FANTASY AGAINST LIFE-STYLE MYTHS
15.01.2015 20:01
Zrcadlo
Zdislava Pavlůsková
„Adriano! Grahaam je ve velkém sále a čeká se jen na tebe!“ zakřičel
Will, malý černovlasý chlapec s povýšeným chováním. Rozhlédl se
po místnosti, kam vstoupil, a u okna uviděl malou sedmiletou holčičku
se špinavou panenkou v náručí.
„Grahaam, on už se vrátil z cest? Proč mi to nikdo neřekl?“
zeptala se Adriana a posadila si panenku na klín.
„A proč by ti to někdo měl říkat?“ zeptal se chlapec chladně.
„Hni sebou, Grahaam nebude čekat věčně!“ dodal ještě a zamířil do
Velké síně.
Adriana si povzdechla. Na tvrzi, kde žila, ji nikdo neměl rád.
Všichni jí říkali „přivandrovalec“. Stráže ji našly před pěti lety u vrat.
Nikdy nepoznala své rodiče. Lidé ji přehlíželi a děti si s ní nechtěly
hrát. Ale Grahaam byl jiný. Měl ji rád a ona zase jeho. Proto ji tak
mrzelo, že jí zatajili jeho příjezd. Mlčky šla do Velké síně. Když vešla,
oheň v krbu příjemně hřál a dřevo vesele praskalo. Před krbem byla
rozestřena medvědí kožešina a u ní stála dubová židle. Na ní seděl
statný rytíř. Vlasy a vousy měl bílé jak mléko, zpod huňatého obočí
mu jako hvězdy zářily oči, co toho musely tolik vidět a zažít. I když
byl starý, pořád měl velkou sílu a bezpočet zkušeností. Proto byl
taky pořád na cestách – stále ve službách krále. Ale vždycky si našel
čas vykládat dětem příběhy o dávných hrdinech a jejich odvaze.
„Tady jsi. Už jsem pro tebe chtěl jít,“ řekl pobaveně a poposedl
si na židli. V síni bylo šero a do oken bubnoval déšť.
„No, když už jsme tu všichni, tak můžu začít vyprávět. Co vy na to?“
Děti si místo odpovědi sedly na podlahu kolem Grahaama. Ten
se s úsměvem podíval po svém malém obecenstvu a začal vyprávět.
Vyprávěl o mladém dobrodruhovi, který díky své odvaze a důvtipu
přemohl draka, co sužoval vesnici. Vyprávěl o krásné a silné dívce,
která pomohla svému pánu porazit strašného nepřítele... Když
dovyprávěl všechny příběhy, tak Adriana odešla z Velké síně a jen
tak bloumala po tvrzi. Bylo jí smutno. Tolik toužila po svých rodičích.
Tolik toužila po tom, aby ji někdo uznával, aby ji někdo bral na
vědomí. Zabraná to těchto myšlenek vešla do dlouhé úzké chodby.
Zastavila se a zamyšleně přimhouřila oči.
„Zvláštní,“ pomyslela si, „tuhle část tvrze jsem ještě neprozkoumala.“
Došla až na konec chodby. Na levé stěně bylo v černém
rámu zašlé zrcadlo a hned vedle velké kovové dveře. Zkusila je otevřít.
Nepohnuly se ani o píď. Vzdala to a zadívala se na zrcadlo.
Stoupla si před něj a sledovala v něm svůj obraz. „Být tak velitelkou,
o které vyprávěl starý Grahaam,“ pomyslela si. Představila si, že už
není malou holčičkou, ale krásnou a silnou ženou. Místo svého starého
oblečení viděla úžasnou stříbrnou zbroj, místo odřené panenky
držela v ruce jemně tepaný jednoruční meč. Najednou dostala
chuť pokusit se znovu otevřít ty kovové dveře. Stoupla si před ně,
položila dlaně na chladný kov a zatlačila. Dveře se jako na povel rozevřely
a Adrianu zalila zlatá záře.
Když opět mohla vidět kolem sebe, vykřikla překvapením. Stála
u stromu a všude kolem byly stany a vyhaslá ohniště. Adriana
strnula. Z jednoho stanu vylezl voják v lehké kožené zbroji s lukem
a toulcem plným šípů na zádech.
„Ach, velitelko,“ vyhrkl překvapeně, když jeho pohled padl na
vyděšenou Adrianu. „Jste v pořádku? Mohu vám nějak pomoci?“
zeptal se zdvořile.
„Ne, děkuji,“ odpověděla, a nedbajíc vojákova nechápavého
pohledu, utekla. Doběhla až za poslední stan a tam spatřila jezírko.
„Proč mi říkají velitelko? Copak nerozeznají malou holku od
dospělé?“ ptala se sama sebe.
Došla k jezírku a tam spatřila svůj odraz. Oči se jí rozšířily
úžasem. Místo špinavého obličeje s nezdravě bledou barvou kůže
na ni hleděl někdo jiný. Žena s černými vlasy zkroucenými do uzlu,
s očima modrýma a hlubokýma tak, že by se v nich leckterý muž
mohl utopit, žena s bílou pletí s lehce narůžovělými tvářemi a se
rty rudými jako krev. Okouzleně vzdychla a zjistila, že i její hlas zní
dospěleji a příjemněji. Mezitím, co zkoumala svou tvář, k ní došel
voják a tlumeně zakašlal, aby na sebe upozornil.
Když se Adriana otočila, řekl: „Má paní, mám vám vyřídit
vzkaz krále Marica. Máte přijít do jeho stanu. Chce s vámi probrat
nadcházející bitvu.“
„Dobrá, zaveď mne tedy ke králi.“
Když procházeli mezi stany, přemýšlela. Co se to se mnou stalo?
To zrcadlo asi nebylo obyčejné a splnilo mi mé přání. Jak jinak by
se z malé bezvýznamné holky stala dospělá žena, která je velitelkou
vojska? Z přemýšlení ji vyrušil hlas.
„Jsme tu, velitelko, král vás očekává.“
Adriana pokračovala již sama ke vchodu do královského stanu.
Stráže, které hlídaly před stanem, se postavily do pozoru, když kolem
nich procházela. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Stan nebyl uvnitř
nijak přepychově zařízen. Uprostřed stál dlouhý stůl, na něm mapa
a na ní dvě řady černých a červených vlaječek. „Naši vojáci a nepřátelé,“
napadlo Adrianu. U mapy stál svícen s pěti svíčkami, jejichž
vosk přetekl až na stůl. Na stole bylo rozloženo ještě několik knih
a džbán s vínem.
„Konečně jste tady!“ ozval se král Maric od stolu.
„Můj pane, voják, kterého jste poslal, mi doručil váš vzkaz.
Omlouvám se, že jste musel čekat.“
Král nad tím mávl rukou: „Nejste tu kvůli omluvě, jste tu proto,
že jsem si s vámi chtěl promluvit o našem nepříteli Wulfgarovi.
Má silné vojsko, ale to naše není o nic slabší. Bude to dlouhá a těžká
válka, tak jako všechny války.“
„Všechny ne, existují i případy, kdy dva znesváření vládci uzavřou
mír,“ vyhrkla Adriana a pomyslela si, jak je zvláštní, že před
chvílí byla malá holka a najednou je z ní dospělá bojovnice, co s králem
plánuje útok na nepřítele. Osud je vážně umělec.
Z myšlenek ji vytrhl králův hlas: „Jsem si jistý, že nepřítel si je
vědom síly našich vojsk, ale musím brát v potaz i váš názor. Podle
toho, co jsem se dozvěděl od svých špehů, je náš nepřítel náruživý
bojovník. Dobrá tedy, budeme bojovat do posledního dechu. Vojáci
spoléhají na vaše velení. Osud království je ve vašich rukou. Můžete
jít, velitelko.“
Adriana vyšla ze stanu a odpovědnost za tolik životů ji až srážela
k zemi. Je před ní bitva a nemůže to už nijak změnit.
Vydala rozkazy. Celé vojsko se shromáždilo na pláni, kde už
čekal i král Wulfgar se svými muži. Sama se vyhoupla do sedla vraníka,
kterého jí přivedli. Vyjela v čele svého vojska. Nebe ztemnělo,
mraky ztěžkly a na suchou rozpraskanou zem dopadly těžké dešťové
vé kapky. Ve větvích stromů se ozýval křik havranů, kteří poznali,
že se blíží bitva. Těšili se, jak budou hodovat na tělech padlých.
Adriana se dívala na nekončící zástupy nepřátel a nedala na
sobě nic znát. Ale uvnitř cítila, jak ji i vojáky sžírá chorobný strach.
Sevřela pevněji jilec svého meče. Druhou rukou chtěla přitáhnout
otěže. Ale nemohla. Ucítila, že v ruce má ještě něco navíc. Povolila
stisk ruky a uviděla ve své ruce malinký předmět. Držela svou malou
odřenou panenku. V kroužkové rukavici vypadala tak křehce.
Najednou měla silný pocit, že jí něco chybí. Pocit, že jí někdo
ukradl něco, na co rozhodně neměl právo. Podívala se na usmívající
se panenku a na svůj meč v druhé ruce. Zrcadlo! To je ten zloděj. To
je ten intrikán, který ji vtáhl do tohoto světa. Adrianě došlo, o co ji
zrcadlo připravilo. Vzalo jí část jejího života. Ukradlo jí ty roky, kdy
se z dítěte mění na dívku a z dívky na ženu. Ukradlo jí její budoucí
zážitky. Vzalo jí část života a na oplátku dalo válku a strach.
Najednou jakoby procitla její dětská mysl a ona se znovu podívala
na své nepřátele. Potom na své vojáky. Kapky deště stékají po
vyděšených tvářích. Havrani křičí ve větvích. Opravdu chce válku?
Opravdu chce mít krev padlých na svých rukou? Chce, aby rodiny
přišly o své otce a muže? Adrianě se zalily oči slzami.
„Ne,“ zašeptala, „tohle já nechci. Chci mír!“ Tiše zavzlykala a
přitiskla si panenku na hruď. Meč se zařinčením spadl na zem.
„Velitelko, podívejte! Od nepřátel přijíždí vyjednavač,“ zavolal
lučištník, který byl v řadě po její levici. Když se posel dostal k Adrianě,
domáhal se slyšení u krále. Dostalo se mu ho.
O chvíli později před vojsko vyjel král Maric na koni a oznámil
všem toto:
„Král Wulfgar přemýšlel o smyslu a užitku, jaký by byl z této
války. Ví, že jeho vojsko je silné, ale ani naše není nejslabší.
Věří, že je možné předejít velkým ztrátám na životech. Král Wulfgar navrhl
příměří a já, král Maric, jsem souhlasil!“
Mezi vojáky zavládlo veselí. Budou se moci vrátit ke svým ženám
a dětem. Všichni se vrátili zpět do tábora. Adriana šla ke stromu,
kde pro ni vše začalo. Usedla a opřela se o něj zády. Zjistila, že se
jí stýská po tvrzi, po Grahaamovi, a dokonce po všech dětech. Z oka
jí po tváři stekla slza. Dopadla na kořeny stromu. Listí ve větvích se
zatřepetalo, přestože nefoukal žádný vítr. Adrianu přepadla únava
a usnula.
Když se vzbudila, všude kolem ní bylo šero. Uvědomila si, že
leží na chladné podlaze. Vstala a rozhlédla se. Na levé stěně bylo
staré zašlé zrcadlo, na kterém byla dlouhá prasklina.
„Jsem zpátky! Jsem doma!“ vydechla. Rozběhla se do Velké síně.
„Ale ale, moje malá holčička nemůže spát?“ zeptal se Grahaam,
který stále ještě seděl u krbu. Adriana mu vylezla na klín, pevně ho
objala a řekla:
„Můžu ti vyprávět jeden příběh? Je o malé holčičce, co se s pomocí
zrcadla dostane do svého nesplněného přání. Potom ale zjistí,
že ani nechce, aby se splnilo.“
„Tak to si nechám povyprávět!“ odpověděl Grahaam se zájmem.
Adriana se usmála a pustila se do vyprávění.
...
Do vánočního čísla časopisu Drakkar byla zařazena krásná povídka jedné milé mně známé osůbky.
Možná si ani nedokáže představit, s jakou radostí jsem její text posílal porotcům literární soutěže a redaktorům zmíněného Drakkaru.
Zdroj:
.
