PAGE  1   2    3    4    5     6     7      8      9    10  11  12

Blog

:) MILUJI (: nečekaná mystika opakujících se setkání

23.08.2010 21:08

 

No nazval jsem to docela děsuplně, ve skutečnosti jde o to, že jsem Mr. J. Merhautovi napsal několik dopisů. Jeden z nich  byl zveřejněn časopise Rock +, zřejmě z toho důvodu, že popisovaný příběh působil mysticky nejen na mě, ale i na osoby v redakci

  

 

… dnes jsem obdržel mail s odkazem na nové číslo ROCK+. Stáhl jsem a četl jsem (zatím jen částečně). Moc děkuji. Považuji za důležité popsat vám, co se mi při čtení tohoto čísla přihodilo. Jde zřejmě o náhodu, ale chvílemi na mě tahle náhoda působí docela mysticky. Jde o úžasný článek o německé artrockové legendě Eloy. Od konce sedmdesátých let let jsem byl naprosto oslněn jejich albem Power And Passion a okamžitě po tom, co jsem si začal sám vydělávat jsem hledal jakoukoliv možnost, jak se dostat k jejich albům. Ve své snaze jsem byl přes různé  překážky:-( poměrně úspěšný, hlavně díky hannoverskému fanklubu a dámám Evelyn Sopka a Monika Hess.Jejich obětavá snaha  pomáhat mi se sháněním jednotlivých CD mě přivedla k tomu, že jsem se snažil přimět redakce různých časopisů k tomu, aby se  v nich alespoň nějaká zpráva o Eloy objevila. A tak se v  tehdejších „listárnách“ v Big Bangu, Sparku a !!! Ikárii (a možná i dalších) objevily mé dopisy přinášející základní informaci o existenci Eloy a jejich diskografii. Spolu s tím, jsem se také dožadoval, alby hlavní článek některého příštího vydání časopisu byl věnován právě Eloy. Bohužel se mi mé dávné přání (kdysi sdílené s Monikou Hess), aby se dostatečně obsáhlý monograficky zaměřený kvalitní článek o Eloy objevil v  nějakém českém hudebním časopise, splnil až díky dnešnímu vydání Rock Plus. Považuji za symbolické, že shodou náhod ve stejném čísle časopisu vychází nejen  mnou 2 desetiletí očekávaná monografická studie o Eloy, ale současně s  tím i článek Sci-fi v big beatu ve verzi, v jaké kdysi vyšel v  časopisu Ikárie i s poměrně výraznou stopou mého boje za Eloy v průběhu  devadesátých let (na straně 230:-)) Díky Kamil  .

 

Post Scriptum:

Kdyby někdo byl zvědavej na to, o co tu vlastně ať už mysticky nebo nemysticky běží, tak se může podívat na následují vysvětlující studie na fanovských stránkách:

 

http://www.progboard.com/Eloy/964#

http://www.eloy-legacy.com/eloy.php?Area=music&Sub=albums&PHPSESSID=hb903me1pa6rcbn2ag8sfmsi83

http://www.eloyworld.0me.com/index2.htm

http://www.myspace.com/columnsofherakles

Mnohé by také mohla vysvětlit videa:

http://www.youtube.com/watch?v=oJ1dPXp3ga8

http://www.youtube.com/watch?v=AbNGYqLXvXk

http://www.youtube.com/watch?v=6b5AorxNor8

http://www.youtube.com/watch?v=nbRibCbM9JI

Nebo fan videa:

http://www.youtube.com/watch?v=bs-eeSUB8ik

http://www.youtube.com/watch?v=D15aGNi4NCc

http://www.youtube.com/watch?v=G9jusIR5Tfc

 

Prev: DÁNSKÉ POCITY
Next: MAJOR LABELS STRIKE BACK – a měl by to každý vědět.

MAJOR LABELS STRIKE BACK - A MĚL BY TO KAŽDÝ VĚDĚT

24.08.2010 21:11

 

„V časech všeobecného úpadku se sdělování pravdy stává revolučním aktem.“

George Orwel

                                                                                                .     .

Major Labels zřejmě začínají uplatňovat úspěšnou strategii, která má zachovat nárůst jejich zisků i v situaci, kdy množství prodaných fyzických nosičů klesá. Novou cestou, jak zachovat „růst růstu“ je prosadit rozšíření sféry prodeje hudby i do přístrojů, které v poměrně blízkém časovém horizontu bude mít sice každý, které však primárně nejsou určeny pro přehrávání hudby a které nejsou přirozeně srozumitelné reprodukce hudby schopny, tzn. mobily a i-pody. Tato strategie je poměrně velmi jednoduchá. Spočívá v tom, že se hudebníkům i posluchačům ponechá mediálně vytvořená a námezdnými publicisty intenzivně podporovaná iluze toho, že poslouchají hudební nahrávky vytvořené hudebníkem/hudební skupinou hraním na hudební nástroje, avšak ve skutečnosti se při produkování nahrávky a výrobě jejích fyzických nosičů dbá na to,  aby nahrávka neobsahovala zvuky a frekvence, které by při reprodukci v malých mobilních přístrojích mohly jejich minimalistické zvukové výbavě způsobit problémy. V praxi to znamená, že z původní originální nahrávky jsou digitálně odděleny nebo upraveny všechny příliš tiché, příliš hluboké a příliš vysoké tóny a zvuky, které by při reprodukci nahrávky v mobilu, i-podu nebo přenosném osobním mp3 přehrávači mohly být pro přístroj obtížné. Zvláštní je, že se Major Labels a jimi zaměstnaní producenti neštítí a hlavně nebojí podobné zásahy v originálních nahrávkách provést, protože tyto zásahy je možné poměrně snadno odhalit a osobám a firmám, které je provedly také prokázat. Z poslední doby je například znám mezi fanoušky zběsile diskutovaný případ této „průmyslové“ devastace  zvuku alba Metallica – Death Magnetic. O tom, že to nebyla náhoda ani vyjímka svědčí vyjádření odborníků zveřejněná v časopisech (např. Rock+) a na internetových fórech (např. Audiodrom, turnmeup.org) o dalších a dalších průmyslově zničených albech - Metalica – Death Magnetics, Slayer  - Word Painted Blood, Heathen - The Evolution Of Chaos, Overkill – Ironbound, Fear Factory - Mechanize .....

