PAGE  1   2    3    4    5     6     7      8      9    10  11  12 121


20 YEARS OF FIGHT: Hair Metal vs. Grunge

11.11.2011 23:10


 Hair Metal vs. Grunge: Just Who Survived?


Hair Metal was a fad. Even its most loyal fans couldn’t have ever expected the genre to continue in the mainstream, chart-topping format that it had held in 80’s America. It’s a well-known saying that too much of anything is bad for you and this was definitely true of the bands that had originally received fame on the LA circuit. Hair Metal was so in tune with the 80’s that even the bands who had hit the big time in that decade found it hard to even chart their material in the 90’s. An article in Q Magazine once said that its ‘readers’ taught Kurt Cobain’s greatest achievement was destroying Hair Metal. It seems that the ignorance of the Grunge era is not yet dead completely when we read this statement, because we wonder why the supposed readers had no time to take into account the changing political climate (the fall of the Soviet Union), the reinvention of MTV and Beavis and Butthead, an animated cartoon series about two high school students who would sit on a couch and comment on the latest music videos, with their next door neighbour being portrayed as an uncool kid that wore a Winger T-Shirt! But I suppose if you were the kind of person who got down to a song like Poison’s ‘Nothing But a Good Time’ in 1988, you’d hardly have taken a fancy to Nirvana’s ‘Rape Me’ in 1992.

But we’re in 2005 now, and both decades have ended. And if you look around (and I mean look beyond the obvious), you’ll start noticing that Hair Metal is still there. The bands still release the albums, the groups still perform the tour and the records still ascend the charts. But try looking for Grunge. Try looking for Grunge past bands like Nickelback and Staind, past yet another Nirvana ‘Greatest Hits Compilation’ and you’ll start to notice something. Grunge is gone, Grunge is dead. Sure Grunge has helped influence some of the most successful rock groups of the late 90’s and early 00’s, but it hasn’t actually succeeded in doing what it was created to do, eliminating the bands with the big mullets and the leather pants. Some Hair Metal bands remerged from the woodwork in the mid 90’s, noticing that their biggest enemy had vanished and they were free to sell records again. In fact, while Nirvana fans may be so bold to claim that Cobain killed Hair Metal, music fans might admit that the real truth is simply that Cobain just stalled Hair Metal and actually killed Grunge (as well as himself!). Billy Corgan of the Smashing Pumpkins once said, ‘Kurt’s death seemed to take the wind out of everyone’s sails’ and in retrospect, perhaps this is the most truthful statement that has ever been made about Grunge.

 But before we can examine why Hair Metal has seemed to survive Grunge, we must examine the truth behind why Hair Metal succeeded in becoming such a popular movement in the first place. The truth of the matter is that Hair Metal artists were serious musicians. Songs in the 80’s required more power to perform so there was more virtuoso. The 80’s were all about excelling to the next level, where as the 90’s seemed focused on self-pity and it became uncool to do nothing more then stand and play on stage. Now, I understand that Grunge fans will feel that this is an ignorant statement, but lets be fair, because asides from Alice in Chains who used odd time signatures to a creative effect, there wasn’t much going for Grunge. Take the example of when Def Leppard performed live unplugged on an American radio station, singing in harmony. The DJ said, ‘That was incredible’, to which Joe replied: ‘you must be a product of the nineties. There is nothing incredible about three guys singing in tune.’

The heart of the situation is that while hair metal is supposed to be facile, shallow, meaningless and sexist, Grunge purports to be earthy, real, emotional and genuine. This isn't the case. Sure, Kurt Cobain's anger against the world was genuine but then the bands that caused hair metal – Motley Crue, Def Leppard and Van Halen -- were also genuine rockers. Grunge became just as much a movement as hair metal: flannel shirts, unwashed hair, huge boots and forced misery were cashing in on the trend just as much as hair metal bands had done a few years previously, jumping the bandwagon just to make a fast one. However, unlike with the relatively harmless constant copying of Hair Metal, the copying of Grunge was a very negative thing because the view was that Grunge made it cool to be miserable; a trend that Metal and Rock is yet to recover from. Gavin Rossdale from the group Bush once commented in an interview at how Kurt's committing suicide had always struck him as ‘an immensely powerful thing.’ But in my opinion, anything that glamorises suicide is beyond negative; it's evil.

 Hair Metal had a very positive musical effect. Songs such as ‘Youth Gone Wild’ were made about enjoying your life. Lets face it, there is too much misery in the world today as it is, so songs that celebrate the enjoyment of life should be cherished, and this is one of the main reasons that Hair Metal caught on with the generation of youth that it did. You realise after a while, though, that there's nothing very positive about unprotected sex and drug abuse, which Hair Metal also made sound cool. Let's not kid ourselves though: the Grungers were getting just as high and using just as many groupies; at least Hair Metal didn't pretend to be anything other than sexist. If Grunge did get people down and make them depressed then it has a lot to answer for. On the other hand, did Grunge depress people or did it simply reflect the gloom of the 90’s that already existed?

But what was it that made Grunge so damn miserable as opposed to the happy upbeat tunes of Hair Metal? Well, it all started where nearly every story starts, at the beginning. It starts with Grunge’s roots. Grunge was born in Seattle in 1989, and at that time Seattle had little to distinguish itself from the rest of the country. Seattle was an isolated city that was tucked away in a corner of America that is seldom visited by few. What remains then is a city that retains all the traits of a hometown country village, without ever having actually been one. Many of the people I have talked to who have visited Seattle have claimed that they would only ever want to live in Seattle if they could live in any city in America, because they feel the home-grown nature of the city. The thing that Seattle had retained in all this that other big cities had lost was an inner self-belief in itself. Whereas LA had been the birthplace of Hair Metal simply because of one bands originality from the club scene there, Seattle had grown up together and the bands that played there had been doing so well before Hair Metal had ever begun. In fact, some of the bands still play their music there now, content in the fact that it is as they want it to be. Seattle groups all listened to the same groups and therefore their thinking was unilateral. However, LA had money, whereas Seattle had none, and the Grunge scene escalated into nothing more then a fantasy until the late 80’s when record label Sub Pop began and signed what were to become the first wave of Grunge bands, with artists such as Mother Love Bone, Green River and The Melvin’s.

 However, that should have meant that money flowed into Seattle once there was enough of a Grunge movement to encourage a substantial following, but no. The answer was because of the Grunge philosophy. In Grunge, success equalled failure, which obviously caused some problems. The general idea is that if you’re popular, then you’re an awful band and if you’re mainstream then you should be shot. This ridiculous thinking had come from the years and years previous when the bands in Seattle couldn’t get signed to record labels and therefore grew a strong hatred for them. When the Grunge movement finally did start, there was no revised plan and their original Seattle fans spit upon bands like Nirvana because they had ‘sold out’. If you are in a band then you have to face the fact that when the record label signs you, you will not have 100% creative control. You can write the best song in the world, but if the label doesn’t approve then it doesn’t go on the album unless you fund the project from your own pocket, which you cant do if you have just been signed. Therefore, while Grunge spouted all this anti corporate rubbish it was all a bunch of crap when you consider that the only way the bands would have gotten to be in the position of power they were in, in the first place was if they had signed a major label deal! When Alice in Chains split in 1996 for example it was claimed that it was because of their hatred of the music industry, when it fact it was because Layne Staley was addicted to heroin. Because of all this, Grunge was self-destructive to begin with. It was impossible for Grunge to over ground without destroying its original values.

These days, there are bands like Machine Head who attract a small constant following and flourish for years because of it and even though they are signed to a major label they haven’t sold out to their ideas, but Grunge was a little more difficult to remain both loyal to and gain success from. On the other hand, Hair Metal is, in the words of Joe Perry, ‘just American rock & roll taken to the extreme. It has no problem with capitalism, profiteering, decadence, excess, or money’. So it fits right in for hair metal bands to sell millions of records and make millions of pounds. In fact, that was the whole point!

 Hair Metal was insane in some respects, because the recording budgets were huge and the albums were ‘polished’ (constantly mixed and edited for the right balance of all vocals and instruments) until the cows came home. So to be the complete opposite, Grunge chose to simply produce the albums for as little as possible (saving the money for heroin and such) and having raw production. In this respect, Grunge can be thanked for the increase in live recording albums, which almost tripled after the end of the Grunge revolution due to the fact that artists were shown the benefit of recording their concerts for release. So maybe we thank Grunge for making rock vocal again. Raw Production (as opposed to that horrible lo-fi production) can be quite amazing and can make it sound as if the artist has a voice for singing (remember that comment on Joe Elliot). On the other hand, the polished sounds of Def Leppard are a lot better then what sounds like 3 blokes in a bedroom performing, and the massive drum sounds of Motley Crue sound a lot better then what appears to be an angry man kicking some cardboard boxes around.

Finally, there is the fact that people listen to music they identify with. All the arguments against Hair Metal and against Grunge mean nothing at the end of the day. Hair Metal was over-produced; Grunge was just badly produced. Hair Metal bands looked ridiculous but so did Grungers. It's possible to bash either genre but Critics prefer Grunge and Critics think that there is such a thing as good taste and that coolness is dependent on having it. The fact that some segments of Grunge are still cool annoys me personally infinitely, as does the constant ridicule that Hair Metal gets and Grunge doesn't even though both genres are equally ridiculous for different reasons. But at the end of the day, I think people identified with Hair Metal, with the optimism, the happiness, the party spirit, the volume, the larger-than-life thing. People appreciated the overboard ness. It is entertainment for its own sake and doesn't pretend to have any deep meaning. Entertainment is very important, and people appreciated the fact that hair metal is nothing more than entertainment. It shouldn't be looked down upon for that.

The point I am trying to make is that in music, everyone needs good upbeat songs all the time and this is why Hair Metal is still around and Grunge is not.

- - -


Here we are in 2011 and the fact remains... Who's still here? Bon Jovi just came in second in total income for musical act. That's NUMBER TWO in all of music. There's not a grunge act listed in the top 25. So the answer is right there. For those who want to add AC/DC, Def Leppard and other bands from the late 70's to the hair band list although they are technically not... deal with the fact that AC/DC made the top 25 and Def Leppard continues one of the top touring bands.
Now here's an even bigger example of the separation between grunge and 80's "metal/hair metal". ANY band from the hair metal band days could play ANY song ever produced by a grunge band. However, it'd be rare for a grunge band to have the musical skills to play songs by the "hair" bands. To be in a "hair" band, you had to be very skilled. Most of them knew jazz, blues, country... and quite a few had been classically trained. Yes, the hair was a marketing issue. Underneath the hair was a very good musician. They teach grunge songs to beginners in music school... They teach hair metal songs to the advanced class.
And that people... is the basic facts.



The fact that the guy above me( aka eddie vedder ) wrote that much about how "in depth" grunge music is shows what happened to all the kids that grew up listening to grunge. They grew up misguided and untalented. As wrong as "spandex and mullets" might be the one thing 80's hair metal taught people was how to excel on their instruments,the whole PURPOSE IN LIFE is to excel at whatever it is that you do. Your job depends on how good you are,your relationship depends on how well you treat it,your kids depend on how well you raise them...I could go on and on but you get the point.

On top of all of this,people love fun...Grunge is dead for a reason...No one wants to hang out with the miserable kid who learned two chords so now he thinks he has something to say because he is mad at his dad and thinks his whole life is a waste at the age of 16.




22.11.2011 23:13


"Kazeťák nebo cívkáč?"

První kvalitní kazeťáky se dostaly do Československa již počátkem 70. let, kupodivu i do vybraných prodejen Tesla! Sony TC-137SD za 7300,-Kč, a Sony TC-165 za 6800,- Kč. Ten první měl Dolby, druhý kvalitnější mechaniku. Avšak doba pro kazeťáky ještě nenazrála. V  našich studentských debatách na elektroprůmce neuspěly. Jak by taky mohly, když jediný kazeťák, co jsme znali, byl přenosný A3, což byl děs montovaný i v  našich školních dílnách.
Koncem 70. let se přes Tuzex do ČSSR začaly masivněji vozit solidní stroje značek Aiwa, Pioneer, Technics a Sony. Dosavadní trůn tuzemských cívkáčů B100, B43A, B56, B4, B73 atd. se začal kymácet. Ty nové mašinky lépe vypadaly, nahrávky víc cinkaly a díky Dolby (později dbx, HighCom) méně šuměly než stroje z  Tesly.
Do poloviny osmdesátých let zůstal u cívkáčů málokdo. Většinou jen majitelé tuzexových Soňáků, Philipsů a Akaiů. I díky novým typům pásků (tzv. chromky, metalky) se kvalita kazetových nahrávek dostala na úroveň, kdy ji bylo docela těžké odlišit od zdrojového originálu (LP/CD).
Ceny hifi magnetofonů se v  Tuzexu pohybovaly od 1000 do 3000 TK neboli bonů. V  kačkách zhruba pětinásobek. Já měl od roku 1981 Sony TC-K81 (3170,-TK), v  té době top model.
Nebylo to poprvé, a zdaleka ani naposledy, kdy samotná kvalita neznamenala vítězství. Magnetofonové pásy, které mají z  principu vyšší zvukový potenciál, byly dražší, méně skladné, náročnější na manipulaci. Zvítězila jednoduchost a uživatelská přítulnost kazet."

Úvahy a otázky v závěru nejnovějšího čísla ROCK+ mi připomněly jednu starou polemiku,  do které jsem se mockrát pustil a která mnohokrát zůstala nevyřešena. Ne proto, že by nebylo řešení nasnadě, spíš proto, že si mnozí zúčastnění nebyli schopní jednoznačnou odpověď připustit, protože se jim nelíbila. Lidé jako obvykle zmatení reklamou opravdu v průběhu konce osmdesátých let opustili cívkové magnetofony. Bylo zřejmé proč. S kazetami se snadněji manipulovalo, zabíraly míň místa, daly se po burzách koupit už "hotové" a připravené k poslechu - jen založit do mašiny  a stisknout play. 



