Jul 28, '10 8:41 AM for everyone

I have been listening to them since 1978.
It means since my very very early childhood.
And still I love them so much.
It means more than thirty years of listening.
David Fricke of Rolling Stone magazine wrote about them:
“You cannot talk about rock in the 1970s
without talking about GRAND FUNK RAILROAD!”
And that is true!

Basic Info:
-
In 1968, suburban Michigan teens Don Brewer and Mark Farner quit Terry Knight & The Pack and recruited bass player Mel Schacher to form a “power trio” type band.Craig Frost (keyboards) was later recruited around 1972.
-
After releasing 12 albums on Capitol (10 platinum), they intend for their final release to be Born To Die in 1975. They actually reunited & recorded one last effort in 1976 with FRANK ZAPPA called “Good Singin’ Good Playin’ ” and then call it quits.
-
They have sold in excess of 25 million records to this date, 10 million of which were in 1970 alone.
-
In 1996 all three original members reunited for a summer tour in which they played to over 250,000 people, and a slate of Bosnian relief dates in 1997 including several TV performances. In 1998 they did a 65+ date tour listed as one of the 10 top grossing tours of the year. In 1999 Capitol issued a 3 disc box set called “Thirty Years Of Funk” 1969-1999, including recent recordings made in 1997.
-
Original Grand Funk Railroad members Don & Mel still tour and write new material to this day although the group have seen various line up changes.

HOMEPAGE:

https://www.grandfunkrailroad.com/history.html

VIDEO:
https://www.youtube.com/watch?v=lMsIrKjSM6Y
https://www.youtube.com/watch?v=sSQOeQakExU&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=fyF5J7au1jE&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=mZj1uElADZw

DISCOGRAPHY:
1969 On Time
1969 Grand Funk
1970 Closer to Home
1970 Live Album (živě)
1971 Survival
1971 E Pluribus Funk
1972 Mark, Don & Mel (kompipace; 2LP)
1972 Phoenix
1973 We're an American Band
1974 Shinin' On
1974 All the Girls in the World Beware!!!
1975 Caught in the Act (živě; 2LP)
1976 Born to Die
1976 Good Singin', Good Playin'
1976 Grand Funk Hits
1981 Grand Funk Lives! (živě)
1983 What's Funk?
1991 Collector's Series (kompilace)
1991 More of the Best (kompilace)
1992 The Collection (kompilace)
1997 Bosnia (živě; 2CD)
1999 30 Years of Funk (antologie; rarity; živě; 3CD)
2002 Live - the 1971 Tour (živě)
2002 Trunk of Funk (kompilace; 4CD)


GRAND FUNK RAILROAD - BIOGRAFIE:
Americká kapela Grand Funk Railroad vznikla koncem roku 1968 ze skupiny Terry Knight and the Pack, jež v roce 1964 dali dohromady poblíž "automobilového" města Flint ve státě Michigan zpěvák Terry Knight, basák Mark Farner, bubeník Don Brewer, kytarista Curt Johnson a klávesista Bob Caldwell. Když se v šedesátémosmém ocitla několikrát pozměněná sestava Terry Knight and the Pack v troskách, napadlo Farnera s Brewerem angažovat baskytaristu Mela Schachera.

Trio Grand Funk Railroad si zvolilo svůj název podle michiganské ochranné známky známé železniční trasy "The Grand Trunk Western Railroad". Kytarista, klávesista, zpěvák Mark Farmer (nar. 29. 9. 1948, Flint, Michigan), bubeník Don Brewer (nar. 3. 9. 1948, Flint, Michigan) a baskytarista Mel Schacher (nar. 3. 4. 1951, Owosso, Michigan) si vybralo za svého manažera bývalého spoluhráče Terryho Knighta, který měl jako bývalý místní rozhlasový DJ užitečné kontakty v hudební branži. GFR poprvé vystoupili v Buffalu, státu New York na jaře 1969. Kapela, jež byla více známá jen v okolí dělnického Deitroitu získala věhlas svým účinkováním na prvním Atlanta Pop festivalu. 4. července 1969 na něm vystoupila po boku takových hvězd jako Led Zeppelin nebo Janis Joplin. Trio Grand Funk Railroad zaujalo ...náctileté publikum svými těžkotonážními valivými riffy, obhroublým zvukem a texty zaobírajícími se osudem, smrtí, ženskými, motorkami a zbraněmi. Debutové album "On Time" ze srpna 1969 přineslo hřmotnou kombinaci tvrdého rocku, blues a funky. Jejich prvními úspěšnými hardrockovými nářezy se staly vypalovačky "Time Machine" a "Heartbreaker". O čtyři měsíce později GFR vhodili na trh své druhé album "Grand Funk" a v polovině roku 1970 přihodili třetí, kompozičně zralejší LP desku "Closer to Home", kterou za sto tisíc dolarů propagovali i na velkoplošné reklamě umístěné na celé stěně jednoho bloku Times Square v New Yorku. Koncem roku 1970 GFR vydali "Live Album" zachycující jejich rock ala parní buchar se skvěle bušícím Donem Brewerem, "přeplňovanou" basou Mela Schachera a drsnou kytarou Marka Farnera. Skupina GFR během pouhých dvou let dokázala rozšířit své původní, zejména deitroitské publikum o statisíce dalších nadšených fanoušků, kteří si chtěli na jejich tiskem neustále shazované muzice pořádně zapařit při jednoduchých a úderných skladbách. Tento vývoj potvrdily i dva prosincové, zcela vyprodané koncerty v newyorském Madison Square Garden. Obrovský stadion Shea ve "Velkém jablku" dokázali přecpat k prasknutí rychleji než legendární "Brouci". Pátá studiová fošna "Survival" se odklonila od živočišněji znějících předchůdců a snažila se zaujmout propracovanějšími, méně pudovými skladbami. V šestce "E Pluribus Funk" GFR protestovali proti válce ve Vietnamu a také kladli otázky spojené s životním prostředím a přelidněnosti planety.

V roce 1972 se Mark, Don a Mel rozhodli ukončit spolupráci s Terry Knightem, který je podle jejich soudu tahal za nitky jako nesamostatné loutky. Během soudních tahanic vyplnilo prázdno v hudebních regálech alespoň kompilační dvojalbum "Mark, Don & Mel". Tehdy k sobě trojka natrvalo přibrala čtvrtého do party, do té doby jen občas hostujícího hráče na klávesové nástroje Craiga Frosta (nar. 20. 4., Flint, Michigan). Pod dohledem nového producenta Andy Cavalierea čtyřka vstala z popela jako bájný pták fénix a ještě koncem roku vydala trefně pojmenované album "Phoenix". Sound kvarteta GFR byl obohacen nejen o klávesy, ale v titulní písni i o elektrické housle hostujícího Douga Kershawa. Kvůli neustálým tahanicím s bývalým kamarádem a manažerem Knightem si čtveřice Mark, Mel, Don a Craig v roce 1973 oficiálně zkrátila název na Grand Funk. Vzápětí vyšlo pod produkčním dohledem věhlasného Todda Rundgrena vlastenecké, velice úspěšné album "We're an American Band" s titulním hitem (# 1 USA; 1973) napsaným do té doby nevýrazným skladatelem Brewerem. Pompézně vycizelovaný sound kvartetu Grand Funk byl náhle na hony vzdálen počáteční přímočaré údernosti a přitom v sobě stále nesl všechny atributy GFR. Vliv vynikajícího producenta kapela Grand Funk využila i na desáté desce "Shinin'On", která sice nedosáhla skvělé úrovně předcházející desky, ale i tak nabídla (kromě 3D obalu, dešifrovatelného jen s přiloženými 3D-brýlemi) solidní materiál včetně zajímavé coververze od zpěvačky Little Eva "The Loce-Motion" (# 1 USA; 1974). Již tradičně zlaté a posléze i platinové album si během dvou měsíců koupilo více než milión a čtvrt fanoušků. Ještě více komerčněji přístupné bylo elpíčko "All the Girls in the World Beware!!!" vydané pod původním názvem Grank Funk Railroad na konci roku 1974. Z něj vyňaté singly "Some Kind of Wonderful" (# 3 USA, 1975) a "Bad Time" (# 4 USA, 1975) naposledy v historii GFR obsadili horní patra amerického žebříčku. V dobré formě se čtveřice GFR představila na dvojitém koncertním albu "Caugt in the Act" z roku 1975. Jejich následující deska "Born to Die" již byla poněkud křečovitá. GTR se naposledy vzepjali k výbornému výkonu na elpíčku "Good Singin', Gold Playin'", jež na novém labelu MCA produkoval Frank Zappa. V nastalém punkovém humbuku šířícím se z britských ostrovů se gramofirmy i rádiové stanice věnovaly raději novým neokoukaným tvářím než stárnoucím legendám. Kapela GFR, jež se stala pro média i část manipulovatelných fanoušků nezajímavou a "k ukousání nudnou" se raději rozpadla.

