ELOY Jeanne d´Arc

Dne 25. srpna 2017 po několikaměsíčním odkladu konečně vyšlo 18. řadové album německých progresivistů ELOY.  Album má relativně dlouhý název "The Vision, the Sword and the Pyre" (Part 1), z něhož je možné usoudit, že byl zvolen podobný přístup jako v případě jejich dávných alb „Planets“ (1981) a „Time To Turn“ (1982).  To znamená, že byla vydána první část dvojalba a že navazující druhý díl bude velmi brzy následovat. Svůj záměr pokusit se o zhudebnění příběhového konceptu Frank Bornemann avizoval v dopise fanouškům z roku 2009 a v reálnějších obrysech jej začal objasňovat na facebookové stránce Eloy v průběhu roku 2014. Z krátkého postu, který byl uveřejněn 11. prosince, vyplynulo, že příští album skupiny bude zpracovávat nevšední středověké téma, kterým je životní příběh Frankem Bornemannem obdivované legendární francouzské hrdinky Johanky z Arku, o které Bornemann v interview pro Creative Tech Nerd webzine říká: „Je nemožné nebýt jí fascinován od toho okamžiku, kdy poznáte její osud jen trochu hlouběji.“ Pro přesnost je třeba uvést, že slovní spojení „další album skupiny Eloy“, které bylo v tomto a následujících postech použito, je nutno chápat jako Bornemannovo rozhodnutí nevydávat dílo jako sólový projekt a zatím(!) o něm neuvažovat ani jako o muzikálu, albová podoba je prostě prvotní. Samotná hudba i texty jsou však jako celek, podobně jako tomu bylo i u předchozího alba „Visionary“ (2009), dílem Franka Bornemanna. V průběhu roku 2016 bylo také možné podle snímků a reportů z průběhu nahrávání zjistit základ sestavy, která se na nahrávání podílela - Frank Bornemann (g, v), Klaus-Peter Matziol (bg), Michael Gerlach a Hannes Folberth (key) a Kristof Hinz (dr). Zdánlivě došlo oproti roku 2009 jen k malé změně na posledním postu, ale ve skutečnosti bylo nových osobností, které se na nahrávce podílely značné množství, v bookletu je v patřičném odstavci například jmenovitě uvedeno více než 20 „hostů“, kteří se podíleli na vzniku nahrávky, a vyjmenováno i několik francouzských historiků, jejichž konzultace a publikace napomohly Bornemannovi při formování představy o dějové linii jeho díla.

Fyzická forma alba je digipack se šestistranným vnějším obalem, do kterého je vloženo CD a dvacetistránkový booklet. Tvůrcem grafické podoby obalu a bookletu je Michael Narten. Přední straně vévodí stylizovaná fotografie sochy Johanky z Arku, pozadí dalších stránek bookletu tvoří opět  stylizované fotografie lokalit, které dýchají atmosférou dávných dob. Téměř všech dvacet stránek je zaplněno textem, v němž každý odstavec začíná ozdobným barevně zvýrazněným písmenem imitujícím středověkou iluminaci či iniciálu. Na poslední stránce bookletu i obalu jsou pak titul alba i názvy jednotlivých skladeb vepsány do erbovního štítu.

Už v roce 2009 při první konkrétnější zmínce o tomto díle bylo album samotným Frankem Bornemannem označeno jako rocková opera. I první internetové recenze používají toto žánrové označení a snaží se přiřadit "The Vision, the Sword and the Pyre" k hvězdným předchůdcům jakými byli „Tommy“ (1969) a „The Wall“ (1979). Při tomto nostalgickém připomínání slavných předloh se zapomíná na to, že například „Once And Future King“ (2003) také pojednává o historii, nebo na to, že v začátcích své kariéry byli Eloy např. v USA  díky jistým podobnostem omylem zaměňováni za JETHRO TULL. Příběh alba nás vrací do temného středověku, do třetího období takzvané stoleté války, kdy armády Anglie a jejích spojenců obsadily podstatnou část francouzského území a vyčerpaným opakovaně a beznadějně poráženým Francouzům hrozilo, že se všichni stanou poddanými anglického krále. Že k tomu nedošlo a Francie zůstala Francií je zásluha prosté venkovské dívky. Jak mohlo děvče z malé bezvýznamné vesničky úplně změnit chod velkých dějin, nám ve třinácti kapitolách přibližuje první část rockové opery „The Vision, the Sword and the Pyre".