Avšak dávalo smysl opustit komfortní zvuk jen proto, abych ušetřil místo na poličce, protože kazeta a chrastidlo na její přehrávání  jsou menší než můj přístroj  velikosti zhruba půl metru krát půl metru? 


Dávalo smysl vzdát se rychlostí 9 cm/s a 19 cm/s jen proto, abych nemusel při vložení pásku do přístroje použít obě ruce???


Dávalo smysl vzdát se opravdového  dunění basů a do všech prostor se rozbíhajících výšek jen proto, že někdo dokázal chemicky potlačit základní šum a na základě toho začal blábolit o kvalitnějším zvuku???



A bylo by pro mě zdravotně únosné vzdát se výhod tříhlavého systému cívkových magnetofonů, který umožňoval poslech za nahrávkou, tedy poslech toho, co opravdu je (a bude) na pásku???


Několikrát jsem se pohádal s několika kamarády, a tak jsem si  řekl, že to aspoň subjektivně pro sebe musím jednou pro vždy vyřešit. Odpověď jsem hledal dvěma základními cestami:

První z nich znamenala studium informací o způsobech nahrávání, které prováděli mí oblíbenci. Asi nejvíce jsem tehdy dal na názory genialního analogového zvukomaniaka Toma Scholze z kapely Boston. Vzhledem ke kvalitám tehdy vydaného alba Third Stage se mi snad nelze divit. Studoval jsem si jeho poznámky o tom, jak vznikalo album - pracoval na něm řadu let - a o kazetách nikdy nikde ani slovo. Všechny záznamy, které později sloužily jako základ k nahrání a lisování alba byly na pásku!!!! O kazetách nepadlo nikdy nikde ani slovo a pro mě to byl důležitý argument.

Abych si o věci jen nečetl a abych si to opravdu "osahal" na vlastní uši, odhodlal jsem se ještě k jednomu zvlášť zákeřnému vlastnímu testu. Od svých přátel ze slovenského Lučence, kteří mě za totáče "celoživotně" zásobovali dobrou muzikou na cívkách, jsem si nechal  nahrát několik kazet na kazetovém magnetofonu  SONY TC k81 a pak jsem je během roku u přátel na mejdanech a návštěvách jakoby náhodou nabídl k poslouchání. Výsledek byl jednoznačný. Poslech z kazet se ani brzy po vytvoření nahrávky nedal porovnat. Zvuk z pásků jednoznačně vítězil i v případě, že jsem pásky nahrané na AKAI GX 620 přehrával na pouhé Tesle B113 nebo CM 130. 

Navíc mi dal zapravdu i běh času. Nahrávky na magnetofonových páscích byly bez znatelné degradace výborně poslouchatelné i po 7 až 14 letech od pořízení záznamu pod podmínkou, že jsem je alespoň jednou za půl roku protočil pomalým poslechovým posuvem. Ještě po dvaceti letech, tedy po roce 2000, byly stále výborně čitelné a poslouchatelné nahrávky z konce sedmdesátých let, pokud se někde objevila chyba, bylo to na stopě 1- 4 na páscích, které jsem v začátku jejich používání příliš mnohokrát přehrál.  Zvuková degradace kazet postupovala mnohem rychleji ...

A jedna filozofická pravda na závěr:

"Velkým kotoučům v  pohybu se vyrovná jen elpé deska na talíři gramce!"

V určitém smyslu je to paradox. Ale ta doba vyvrácená z kořenů mě naučila, že ne vše, co je omíláno tiskem, v rádích a televizi, je pravda. A to mi nejednou dalo možnost roznodnout se sám  a nebýt otrokem mód a trendů....

Také je zvláštní, že z hlediska vývoje audiotechniky se celá situace o pár let později dost podobně opakovala s příchodem kompaktních disků. Především japonské firmy tvrdily, že kvalita poslechu z CD je nedostižná a že jde o naprostý převrat znamenající konec gramofonů.  Můžete hádat, jestli jsem se vzdal svých LP...



26.11.2011 23:16



Měl jsem od roku 1972 první tuzemský stereo magič Tesla B43A. Byl jsem na něj patřičně pyšný, kamarádi končili u Sonetů a béčtyřek. Emgeton jsem na svého mazlíka samozřejmě nepustil, to by už musela být nějaká hodně přítulná a krasavice, abych stroj zaprodal… Dodnes si vybavuju, s jakou radostí jsem si do pardubické prodejny ve Smilovce chodil jednou za měsíc pro Agfa PE46 anebo BASF DP26, bratru za 170,-Kč (= takřka dvoudenní mzda dělníka, a má čtrnáctidenní apanáž). Jeden pásek rovnalo se 4 LP nahrané na devítku ve stereu."


A zase velmi zajímavý námět k úvahám a vzpomínání.

Cívkové magnetofony a samotné nahrávání ze všemožných zdrojů patřilo k době socialismu snad stejně neodmyslitelně jako ostravská burza k pivovaru (jedete-li vlakem, vystupte už v Porubě:-). Byl tu však jeden problém. Tedy aspoň pro mě. Když už jsem s tím jednou začal, nešlo to zastavit. Nestačilo mi mít jeden pásek, nestačilo mi jich ani pět a samozřejmě ani deset. Lista bylych przebojow a další pořady vysílané během víkendu z polského éteru byly příliš bohatým zdrojem hudebních pokladů ve vynikající zvukové kvalitě a bylo třeba je zaznamenat. Každý týden se totiž na  vlnách rádia přivalila nejméně dvě další kompletní LP. Promeškat vysílání nebo nemít připravený volný pásek, znamenalo v tehdejších dobách nenahraditelnou ztrátu. Poláci v dalších dostupných časech pořady nereprízovali,  a tak ztráta mohla být nenávratná. 

Byla to docela jednoduchá matematika. Na pásek o průměru patnáct centimetrů (a tloušťce 25 mikronů) bylo možné nahrát čtyři LP, na pásek o průměru osmnáct centimetrů bylo možné  nahrát většinou šest LP. Asi už mnozí tuší, kam celé to mé počítání směřuje. V podstatě každý měsíc jsem potřeboval nejméně JEDEN nový magnetofonový pásek děj se co děj. Teda vraždy bych se snad nedopustil, ale vše ostatní, co by mi ho zajistilo, se dalo akceptovat. 

Nejjednodušší to bylo ve chvíli, kdy jsem měl potřebné prachy a matička mi dovolila zajet si do Prahy nebo do Pardubic a mou základní životní potřebu si koupit. Ale s tím jsem musel opatrně, neboť  pracovala jako dělnice a navíc se jako samoživitelka starala o dva gymnaziální studenty. Jako nejrozumnější řešení mi tedy připadla brigáda, kde bych si mohl vydělat nějaké prachy. Tak teda hurá na to. Rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným. Zaměření mého gymnázia mi předepisovalo odpracovat přes prázdniny nejméně týden ve výpočetním středisku místního závodu MILETA. Sice z toho příliš mnoho prachů nekoukalo, dva týdny by mi hodily tak maximálně šedesát až sedmdesát korun, ale lepší něco než nic.

A tak jsem hned první den prázdnin stál před třípatrovou klimatizovanou budovou, v jejímž přízemí jsem měl strávit následující prázdninové týdny.  Zmáčkl jsem jedno z tlačítek pečlivě opečovávaného zvonku. Vrátný mi otevřel a uvedl mě na pracoviště. Tam jsem byl svěřen do něžných rukou krásné počítačové operátorky obstarávající běžný chod počítače ve chvílích, kdy na pracovišti nebyl pan inženýr, který počítač v pravidelných intervalech krmil nebo dojil. 

Mým úkolem bylo během směny dbát na to, aby měl počítač vždy dostatek papíru a aby se papír v tiskárnách - elektrických psacích strojích nezasekl. Během dne jsem pravidelně obcházel tiskárny - elektrické psací stroje a díval se na to, co počítač píše. Pokud kromě pozdravu, data a údaje o tom, kolik je hodin, zpráva obsahovala něco jiného, papír s vytištěnými údaji jsem utrhl a běžel s tím za operátorkou nebo panem inženýrem. Na konci své směny jsem poskládal všechny zprávy na hromádky a připravil si balíky papíru na příští den. Mohlo by se zdát, že šlo o práci orwelovsky nesmyslnou a zbytečnou a že z ní kromě těch pár korunek nic smysluplného nevzejde. 


Počítač ODRA 1305, v jehož blízkosti jsem se ocitl, nebyl z pohledu rockového maniaka zcela bez významu. Sedět s ním v jedné místnosti mě nečekaným způsobem vzrušovalo. Nejenom to. Necítil jsem jen vzrušení. Srdce mi bilo jak o život. Krk se mi stáhl. Oči se slastně přivíraly. Mé myšlenky zběsile poletovaly a oddával jsem se úvahám o skvělé budoucnosti. Co bylo zdrojem přívalu těch stavů a pocitů? Původcem toho všeho nebyl samotný počítač a nebyla to ani krásně vyvinutá počítačová operátorka. Obojímu totiž pevnou rukou vládl pan inženýr a já gymplácké ucho neměl sebemenší šanci. Důvodem byla poměrně veliká plastová krabice. Stála až na konci řady přístrojů, které byly vnější pamětí počítače. Byl na ní výrazný nápis ODPAD a byla PLNÁ cívek s magnetofonovými pásky! Měly sice trochu větší průměr než patnáct nebo osmnáct cetnitmetrů a byly určené pro devitistopý přístroj, ale bylo jich tolik... Objevil jsem poklad! 

Okamžitě jsem se rozhodl, že věci nenechám jen tak. Mozek horečně pracoval. Do báglíku, se kterým jsem tehdy chodil, můžu s klidem dvě nebo tři cívky nacpat. A z odpadu to přece nikomu chybět nemůže nemůže. Nemůže..?  Nakonec jsem přece jen počkal až skrz dveře kanceláře uslyším smích. Předpokládal jsem,  že pan inženýr a operátorka měli právě nějkou  příjemnou a veselou chvilku. To byla dobrá chvíle na otázku, jestli někdo bude postrádat cívky SCOTCH 777 z odpadu. "Jen ber chlape, " zněla šéfova odpověď, " ale ať tě s tím v budově nikdo nechytne."  

Ještě teď se mi rozbuší srdce když si vzpomenu na to, jak mě v tom studentském báglíku každé pozdní odpoledne pěkně hřály 3cívky s páskem značky Scotch 777 a jak mě těšilo vědomí, že má nahrávací odpoledne a večery s Listy bylych przebojow byly zachráněny. Bylo sice potřeba vyřešit pár technických detailů, ale hudební  budoucnost jsem viděl jen v zářivých barvách.

Jediné, co mi časem na té vzpomínce trochu zhořklo je to, že mé rodné město již není synonymem světové textilní velmoci:-(


Nějaký šťoura by mohl namítnout, proč jsem si nějaký pásek nekoupil, prodejny elektro byly přece všude.  To je sice pravda, ale kvalitní pásek třeba právě značky Scotch rozhodně všude koupit nešlo a s pásky českými byl dost velký problém.

Pásek Emgeton DP 25 LN prodávaný v celopapírové krabičce byla opravdu pomsta všem lidem, kteří se zajímali o nahrávání - spolehlivě to odrazovalo: drop outy, opadávání aktivní vrstvy v nevídané míře, už po deseti, patnácti minutách vznikal na hlavách a všech dotykových místech strašlivý nános zabraňující normální reprodukci a bavení se o nějakých parametrech záznamu a následné reprodukce pak ztrácelo jakýkoliv smysl.

Výrazné zlepšení přišlo v osmdesátých letech u těch pásků - patnáctek, které začaly být prodávány v obalech z kombinace černého a průhledného plastu - drop outů moc a stále ještě znatelný rozdíl v kvalitě záznamu proti patnáctkám Basf, Agfa, nebo Scotch, na druhou stranu aktivní vrstva přestala opadávat v tak děsivé míře jak v předchozích letech a (nekecám) bylo možné čistit hlavu až po celých! třech hodinách přehrávání - což dávalo smysl = vyčistit hlavy a všechny dotykové body, než se nasadí nová cívka. 

Při dlouhodobějším užívání jsem pak objevil zajímavou věc Zhruba po sedmi až osmi letech se možná jen subjektivně úvodní rozdíl v kvalitě záznamu mezi nahrávkou na Basfu a Maxellu na jedné straně a tímto typem Emgetonu na druhé straně začal srovnávat, tzn. jako by původně horší nahrávka, stárla o něco pomaleji ??? Po stránce zvukové zlepšení přišlo s pozdějšími typy pásku Emgeton označovanými písmenky LH, nebo LHd. 

Jinak stále ještě doma mám odhadem něco přes sto cívek, z nichž 40 jsou osmnáctky Maxell UD 25-120, Maxell UD 35-90, Akai WR 150-7, Agfa P49 HIFI a BASF DP 26, deset jsou patnáctky BASF DP 26 (549 metrů) a taky BASF Magnetophonband LGS 35 (360 metrů). Zbytek, tzn. kolem padesátky jsou Scotch 777, Ampex a Emgeton.

