JE HUDBA OPRAVDU V KRIZI?

22.03.2012 23:48

 

Moje poznámka k věčným novinářským útokům na bluesové, rock´n´rollové, hardrockové a metalové  "staromilce".

„...jsme totiž svědky nekonečné smršti comebacků, reunionů, při nichž kapely píseň po písni hrají svá stará klasická alba, toho, jak smečky sezónních spasitelů rocku vykrádají slovník šedesátých let. Hudba je v krizi, povzdechl si nedávno zase jeden rockový publicista.

Pop požírá sám sebe. Ten obraz mě fascinuje, nejsem si totiž jistý, zda za ním mám opravdu tušit urobora – hada hltajícího vlastní ocas – nebo třeba Krchovského verše o tom, že všichni jsou zákeřná, hladová klíšťata / jsou na svých prdelích vzájemně přisátá / a když se poslední na první zavěsí / pak z jeho prdele vlastní krev saje si. Jinými slovy, jde v případě současného popu o znovuzrození, nebo skutečně jen o parazitování na slavné minulosti?

Odpovědí na tuto otázku je celá řada. Zmíněný publicista tvrdil, že je hudba v krizi, v rozhovorech s rockovými hudebníky. To je velice důležité: rock je kulturní hnutí, které před padesáti lety zcela proměnilo kulturní obraz západní civilizace, od té doby však víceméně markýruje svou slavnou minulost a generuje jen variace původního úspěšného vzorce, opírajíc se přitom o mocný publicistický aparát a kánon své historie. Rozumějte, nemám nic proti bigbítu, ale hořekování nad tím, že se od šedesátých let a seržanta Peppera v hudbě nic nepřihodilo, může klidně znamenat, že mluvčí je líný zkoumat, hledat, měnit svůj vkus a posluchačské návyky.....“

Otázka je zajímavá a autorovo hodnocení současného popu má cosi do sebe, avšak s argumentací, jakou  autor článku Petr Ferenc v Salonu (1.3.2012) používá, nesouhlasím a to docela zásadním způsobem. Myslím si, že je dost nesmyslné žádat, po lidech, aby měnili svůj vkus a posluchačské návyky v závislosti na vývoji hudebním. Vkus každého člověka se objektivně mění v průběhu jeho života, někdy jde změny docela zásadní, ale většinou k nim přirozeně dochází v závislosti na věku, životních zkušenostech a měnících se životních prioritách. Na druhé straně zřejmě každý člověk může mít v otázkách vkusu určitá vnitřní pravidla a měřítka, která po většinu svého života nechce měnit. Proto mi  představa, že by člověk měl „měnit svůj vkus a posluchačské návyky“ v závislosti na vývoji mainstreamové populární hudby, připadá docela šílená a brutální. Když pro nic jiného, tak přinejmenším z toho důvodu, jak vlastně od počátku  devadesátých let mainstreamová populární hudba fungovala. Firma si vybrala „objekt“ = někoho, do koho byla rozhodnuta investovat. Nejdříve samozřejmě připravila nahrávku. Potom vyrobila  poptávku - pomocí mašinérie reklamy, časopisů, rotací v rádiovém a televizním vysílání  vytvořila všudypřítomný tlak na každého člověka, aby si produkt koupil (nedá mi to nevzpomenout na MTV rotaci Smells like a teen spirit v roce 1991, kdy v některých částech dne byla skladba zařazována každých 14 minut) . Nakonec firma inkasovala. Samozřejmě, že očekávala, že se jí vložené investice vrátí. Z toho důvodu někdy docházelo k tomu, že ještě jeden nebo dva roky byl zájem lidí o objekt uměle udržován pomocí bulvárních zpráv o malérech objektu na večírcích a mejdanech, o jeho drogových nebo alkoholových excesech a aférách. Cíl byl zřejmý, pokud zůstane díky takovéto reklamě „objekt“ v povědomí lidí, dá se předpokládat, že se bude prodávat ještě i druhé, případně třetí album (kterým ale skoro vždy vše končí).