"Když jsme připravovali tento článek, zanalyzovali jsme v průběhu několika měsíců více než 300 rockových a popových alb. Zajímalo nás, jakou vykazují dynamiku a v jaké míře je jejich zvuk poničen... Rád bych měl lepší zprávu, ale situace je velmi tristní: čím je nahrávka nebo remaster novějšího data, tím horší zvukové kvality se dají očekávat. Kromě speciálních vydání a účelových remasterů  se solidní dynamiky jen stěží dočkáme... Právě naopak - nálepka „remastered“ na obalu je jako zdvižený ukazovák. V 90% případů by se dalo ono „Remastered“ na přebalu CD vyměnit za „Pozor! Nekupovat!“."

 

"...vyjádřili jsme určitý skepticismus, jestli hifi, tak jak jej známe, dokáže přežít atak nefyzických datových formátů. V pozadí zůstala nevyřčená obava, že náš magazín jednou skončí s vítězstvím iPodu, přehrávaného přes špunty do uší nebo dokovací stanice. Kupodivu se však hrozba přiblížila z jiné strany – pokud nedojde k zásadnímu obratu v tom, jak je hudba nahrávána a produkována, půjde o plánovitý terorismus ze strany hudebního průmyslu."

"V různých recenzích na zmíněná alba se dočtete, jak to či ono má výborný zvuk. Už mockrát jsem se na podobné recenze (i když věřím, že jsou naneštěstí míněny vážně) nachytal, a proto je čas si říci pravdu."

"Průměrná dynamika zmíněných alb tedy je v rozmezí 4-6 dB, což je žalostně málo pro jakoukoli  hudbu, v případě Slayer jsme se dostali u jednoho songu na bezprecedentní 3 B (!). Na reprodukci takto nahrané muziky není potřeba jakékoli sofistikované přehrávací zařízení, není tudíž třeba zbytečně vyhazovat peníze za drahou techniku – minivěž ze supermarketu nebo autorádio bohatě postačí. Na různých zájmových fórech jsou často diskutována témata typu  „Jaké jsou nejvhodnější bedny na metal“ a podobně. Většinou jsou doporučovány velké dynamické reproduktory, subwoofery a podobně. Naprosto zbytečně, když potřebné informace chybějí už v nahrávce. Za současného stavu věci  je úplně jedno, jaké zařízení si koupíte, pokud to bude hrát dostatečně hlasitě. Nejlepším řešením jsou asi sluchátka (ne nic zbytečně drahého) nebo si něco smontovat podomácku. Pokud ovšem na utracení našetřené sumy přece jen trváte, kupte si raději lístky na celou koncertní šňůru oblíbeného interpreta, vyjde to levněji."

"Neposlouchám metal, takže se mě to netýká? Omyl. Popová a R&B alba jsou na tom podobně..."

__________________

 

JE MOŽNÉ SE BRÁNIT?

"Moc se s tím dělat nedá. Iniciativy, které se zformovaly proti tomuto nebezpečnému trendu, zatím velkou odezvu v hudebním průmyslu nenacházejí. Je však možné předávat informace, obsažené i v tomto článku, dál a postupně tak vybudovat silné povědomí o tom, proč hudební interpreti a jejich produkce páchají vědomou sebevraždu. A nejen to, postupně zabíjejí jak highendový business, tak i poškozují zdraví svých fanoušků. Čas všeobecného úpadku nastal, je třeba začít osnovat revoluci."

Přímo to asi věci nepomůže, ale myslím si, že není od věci si aspoň o nejnovějších kulišárnách Major Labels něco přečíst, třeba tady:

http://www.audiodrom.cz/Sonisphere.html   /  http://www.turnmeup.org/

http://mastering-media.blogspot.com/2008/09/metallica-death-magnetic-comparison.html

 

 

POST SCRIPTUM:

Je to docela poučné a ten, komu se nechce číst, si může prohlédnout dokumentární video. Ovšem muzikantům bych to nedoporučoval, mohlo by se jim z toho udělat docela šoufl.

Ještě ve stylu přísloví, že lepší je 1 obrázek než 1000 slov, si prohlédněte rozdíl mezi tím, jak vypadal zvuk Metalliky před (modrý)  a po zásahu producenta (zelený):

Myslím, že slov tady opravdu netřeba, ale přesto....

 

 JEŠTĚ PÁR CITÁTŮ NA ZÁVĚR:

„Když přišlo CD, zbavil jsem se všech svých kazet a gramofonových desek. S nástupem MP3 jsem se pak málem ustahoval k smrti. Teď se cítím jako naprostý idiot.”

 „Poslouchal jsem všechna CD nominovaná na Grammy v kategorii „Nejlepší nahrávka populární hudby“. Jedno vedle druhého bylo příšerně zkomprimované - softwarové plug-iny byly nastaveny na maximum, jen aby se na ně dostala co největší hlasitost.  Roger Nichols, nositel Grammy za alba Steely Dan, Beach Boys a další (převzato z magazínu Eq, leden 2002)

 „Dříve tiché pasáže jsou dnes hlasité a z těch hlasitých se stalo bzučení. Mozek není naprogramován na příjem bzučení. CD se stávají psychicky unavující a prakticky neposlouchatelná.” Peter Mew, technik klasických alb Davida Bowieho

„Moderní nahrávky jsou příšerné. Je to zvuková stěna. Nemají definici, nemají nic - je to jen statický hluk.” Bob Dylan, hudebník, v interview pro magazín Rolling Stone 

 „Spousta toho, co dnes vychází, je totální průšvih. Chybí celé vrstvy zvuku..." Geoff Emerick, technik alba Sgt. Pepper od Beatles 

„Za posledních 15 let revoluce v nahrávací technice změnila způsob, jakým jsou nahrávány a masterovány hudební nosiče - bohužel k horšímu.” David Bendeth, producent

 

Prev: :) MILUJI (: nečekaná mystika opakujících se setkání
Next: INTERNETOVÁ LÉKÁRNA 2 (epilog?)

DÁNSKÉ POCITY II

30.08.2010 21:25

                                              ..