Scotch 777 bylo paměťové záznamové médium pro počítače Odra 1305. šlo o magnetofonový pásek s devíti stopami. Trochu nevýhodou bylo to, že byl dost široký 12,5 milimetru, přičemž vodiče magnetofonového pásku přivádějící pásku udržující pásek ve správné poloze na hlavách magnetofonu pustí maximálně 6,5 milimetru. Na druhou stranu, při troše šikovnosti bylo možné s pomocí pár triků, žiletky a bílých rukavic do tanečních pásek podélně půlit a navinout si z každé cívky zaznamového média Scotch 777 nejméně dvě cívky pro svůj magnetofon:-)


Prvním předpokladem k jejich získání a používání ovšem bylo, aby člověk chodil brigádně uklízet do některého počítačového pracoviště, ideální byly například tzv. výpočetní stanice tehdejší textilní velmoci - závodu Mileta, kde se tyto cívky po uplynutí určitého času používání házely do nebezpečného odpadu. Opravdu ještě dnes mi je hej, když si vzpomenu na to, jak mě hřály, když jsem si je nesl v báglíku po práci domů:-) 

Druhým předpokladem ovšem bylo mít dva magnetofony, obecně z charakteristiky jejich aktivního povrchu vyplývalo nebezpečí poničení hlavy magnetofonu (zvláště pokud by byl osazen tvrdou hlavou).

Ampex byl taky velice zajímavý pásek. Prodávala ho u nás firma High End Studio v devadesátých letech, jen nevím, jestli veřejně v nějakém širším měřítku, nebo proto, že jsem jim pořád posílal dopisy, ve kterých jsem je prosil o další a další pásky. Prodával se totiž v obrovském polystyrenovém ochranném obalu zhruba ve velikosti LP desky. A bez cívky, člověk tedy musel mít připravené prázdné cívečky a na ně si pásek navinout sám. Tloušťka nosného pásku byla dost značná - vlastně větší než na BASFU LGS 35 tzn. při rychlosti 9,5 na patnáctku bylo možné nahrát necelou hodinu záznamu. 

Možná je divné, proč jsem byl ochoten absolvovat podobné kousky, případně sprintovat po Pardubicích nebo Praze, abych sehnal cívku na nahrávání další muziky. Vysvětlení je jednoduché. NIKDY - po celá sedmdesátá a osmdesátá léta, ať se pyšný majitel kazetového magnetofonu vytahoval jakkoliv, mi žádný z kamarádů neposkytl důvod přemýšlet o tom, že bych se přeorientoval na kazety. Je pravda, že kazeťáky měly výrazně nižší hranici základního šumu. Ale to bylo tak všechno. Vždycky to totiž z kazet znělo podstatně hůř než přehrávání mých nahrávek z mých dvou tříhlavých Tesla (B113 a CM130) magnetofonů. Sice to bylo dáno také trochu tím, že mé nahrávky byly vytvořeny na magnetofonech Sony a Akai (to ale nikdo nevěděl), ale i tak při kamarádském "soutěžním" poslechu mé Tesly vždy obstály a dbx 128 II ani nebyl potřeba:-). Současné diskuse na Hifi názorech a Starých dobrých strojích mi v tom, žej jsem zůstal celá tři desetiletí páskům bezvýhradně věrný, dávají za pravdu.

Post scriptum: Pokračování a diskuse k tematu ještě zde - KIngdom of Melancholy



10.12.2011 23:20


         "Jsi jediná, kdo zná a ví.
                 Jsi mé nejkrásnější tajemství."

Byl poslední celý červnový týden roku 1978. Čas vyměřený mému prváku na gymplu zvolna odkapával své poslední dny a hodiny. Skoro každej z nás už myslel na prázdniny. Já ne. Mohla za to ona, jo Yvon. Nemohl jsem kvůli ní jíst, nemohl jsem kvůli ní spát. Neustále jsem na to musel myslet. Měl jsem ji rád, dokonce moc rád, ale erotiky v tom nebylo ani za mák. Znali jsme se dobře od první třídy a těch několik záblesků vzpomínek na počátky našeho přátelství, které začalo v ještě elementárnější instituci než je první třída základní školy, aspoň z mé strany spolehlivě bránilo tomu, abych to zbabral čímkoliv, co by vedlo jiným než platonickým směrem. Důvod mé nespavosti byl jinde. Yvon měla příbuzné v Hamburku. A tihle příbuzní ji a její rodinu každý červen navštěvovali. Ten červen 1978 nebyl výjimkou. Návštěva přijela i tenkrát a stejně jako jindy mezi dárky pro Yvon samozřejmě nechyběl balík magnetofonových kazet. A to mi nedalo spát. Věděl jsem, že mi je Yvon stejně půjčí, protože byla milá a srdce měla tak krásné a dobré, jak si to dnes nedovedem snad ani představit. Ale šlo o čas. Nemohl jsem se dočkat, a tak jsem prudil, jak nějaký hodně neodbytný pes loudící kostku cukru. Jednou ráno konečně přišla a usmívala se tak, že jsem hned pochopil, že dnes už nemusím ani loudit ani žebrat. Ten den do prvního dne prázdnin scházelo jen o něco víc než pár večerních lemtání piva. Profesorstvo mělo za sebou i poradu, a tak vyučování kromě pár zoufalců nebral nikdo moc vážně. Ani Yvon. Otevřela svůj školní bágl a žádný učebnice v něm nebyly, jen deset magnetofonových kazet. Dal jsem jí pusu a svou stravenku do jídelny, neboť ten den by mi jídlo stejně bylo k ničemu a pak děkoval a děkoval.... Okamžitě po posledním zazvonění toho dne jsem se všemi těmi kazetami v igelitce upaloval domů, až mi za patami hořelo. Vyběhl jsem do našeho patra, botasky zakopl k zábradlí a vrazil do bytu. Ještě nikdo nebyl doma. Sláva. Rodičům jsem bez ptaní sebral jejich černou unitra chloubu a uložil jsem se ve svém pokoji. Kazety jsem si rozložil po stole. Ó vy pomalá veličenstva, tak která? Která moje první budete? Kromě jmen Pink Floyd a Genesis jsem nic z těch názvů na kazetách neznal. Mou pozornost upoutala kazeta, která evidentně po cestě nebo možná ještě dřív utrpěla nějakou nehodu. Chyběl totiž papírový přelep a kazetě bylo vidět do střev. Můj smysl pro čest a spravedlnost okamžitě zapracoval. Nemůžu ji nechat válet se na stole nahou, to nejde. Bylo rozhodnuto, ještě propojit unitru do mé Tesly Sonet B3 - ANP212 a mohlo se začít s poslechem, just push play...

Nejdříve se ozval tichý šramot, pak kroky, pak táhlý hluboký zvuk pootevírající se hradní brány. Pak chvíle ticha dlouhá asi jako mírně hluboký nádech, nakonec minnesengr rozezněl struny svého nástroje a začíná vyprávět svůj příběh. 


Stráž během noci stejně do hradu nikoho nepustí, a tak musím přečkat do rána ve výklenku vedle brány. Není tam zrovna teplo ani sucho a to nepřívětivé prázdné místo připomíná spíš vězeňskou celu, ale určitě je to lepší než strávit čas do rozednění venku v dešti.


Hlavně ať už co nejrychleji přijde denní světlo, hlavně ať už můžu spolu s dalšími poutníky zabušit na bránu a vejít dovnitř. Bude to jako na jiných hradech. Zazpívám pár písní, předvedu pár pouťových triků a přidám nějaké hry s magií a zas bude na něco teplého do žaludku. A když budu mít štěstí, třeba si mých příběhů povšimne i hradní pán a najde se cesta, jak strávit v bezpečí hradu víc času a najít zase domov. Konečně stráž reaguje na rány kruhového klepadla a s halasem a otvírá bránu.


Vítejte na prvním nádvoří, vítejte v našich uličkách a katakombách... čekáme na vás, uvaříme si něco k snědku, i kdyby to měla být krysa nebo netopýr a popijeme dobrou medovinu. Dobře se budem mít. Je sice rok 1358 a válka trvá už tak dlouho, ale pro tuto chvíli jsme v bezpečí. A proč se rozezněly zvony? Oznamují příjezd hradního pána. Všichni se hrnou k bráně přivítat svého pána a ochránce. Vévoda přijíždí se svou družinou v plné zbroji a spolu s ním i jeho doprovod. 


Jsem ztracen. Kdo je ta dívka v drahých šatech? Její krása mě uchvátila. Kéž bych mohl být s ní. Kéž bych s ní mohl aspoň promluvit, i kdyby to mělo být jen jedenkrát... Nedokážu se zbavit jejího obrazu ve své mysli. Sám nejsem schopen pochopit ani vysvětlit proč, ale jedno je mi jasné, musím se s ní setkat. Potřebuju ji.

Mechanika unitry zachroptěla a zdechla / konec první strany. Obracím hned.


Z kostela zní zvuk varhan a zpěv. Začíná bohoslužba. Zajdu tam a pomodlím se za to, aby mi ten nahoře trochu napomohl k tomu, abych se s ní setkal. Na modlení moc nejsem, ale člověk nikdy neví. Klečím v lavici v příšeří boční lodi kostela, modlím se a naslouchám opakovaným kaskádám varhanních tónů. Co má tohle znamenat, co se to děje? Ona přichází, je tu sama! Poznávám ji podle jejího starobylého pláště!


Poklekla vedle mne! „Kdo jsi?“ šeptám. Neotočila se a její hlava zůstala skryta v kapuci jejího pláště, ale odpověděla mi. „Jsem Jeanne. Když mě necháš, povím ti svůj příběh. Můj otec je pánem zdejšího kraje. Je to drsný a krutý válečník, který vládne tomuto kraji železnou rukou. Nutně potřebuje spojence a rozhodl se provdat mne za syna svého přítele a spolubojovníka. Ale on není má dobrovolná volba. Stejně jako jeho otec i on má na rukou krev.“  


Pomohu jí a zachráním ji. Ukryjeme se v kraji, kam vévodova moc nedosáhne. Snad se už nebudeme muset nikdy odloučit, snad už navěky zůstanem spolu, snad se naše láska, za kterou jsem se modlil, stane skutečnou a potrvá navěky.


Mechanika unitry znovu zachroptěla a zdechla /konec druhé strany. Obracím znovu na začátek. 

Je jasné, že od takového příběhu se nedalo odejít. Kazetu jsem obracel dokola a s každým novým poslechem jsem v duchu znovu a znovu děkoval Yvon. Album jsem slyšel snad desetkrát jen to první odpoledne. Hudba byla natolik zvláštní a odlišná od všeho, co jsem dosud slyšel, že nemohla omrzet. Dychtivě jsem coby jeden ze studentů, kteří měli po i prvním roce na našem ústavu angličtinu opravdu rádi, chytal na ucho někdy celé věty a někdy jen jejich části. Příběh mi už po třetím poslechu dával jasně logický smysl a já si ho zamiloval. Postupně jsem přidával další a další odposlechnuté věty a všechno do sebe víceméně zapadalo. A tehdy jsem v opojení, které možná v dnešní zpovykané mp3 době není zase až tak snadno pochopitelné, svatosvatě přísahal, že až zjistím, co to na té kazetě je, začnu alba té skupiny shánět a nepřestanu, dokud je nebudu mít všechna. Svůj tehdy sám sobě složený slib jsem si během následujících třiceti let splnil. Nejen to, vyměnil jsem si řadu dopisů s lidmi, kteří měli ke skupině blízko a kteří jsou opakovaně na přebalech jednotlivých alb zmiňováni jako nejvěrnější. Hledání alb skupiny Eloy, která mě svým albem Power and the Passion v tom červnu roku 1978 tak okouzlila, dalo pozitivní náplň velké části mého života. Vůbec nevadilo, že jsem album poslouchal v obráceném pořadí stran, vůbec nevadilo, že jsem si na základě špatného pořadí skladeb a zkratkovitého porozumění textu zcela přetvořil celý příběh. Na ničem z toho nezáleželo. 

Vděčil jsem Yvon za mnoho dobrého a měl jsem jí za to poděkovat. Chtěl jsem to udělat, ale protože jsem měl pocit, že času je dost, že jednou k tomu bude ještě lepší příležitost, neudělal jsem to. Byla to chyba. Zemřela cizím zaviněním a všichni, kteří ji znali, se s tou skutečností dlouho nemohli smířit. Možná se s tím nesmíříme nikdy. A já už navždy budu poslouchat Power and the Passion s obráceným pořadím stran a s neskonalým nadšením pro minnesang tak, jak jsem ho poslouchal ten den, kdy mi ve svém školním batohu Yvon přinesla igelitovou tašku plnou kazet.


17.12.2011 23:23


Jak rozezpívat královnu Joe, ráda bych se tě nejdříve zeptala – jak se vlastně dnes cítíte na hudební scéně? Máte sice své komerčně nejúspěšnější období dávno za sebou, ale zato patříte k největším rockovým legendám. Řekla bych, že o tom jasně svědčí skutečnost, že údajně dokonce britská královna zná nazpaměť refrén z „Pour Some Sugar On Me“. Jste tedy spokojení? Máte pocit, že jste dosáhli svého cíle?

Víš, mně osobně to přijde komické, že si lidé všímají takových věcí, jako že nás zná i královna. Ačkoliv, to, co říkáš, je pravda, to nepopírám. (smích) Hráli jsme pro ni asi před pěti lety a ten refrén skutečně zpívala. To potěší, nepochybně.  Něco takového by nás v začátcích naší kariéry ani nenapadlo. Když je pak kapela na scéně tak dlouho jako my a zažila úspěch a uznání jako my, může se zdát, že dosáhla všeho, co jen mohla chtít. Ale není to tak. Ano, komerčně už asi není co víc si přát. Jsme si dobře vědomi toho, že už nikdy nebudeme prodávat tolik desek jako kdysi – už proto, že se dnes desky prostě neprodávají. Ovšem vždy je o co usilovat – třeba o to, udržet si své pozice arena rockové kapely. A to není tak snadné. Protože většina fanoušků nás už viděla pětkrát, třeba i desetkrát a musí jim to opravdu stát za to, aby přišli na další náš koncert. To znamená, že musíme být pokaždé lepší, než když nás viděli naposledy. Na scéně pořád funguje velká část kapel, na kterých jsme my sami vyrostli. A někdy je už smutné se dívat na jejich živá vystoupení – zvlášť když člověk měl možnost vidět, jak hráli za mlada. Ti lidé se o sebe nestarají, vypadají špatně, jejich hra už není moc dobrá. Pak se na ně díváš a je ti jich spíš líto… Takhle opravdu nechceme dopadnout. Stejně tak je vždy co si přát z tvůrčího hlediska. Lidé si musí, pokaždé když slyší další naši desku, říct: „Panečku, jim to pořád šlape!“ Tohle je asi náš největší cíl v současnosti. Rozhodně nechceme vydávat desky za každou cenu. Nemá to smysl, pokud lidem nemáš co říct. Myslím si také, že muzikant pořád touží po tom stvořit svou VELKOU píseň – tu, která bude dokonalá po všech stránkách. A podle mě jsme ji ještě nesložili.