Téměř po pětiletém půstu v lednu 1981 začali Farner a Brewer znovu koncertovat s novým baskytaristou Dennisem Bellingerem a hostujícím klávesistou Lance Duncanem. Výsledek byl téhož roku zachycen na živáku "Grand Funk Lives!". V roce 1983 si tato sestava pokazila jméno s albovým propadákem "What's Funk?". Po následném zániku trojka GFR znovu obnovila svoji činnost v téměř nejslavnější sestavě - Farner, Brewer, Schacker a novým klávesistou Howardem Eddym. Šestitýdenní turné začalo 27. května 1996 ve městě Raleigh ve státě New York. O rok později Grand Funk Railroad zareagovali na události v bývalé Jugoslávii a za částečného doprovodu Detroitského symfonického orchestru vystoupili na charitativním koncertu věnovanému Bosně. V dubnu 1997 se kapela GFR vydala na americkou šňůru, jež se čtyřmi japonskými zastávkami čítala více než stovku koncertů zakončených až v listopadu 1998. O dva roky později, 2. prosince 2000 se již bez účasti Marka Farnera odstartovalo další turné. Na jeho místo byl přijat zpěvák Max Carl. Do kapely se na trvalo začlenil i kytarista Bruce Kulick (ex-Kiss). Pětice Grand Funk Railroad do svých řad přijala také nového klávesistu Tima Cashiona.

(kopírka-https://www.bestrock.cz/index.php?PAGE=5&iq=2&id=119&klic=10)

ZDISLAVA PAVLŮSKOVÁ

První část

V dobách, kdy ještě celý svět pokrývaly lesy, byla uprostřed lesních temnot jedna vesnice. Byla maličká. Měla jen jednu náves a kolem ní hromadu dřevěných domků s doškovými střechami. Ve vesnici od nepaměti vládl mír a pořádek. Vedle vesničky bylo několik malých polí, kde lidé pěstovali pšenici. Nikdy zde nebylo slyšet ani slůvko hádky. Zosobněný klid a mír by určitě vypadaly jako toto místo.

     I takové místo však mělo svou malinkou chybičku. Tou chybičkou byla desetiletá holčička s věčně odřenými koleny. Jmenovala se Katarína. Byla sirotek a na své rodiče už si vzpomínala jen stěží, protože zemřeli, když byla ještě malá. Žila v malém domku na konci vesnice, ale samota ji nijak netrápila. Čert, velký kocour černý jak samo peklo, ji věrně doprovázel na každém kroku. A také kolem sebe vždy měla skupinu vesnických dětí, o které se starala, když dospělí pracovali na poli. Malá věčně uplakaná Rozárka, neustále zamyšlený a zamračený Šimon, až k nesmělosti tichý Vojtěch i hlučná a veselá Magdaléna, ti všichni byli téměř stále s ní. Každý z nich měl své rodiče naživu a večer se k nim vracel, ale před Katarínou o tom nikdo z nich nemluvil. Věděli, že by ji to mrzelo. Celé dny společně trávili rozpustilými hrami a soutěžemi jako třeba kdo nejdříve doběhne na druhý konec vesnice, kdo vyleze nejrychleji na kmen staré třešně na návsi, kdo vyšplhá ze všech nejvýše… Asi byste si pomysleli, že vyhrával Šimon nebo Vojtěch, ale kupodivu pokaždé vyhrála Katarína. Šplhala a běhala skoro stejně hbitě a rychle jako veverka. Výhrou si vždy u Vojtěcha vysloužila obdiv, Magdalena s Rozárkou jí obvykle provolaly slávu, ale z Šimonovy strany přicházela závist. Ještě že Čert vždy přiběhl a lísal se jí kolem nohou, jako by jí chtěl také pogratulovat. A tak to šlo po celý rok stejně. Čas ospale plynul v bezpečné a nudné jednotvárnosti. Ale vše jednou skončí, že?

      Na samém začátku jednoho horkého léta nad vesničkou neúprosně pálilo odpolední slunce. Kvůli dusnu by se vzduch dal pomalu krájet. Celá vesnice zela prázdnotou, každý, kdo nemusel být na poli, skrýval se před sluncem doma v chládku. Jen pod třešní na návsi bylo živo. Děti si trhaly temně rudé plody. „Mňam, mňam…“ mumlal Vojtěch s plnou pusou. „Tenhle rok jsou ty třešně tak dobré,“ libovala si Magdalena, „ a jakou mají sladkou šťávu!“ Zbytek dětí souhlasně zamručel.  „Prosím, Šimone,“ ozvala se Rozárka, „ podal bys mi ještě nějaké třešně?“ „Ne!“ zněla nasupená odpověď a Šimon pokračoval v přetěžkém úkolu sníst co nejrychleji co největší množství třešní. „Ale já už na žádné třešně nedosáhnu!“ postěžovala si Rozárka. „Když nedosáhneš, nebudeš jíst!“ posmíval se Šimon. Rozárka se rozplakala. Mrzelo ji, že se k ní choval tak nepěkně. Vždyť ho přece hezky požádala.  Zatahala ho za rukáv. Pořád doufala, že jí pomůže. Šimon ji však odstrčil tak prudce, až spadla na zem. „Nech ji být!“ ozval se hlas Kataríny z koruny stromu. „Nech ji být, nebo co? Moc tu nevykřikuj! Nic a nikoho nemáš! Jen toho pitomýho kocoura a polorozpadlou chajdu! Tebe se nikdy nikdo nezastane, vždyť ty nemáš ani rodiče.“ Šimon zasypal Katarínu urážkami a při těch slovech silně nakopl Čerta, který bloumal kolem a vyhlížel svou kamarádku. Děti zvážněly. Bylo vysloveno něco, co nikdo neměl říct. Katarína se spustila ze stromu a pomohla uplakané Rozárce ze země. Potom se bez hněvu otočila k Šimonovi a řekla s pohrdáním: „Jsi tak ubohý, ubližuješ slabým a urážíš ty, co tu už nejsou.“ Po těch slovech se otočila zády k vesnici a zamířila rovnou do lesa. Rozběhla se. Nechtěla, aby ostatní viděli její slzy. Vzpomínka na rodiče byla možná sladká, ale stále ještě bolela. Toužila najít si klidné místo, kde by mohla být sama. 

     „Kataríno, počkej! Dnes nemůžeš do lesa!“ Snažila se ji zastavit Magdalena.

„Nemůže? Vždyť ji znáte. Určitě se nám někde schová a bude trucovat až do večera!“ připomněl Vojtěch to, co už všichni tušili. „Ale dnes je slunovrat! Noc kdy mají démoni, duchové a přízraky plnou moc,“ přeříkávala naučené varování malá Rozárka. Šimon si uvědomil, že Kataríně hrozí nebezpečí. Cítil se mizerně. Pochopil, že se choval jako hlupák. Neprotestoval, když vyrazili směrem k lesu.

