k ní vztáhla ruku. Marina však ucukla a odstoupila.

„Ne…“ vzlykla Marina.

Potom si přikryla uši dlaněmi, jako by už nechtěla nic slyšet, a dala se do běhu. Nevěděla, jak dlouho utíkala. Stezka ji vedla dál a dál. A najednou uviděla růži, která vyrůstala ze země. Došla až k ní a všimla si, že kolem ní je tráva suchá a kameny rozdrobené. Marina se sklonila k zemi a růži utrhla. Korunami stromů proniklo do laby­rintu denní světlo.

Marina se vydala zpět na mýtinu, kde zatím došlo k proměně. Voda z fontány přestala proudit a zůstala jen nádrž s vodou. Listí na zemi zetlelo a objevila se zelená tráva. Na sochách se objevilo několik prasklin. Marina přistoupila k sousoší chlapce a dívky. Ješ­tě naposled si prohlédla ty krásné sochy a rysy jejich tváří. Vložila růži do dívčiny kamenné dlaně. Mýtinu zahalila temnota. Marina se ocitla před labyrintem. Celá se třásla a musela si sednout na lavičku.

Když ji našla její služebná Háta, bylo hned jasné, že její paní má horečku. Odvedla ji tedy do její komnaty a dobře se o ni posta­rala. Jen co se Marina uzdravila, dozvěděla se, že její otec změnil rozhodnutí a vrátí se pro ni. Nyní věděla, že už ho nikdy nebude trápit vzpomínkami. Pochopila, že člověk nemůže žít jen minulostí.

Post Scriptum:

Chtěli byste vědět, kdo je Zdislava Pavlůsková?  Pátrejte zde:

https://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/prosinec/uspech-zdisky-pavluskove/

https://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/kveten/uspech-zdisky-pavluskove-v-literarni-soutezi/

https://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/cerven/vlachovicka-spisovatelka-zdiska-pavluskova-napsala-dalsi-povidku/

zdroj:

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2015_50_cerven.pdf

PROLOG

Akční / Sci-Fi / Thriller

Nizozemsko / Maďarsko, 2015, 90 min

Režie: Lourens Blok / Scénář: Marco van Geffen, Philip Delmaar / Kamera: Jasper Wolf

Hrají: Matthijs van de Sande Bakhuyzen, Ella-June Henrard, Tygo Gernandt, Halina Reijn, Renée Soutendijk, Hans Dagelet

TRAILER

https://www.youtube.com/watch?v=jTpYk9Kc56w

COMMENTS

Komentáře uživatelů k filmu (6) - komentář uživatele / Morholt  ***: Kluk se probere v metru, krvácí z nosu, nic si nepamatuje, ale celkem suveréně zmlátí pár policajtů a pak se mu za pomoci jedné spřízněné duše podaří utéct. Vzápětí se dostane ke svému deníku a zjišťuje, co bylo před amnézií. To všechno v blízké budoucnosti, kdy je Nizozemí polototalitním státem a za tichého přihlížení politiků tu funguje ústav, který z mladých delikventů dělá vraždící mašiny. Tak trochu Bourne pro děti s odpovídající light akcí, jednoduchým příběhem a líbivou tváří hlavního hrdiny, který i přes svou hezounovitost umí hrát a je docela sympatický. Vůbec herci jsou to, na co se může film spolehnout a vyvažuje jimi poměrně velké množství hluchých míst. Já osobně se zabouchnul do modrých kukadel Elly-June Henrard, takže když byla na scéně, bylo mi tak nějak jedno, co se děje okolo. A protože byla v záběru často, hodnotím lehce nadprůměrně. 60%