Vkus fanoušků se měnil tolikrát během posledních třiceti let. Brali jste to také jako výzvu? Nebo to ve vás vyvolává stres a zklamání?

Vysvětlím ti to takhle... Když jsme natočili „Slang“, lidé si jednoduše řekli, že jsme chtěli natočit grungeové album. Ale to nebyl přesně náš cíl. Spíše jsme se pokusili vytvořit album, které by nebylo typicky leppardovské. Grunge už nebyl zrovna na vrcholu, první polovinu devadesátých let už měl za sebou. Právě v polovině dekády se situace zlomila. Ale my jsme chtěli zkusit něco nového. Album vyšlo pět let po „Adrenalize“. Cítili jsme, že jsme někde jinde. A nakonec se ta deska stejně neprodávala tak špatně. Je to naprostá dezinformace, jestli se to někdo někde dočetl. „Slang“ se prodaly tři miliony nosičů. Třeba v Japonsku a vůbec na Dálném východě mělo album opravdu slušný úspěch. V Americe jsme neuspěli, ale v Anglii „Slang“ nedopadlo tak špatně. Měli jsme dva singly v Top 20. Pro jiné kapely by to byl obrovský úspěch. Ale každý přirovnává to, čeho jsme dosáhli se „Slang“, k tomu, co se nám povedlo s albem „Hysteria“. Přijde mi absurdní, že se věci nehodnotí individuálně, ale pořád se porovnávají s minulostí. Z takového srovnání nikdy nevyjdeš jako vítěz. Lidé nehodnotí album „Slang“ po hudební stránce, oni ho porovnávají… Ale hudební byznys se posouvá pořád dál. A dva roky nato se do mainstreamu opět dostala více melodická hudba. Tehdy jsme natočili album „Euphoria“ s pocitem, že situace v showbyznysu nám umožňuje být opět skutečnými DEF LEPPARD. Vrátilo se nám sebevědomí. Zase jsme si věřili, protože my jsme kapela, která umí zacházet s melodiemi. Na konci devadesátých let se hudební svět více otevřel různým stylům. Samotná devadesátá léta byla ale hodně uzavřená. Člověk měl pocit, že může vstřebávat hudbu jen skrze velmi úzké okénko. Možnosti prosadit se a přežít na scéně byly hodně omezené. To víš, těžko můžeš přežít, když se tvá hudba nehraje v rádiích. Kapely jako JOURNEY nebo BON JOVI tehdy z jejich vysílání zcela zmizely. Zato ať sis zapnula jakoukoliv stanici, mohla jsi slyšet PEARL JAM nebo NIRVANU. Ale teď, v posledních třech letech, a to hlavně z amerických rádií, už neslyšíš ALICE IN CHAINS ani NIRVANU. PEARL JAM sice přežívají… ale už z toho cítíš, že ztratili význam, který měli na scéně před deseti lety. A dnes se zase hrají JOURNEY, BON JOVI, BOSTON a DEF LEPPARD, protože lidé je chtějí slyšet. Já sám nemám rád devadesátá léta a nerad vzpomínám na atmosféru, která tehdy vládla v hudebním byznysu. Dnes situace dost připomíná sedmdesátá a osmdesátá léta. Dnes můžeme opět nahrávat hudbu, která se nám líbí, tedy takovou, která zní velkolepě, libozvučně, která se dá snadno zpívat davem a má v sobě něco optimistického. Já nepopírám, že nám vždy šlo o to, dělat pop, tedy správněji pop rock.


Sound se ale stejně změnil. Dnes si nemyslím, v osmdesátých letech a doufat, že s tím nějak zvlášť uspěje. Myslím si, že dnes už hlavně tolik neletí sentiment a nasládlé power balady.

Dnes už nelze dělat tak srdceryvnou hudbu jako v osmdesátých letech, to máš pravdu. (smích) Tím lidi moc neoslovíš. Hlavní rozdíl ale pro mě z hlediska umělce je jiný – dnes už nemůžeš prodávat miliony desek jako tehdy. V osmdesátých letech stačilo, aby se tvé video dostalo do vysílání MTV, a to ti zaručilo milionové prodeje. Na druhé straně jsem docela rád, že se doba změnila a že rádia a televize už nemají svou dřívější moc. Podívej se, jaké kapely letěly v osmdesátých letech – WHITE LION, RATT, POISON – stačilo mít pěkného zpěváka s dlouhými blonďatými vlasy, a mohly se těšit velkému úspěchu. Objevily se v MTV, odjely turné s VAN HALEN a prodaly tři miliony desek. Takových kapel, které hrály podobnou hudbu, bylo hrozně moc. A musím říct, že mi vadilo, když nás lidé házeli do stejného pytle s nimi, protože my jsme jako oni nezněli a ani jsme se jim nechtěli v ničem podobat. Neměli jsme nic společného s Hollywoodem. Byli jsme vždy mnohem opravdovější. Nikdy jsme nechtěli dělat videoklipy ve stylu POISON. Takže naopak na dnešní době se mi opravdu hodně líbí to, že image při prodeji hudby nehraje takovou roli jako tehdy – protože my sami jsme na image nikdy sázet nechtěli.


Jak těžké bylo najít svůj specifický sound?

Nemyslím si, že bylo zvlášť těžké najít svou tvář, protože my jsme vlastně od samého začátku věděli, jak chceme, aby kapela zněla. Vždy jsme chtěli znít stejně mocně jako AC/DC, ale mít ve své hudbě podobné harmonie a projevovat skladatelský důvtip ve stylu QUEEN, ROLLING STONES, BEATLES, THE WHO, SWEET nebo AEROSMITH, prostě všech klasických rockových kapel. A chtěli jsme mít velkolepý sound bicích a kytar, chtěli jsme mít velkolepé vokály, velkolepé refrény – chtěli jsme, aby všechno znělo ohromně, mohutně nebo přinejmenším hodně efektně. Vezmi si třeba skladbu „Two Steps Behind“. Ta nezní mohutně, ale je hodně efektní, hodně působivá. Když ji hrajeme živě, publikum se v refrénu vždy přidá k nám. Stejný účinek má i „Pour Some Sugar On Me“. Vím, že je mnoho kapel, které by si přály znít jako my, ale nedokážou to. Takže jsme skutečně pyšní na to, že lidé náš sound vždy neomylně poznají. Najít svůj styl a zvuk je skutečně jako objevit sebe sama. Měli jsme to štěstí, že jsme se našli a že jsme chtěli jít stejným směrem. Jsme si vědomi toho, že není snadné najít ve světě pět lidí, kteří si vzájemně vyhovují tak jako my. A nás opravdu baví dělat spolu hudbu. I když sami posloucháme dost rozmanitou hudbu, nikdy jsme nechtěli expandovat napříč styly jako například RADIOHEAD. Máme jasnou představu o tom, kam se můžeme rozprostřít. RADIOHEAD třeba často zasahují k jazzu, až jsou některé jejich skladby chvílemi neposlouchatelné. My jsme o to nikdy neusilovali. To jsou věci, které ocení obvykle jen kritici. A my jsme se zrovna jim nikdy nesnažili zalíbit. Nenahráváme své desky pro ně. Děláme hudbu pro lidi, kteří si alba kupují a chodí na naše koncerty. Hudební publicisti dostávají desky zadarmo, takže je mi opravdu jedno, co si myslí oni. Jakožto umělci děláme svou hudbu na prvním místě sami pro sebe, a když ji předvedeme lidem, můžeme jen doufat, že se z ní budou těšit. Čtyři z nás spolu hrají už dvacet šest let. Vivian Campbell je už také šestnáct let v DEF LEPPARD. A jsme šťastní, že jsme si hned na začátku zvolili směr, který nám dosud vyhovuje.


Zlatina Jeřábková - rockový magazín Spark + In Zlín O6/O8



18.12.2011 23:34


Eloy: Power and the Passion (1975)


Frank Bornemann - vocals, guitar

Manfred Wieczorke - organ, guitar, mellotron, synthesizers

Fritz Randow - drums, percussion

Detlef „Pitter“ Schwaar - guitar

Luitjen „Harvey“ Jansen - bass guitar


Frank Bornemann, Gordon Bennit


Side One
"Introduction" – 1:11
"Journey into 1358" – 2:54
"Love Over Six Centuries" – 10:09
"Mutiny" – 9:08

Side Two
"Imprisonment" – 3:13
"Daylight" - 2:38
"Thoughts of Home" - 1:05
"The Zany Magician" - 2:48
"Back into the Present" - 3:02
"The Bells of Notre Dame" - 6:21


Frank Bornemann:

"Na příběhu Jamieho jsem chtěl ukázat, že lidstvo v rozmezí 600 let sice technicky pokročilo, avšak o pokroku v chování a vzájemném respektu nemůže být ani řeč. V naší společnosti je málo tolerance a o to více regulí, kterých se musí lidé držet. Existuje velký tlak na mladé lidi a málo svobody. Člověk je posuzován podle svého bohatství a ne podle osobních vlastností. Texty na desce se zabývají hlavně mezilidskými vztahy a ne politikou a kritikou společnosti, a možná proto bylo album tak úspěšné."


Power and the Passion je čtvrtým řadovým albem Eloy. Poprvé v jejich kariéře jde o koncepční album s velkým příběhem.  Album začíná, jak by to u alba se složitým dějovým konceptem asi mělo být, „Introdukcí“. Kaskády tónů tryskající z Wieczorkových hammondů se střídají s Bornemannovým hlasem. Na slova však nedojde. Po tomto vznešeném chrámovém úvodu se až teprve v „Journey into 1358“ dostává ke slovu hrdina příběhu Jamie. Zvuk nástrojů i vokály zní jasně a krystalicky čistě, jako by z nich měla být slyšitelně patrná  přítomnost  přístrojů, zkumavek a dalšího laboratorního skla na místě, kde si hrdinův otec „pohrává s vědou“ – Eloy zde opět představují svou snahu o to být  kosmičtější, náladotvornější a obrazotvornější než kdykoliv dříve. Zvuk nadměrně se opakujících sykavek v textu skladby je přinejmenším stejně ostrý, jako by byly skleněné střepy, které by zde zůstaly po někom, kdo se v laboratoři pohybuje jinak než jen soustředěně a s  největší opatrností. Jamie, který v prázdné laboratoři chtěl najít chvíli klidu k přemýšlení, však z neznámého důvodu ztrácí vědomí. Nastane prudké zrychlení tempa a ve víření bicích dochází k Jamieho pádu do nevědomí. Chtěl by se tomu bránit, ale ztráta kontroly nad sebou samým přichází naprosto neodvratně. Probouzí se „jindy a jinde“ - v roce 1358

Následující „Love Over Six Centuries“ začíná měkkým a pozvolným nástupem hamondů a kytary,  a to nástupem tak tichým, jako by hudba v tomto okamžiku měla ustoupit do pozadí. Přidá se další kytara nervně opakující stejný motiv ve stále rychlejším tempu a stejně tak myšlenky hrdinovi zběsile probíhají hlavou stále větší rychlostí, nezodpovězených otázek jen přibývá. Po chvíli se skutečně rozběhne dialog mezi mužem a ženou, ztracený a zmatený Jamie potkává dívku Jeanne. Vzájemně se jeden druhému svěřují s tím, do jaké se dostali situace. Jamie se dozvídá, že se ocitl v roce 1358. Jeanne mu vzápětí vypráví o tom, jak je svým otcem nucena, aby se provdala za muže, ze kterého má strach. Obavy z budoucnosti se stupňují a v souladu s tím je stále naléhavější i hudba. Jamie se snaží Jeanne utěšit. S pomocí Jamieho jointu oba mohou alespoň na chvíli uniknout z bezvýchodné reality do omamného světa  snů a představ, do světa, ve kterém zní řada syntetických zvuků. Jeanne si začne přát, aby se už od sebe nikdy neodloučili. I Jamie začíná chápat, že láska k Jeanne je to jediné, co v jeho absurdní situaci dává smysl.

