DÁNSKÉ POCITY II

                                              ..

Do Dánska se dá taky dojet trajektem. Asi tam tak jezdí většina lidí. Nasednete na loď někde v Německu  a vystoupíte v Rodby nebo Gedseru. Cesta po moři se někomu může v porovnání s letadlem zdát nesmyslně pomalá, ale pro lidi posedlé romantikou stejně jako já taková cesta přináší  skvělé zážitky, většinou. Záleží na tom, jestli netrpíte mořskou nemocí. Já osobně jsem se na vyhlídkové palubě zaklesl do zábradlí jen o trochu méně statečně než kapřík Leonardo a vychutnával jsem si vítr, hukot moře a houpání lodi. Občas jsem něco zařval a taky  jsem  zběsile mával na lidi, co byli na palubě trajektu, kterej nás míjel.Tvářil jsem se u toho pravděpodobně hodně šťastně a přiblble, protože kolem se motající další cestující po mně vrhali celkem zvláštní pohledy. Bylo mi to jedno, nevšímal jsem si jich a věnoval jsem se tomu, abych se nadechoval soustředěně a hodně zhluboka, abych si užil ten zdravý mořský vzduch.

Mohl bych sice tvrdit, že to takhle vypadalo na pobřeží, když jsem vystoupil z lodi, ale nebyla by to pravda. Po Dánsku samotném jsem jel vlakem. Byl to takový vlak hrdina, co se nelekne ani vody ani podzemí a jezdí včas. Když náhodou dojde k nějakým potížím, průvodčí obchází celý vlak a každému vysvětluje, co se děje. Jízdní řád a jméno stanice, do které vlak přijíždí,  svítí v každém vagóně, takže cesta v takovém vlaku probíhá většinou nekomplikovaně. Človíček nabízející kafe, párky, žemle a další pochoutky neustále pendluje vlakem tam a zpět a přestože se pořád někdo z cestujících nakrmuje, zásob dobrot neubývá, takže to vypadá, jako by opravdu měl pohádkový kouzelný ubrousek. Nad každým sedadlem svítí oznam, jestli a odkud je zadáno místenkou, což na rozdíl od našich vlaků víceméně zabraňuje hádkám mezi cestujícími. Ale taky to může být tím, že Dánové jsou poměrně nekonfliktní...

Tohle není obrázek toho, že bych se nějak důsledně držel při zdi, je to spíš jeden můj letní reflex. To znamená, že ve většině případů se snažím pohybovat se na té straně ulice, kde je stín. I když je asi sporné, jestli to dává smysl zrovna v Aarhusu, kde už 18 stupňů je vlastně pro místní lidi vedro. V Aarhusu se docela vyplatí jen tak se brouzdat ulicemi. Mnohdy a mnohde na vás čeká zajímavé překvapení. Někdy takové překvapení může být dokonce extrémně příjemné.

Prostě si jen tak jdete po ulici a nejdřív jen v dálce cosi zahlédnete. Nezdá se vám to, a tak jdete blíž. A ještě blíž. Stále ještě tomu nemůžete uvěřit. Máte chuť se rozběhnout. Podvědomě prodloužíte krok. Pořád zrychlujete. Srdce bije čím dál hlasitěji. Myšlenky v kebuli hučí a rvou se: Podívej, támhle je to! To není možný! Jestli ne, tak co to teda je? Přibližujete se. Konečně začíná být jasné, že nejde o žádnou mýlku. Nenechali jste se omámit svými tajnými touhami v duchu rčení „přání otcem myšlenky“. Obrysy budovy se stanou zcela zřetelnými. Pár dalších kroků a už je vidět vše, co je vystaveno ve výkladu. Pořád jako by jste nemohli uvěřit, ale vše už je naprosto jisté a jasné. Nádech. Vstoupíte dovnitř. Rozhlédnete se a záchvěv blažené extáze proběhne celým tělem. Očima ohmatáváte ty nejbližší exempláře. 

Je to tak.

LP desky vás obklopují a objímají ze všech stran.

Tak takhle vypadá ráj...

POST SCRIPTUM: Ještě je toho pořád nějak moc, tak asi bude další díl.