TAK JÁ JSEM TAKY ŠEL NA AVATARA

Když jsem se před lety dozvěděl, že James Cameron na dlouho zamířil někam na moře a s drahým zařízením se potápí do extrémních hloubek, možná jsem na si na chvíli pomyslel, že se asi zbláznil nebo něco takovýho - no ať si užije svejch megaprachů, říkal jsem si. Někde v skrytu duše jsem ale stejně věřil, že se nerozhodl věnovat se jen filmům o moři, že ještě s nějakým Filmem ještě přijde.  A on se opravdu vrátil, ne jen s „obyčejným“ hraným filmem, ale s filmem, který průvodní reklama, trailery a vůbec veškerá promotion označila za filmovou revoluci. Chvíli jsem počkal, až pomine davová premierová hysterie a rozhodl se do kina zamířit taky. Zřejmě na mě zapůsobila proklamovaná vyjímečnost filmu, a tak jsem se dokonce podíval na pár recenzí a ohlasů, které podávaly zprávu o tom, jaký film vlastně je. Všechny ty ohlasy si v jistém ohledu  byly podobné:

...Bez otvíráku, bez pořádného finále a s hrozně zlou vojenskou gumou, která si myslí, že kovbojské hláškování vždycky zabere...

...pak se rozprostřely téměř tři hodiny mělké story, matných emocí, nejdebilnějších vojenských hlášek v historii a modro-zelené agitace tak razantní, že i Greenpeace bledne...

...aneb příběh o pomalovaných indiánech z budoucnosti sužovaných zlými bílými nájezdníky toužících po pandorském zlatě...

...pod tím efektním pozlátkem jsem nenašel nic víc ...

...je to až příliš sešité z jiných filmů a příběhů. Každopádně palec nahoru za tak hlasitou a drahou agitku za úctu k přírodě...

...Avatar sa v zamýšľaní začína a končí pri prvoplánovej ekologickej agitke...

...film je prosťáčkovský ve své zápletce a povrchní ve svém ekologickém poselství, a především že flirtuje se zbožněním přírody jako s náhražkou náboženství...

 Paradoxně mě ty ohlasy plné despektu k zelené agitaci a k ubohosti děje spíš navnadily. Chtěl jsem vědět, čím ten film lidi tak vytočil. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem nic z toho, o čem ti lidé psali, ve filmu vůbec nenašel  a když mě každá další scéna filmu utvrzovala v tom, že film je o něčem úplně jiném, než o čem píší autoři těch komentářů.

____________________________________________________

--- AVATAR ---

Jde o lidi a události z doby značně vzdálené od naší přítomnosti. Je to příběh o lidech, kteří se v 15.-18. století rozhodli vykonat odvážnou cestu a překročit děsivý a nevyzpytatelný Oceán temnoty a hledat své štěstí v Novém světě.

Jejich motivy k vykonání podobné cesty zřejmě byly idividuální ale přesto se v zásadě dají rozdělit na dvě skupiny. Většina z nich byla hnána touhou po slávě a bohatství. Existovala však i druhá, počteně asi mnohem menší skupina těch, jejichž motivace se od těch dříve zmíněných výrazně odlišovala.

 Chtěli nově objevené krajiny a národy poznávat, studovat a naučit se jim rozumět. Chtěli poznat jazyk a zvyky nově objevených etnik a přinést jim „dobro“. Přestože šlo o dobro viděné pouze jejich očima ( „zařídit v Paraguayi říši po vzoru prvních křesťanských obcí, v níž by poddaní žili v bratrské lásce...“ ), vzhledem k tomu, že základem jakékoliv jejich další činnosti byl dlouhodbý a společný život s příslušníky do té doby neznámých národů a kmenů, přinejmenším pro vzájemné poznání a hledání funkčních způsobů soužití původních obyvatel s nově příchozími objeviteli a dobyvateli mohl mít tento přístup svůj smysl

Před každým příchozím se po překonání Oceánu temnoty otevřel  neuvěřitelný svět, který byl svou barevností, krásou a divokostí daleko za hranicemi tehdy známého a myslitelného, daleko za  hranicemi lidské fantazie.

Každý byl zcela ohromen úžasnou rozmanitostí místní vegetace. Stromy dosahující nepředstavitelných výšek a světélkující prales plný nejen nádherných tvorů a rostlin, které ještě nikdo nikdy neviděl, ale také hrozných a nebezpečných predátorů („ ... v noci světélkuje jako ztrouchnivělé dřevo. Dotekl jsem se té ryby a moje prsty zazářily, i její tuk světélkuje.“).