Do Dánska se dá taky dojet trajektem. Asi tam tak jezdí většina lidí. Nasednete na loď někde v Německu  a vystoupíte v Rodby nebo Gedseru. Cesta po moři se někomu může v porovnání s letadlem zdát nesmyslně pomalá, ale pro lidi posedlé romantikou stejně jako já taková cesta přináší  skvělé zážitky, většinou. Záleží na tom, jestli netrpíte mořskou nemocí. Já osobně jsem se na vyhlídkové palubě zaklesl do zábradlí jen o trochu méně statečně než kapřík Leonardo a vychutnával jsem si vítr, hukot moře a houpání lodi. Občas jsem něco zařval a taky  jsem  zběsile mával na lidi, co byli na palubě trajektu, kterej nás míjel.Tvářil jsem se u toho pravděpodobně hodně šťastně a přiblble, protože kolem se motající další cestující po mně vrhali celkem zvláštní pohledy. Bylo mi to jedno, nevšímal jsem si jich a věnoval jsem se tomu, abych se nadechoval soustředěně a hodně zhluboka, abych si užil ten zdravý mořský vzduch.

Mohl bych sice tvrdit, že to takhle vypadalo na pobřeží, když jsem vystoupil z lodi, ale nebyla by to pravda. Po Dánsku samotném jsem jel vlakem. Byl to takový vlak hrdina, co se nelekne ani vody ani podzemí a jezdí včas. Když náhodou dojde k nějakým potížím, průvodčí obchází celý vlak a každému vysvětluje, co se děje. Jízdní řád a jméno stanice, do které vlak přijíždí,  svítí v každém vagóně, takže cesta v takovém vlaku probíhá většinou nekomplikovaně. Človíček nabízející kafe, párky, žemle a další pochoutky neustále pendluje vlakem tam a zpět a přestože se pořád někdo z cestujících nakrmuje, zásob dobrot neubývá, takže to vypadá, jako by opravdu měl pohádkový kouzelný ubrousek. Nad každým sedadlem svítí oznam, jestli a odkud je zadáno místenkou, což na rozdíl od našich vlaků víceméně zabraňuje hádkám mezi cestujícími. Ale taky to může být tím, že Dánové jsou poměrně nekonfliktní...

 

Tohle není obrázek toho, že bych se nějak důsledně držel při zdi, je to spíš jeden můj letní reflex. To znamená, že ve většině případů se snažím pohybovat se na té straně ulice, kde je stín. I když je asi sporné, jestli to dává smysl zrovna v Aarhusu, kde už 18 stupňů je vlastně pro místní lidi vedro. V Aarhusu se docela vyplatí jen tak se brouzdat ulicemi. Mnohdy a mnohde na vás čeká zajímavé překvapení. Někdy takové překvapení může být dokonce extrémně příjemné.

Prostě si jen tak jdete po ulici a nejdřív jen v dálce cosi zahlédnete. Nezdá se vám to, a tak jdete blíž. A ještě blíž. Stále ještě tomu nemůžete uvěřit. Máte chuť se rozběhnout. Podvědomě prodloužíte krok. Pořád zrychlujete. Srdce bije čím dál hlasitěji. Myšlenky v kebuli hučí a rvou se: Podívej, támhle je to! To není možný! Jestli ne, tak co to teda je? Přibližujete se. Konečně začíná být jasné, že nejde o žádnou mýlku. Nenechali jste se omámit svými tajnými touhami v duchu rčení „přání otcem myšlenky“. Obrysy budovy se stanou zcela zřetelnými. Pár dalších kroků a už je vidět vše, co je vystaveno ve výkladu. Pořád jako by jste nemohli uvěřit, ale vše už je naprosto jisté a jasné. Nádech. Vstoupíte dovnitř. Rozhlédnete se a záchvěv blažené extáze proběhne celým tělem. Očima ohmatáváte ty nejbližší exempláře. 

Je to tak.

LP desky vás obklopují a objímají ze všech stran.

Tak takhle vypadá ráj...

 

POST SCRIPTUM: Ještě je toho pořád nějak moc, tak asi bude další díl.

 

O ČEM JE PINOCHET ANEB FRAMING

10.10.2010 21:28

O čem je Pinochet aneb Framing

Slovem v titulku označujeme strategické „rámování argumentace“, které pak určuje celkový smysl a váhu jednotlivých argumentů ve veřejné diskusi.

Malý příklad. Televizní moderátor se třeba ptá: Vy protestujete proti jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva, protože „má smířlivá slova“ pro Pinocheta, ale protestovali byste, kdyby měl „smířlivá slova“ pro Che Guevaru? Všimněme si, jak toto zarámování falšuje celou diskusi, škrtá její obsah.

Pinochet v CHILE totiž neměl proti sobě Che Guevaru, který vyzýval k ozbrojenému odboji proti násilným a nedemokratickým vládám v BOLÍVII nebo jinde v Latinské Americe. Che Guevara měl proti sobě diktátory, jako byl řekněme Alfredo Stroessner v Paraguayi, jeho boj patří do kontextu práva na ozbrojený odboj proti diktatuře, do kontextu kauzy bratří Mašínů. 

Diskuse o Pinochetovi ale musí být zarámována zcela jinak. Ten neměl proti sobě odbojáře, ale demokraticky zvoleného prezidenta, sociálního demokrata Salvadora Allendeho, který nijak neporušil ústavu ani práva občanů. Snažil se jen rozšířit sociální obsah občanství v Chile, nastolit větší rovnost občanů. Vzpomínám si na jeho projev v parlamentu při návštěvě Itálie, je stále dostupný na youtube. Řekl tehdy, že Chile je chudý stát, ale liší se od všech ostatních v Latinské Americe tím, že byl vždy demokratický, že v něm nikdy nebyl žádný vojenský převrat. Ten pak ale přišel, poprvé v chilských dějinách. Když zarámujeme diskusi takto „demokraticky zvolený prezident – vojenský převrat“, smířlivá slova pro Pinocheta mají zcela jiný význam, než když je diskuse rámována „Pinochet–Che Guevara“. Jde v ní o právo zvrátit vojensky demokratickou vládu, pokud porušuje „objektivní morální řád“ (– pojem, který rád hájí Jochův Občanský institut). 