Tichý je i úvod následující „Mutiny“. Jamie nemá mnoho možností. Pokud chce zůstat s Jeanne a prožít v její blízkosti alespoň několik nejbližších dní, musí předstoupit před vévodu, muže který vládne celému kraji železnou rukou.  Má strach a nervozita je mučivá. Okamžik setkání se blíží. Šramlovitý zvuk vojenského bubínku oznamuje příchod vévody a jeho průvodu. Pohled/poslech  je najednou patřičně majestátní. Vznešení muži na koních a v plné zbroji, také početný dav pěších. Zemi hrozí vzpoura bezmocných rolníků proti vévodovi. V krajně vypjaté situaci je Jamie předveden před vévodu a jeho družinu. Rozhovor je velmi krátký. Pro vévodu je v té chvíli důležitá jen jediná věc. Jamie může zůstat, ale jen jako v voják jeho  armády. V probíhajícím boji feudálních pánů proti vzpouře poddaných není možné zůstat stranou. Jamie je ihned zařazen do oddílu pěšáků a dostává kopí a luk. Armáda vyráží do boje. Vévoda s družinou na čele výpravy,  pěší za ním. Jamie pochoduje spolu s ostatními, ale stále pochybuje, zda v blížícím se boji stojí na správně straně. Následuje rozsáhlá instrumentální pasáž – nejprve téměř pochodová, postupně se zrychlující a ve velkolepém finále gradující až k souboji varhan a kytary se vše přehlušujícími údery bicích. Vévodova železná pěst nemilosrdně dopadla na nejbližší vesnice. Jeho věrné vojsko bez zaváhání ztrestalo všechny neposlušné. Jediný, kdo  při masakrování vzbouřenců váhal a ve zkoušce věrnosti vévodovi neobstál byl Jamie. To vévoda nemůže prominout.

Vojsko se vrací na vévodův hrad. Po mohutném a nepříjemně skřípavém zvuku zavírající se hradní brány nastane utišení. Imprisonment (Uvězněn) je jen intimní záležitostí kytary, hmatníku a Bornemannova hlasu. Jamie je  uvržen do studené cely a spoután v řetězech. Je sám a v naprostém tichu. V úplné tmě postupně rozeznává jen nejbližší obrysy. Ticho je přerušováno zvukem vodních kapek dopadajících v pravidelném intervalu na kamennou podlahu a také každý pohyb vězně je provázen rachocením řetězu. Po dlouhých hodinách strávených v samotě a obavách slyší kroky stráží. Přichází propuštění a život? Nebo byl uvězněn až do konce svých dnů?

Řetěz je uvolněn a stráž jej vyvádí z chodeb hradního vězení. Po dlouhých hodinách ve tmě ho prudce a ostře udeří do očí Sluneční světlo („Daylight“). Je za branami vězení, je na svobodě, vnímá sluneční svit a cítí na kůži teplo dopadajících slunečních paprsků.  Kytara repetitivně a stále naléhavěji opakuje otázku – co dál?

Následuje nejatmosféričtější a nejemotivnější okamžik celého alba. Jemná melodie a zvuk hammondů je naplněný vzlyky a Steskem po domově („Thoughts of home“). Několik tónů odbíhá mimo melodii právě tak, jako když smutné myšlenky člověka přimějí plakat. To vše v rozehráno během pouhé jediné minuty:-(

Ve zdánlivě nejtěžším okamžiku však Jamie nachází řešení své bezútěšné situace. Zaslechne hlasité vyvolávání prodavače elixírů a dalších zaručených prostředků proti všem nesnázím a nemocem. Nezbývá než ďábelského našeptavače následovat až do jeho podivného příbytku v katakombách v podhradí. Tam Čaroděj („Zany Magician“)  z krysí krve, netopýřích křídel a dalších přísad vaří své lektvary. Zvuk nástrojů utichne, zůstanou jen údery bubnu a čaroděj mumlá svá zaříkadla: Zapomeň, kde jsi byl...  zapomeň, co jsi viděl... zapomeň... zapomeň... a pij můj elixír! Štastnou cestu! Tento až hardrockový kousek s náhle zhrublým a pro Eloy netypickým vokálem je jednoznačně nejtvrdší písní alba. Textem i rifem zřetelný hold Black Sabbath.

Nastává velice divoká tříminutová jízda Zpátky do přítomnosti („Back to present“). Čarodějovy lektvary, kouzla a čáry zapůsobily. Jamie opouští trestnou výpravou zničené panství a proniká přehradou času přes šest století. Vrací se do svého vlastního časoprostoru - do roku 1958.  Přes čarodějovo zaklínání a devastující sílu jeho kouzelného nápoje si uchovává vzpomínku na vše, co prožil. V důsledku toho si ale uvědomuje, že navzdory času, kterým pronikl, se svět od středověku vlastně nezměnil. Je stále v rukou predátorů podobných vévodovi, války a trestné výpravy nikdy neustaly a obyčejní lidé musí o svou existenci každodenně bojovat.

Závěr alba je tichý a smutný. Jamie je osamělý,  nemá, komu by o své cestě vyprávěl. Stejně by jeho vyprávění nikdo nevěřil. A tak jen majestátně klidný zvuk zvonů a vznešená katedrála mu budou připomínat jeho cestu do časů před šesti sty lety. Vzpomínka na Jeanne už navždy zůstane v jeho mysli. Něžný dialog kytary a hammondů  na okamžik intenzivně zesílí, bicí a basa si proběhnou rytmickou figuru tanečního blues a vše utichá. Mladí milenci jsou navždy od sebe odděleni přehradou času.

Poslouchám tohle album od léta 1978, kdy se ke mně souhrou náhod dostalo, tehdy ještě  na kazetě. Od prvního okamžiku mi připadalo jiné, než všechno, co jsem kdy slyšel. Zapůsobilo okamžitě a už po prvním poslechu mi bylo jasné, že mě ještě dlouho nepustí, že ho budu poslouchat mnoho a mnohokrát. Postupně jsem poznával i další evropské rockové velikány, ale ani Pink Floyd, Yes, Genesis nebo Marillion a Arena nedokázali narušit mou vazbu k tomuto albu. Později se mi podařilo získat i další alba Eloy, ale Power and the Passion pro mě neztratilo svou výjimečnost ani ve chvíli, kdy jsem ho porovnával s ostatními alby skupiny. Je to zvláštní. Většina recenzí, které jsem o Power and the Passion četl přiznává, že z hlediska prodejních čísel jde o album průlomové, ale z hlediska významu a hudební kvality jde pouze o průměr. Proto jsem přemýšlel, co mě na něm tak oslovilo. Postupně jsem byl schopen formulovat několik výjimečných rysů, které album předurčily k tomu, aby se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Scifi a cestování časem, to byla témata, která mě vždy vzrušovala. A tak jsem se už od prvních poslechů zajímal o příběh alba. V roce 1978 jsem neměl při jeho poslechu k dispozici obal ani žádné další informace a internet ještě neexistoval. Nezbylo nic jiného,  než jen pozorně poslouchat slova, abych napínavému příběhu přišel na kloub. Zřejmě z toho důvodu, že jsem příběh odkrýval postupně, začala mi až nezkrotnou radost působit zvukomalebnost ukrytá nejen v textu, ale i v syntetických efektech a hudbě. Jednotlivé zvuky a hudební prvky totiž s dějem těsně souvisí a umožňují si představit si celý příběh v konkrétních obrazech. Dalším prvkem, který na mě významně zapůsobil, je to, že celková akčnost a konkrétnost příběhu, významně připomíná dějovou přímočarost space oper. Alba Eloy mají sice poměrně často hrdinu, který prochází celým příběhem, avšak na většině ostatních alb se boje, kterými hrdinové procházejí, vlastně odehrávají buď v jejich nitru nebo v mnohem snovějších a abstraktnějších reáliích. Je docela zajímavé, že se podobná space operová přímočarost a konkrétnost určitým způsobem dostavila i ve chvíli, kdy se Eloy podruhé ve své kariéře přiblížili k okamžiku rozpadu a zániku sestavy, tzn. na albu Metromania. (Navzdory tomu, že např. Klaus Peter Matziol označuje písně alba za volně spojené imprese. Jejich aktuálnost a vzájemná provázanost působí natolik sevřeně, že při poslechu opravdu cítíte obavy o osud hrdiny na střeše mrakodrapu.) Dalším prvkem, kterým se Power and the Passion stává výjimečným,  je napětí.  Jen málokdy se podaří, aby příběh vyprávěný písňovou formou byl opravdu napínavý. Možná je to běžné ve folku nebo muzikálu, ale u koncepčních alb má takovou dávku napětí zakomponovanou přímo do textové složky, jaké docílili Eloy, jen málokteré album. V souvislosti s budováním napětí je podstatná i další věc.  Je patrná, pokud si prohlédnete údaje o délce jednotlivých skladeb. První strana alba obsahuje kromě kratičké bezeslovné introdukce jen jednu tříminutovou položku. Celý zbytek první strany je vlastně obsazen nejdříve pomalou desetiminutovou skladbou/dialogem a následuje věc devítiminutová ve středním tempu. Na druhé straně alba se jednotlivé skladby střídají v rychlém tempu s délkami jedna, dvě nebo tři minuty. Tempo se zmírní až teprve v samotném závěru. The Bells of Notre Dame výrazně zvolní a má délku téměř šest a půl minuty. Je zřetelné, že kapela velmi dbá na to, aby se po pomalejším úvodu a rozběhnutí příběhu album nikde zvláště nezdržovalo a přímočaře směřovalo k pointě, aby se ani v hudební a ani příběhové rovině u posluchače nemohl dostavit pocit nudy.

Je otázkou zda albu v tomto smyslu uškodily spory skupiny a především Franka Bornemanna s manažerem a firmou. Vedly sice k tomu, že z původně plánovaného dvojalba sešlo, avšak na druhé straně na albu samotném nikde žádné násilné střihy nezaznamenáte, vše spolu souvisí a vše na sebe navazuje tak, jak se zdá, že má. Původní verze zřejmě nikdy vydána a zveřejněna nebyla, ale i tak je poslech Power and the Passion vždy provázen jistou tajuplností, protože když album skončí, jaksi mimoděk si začnete pohrávat s myšlenkou – a co kdyby jednou někdo původní dvakrát tak rozsáhlou verzi vydal....



Link to history:

Link to music




22.12.2011 23:41

Vážený pane Merhaute,
nejdříve bych chtěl poděkovat za to, že mi do mé mailové schránky přišla již dvě čísla vašeho skvělého magazínu.
Zatím největší radost mi udělaly dva díly rozhovoru s K. Hensleym, historie pirátských rádií a doslova
fascinován jsem byl „mnohostí“ pohledů na Elvise Presleyho. Díky, díky, díky...:-)
V souvislosti s šíří přístupu, která byla pro „studii“ o Elvisovi zvolena, mě napadlo jedno velké téma otevřené v New Musical Expresu Luke Lewisem. V článku Sacred Cows - Why I Can No Longer Listen To Nirvana‘s
‚Nevermind‘ (By Luke LewisPosted on 02/11/09, NME) se snaží s odstupem zhodnotit album nejen album
Nevermind, ale také poprask, který jeho vydání provázel. Zjednodušeně řečeno, snaží se odpovědět na otázku,
jestli je alespoň zčásti oprávněný promomýtus o hudební revoluci a o poslední opravdové rockové skupině,
který Nirvanu, případně album Nevermind provázel. Zdá se mu totiž zarážející, že něco, o čem se psalo jako
o natolik invenčním a vlivném soundu, který takřka přes noc změnil podstatu rocku a učinil směšným klasický
hardrock, AOR a především hairmetal, nedokáže obstát ve zkoušce času a při opakovaném poslechu působí po čase chladně a prázdně. Navíc nelze najít žádné inspirativní pokračování grunge či neopunku, které by
vedlo k rozvoji a „rozmnožení“ dalších žánrů a postupů, takovým způsobem, jako se to stalo v sedmdesátých
nebo osmdesátých letech. To vede Luka Lewise k docela kacířské otázce, „After all, is there really such a titanic
gulf between an expensively-produced, radio-friendly rock anthem like ‚Smells Like Teen Siprit‘, and an
expensively-produced, radio-friendly rock anthem like ‚Livin‘ On A Prayer‘…?“
K otázce, zda jsme ochotni připustit, že drahou a geniální produkcí vycizelované Smells like teen spirit se zase až tak moc neliší od drahou a geniální produkcí vycizelovaného Livin´on a prayer.“
Mě osobně na tom zajímá trochu jiný pohled na věc. Nedokážu totiž pochopit, jak mohli vlastně všichni publicisté přistoupit na hru na „poslední opravdové rockové album“ a „poslední opravdovou rockovou skupinu“, kterou použili v Geffen Records a v MTV, aby se alba Nevermind prodalo co nejvíce. To si opravdu nikdo
neuvědomil, že alternativní dvou, někdy tříakordové ladění Nevermindu má z hlediska celoživotního
opakovaného poslouchání své limity (na rozdíl např. od Pink Floyd, Led Zeppelin, Rolling Stones nebo
Guns´n´Roses), i kdyby se mi v počátku vícenásobně opakovaného poslechu líbilo sebevíc? A hlavně,
měla publicistická dehonestace glam metalu,
která následovala v devadesátých letech,  jiné než „obchodní“ opodstatnění v tom,  že na grunge orientované velké labely se násilím zbavily rockové konkurence?
Není v té souvislosti zvláštní současná vlna reunionů i velmi velmi obskurních glamových kapel z osmdesátých
let, která probíhá v USA? Není pozoruhodný rozvoj glam metalu v současné době např. ve Švédsku? Opravdu zmizel tenhle americký fenomén z mainstreamu z toho důvodu, že už nikoho nezajímal a nezajímá? Nebo jeho
vytrvalá existence i po 19 letech „exilu“ mimo zájem
velkých firem, mimo vysílání hudebních rádií a televizí
svědčí spíš o něčem jiném. Co myslíte??? Myslím, že i zde by se jednalo o značně objevitelskou a záslužnou
práci, protože jde o žánr a scénu, o které se v Evropě neví vlastně nic, tedy snad kromě Bon Jovi, Guns´n´Roses a Motley Crue.
Díky za čas věnovaný přečtení tohoto mailu:-)


Next: 1984


23.12.2011 23:42



1. Escape To The Heights 5:03

2. Seeds Of Creation 4:28

3. All Life Is One 6:28

4. The Stranger 3:59

5. Follow The Light 9:37

6. Nightriders 4:38

7. Metromania 6:10

Hannes Arkona (guitar, keyboards, percussion), Frank Bornemann (lead vocals, guitar), Hannes Folberth (keyboards). Klaus-Peter Matziol (bass). Fritz Randow (drums, percussion)


„Tímto tématem je budoucí svět, plný počítačů a nejmodernějších přístrojů, na kterých se stává člověk závislým. Ve středu stojí protagonista, který žije ve společnosti podmaněné roboty a hledá únik na střeše mrakodrapu, kde muzicíruje na elektrickou kytaru. I v tomto studeném a společensky degenerovaném prostředí poznává svoji příslušnost k přírodě, jejíž je součástí, a snaží se k ní vrátit. Přebal s obrazem Rodneye Matthewse vyjadřuje náladu tak perfektně, že vlastně obsah alba již známe, když ho držíme v ruce."


