ROZHOVOR S IANEM BANKSEM

                                                                                                         ..

Rozhovor - Na 20. ročník pražského Festivalu spisovatelů dorazil i Ian Banks.

 Autor narozený v roce 1954 bývá označován za nejimaginativnějšího britského romanopisce své generace. Debutoval románem Vosí továrna využívajícím poetiku gotického hororu (Wasp factory, 1984) - kde chtěl ukázat to nejhorší, čeho je lidská bytost i společnost schopna.

Sám jste o sobě prohlásil, že jste levičák. Jak se cítí levičák přijíždějící do postkomunistické země, která poznala socialismus sovětského typu a diktaturu byrokracie? 

 Vždycky záleží, co si představujete pod takovými pojmy jako komunismus, socialismus. Samozřejmě jsem se nikdy nehlásil k režimu, který panoval tady u vás. Východní blok jsem poznal už v roce 1975, jel jsem tehdy stopem. Pamatuji si východní Berlín, jak byl šedivý, depresivní. Některé obchody si hrály na to, že vypadaly jako západní, ale ve skutečnosti jejich majitelé neměli ani páru, jak má vypadat kšeft. Bylo to strašné. 

Uznáváte tedy, že komunismus je dnes mrtvolou?

Ale kvůli tomu není třeba zbožšťovat kapitalismus. Jestliže chceme zachránit naši planetu, aby tady lidstvo ještě nějakou dobu vydrželo, nemůžeme vystavět společnost na chamtivosti, spekulantech a zištnosti. Někdo dostane do ruky obrovské množství peněz bez jakékoliv zodpovědnosti. Ve skutečnosti záleží na úplně jiných věcech. Každá společnost je mravná a úspěšná, pokud vede k hromadění lidského štěstí. Celá rétorika konzumní volby a poptávky je jednou velkou lží. Lidé podle mě nepotřebují mít na vývěr deset drahých nemocnic v Praze, ale jednu v místě bydliště, která bude fungovat.

 V roce 1989 se zdálo, že jsme se zbavili socialismu a dosavadní levicová rétorika se vyprázdnila. Nevypadá to však podle světové krize, že selhal i kapitalismus s vizí neomezené liberalizace a neexistujícího státu?

Neměli bychom zapomínat, že naší největší hodnotou je demokracie. A samotný kapitalismus je zcela proti jejímu smyslu. Vezměte si majitele mediálního impéria Ruperta Murdocha. Před volební komisí má tento milionář jeden hlas jako žebravý buddhistický mnich, který se dokáže zaregistrovat. Ale co se týče vlivu, má mnohem víc hlasů. Každý den vysílá na Fox Network svoje otřesné zpravodajství, které má daleko k jakékoliv vyváženosti. To je zlo - odvážím se tvrdit, že dokonce satanské. Problém demokracie a volného trhu spočívá v tom, že hlasy či vliv si lze nakonec koupit.

 Slabinou demokracie jsou tedy lidé, kteří jsou buď příliš chudí na to, aby mysleli „politicky", či naopak příliš bohatí na to, aby se chtěli vzdát své moci? Je tedy v poslední době demokracie v ohrožení? Nejen příklad Silvia Berlusconiho svědčí o tom, že v politice mohou rozhodovat televizní úsměvy a mediální kampaně, nikoliv programy.

Někdo jednou řekl, že politika je uměním možného. Jde vždy o to, co s demokracií dovedeme udělat my sami, jak jsme ochotni se za ni zasazovat. Jako lidé nejsme dokonalí, dokonce máme dost daleko k tomu, abychom se dávali za příklad nějakých ideálů. Nesmíme tedy očekávat, že nás někdo zachrání. Stejně tak bychom neměli propadat malomyslnosti, že jsme zvolili zase ty stejné podvodníky. Důležité je věřit v nápravu - a pak se o ni pokusit. 

Zdá se mi, že hledáme nějakou novou vizi společenského života či alespoň politiky, z níž jsou lidé unavení.

Stalo se to, že jsme přišli o všechny velké příběhy společnosti. Kněží nám kdysi slibovali, že nemáme propadat panice, pokud nejsme šťastní. To nejlepší mělo přijít stejně až po smrti -  poté, co nás uloží pod zem. Komunismus sliboval také ráj, ale na rozdíl od náboženství už rovnou na zemi. Co více, měl přijít hned zítra. Dokonce to bylo vědecky doloženo, když to ověřil sám Marx.

