ELOY - Ocean, part Answer

Jak už to bývá, minulost často nastavuje zrcadlo, které ukazuje, že ne všechny vzpomínky na doby minulé musí nutně být radostné.  To byl zřejmě také jeden z důvodů toho, že Frank Bornemann po několikrát zopakovaném rozpadu ELOY, zanevřel na živé vystupování. Proto také téměř na desetiletí změnil i způsob práce a nová alba ELOY vytvářel spíše jako projekty, na kterých pracoval spolu s Michaelem Gerlachem a pozvanými muzikanty.  Když však bylo v roce 1994 vydáno album „The Tides Returns Forever“,  skupina v doplněné sestavě Frank Bornemann (g, voc), Klaus-Peter Matziol (bg), Michael Gerlach (key), Bodo Schopf(dr) a Steve Mann(gtr, key) začala znovu koncertovat. Po turné měla být v roce 1995 opět rozpuštěna, ale dlouhou koncertní abstinencí nabuzené publikum, pokračující růst prodejních čísel poměrně dávného alba „Ocean“ a široký ohlas na činnost nově vzniklého ELOY fanklubu způsobily, že Frank Bornemann zvažoval další kroky skupiny. „Ptal jsem se sám sebe, co bychom mohli fanouškům ještě nabídnout. Odpověď mi vlastně dala zlatá deska Ocean, která visí v mé kanceláři. Mnoho lidí se mě často ptalo, zda by ELOY nemohli zase udělat takové opulentní konceptuální dílo, jako byl právě Ocean.“ Kromě všeho výše uvedeného tu však pro Bornemanna byl ještě jeden motiv, který ho přiměl k práci na dalším albu. Zajímalo ho, jak technologie a postupy, které využil ke zhutnění soundu „Metromanie“, při studiové práci na „RA“ a „Destination“ a při sessions k nahrávání retrospektivních alb „Chronicles“, propojit s atmosférou a přístupem ze sedmdesátých let. „Mezi jiným to znamenalo probudit hudebního ducha 70-tých let a konfrontovat ho s dnešními technickými možnostmi."  V určitém smyslu šlo i o zajímavou časovou souvztažnost, protože se blížilo dvacáté výročí vydání legendárního „Oceanu“.  V roce 1997 pak skutečně  Bornemann společně s Michaelem Gerlachem vytvořili hrubé základy nového alba a poté se k práci připojili i Klaus-Peter Matziol a Boddo Schopf.  Album bylo pojmenováno jako „Ocean II – The Answer“ a vyšlo v roce 1998 u firmy Gun Records. Souvislost s předchůdcem umocňuje i cover ilustrovaný původním oceánským autorem Wojtekem Siudmakem.  Obal je samozřejmě vyladěn do delfíní modré a jeho hlavním motivem jsou dva krásné profily tváří z rozbitých semi-mínojských soch.

Album začíná atmosférickou připomínkou věčného běhu času a spolu s utichajícím tikotem hodin v „Between Past and Future“ doslova zahřmí temná kadence, která je rytmicky svázána s deklamací počátečních slov textu druhé skladby nazvané „Ro Setau“. Dokonalý způsob, jak vyvolat pocit, jako byste i vy sami vyslovili slova magického zaříkadla, které může změnit to, jakým způsobem vnímáte čas.  Prolomení magické časové bariéry potvrzuje hřmění v závěru. Možná nejsilněji hudební návaznost na původní „Ocean“ pocítíte v „Paralysed Civilization“, protože vedle zvukové nápodoby neustálého pohybu mořských vln je zde asi nejvíce připomenut i Rosenthalův oceánský způsob různorodého zapojení bicích a perkusí do dialogů kláves a kytary.  Po mohutné majestátnosti vln oceánu nastane uklidnění ve skladbě „Serenity“, v níž je vévodící basová linka postupně proplétána s dalšími nástroji. Posloupnost propracované gradace směřující od úvodních ambientních tónů kláves, moogů  a vocoderu až k mohutnému finále, ve kterém Bornemannovi odpoví ženský sbor se projevila na délce stopáže „Reflections of The Sphere Beyond“, která je zřejmě nejdelší písní ELOY za celá osmdesátá i devadesátá léta. Podobná rozsáhlá syntetická pasáž tvoří i předěl uprostřed skladby „Awakening of Consciousness“. Ve „Waves of Intuition“ samozřejmě nechybí Bornemannova reminiscence na gilmourovské démantové sólo, ovšem v tomto případě hraná dynamicky a s důraznou podporou Klause-Petera Matziola. Klidná atmosféra Vln je však zřejmě záměrným zklidněním před nejvýpravnějším dílem celého alba. Právě tím je „The Answer“. Začíná jako jednoduchý, zato majestátní pochod, kterému klávesy postupně dodávají až symfonický nádech. Avšak nezastavitelně narůstající patos neměnného rytmu je jen pouhým úvodem k dalším velkým okamžikům. V čase dvě dvacet klidný Bornemannův hlas začne vést dialog nejdříve s ženským, poté také s mužským a smíšeným sborem. Krása souznění stovek hlasů a kvalita Pražského symfonického sboru vás přinutí zatajit dech.