Úvodní Únik do výšek (Escape to the Heights) nás seznamuje s hrdinou příběhu a světem, ve kterém žije. Zaslechneme velmi tiché táhlé varovné tóny, které se postupně přibližují a zesilují. Po chvíli již je možné rozlišit i charakteristický rachotivý zvuk nárazů ocelových kol na kolejnice. V ranní špičce rušnou ulicí projíždí dělnický vlak.Ve vlaku stovky prolétů směřují do továren, odsouzeni ke každodenní bezduché tupé dřině. Někde uprostřed mezi nimi je i hrdina příběhu. V davu mezi tisíci lidí prázdných a zotročených, mezi tisíci lidí rozhlížejících se prázdnými a vyhaslými pohledy kolem sebe, mezi tisíci lidí uvězněných v každodenním koloběhu pracovních směn uprostřed země zničené a spoutané betonem a ocelí. Nehnutě a mlčky všichni sedí nebo stojí ve vagonech napěchováni těsně vedle sebe. Nejsou už vlastně schopni ani myslet ani mluvit. Hrdina je jeden z posledních, které prázdnota a neměnný rytmus dní, měsíců a let ještě nepohltily, jeden z posledních, kdo by chtěli ze samoty, stínů a duševní prázdnoty uniknout. Tóny i konstantní rytmus spolehlivě vyvolají asociaci vlaku, ovšem nejen to. Při poslechu si určitě uvědomíte zřetelnou zvukovou souvislost s Trans Europe Express, případně s The Robots a vzpomenete na jinou legendární německou skupinu, která také pracovala s tématem samoty a odcizení.

Každý dělník v každé továrně přichází ke svému stroji. I hrdina je na svém místě. Stroje se rozbíhají a dělníci se dávají do práce. Pracují rychle a v pravidelném strojovém rytmu. Hrdinovy myšlenky to však nedokáže spoutat. Mnohé mu běží hlavou a nelze je zastavit. Myšlenek je příliš mnoho, jsou jako Zárodky (Seeds of Creation) pochybností. Mají podobu vynořujících se a zase mizejících obrazů – květy voní, tráva roste, slavík zpívá, dešťová kapka padá na tvář... začíná jaro....

Monotónní pracovní rytmus je stále stejný - nápřah kladivem a úder s dlouhým dozvukem, nápřah a úder... Přesto však je něco jinak. Hrdina už není spoután pracovním rytmem. Najednou cítí, že jednotlivé obrazy ve své hlavě může uspořádat, najednou je snadné nahodilé záblesky vědomí přetavit do plnohodnotných myšlenek, slov a vět – jsem součástí přírody, slunce, oblohy, řek a ony jsou součástí mne, vše živé je spojeno, Vše živé je jeden celek (All Life Is One). Z kruhu samoty a izolace je možné uniknout. Mohu najít své spojení s přírodou. Mohu psát verše, tvořit .... a znovu pocítit tlukot svého srdce. Brutálně pomalý rytmus a také všechny možnosti vocoderu byly využity vrchovatou měrou.

Hrdina se vrací ze směny domů. Připadá si jako Cizinec (The Stranger). Prochází zešeřelými ulicemi zdánlivě nekonečných sídlišť, pofukuje studený vítr. Jde sám. Za okny činžáků zní hlasy rádií a televizí. Všichni proléti zkrušeni celodenní dřinou odpočívají u blikajících obrazovek, které vyprávějí stejně hloupý příběh dnes jako včera... Hrdinovi by se chtělo křičet: Vím, že by bylo možné vás osvobodit, ale já sám všechny zachránit nedokážu! Textově i hudebně je poslední skladba první strany rozdělena na odlišné části – v první hrdina mluví spíš sám k sobě a v refrénu jde o hlasitý výkřik adresovaný všem těm mlčícím a v samotě ztraceným lidem. V první „samomluvné“ části zní důrazné bicí a nespojitě předhozené hrubé kytarové akordy. Blízkost refrénu oznamuje nezastavitelný valivý kytarový bridge a vše vrcholí v na několikrát explodujícím refrénu a kytarovém sólu.


Zdrcen pocitem samoty tráví hrdina noci na střeše mrakodrapu, zdá se mu, že v čekání na východ slunce je obsažena alespoň nějaká jistota a naděje. Má již za sebou několik takových nocí strávených ve společnosti hvězd a své kytary. Ale tentokrát je to jiné, rozhodl se přivítat vycházející slunce svou kytarovou hrou. Samotné slunce ještě není vidět, ale horizont už se projasňuje, záře postupně zaplňuje celou oblohou, první paprsky dopadají i na hrdinu, cítí jejich hřejivé teplo. Ještě chvíli váhá, ale pak se odváží a mezi vrcholky mrakodrapů zazní zvuk jeho kytary. Nejdřív jen bojácně a nesměle, ale s každým dalším akordem získává na jistotě. Oslněn již dlouho nepoznaným pocitem radosti nechává svou duši svobodně vzlétnout. Zdá se mu, že odpověď na jeho hru přichází ze všech stran. Slyší andělské hlasy, které ho vybízejí k tomu, aby ve hře pokračoval, aby se nebál být tím, kým opravdu je. Stačí jen vždy následovat slunce, protože jeho zář dokáže, naplnit duše lidí nepřekonatelnou silou... Follow the Light má přes devět a půl minuty. Je z celého alba nejdelší. Začíná pomalu a s rozvahou. Zhruba po prvních dvou minutách dialogu zpěvu a kláves se rozběhne velkolepě a pateticky gradující kompozice s refrénem, který dlouho setrvává v paměti.

V ulicích hluboko pod ozářenými střechami výškových budov je stále ještě tma. Ještě tiché ulice se zaplní řevem motorů silných motocyklů. Jejich světlomety proříznou temnotu. Přicházejí dobře ozbrojení muži s odznaky na uniformách. Měli přinášet lidem spravedlnost, dnes však hlídají vše a kontrolují každého. Vládnou i našim snům. Zřejmě nevědí, že hrdina právě zjistil, že je možné vymanit se z jejich moci. Z mého pohledu na poměry Eloy až příliš tradičně hardrocková skladba, ovšem jak jinak vyvolat asociaci ozbrojených dravců na silných motocyklech (od dob Easy Rider a Born to be Wild to už prostě jinak nejde).

Závěrečná a současně titulní skladba je výrazně veselejší, než kterákoliv ze všech šesti předchozích. Hrdina je štasten, že našel a sám na sobě vyzkoušel způsob, jak uchránit svou duši i rozum před lhostejností a prázdnotou. Raduje se z toho, že i v šedivém betonovém světě Metromanie našel spojení s s přírodou a dokáže tvořit hudbu a psát verše...
Ne náhodou je možné text Follow the Light a Metromanie asociovat s velmi oblíbeným obrazným rčením o světle, které ti, co neztratí optimismus a víru v sebe, najdou na konci pomyslného tunelu. Je to Bornemannova oblíbená metafora objevující se v různých obměnách i na dalších albech Eloy. A tak se zřejmě docela logicky nad extrémně rychlým rytmem Metromanie jásavě, zářivě a přiznaně opakují klávesové trylky ze všem Němcům dobře známého Trans Europe Expressu. I ten projíždí tunelem, aby ze tmy vyrazil do jasného denního světla. 

Album Metromania vyšlo v roce 1984. Bylo to opět album, na kterém byly všechny skladby vzájemně propojeny a vztaženy k jednomu tématu. Navzdory tomu, že Klaus Peter Matziol i sám Frank Bornemann označují písně alba za volně spojené imprese, jejich vzájemná provázanost je tak silná, že celek působí stejně celistvě, jako by šlo o lineárně vyprávěný příběh. Podobně jako na předchozím albu Performance jsou v popisu nástrojového obsazení uvedeny klávesy u Hannesse Folberta i u Hannesse Arkony a v pomyslném souboji klávesy versus kytary by na těchto dvou albech asi místy mohly mít černé a bílé klapky navrch (Seeds of Creation, úvod Follow the Light, Metromania...) . Není však třeba se bát. Eloy vábení syntetického zvuku rozhodně nepodlehli. Jejich využití (navzdory popularitě „NDW“ v Německu) kláves a syntezátorů směřovalo na Metromanii k velice důraznému zdrsnění zvuku a také  bicí Fritze Randowa (?) jsou doslova hromovládné, což v souhrnu zřejmě vedlo až tomu, že dnes je hudba tohoto alba označována i termínem space metal(!). 

Na předchozích albech např. Power and the Passion a Ocean už Eloy absolvovali cesty do minulosti. Na Metromanii se však v čase vydali opačným směrem. Rozhodli se putovat do naší budoucnosti a v rámci toho má důrazné akcentování kláves a syntezátorů v soundu alba svá nesporná pozitiva. Avšak téměř ve všech anglicky napsaných recenzích, ke kterým jsem se dostal, mají obě alba, tedy Performance i Metromania, velmi špatné hodnocení. Samotná Metromanie je na tom sice o něco málo lépe než předchozí Performance, přesto však je v kontextu ostatních alb Eloy hodnocena špatně, zvlášť tristní pak pro mnohé je srovnání s dvojicí alb Planets a Time To Turn. Dost nečekaná a matoucí jsou i žánrová označení, která se v těch recenzích objevila – AOR, electropop aj. 

Já jsem se díky spolužákovi s kontaktem na chlapíka pravidelně služebně cestujícího do Německa k Metromanii dostal v roce 1984, tedy v roce jejího vydání. Podobně jako asi i další lidé ze států bývalého sovětského bloku jsem rok vydání a téma LP dával do vzájemné souvislosti a text jsem chápal jako velmi zajímavou variaci na Orwellův román 1984. Tím pádem vše, co na LP bylo, jako by získalo další významovou rovinu. Důraz na využití syntezátorů jasně patřil do příběhu o budoucnosti lidstva, tím spíš tam pak zákonitě patřily i odkazy na průkopnické počiny Kraftwerk. Text s řadou styčných bodů s Orwellovým románem 1984 měl pro mě až kultovní statut – u Escape to the Heights a Follow the light jsem slova znal zpaměti. Navíc pointa příběhu potvrzovala možnost, že i v totalitním režimu si lze uchovat vnitřní duševní svobodu, což v roce 1984 znělo opravdu hodně povzbudivě.

Ani odklon od tradičního zvuku Eloy jsem vzhledem ke značnému „přitvrzení“ nechápal jako něco vysloveně špatného. Pro mě Eloy zůstávali sví a jedineční. Je sice pravda, že v určitém smyslu by bylo možné The Stranger srovnávat s Mama singlem/albem Genesis, které vyšlo o rok dříve a bořilo hitparády. Ale právě nejpodobnější Mama vyšlo jako singl a vůbec celé Mama album Genesis je daleko spíš sbírka velkolepých hitů než co jiného. Pro mě a podle mě tehdy koncept Eloy, který naněkolikrát ukotvil album v realitě, v hudební historii, výtvarném umění, v literárních souvislostech a v mém vlastním životě, zcela jasně Genesis „převálcoval“.
Podobně jako u alba Power and the Passion i Metromania zůstává obestřena jistým tajemstvím. Nebylo reálné dostat se na pouhé 2 koncerty do londýnského Marquee clubu, které se odehrály po natočení Metromanie a které prý vyvolaly bouře nadšení mezi anglickými fanoušky skupiny. Nikdy jsem neviděl, kolik skladeb mělo být hráno naživo a jak mělo jejich živé provedení vypadat. 
link to history:
link to music:



29.12.2011 23:46


O škole jsem se poprvé doslechla v jedné brooklynské restauraci, kde jsem seděla s přáteli. Od vedlejšího stolu nás vyrušovalo vyprávění energické dámy tmavé pleti. Její historky o studentech, kteří do školy nosí zbraně, ve čtrnácti mají dvě děti a nevědí, jak vystoupit z gangu, do kterého
už jednou vstoupili, nešlo přeslechnout. 

Projít kriminálem je pro zdejší studenty stejně běžné jako nosit brýle. Slovo dalo slovo a paní učitelka mě pozvala na návštěvu.Ujišťovala mě, že gangsteři mi nic neudělají, jelikož prý mají dost starostí s vyřizováním svých vlastních účtů. 

Sešla jsem se s Harrym, sedmnáctiletým maturantem, který se do kriminálu poprvé dostal ve dvanácti letech za držení alkoholu a drog. První vraždu na vlastní oči viděl, když mu bylo jedenáct. Do gangu Lost Boys vstoupil o rok dřív. „Gang je něco jako rodina. Já jsem vyrůstal jenom s tátou a v místě, kde jsme bydleli, už v nějakým gangu byl skoro každej, koho jsem znal. Pro mě to byla přirozená věc. Otázkou nebylo, jestli do gangu vstoupím, nebo ne, jako spíš kdy a do jakýho. Nakonec za mnou přišli sami, když mi bylo deset,” vysvětluje.Každý nový člen musí podstoupit vstupní rituál, tzv. iniciaci. Ta u Lost Boys vypadá tak, že bojujete proti dvěma starším klukům uprostřed kolečka ostatních členů. Vy sami můžete bít jenom vaše dva soupeře, vás ale může mlátit každý, ke komu se přiblížíte... Když takovou iniciaci v pořádku přežijete, následuje „značkování”. Harry v deseti letech dostal po jedné značce na každé předloktí: kolečko vypálené cigaretou. 

