LILLIAN AXE 2009

Začátky kapely LILLIAN AXE v osmdesátých letech podpořené osobním přátelstvím Steva Blaze s Alice Cooperem, kontakty s managementem skupiny RATT, smlouvou s významnou firmou MCA a spoluprací s Robinem Crosbym „jedním z nejúžasnějších lidí na světě“ byly poměrně nadějné. Po dvou albech však byla skupina LILLIAN AXE v rámci velké kádrové dehardrokovací čistky v MCA vyhozena stejně jako Kansas, Alice Cooper a mnozí další. „Jednou nám Alice řekl, že mu ředitel MCA právě sdělil, že už ho nechce nikdy vidět. Trochu se mi ulevilo vzhledem k našemu vlastnímu maléru s MCA.“ Pod vedením Steva Blaze pak skupina reagovala na svůj vyhazov vydáním dalších dobrých alb u firmy I.R.S. Records a zvyšující se frekvencí koncertů, což v roce 1995 vedlo k takové míře únavy většiny zúčastněných, že došlo k přerušení činnosti skupiny až do roku 1999. Od roku 2002 však LILLIAN AXE znovu poměrně svižně vydává nová řadová i živá alba a v květnu 2010 byla uvedena do Louisianské Hall of Fame. Jedním z alb vydaných na začátku třetího milenia u švédské firmy Blistering Records je i „Sad Day On Planet Earth“.

Toto rozsáhlé dílo o patnácti kapitolách nahrála v roce 2009 následující sestava: Steve Blaze (g), Sam Poitevent (g), Eric Morris (bg), Ken Koudelka (dr) a Derrick LeFevre (voc). Vzhledem k tomu, že základní inspirací pro název a zřejmě i pro leckterou z písní bylo sledování televizních zpráv, je logické, že  cover působí dost nevesele. „Jen jsem si povzdechl, jak smutný je tenhle den pro planetu Zemi.“ Dojem smutku vzniká nejen díky použitému barevnému filtru, ale také díky samotným ilustracím. “ Na přední straně svírá lidská ruka ve své dlani duhovku oka jako by to byl basebalový míček. Na zadní straně projíždí podivný jezdec zahalený do černého pláště s kápí pozdně podzimní krajinou se stromy bez listí, nad nimiž se vznášejí siluety vran. Otevřete-li booklet, objeví se na první dvojstránce téměř totožný obrázek, ovšem v ještě zadumanější modročerné barevné kombinaci. Smutné pocitové východisko je připomenuto i v bookletu, kde je na předposlední stránce s vyjádřeními jednotlivých muzikantů u Steva Blaze uvedena věta: „I miss you Dad.“