Jsou zájmy soukromých firem „objektivní morální řád“, který dává jejich obráncům právo převrátit demokraticky zvolenou vládu, v jejímž programu je znárodnění amerických měďařských společností? 

Je třeba být pozorný k rámování diskusí ve veřejném prostoru, protože tato vláda je vládou „škrtů“ v nejobecnějším smyslu, chce škrtnout společnost a nahradit ji společenstvím vlastníků. Stále častěji bude třeba volit mezi Allendem a Pinochetem, i když se nám bude tvrdit, že volíme mezi totalitarismem a svobodou.

 (21.08.2010 - Václav Bělohradský - Publicistika - str. 06)

 

Přes respekt, jaký chovám k autorovi tohoto článku, mám stále silnější pocit, že jeho představa o diskusi ve veřejném prostoru je příliš naivní. Já aspoň tedy nemám pocit, že rozbití sociálního státu a nahrazení společnosti  jakýmsi souhrnem vlastníků by bylo otázkou nějaké celospolečenské diskuse. Proces probíhá řízeně už delší čas a žádná diskuse na to téma neprobíhá. Ideové koncepty, které slouží k rozbití sociálního státu a posledních zbytků srozumitelných a většinově respektovaných morálních zásad, nejen vedou nekompromisně vítězné tažení sdělovacími prostředky, ale stejně jednoduše a rychle procházejí parlamentem a jsou přetavovány v zákonnou normu.  Často jde o koncepty, jejichž nesmyslnost si je možné uvědomit na první pohled a jejichž uskutečnění nepříznivě ovlivňuje kvalitu současné i budoucí existence každého člověka v naší zemi. Přesto nikdo účinně nebrání jejich zákonné „materializaci a realizaci“:

 

Výnosem daní lze sanovat ztráty v bankách a průmyslu, aniž by byl ohrožen současný systém zdravotního a důchodového zabezpeční.

(Velmi populární myšlenka velkého „K“ ve funkci předsedy vlády.Jak je dnes odporné „starostlivé“ pokyvování politických hlav nad tím, že pro jimi samotnými  uměle vyvolaný nedostatek prostředků je nutné zásadně změnit např. důchodový systém.)

 

Progresivní zdanění bude zrušeno, protože rovná daň znamená vyšší příjmy do státního rozpočtu.

(Přestože bylo všem předem jasné, že jde o matematický nesmysl, bylo uzákoněno a nesmyslnost tvrzení se docela nákladně ověřila v praxi.)

 

Snížení úrovně daňového zatížení podnikatelských subjektů v naší zemi, bude mít pozitivní dopad na zvýšení počtu pracovních míst v soukromém sektoru. 

(Je ale třeba dodat,že to znamená, že většina zisků soukromých firem tak skončí v zahraničí a „doma“ vytvořený zisk je vyveden mimo naši zemi. Jak to dopadne se zemí, ve které takový stav trvá více let, je zřejmé z historie  .)

 

Hospodářská krize je způsobena nehospodárným rozhazováním státních prostředků v Řecku. A proto u nás podobným problémům předejdeme pomocí škrtů ve ve výdajové sféře státního rozpočtu...

(S Řeckem krize u nás nijak nesouvisí. Pro nás jsou a  budou rozhodující poměry v Německu. Navíc je velmi riskantní omezovat množství hotových peněz mezi „obyčejnými“ lidmi v okamžiku překonávání krize.)

 

 Placení školného je základem toho, aby si lidé více vážili vzdělání.

(Autor této teze, asi nikdy neučil na soukromé škole. Ale i bez takové zkušenosti je jasné, že jde o krok směrem zpátky a to o víc než o půl století.)

 

Kdo je alespoň elementárně zodpovědný, spoří si na stáří, a to nejméně tisícovku každý měsíc.

(To je krásný apel na zodpovědnost lidí. Oznamovat něco takového lidem, kteří podstatnou část svého života poctivě odváděli polovinu svého měsíčního příjmu jako sociální pojistné v domnění, že pro příjemce jejich peněz -  stát z toho do budoucna vyplývá závazek alespoň část odvedených peněz vrátit, je jednoduše naprosto nestravitelná nechutnost.)

 

Není žádný důvod pro to, aby zdravotní péče byla  bezplatná.

(Nepravda od prvního do posledního písmene. Každý člověk v naší zemi je povinen platit si zdravotní pojištění, nečinit tak, znamená páchat kriminální čin.)

 

Jednotné školství je nefunkční pozůstatek naší totalitní minulosti. Úroveň vzdělávacího systému se výrazně zvýší, pokud budou pravomoci vytvářet základní školní dokumenty přeneseny na lokální úroveň.

(Výsledkem je chaos na školách a především ztráta jakékoliv smysluplné provázanosti mezi jednotlivými školami a stupni škol. Výrazně negativní je také dopad na výsledky našeho školství v evropských nebo celosvětových srovnávacích studiích.)

 

Docela by mě zajímalo, jestli je někdo schopen s  nositeli a realizátory uvedených ideových konceptů komunikovat nějakým alespoň relativně klidným a slušným způsobem. Já osobně bych to nedokázal. Ale můj subjektivní pocit odporu, hnusu a opovržení tady nehraje žádnou roli. Proléti nikdy nikoho nezajímali.

 Pokud pracovali a množili se, byla jejich ostatní činnost. bezvýznamná. Byli ponecháni sami sobě jako dobytek žijící volně na argentinských pláních, a tak se uchýlili k životnímu stylu, který se jim jevil jakopřirozený, po vzoru prapředkù. Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, procházeli krátkým obdobím rozkvětu, krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti. Jejich duševní obzor byl omezen těžkou fyzickou prací, starostí o domácnost a o děti, drobnými spory se sousedy, filmy, fotbalem, pivem a nade všechno kartami. Vyžadovalo se od nich jen primitivní vlastenectví, na které bylo možné apelovat, kdykoli bylo zapotřebí prodloužit pracovní dobu nebo snížit příděly. A i když začali být nespokojení, což se stávalo, jejich nespokojenost stejně nikam nevedla, protože neměli celkovou ideu a dovedli se soustředit jen na jednotlivé drobné nesnáze. Větší zlo stále unikalo jejich pozornosti. 

