Z ČASŮ BIG BENGU 1

PART  ONE

__________________________________________

Vážený pane Špuláku.

„ Nemyslím, že bychom to byli my, kdo glamrocku nebo hardrocku ubližuje. Můžete samozřejmě s mými recenzemi nesouhlasit, můžete mě dokonce počastovat ostrým slovem, ale pohnutkou k jejich napsání nebyla nikdy zášť (takovým recenzím se vyhýbám a snažím se přimět kolegy, aby případnou popravu vykonali oni)...“

Tolik vaše slova z Dopisů a polemik v číslech 21 a 24 z loňského roku. Myslím, že je možné  považovat je za jakési „krédo“, za jakýsi styl přístupu k té části Big Bengu, která je vyhrazena recenzím . Proto se recenze vlastně čtou.  Pravidla hry (aspoň jsem měl ten pocit) spočívají v tom, že autor vyjádří svůj subjektivní názor na to, jak dané umělecké dílo dopadlo v porovnání se sice těžko definovatelným, ale určitým způsobem objektivním a v každém společenství existujícím ideálem krásy nebo kvality.  V přístupu kritika tedy nevadí to, co mu fanové a „bigfanové“ vytýkají, tedy to, že názor kritika je jen názorem jediného člověka.

Je však nutné, aby kritik hledající chyby a nedostatky stejné chyby a nedostatky ve srovnatelných situacích hodnotil stejně, protože v opačném případě by jeho nesmiřitelnost k jedněm a shovívavost k druhým vypadala podivně.

Z tohoto pohledu jsem také porovnával dvě vaše recenze, a to recenzi koncertu ve Sportovní hale – Kiss, The Verve Pipe z čísla 29 loňského roku  a recenzi live kompilace Nirvany – From Muddy Banks of the Whiskah.

Tedy jen velice zkráceně.

.

Výpadky ve výkonu  „hvězdy“ jste u Kiss popsal větou: „ Kdyby se Paul Stanley ve svém mládí více seznámil s kytarou jako nástrojem, nikoli jako podpěrou pro drzého vyčůránka, nemusel své countryové hmaty kontrolovat zrakem ostřížím a tím pádem zhusta zpívat v předklonu mimo mikrofon...“

.

Pro Nirvanu jste volil tato slova: „ Soudě podle častých hlasových úšlapů a nejistot, neprošla nahrávka výraznou studiovou úpravou a ona syrovost, která čiší z každé skladby není strojená.“

.

Neschopnost udržet tempo jste v 1. případě hodnotil větou: „Kdyby bubeník P. Criss při hře nezpomaloval (což takhle metronom kocourku?)...“ 

.

Na obdobné potíže Nirvany při živých vystoupeních jste reagoval slovy: „ Úvodní Intro vykazuje, jak uměl potrápit krk již na startu koncertu pubertálním provoláváním směrem k nadrženému davu. Při Heart Shaped Box je dokonce tak unaven, že kapelu vláčí v závěsu a zpomaluje ji.“

Z tohoto kratičkého porovnání obou recenzí vyplývá, že kritizované nedostatky byly obdobné. Ani v jednom případě jste je „hvězdám“ neodpustil.

Proč však mají oba příspěvky tak výrazně odlišnou dikci?

Váš horlivý a věrný čtenář .....

_________________________________________

Tak to jsem jednou prohlížel adresář se starými textovými soubory a narazil jsem právě na tohle. Já teda do časopisů moc nepíšu, ale tehdy jsem to nevydržel a napsal jsem. Musel jsem být docela rozčilený, když jsem se odhodlal k něčemu takovému a zcela hodil za hlavu to, jak trapně celý ten dopis působí.  Paradoxně jsem dneska ale byl rád, když jsem ten text ve svém počítači našel.