IMPRESSIONS

Zdá se vám ten příběh povědomý? Není to zas až tak divné. Vnímavého příznivce příběhů o Bournovi musí tenhle film zaujmout hned od prvních okamžiků.  Je totiž o tom, co je vlastně ve všech předchozích bournovských filmech zmiňováno a naznačováno, ale  přesto to zůstává tajemstvím. Je to  svým způsobem zvláštní věc - přestože Bourne  byl objeven  a pronásledován už tolikrát, nelze s úplnou jistotou vysvětlit, kde se tu vzal a odkud pocházejí jeho sebeobranné reflexy, díky nimž je tak těžké ho chytit, zranit nebo zabít. A je to právě film Boy 7, který by mohl relevantním způsobem mnohá tajemství vážící se k Bournovi vysvětlit. Věnuje totiž pozornost nejen  dnům, ale i místům a procedurám, díky nimž byl agent Bourne stvořen. Ano, jde tu v jistém smyslu o dopovězení části příběhu, která velmi dobře zapadá do  Bournova mýtu jako celku. Je možné (nebo spíš téměř jisté), že se objeví námitky proti jednoduché a neokázalé filmové řeči, příliš skromným trikům, choreografii soubojů, případně proti neznámým hercům atd. Nicméně nelze popřít, že jako doplnění či prequel filmů o Bournovi by Boy 7 fungoval skvěle.

SPECIALS

Podle mého názoru významným zdrojem poutavosti filmu je i detailní zobrazení postupu, kterým jsou formovány jednotlivé postavy = objekty víceméně tajného vědeckého experimentu. Jeho cílem je působit na vybrané mladé jedince a formovat z nich autonomní, výkonné a přitom poslušné “agenty”, kteří budou schopni kdykoliv vykonat jakoukoliv “špinavou práci”. Jednotlivé kroky tohoto postupu již byly kdysi s finanční podporou patřičně zámožného podnikatele či bankéře nejen podrobně teoreticky popsány, ale také byly stanoveny metodické postupy směřující k jejich praktickému naplnění. Nejdříve je nutné vytipovat dostatečně inteligentní jedince, k tomu může posloužit sledování jejich studijních výsledků, případně jejich aktivit na internetu. Následně budou tito jedinci odděleni od svých rodičů a soustředěni na víceméně izolovaném místě. Dojde k tomu tak, že budou obviněni z nějakého druhu trestné činnosti. Vlastně ani nebude nutná fabrikace podobných procesů, neboť vlastně každý z nás má v počítači něco, co obchází autorská práva, takže to  případnému zájemci stačí jen najít. Rodičům vybraných  obviněných a následně nepodmíněně odsouzených jedinců bude sděleno, že výkon trestu je nutné absolvovat ve zvláštním nápravném zařízení pro mladistvé, kam jim však nebude dovolen přístup. V tomto “zařízení” budou  obvinění  podřízeni instruktorům a v době práce, vyučování i ve volném čase budou podrobeni stále probíhající indoktrinaci patřičnými myšlenkami,  z nichž nejsilněji  bude akcentován a hluboko do paměti i mysli uložen axiom poslušnosti a věrnosti. Ten, kdo by myšlenky a pravidla nechtěl přijmout za své, bude mezi svými vrstevníky  ostrakizován, případně pro výstrahu (lepší motivaci) zabit. Pokud bude indoktrinace trvat patřičně dlouhou dobu, postupně se lidé vystavení tomuto tlaku změní požadovaným způsobem. Celkovým výsledkem popsaného procesu pak je člověk, který na jedné straně neztratil své rozumové schopnosti a na druhé straně přesně a bez otázek plní rozkazy svého velitele -je schopen rozbíjet, loupit, mučit, zabíjet…

EPILOG

V některých recenzích je film označován i jako sci-fi. Podle mě je ale otázkou, zda je nutné použít tento termín jen pro to, že je zde popsán způsob, jakým si každý patřičně bohatý člověk může vytvořit soukromou armádu lidí-otroků, kteří bez odmluvy splní vše, co jim nařídí. Na mě osobně právě toto sdělení působilo převelmi realisticky…