QUEENSRYCHE 2013

Být nesmrtelný jako Fénix

Je vlastně filozofickou otázkou, zda v situaci, kdy se vám vše sype pod rukama, je lepší věnovat se tomu chaosu nebo udělat rázný obrat, zapomenout na minulost a vydat se novým směrem i za cenu ztrát generovaných tím, že odcházíte od lidí, se kterými jste značnou část minulosti sdíleli. Zanecháváte-li však za sebou rozvod, spory o prachy, hádky, rvačku na koncertním pódiu, vševědoucího a všeznajícího člověka, který se byť původně kolega pasoval na šéfa…, je pravděpodobné, že vám rozchod s minulostí bude připadat jako úleva. Někdy se prostě stane, že ať se snažíš sebevíc, dál už „nedokážeš porozumět tomu šaškovi, který odstřelil všechny tvé naděje a sny…“  A tak se to stalo. Čtyřicet let po vyhození dlouholetého spoluhráče, manažera a producenta Terryho Knighta z koncertně nejlepší americké kapely sedmdesátých let - Grand Funk Railroad se Queensryche v roce 2012 rozhodli obdobnému kroku a navzdory všem možným očekávaným nepříjemnostem a problémům vyhnali z kapely dlouholetého frontmana Geoffa Tatea. Možná jim mohl ten starý případ v lecčems dodat odvahy k takovému kroku, protože GFR právě po podobném rozchodu s minulostí vydali skvělá alba a spolupracovali s těmi nejlepšími producenty.  Ani zbylí členové Queensryche Wilton-Jackson-Rockenfield spolu s novým zpěvákem Toddem La Torrem po rozchodu nezaháleli a koncertovali pod jménem Rising West skrývajícím v sobě jména zúčastněných.  Když pak Wiltonovu nabídku připojit se přijal bývalý kytarista z Tateových sólových projektů Parker Lundgren a objevil se Glenn Parish s nabídkou, že získá smlouvu na album u dobrého labelu, bylo možné začít uvažovat o vydání alba.  A tak se to stalo. Po třiceti letech od vydání eponymního debutu se v roce 2013 znovu objevuje album pouze se jménem skupiny.

 Navzdory tradičnímu postupu nazvat album, které oznamuje nový začátek či restart metalové kapely, tímto elementárně jednoduchým způsobem, jde jednoznačně o album neobyčejné a to hned v několika rovinách.  To nejzvláštnější, čeho si ale díky promyšlené gradaci zřejmě nevšimnete, je skutečnost, že jde o metalové album, které je v určitém smyslu pomalé, neb jednoznačné tradiční metalické vysokorychlostní expresy jsou tu jen tři. Po úvodní introidní instrumentálce X2 připlouvá nespěchající houpavá rytmika druhé položky a po chvíli přijde nečekané překvapení - téměř doslovná a také melodická citace refrénu ze skladby Crossfire od Grand Funk Railroad. Vysvětlení pro to, s jakým záměrem je na začátku alba několikrát(!) takový citát uveden, nemusí být až tak obtížné, pokud jste v prvním odstavci zaregistrovali uvozovkami označenou větu. Z hlediska hudebního jde podle mě spíš o to, že Queensryche hned na začátku kolekce deklarují, že k tomu, aby se vrátili k rockovému a metalovému odkazu raných alb, nebudou určitě využívat jen rychlost, protože nápadů i způsobů hry mají v zásobě nepřeberné množství. Spore s priestovským riffem na začátku tempo zrychluje, zřejmě proto, aby lépe vynikl kontrast slok a bridge ke vzdušně klenutému refrénu. In this Light umně pracuje s gradací a ten, kdo pozorně poslouchá, si určitě užije cestu od šepotu až k hromobití. Následuje střednětempá Redemption a po ní nastupuje velmi velmi rychlá Vindication a do konce alba se objeví ještě dvě rychlostně rovnocenné skladby  Don´t Look Back a Fallout, kterým bych přiznal charakter nejdrsnějších věcí z celého alba. Imponovala mi zejména kratičká Fallout, ve které se spravedlivě podělil prostor pro zpěv a kytarová sóla a já při ní vzpomínám na grandfunkové cameo Franka Zappy ve skladbě Out to Get You. Midnight lullaby je spíš jen hluková hříčka – intro pro baladu a Word Without, ve které je s pomocí opakovaně deklamovaného oslovení vytvořen nevídaně patetický hudební účinek. Ani závěr alba nenechá nikoho v klidu vydechnout, a to i přesto, že je obsazen také baladou – Open road.