V jedné drobnosti Orwel možná neodhadl budoucnost úplně přesně. Mohlo by totiž dojít k tomu, že proléti nebudou všichni hloupí, nevzdělaní a pasivní. Ale I kdyby někdo z prolétů byl schopen lži v projevech a prohlášeních politiků dešifrovat, i kdyby někdo byl schopen rétorické triky a falešnost jejich účelově vybraných argumentů prohlédnout, třeba tak, jak to svým článkem činí Václav Bělohradský, stejně by to na chodu systému absolutně nic nezměnilo. V tom se Orwell nemýlí.

 

 

"GREETINGS THE CITIZENS OF EARTH"

17.10.2010 21:32

Zdravíme vás, občané Země,...

...

BBC začala informovat o tom, že se jí podařilo dosáhnout neobvykle  zajímavého kontaktu. Dokonce byl v Británii promítán zpravodajský spot, který o tomto kontaktu ve zkratce informoval britskou veřejnost. Spot, přestože byl vysílán i v některých dalších státech a vyvěšen na Youtube,  však  celosvětově nevyvolal takovou pozornost, jakou by si zasloužil, a ani vlády jednotlivých států mu nevěnovaly větší pozornost. Nejpodstatnější reakcí, které se spotu dostalo, bylo to, že většina periodik a dalších médií jej demonstrativně označila za pouhou víceméně neetickou snahu o reklamní propagaci BBC. Jediná instituce, která byla schopna se ke zjištěným skutečnostem postavit čelem, byla (docela nečekaně) Organizace spojených národů.

Podle britského listu The Independent byla v OSN určena velvyslankyně pro případ kontaktu s mimozemšťany. Stala se jí malajská astrofyzička Mazlan Othmanová, dosavadní ředitelka Úřadu OSN pro záležitosti vesmíru (United Nations Office for Outer Space Affairs – UNOOSA). Úkolem osmapadesátileté Othmanové je připravit možnosti komunikace s návštěvníky z jiných světů, kteří přiletí, nebo lidstvo na dálku kontaktují. Profesorka Othmanová není v těchto věcech neznámá. Dohlížela na vesmírný program Malajsie a také na výcvik a let prvního malajského kosmonauta. Její role, jako ředitelky UNOOSA zahrnuje studium potencionálních otázek týkajících se vesmírných technologií, jakož i toho, co dělat, kdyby byl objeven velký asteroid směřující přímo k Zemi. 

 

Jmenování profesorky Otmanové velvyslankyní samozřejmě vyvolalo mnohé reakce. Některé z nich útočí na OSN, jako na někoho, kdo celkem zbytečně vynakládá finanční prostředky na vytváření na jedné straně sice lukrativních, ale na druhé straně nesmyslných pracovních míst („Nemyslím si, že OSN musí hledat nějakou svou novou misi. Mezinárodní organizace, včetně Spojených národů, by měly snižovat své výdaje, zmenšovat počet svých úředníků...“). Jiné ohlasy zase upozorňují na to, že pokud mimozemšťané přijdou, rozhodně nebudou mít přátelské úmysly.

Bez ohledu na uvedené námitky britský profesor Richard Crowther říká: „Paní Othmanová je pro tento úkol tím absolutně nejvhodnějším člověkem.“

Post Scriptum: Who is fooling who?

TY JEŠTĚ NEJSI NA FEJSBÚKU?

23.10.2010 21:37

Kolumbijské město Puerto Asis zachvátila panika. Na sociální síti Facebook se objevil seznam lidí, kteří mají zemřít, pokud do tří dnů z města neodjedou. Ze žertu, za který zprvu policie celou věc spíše považovala, se však vyklubala tragická realita.

Od poloviny srpna byli podle zveřejněného seznamu zastřeleni tři mladíci ve věku od 16 až 19 let. Ostatní z celkového počtu 69 lidí uvedených na seznamu se už raději vytratili z města. Do Puerto Asis se naopak sjely policejní týmy.Policie nabízí 5 milionů pesos za jakékoli informace týkající se zmíněných vražd.

Kdo za útoky stojí, tak to se neví. Podezření padá na zločinecký gang Los Rastrojos a na levičáckou gerillu FARC, 
 
 
 
Post scriptum:
Jo, ještě jsem zapomněl odpovědět na tu úvodní otázku. Tak to je jednoduchý. Já tam opravdu ještě nejsem a asi ani nikdy nebudu. K tomu, aby mě facebook vytáčel do nepříčetnosti, mi stačí už to, že každý den ve svým mailboxu najdu nejmíň tři zprávy,ve kterých mě prostitutky a webcam girls žádají o to, abych navštívil jejich profil buď na facebooku nebo fuckbooku nebo na obojím zároveň.
DÍKY, NEMÁM ZÁJEM!
 
Prev: "GREETINGS THE CITIZENS OF EARTH"
Next: HAPPY HALLOWEEN WITH "LORDI"

 

HAPPY HALLOWEEN WITH LORDI

25.10.2010 21:39

 Vaše kapela existuje od roku 1996 a v roce 2006 vyhrála soutěž Eurovision Song Contest. Byl to váš největší úspěch?

Doufám, že ne. Já se na to koukám pouze jako na pěšinku, po které jsme se na chvíli vydali. Požádali nás o účast, a protože nikdy nevíte, kam vás taková pěšinka může zavést, zkusili jsme to. Dávno už jsme ale zpět na naší hlavní cestě. Pomohlo nám to, získali jsme vítězstvím pozornost médií. A pomohlo nám to se dostat do povědomí Evropy. V tomto smyslu to úspěch byl.

 

Pomohlo vítězství v Eurovision Song Contest i prodeji vašich desek?

Ano, ale pouze na chvíli. Nenazýval bych to naším největším úspěchem, ale jakýmsi katalyzátorem. Abychom získali pozici, kterou jsme měli po soutěži, museli bychom ještě asi tak pět let intenzívně koncertovat. Byla to taková reklamní kampaň, díky které téměř všude znají buď naše kostýmy, nebo alespoň název.