KAPITOLA I. - The Age Of The Hundred Years' War, 4.16

V těžkých dobách mohou lidé při mši v chrámu božím najít útěchu, zvuk varhan uklidňuje a sborový dětský zpěv na kúru přibližuje duše všech naslouchajících k blíže k bohu. Za zdmi kostela však duní bubny války. Hřmí jen přerušovaně a z velké dálky, ale přibližují se stále víc. Náhle se na obzoru objevují vlající korouhve a do kraje se vyhrnou anglické a burgundské pluky. Pěší pochodují nezadržitelně v pravidelném rytmu připraveni k zabíjení a pohyb tisíců jezdců v brnění provází hrozivý kovově znějící hukot. O tom, co nechávají za sebou nemůže promluvit nikdo živý, protože oni nezanechávají svědků. Jejich meče, luky a kuše rozsévají smrt všude, kam přijdou. O tom, co zůstalo za jejich zády, mohou promluvit z onoho světa svým děsivým hlasem jen mrtví: „Válka je násilí, mučení, teror, strach a bolest bez konce…“

KAPITOLA II. - Domremy On The 6th Of January 1412, 1.43

V nevýznamné lotrinské vesničce Domrémy byl zatím klid, přestože byla v doslechu a dosahu válečných událostí. V jednom ze selských stavení Isabela Rommée d´Arc drží na svých rukou nemluvně a rozmlouvá se svým manželem. Ten položí otázku, která zůstane bez odpovědi: „Jak vás mám ochránit, když válka stále nekončí…?“ Místo odpovědi Isabela něžně uspává svou dceru Johanku postupně utichající melodií beze slov.

KAPITOLA III. - Early Signs ... From A Longed For Miracle, 2.59

Počáteční kytarové akordy dávají rychle na vědomí, že je citována závěrečná skladba z alba Destination (1992). Už v průběhu první minuty je však jasné, že nezazněl přesný citát a že jde spíše o variace původních motivů. Skladba se od originálu odlišuje hudebně i textem. Úvodní klidná pasáž je upravena tak, aby v ní byl dobře patrný motiv hraný flétnou. Flétna je pak dobře slyšitelná i v druhé dynamičtější a agresivnější části skladby. Text skladby pak líčí, jak obránci válkou a okupací zmučené Francie ztrácejí naději na úspěch v boji a podléhají zoufalství. Avšak ve vesnicích a malých městech si ti nejchudší a nejubožejší předávají zprávu o starém proroctví, které říká, že Francii zachrání chudá lotrinská dívka. Proroctví jde od úst k ústům, mluví o něm a naslouchá mu stále více a více lidí.

KAPITOLA IV. - Autumn 1428 At Home, 0:55

Klidná atmosféra a zvuk kytary navazuje na druhou položku alba. Hrozivý podtón tušené blízkosti války je však nahrazen jemnou melodií flétny. V jednom z domů vesnice Domrémy Jacques d´Arc promlouvá ke své manželce: „Dnes jsem naši dceru neviděl ani na poli, ani v domě. Jako obvykle byla v kostele. Je to zvláštní, dlouho k někomu mluvila, přestože jsem neviděl nikoho, kdo by mluvil s ní.“

KAPITOLA V. - The Call, 5:51

Rytmika se zajímavou basovou linkou je oporou pro Bornemanovu deklamaci, která s každým dalším veršem a novou slokou zvyšuje svou naléhavost. Mezi slokami zní kytarová i syntezátorová sóla vzpínající se až k nebi. Dcera Jacquese d´Arc stále jasněji vidí i slyší božský pokyn k tomu, aby zachránila Francii. V její době a v její mysli nelze Bohu nic odmítnout. V čase 5.34 vše kromě rytmiky umlká. Je to okamžik, kdy rytíř Jean de Metz poprvé potkal dívku jménem Johanka z Arku a uslyšel její slova: „Vidím anděly a slyším jejich hlasy. Mluví se mnou laskavě, ale s vědomím toho, že nemohu neposlechnout. Říkají mi, že mě Bůh pověřil, abych vedla armádu, která vyžene cizí nepřátele z naší země.“

KAPITOLA VI. – Vaucouleurs, 4.34

Šestá položka v sobě zahrnuje tři odlišné a v rámci této skladby jasně odlišitelné perspektivy, které se navzájem prolínají. Nejdříve Jean de Metz  Bornemannovým hlasem popisuje odchod Johanky z rodné vesnice Domremy, její matka, sestra a ženský sbor ji podporují na cestě modlitbami a přáním úspěchu a Johanka z Arku vysvětluje ve svém monologu veliteli posádky ve Vaucouleurs, jakým konkrétním způsobem by mohla od krále získat vojsko a pověření k zahájení boje za osvobození Francie: „Děkuji vám kapitáne Baudricourte!“

KAPITOLA VII. - The Ride By Night ... Towards The Predestined Fate, 3.57

Potom se neohrožená dívka s nepočetným ozbrojeným doprovodem vydala do města Chinnonu. Jak jinak je možné představit si nebezpečnou cestu sedmi zamlklých jezdců napříč válkou zpustošenou krajinou než s pomocí instrumentální skladby, v níž se k basové lince přidávají další nástroje a střídmé efekty jako dusot kopyt a šum větru.