 O textech na albu Todd La Torre prohlásil, že „každá písnička je své vlastní zvíře“.  Chtěl tím zřejmě poukázat na to, že vzhledem k nezvyklým a nejistým okolnostem vzniku alba nebylo možné práci na textech podrobit nějaké společné úpravě nebo koordinaci. Queensryche odmítli postup, kdy by využili externího autora textů. Pravděpodobně prostě každý napsal a přinesl buď to, co měl na srdci, nebo naopak dodal něco z minulosti, o čem byl pevně přesvědčen, že by mělo být vydáno. Navzdory tomuto nekoordinovanému přístupu k psaní však písně přinášejí cenné svědectví o myšlenkových postojích vlastně všech muzikantů. Zřejmě jediný, kdo při psaní textů zachovával určitou zdrženlivost, byl Wilton. Nicméně se k textům v rámci promotion opakovaně vyjadřoval (viz Wiki) a při těchto vyjádřeních naprosto přesně vystihl charakteristický rys, který proniká všemi texty alba – vzhledem k tomu, jakými vztahově vypjatými situacemi jsme prošli, prostě není možné, aby se to neodrazilo  v textech. Díky tomuto přiznání je zřejmé, že tentokrát je více než kdy jindy možné při jejich pročtení poměrně přesně dešifrovat, jaký postoj k přítomnosti a budoucnosti skupiny zaujali její jednotliví členové a jakými slovy to vyjádřili. Přitom však nejde o slova, která by dnes byla zveřejněna v novinovém interview a zítra byla přebita jinými zprávami, jde o slova, věty a obrazy, které zazní z alba a mnohokrát se k tomu, kdo je napsal, ještě vrátí na koncertech. Zkuste tedy nečíst oficiální promo nebo wiki komentáře vysvětlující smysl jednotlivých skladeb, ale mějte spíš na paměti výše uvedená Wiltonova slova. Texty pak najednou mají jiný, tzn. velmi osobní smysl. Parker Lundgren k doslovné a melodické citaci z Crossfire přidává i obdobnou metaforu a myslí na to, že každého, kdo vykonal něco zlého, jednou dostihnou jeho špatné skutky a dostane se na místo, kde i jeho vlastní sny a naděje zemřou. Scott Rockenfield se připojuje k úvaze o snech s tím, že i dobrovolně akceptované trápení může postupně v každém člověku všechny sny zničit. Eddie Jackson emotivně volá - měl jsem tě rád a to poznání mě řízlo jak nůž, tak padej, padej, už neváhej a vypadni! Todd La Torre nechce ani zůstávat na místě, ani se ohlížet zpátky, je třeba se nebát, osvobodit svou mysl a vyrazit na cestu, stačí se jen dobře podívat, je bezpečná, otevřená a přímo před našima očima.

Albem z roku 2013 Queensryche dokazují, že zůstali naživu. V určitém smyslu jde o album – konfesi. Je svědectvím mnoha zásadních rozhodnutí, která musela skupina v roce 2012 učinit. Definitivně je na něm potvrzeno, že dále se jde bez Geoffa Tatea, že i v novém obsazení stojí skupina oběma nohama pevně na zemi a že je schopna se ctí nadále pokračovat. Na vzniku alba se všichni v nějaké míře tvůrčím způsobem podíleli, takže skupina působí soustředěně a jednolitě, bez toho, že by se někdo ocitl v roli osamoceného najatého hráče. Soulad je patrný i ze zřejmě ne úplně vědomě či prvoplánově míněného myšlenkového souznění v textech jednotlivých skladeb. Album formuluje i důležité tvůrčí stanovisko. Nová sestava nahrála jedinečné a emocemi vrchovatě nabité album, avšak jakkoliv geniální je jeho neobyčejnost, celé se odehrává  přísně v rámci rockového či metalového žánru. Je to jako by se v nové sestavě při koncertování experimentálně potvrdilo, že neoposlouchatelná rocková přímočarost a uvěřitelnost přináší jak muzikantům, tak posluchačům násobně silnější emoce, než jakékoliv eklektické nebo mezižánrové experimenty. Mnozí recenzenti toto stanovisko vysvětlují jako návrat skupiny k vlastním kořenům. Já osobně bych v takovém případě  chápání těch kořenů možná trochu rozšířil. Z alba totiž na mě dýchla vzpomínka nejen na metalová alba z osmdesátých let, ale i na mnohá starší, tvrdá, úspěšná a přitom s ohledem na tempo skladeb nikam nespěchající…