LILLIAN AXE 2012

zdroj. Rise! Tu Dosis De Metal

Když námořník pojmenuje loď ženským jménem, většinou tak činí z důvodu lásky nebo úcty.  Když jsou však jména Alice, Lillian nebo Gretchen použita jako jméno zpěváka, skupiny či alba, jen málokdy kromě muzikantů samotných někdo zná skutečný důvod.  Když měl Steve Blaze vysvětlit, proč svou skupinu zhruba před dvaceti osmi lety nazval Lillian Axe, uvedl jako inspiraci pro takový název přízrak velmi staré dámy, který se prý objevil ve filmu Creepshow.  Ať už takovému vysvětlení věřit budeme nebo ne, je jasné, že Lillian Axe nejsou jen přízrakem. I po dvaceti osmi letech stále ještě čile koncertují, nahrávají i vydávají nová alba.  Je sice pravda, že ze zakládajících členů působí ve skupině již pouze Steve Blaze, ale na druhou stranu podle jeho vlastních slov současná sestava je spolu už dlouhou dobu a hudebně i lidsky je naprosto kompaktní. Jediným problematickým postem na konci prvního desetiletí našeho milenia byl post zpěváka. V průběhu roku 2010 se totiž na jako vokalisté postupně vystřídali tři lidé Derrick LeFevre, Ronny Munro a Brian Jones. Poslední jmenovaný se brzy po svém nástupu ke skupině zúčastnil prací na tehdy novém albu pojmenovaném „XI:The Days Before Tomorrow“. Lillian Axe nahráli album v této sestavě  Brian Jones (voc.), Steve Blaze (lead g.,kb.), Sam Poitevent  (g.,kb), Eric Morris (bg.) a Ken Koudelka (dr.).  Důležitý význam při vzniku nahrávky ale měli i další zúčastnění jako Ty Tabor, Sylvia Massy nebo Rob Hovey, který má připsány, jak hráčské, tak autorské kredity. Novinka vyšla na Den svatého Valentina v roce 2012.

zdroj. Rise! Tu Dosis De Metal

Babylon, úvodní skladba alba, energicky zaútočí ostrým valivým riffem, který možná někomu v náznacích připomene scorpionskou  Don´t Make No Promises. Majestátní atak následující Death Comes Tomorrow se ve svém vrcholu zlomí v ticho, aby skladba pokračovala klavírní mezihrou a klidným nízko položeným vokálem, poté však znovu mohutní až k vypjatému refrénu. Rafinovaný kontrast mezi vypjatou a klidnou klavírní pasáží vzrušuje tím víc, že posluchač tuší, že během téže skladby se zlom i klidná pasáž znovu zopakuje. Zdánlivě nezastavitelně se valící „Gather Up The Snow“ je rozdělena na dvě části. Předěl mezi první a druhou částí tvoří kratičká semiakustická kytarová mezihra, která jako by odpočítávala okamžiky do nástupu vokálu do další sloky.  Avšak vokál nečekejte. Ve sloce, bridgi i refrénu naprosto organicky ovládne prostor Blazeova kytara a prostě a jednoduše vše „odezpívá“, čímž úplně zastane zpěvákovu roli. Následující „The Great Divine“ začíná akustickým úvodem, který představí základní melodický motiv, jenž je pak citován v dalším průběhu skladby. Opakovaně tak vzniká pocit dialogu protikladů mezi kytarou akustickou a elektrickou a mezi kytarou a vokálem, to vše nad dramatickou rytmikou. „Take The Bullet“ je věnována vojákům, takže nejen začíná zvuky střelby, ale kadence automaticky vystřelené dávky najde odezvu v běhu prstů po hmatníku kytar i ve zrychleně pulzující rytmice. Balada „Bow Your Head“ je z celé desky nejvíce blízká soundu Lillian Axe z doby alba Poetic Justice. Romanticky vzrušující, vzdušná a projasněná melodie nedokáže překrýt smutek a bolest, kterou cítíte ve výrazu zpěváka. V následující „Caged In“ zdánlivě klidný vokál reprezentuje člověka tak, jak ho vidí jeho okolí. Předstíraný klid hlasového projevu je však podložen drásavým zvukem sólové kytary, která vyjadřuje skutečnou náladu hrdiny i jeho pocity. Z tak názorně analytického „duetu“ je ovšem zřejmé, že pocity které uzavíráme v hloubi své mysli, nelze tajit navždy. Následuje odlehčená a víceméně tradiční rockůvka, která nese ne až tak úplně odlehčený název „Soul Disease“. „Lava On My Tongue“ je skladba ze šuplíku, která je však ošetřena tak, aby „věkový“ rozdíl nebyl patrný. Poslední zpívanou skladbou je laskavá renesančně romantická ukolébavka „My Apologies“, na jejímž konci pak skutečně zaslechnete hlas dítěte.

