Když jsem byl malý, obdivoval jsem všechny, kdo uměli cizí jazyky, a vždy mě nejvíc lákala angličtina. Bezmezně jsem tehdy obdivoval všechny lidi kolem sebe, kteří angličtinou vládli. Doslova mě fascinovala Skandinávie krom jiného i z toho důvodu, že jsem věděl a viděl, že tam lidé ve chvíli, kdy pochopí, že někdo z účastníků rozhovoru jejich rodnému jazyku nerozumí, automaticky kolektivně přejdou do angličtiny. Je jasné, že jsem si pak jako student angličtinu vybral i jako jeden ze studijních jazyků. Souběžně s tím, jak mě angličtina vždy lákala, narůstal i můj zájem o četbu v tom jazyce. Hromadil jsem alba a tiskl textovou podobu kompletních diskografií všech hudebních skupin, co mě kdy zaujaly. Vše bylo svázáno, přečteno a seřazeno podle abecedy a roku vydání.
Navzdory tomu všemu vnímám silný pocitový rozdíl v případech, kdy mi v paměti naskakuje český text písničky. Naplní mě celou hromadou pocitů a vzpomínek a mého nitra se pak dotýká každé jednotlivé slovo. „Anglicky" se ale nic takového neděje. Proto velice dobře rozumím lidem, kteří na otázku, proč zpíváte česky, odpověděli: „… ti lidi chodí a líbí se jim texty, chválí nás za to a zpívají si je…“. Tak jednoduché to je. Tak obyčejný a současně tak obdivuhodný může být ten důvod, proč někdo skládá, píše a zpívá česky. Tak obyčejný může být důvod nepřijmout nabídku, která by zavazovala k tvorbě s anglickými texty. Takže, když se pár skvělých lidí shodne na tomhle “vždycky všem říkám, jsme v Česku, tak jedeme česky“, je to i pro mě důvod, abych nezůstal stát bokem a s rukama založenýma. S touhle myšlenkou členů BULVAARU totiž nelze nesouhlasit, tu je třeba podpořit ze všech sil.
.