 

 

Vaše nové album Babez For Breakfast produkoval Michael Wagener, který už pracoval se slavnými kapelami hudební historie (Skid Row, Extreme, Mötley Crüe, Kins X a další). Jak jste se s ním dali dohromady?

Bylo to legrační nedorozumění. Asi před rokem se nás zástupce naší nahrávací společnosti ptal, se kterým producentem bychom rádi spolupracovali. Poté, co už jsme vyčerpali skoro všechny finské producenty a těm se nahrávání zrovna nehodilo do jejich plánů, prohodil náš kytarista z legrace, že zavoláme Wagenerovi. A ten zástupce nepochopil, že jde o vtip, a Michaela kontaktoval. Ten do toho šel.

 

Jak se vám s ním spolupracovalo?

Ukázalo se, že to byla opravdu šťastná náhoda. Už po čtyřech dnech práce se ukázalo, že Michael je skoro stejně dětinský jako já. Je jako velké dítě, takže jsme si velmi rozuměli. Je to poprvé, co jsme opravdu přesvědčeni, že bychom rádi spolupráci s některým producentem rozhodně zopakovali.

 

Nahrávali jste v americkém Nashvillu. Bylo to tam pro vás něčím inspirující?

Proboha, to ne. Jeli jsme tam jenom proto, že tam Michael bydlí a má tam studio. Původně jsme si přáli, aby za námi přijel do Finska. Ale i když to může znít nepravděpodobně, ukázalo se daleko jednodušší letět za ním do Nashvillu. Díky tomu jsme se aspoň dostali daleko od svých každodenních životů a mohli jsme se plně koncentrovat na nahrávání.

 

Na desce se autorsky podílel i bývalý kytarista skupiny Kiss Bruce Kulick. Jak k vaší spolupráci došlo?

Ta započala už v roce 2005. Bruce hrál sólo na naší předchozí desce. Jsme věrní fanoušci Kiss a s Brucem jsme zůstali v kontaktu. Seznámili jsme se, když se přišel podívat na naše vystoupení v Los Angeles. Poté nás navštívil a zahrál nám svůj nový materiál. Povídali jsme si a já jsem se osmělil zeptat, jestli bychom se někdy mohli setkat v L. A. a zkusit napsat něco pro Lordi. A skoro přesně před rokem jsem za ním opravdu do Hollywoodu jel, napsali jsme několik písní a něco z toho skončilo na albu.

 

V písničce Granny’s Gone Crazy hostoval Mark Slaughter ze skupiny Slaughter. Jak jste se seznámili s ním?

I to byla jedna ze série šťastných náhod. Na album jsme potřebovali nahrát různými hlasy několik mluvených sekvencí. Dal jsem si záležet, aby to byli lidé, pro které je angličtina rodnou řečí, aby to neznělo směšně. Chyběl nám poslední hlas a producent řekl, že se zkusí zeptat svého kamaráda Marka. Nezmínil jeho příjmení. Když pak do studia nakráčel samotný Mark Slaughter, spadla nám čelist. Byli jsme ohromeni. Když nahrál svůj krátký part a opustil studio, nadávali jsme si, že jsme ho nepožádali, aby nám něco nazpíval.

 

Lordi vystupují v maskách. Mění se nějak ty masky během let?

Navrhuji nové vždy s vydáním nového alba. Lidé se převlékají každý den a ani my nemůžeme být stejní. Představte si, jaká nuda by byla nosit několik let stejné tričko. Navíc je tam i praktické hledisko, ty kostýmy se rozhodně nedají prát, takže na konci sezóny už opravdu páchnou.

POST SCRIPTUM

zdroj:

Jsme věrní fanoušci skupiny Kiss - Šárka Hellerová, in Právo 

25.09.2010, Kultura str. 19

poslech:

http://www.last.fm/music/Lordi/+tracks

profily:

http://en.wikipedia.org/wiki/Lordi

http://www.myspace.com/lordi

http://www.lordi.fi/band/

videa:

http://www.youtube.com/watch?v=k-aQMU-3DVk&ob=av2n

http://www.youtube.com/watch?v=KeOMA7lANmg

http://www.youtube.com/watch?v=tkw4jhDE1eQ

 

 

MOJE PUBERTA SKONČILA A JÁ POŘÁD ČTU SPARK

31.10.2010 21:45

                                                                                             ..

Spark si kupuju natěšeně a čtu s radostí. Většina polemiky vedené v komentech na diskusním fóru Sparku podle měvychází buď z toho, že někdo byl nespokojený s názorem recenzenta v některé konkrétní recenzi, nebo z toho, že někdo soukromě chová naprosto animální averzi vůči některému z redaktorů. Připadá mi nepochopitelné, proč kvůli tomu napadat celkovou linii a úroveň časopisu. Přestože se i ve Sparku objevilo adorování grunge v devadesátých letech a docela dost mi to vadilo, nikdy to neznamenalo, že kvůli jedné recenzi nebo jednomu článku v některém čísle zavrhuji celý časopis. Zůstal pro mě vlastně jediným tištěným a normálně dostupným časopisem, kde se dalo o metalu a hard rocku něco přečíst, případně něco nového se dozvědět. Mnohá alba, která jsem v průběhu času koupil a začal poslouchat jsem "objevil" právě díky Sparku. V průběhu devadesátých let mi právě Spark dával naději, že nemusím spoléhat na to co jsem viděl v obchodě nebo nabídkovém katalogu, naději na to, že někde se nahrávají a vycházejí i dobrá rocková a metalová alba. Nikdy asi nebude možné, aby každý čtenář souhlasil se všemi recenzemi, alby se každému čtenáři líbily všechny rozhovory a aby každý čtenář přesně souhlasil s výběrem kapel, na které je zaměřena pozornost v daném čísle, ale podstatné je, že Spark zůstává časopisem zaměřeným na ROCK A METAL. Nejdůležitější je, že se právě tohle nezměnilo. A to říkám i přesto, že mám výhrady k tomu, že v časopise chybí adekvátní reakce na současný reunionový boom klasického rocku a metalu v USA.

SPARK ANO, ROCK REPORT NE

Koment č.223: "Exemplární příklad, kam takové tendence můžou vést, je dříve Rock Report/ později a dnes Report, který nejen že se začal těmto tendencím podovolovat, ale postupně i zcela změnil svoje zaměření a stal se z něj víceméně lifestylový."