Samozřejmě, že společně s objeviteli přicházeli i první osadníci, kteří měli nově objevená území osídlit. Jako první byla založena osada Navidad, ale brzy po ní následovalo nesčetné množství dalších. Po dosažení pobřeží Nového světa se významnou překážkou v jeho objevování  vedle značné vzdálenosti od starého kontinentu stal prales. Posádky lodí vyslaných ze starého kontinentu na jejich průzkumných misích žene vpřed touha po drahých kovech, které by vzhledem k očekávanému množství měly v jejich vlasti nevyčíslitelnou hodnotu.

Jednou z možností, jak proniknout zdánlivě nepřekonatelným pralesem, se ukáží řeky. Například v prostoru tehdejší (!) Paraguaye se od roku 1516 kolonizátorům daří po řekách Paraguay a Paraná na malých lodích pronikat napříč neprostupným a divokým pralesem hluboko do vnitrozemí.

Přesto ani tento způsob cesty nezaručuje vždy úspěch, protože divokými víry a mohutnými oblaky vodních par stále obklopený vodopád Iguazú a jeho Ďáblův chřtán se mohly na dlouhou dobu stát nepřekonatelnou překážkou. 

Na svých cestách se kolonisté často setkávají s místními obyvateli, kteří jsou od nich výrazně etnicky odlišeni nejen barvou pleti a svou tělesnou výškou, ale také svou dokonalou adaptací na život v pralese. Nejčastěji jde o kmeny svobodných lovců a bojovníků Guaraní, kteří se rozhodně nechtějí nechat připravit o svou svobodu a proniknutí kohokoliv do nitra pralesa většinou krutě trestají(„U tohoto lidu nad jiné divokého má ovšem největší cenu svoboda, takže jí dává přednost přede vším jiným...“).

O své nadřazenosti přesvědčení kolonisté příliš vzdálení od svého domova nedokázali v prostředí pralesa soustředit dostatečnou vojenskou sílu a uplatnit svou technologickou převahu k jeho trvalému obsazení a rozhodli se využít jiný způsob ovládnutí objevených zemí a jejich obyvatel. Proto zkusili  zcela nový přístup, jak zmírnit odpor domorodců. Obtížným úkolem byliroku 1609 pověřeni jezuité „ ... několik vojáků spolu s indiánskými lučištníky a ti, přiblíživše se k nepřátelskému kmeni, hledí několik zajmouti, zajatce odvedou s sebou a vyučí je svému jazyku, aby jim mohli dělat tlumočníky. Ti pak se s knězem vrátí ke svým soukmenovcům a vyloží jim, s jak mírumilovnými úmysly Otcové k nim přicházejí. A tak se stává, že, získáni drobnými dary, odkládají svoji divokost a pojednou dobrovolně přicházejí ke knězi, přinášejíce mu zase navzájem dary svoje, tj. papoušky nebo podobné věci, aby od něho dostali sekyry, nože a háky. Při tom je naši domácí indiáni ujistí, že Otcové s nimi nenakládali špatně, že smějí zpívat, tančit atd.“

Přestože se původně asi nedalo odhadnout, zda  pralesní indiáni Guaraní, kteří žili na úrovni doby kamenné, jezuitské kněze přijmou, nebo je zabijí a snědí, po čase se ukázalo, že činnost jezuitů zde přinesla nečekaný úspěch. Jezuité se naučili řeč indiánů, dlouhodobě s nimi žili a sdíleli společně všechny starosti i radosti. Vzájemné poznání a vztah jezuitů a indiánů Guaraní vyústily v to, že jezuitští kněží začali indiány ze své obce (v takzvaných redukcích, které jezuité založili, přešli Guaraníové k usedlému životu) a  ze svého kmene chránit i proti bílým španělským a portugalským kolonistům.

Konflikt se v průběhu času stupňoval, a tak jezuité indiány Guaraní vyzbrojili střelnými zbraněmi a úspěšně řídili boj indiánů proti o monopol usilující obchodní společnosti Maraňon a také proti bandeirantes paulistas, tzn. proti otrokářským výpravám bílých Portugalců ze Sao Paula. V závěrečných fázích konfliktu se pak jezuité z indiánských obcí – redukcí neváhali opakovaně, často za cenu vlastního života, vzepřít jak biskupům  (biskup Cardennas byl roku 1641 jezuity zajat a na velmi vratké loďce bez vesel byl poslán zpět po proudu řeky Paraná) 

tak papeži,

tak i portugalskému a španělskému králi. 