KAPITOLA VIII. – Chinon, 9.46

Je zvláštní, že nejrozsáhlejší a zdánlivě nejepičtější skladba z celého alba z celého alba je vlastně dějově poměrně skromná a velkého rozsahu bylo dosaženo spíš podrobným popisem pouhých dvou důležitých scén ze života hlavní postavy. Aby se Jean de Metz a Johanka z Arku po příjezdu do Chinonu dostali k ještě nekorunovanému francouzskému králi Karlovi z Valois, museli bušit a klepat na mnoho dveří a bran. Proto zní klávesový úvod a přitakávání baskytary tak těžce a ostře. Nakonec však přece jen společnými silami překonali všechny překážky a je jim přislíben přístup ke královskému dvoru. Po dlouhém čekání na audienci, kdy ze sousední místnosti slyší tlumeně taneční hudbu a hluk dvorských zábav, zazní mohutná fanfára, dveře se konečně otvírají a Johanka z Arku předstupuje před královy dvořany. Všichni utichli a obracejí se tváří k ní.  Z královského trůnu ji pohybem ruky zdraví vznešeně oblečený muž. Bornemannův hlas šeptem popisuje atmosféru naprostého ticha a napjatého očekávání. Johanka mlčky a bez povšimnutí míjí muže na trůnu. Potom pomalu prochází davem dvořanů a u krbu poklekne před skutečným Karlem z Valois, mužem, kterému přišla sloužit, ale kterého nikdy předtím neviděla. Budoucí král jí dovolí vstát a mluvit a ona ho v následném rozhovoru přesvědčí, aby jí svěřil velení nad vojenským oddílem a dal jí první důležitý úkol. Karel z Valois má jedinou podmínku, Johanka z Arku musí podstoupit přezkoušení sborem biskupů. Ti mají ověřit její panenství a rozhodnout, zda Johančiny vize opravdu přicházejí od Boha: „Chceme znát pravdu! Chceme důkaz! Jestli Bůh dává ti návod a radu, předveď nám zázrak.“

KAPITOLA IX. – Prophecy, 4:39

Devátá skladba se od ostatních odlišuje pocitem až nezkrotné lehkosti a rychlosti. Andělský hlas všem sděluje informaci o tom, že se dávné proroctví začalo naplňovat. Zpráva se šíří rychlostí blesku po celé Francii. Všichni začínají doufat v lepší budoucnost. Dětský sbor vznáší velmi závažný apel: „Chceme se smát a radovat, chceme se zbavit strachu, chceme tančit zpívat a hrát si.“

KAPITOLA X. -  Sword, 5:54

Na tomto místě dochází k reinkarnaci skladby z roku 1994 původně nazývané „Company of Angels“ a přearanžované tak, aby výraznou roli hrála flétna a smyčcové nástroje. Majestátně patetický sbor opakovaně vyjadřuje naprostou důvěru pochodujících vojáků v Johanku z Arku a ve vítězství v bitvě, ke které dojde už v nejbližších hodinách.

KAPITOLA XI. – Orléans, 4:25

Těžký pomalý rytmus odpovídá pochodovému kroku armády, jejíž vojáci jsou v plné zbroji a soustředěně a ostražitě se pohybují k místu bitvy. Šiky lučištníků, pěších i těžké jízdy jsou zformovánány k útoku. Vojáci nemluví, slyšet jsou jen povely velitelů. V hlavách všech zní jediná myšlenka: „Dobýt Orleans!“.

KAPITOLA XII. - Les Tourelles, 7:23

Uprostřed bitevní vřavy prudce pulzují kytary a odevšad zní adrenalinem k nepoznání zdeformovaný řev symbolizující divokou úpornost čelního útoku proti nepříteli skrytému za vysokými kamennými zdmi pevnosti Les Tourelles. Najednou ale zásadní změna rytmu a nástup kláves vytvářejí iluzi zpomalení či zastavení času asi jako když nedokážeme přijmout a pochopit to, co se právě stalo. V nejdivočejším okamžiku bitvy Johanku z Arku zasahuje šíp. Dívka padá z koně. Zraněný kůň se v pádu převalí přes její tělo. Rána nebezpečně krvácí.  Jan de Metz odvléká zraněnou z přední linie. Útok je zastaven. Armáda ustupuje. Vojáků se zmocnilo zoufalství. Johanka si však vytrhne šíp z ramene a na novém koni vyrazí vpřed s kopím a vlajícím praporem ve zraněné ruce. Vojáci, kteří si mysleli, že ji viděli padnout a zemřít, se znovu a s ještě větší odvahou vrhají do boje. Jejich obnovený útok je korunován úspěchem: „Orleans je osvobozen!“