Jakmile v gangu ale jednou jste, kterýkoli poklidný den za vámi může přijít nadřízený člen a o něco vás „požádat”. Nejčastěji o shánění peněz, prodej drog, často ale i o násilí na objednávku. Nikdo se vás neptá, jestli v té době zrovna nemáte být ve škole, a tak se část těchto aktivit odehrává často přímo na školní půdě. Ve školním roce 2006-07 uvedlo 23 % amerických žáků, že jsou si vědomi přítomnosti gangu na jejich škole. Mezi dětmi afroamerického nebo hispánského původu to bylo dokonce 38 %.

V budově školy jsou kromě detektorů kovu nainstalovány i kamery a neustálá je také přítomnost bezpečnostní služby. Její členové jsou zaměstnanci policejního oddělení státu New York, tedy opravdoví policisté. Když například chcete jít o hodině na WC, musíte si od policisty půjčit klíč a on už dohlédne na to, abyste tam náhodou neprodávali drogy nebo nerozbíjeli spolužákovi ze znepřáteleného gangu hlavu o záchodovou mísu. Přítomnost policie má na škole rozhodně své opodstatnění, jelikož údajně tu před lety došlo k zabití studenta. Na druhou stranu se tak
školní prostředí pomalu mění v místo, které silně připomíná vězení. V šetření je také několik případů, kdy studenti měli policisty uplácet, aby mohli ve škole mít mobil a v klidu si vyřizovat „business”. Jedna učitelka se tu prý snažila dětem překazit prodávání drog a druhý den našla na katedře z nábojnic poskládaný nápis: „Příště už to nedělej.” Učit v takových podmínkách je práce pro silné povahy. Vzdala to prý i ostřílená učitelka z Detroitu, kde je kriminalita nejhorší z celých Států.



celý článek je dostupný v REDWAY, ČÍSLO 3, 2009 | ROČNÍK II, str. 46-51.

nebo online zde:


22.03.2012 23:48


Moje poznámka k věčným novinářským útokům na bluesové, rock´n´rollové, hardrockové a metalové  "staromilce".

„...jsme totiž svědky nekonečné smršti comebacků, reunionů, při nichž kapely píseň po písni hrají svá stará klasická alba, toho, jak smečky sezónních spasitelů rocku vykrádají slovník šedesátých let. Hudba je v krizi, povzdechl si nedávno zase jeden rockový publicista.

Pop požírá sám sebe. Ten obraz mě fascinuje, nejsem si totiž jistý, zda za ním mám opravdu tušit urobora – hada hltajícího vlastní ocas – nebo třeba Krchovského verše o tom, že všichni jsou zákeřná, hladová klíšťata / jsou na svých prdelích vzájemně přisátá / a když se poslední na první zavěsí / pak z jeho prdele vlastní krev saje si. Jinými slovy, jde v případě současného popu o znovuzrození, nebo skutečně jen o parazitování na slavné minulosti?

Odpovědí na tuto otázku je celá řada. Zmíněný publicista tvrdil, že je hudba v krizi, v rozhovorech s rockovými hudebníky. To je velice důležité: rock je kulturní hnutí, které před padesáti lety zcela proměnilo kulturní obraz západní civilizace, od té doby však víceméně markýruje svou slavnou minulost a generuje jen variace původního úspěšného vzorce, opírajíc se přitom o mocný publicistický aparát a kánon své historie. Rozumějte, nemám nic proti bigbítu, ale hořekování nad tím, že se od šedesátých let a seržanta Peppera v hudbě nic nepřihodilo, může klidně znamenat, že mluvčí je líný zkoumat, hledat, měnit svůj vkus a posluchačské návyky.....“

Otázka je zajímavá a autorovo hodnocení současného popu má cosi do sebe, avšak s argumentací, jakou  autor článku Petr Ferenc v Salonu (1.3.2012) používá, nesouhlasím a to docela zásadním způsobem. Myslím si, že je dost nesmyslné žádat, po lidech, aby měnili svůj vkus a posluchačské návyky v závislosti na vývoji hudebním. Vkus každého člověka se objektivně mění v průběhu jeho života, někdy jde změny docela zásadní, ale většinou k nim přirozeně dochází v závislosti na věku, životních zkušenostech a měnících se životních prioritách. Na druhé straně zřejmě každý člověk může mít v otázkách vkusu určitá vnitřní pravidla a měřítka, která po většinu svého života nechce měnit. Proto mi  představa, že by člověk měl „měnit svůj vkus a posluchačské návyky“ v závislosti na vývoji mainstreamové populární hudby, připadá docela šílená a brutální. Když pro nic jiného, tak přinejmenším z toho důvodu, jak vlastně od počátku  devadesátých let mainstreamová populární hudba fungovala. Firma si vybrala „objekt“ = někoho, do koho byla rozhodnuta investovat. Nejdříve samozřejmě připravila nahrávku. Potom vyrobila  poptávku - pomocí mašinérie reklamy, časopisů, rotací v rádiovém a televizním vysílání  vytvořila všudypřítomný tlak na každého člověka, aby si produkt koupil (nedá mi to nevzpomenout na MTV rotaci Smells like a teen spirit v roce 1991, kdy v některých částech dne byla skladba zařazována každých 14 minut) . Nakonec firma inkasovala. Samozřejmě, že očekávala, že se jí vložené investice vrátí. Z toho důvodu někdy docházelo k tomu, že ještě jeden nebo dva roky byl zájem lidí o objekt uměle udržován pomocí bulvárních zpráv o malérech objektu na večírcích a mejdanech, o jeho drogových nebo alkoholových excesech a aférách. Cíl byl zřejmý, pokud zůstane díky takovéto reklamě „objekt“ v povědomí lidí, dá se předpokládat, že se bude prodávat ještě i druhé, případně třetí album (kterým ale skoro vždy vše končí).

Daný postup je zřejmě sice výnosný, ale na druhou stranu se příliš nepočítá s posluchačem, který by měl vlastní vkus a rozum. Spoléhá se na sílu brainwashingu, který může vkus posluchačů (ve stále rychleji se zkracujících intervalech) formovat a měnit podle toho, jak labely potřebují a koho právě chtějí prodávat. A právě tady padla kosa na kámen. Stále ještě ve světě existuje dost lidí, kterým povětšinou vnitřně  prázdné „produkty“ s krátkodechou životností nevyhovují. Z toho důvodu také lidé hledají jiné způsoby, jak se dostat k hudbě, která by je zajímala, která by umožňovala vícenásobný poslech a měla pro ně trvalejší význam. A to je  právě něco, co mainstreamovému popu formovanému a utvářenému MTV a velkými labely na základě marketingových úvah, výrazně chybí. Je zcela samozřejmé a přirozené, že lidé se obrátili tam, kde by to, co jim chybělo, mohli najít: 

- k malým žánrově vyhraněným vydavatelským firmám (Eonian Records, F.N.A. Records, Demon Doll Records, Perris Records, SunCity Records....),


-  k internetu s jeho legálními i nelegálními bezednými zdroji (,,,,,

-  zcela nový význam začalo také mít od devadesátých let živé vystupování, koncerty se staly jednoznačně nejvýznamnější aktivitou rockových a metalových skupin (Jak taky jinak, když velké labely zahltily rádia, televize i obchody s CD záplavou  grunge, rapu, hiphopu....).


Tak výrazné akcentování živých vystoupení, k jakému došlo v devadesátých letech a které vlastně trvá i v současné době, může v mnohém působit jako návrat v čase někam hodně daleko před MTV. Někam do dob pirátských rádií, někam daleko do padesátých let, kdy všechny dancehalls v Americe již ovládal rock´n´roll Johnnie Johnsona,  Chucka Berryho a Big Joe Turnera, avšak velké labely odmítaly jejich písně vydávat a velká rádia hrát. Stejně jako tehdy i dnes vznikl docela zásadní rozdíl mezi tím, co labely chtějí  lidem prodat, a mezi tím, co lidé opravdu rádi poslouchají. A stejně jako tehdy se proskribované kapely a žánry „brání“ tím, že prokazují svou opodstatněnost při živých vystoupeních. A právě tak jak tehdy prokázal navzdory odporu labelů svou nezničitelnou životaschopnost rock´n´roll,  ani v devadesátých se nemohlo na přání velkých labelů podařit odstranit hardrock a metal.  Nebylo prostě možné, aby celá komunita sedmdesátkového a osmdesátkového rocku na povel MTV a Geffen Records padla na kolena a začala vzpínat ruce ke grunge nebo rapu, ať už byl mediální brainwash jakkoliv zničující. Dnešní „nekonečná smršt comebacků, reunionů, při nichž kapely píseň po písni hrají svá stará klasická alba...“ tak pro mě osobně není projevem krize hudby, ale spíše projevem toho, že stále ještě existuje hudba, která není jen sezónní záležitostí a která důstojně obstojí i při opakovaném poslechu, navzdory dusivému tlaku velkých labelů usilujících o to, abychom si hudbu poslechli „jednorázově“ a hned po jejím „rychlém spotřebování“ si šli koupit novou. 

Možná, že se dějiny opakují...?


Nějaký šťoura by mohl namítnout, že v případě dnešní "krize hudby" se v technologickém smyslu dějiny neopakují. Je tu totiž jeden drobný, ale důležitý rozdíl. V padesátých letech se podařilo sladit zájmy vydavatelských labelů a masy posluchačů v USA tím, že začal být vyráběn přenosný gramofon. Mladí lidé přestali poslouchat hudbu doma s rodiči vyrazili za zábavou mimo rodičovský dům (s gramofonem v kufru auta). Tak se vydávání rock´n´rollových a hot rodových nahrávek pro teenagery stalo pro firmy natolik zajímavé, že bariéry rasy a vkusu byly rychle prolomeny. Obě strany tím v tom černobílém desetiletí získaly – labely vydělaly (jak jinak) a mladí dostali i své černé hvězdy na vinylu.


I situace, kdy si lidé začali pořizovat magnetofony a nahrávat LP na magnetofonové pásky a kazety, se po čase vyřešila smírně, neboť majiteli hudebních vydavatelství byly tytéž osoby, jimž patřily firmy na výrobu elektrotechniky (např. EMI byla majetkem el. firmy Thorn, RCA Records byla majetkem Radio Corporation of America, Polygram byl majetkem firem Siemens a Philips). Ať už si někdo koupil LP nebo magnetofon, stejně na tom vydělala v podstatě stejná firma nebo osoba.


Dnešní situace je v určitém smyslu odlišná. Major labels,  nedokáží morálně přijatelným způsobem profitovat z prodeje počítačů a vypalovacích mechanik. Také se až na několik málo vyjímek dosud nepokusily využít možností internetové distribuce. Zatím se stále ještě „baví“ válkou s piráty a mrhají dolary i časem....





01.07.2012 00:00


No tak pár lidí s mě ptalo, co budu dělat o prázdninách.

Nemusel jsem o tom nijak zvlášt dumat. 

Tak teda budu v Chotěboři. To je tadyhle:


No možná bych to měl trochu upřesnit pro ty, kteří nevědí, co se uprostřed tohoto jinak celkem poklidného městečka nachází. Je tu  městská rezervace pro čtenáře sci-fi a fantasy literatury. Tzn. že určitá část města Chotěboř je vyhrazena tomuto podivnému, ale neškodnému poddruhu homo sapiens, homo sapiens scifiensis. Vypadá to tam asi takhle.

Kdo by chtěl vědět ještě víc, může přijet a ohmatat si vše vlastníma očima, nebo se může podívat na informační web  této rezervace. K návštěvě tohoto zajímavého místa a jeho jedinečných obyvatel se nejlépe hodí doba od 29. 6. do 8.7. A to především z toho důvodu, že v rámci družby s dalšími poddruhy homo sapiens scifiensis roztroušenými po světě rezervace přivítá celou řadu dalších exemplářů z nejrůznějších koutů planety.


31.07.2012 15:11
Asi byste tomu nevěřili, ale je to tak. 
Některé knihy a někteří autoři se mohou ocitnout v zajetí rockismu. 
Stalo se to prý i Vojtěchu Lindaurovi....

V zajetí rockismu, Karel Veselý, SALON, Právo
„Kniha je sice rozdělená po žánrech, nicméně hlavní roli v ní hrají jednotliví muzikanti. Pro čtenáře jsou jména pochopitelnější, ale je to trochu dvousečná zbraň. Zatímco Lindaur obšírně řeší personální proměny The Cure, o ideových zdrojích gotiků nebo politických názorech postpunkových kapel se dozvíme jen málo, jako kdyby tím nechtěl čtenáře zbytečně znepokojovat. Sociokulturní zdroje rockových revolucí nejsou pro Lindaura podstatné, rock pro něj prostě existuje mimo běžnou realitu a na bujarý večírek bílých mužů s kytarami není nikdo jiný pozvaný. Největší hudební revoluce ale přitom posledních 35 let souvisí právě s průnikem „jiného“ do dominantního paradigmatu rocku, jež se vytvořilo v šedesátých letech.
V Neznámých slastech alespoň ženy dostaly dodatek na konci knihy, černá hudba a její mutace však mají smůlu. Klíčový žánr nulté dekády hip hop dostal tolik stran jako portrét „svěženky“ (dnes už spíše „zapomněnky“) Gomez a taneční hudba už dvacet let úspěšně ohrožující dominanci rocku je už v úvodu pro jistotu charakterizovaná jako „připitomělá“. Na začátku tisíciletí se tomuto redukčnímu pohledu na dějiny populární hudby začalo říkat rockismus a tato diagnóza na Lindaura sedí bezmezně. Jistě má na osobní vkusové preference právo, jeho kniha údajně „sumarizující vývoj rocku a populární hudby“ ale působí zoufale neúplně..."