Album je zahájeno skladbou „Cocoon“, která je vlastně náladotvorným akustickým intrem se zpěvem avšak bez artikulovaných slov. Následující „MegaSlowFade“ zcela v souladu s doslovným chápáním názvu začíná v mega/ultra rychlém tempu hádku mezi zkreslenými a čistými hlasy, aby v okamžiku refrénu zpomalila a nechala promlouvat jen čistý hlas. Po refrénu se však znovu naplno rozběhne divoce sprintující rytmika, aby pak pozvolna utichla.  V „Jesus Wept“ vás pochodový rytmus a postupně gradovaný vokál vedou po pomyslných melodických schodech vpřed a vzhůru s takovou naléhavostí, že se dostaví pocit závratě a současně nezastavitelnosti. Lahůdkou je pak hudební znázornění dynamiky setrvačnosti pohybu, kterou pocítíte při případném pokusu zastavit. Následující skladba „Ignite“ začíná zabručením basy a rytmickou figurou, nad kterou se vypíná několik různých hlasů. Sóla jsou promyšlena tak, že kytara někdy kopíruje, někdy doprovází a někdy kontrastuje s melodickou linkou zpěvu. V pravidelném intervalu pak sólová kytara přechází do imitace white noise signálu. V té chvíli vzniká napětí pramenící z toho, že není jasné, kterou z variant sóla lze v následujícím okamžiku očekávat. Až v samotném závěru skladby vokál umlkne a uvolní prostor pro kytaru. Rozlámaným a odsekávaným úvodem začíná „The Grand Scale of Finality“. Střednětempá skladba je vybavena bridgem, ve kterém melodický vokál bez nádechu stoupá vzhůru k obloze podpořen krátkou slide pasáží. Titulní „Sad Day On Planet Earth“ začíná akusticky jako ukolébavka hraná na kytaru a zpívaná romanticky nakřáplým hlasem. Po chvíli skladba obohacená o další nástroje a vrstvy zdrsní, avšak stále zůstává baladou, která je v průběhu své stopáže opakovaně znovu odstrojena až k vokálu a rytmice, aby po chvíli znovu zmohutněla a zdrsněla. „Hibernate“ na Smutný den hudebně i myšlenkově navazuje úvahou o stupních lidské lhostejnosti. Je vybavena odlišným melodickým motivem a zesílení a postupná gradace od akustiky a zpěvu až k mohutné zvukové stěně jsou předvedeny v ještě v mnohem hřmotnější variantě. „Within Your Reach“ si pohrává se změnami atmosféry tak, že bez výrazné rytmické změny střídá poklidnou tvář laskavého tanečního blues s nervózně a ostře deklamovaným dialogem. Pro „Down Below The Ocean“ je úvodní dynamické sólo základem vyjádření představy klidu, jaký panuje v mořských hlubinách. Ve skladbách „Blood Raining Down On Her Wings“ a „Nocturnal Symphony“ jsou využity akustické kytarové motivy, které zůstávají slyšitelné i v mohutně vygradovaných pasážích. V průběhu sóla pak vždy zní zajímavý dvojzápřah elektrické a akustické kytary. Ve skladbě „Divine“ využití strun dokonce evokuje spinet. Zřejmě největší úlitbou klasickému zvuku LILLIAN AXE je reminiscence „Cold Day In Hell“, jejíž načechraně vrstvený refrén vás na čtyři a půl minuty vrátí o dvacet čtyři let zpátky. Závěrečná položka „Fire, Blood, The Earth & Sea“ má téměř bohoslužebný ráz. Derrick LeFevre nasadil výraz kazatele a podmanivě se svou litanií vemlouvá do hlav a myšlenek svých oveček. Klávesy nastolují chrámovou atmosféru a plamenné kázání zasahuje věřící i nevěřící plnou silou…

Všechny texty na albu jsou dílem jednoho autora. S několika málo výjimkami jsou v jistém smyslu zprávou o stavu světa tak, jak jej ve třetím tisíciletí vnímá Steve Blaze. Ta zpráva opravdu není veselá, jakkoliv veselá či optimisticky znějící hudba se na albu nachází. Podle „Megaslowfade“ řeka času už brzy odplaví naše životy. V „Široké škále nekonečna“ se marně hledá někdo, kdo by byl ochoten věřit tomu, že Ježíš chodil po mořské hladině. A tak „Ježíš plakal“ a pláče nad lidmi, kteří jsou tlustí, nenažraní, slepí, hluší a hloupí. Dostali jsme se na místo, kde máme ještě možnost posledního „Vzplanutí“ odvahy, která by nám umožnila postavit se našim démonům. Ale apatické lidstvo nečiní naprosto nic, to je opravdu „Smutný den na planetě Zemi“. V „Hibernaci“ lidé zešíleli, ztrácíme vše, co jsme kdy měli. Objevují se před námi věci, o kterých jsme doufali, že je nikdy neuvidíme. Náš svět brzy exploduje a zmizí v  temnotě. Země dosud nikdy neplakala, ale pokryli jsme ji kostmi mrtvých a ona sama na povrchu hoří. „Krev dopadá na její křídla“, proto slyšíme, jak pláče, a její slzy všichni vidíme jako kapky deště. Člověk, který si sám o sobě pyšně myslel, že je „Božský“ strávil všechen čas, který mu byl vyměřen, jen ničením. V samém závěru skladbou „Oheň a krev, Země a moře“ Steve Blaze hlasem Derricka LeFevra přiznává, že víra a možnost setkávat se s blízkými lidmi mu i v natolik krvavém světě přináší alespoň malou úlevu a možnost zbavit se strachu a trápení.

LILLIAN  AXE  byli, podobně nesmyslně jako QUEENSRYCHE, řazeni dobovou kritikou a politikou svých managementů do okruhu kapel jako RATT, POISON či BON JOVI, později souhrnně označeného termínem hair metal. Z toho důvodu také na to v devadesátých letech Steve Blaze často v mnohých interview reagoval. Měl k takovému postoji novinářů celkem důrazné výhrady. Ta úplně nejpodstatnější námitka vycházela z toho, že hair metal vlastně není hudebním žánrovým označením, protože o charakteru hudby neposkytuje žádnou informaci, a také z toho, že měl přímou zkušenost s tím, jakou nevyslovenou významovou konotaci tento termín v západních zemích obsahoval. Proto opakovaně v různých časopiseckých i internetových rozhovorech vyslovil myšlenku, že hair metal je dehonestujicí termín, který byl použit publicisty krom jiného také se záměrem znevážit koncertní úsilí Ratt, Lillian Axe, Cinderelly a stovek dalších odkazem na celkem nepodstatný rys a to na dlouhé vlasy a oblečení. Cílem jeho protestu proti tomu, jak novináři LILLIAN AXE zaškatulkovali, bylo zabránit jim v tom, aby jeho hudbu a potažmo i LILLIAN AXE samotné označovali nálepkou, která pro čtenáře znamenala v přímém smyslu nehodnotný komerční odpad. Původně jsem úplně nechápal, proč je v té věci hudebního zařazení vůči novinářům tak rezolutní, avšak porozuměl jsem ve chvíli, kdy s určitým zpožděním podobné chápání sousloví hair metal, jaké bylo tehdy užíváno v anglosaských médiích a publicistice, dorazilo až k nám. Dnes jsem s tehdejším názorem Steva Blaze na toto téma v naprosté shodě a to i přes to, že nemám jeho osobní zkušenost z přátelství s Jani Lane či Robinem Crosbym. Skutečně si dnes také myslím, že pokusy zpochybnit (nejen) jejich tvorbu z přelomu osmdesátých a devadesátých let musí dnes každému rozumnému člověku připadat směšné. Amerika tehdy zažívala žánrovou explozi ne tak úplně nepodobnou britským legendárním sedmdesátkám, kdy vznikaly, tvořily a do mainstreamu pronikaly rockové skupiny nabité neopakovatelnými osobnostmi, které produkovaly skvělou hudbu, jež v sobě často skrývala více rozměrů. Už jen označovat ta jednotlivá tvůrčí prolnutí metalu s dalšími „příchutěmi“, například progresivní rock u LILLIAN AXE, progresivní metal u QUEENSRYCHE, blues u CINDERELLY, blues a country u BON JOVI nebo hard rock u VAN HALEN… stejným termínem je matoucí, ale pokoušet se pak dávat tomu termínu negativní význam, tak to je absolutní nesmysl.  

Alba LILLIAN AXE mají už od „Love and War“ trvale svou nezpochybnitelnou kvalitu. Charakteristickým rysem hudby LILLIAN AXE pramenícím zřejmě z toho, v jaké podobě ke Stevovi nejčastěji přicházejí jeho autorské nápady, je fascinace zvukem akustické kytary. Právě to vede k tomu, že na řadových albech jsou akustické kytary vždy využity. Jsou v mnoha skladbách s jeho autorským podpisem bez ohledu na to, zda jde o balady nebo dynamické skladby. Často jsou nad nimi další a další vrstvy zvuku jiných nástrojů a vokálů, někdy může být jejich sound v některých pasážích překryt, avšak téměř vždy je přítomen. Zajímavé melodické nápady jsou v hudbě LILLIAN AXE často podrobovány mnohočetné a pečlivě promyšlené gradaci, která dává i baladám takovou dynamiku, že na některých albech díky jejich jedinečné atmosféře naprosto ztrácí smysl dělit písně na rychlé či pomalé. Je však možné, že právě to je důvodem, proč je LILLIAN AXE stále „jen“ kultovní kapelou, která vlastně nikdy masově a naplno neprorazila do mainstreamových vod, jakkoliv tomu byla s „Love And War“ a „Poetic Justice“ velmi blízko.  Ale jak říká Steve Blaze „to opravdu není to, co je v životě nejdůležitější, protože můžete dosáhnout masivní slávu a úspěch a pokud vaše duše není v pořádku, stejně nikdy nebudete spokojeni. Může vás uspokojit, pokud se vám takového druhu úspěchu podaří dosáhnout, ale nelze spoléhat na to, že vás právě jen takový úspěch učiní šťastnými.“