KAPITOLA XIII. – WHY, 5.11

Zbraně utichly. Boj skončil. V katedrále se rozezněly zvony. Všichni oslavují vítězství. Obyvatelé  města vítají Johanku z Arku. Paprsky zapadajícího slunce dopadly na její tvář. A v té chvíli se v jejích očích zaleskly slzy. Závěr alba je básnickým paradoxem. Závěrečná skladba má totiž dvě části, první je obdařena textem, ale odpověď na otázku PROČ uvedenou v názvu nedává. Tuto dpověď je třeba hledat v části druhé, která však textem vybavena není.

Po vydání rockové opery "The Vision, the Sword and the Pyre" (Part 1) jsem byl zvědav nejen na album samotné, ale i na to, nakolik bude novinka souviset s předchozím, dnes již více než čtyřicetiletým, konceptuálním albem Power And The Passion (1975). Navzdory tomu, že Frank Bornemann výslovně na spojitost nového alba s jeho dávným předchůdcem v propagačním videu upozorňuje, domnívám se, že obě alba toho mají společného poměrně málo, například historické téma nebo jméno hrdinky. V řadě ohledů je však novinka svému dávnému předchůdci protikladem. Bornemannovi se podařila poměrně dost obtížná věc. Na nahrávce spolupracovalo kromě členů skupiny více než dvacet hostů, výrazní sóloví vokalisté, mužský, ženský i dětský sbor a množství instrumentalistů, jejichž „domovským žánrem“ jsou zcela jiné hudební obory než rock. Bornemann zde využil také obsáhlé citáty z už vydaných vlastních kompozic a také po celé ploše tohoto dílu opery rozmístil kromě mluvených monologů a dialogů i prvky a motivy, „které připomenou vrcholné hudební okamžiky z historie skupiny“. Všechny tyto proměnné a různorodé složky a esence však při nahrávání dokázal podrobit přísné kázni natolik důmyslně, že jeho rocková opera opravdu působí především, jako „obyčejné“ řadové album Eloy. Vše je propojeno jednolitou silou jakési všeobjímající komplexity, která úspěšně spojuje věci diametrálně odlišné tak, aby pracovaly ve prospěch celku a nikdy neprolamovaly rámec toho, jak Frank Bornemann chápe progrockový žánr a kde vidí silné stránky svého díla. To v případě zpracování historické látky konkrétně místy znamená mírný ústup od tradičního kosmického rozměru soundu ve prospěch prostší důstojnosti středověkých minstrelů a sborových chorálů. V návaznosti na to pak nezbývá než ocenit, jak citlivě jsou historicky věrné monology, které se tu objeví v celé své kráse a délce, do díla včleněny. Dalším důležitým rysem, který je na albu dodržován s až maniakální důsledností, je historická faktografická přesnost. V příběhové linii totiž nelze ani při důslednějším pohledu najít žádné závažnější nepřesnosti. S jen velmi mírnou nadsázkou lze říct, že není použito jediné slovo, které by se dalo z historických důvodů zpochybnit. Přestože jde o velké téma, dílo nebylo obětováno na oltář historické vážnosti. Je v něm rozeset nespočet nostalgických zvukových hádanek pro skalní fanoušky.  Frank Bornemann v "The Vision, the Sword and the Pyre" (Part 1) předložil výsledky práce, která zřejmě, zahrneme-li do ní i studium tématu, trvala celé desítky let. V komunitě fanoušků dílo zcela jistě opodstatněně vyvolá nadšený ohlas. Jim především je také určeno. Zda si však získá i širší pozornost podobnou té, které se dostalo záznamu koncertní tour  Reincarnation On Stage (2014),  ukáže teprve čas.

Zřejmě tedy udivím/naštvu všechny, kteří by si přáli, abych "The Vision, the Sword and the Pyre" (Part1) přiřadil po bok k rockovým operám od legendárních Who nebo Pink Floyd. Vzhledem k tomu, u kterých konceptuálních alb a rockových oper jsem pocítil takový důraz na to, aby podobně široké a specifické téma bylo zvládnuto, aniž by skupina opustila vlastní kůži, si myslím, že Bornemannova opera má zatím mnohem blíže k Jethro Tull a jejich „A Passion Play“ (1973), které už kdysi bylo pro Eloy vzorem,  nebo k albu Generation 13 (1995) od kanadské Sagy.