A co se stalo nyní? Selhal další příběh, nikoliv přímo kapitalistický, ale ten neoliberální. Říkali nám, že za chvíli budeme všichni žít v bohaté společnosti, stačilo jen všechno liberalizovat, zprivatizovat a vydat do rukou spekulantů. Viděli jste, že to skončilo katastrofou. Domnívám se, že bychom neměli čekat na další velký koncept, ale hledat rozumný kompromis. Prozatím by stačilo se držet základních minimalistických pravidel: nekrást, nebýt sprostý na rodiče a proboha nezačínat války. Pak se uvidí. 

 Jako Brit máte i zkušenost, jaké to je žít v zemi, která vstupuje do války, s níž osobně nesouhlasíte. Jakou moc v tomhle případě občan?

Těsně před zahájením druhé války v zálivu pochodoval jeden až dva miliony Britů ulicemi Londýna, aby protestovali proti chystané válce. Možná jsme nebyli tak daleko od toho, aby se podařilo zvrátit úmysl vlády. Co jsem udělal následně já, bylo spíše aktem zoufalství. Roztrhal jsem svůj pas a poslal jsem jej Tony Blairovi do Downing Street.

 Mimochodem dostal jste pak nový?

Ano, v roce 2007. Dokonce s tím nedělali ani problémy. Jsem přesvědčen, že by žádná vláda neměla zavléct zemi do války, pokud ji občané neodsouhlasí v referendu - samozřejmě nemluvím o případu, když vás napadne agresor. Nicméně válka se týká příliš závažných věcí, o nichž by neměla rozhodovat pouhá většina z parlamentu.

 Jak zdravá či nemocná je britská společnost, to jste se pokusil nastínit i svým bilancováním 80. let, thatcherismu a dědictví toryů. Není ovšem paradoxem, že Blair zastupoval hnutí New Labour - nové levice, ačkoliv přispěl kolem tragické smrti princezny Diany k záchraně tváře královské rodiny a stal SE pobočníkem George W. Bushe v jeho iráckém tažení?

 Nenechte se mýlit, hnutí New Labour bylo vždy v podstatě pravicové. Blair se dovedl snadno domluvit jak s lidmi z byznysu, tak s převážně pravicovým tiskem. Vždycky jsem volil labouristy, ale nikdy ne New Labour. Blair byl ve skutečnosti dítětem Margaret Thatcherové a blízkým přítelem Silvia Berlusconiho. Média ho nazývala Bushovým pudlem, dělal totiž, co mu na očích viděl. A Bush byl nejvýznamnějším nelegitimním americkým prezidentem v historii. Vzbudil v lidech tolik nadějí, až se potom všichni divili, jak to dopadlo. 

 Existuje nová věrohodná levicová rétorika? U nás se rozmáhá jen představa, podle níž levice lehkomyslně utrácí peníze, zatímco pravice chytře šetří. 

To je pitomost. Když se podíváte na poslední prezidenty Spojených států, tak George W. Bush zanechal snad největší deficit v amerických dějinách. Levice tradičně zastupuje zájmy chudších obyvatel, takže vydává peníze na sociální opatření. Nicméně ve skutečnosti jde o něco jiného. Státní peníze jsou od toho, aby sloužily, záleží na tom, co s nimi uděláte. Není dobré všechno projíst, ale stejně tak bych nedoporučoval je nechat ležet v bance, utratit za iráckou válku - anebo je pod rukou dohodit nějakému kamarádovi ze stavební firmy.

 Necítí autor science fiction někdy bezmoc před skutečností, která se dnes jeví být mnohem šílenější než vědecko fantastická literatura?

 I šílená realita by měla být především výzvou. Neměli bychom si zoufat, ale vymyslet něco ještě šílenějšího, co má přitom základy v našem světě. Spisovatel má jednu neopominutelnou výhodu v porovnání třeba s filmaři: má k dispozici neomezený rozpočet na speciální efekty. Může si vymyslet cokoliv, co ho napadne. 

 Jaké je vůbec postavení spisovatele v dnešní společnosti?

Abych byl upřímný, měl by být především bavičem. Jako je opera muzikálem pro inteligenci, tak i Shakespearova hra či haiku představují nakonec určitou zábavou. Tím, že lidi bavíte, můžete jim také něco důležitého říkat; vyždímat z toho nějaké téma. Poskytnout komentář, vyprovokovat novou debatu. Samozřejmě s sebou nesete i všechna rizika, že se budete mýlit.

POST SCRIPTUM:

Zajímavé interview, jen v jedné věci nesouhlasím. O tom, že liberalismus a neoliberalismus jsou ekonomicky cestou do pekla svědčí nejen současná ekonomická krize, ale věci mnohem staršího data, především události v USA ve dnech mezi 15. - 24. říjnem 1929 a potom zcela zásadně 1. září 1939.

ctrl+c (:https://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=670344)