Daný postup je zřejmě sice výnosný, ale na druhou stranu se příliš nepočítá s posluchačem, který by měl vlastní vkus a rozum. Spoléhá se na sílu brainwashingu, který může vkus posluchačů (ve stále rychleji se zkracujících intervalech) formovat a měnit podle toho, jak labely potřebují a koho právě chtějí prodávat. A právě tady padla kosa na kámen. Stále ještě ve světě existuje dost lidí, kterým povětšinou vnitřně  prázdné „produkty“ s krátkodechou životností nevyhovují. Z toho důvodu také lidé hledají jiné způsoby, jak se dostat k hudbě, která by je zajímala, která by umožňovala vícenásobný poslech a měla pro ně trvalejší význam. A to je  právě něco, co mainstreamovému popu formovanému a utvářenému MTV a velkými labely na základě marketingových úvah, výrazně chybí. Je zcela samozřejmé a přirozené, že lidé se obrátili tam, kde by to, co jim chybělo, mohli najít: 

- k malým žánrově vyhraněným vydavatelským firmám (Eonian Records, F.N.A. Records, Demon Doll Records, Perris Records, SunCity Records....),

 

-  k internetu s jeho legálními i nelegálními bezednými zdroji (IUMA.com, Mp3.com, Mp3au.com, Vitaminic.com, Soundfile.com, Soundclick.com...).

-  zcela nový význam začalo také mít od devadesátých let živé vystupování, koncerty se staly jednoznačně nejvýznamnější aktivitou rockových a metalových skupin (Jak taky jinak, když velké labely zahltily rádia, televize i obchody s CD záplavou  grunge, rapu, hiphopu....).

 

Tak výrazné akcentování živých vystoupení, k jakému došlo v devadesátých letech a které vlastně trvá i v současné době, může v mnohém působit jako návrat v čase někam hodně daleko před MTV. Někam do dob pirátských rádií, někam daleko do padesátých let, kdy všechny dancehalls v Americe již ovládal rock´n´roll Johnnie Johnsona,  Chucka Berryho a Big Joe Turnera, avšak velké labely odmítaly jejich písně vydávat a velká rádia hrát. Stejně jako tehdy i dnes vznikl docela zásadní rozdíl mezi tím, co labely chtějí  lidem prodat, a mezi tím, co lidé opravdu rádi poslouchají. A stejně jako tehdy se proskribované kapely a žánry „brání“ tím, že prokazují svou opodstatněnost při živých vystoupeních. A právě tak jak tehdy prokázal navzdory odporu labelů svou nezničitelnou životaschopnost rock´n´roll,  ani v devadesátých se nemohlo na přání velkých labelů podařit odstranit hardrock a metal.  Nebylo prostě možné, aby celá komunita sedmdesátkového a osmdesátkového rocku na povel MTV a Geffen Records padla na kolena a začala vzpínat ruce ke grunge nebo rapu, ať už byl mediální brainwash jakkoliv zničující. Dnešní „nekonečná smršt comebacků, reunionů, při nichž kapely píseň po písni hrají svá stará klasická alba...“ tak pro mě osobně není projevem krize hudby, ale spíše projevem toho, že stále ještě existuje hudba, která není jen sezónní záležitostí a která důstojně obstojí i při opakovaném poslechu, navzdory dusivému tlaku velkých labelů usilujících o to, abychom si hudbu poslechli „jednorázově“ a hned po jejím „rychlém spotřebování“ si šli koupit novou. 

Možná, že se dějiny opakují...?

 Poznámka:

Nějaký šťoura by mohl namítnout, že v případě dnešní "krize hudby" se v technologickém smyslu dějiny neopakují. Je tu totiž jeden drobný, ale důležitý rozdíl. V padesátých letech se podařilo sladit zájmy vydavatelských labelů a masy posluchačů v USA tím, že začal být vyráběn přenosný gramofon. Mladí lidé přestali poslouchat hudbu doma s rodiči vyrazili za zábavou mimo rodičovský dům (s gramofonem v kufru auta). Tak se vydávání rock´n´rollových a hot rodových nahrávek pro teenagery stalo pro firmy natolik zajímavé, že bariéry rasy a vkusu byly rychle prolomeny. Obě strany tím v tom černobílém desetiletí získaly – labely vydělaly (jak jinak) a mladí dostali i své černé hvězdy na vinylu.

 

I situace, kdy si lidé začali pořizovat magnetofony a nahrávat LP na magnetofonové pásky a kazety, se po čase vyřešila smírně, neboť majiteli hudebních vydavatelství byly tytéž osoby, jimž patřily firmy na výrobu elektrotechniky (např. EMI byla majetkem el. firmy Thorn, RCA Records byla majetkem Radio Corporation of America, Polygram byl majetkem firem Siemens a Philips). Ať už si někdo koupil LP nebo magnetofon, stejně na tom vydělala v podstatě stejná firma nebo osoba.

 

Dnešní situace je v určitém smyslu odlišná. Major labels,  nedokáží morálně přijatelným způsobem profitovat z prodeje počítačů a vypalovacích mechanik. Také se až na několik málo vyjímek dosud nepokusily využít možností internetové distribuce. Zatím se stále ještě „baví“ válkou s piráty a mrhají dolary i časem....

 

 

nedo

***
WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .