KDO STAHUJE JE SOCKA A TROTL
23.07.2009 13:24
„Kdo argumentuje tím, že je chudej a že desky jsou drahé, je trotl, který za 1) si umí maximálně vypindit hoňoura u nějaké porno stránky a neumí si najít e-shop s lidovýma cenama desek, za 2) ti samí lidé, co tohle píšou většinou provolají megakotel peněz mobilem, vyhulí kamion Velbloudů apod.(!) Pro mě neexistuje jediný argument, proč hudbu krást, proč ničit hudební průmysl a tím pádem tlačit mnoho kapel na dno."
(!Spark Forum - 12.07.09 08:54!)
Mě napadá zase plno argumentů pro stahování!
DŮVOD 1.
Například když MTV zradila metal a rozhodla orientovat se na černé a latino publikum a major labels zešílely na popud nějakého zvráceného manažerského záměru začaly prosazovat grunge, neznamenalo to nutně, že jediné, co bylo možné poslouchat byl Timbaland nebo Pearl Jam.
DŮVOD 2.
Na počátku devadesátých let se v určitém smyslu naplnilo Coverdaleovo proroctví o tom, že tradiční hardrock a metal přijdou o své výsadní postavení ze sedmdesátých a osmdesátých let. Major labels se rozhodly glamová a hairmetalová alba v mnoha případech už dokonce připravená k vydání nemilosrdně nasypat do stoupy. Bylo to kruté nejen vzhledem k muzikantům, ale i vzhledem k fanouškům, protože v té době hardrockové a glamové byť i jen dema a bootlegy (někdy šířené dokonce jen jako cdr!) stály na internetových burzách přes stovky dolarů. Nebýt kopírování a stahování, nikdy bychom se o tom, jak dědictví tradičního rocku a metalu uchopily tehdy mladé a nové americké bandy (například Blue Tears, Cats in Boots, D´Molls, Lillian Axe, Roughhouse, Roxx, J. Strange, Danger Danger, Cinderella) neměli šanci dozvědět. V řadě případů došlo na přelomu 2. a 3. tisíciletí k vydáním jejich alb právě proto, že vysoká cena bootlegů a cdr kopií na ebai, případně masivní stahování dávalo firmě jistotu návratnosti (např. SunCity Records).
DŮVOD 3.
Zřejmě jen málo lidí z těch, co na toto forum přispívají, si je schopno představit, že někoho zajímá hudba vydaná před rokem 1980, tedy „lost in tyme“. Jakkoliv divné vám to může připadat, i tehdy chodili lidé na koncerty a kupovali desky. Tehdy se snadno mohlo stát, že člověk nikdy nedostal šanci koupit si alba té skupiny kterou měl rád. Ať už to bylo z toho důvodu, že překročit železnou oponu nebylo úplně jednoduché, nebo z toho důvodu, že jako dítě či student si to prostě a jednoduše koupit nemohl. Přesto takoví lidé na své mládí a své „hvězdy“ nezapomněli a houby jim záleží na tom, že německý krautrock, spacerock, či britské progresivní nebo folkové skupiny ze šedesátých a sedmdesátých let jsou dnes pro vydavatelské firmy z komerčního hlediska nezajímavé. Tihle lidé se snaží také získat a poslouchat hudbu, kterou měli a mají rádi. Jen to mají hodně těžké, protože jejich alba byla primárně vydána jako vinyly a většinou už jich na světě existuje opravdu jen velmi, velmi málo. Často také jsou ripy z LP a odkazy k jejich stažení doprovázeny komentáři, které musí dojmout snad každého aspoň trochu soudného člověka. Opravdu byste si připadali jako pirát a zločinec, pokud byste věděli, že stahujete a na počítač ukládáte rip alba, které už např. v celé Evropě a Austrálii existuje jen v sedmi exemplářích??????
DŮVOD 4.
V době totality jsem nebyl žádným hrdinou, spíš naopak, ale rock jsem si vymluvit nedal. A tak jsem si okamžitě po osvojení si prvních smysluplných větiček v angličtině v prvním ročníku gymnázia začal dopisovat s několika dívkami z Finska a Německa a postupem času si s nimi měnil v dopisech singly a magnetofonové kazety. Přišlo mi strašně ponižující, že můj rozhled a znalosti jsou naprosto ničemné a nicotné. Říkal jsem si tehdy, že za to může bolševik, teda vlastně ti páni v oblecích s kravatou a červeným odznáčkem na klopě, co na schůzi i při prvomájovém průvodu stojí na tribuně.To oni totiž striktně určovali, co vyjít smí a co ne. Byli to většinou v hudební oblasti naprosto nevědomí lidé v hodně pokročilém věku, kteří neměli ponětí o tom, že existuje i jiná hudba než dechovka. Přesto jedine jejich kývnutí mohlo - Rolling Stones 1 album ano, Barclay James Harvest určitě ne – odsoudit nejen mě, ale statisíce lidí k nevědomosti. Po roce 1989 jsem si chvíli myslel, že něco takového už nikdy nezažiju, že „teď“ už bude všechno jiné, ovšem jen do té doby než jsem v roce 1990 absolvoval rozhovor s Evelyn Sopka a Volkerem Kuinke. Vedli tehdy fanklub Eloy a měli ode mě už pár dopisů z osmdesátých let, ve kterých jsem jim psal, že mým životním snem je mít úplnou diskografii milované skupiny. Řekli mi v podstatě toto: „Milý příteli, několikrát jsme vedli rozhovor s pány z německého zastoupení EMI a máme špatnou zprávu. Starší alba Eloy byla vyřazena z katalogu a s jejich reedicemi se aspoň pro devadesátá léta nepočítá....“
Tehdy jsem si položil otázku, proč by mělo být v pořádku, že někdo někde hodně daleko a nahoře v drahém obleku s kravatou a diamantem místo červeného odznáčku, bude rozhodovat o tom, co smím a nesmím.....slyšet a znát.
Vzhledem k svému dětství a 24 rokům prožitým v totalitě prostě a jednoduše nedokážu kývnout na to, že monopol tohoto druhu je v pořádku, byť byl uzákoněn a posvěcen většinovou morálkou. Major labels ovlivňují televizní vysílání i rozhlasové vysílání, mají své drápky v novinách a časopisech, bilboardech a plakátech na ulicích. Jsou prostě všude a manipulují s námi. Je otázkou, jestli je nebo není dobré, že jim to někdo docela úspěšně ztěžuje.
Poznámka na závěr:
Mám přes sto LP a opravdu hodně originálních CD, téměř nejsem schopen poslouchat hudbu jinak než z originálního CD (rádiu a počítači nemilosrdně vypínám zvuk).
.
