VYNÁLEZY, CO K NIČEMU NEJSOU

„Čas běžel a mě začala skličovat nespavost. Noci, kdy se člověku soukají hlavou a celým tělem všelijaké starosti, myšlenky i pocity a neberou konce.“* A právě během jedné takové bezútěšné noci jsem si vzpomněl na sny a začal jsem si přát, aby se mi vrátily. Odněkud ze zákrutů mé paměti se vynořila nostalgická vzpomínka na dětská a školní léta, kdy jsem s jejich pomocí dokázal spát celé hodiny a někdy prospat dny i noci, jak se to právě hodilo. Povzbuzen tou dávnou vzpomínkou jsem brzy zrána vyskočil z postele a vydal se pro radu ke starýmu Hanouskovi. Ten mi řekl, že dneska je to tak jednoduchý, jak to nikdy dřív nebylo, neboť jestli mermomocí chci mít vlastní sny, stačí si prý zajít do Centrálního skladu snů a zdání a tam příslušný prodavač zařídí vše potřebné. Ještě že tě, Hanousku, mám, pomyslel jsem si a vyrazil na cestu.

Našel jsem to celkem snadno, neb Hanousek mi cestu popsal dostatečně názorně. Na první pohled vypadal ten centrální sklad spíš jako motel někde na periferii. Jakási víceméně pustá ulice, kolem dokola nikdo, jen občas projíždí auto, ale nezastavuje. Neon „Centrální sklad snů a zdání“ nad vchodem bliká mnoha barvami. A mě jeho záře problikávající šerem kalného rána bezpečně vede k cíli. Bez velkého bloudění jsem se ocitl před vchodem.

Bezpečnostní kamera na mě mrkla a čidlo mi otevřelo dveře. Vstoupil jsem. Obklopily mne do nepochopitelné výšky se vypínající regály se zbožím a hradby z křiklavě barevných kartonových krabic. Téměř vzápětí se objevil prodavač. Zamířil ke mně, úslužně se usmál a hned se začal vyptávat, co bych si jako přál. Byl jsem sice trochu nervózní, jako ostatně vždy, když se ocitnu v nějakém příliš velkém obchodu, ale jeho přívětivá úslužnost mě uklidnila. Nadechl jsem se a začal vysvětlovat, co bych chtěl: „Nu, hledám sen. Nejspíš nějakej lítací sen…“ Prodavač na sobě nedal nijak znát, co si o mém přání myslí, a řekl: „ Následujte mě.“

Ve skladu se zřejmě dokonale vyznal. Stačilo nám pár minut chůze labyrintem kovových regálů a dřevěných skladovacích palet. Pak se zastavil, obrátil se ke mně a prohlásil: „ Jsme na místě! Tady je ten největší a nejlepší výběr snů. Něco si tu najděte.“ Přistoupil jsem blíž k valu regálů a krabic, abych si něco vybral. Ale ouvej. Jako obvykle se mě začala z nekonečné možnosti výběru zmocňovat nervozita. Mé oči neovladatelně přeskakovaly z titulu na titul stále rychleji. Jejich zběsilý sprint mě totálně vyřídil. Kyslíku se nedostávalo. V krku mi vyschlo. Hlas se rozklepal. „Hmm… hmm… když já nevím… já bych nejraděj něco jako…“ Dál jsem se nedostal. Hlasivky zradily úplně. Nastalo ticho. Nebylo divu, že mě prodavač nepochopil. Mou nejistotu si vysvětlil jako nespokojenost. Pohlédl na mě a zahájil naučenou obranu: „Sny v naší nabídce jsou té nejvyšší kvality a široký výběr uspokojí i toho nejnáročnějšího zákazníka. Všechny jsou pravidelně kontrolovány, aktualizovány a upgradovány! Mnohým z nich byl dokonce přiznán statut nočních můr, a to je prosím mezi sny znak té nejvyšší kvality!“

Jakkoliv zpočátku mluvil celkem klidně, jeho poslední slova mě svou nekompromisností a rozhodností doslova dusila. V té chvíli se mi už neklepal jen hlas. Celá místnost i s prodavačem a regály mi plavala před očima. Už jsem ani nevěděl, co dělám. Třesoucíma se rukama jsem naslepo hrábl po nejbližším zboží a zaplatil s myšlenkou, bože, ať už jsem pryč. Na to, co se mi bude v příštích letech zdát, jsem se podíval, až když jsem byl zpátky na ulici…

---

„… instruktážní vsuvka: Létací sen je takový, s kterým člověk létá, nebo který s člověkem létá. Jde buď o létací sen prostý (pouhé létání), nebo létací sen kombinovaný (sdružený). Nejčastější kombinace je s honičem.“**

*,** Ivan Vyskočil – Vždyť přece létat je snadné, Praha 1964