Přestože už nemám k dispozici samotné recenze, o kterých se tu mluví, jsou tu poměrně dost zřetelné postoje vyjadřované tehdy nejen v periodiku jménem Big Beng. Dají se z toho vlastně pochopit i tehdejší názory „hudbymilovných“ čtenářů, protože dopisů podobných tomu mému přicházela do redakce celá řada. Většina lidí totiž jen dost těžko chápala postoj redaktorů, kteří v recenzích a reportech z koncertů líčili rockové dinosaury jako vyčpělé, unavené a opravdové show neschopné na rozdíl od „nových tváří“ z rodu Nirvany, Pearl Jam, Green Day... a dalších, kteří  prý svou energií a přístupem k hudbě „navždy“ změnili tvář populární a rockové hudby a zřejmě z toho důvodu byli také v recenzích a reportech charakterizováni jako mladí,  živočišní a pozitivní nespoutanou energií nabití... atd. bla bla bla.  Čtenáři na druhé straně poměrně často do Big Bengu psali o tom, že nepochopili, proč byl „popraven“ koncert, na kterém sami byli a který se jim líbil nejen proto, že se na něj těšili celý život.

Aspoň tedy podle mě naprosto absurdní situace nastala ve chvíli, kdy se po zničující kritice (spíše popravě) pražského koncertu Kiss objevila oslavná recenze na live DVD Nirvany. Připadalo mi (a nejen mně) nesmyslné o Kiss, kteří prorazili díky koncertování v polovině sedmdesátých let a jejichž kariéra i popularita se téměř po celou dobu existence odvíjela od podoby jejich koncertních vystoupení,  tvrdit, že jsou v „dnešní podobě“ veličinou vyřízenou a  na odstřel. O to větším nesmyslem bylo naproti tomu rozplývat se nad Nirvanou, jejíž popularita i vysoká prodejní čísla byla nastartována zařazením Smells like teen spirit do rotace na MTV(!). Což o to, byla to docela dobrá skupina i písnička, ale bájit o ní tak, jako by už napříště měly být grunge a neopunk téměř jedinými perspektivními žánry?

Taková vize je nesmyslná už jen z toho důvodu, že popularita Kiss bude gradovat přinejmenším do té doby, dokud budou koncertovat, což sice už asi moc dlouho trvat nebude (pokud vůbec budou ještě nějaké koncerty) nicméně po víc než 30 let existence se mohli na svou KISSARMY spolehnout na celém světě. Naprosto nepředstavitelné je uvažovat v podobném rozměru o Nirvaně (ale i dalších jí podobných), protože u ní je/byl jejich celosvětový dosah dán rotací jediné jejich skladby na MTV. Skončila rotace, spadly prodeje, zmenšil se počet i návštěvnost koncertů (viz porovnání prodejů jejich první a třetí desky s prostředním albem Nevermind, nebo porovnání prodejních čísel Nevermind před a po uvedení klipu SLTS na MTV). Absurdní myšlenku o odstřelení Kiss vlnou grunge a neopunku navíc vyvrátili sami Kiss uskutečněním velkých koncertních tour - Worldwide Kiss Convention Tour a Alive/Worldwide Tour a  také vydáním alb Alive III a Psycho Circus (album chart positions: 3. podle United States The Billboard 200 // 2. podle Canada Billboard Top Canadian Albums // 1. podle Australia ARIA Album Chart 1).

Na tom všem je docela vzrušujícím způsobem zajímavá ještě jedna věc. Hardrock a glamrock  podle hudebních periodik a médií měl být odepsán a odstřelen už v letech 1977 – 1979 především díky Sex Pistols (God Save the Queen) a The Clash (London Calling), protože právě tihle britští teenageři byli mladí,  živočišní a pozitivní nespoutanou energií nabití... atd. bla bla bla.

Kiss na to tehdy odpověděli způsobem, který se u nás popisuje slovy na hrubý pytel hrubá záplata. Tu odpověď z roku 1979 známe všichni

- I was made for lovin´ you baby - 

(Peak position:  Australia 2,Belgium 1,Canada 1,France 2, Germany 2,The Netherlands 1,New Zealand 1,Norway 10, Sweden 19,Switzerland 2,United

 States 11,United Kingdom 50).

Zcela specifickým a originálním způsobem se o "naprostou morální destrukci" Kiss pokusili kdysi českoslovenští hudební odborníci publikující v osmdesátých letech v časopise Melodie:

"Nejen fašistická symbolika, fašistické učení o nadřazenosti, fašistické manýry, také docela nezakryte kšeftování. To jsou všechno pavoučí vlákna, kterými se skupina Kiss snaží omotat své fanoušky a jako pavouk je docela vysát."

AAAAAAARGHHHHHH...

Prev: THE ONCE AND FUTURE KING / by Allen Berry
Next: Z ČASŮ BIG BENGU 2