     Katarína je viděla už zdaleka. Byla na kraji lesa a seděla na jedné z větví vysokého smrku. Bylo jí jasné, že bude muset jít mnohem hlouběji do lesa, pokud chce, aby jí dali na chvíli pokoj. Naposled pohlédla na vesnici a na své kamarády, pak slezla ze stromu a vydala se do lesního přítmí. S každým dalším krokem ubývalo světla. Nikde už neviděla ani náznak slunečního paprsku. Všude se rozprostřelo šero a tíživé dusno. Postupně umlklo i šumění stromů. Neslyšela ale ani žádný jiný zvuk ptáka nebo zvířete. Nastalo ticho. Pohlédla pod nohy a uviděla nepříjemně suchou temně zelenou trávu. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nebyl ani náznak pěšiny vinoucí se mezi stromy. „Takhle to tu přece nemá vypadat,“ říkala si v duchu, „přísahala bych, že cestička tu bývala. A taky víc světla. A zvířata.“  Něco tu nebylo v pořádku.  Jedna část jejího já radila, aby odsud zmizela a vrátila se do vesnice. Druhá polovina ale nic takového udělat nechtěla.  Zvědavost a touha po samotě ji pobízely jít dál. Vykročila…

     „Nechoď dál! Proč nejsi doma dnešní noc? V teple u krbu bys byla v bezpečí,“ volaly na Katarínu veškerou mocí svého slabého hlasu lístky bezového keře. Osamělý kámen skrývající kapky vody v prohlubních na svém povrchu bědoval z úkrytu mezi trsy tmavé trávy: „Hloupoučká dívenka. Kéž by zůstala pěkně doma. Nic z toho, co se stane, by pak nemuselo být. Cožpak si neváží svého života? Cožpak neví, jaký je dnes den?“ Všechno přerušil mocný hlas z koruny stromu pokrytého mechem a trsy kapradí zachvívajícími se při každém proneseném slově: „Stejně nemůže zpátky, cesta z lesa se už uzavřela. Nezbývá jí než slavit společně s námi. Bude to pro ni naposledy.“ Dívka nic z toho podivného rozhovoru neslyšela. Pomalu postupovala do hloubi lesa. Nakonec se zastavila, protože se ocitla v naprosté tmě.

     Vesničané sledovali vyděšeně les kolem vesnice. Ten se měnil doslova před očima. Okraj lesa byl prorostlý trnitými keři tak spletitými a hustými, že by mezi nimi nikdo neprošel. Keře zářily zdánlivě nevinně bílými květy mnohokvětých růží. Všude v jejich blízkosti se rozprostírala omamná medová vůně. „Tento rok je to děsivější než kdy dřív,“  řekla se slyšitelnou obavou v hlase Rozárčina matka a pohladila svou malou vyděšenou dcerku po hlavě. „Ano, je to mnohem horší než v předchozích letech, ale nebojte se. To křoví nám brání v cestě do lesa, ale taky nic nemůže vyjít z lesa ven! Je to jako by se nás snažily ty stromy a keře chránit. Nic se nám nestane, pokud budeme v noci všichni doma.“ Těmito slovy se je snažil povzbudit Magdalenin otec, dřevorubec, jehož znalostí o lese si všichni vážili, protože věděli, že les zná jako své boty. Popravdě ho tentokrát chování lesa znepokojovalo ještě víc než ostatní. Přísahal by, že čím víc se blížil slunovrat, tím častěji a víc les utichal. A proto si při práci uvědomoval, že v něm vedle zvuků lesa velmi často slyší i tajuplné hlasy, hrozivé šepoty a podivná chichotání. Nedalo se tedy s jistotou říci, zda se v lese nenachází někdo nebo něco se schopností trnitou hradbou projít. „Počkat,“ zvolala jedna z žen, „ kde je Katarína? A kde je ten její kocour?“ Všichni si vyměnili zmatené a vyděšené pohledy. „Kataríno, Čerte!“ zavolal silným hlasem Magdalenin otec.  Po chvíli ucítil,  že se mu něco otírá kolem nohou. „Čertíku!“ Magdalena vzala kocoura okamžitě do náruče. „Katarína je v lese,“ ozval se z chumlu dětí Šimon. „Kdeže je?“ zeptala se Rozárčina matka nedůvěřivě. „V lese,“ opakoval zarputile hoch. „ Je to moje chyba. Ublížil jsem jí a ona utekla do lesa. Chtěli jsme ji hledat, ale už se tu stihla objevit tahle trnitá hráz. Je mi to tak líto.“ Mezi lidmi to zahučelo. Začali se zmateně dohadovat mezi sebou. „Lítost jí nepomůže chlapče,“ řekl zasmušile dřevorubec.

„Nic už jí nepomůže.“

Epilog

" Kult stromů je široce rozšířený mezi všemi indoevropskými národy.  Většinou se jednalo o stromy staré, vykotlané nebo zvláštních tvarů. Ke stromům se nosí oběti, přednášejí modlitby a připisuje se jim léčivá moc. Nejposvátnějším stromem byl dub zasvěcený Perunovi, který vynikal silou, mohutností a tvrdostí dřeva. Osika, vrba a černý bez byly spojovány s démonickými silami, ale zároveň i s ochranou proti nim… "

in SLOVANSKÉ POHANSTVÍ DNES (Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce),  Jiří Atweri

Autorem příběhu je Zdislava Pavlůsková, více informací o ní najdete na následujících stránkách:

https://zs.vlachovice.cz/akce-fotogalerie/skolni-rok-2014-2015/cerven/vlachovicka-spisovatelka-zdiska-pavluskova-napsala-dalsi-povidku/

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2014_47_prosinec.pdf

https://dl.dropboxusercontent.com/u/11497545/drakkar_2015_50_cerven.pdf

https://kamil-tom.webnode.cz/products/a2015-dalsi-uspech-nasi-zakyne-v-literarni-soutezi/

https://kamil-tom.webnode.cz/products/zdiska-a-drakkar/

.

MATT REDMAN - Once Again

.

Jesus Christ, I think upon Your sacrifice

You became nothing, Poured out to death

Many times, I've wondered at Your gift of life

I'm in that place once again, I'm in that place once again

Ježíši, stojím před tvou obětí, 
nechal jsi slávu, zemřít jsi šel. 
Pro druhé vzdal ses daru života 
a já jsem navždy přesvědčen, 
(že) svět může být uzdraven. 

And once again I look upon the cross where You died

I'm humbled by Your mercy and I'm broken inside

Once again I thank You, 

Once again I pour out my life

A znovu hledím na kříž, kde Pilát život bral. 
Jsem probuzený láskou, kterou jsi mi dal. 
Ještě jednou díky, 
jednou taky já svůj život dám. 

Now You are exalted to the highest place

King of the Heavens, where one day I'll bow

But for now, I'll marvel at Your saving grace

I'm full of praise once again,  I'm full of praise once again

Nejvyšší, jsi teď Ježíši na nebi. 
Nebeský vládce, jednou budu tam stát. 
Mnohokrát užasnu, jak moc máš mě rád. 
Znovu ti chválu svou vzdám, znovu ti chválu svou vzdám…. 

And once again I look upon the cross where You died

I'm humbled by Your mercy and I'm broken inside

Once again I thank You, 

Once again I pour out my life

A znovu hledím na kříž, kde Pilát život bral. 
Jsem probuzený láskou, kterou jsi mi dal. 
Ještě jednou díky, 
jednou taky já svůj život dám.

Thank You for the cross

Thank You for the cross

Thank You for the cross, my friend

Thank You for the cross

Thank You for the cross

Thank You for the cross, my friend

Díky za tvůj kříž, 
díky za tvůj kříž 
nevzdám se tě již 
JÁ NE! 
Díky za tvůj kříž 
Nevzdám se tě již! 
Nevzdám se tě již! 
JÁ NE! 

Když už jsem se tolikrát pohádal o to, že skupiny jako Stryper, Petra a Whitecross mají smysl a mohou se mi líbit, proč bych se nepodíval i na to, jak budou v češtině působit křesťanský texty. Teď ještě otázka, jak to přijmou lidi, kterým to budou s českým textem i hrát. (Matt Redman podle M. Bílka a mě)

ČESKÁ REPUBLIKA

ČTVRTEK 4. ÚNORA 2016

V TISKU VYCHÁZÍ  ČLÁNEK 

JEHOŽ AUTOREM JE MARTIN HERZÁŇ 

-

OBŘÍ MIGRAČNÍ VLNA:

VŠECHNA ROZUMNÁ PRAVIDLA PADLA 

Vydání tohoto článku v celostátně vydávaném deníku je v určitém smyslu převratným okamžikem. Je to zřejmě poprvé, kdy osoba více či méně spojená s neziskovými organizacemi a k tomu ještě bývalý člen výboru Rady vlády ČR pro lidská práva uveřejňuje velké množství konkrétních informací  o migrantech a migrační vlně, a to informací, které vycházejí z autorových osobních zkušeností založených na téměř dvouměsíční práci v uprchlickém táboře a každodenním kontaktu s uprchlíky.  Autor Martin Herzáň a stejněj tak i deník Právo si určitě zaslouží přinejmenším úctu a poděkování  za odvahu, s jakou přistoupili ke zveřejnění pravdivých informací, tím spíš že jde o odvahu, kterou jiná celoplošná média projevit nedokázala. Navíc je možné, že příkladná odvaha může způsobit, že se objektivní informace objeví i v některém z dalších médií, neboť jak známo příklady táhnou a dobré příklady tím víc a tím silněji.

- - -

Na druhou stranu ale ve mně článek vyvolal celou řadu pochybností.  Prvním důvodem tohoto mého vnitřního zmatku je fakt, že informace v textu obsažené jsou v naprostém protikladu ke všemu, co zatím tištěná, rozhlasová i televizní média vydávala za pravdivé informace.  Jde téměř o úplný obrat o sto osmdesát stupňů.  Je možné, že by za období od léta do konce ledna nikdo z českých novinářů neviděl a nebo si neuvědomil to, co uviděl a pochopil  Martin Herzáň? To jsou všichni ti, kteří o věci v médiích tak zasvěceně a se svatým zápalem informují o tolik méně schopni pochopit realitu?

- - -

Další věc je ještě děsivější. V textu článku se téměř slovo od slova opakují slova, věty, varování a argumenty, které už řadu měsíců pronášejí  lidé, kteří jsou ale za to všemožně zesměňováni a napadáni a stávají se obětí hysterické dehonestace a všemožných útoků. Vzniká otázka, proč byli dosud téměř všichni ti lidé, kteří podobná fakta uveřejnili, označeni za homofoby, fašisty, nacisty, rasisty, hnědou spodinu a vyvrhele společnosti. Absurdita tady nabývá tragikomických rozměrů lidé, kteří prezentovali pouhý názor opřený někdy o naivitu a někdy o pouhé emoce, jsou oslavováni a vynášeni médii do nebes a lidé, kteří přicházeli s ověřitelnými fakty jsou zahrnuti lavinou sprostých nadávek médii zesílených k nesnesení. To opravdu nikdo v médiích a mezi politiky nechápe, že rozhodovat se lze jen na základě znalosti faktů?

(Zdroj: Právo, 4. února 2016, st. 16)

Počátkem roku 2016 jsem se dostal ke třem zajímavým dokumentárním filmům. 

Nebyly to pro mě první dokumenty, které jsem na dané téma viděl, a to i kdyby se nebralo do úvahy prohlížení celých hodin streamů a youtubových videí.  Navzdory tomu to byly filmy zajímavé, a přestože vlastně pojednávaly všechny tři o tomtéž tématu, každý z nich byl jiný a nabízel něco jiného.  

O filmu Paula Moreira se v podstatě mluvilo celé týdny předem a všichni netrpělivě očekávali až se ve Francii objeví v širší distribuci a bude promítnut v nějakém přívětivém vysílacím čase v televizi. Zřejmě z toho důvodu měl také největší průvodní hype kampaň, která vzbuzovala až nerealistickáná očekávání u evropských diváků. Nejen, že  původní průvodní hype lákalo, navíc vše bylo ještě zesíleno kroky ukrajinské vlády, která se různými prostředky politického a diplomatického nátlaku pokusila přinutit francouzské úřady k tomu, aby bylo vysílání znemožněno. Reakce, tedy vlastně nereakce, francouzských diplomatů na tento krok je zřejmě chvályhodná a promítnutí filmu v televizním vysílání má určitě svůj pozitivní význam.  Film popisuje průběh majdanu, snaží se pojmenovat nejdůležitější síly, které usilovaly o provedení násilného převratu, vysvětluje jak byli umlčeni ti, kteří by případně nesouhlasili s explozí násilí v ulicích, neboť směřovalo nejen proti policejním složkám, ale zasáhlo i obyčejné lidi. Závěr filmu tvoří defilé politiků, kteří poté, co násilné projevy demonstrantů rozdmýchali, je mohli také zastavit, ale přinejmenším se o to ani nepokusili. Je paradoxem, že se o uvedení tohoto filmu vedly tak rozsáhlé spory a byla vzbuzena tak velká očekávání. Několikrát ukazuje doslova explozi brutality v Kyjevě, v Oděse i v Donbasu, ale přesto je patrna snaha evropského diváka spíše šetřit. Ty nejstrašnější informace a záběry  (například z Oděsy) téměř chybí. 

Film Marka Bartalmaie by nejspíše mohl být označován jako časosběrný dokument. Mark Bartalmai s jistou nadsázkou obešel všechna místa, kde se něco důležitého přihodilo a snažil se v rozhovorech s všemi přímými účastníky a svědky událostí získat co největší množství informací.  Proto se při filmu zdá, jako bychom sledovali majdan od jeho prvních okamžiků a mohli tak nahlédnout na okolnosti samotného průběhu podstatně podrobněji než  v Moreirových Maskách.  Přitom se Bartalmai snaží o to, abychom obraz získávali plasticky a aby na každou situaci bylo možné vidět z více pohledů. Protože v pravidelném rytmu do filmu vstupuje i se svým komentářem v určitých okamžicích je vidět, jak zničující pro něho bylo setkávat se smrtí  uprostřed civilního obyvatelstva na východě Ukrajiny a nedokázat to ani zastavit, ani tomu zabránit.  Vzhledem k tomu, že pobýval na obou stranách fronty, je z filmu zřejmé i to, jak a k jakým hodnotícím závěrům došel. 

Film Sary Reginelly obsahuje zdaleka nejmenší množství přímého reportážního a dokumentárního materiálu, navzdory tomu však má v porovnání s oběma předchozími filmy svůj význam, a dokonce by se dalo říct, že Italky daly Moreirovi docela zásadně na frak. Jejich film je vystavěn výrazně odlišným způsobem.  Po velmi krátkém nástinu jednotlivých etap maidanu, oděského masakru a ATO dokresleném záběry a rozhovory s přímými účastníky vždy následuje obsáhlý rozhovor s člověkem, který strávil na místě událostí dostatečně dlouhý čas. Rozhovor však není veden tak, aby nějakým shrnujícím způsobem jen informoval o tom, co se  přihodilo. Sara Reginella velmi pečlivě zvolilila své "spolutvůrce" tak, aby každý s pomocí své odbornosti pomohl proniknout pod povrch událostí a aby každý z nich odhalil systémové chyby provázející ukrajinské události, nebooť k takovým chybám může dojít i v jiných státech a pokud se tak stane, budou stejně tak jako na Ukrajině ohroženy životy mnoha lidí.

POST SCRIPTUM:

Všechny tři ty filmy přiznávají, že realita dění na Ukrajině se diametrálně liší od toho, co media k danému tématu publikují. Filmy byly natáčeny jako dokumenty v reálném čase, což je ale pro tzv. "západní" média víceméně katastrofa. Způsob, jakým byly natáčeny jednoznačně ukazuje, že informace o pravém stavu událostí na Ukrajině měli novináři jak francouzští, tak italští i němečtí. Sdělte mi prosím, která německá italská či francouzská média se navzdory dostupnosti informací a velkému množství natočeného materiálu vzbouřila proti lživé verzi událostí proti "oficiální" verzi prezentování ukrajinského majdanu jako mírumilovné akce prodemokratických a proevropských aktivistů?

Pokud namítnete, že jsem zapomněl na Brity, tak v jejich případě jde věc daleko za hranici morálky a legality. I oni mají svůj film. Jmenuje se "Under the Snipers Fire". Anglická stanice BBC nejen novinářsky neobstála.  V čase videa 7.15 její televizní štáb přímo a průkazně natočil střelbu odstřelovačů a zaznamenal jejich vraždění natolik přesně, že šlo určit nejen místo, odkud se střílí, ale velice přesně i to z jakého pokoje a kdo je nájemcem toho pokoje. Navíc šlo o důkaz, že střelba je vedena z domu, který je celý ovládnut "aktivisty" majdanu. To vše přímo na místě v den střelby. Po čase bylo dokonce s odstřelovači-vrahy policistů i civilistů natočeno interview. Nikde jsem však ani ve dnech majdanu ani zpětně nezaznamenal sebemenší pokus BBC informovat o události pravdivě a vystoupit proti falešné interpretaci majdanských událostí - a nedočkal jsem se takového kroku dodnes.

DAVID LIM - Hallellujah

One thing I know and I believe          
God so loved both you and me          
That he gave his only son to die for us

 Řek(l) jednou otci jeho syn:
 Jak mám vědět kudy jít 
a ze všech cest na kterou teď mám se dát .

We all like sheep have gone astray
All have turned to their own way   
But God has caused the sin of all  
To fall on him                                

Nechci tě trápit obavou,
že jdu cestou nepravou, 
tak na pouti životem 
říká(vá)m všem:

 When the third day came,     
 Jesus rose up from the grave
 So that all who would believe
will stand forgiven                 

Nastal třetí den, 
když byl z hrobu vyveden 
ten, kdo uměl bez ptaní 
 žít i umřít.