- - -

Jak já si to pamatuju, změna Rock Reportu nebyla výsledkem nějaké vnitřní vývojové tendence spojené s HUDEBNÍ orientací reakce. Podle toho, co se objevilo v textu, který celou "událost" vysvětloval a jehož autorem byl Honza Petričko, šlo o rozhodnutí, zachraňující a zajišťující další fyzickou existenci časopisu (a možnost obživy). Vzhledem k tomu, že Honza Petričko je/byl pro druhou polovinu mého teenagerského věku největším rockovým hrdinou mezi lidmi kolem mě, je mi jasné, že v tom okamžiku bylo něco velmi důležitého obětováno (a jen se dohaduji, jaký vnitřní boj prožíval můj obdivovaný rockový Honza Petronius Arbiter:-). Kvalita papíru, fotografií, literární a stylistická úroveň redaktorů začala růst. Časopis měl (teda aspoň a asi nejen pro mě) jen jedinou chybu, nedal se z podstatné části dál číst. 

Myslím si, že v dnešní době, kdy si AKTUÁLNOST (BraveWords.com), HLOUBKU(www.metalsludge.tv/home/), PŘÍMÝ KONTAKT S HUDEBNÍKY (pravidelné weekendové chaty s hvězdami, které organizuje Andrew z hairbangersradio.ning.com/) můžu víceméně vyhledat sám, by se nemělo zapomínat na jednu důležitou věc. Vlastně by se mohlo zdát, že Spark k ničemu nepotřebuju. Ale není to tak. Vstupuje tady do hry něco, co nikdy nebude souviset jen s kvalitou papíru, aktuálností a dokonalou stylistickou vybroušeností textu. Ano to vše je důležité, ale ne rozhodující. Je asi hloupé, že to neumím definovat jinak, než pomocí provařených slov "celková linie časopisu a přístupy jednotlivých redaktorů", ale je nesporné, že právě to, může být stejně tak jako pro mě i pro řadu dalších čtenářů to jedinečné, co na Sparku mají rádi a proč mu stále ještě věnují svou pozornost.

Spark odolal vábením, které se staly zničující pro Rock Report a Rock a Pop nebo tedy alespoň pro jejich schopnost uvěřitelně se vyjadřovat k rocku nebo metalu. Přiznávám, že z hlediska stylistického je možné najít ve Sparku pochybení a neobratnosti. Jenže to je dnes všude normální v míře 10x šílenější. Nemyslím, že jde o úpadek Sparku, ale o celkový úpadek úrovně vzdělání který se v důledku provedení reformy  školství bude dále zrychlovat. Z toho bych asi ale nevinil redakci.  

MYSLÍM SI, ŽE NEJPODSTATNĚJŠÍ SKUTEČNOSTÍ JE, ŽE SE SPARK POCTIVĚ VĚNUJE ROCKOVÝM A METALOVÝM ŽÁNRŮM. A TA VĚRNOST A POCTIVOST JSOU ZÁKLADNÍ HODNOTY, KTERÉ BY MĚLY BÝT OCEŇOVÁNY A VNÍMÁM JE MNOHEM SILNĚJI NEŽ STYLISTICKÉ NEDOSTATKY. KO/LAPSY A POCHYBENÍ SE MOHOU DOSTAVIT, ALE JÁ VĚŘÍM, ŽE NIKDYNEBUDOU ZNAMENAT ODKLON SMĚREM, JAKÝM SE VYDALY VÝŠE UVEDENÉ ČASOPISY. 

KDYŽ UŽ, TAK PROČ?

Koment 223: „Bluejamie65 tvrdí, že je mu vlastně srdečně fuk, na jaké kvalitativní úrovni bude časopis udržován, jen když se bude věnovat nadále stejnému zaměření.“

- - -

Neplatí to totiž, že jen když...., znamená to, že mě zajímají články, názory, interwiew hodnocení... lidí, kteří k hudbě přistupují se stejnou láskou jako já a jejichž výchozí stanoviska jsou mi srozumitelná.

V podstatě mi v určitém ohledu nezáleží na tom, jak časopis vypadá. Větší důraz kladu na to, že jsou v něm údaje a informace, které nutně potřebuji k životu, které nutně potřebuji k tomu, abych mohl spokojeněji poznávat, poslouchat a rozumět. A vůbec ze všeho největší důraz kladu na to, že rock a metal zůstal ve Sparku jako hlavní téma navzdory všem nesmyslům, které se přehrnuly devadesátými lety. Jo někdy mě recenze rozzlobí, nebo mi ve výběru témat něco aktuálnícho chybí (letošní reunionová vlna v USA), ale nevede mě to k tomu, abych proklínal časopis , jeho úroveň celkově a redaktory jednotlivě, jednoho po druhém. Stejně se totiž vždy těším na další číslo.

 

VIDLÁKA MŮŽEŠ POZNAT I JINAK

NEŽ JEN PODLE HNOJE NA BOTÁCH

 Koment 228: "A taky nesnáším stádovité přežvykování jedinců, jimž je do žlabu s každou další várkou dáváno méně a méně sena, a jim nesecvakne ani jeden neuron v tom ustrojí, kterému se říká hlava.

- - -

Tak tady je taky zřejmě zakopán pes, tahle věta je totiž naprostá trefa. Dnes už je myslím, zcela jasné, že true metal a hardrock či po česky bigbít /:-)/ nemůže zaniknout nejen ve světě, ale ani u nás v Čechách, neboť si každý z vlastní zkušenosti dokáže představit, jaká muzika se bude hrát přes léto na tancplace za hřištěm a během roku minimálně jednou za 14 dní v kulturácích vesnic a venkovských městeček těch velikostí, kde kravín je důležitou dominantou. A odtamtud bude taky pocházet mnohý z těch náctiletých, kteří si koupí pro ně napsaný nový Spark. Je možné to vidět metaforicky jako stádovité přežvykování jedinců, kterým je dáváno s DALŠÍ A DALŠÍ várkou méně a méně sena. Já to spíš vidím tak, že ve zrhuba posledních dvou desetiletích jak metal, tak Spark ve zkoušce času obstál.