____________________________________________________

V tom, jak ten film vnímám já, asi ze všeho nejhloupěji působí výtky vysmívající se klišovitosti a naivnosti až hlouposti děje filmu. Jestliže se děj tak úzkostlivě drží historické předlohy, je dost těžké podobnou námitku použít. Je přece nemožné příběhu o minulosti vytýkat naivitu a hloupost. Pokud naše minulost taková byla, je dost těžko možné ji zpětně nějak vylepšovat – ať už „odhlupovat“, či „odnaivňovat“. Pokud by autor podobným nutkáním podlehl, zbavil by film významného zdroje jeho naléhavosti, neboť přestože lidé jsou zřejmě nepoučitelní, přece jen jsou schopni si daleko jednodušeji a naléhavěji  uvědomit, že některá rozhodnutí v průběhu dějin lidstvo musí činit znovu a znovu, než aby poslouchali vševědoucím režisérem mentorem vytvořená a sdělovaná doporučení, jak by se v těch pro lidstvo mezních situacích měli zachovat. Strohá paralela s historií prostě a jednoduše znamená mnohonásobně více než sebenaléhavější kázání.

Dost spekulativní mi ještě připadá otázka, zda film pro něco agituje nebo ne. Ve filmu jsou ukázány dva přístupy, které je možné uplatnit v okamžiku střetu dvou vývojově zásadně odlišných světů a kultur:

   a) přístup násilného dobyvatele, který brutální silou rychle a bezohledně získává to, co chce,

b) přístup trpělivého a vnímavého partnera, který je připraven poznávat a přizpůsobovat se novému prostředí daleko za zatím přijatelné hranice.

Cameron tohle starobylé dilema připomněl tak, že historické události z doby před čtyřmi sty lety zasadil do relativně vzdálené budoucnosti a nové lokality. Tím ovšem zdůraznil, že tyto dvě cesty existují. Jakkoliv je mu zřejmě invalida Jack Sully sympatičtější než  potupně  (jako kdysi biskup Cardennas) domů odeslaný plukovník Quaritch, nemění to nic na tom, že v budoucích civilizačních střetech není a pravděpodobně nikdy nebude předem jasné, která cesta může v daném okamžiku spolehlivěji zajistit zachování našeho druhu a naší civilizace.

V případě námitek směřujících proti „zelenosti“ filmu si docela nevím rady. Není mi totiž jasné, jak by bylo možné přírodní etnikum žijící v uspořádání odpovídající době kamenné a ve své obživě i přežití zcela závislé na přírodě zobrazit jiným způsobem, než jak to udělal Cameron. Mytologie, rituály, denní režim i myšlení a chování  budou odpovídat tomu, že jak jednotlivec, tak i kmen zřejmě celá staletí žijí a existují jako nedílná součást přírody. Od lidí, kteří si potravu musí sami lovit a přitom vědí, že i oni sami se mohou kdykoliv stát potravou nějakého většího dravce, zcela samozřejmě ani nic  jiného očekávat nelze.

Je také zajímavé, kolik se objevilo obvinění, co všechno že Avatar vykrádá  Matrix / Pán prstenů / Star Wars / Tanec s vlky/ Pocahontas /  Frank Herbert / Strugačtí... a přitom si jen málokdo všiml, že sled základních událostí, hlavní postavy a jejich charaktery a také oslňující a oslavující způsob zobrazení přírody byly do Avatara mechanicky přeneseny z jiného historizujícího filmu. Mám na mysli Joffého a Mengesův film MISIE. Přestože v obou filmech jsou zachyceny stejné události, nejedná se o stejný příběh. Zatímco Joffého a Mengese zajímají osudy a postoje „těch slabších“ tzn. osudy jedné vesnice-redukce indiánů Guaraní v konfliktu se španělskými a portugalskými kolonizátory,  Cameron k věci přistupuje zrcadlově obráceně  a zabývá se spíše tím, jaké volby stojí před „těm silnějšími“, tedy kolonizátory a dobyvateli hledajícími drahé kovy v nepřátelském pralese.

vsob

FROM THE OUTSIDE:-)