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Jesus was broken, he was crushed         
He suffered all our shame for us             
Now by his wounds and through his blood
We have been healed                             

  Lidem dal všechno, co kdy měl, 
 rány i bolest vydržel. 
 Já vím jak zemřel, vím jak žil. 
On mi dal cíl!

When the third day came,     
Jesus rose up from the grave
So that all who would believe
will stand forgiven               

 KAŽDÝM DALŠÍM DNEM
 JEŽÍŠ VĚČNÝM PŘÍBĚHEM
 DÁL PŘEDÁVÁ SÍLU BÝT,
 ŽÍT I UMŘÍT. (2x) 

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelu - jah

Když už jsem se tolikrát pohádal o to, že skupiny jako Stryper, Petra a Whitecross mají smysl a mohou se mi líbit, proč bych se nepodíval i na to, jak budou v češtině působit křesťanský texty. Teď ještě otázka, jak to přijmou lidi, kterým to budou s českým textem i hrát. ( DAVID  LIM podle M. Bílka a mě)

Pracoval jsem na tématu Titanicu dvacet let,  ale přemýšlet o něm nepřestanu nikdy. Titanic je pro mě něčím víc než jen úkolem pro archeology a kriminalisty. Titanic je pro mě personifikací lidské hrdosti, pýchy a sebedůvěry, neopodstatněného pocitu, že člověk prostě nemůže zažít  velkou porážku. Kolikrát už jsme to viděli a slyšeli.  Jeden velký stroj, jeden lidmi vytvořený systém směřoval vpřed s tak velkou pohybovou energií, že se nedokázal ani zastavit ani vyhnout katastrofě.  Dnes máme před sebou totéž.  Stejně jako na Titanicu, tom hierarchizovaném mikrokosmu s různými vrstvami obyvatel v první, druhé a třetí cestovní třídě, i dnes jsou ve světě rozvinuté státy a také rozvojové země s miliony hladovějících.  Kdo bude dnes nejvíce trpět při střetnutí s ledovcem, kterým se stala globální změna klimatu? Ledovec už všichni vidíme. Je na horizontu, ale neumíme se mu vyhnout díky obrovské setvačné energii politických a hospodářských složek našeho společenského systému. Příliš mnoho lidí dnes vydělává na tom, jak destruktivně náš systém fugnuje. Ti lidé mají moc a peníze a nehodlají nic měnit.  Pokud se nám právě tohle nepodaří změnit, ledovci se nedokážeme vyhnout a střet bude nevyhnutelný.  Po střetu neztratí bohatí přístup k potravinám ani k vodě. Útrapy na sobě ponesou především chudí ze "třetí a čtvrté cestovní třídy" přesně tak, jak se to stalo na Titanicu. 

Post Scriptum: 

Přijde mi docela zvláštní, že po Avatarovi se strhla taková mela obviňující Camerona z prostoduché grínpíscácko zelené agitace. Promítání filmu Titanic nic takového neprovázelo. Je to snad tím, že divákům Titanicu sdělení obsažené ve filmu  vůbec nedošlo?

Anatolij Šarij, ukrajinský novinář, blogger a dnes i disident, řekl: "TO nejsměšnější, co jsem za celý den slyšel ,co mě doslova odvařilo a stalo se naprostým králem odpalů na mém osobním škálometru nebo spíš šlakometru, TO je dnešní vyjádření US departmentu pro tisk." A mě ta slova  docela udivila, protože jsem nechápal, co by mohlo být na nějakém oficiálním vyjádření legračního.  Nicméně nezůstal jsem v nevědomosti příliš dlouho. V našich médiích samozřejmě také publikovali, jaké informace tiskoví mluvčí a diplomaté US departmentu sdělili novinářům z Washingon Postu:

*

" A v tom válečném kontextu může mít slovo ulevit si opravdu různé významy! Nejspíš jim také pokadili koberce, pouštěli zbytečně vodu a snědli všechno, co bylo v ledničce.... "  uzavírá A. Š. svou glosu a já váhám nad tím, kdo si z lidí okolo dělá větší legraci. Je tím největším vtipálkem Šarij, Kerry nebo Putin?

*  In Právo, 1. 7 2016, strana 14

Iraq Inquiry / Chilcot Inquiry / Chilcot´s Report

Chilcotova zpráva / Chilcotova zpráva o válce v Iráku je zpráva britské nezávislé komise, které předsedal bývalý vysoce postavený státní úředník John Chilcot. Komise po dlouholetém vyšetřování předložila zprávu o délce 2,6 milionu slov. Zpráva dochází k závěru, že vojenská invaze do Iráku v roce 2003 nebyla nezbytná, Saddám Husajn nebyl bezprostředním nebezpečím, britská vláda pracovala s pochybnými důkazy, válku zahájila na základě těžko ospravedlnitelných lživých tvrzení o tom, že irácký režim disponuje zbraněmi hromadného ničení a zásadně selhala v ohodnocení možných důsledků války pro region. V českém prostředí se této zrávě nevěnuje nijak zvláštní pozornost, přestože v určitém smyslu jsou i pro nás její závěry velmi důležité, neboť v jejich světle se podobně jako  G. Bush nebo T. Blair i někteří naši přední političtí představitelé, kteří se účastnili rozpoutání této války, stávají ještě neodsouzenými válečnými zločinci. 

Jednomu z válečných zločinců bylo připomenuto a doloženo, co bylo už beztak všeobecně známo, tedy, že lhal a pomohl rozpoutat ničivou válku. Ale trest mu za to žádný nehrozí. Agrese do Iráku má přitom na kontě násobně víc obětí a destabilizaci světa; a třeba řezníci z Islámského státu jsou ve srovnání s tím vším naprostí lidumilové. Abychom zakryli svou vinu, tváříme se, že spektakulární popravy Daeše nahrané na YouTube jsou čímsi horším, než bylo zmasakrování Iráku, likvidace Libye, pokus o likvidaci Sýrie… Zkrátka, Chilcotova zpráva neřekla nic nového, protože všichni, kdo měli zájem, už dávno – vlastně od zahájení samotné agrese – věděli, že je to jen neuvěřitelná zvůle Západu.

Na Chilcotově zprávě je vlastně nejzajímavější jen to, že zatímco „soudy bílého muže“ v Haagu pošlou do vězení každého afrického nebo jugoslávského „nepřítele“, tak na ty naše nedosáhnou… A tím pádem je Chilcotova zpráva sice fajn, ale není to spravedlnost. Nicméně mám dojem, že „Irák“ přece jen něco dokázal – po podivnostech kolem vyšetřování 11. září nastavil tak vysokou míru lhaní, že dnes už západním politikům a jejich bohabojným tvrzením o tom, že někdo je fakt špatný a zasluhuje ztrestat, uvěří jen málokdo s rozumem (a bez kšeftu v Bruselu). Jinými slovy, jedna obří lež otevřela novou fázi vývoje společnosti – máme tu politiky, kteří lžou, máme tu noviny, které jejich lži ochotně opakují…. A pokud to nevadí politikům ani těm médiím, tak kde jsme?**

**In: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Tereza-Spencerova-Zbicuj-me-krici-NATO-Ani-nahodou-zni-z-Moskvy-A-neskutecna-veta-kterou-USA-zklamaly-Ukrajinu-444668

PRO PŘIPOMENUTÍ DĚJE:

Po smrti bývalé šéfky je do funkce M uveden Mallory. James Bond se na základě posmrtné zprávy od bývalé šéfky M vydá na neoficiální misi do Mexika City. Tam zabije tři muže plánující teroristický útok během oslav Dne mrtvých v Mexiku a začne pronásledovat  Marca Sciarru, jednoho z teroristů, který zůstal naživu. Honička vyvrcholí scénou ve vrtulníku, kdy James Bond ukradne Sciarrovi prsten ozdobený motivem chobotnice. Mezitím  v Londýně dochází k zásadnímu rozporu mezi  M a C. C, ředitel Centra pro Národní Bezpečnost, podporuje myšlenku vytvoření nové mezinárodní organizace. "Nine Eyes“, která by spojovala jednotlivé národní zpravodajské služby ke spolupráci v boji proti terorismu a podřídila je centralizovanému velení. Námitky M, že zřízením takového centralizovaného velení nadnárodní tajné služby dojde ke ztrátě jakékoliv parlamentní kontroly nad tajnými službami a všechny zúčastněné národní zpravodajské služby budou řízeny skupinou nikým nezvolených úředníků, jsou smeteny ze stolu. Samotný vznik organizace „Nine Eyes“ je pak uskutečněn podvodným hlasováním, při kterém nejen neni M umožněno se k problému vyjádřit, ale také je zabráněno tomu, aby využil svého práva hlasovat. C navíc zaujímá k nekompromisní postoj k MI6. Tvrdí, že program dvojité nuly je zastaralý, proto je Bond po návratu do Londýna stažen ze služby na dobu neurčitou. Bond neuposlechne nařízení od M a vydá se do Říma, aby se mohl zúčastnit Sciarrova pohřbu. Ještě ten večer navštíví Sciarrovu vdovu Luciu, od které se dozví další informace o organizaci Spectre, jejímž členem byl i Marco Sciarra. Bondova spolupracovnice Moneypenny svého kolegu informuje o Mr. Whitovi, bývalém členu Quantum - dceřiné organizaci Spectre. Agent 007 odjíždí do Rakouska, aby našel zmiňovaného Mr. Whita. Ten připouští rozčarování z organizace Quantum. Rovněž Bondovi říká, aby našel a ochránil jeho dceru, Dr. Madeline Swann, která ho dovede do hlavního sídla Spectre. Bond plní poslední přání Mr. Whita a zachraňuje Madeline. Poté Bond společně s Madeline Swann odjíždějí do Maroka. Po příjezdu jsou dopraveni do tajné základny organizace Spectre.  Zde odhalí, že Spectre řízená psychopatickým zločincem Oberhauserem ovládá síť teroristických organizací po celém světě. Přitom využívá neomezený přístup k informacím shromažďovaných skupinou Nine Eyes. Bond a Madeline Swann společnými silami vyhodí do povětří Oberhauserovu základnu a vracejí se do Londýna, aby zabránili další činnosti nadnárodní organizace Nine Eyes a aby vyvázali MI6 ze zákazů a omezení, která na ni uvalil C. Tam se setkávají s M, Billem Tannerem, Q a s Moneypenny. Hodlají zatknout C a ukončit program Nine Eyes…

MŮJ LETNÍ PŘÍBĚH ANEB JAK JSEM BYL NA BONDOVI:

Přiznám se, že do kina chodím značně ledabyle a nahodile. V naprosté většině případů nedbám na to, kdy má film premiéru a ani se nijak zběsile nesnažím jít na film i v případě, že vím, že by se mi líbil. Návštěva kina je pro mne docela vyjímečná a slavnostní situace. Často se mi stává, že jsem těmi, kdo do kina chodí, dotazován, proč jsem nebyl zrovna na tom nebo na tom filmu, a někdy jen ztěžka vysvětluju tenhle svůj kulturní deficit. Během léta se však přece jen občas do kina dostanu. Stalo se to i v tomto roce. Po velmi příjemné minulé zkušenosti se Skyfall jsem toto léto, jen pár dní po Brexitu, vyrazil na nový příběh pana Bonda, slavného agenta 007. Filmy s Jamesem Bondem jsem vždycky chápal jako rafinovanou dynamickou podívanou s tak vysokou úrovní humoru a nadsázky, že se až blíží parodii. S podobným očekáváním jsem se vydal i na zatím poslední bondovský film The Spectre.  Film se mi líbil, akce i vtip poskytly dostatek zábavy, přesto jsem se ve svých očekáváních velmi výrazně zmýlil. Už úvodní scény filmu odehrávající se v Mexiku (tedy ve státě, kde kdysi žili Mayové) při náboženské slavnosti Den mrtvých, která se v Mexiku skutečně masově a s nadšením slaví, mě měly upozornit na to, že tentokrát bude mít příběh ke skutečnosti opravdu výrazně blíž, než bývalo obvyklé. Když pak M začal bránit tomu, aby byly britské tajné služby podřízeny zásadám a pravidlům, které platí ve velké mezinárodní organizaci, začalo mé podezření týkající se toho, že se tu nadsázka proplétá s něčím, co nadsázkou vůbec není, velmi velmi sílit. Jakékoliv pochybnosti na toto téma padly, když M při jednom z dialogů ve své replice – nelze se podřizovat lidem, kteří nebyli nikým zvoleni - použil jeden z hlavních argumentů kampaně Brexitu, začalo mi být jasné, že v průběhu filmu budou přicházet další a další aktuální otázky se silou pořádné rány do lebky.  Asi nejsilněji na mě zapůsobilo, když C se suverenitou a arogancí sobě vlastní sdělil, že schopní byrokraté mohou snadno  zvládnout i zdánlivě neřešitelnou situaci a dosáhnout jednohlasného výsledku hlasování i v situaci, kdy někteří z hlasujících jsou zásadně proti. Proto jsem na konci filmu vítal, že C nedokázal naplnit své aspirace, byl ze svého vedoucího postavení odstraněn a že se velení vrátilo do rukou M. To jsem ale zdaleka ještě nevěděl, co se stane ve chvíli, kdy si po návratu domů otevřu noviny a přečtu zprávy ze zahraničí: „Britský ministerský předseda David Cameron prohlásil, že hodlá podat demisi v říjnu, poté, co většina účastníků referenda z 23. června hlasovala pro vystoupení Velké Británie z EU. Téměř okamžitě si britští vrabci začali štěbetat, že ho ve funkci premiéra nahradí Theresa Mayová. Theresa Mayová je britská politička za konzervativní stranu, ministryně vnitra Spojeného království od roku 2010.“ Pomyslel jsem si, že je celkem logické, že scenáristé a Sam Mendes využili britský vnitropolitický spor jako prvek, kterým pěkně štiplavě a peprně okořenili svůj film, avšak v žádném případě nemohu pochopit, jak mohli v době psaní scénáře vědět, k čemu vývoj v Británii povede a jak spor koncepcí Cameron versus Mayová dopadne? Vždyť premiéra filmu byla v listopadu 2015!

IN: Právo, str. 9, Pátek 22. červenec 2016

Bluejamie65   03.09.2016 21:44

QUEENSRYCHE - The Warning

No tak první dvě alba 1984 a 1986 byla jednou z mých základních duševních opor v devadesátých letech. V časopisech, v tónu promofotek,v použití palmičkových kostýmů při vystupování i fofografování, v charakteru popisek, jak je prezentovala v katalozích vydavatelská firma, ve spolupráci s Ratt a Bon Jovi .... všude čtete jednoznačně a nekompromisně vyřváno do celého světa - toto je HAIRMETAL. A z určitého pohledu s tím řevem bylo možné souhlasit - skupina byla relativně mladá, měla osobité kouzlo a její hudba lehce přitahovala všechny od první noty... současně s tím však, instrumentálně a hudebně nedostižná s myšlenkovým a textovým nákladem, kterým jste se mohli zabývat pokud se vám chtělo nimrat se v textech. To znamená někdo, kdo se v dané chvíli přesně hodil k tomu, aby vstoupil do mainstreamu a byl ve středu pozornosti, ale současně s tím někdo, kdo předložil dílo, jdoucí daleko za mainstreamově spotřební rámec, hudební dílo dotýkající se věčnosti v tom smyslu, že ho nelze oposlouchat a po pár letech odložit. Což je ale rys velkého množství hairmetalových kapel, které byly sice v dané době považovány za mainstream, tedy za něco, co se spotřebuje a po čase odloží, ale ve skutečnosti díky bluesovému, rockovému nebo metalovému základu přesahovaly dalekosáhle tenhle konformně hloupý rámec spotřeby a poslouchatelné jsou dodnes... Ano už ta dvě albapasovala hudbu Queensryche z osmdesátých let do postavení nesestřelitelného metalového kánonu, který prostě nelze žádným povídáním, kritizováním, či jiným oblbováním lidí poplivat či ponížit. Můžete hádat, proč jsem si vždycky, když v Big Bengu nebo Sparku někdo připomínal výblitky Michaela Azerada, šel poslechnout třeba The Warning nebo Rage for Order.