Slova „the impossible is born“ pronese nevinný hlas Blazeova syna téměř až na samém konci alba. Ve vztahu k textovému a myšlenkovému obsahu jednotlivých skladeb není věta na album umístěna bezdůvodně. Všechna témata textů vycházejí z naší každodenní reality, ale současně se nějakým způsobem dotýkají i toho, jak se střetáváme s fakty, pro která zatím racionální vysvětlení není. Někdy může při poslechu textu vzniknout i dost znepokojivý pocit. Například už první „Babylon“ naráží na to, že lidé věří tomu, že konec světa může přijít hned několika různě bizarními způsoby, nabídka je neuvěřitelně široká.  V „Death Comes Tomorrow“ se Blaze zamýšlí nad v našich zeměpisných šířkách nepříliš frekventovaným tématem conanovských „psů válek“, žoldnéřů a bojovníků putujících od střetu ke střetu, žijících bez potřeby rodiny a vztahů a svou silou odstraňujících všechny překážky ze své cesty. „Gather Up The Snow“ manifestuje snahu vzdorovat v současnosti probíhající racionalizaci a atomizaci lidského společenství na izolované a osamělé jednotlivce. Text „The Great Divine“ je spojen s Blazeovým setkáním s ženou, která prožila klinickou smrt a je přesvědčena, že ví, jak to vypadá „tam na druhé straně“.  „Take The Bullet“ se zajímavou metaforou o zabití bestie války zpracovává téma myšlenek muže v přední linii válečné zóny. Následuje baladická „Bow Your Head“, jež je však z literárního pohledu spíš elegií. Vychází z kontatku Lillian Axe s rodiči dvouletého chlapce, který v pouhých dvou letech zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Jak text, tak i hudební stránka navazující „Caged In“ je nejen názorná, ale i varující. Působivě analyzuje situaci člověka, jehož mysl postupně podléhá každodennímu stresu a míří přímo k nekontrolovatelnému výbuchu vzteku. Následná „Soul Disease“ už pak jen suše konstatuje, že každý jednou dojde na konec svého lana. Text „Lava On My Tongue“ pojednává o jednom z negativních rysů sociálních médií, díky kterým možnost přímé a rychlé komunikace nemusí být výhodou. Až příliš velké množství lidí si neuvědomuje, že „ve slovech a promluvách se skrývá taková síla a moc, že je třeba víc než zodpovědně nakládat s možností svou zlobu a negativní energii zveřejnit prostřednictvím sociálních sítí.“ Je otázkou, zda je náhoda, že v souvislosti s tímto Blazeovým povzdechem pak získává refrén začínající veršem „Too much anger in my space…“ nečekaný nový smysl tím spíš, že jde o skladbu pocházející z předchozího desetiletí. Na druhou stranu zas není tak úplně záhadou, že Blaze v některých interview nežalovatelně naznačuje souvislost mezi rychlostí šíření bulvárních špinavostí v internetových periodikách či sociálních sítích a depresemi vokalisty Warrant Jani Lane. Jde tu totiž o„ jeden z problémů, který mám se současnou společností všeobecně…“  V porovnání se silně zatěžkanou textovou náplní předchozích skladeb pak svou jemností a laskavostí působí láskyplný text ukolébavky „My Apologize“ v závěru alba tak trochu nepatřičně. Ale Američané prostě mají happyendy rádi.

https://columbuscalling.com/lillian-axe/

Budete-li hledat onen jásavě jiskřivý melodický sound, jakým se všem do paměti zapsali Lillian Axe na přelomu osmdesátých a devadesátých let, je opravdu možné, že ho už nenajdete. Lillian Axe zvážněli jak po hudební, tak textové stránce. Jejich album, podobně jako téměř současné „Queensryche 2013“, s výjimkou dvou či tří položek příliš nespěchá. Pokud to ale vůbec zaznamenáte, zjistíte, že podobně jako u božských Q to nevadí. Skupina je schopna nabídnout tolik rozmanitých způsobů promyšlené gradace svých skladeb, že význam rychlosti je postaven na druhou kolej. V rozhovorech, které se „XI:The Days Before Tomorrow“ týkaly, Steve Blaze často jako důležitý a nepominutelný prvek alba zdůrazňoval význam pozitivního myšlenkového poselství, jež se skrývá v textech. Je pravda, že v nich občas najdete náznaky pozitivity a spirituality worshipových kapel, avšak já osobně vidím zásadní kvalitu alba v něčem jiném. Podle mě stěžejní věcí, která v průběhu poslechu určitě nesčetněkrát upoutá vaši pozornost, je význam sólové kytary pro každou jednotlivou skladbu. Sóla zcela relevantně „zaplňují snad každé místečko každého tracku, kde zpěvák umlká“.  Kytara zde umí nejen plakat, šeptat, mluvit, vyprávět a zpívat, ale i křičet a řvát. Bez problémů dokáže budovat zajímavou a do mysli i paměti se zapisující melodickou linku v prostředí sloky,  bridge i refrénu.  Je to, jako by každé sólo bylo dílem skládačky, který však za všech okolností musí působit i obstát sám o sobě. Mnohokrát se během alba přistihnete, že v duchu chválíte vokál ve chvíli, kdy nikdo nezpívá, protože Lillian Axe vyrukovali s takovým způsobem souznění zpěváka a kytarových sól, že si rozdělením prostoru i úloh mezi nimi nemůžete být jistí a vzájemně je zaměníte. Díky tomu všemu by se album dalo chápat i jako  Blazeova zamítavá odpověď na všechny žádosti či nabídky k natočení alba, na kterém by vystupoval v roli kytarového hrdiny. Předpokládám, že  on sám si jistě uvědomuje, že tak silně a působivě zní jeho hra právě díky tomu, že je implementována do organismu Lillian Axe. Zřejmě proto říká: „Už dlouho jsem více než šťasten ze skutečnosti, že jsem vázán tím, že píseň a band jsou u mě vždy na prvním místě.“