Tématicky navázat na dějově uzavřený koncept „Oceanu“ bylo zdánlivě obtížné. Na druhou stranu však už na albu „Silent Cries and Mighty Echoes“ je popsán lodivod, který vede svou loď přes oceán noční temnoty ke světlu a slunci.  Z této metafory převzaté z egyptské mytologie byly zřejmé nejméně dvě důležité věci. Bornemann už tehdy nesouhlasil s tím, že album „Ocean“ ve svých textech vlastně popisuje neodvratný a úplný konec civilizace. Použití této metafory do jisté míry předznamenává i to, jak a kde by případný nástupce „Oceanu“ mohl pokračovat. A příběh „Ocean II – The Answer“ v podstatě oba tyto předpoklady naplňuje. “Tentokrát jde o texty napsané mnou a já jsem se pokusil na rozdíl od Jurgena Rosenthala naplnit je pozitivním poselstvím.“ „Ro Setau“ naznačuje, že hledání odpovědi na to, jak zachránit další existenci naší civilizace je nutné začít v Egyptě. Starověcí Egypťané totiž celou řadou způsobů zanechali zprávu o tom, že byli v kontaktu s místem, které bylo pro všechny přístupné a bezpečné a nikdy nepoznalo nedostatek zdrojů. Svědectví o tomto kontaktu je možné opakovaně najít v mýtu o bohu Usírovi, v prostorové orientaci pyramid v Gíze, případně v usilovně hledaných, avšak ještě neprozkoumaných, prostorných komorách nacházejících se hluboko pod tlapami Sfingy. V případě úspěchu by pak to, co je symbolicky zaznamenáno v kameni, mohlo být informací, která nasměruje lidi správným (k vyhynutí nevedoucím) směrem.  „Paralyzovaná civilizace“ upozorňuje na to, že z ráje jsme byli vyhnáni už dávno a plakat kvůli tomu je zbytečné, protože slzy nám brzy na tvářích zamrznou. Možná jsme slepí a ztracení, máme však před sebou stopy a cesty civilizací, které už řešily podobné problémy. „Záblesky z jiné sféry“ a „Vlny inspirace“ předjímají, že při studiu odkazu těchto starověkých civilizací budou objeveny postupy a manuály, které každému jednotlivému člověku umožní, otevřít magickou bránu a nalézt vlastní možnost kontaktu s oním (nejen Egypťany) popisovaným místem naprostého bezpečí, dostatku a námi zatím ještě nepoznané formy naplněného věčného života. Text vrcholné skladby nazvané „Odpověď“ pak popisuje pocity, jaké v okamžiku onoho kontaktu budeme mít.

V případě „Ocean II – The Answer“ máme před sebou znovu příklad toho, jak v sobě hudební dílo může skrývat celou řadu významů. Album lze chápat nejen jako jednu, ale jako celou řadu odpovědí. Je potvrzením toho, že lze účelně a zajímavě propojit moderní nahrávací technologie s tvůrčími ideami představitelů progresivního rocku sedmdesátých let, že symfonicky patetické zmohutnění soundu může mít i v tomto žánru své místo. V rovině textové se album samozřejmě pokouší přinést smysluplnou odpověď na otázky vyslovené na „Ocean“ a „Silent Cries and Mighty Echoes“. Skutečně, nemá-li naše civilizace skončit, už nelze dále podřizovat životy lidí jen bezduchému konzumu všeho všemi bez jakéhokoliv jiného cíle, životy lidí musí mít nějaký další smysl. O jeho nalezení bychom se měli pokusit tím spíš, že víme, že existují civilizace, které na rozdíl od nás dokázaly udržet stabilitu i několik tisíc let. V osobnostní rovině album také jednoznačně dokládá to, že Frank Bornemann  se v průběhu přelomu osmdesátých a devadesátých let nestal studiovým „vlkem samotářem“, který nedokáže dlouhodobě spolupracovat s dalšími muzikanty. Je zřejmé, že bude moci i ve třetím tisíciletí koncertovat a vydávat alba. V jistém smyslu je doložena i nesmrtelnost původního alba, neboť vydání „Ocean II“ celkem samozřejmě povzbudilo i prodeje „Ocean“, a to i navzdory tomu, že z hlediska zvukové úrovně nahrávky je starší dílo v citelné nevýhodě. 

V neposlední řadě už celkem nečekaným způsobem díky „Ocean II – The Answer“ můžete také studovat projevy dinosauřích nemocí a nalézt i odpověď na to, v čem se v devadesátých letech jistojistě ELOY podobali PINK FLOYD. Navzdory tomu, že z hlediska významu je nelze vzájemně srovnávat, je zřejmé, že tentokrát je možné vedle démantového kytarového intra ve „Vlnách“, vedle tikotu a odbíjení hodin „Mezi minulostí a budoucností“ a vedle způsobu využití mužských a ženských vokálů mluvit i o jiných podobnostech. Je jich hned několik, původní kanonická sestava dlouhodobě nekomunikuje a nespolupracuje, případné nové nahrávky vznikají za účasti velkého množství hostujících muzikantů, počet vydaných řadových alb je velice nízký a nové nahrávky vzniklé za použití moderních nahrávacích technologií oslňují sice krystalickou čistotou zvuku, avšak zdaleka nedosahují popularity svých albových předchůdců ze sedmdesátých let…