Bluejamie65  05.09.2016 19:49

QUEENSRYCHE - Rage for Order

Docela mě někdy rozčiluje, jak vážně se vždycky bere Operation Mindcrime. Je to jakoby na sebe O.M. dokázal strhnout snad všechnu pozornost a myšlenky z R.o. O. úplně upadly do zapomnění. Žijeme prostě ve světě, který se točí už příliš dlouho a máme zcela neopodstatněný pocit, že náš život a mír je věčný a že můžem dál jít stínem a splnit si své sny. Své životy marníme hledáním bohatství a zábavy a cosi nás ponouká hnát se za bohatstvím a úspěchem. To však nemůže trvat věčně a někdo s tím musí něco udělat. Někdo musí svět a lidi zachránit. Budeme to my, bude to naše generace, která nahradí víru v Boha vírou v technologii a vyvede bloudící lidstvo ze slepé uličky? Co se stane, až jednou stroje získají všechny naše znalosti a jednou až tomu nebudeme moci zabránit ukradnou i všechny naše sny? Uvědomíme si to vůbec, když vlastně družice, které tu krádež z oběžné dráhy provedou, nikdo nevidí??? Jaké jsou myšlenky toho, kdo tak dlouho a tak pečlivě sleduje každý krok ženy a těší se tím, jak strašný v ní vyvolal strach. :-) Nu tak jsem teda těch pár myšlenek z Rage of order napsal. Vybral jsem je proto, že zajímavý jsou nejen samy o sobě, ale lákají mě z literárního pohledu i tím, že jde o texty, kde je použit kontext, obraz a často i podobný nebo doslovný verš, který byl současně použit i v nějaké písničce Black Sabbath. Ještě by mě docela zajímala jedna drobnost. Na tomhle albu se poprve objevuje Tri Ryche logo. Má ono nějaký svůj význam? Proč Tri Ryche, když je pět Ryche(s).

Bluejamie65  08.09.2016 19:45

QUEENSRYCHE - Operation: mindcrime

Když jsem si nesl Operation: mindcrime domů, už jsem věděl, že je to monotematické album – příběh. Představoval jsem si, jaké bude. Že Queensryche mají rádi sedmdesátkovou Británii i Londýn jsem věděl z předchozího alba, ale byl jsem zvědavý, jestli Operation bude mít blíž k Tommymu nebo spíš k The Wall, jestli je spíš ispirovaná Orwellem nebo Sartrem:-), zkrátka jsem se nemohl dočkat, až cd vložím do přehrávače… poslechl jsem s uspokojením a pak ještě mnohokrát, kdo to změří, kolik mi to album za ty roky přineslo zajímavých okamžiků. Stalo se však něco, co je v určitém smyslu paradox. Asi bych to měl vysvětlit. To prvotní hodnocení a přemítání o zařazení O:M do škatulky byla docela příjemná věc. Na konci Remember now se zaslechnete slova Told me s echem, které leckomu může připomínat slovíčko Tommy. Navzdory tomu, že ve své první promluvě k davu Dr. X zřejmě mluví s pomocí Pinkova megafonu, stopa zdrojového kódu glamu skládající se z punkové energie a rockové neoposlouchatelné zábavnosti patrná přinejmenším v Anarchy X, Spread Disease a Needle Lies, střídmost v použití zvukových efektů v přechodech mezi skladbami, uvedení jen těch nehudebních promluv, které jsou nezbytné pro pochopení děje a až pedantický důraz na ničím nezahalené kytary a zpěv v samotných písničkách či přechodech celkem zřetelně ukazovaly, že ať už to Queensryche mysleli jakkoliv, od Zdi se dostali opravdu hodně daleko. Takže moje rozhodnutí o tom, do které škatulky O:M zařadit bylo v mé hlavě docela jednoduché. Dalo by se říct, že je za to miluju vlastně stejně melancholickým způsobem, jako samotné Who. - Hodně jsem se tehdy taky věnoval celému tomu textu a často poslouchal s potištěnými papíry na kolenou. I tady jsem dospěl k celkem jednoznačnému závěru. Příběh je zasazen do světa, ve kterém silná a všehoschopná osobnost Dr. X má téměř neomezenou moc manipulovat obyčejnými lidmi a může bez sebemenšího zaváhání přetvořit muže na bezduché a naprosto loajální sluhy-agitátory, pohůnky-vrahy a ženy na matrace, případně matrace k pronájmu. V takovém světě muži plní všechny příkazy svého pána Dr.X s pocitem psího štěstí a když se v nich náhodou probudí lidskost a odmítnou nějakou zvrácenost vykonat, je to už jedno, protože těmi zmanipulovanými loutkami bez mozku se stali v téměř všichni, takže příkaz vykoná někdo další z bezejmenných… Z toho důvodu jsem si pro sebe zařadil O:M celkem jednoznačně k orwellovskému typu antiutopií, tzn. k vykreslení světa budoucnosti, která by se ale asi nikomu z nás nelíbila… Neuvědomoval jsem si tehdy ale, že při poslechu i čtení textů narážím na hranice vlastní naivity a vlastně v dané chvíli nemůžu pochopit, s čím mají Queensryche tak tvrdou zkušenost a před čím varují. A hlavně neuvědomoval jsem si tehdy, že bych se sám mohl stát Nikkim, který oddaně a s psí radostí plní pokyny Dr. X. Plně jsem docenil literární kvalitu O:M až v dnešní době. Mnozí z nás dodnes právě tak jako Nikki radostně kvíkají a poštěkávají nad tím, jak jsme na pokyn Dr. X s entuziasmem a pocitem uspokojení vraždili v Iráku, Srbsku, Libyi, Sýrii… nebo nad tím, že se právě v těchto dnech provádí nácvik bombardování Ruska atomovými bombami… a dostali jsme se daleko za hranici toho, co se dělo kdysi při Karibské krizi. Už neplatí, že svět byl nejblíže jaderné válce v roce 1962.

Skupina Slade: Nikdo není Beatles 

Dave Hill, kytarista britské kapely Slade, poskytl před třemi koncerty v České republice Právu rozhovor. Čtveřice, která se na hudební scéně pohybuje od šedesátých let, vystoupí nejprve 20. října v brněnském Sono Centru, 21. října v KC Aldis v Hradci Králové a 22. října, ve Velkém sále Lucerny v Praze. 

 Co pro vás hudba v životě znamená?

Věnuji se jí už více než padesát let. To, co hraji, je důležité pro to, jaký z toho mám pocit. Je pro mě klíčové přinášet radost. Není to jen o úspěchu. Když přivážím naši hudbu do různých zemí, cítím, že dělám to, co mám. Mám pocit, že takový je smysl mého života. Když vidím, že si publikum náš koncert užívá, je to velmi uspokojivý pocit.

 To jste nejspíš spokojený člověk. Vaše hudba jistě za celou vaši kariéru přinesla radost mnoha lidem.

Doufám. Děláme od začátku muziku, která není politická. Je to zábava. Dbáme na silné melodie, chceme hrát hudbu, která zvedne náladu. Myslím, že v dnešním světě je přinášet něco, co si lidé užijí, pěkné. Rád bavím lidi. Pocházím ze sedmdesátých let, což byla v historii hudby důležitá dekáda. Existovala spousta skvělých kapel a já jsem pyšný, že jsme součástí té generace. Navíc jsem díky hudbě získal vztah k mnoha zemím. V České republice jsme hráli několikrát a mám ji rád.

V roce 1992 Slade opustili zakládající členové Noddy Holder a Jim Lea. Dva roky po jejich odchodu jste s kapelou natočili album Keep on Rockin’, které později vyšlo v reedici pod názvem Cum on Let’s Party. Jaké bylo natáčet desku bez dlouholetých parťáků? 

Jiné. Když jste tak dlouhou dobu se stejnými lidmi a jste zvyklý s nimi nahrávat, je to pak zvláštní. Když jsem nahrával bez těch dvou, bral jsem to jako dobrodružství. Byla v tom lehká nejistota. Ale pak se to zlepšilo, vyzkoušel jsem si díky tomu něco trochu jiného. Stejné to bylo s koncertováním. Ze začátku mi hodně chyběli, to je normální. Po pár měsících a letech to ale už bylo dobré. Uvědomil jsem si, že i když se v životě něco stane, musíte se posunout dál. Minulost nám zůstane, ale žít musíme v současnosti. Já si to nyní užívám. Hraji s lidmi, které mám opravdu rád.

 Vaše skladba Merry Xmas Everybody je jednou z nej -hranějších vánočních písní. Je pravda, že spolu s celým vánočním albem vznikla v létě? 

Ano, to album jsme nahráli v létě v New Yorku. Vyšlo samozřejmě o Vánocích. Pokaždé mě pobaví, když je horký letní den a lidi si tu píseň žádají. Hraju ji rád, i když kolem není ani vločka.