Námitka Karla Veselého, která se týkala „klíčového žánru nulté dekády“,  mě docela pobavila. Zkouším si představit někoho ze svých známých, případně kohokoliv z případných návštěvníků rockových nebo punkových koncertů, kterak přijde vrátit knihu Neznámé slasti do knihkupectví a dožaduje se doplnění kapitol o rapu, hip hopu a taneční hudbě, protože už dvacet  let úspěšně ohrožují dominanci rocku. Ponechme teď stranou to, že za těch dvacet let úspěšného ohrožování dominance rocku nepřinesl ani jeden z těch tří zmíněných žánrů nic, co by se alespoň náznakem dalo srovnat s významem blues, rock´n´rollu, rocku nebo punku. Docela mě rozesmála představa, že ten, kdo si tuhle knížku koupí, v ní bude hledat informace o raperech a „dýdžejích“. Už jsem téměř viděl, jak jsou lidi, co mají rádi Sex Pistols a dodnes chodí na U K Subs, strašně naštvaní, že se nic nedočetli o 50centovi, Eminemovi nebo Timbalandovi.
Post Scriptum:
Ještě by mě taky vlastně zajímalo, jestli ta představa připadá legrační i někomu jinému než mě. Možná se "rockisté" poznají právě podle toho, že se tomu taky budou smát:-)
1. dodatek:
Debata s Vojtěchem Lindaurem o jeho nové knize Neznámé slasti o vývoji rockové hudby. Připravil a uvádí Jan Rejžek:
2. dodatek
Mě osobně v tom rozhovoru nejvíc zaujala smutná debata o "obchodní politice" major labels uplatńované vůči lidem z východní Evropy  zhruba od roku 1995 ...

Mám se radovat???

12.10.2012 21:26

Prodej CD vzrostl, může za to jejich zlevnění

Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI) zveřejnila výsledky prodeje hudebních CD v České republice za loňský rok. Jejich prodej oproti roku 2010 výrazně stoupl. Prodalo se přes 2,1 miliónu kompaktních disků, což je proti předešlému roku nárůst o 44 procent. Příčinou je výrazné zlevnění pevných nosičů. Průměrná cena cédéček v loňském roce totiž klesla ze 151 na 107 Kč. Nejvýrazněji přitom stouply prodeje alb se zahraničním popem, sice o 103 procent. V této kategorii CD zlevnila dokonce ze 181 na 101 Kč, nejvíc ze všech.

Vydavatelské společnosti se z těchto čísel nesporně radují. Nabízí se ale otázka, proč ke snížení ceny kompaktních disků došlo až nyní, když už se zdá, že tento druh šíření hudby spěje ke svému závěru.

„Cena cédéček měla samozřejmě celoevropsky klesat už v minulosti. Jelikož se tak nedělo, nemohli jsme ani pro český trh měnit trendy. Aby nedošlo k paralelním exportům, museli jsme mít ceny u nás srovnané s evropskými. Pokud nyní ceny v Evropě klesají, můžeme zlevnit i u nás. O to, aby ceny cédéček byly nižší, bojujeme už mnoho let. Bohužel jsme neustále naráželi na problém, že jsme nemohli evropské ceny takříkajíc podskočit,“ vysvětlil Právu Petr Čáp, marketingový ředitel české pobočky Sony Music.

Dlouhodobý pokles byl zastaven loni:

Prodej CD v ČR

Rok - počet kusů

2004 - 3,1

2005 - 2,9

2006 - 2,7

2007 - 2,5

2008 - 2,1

2009 - 1,1

2010 - 1,5

2011 -  2,1

Poznámka: počet prodaných kusů je uváděn v miliónech.

(In Právo, 16.08.2012 - Jaroslav Špulák - Kultura - str. 09)

Je to zvláštní. Já jsem zřejmě také prožíval počátek nového tisíciletí docela bolestně. Krom jiného především proto, že jsem vždycky přišel do obchodu s CD a chtěl si nějaká koupit, ale v hromadách shitu, který tam byl jsem si nemohl až na několik světlých výjimek nic normálního vybrat. Bavil jsem se o tom se známými, s kamarády a spolužáky. Ve valné většině na tom byli stejně. Postupně jsme všichni přestali do kamenných obchodů chodit. Situace se nezlepšila ani s nástupem online obchodování. Hudba, která mě zajímala, sice v katalozích byla, ale získat se nedala. Když jsem se k ní ve své naivitě pokusil tímhle novým způsobem dostat, objevila se kouzelná formulka tohoto typu: Album/interpret není určen k distribuci mimo USA.

Postupně jsem získal pocit, že velké katalogy zásilkových služeb a online obchodů jsou určeny jen k tomu, aby se bylo proč vztekat, protože v nich uvedená CD jsou stejně mimo USA nedosažitelná. A tak to s mou náladou a důvěrou v možné zlepšení v budoucnosti šlo od desíti k pěti. Prodejní a distribuční politika major labels směrovala trh s hudbou stejným směrem, tedy od desíti k pěti, či spíš k nule. Před dvěma lety ale došlo ke změně. Potápějící se a a tonoucí major labels přistoupily na to, že se i v naší části Evropy budou za maximální cenu prodávat jen „nejaktuálnější“ nová CD a řada „méně aktuálních“ titulů bude přesunuta do kategorie mid-prize, a bude tedy umožněno prodávat značnou část CD za výrazně nižší ceny.

Druhá změna, ke které došlo, je možná ještě podstatnější. Labely výrazně menší měrou ovlivňují to, kde se jaké CD smí nebo nesmí prodávat (dost možná bylo ale jen zmírněno pár restrikcí pro východ Evropy). To znamená, že CD uvedená v katalozích je opravdu možné s pomocí našich zásilkových služeb a internetových obchodů získat a to docela rychle. S neoblíbenou větičkou „Album/interpret není určen k distribuci mimo USA," už se většinou ani v online obchodech nesetkáte. Už není nutné pro zajímavá CD jezdit do  Anglie, Německa, příp. USA, už nemusím tamější své známé prosit o to, aby objednávali nebo kupovali něco pro mě. Najednou a pro mě už docela nečekaně se splnilo to, co jsem si dlouho přál. Americký blues rockový a hard rockový mainstream je dostupný i u nás. A najednou, vlastně s jen téměř ročním odstupem, je jasné, že drobné změny, po kterých ovšem lidé volali už celá léta, způsobily vzestup prodejů cd. Sláva, sláva, můžeme optimisticky jásat.

Je v tom paradox, je to vlastně přesně to, co jsem léta chtěl, ale já už z toho dnes radost ani nemám. Těžko říct, proč to tak je. Asi už z paměti nikdy nevymažu to, jak v každém obchodě nabízeli 5 verzí Nevermindu, jak se v mém do té doby nejoblíbenějším časopise adoruje Limb Bizkit a Eminem, a přitom tak normální věci jako Lillian Axe nebo Blue Tears jsou jakýmkoliv legálním způsobem naprosto nesehnatelné. Je mi hořko z toho, že ten z kořenů vyvrácený čas trval tak dlouho, vlastně téměř čtvrt století… Bože, čas utíká tak strašidelně rychle.


Proč to píšu?

27.10.2012 21:50
Už  mockrát jsem dostal otázku, proč dělám tyhle stránky a především proč tu ukládám všechny ty skupiny a linky na jejich weby a alba  (v části Good Unsigned Music). Je to docela dost práce. Navíc mám za sebou jedno virtuální stěhování, takže je v tom docela dost úporné a úmorné práce.  
PROČ ???
Počátek všeho je někdy někde v devadesátých letech. Grunge, Sub Pop,  Nirvana jsou všude kolem. Plný rádio, plná MTV, plný obchody s CD. Nedá se uniknout.  V časopisech opakují Azeradovy žvásty a konjukturálně prostituují  v mediálním prostoru takovým způsobem, že některé části Big Bengu mi zvedají žaludek i tlak  a z Rock  and Popu mám pocit, že se v něm snad všichni zbláznili. Ani Spark nezůstal  neposkvrněn a já často některá čísla v marném protestu vynechával. Proč se řada hudebních publicstů rozhodla programově nepsat o tom, co je celá osmdesátá léta živilo a co mě vlastně až dodnes zajímá, tak to  jsem nepochopil a nerozumím tomu dodnes,  jsou to přece hudební publicisté a kvalitu od konjutkturálního shitu by měli poznat sami.  Nicméně bylo nutné se se změněnou situací vyrovnat  - podobně jako místo do hudebních časopisů bylo pro informace nutné zamířit jinam,  bylo stejně tak nutné zajímavá hudební alba  místo v  obchodech hledat jinde.  Odpověď na to, kde mířit a hledat, byla relativně jednoduchá. Vše mohl v téměř necenzurované podobě poskytnout internet.  Ať už jsou jeho negativní civilizační dopady jakékoliv, na přelomu druhého a třetího tisícíletí poskytl útočiště jak velkými labely opuštěné hardrockové a metalové scéně, tak i fanouškům té scény.  Z hlediska množství  až nepředstavitelně velký a perspektivní segment hudebních fanoušků byl velkými labely zavržen, opuštěn a ponechán osudu. Šlo lidi, kteří vydavatelským firmám a vůbec mediálnímu průmyslu nesežrali  jejich promyšlený brainwash a zůstali věrni "svým" interpretům, skupinám a žánrům. A především šlo o lidi, kteří byli ochotni hledat informace a utrácet prachy za CD.  Šlo o lidi, kteří byli vděční  za informace o tom, kdo, kde a za kolik blues, hard rock a metal hraje. Tak jsem nejdřív pro kamarády začal hromadit iformace o zajímavých skupinách, o kterých by se v Big Bengu, Rock Reportu nebo Rock and Popu nedočetli. Po nějakém čase jsem své stránky otevřel všem a ani mi nepřišlo moc divné, když na ně přicházeli nejen mí kamarádi, ale i úplně cizí lidé. Statistika návštěv za dva roky mi přišla docela dobrá:
Viewing History - Viewed 848 times by 106 people, latest on Oct 23
To znamená, že jsem získal víc než stovku čtenářů a že řada z nich přišla opakovaně. Někdo by mohl namítnout, že přece není možné, že mě k psaní něčeho takového vede jen to "číslo". Asi by měl pravdu. Po určitém čase jsem statistiku přestal sledovat. Je tu totiž  ještě něco. Ne sice každý den, ale přece jen opakovaně se mi stalo, že mi přišel mail, ve kterém mi samotné skupiny děkují za to, že jsem o nich napsal, vyvěsil a rozeslal někdy víc někdy míň optimistickou zprávu lidem, kteří si pak následně jejich hudbu vyhledali a poslouchali, případně stahovali.  A to je pro mě potvrzením toho, že jsem jednal správně a že v tom mám pokračovat. 


RO(C)K 1955

10.11.2012 22:14

Četl jsem si starodávné povídky mého oblíbeného autora. A protože byly opravdu hodně staré,  byla každá z nich vybavena autorovou vzpomínkou na to, jaké byly okolnosti jejího vzniku: 

Povídku "Dívej se, jak umírá" přinesl Manhunt v červencovém čísle a jejím autorem byl opět Evan Hunter. Od té chvíle jsem svým novým (můj ty bože, pouze tři roky starým) jménem podepisoval v podstatě všechno, co jsem napsal. Filmová verze Džungle před tabulí se dostala do kin v únoru toho roku  a paperbackové vydání se stalo bestsellerem s mnohamilionovým nákladem a Evan Hunter byl teď vcelku proslulým autorem.

Nepřeskakoval jsem stránky s těmi autorskými komentáři, jak to obvykle dělám, a stalo se to, že prožitek z úsporného autorova stylu i samotných povídek se pro mě zajímavým způsobem znásobil. Uvědomil jsem si, kolikrát vlastně jsem se s tímhle chlápkem, tedy spíš s tím, co napsal, ve svém životě potkal.  Nejen, že jsem jásal nad jeho povídkami, ale jako student gymnázia jsem doslova na jeden nádech zhltl i jeho román o učiteli na americké střední odborné škole. Řadu dalších let jsem pak hledal příležitost podívat se na podle tohoto románu natočený film, pro který byla naprosto geniálně vybrána jako úvodní znělka nejslavnější píseň Billa Haleyho (což byl sice výběr více než vhodný, ovšem "Rock around the clock" měl tehdy pro mladé Američany takovou sílu,  že opakovaně došlo k destrukci vybavení kin).  

V té souvislosti jsem si vzpomněl taky na to, kolik lidí už se mě s nevěřícím a nechápavým výrazem ptalo,  proč vlastně tolik čtu a proč se tak často a tak moc vrtám v minulosti. Mohla by tohle být odpověď?

Můj nejmilovanější autor povídek,  mnohokrát přečtený román, mýtický film mé puberty a nejdůležitější písnička mého života - to vše ukotveno v roce 1955.  V době, kdy já sám jsem na světě ještě nebyl. Kdybych nečetl a soustředěně se nezabýval minulostí, nikdy bych se s ničím z toho nepotkal. Vlastně bych neznal nic z toho, co většinu svého života považuju za nejdůležitější kulturní konstaty svého vědomí.  Byl bych někým jiným. Bez ohledu na to, jak neslavně si právě vedu, bych byl někým mnohem chudším...

Záznamy: 121 - 135 ze 183

PAGE  1   2    3    4    5    6   7   8   9   10    11  12








. .