 Co říkáte tomu, že rockovou kapelu velmi proslavila právě vánoční písnička?

Je to legrace. S nápadem na vánoční album přišla babička našeho baskytaristy. Vadilo jí, že každé Vánoce poslouchá tytéž písně. Netušili jsme, že to bude mít takový úspěch.

 Jaké byly v sedmdesátých letech mezi kapelami vztahy?

Kolem nás se pohybovaly kapely jako Deep Purple nebo Led Zeppelin. Nebo třeba Elton John. Znali jsme je. Hodně z našich souputníků nás mělo celkem rádo, protože jsme se lišili. Jistě, bylo to dost soutěživé prostředí, každý chtěl mít hity. Ale to je v pořádku, protože takové okolí vás posouvá dál.

 V polovině osmdesátých let jste se vydali do Ameriky, kde se vám ale nepodařilo prosadit. Proč to tam pro vás nebylo snadné? 

Bylo to opravdu složité. Jeli jsme tam několikrát. Když jsme se tam vydali poprvé, očekávala nahrávací společnost, že budeme největší událost od dob Beatles. Ale samozřejmě nikdo není Beatles. Nikdo z nás dopředu nevěděl, co nás tam čeká. Spojené státy jsou obrovské. Nebylo to jako v Anglii, kde když jsme se dostali do éteru, znal nás každý. V Americe můžete bodovat v jednom státě a v dalším o vás nikdo nikdy neslyšel. A tak zatímco doma jsme byli číslo jedna a měli velký úspěch, za oceánem nás nikdo neposlouchal a nepoznával. Bylo to pro nás těžké, možná jsme na to nešli dobře. Nicméně i když jsme se tam úplně neprosadili, určité jméno jsme získali a dost amerických kapel nás sledovalo. Třeba Kiss nebo Aerosmith. Mělo nás rádo mnoho hudebníků, kteří později uspěli. To nás moc těšilo. Nicméně vrátili jsme se domů a už se téměř nikdy do Ameriky neohlédli.

Říkáte téměř, protože později jste přece jen zaznamenali úspěch i za oceánem.

Ano, v roce 1983 jsme měli singl My Oh My a nejen díky němu bylo album The Amazing Kamikaze Syndrome velice úspěš né.

 Na tomto albu je i píseň Run Runaway, což jsou společně s My Oh My vaše možná obecně nejznámější písně i v České republice.

To je možné. Díky těmto písním jsme se nakonec do Ameriky ještě jednou podívali. Jeli jsme na turné s Ozzym Osbournem. Museli jsme se ale po několika koncertech vrátit, protože náš baskytarista Jim onemocněl. Každopádně bylo zvláštní znovu po deseti letech USA navštívit. Jakoby Američanům naše poselství došlo až tehdy. Pomohlo nám i to, že kapela Quiet Riot nahrála coververzi naší písně Cum On Feel The Noize. Lidé se tam díky ní dozvěděli, že existujeme.

 Mrzí vás, že jste v USA nedosáhli stejného věhlasu jako v Evropě? 

Není čeho litovat. Mám štěstí, že celý život miluji svou práci. To se každému nepoštěstí.

IN: 04.08.2016 - Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák - Příloha - Café - str. 07

OCITL JSEM SE NA POKRAJI SMRTI

(Deryck Whibley z kapely Sum 41)

* Přináší nové album 13 Voices nějaký posun ve vaší tvorbě?

Před dvěma a půl roku jsem skončil v nemocnici se selháním ledvin a jater kvůli dlouhým rokům nadměrného pití na večírcích. Byly to velmi těžké okamžiky, ocitl jsem se na pokraji smrti. Když jsem se dostal ven, musel jsem se vzchopit. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že se chci vrátit na pódium. Chtěl jsem zase hrát a skládat novou hudbu. Ale když jsem s tím začal, bylo to mnohem obtížnější, než jsem si myslel. Všechno jsem se musel znovu učit, ani mé ruce, má motorika nefungovaly, nedokázal jsem zahrát akord, správně zformulovat věty, nic. Nedokázal jsem ani chodit, měl jsem poškozené nervy v noze, atrofované svaly. Byl to tehdy velmi obtížný boj.

* Zachytil jste to v nových písních?

Dostal jsem to ze sebe, ten boj o to, jestli upadnout do starých kolejí, nebo zůstat střízlivý a pokračovat v zápase. Na cestě, kterou jsem ušel, bylo hodně okamžiků slabosti i momentů síly. Popisoval jsem všechny pocity, snažil jsem se je zachytit. Ale není to přímo deník, spíše reflexe toho, co se stalo.

* Pomohlo vám v návratu přátelství s lidmi v kapele?

Když jsem skončil v nemocnici, přišel za mnou kytarista Dave a zůstal se mnou týden. Bylo to důležité, ale v tu dobu jsem nechtěl vidět moc lidí, nechtěl jsem, aby někdo v tom stavu viděl mě. Byly tam má žena a má máma, staraly se o mě. Až když jsem se cítil jistější, tak jsem chtěl vidět další lidi.

* Kapela vám není až tak blízká?

Je. Když cestujete se skupinou lidí a jezdíte s ní dlouho, stanete se rodinou. Můžete být na čas od sebe, ale když se zase potkáte, je to, jako by mezitím neuběhl žádný čas. Když se vrátil náš kytarista Dave, se kterým jsem osm let nemluvil, a začali jsme spolu hovořit, bylo to, jako by neuplynula žádná doba.

* V nemocnici to bylo podruhé, kdy jste se ocitl blízko smrti. Poprvé v Demokratické republice Kongo, kam jste odjel hrát s charitou War Child. Tam vás musely vysvobodit z hotelu transportéry OSN. Co na vás více zapůsobilo?

Byly to dvě úplně rozdílné, skoro protikladné věci, ale obě jsou v mém životě klíčové. Incident v Kongu se odehrál v době, kdy jsem byl tak mladý, že se věci děly hrozně rychle a tolik jsem si je nepřipouštěl. Takže tohle bylo tvrdší.

* I návštěva válkou zmítaného Konga musela představovat pro mladého punkera silný zážitek.

S tím souhlasím. Myslím si, že mě to trochu připravilo na to, co se stalo později. Projít si tím, co se stalo v Kongu, dostat se tak blízko smrti a projít si tím ještě jednou… Ne snad, že byste měl pocit, že je vám to blízké, ale říkáte si: Sakra, tímhle jsem si už prošel a skoro jsem umřel, a teď je to tu zase.

* Posun byl hodně vidět i na třetím albu Chuck, které jste natočil po návratu z Konga, i na následující desce Underclass Hero…

První dvě alba jsme složili, když nám bylo osmnáct devatenáct let a neměli jsme žádné životní zkušenosti. Pak jsme cestovali po světě a dostali jsme se do věku, kdy jsme byli už dost staří na to, abychom něco chtěli udělat, a dost mladí na to, abychom si mysleli, že to stačí. Chtěli jsme promluvit o věcech, o nichž jsme se poprvé dozvěděli. Ale každé album je obrazem toho, kde jsme se v daném období nacházeli.

* Považujete za důležité poselství v textech?

Důležitá je upřímnost. Cítím, že když zpívám o sobě a svém životě a jsem přitom upřímný, je to jediný způsob, jak mohu zpívat o něčem skutečně důležitém.

* Jaké je hrát dnes staré písně, když jsou odrazem doby?

Baví mě to. Nikdy mě neotravovalo hrát staré věci, zejména když člověk každý večer vidí, jak pozitivně na ně reaguje publikum. Je to úžasné.

* Proč jste se vůbec rozhodli hrát punk?

Protože má hodně energie a vzrušoval nás. Nikdy jsme si nesedli s tím, abychom si řekli, jakému bychom se měli věnovat stylu. Prostě se to stalo. Popadl jsem kytaru a dostal z ní zvuk, který jsem chtěl. Nepřemýšlel jsem o tom.

* Ovlivnily vás jiné kapely?

Ano, především NoFX, Pennywise a Green Day. To byly kapely, které se v té době věnovaly pojetí, jež nás zajímalo a které jsme poslouchali. 

Celé interview dostupné zde:

Datum: 03.11.2016 / Autor: Alex Švamberk / Zdroj: Právo / Strana: 07 / Rubrika: Příloha - Café

A TEĎ CO DÁL, POMŮŽE SE VYZVRACET???

Jsme sjednoceni... (pokračování zde)

In: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dopis_osmi

MYSLÍM, ŽE NEPOMŮŽE.