Prev: HAPPY HALLOWEEN WITH "LORDI"
Next: HLEDÁ NĚKDO ODPOVĚĎ?

HLEDÁ NĚKDO ODPOVĚĎ?

01.11.2010 21:48

                                                                                                                     . .

OTÁZKA 

" Když zahlédnu z kartónu vyřezanou siluetu dobrého vojáka Švejka, trochu mi zatrne. Tady je Krakonošovo, hlásá český nápis na stromě nad krámkem v útrobách úhledného německého činžáku. Druhý Švejk stráží obchod i z opačné strany, a v ruce pro změnu třímá pivo. Nesnáším Švejka. Miňonky, zahuštěné mléko, Vlnky, becher, slivovice Jelinek!!!!! huláká pouliční poutač opřený o vykotlaný televizor značky Orion, do kterého majitel umístil výjev z běžného života Spejblovic rodiny. Pokud se nepletu, Hurvajs v ní zrovna Spejbla dekapitoval. Slunečník pro zákazníky „typicky českého obchodu“ nese značku pivovaru ceněného skoro jako zlatá rezerva v ČNB, a já si uvědomuji, že s touhle estetikou nedokážu koexistovat na jednom chodníku. Pak se zjeví majitel. Na hrudi má barevnou tetáž Spejbla a Hurvínka, jimž věnoval celou vnitřní expozici, kolemjdoucí Němci si ho fotografují a českou němčinou říkají: Ja, ja, das ist sehr tschechisch. Pak nám přes Goťákovo vyznání Lady Karneval vynadá, protože očumujeme a nic si nechceme koupit.

Prosím vás,
že je tohle humor?
Že je?"

/Zuzana Válková in Salon - str. 06,12.08.2010/

ODPOVĚĎ

Zahlédl jsem ho, když jsem čekal na vlak. Seděl jsem si relativně spokojeně v čekárně a nestaral se o nic a o nikoho. Jeho si však nešlo nevšimnout. Nejdřív to byla jen nenápadná figurka poskakující za oknem zbrklými žertovnými pohyby, ale za chvíli bylo jasné, že míří mým směrem. Svou zvláštní trhanou chůzí došel až ke dveřím a vstoupil dovnitř. Oblečený byl, v podstatě žádná část oděvu mu nechyběla, ale jak boty, tak ponožky, kalhoty i bunda byly hodně hodně „jeté“. Na zádech měl navíc starobylý batoh vyrobený před mnoha lety. Na zadní straně chyběly batohu řemínky, a tak ho nebylo možné úplně zavřít. Celé osazenstvo čekárny mohlo zřetelně spatřit „poklad“, který byl v batohu uložen. Přestože bylo vše jasně patrné a viditelné, smysl toho nákladu všem lidem v místnosti unikal. Bylo to jedno velké dřevěné poleno.Tlustý špalek dřeva zbavený kůry a dobře si vědomý své záhadnosti mlčenlivě spočíval v batohu a nehodlal nikomu svůj smysl a účel prozradit.

 

Jeho majitel beze slova prošel vedle mě a zamířil si to do té části místnosti, kde se nacházel automat na kávu. Přišel až těsně k svému cíli, batoh si odložil na židli a stoupl si před automat. Ale stál tam tak nějak divně. Přiblížil se sice ke zdroji horkého kafe na dosah, ale nebyl přímo před ním. Stál k němu bokem a asi o jeden krok směrem doprava. Namísto vhození mincí a výběru nápoje ten člověk udělal něco nečekaného. Klekl si na kolena, ruce natáhl před sebe a položil dlaně na špinavé kachle podlahy. Potom otočil hlavu k automatu. Pomalu si lehl na zem tak, že se jeho levá tvář dotýkala podlahy. Zavřel oči. Jeho pravá ruka se pohnula. Začala prohledávat prostor pod automatem. Chvíli se zdálo, že hledání nebude mít úspěch. Ale dopadlo to jinak. Na prohledávaném místě se zřejmě už docela dlouho povalovala jedna zapomenutá koruna. Někomu, kdo kdysi spěchal, vypadla při placení . Muž se vítězně usmál. Pátrající ruka minci chtivě shrábla a muž si znovu klekl. Ruce zvedl do výše a zálibně si na světle prohlížel nalezenou korunu.  Vtom si však uvědomil, že ho pozorně sledují další lidé. Trhl sebou a korunu rychle strčil do kapsy. Asi si myslel, že by mu ji mohli sebrat. Stoupl si a hodil si na záda také svůj batoh. Polohlasně přečetl první řádek z tabule s příjezdy vlaků a zakroutil hlavou. „Ne, ještě mi to nejede...“ řekl a pomalu se přesunul k dalšímu automatu na horké nápoje. 

Přišel až těsně k svému cíli, batoh si odložil na židli a stoupl si před automat.

Ale stál tam tak nějak divně...

Ne, opravdu to není humor,

ti lidé se dobrovolně vzdali vlastní důstojnosti.

Navíc jde o ten druh důstojnosti, který je nedělitelný a netýká se právě jen jich.

Jak se z toho chcem vykecat tím, že s námi takoví lidé nemají nic společného?

 

 

Prev: MOJE PUBERTA SKONČILA A JÁ POŘÁD ČTU SPARK
Next: MLUVITI NĚKOMU (=MNĚ) Z DUŠE: JON OLIVA

MLUVITI NĚKOMU (=MNĚ) Z DUŠE: JON OLIVA

07.11.2010 21:52

Já vlastně moc muziku neposlouchám. Když už, tak vždycky jde o klasický rock - Queen, Beatles, Led Zeppelin, The Who, Black Sabbath s Ozzym nebo s Diem, Rainbow, Deep Purple. Žádné nové věci neposlouchám, protože hudební výkony podle mě nejsou na potřebné úrovni. Rád poslouchám muzikanty, kteří hrajou hudbu. Proti novým kapelám nic nemám, jenom si prostě nemyslím, že by hudební výkony byly na výši kapel ze zmíněného údobí. Rád poslouchám chlápky, kteří na své nástroje umějí hrát, ne ty, kteří si sednou a blábolí... To umí každý, já mám rád muzikanty. Jsem muzikant, takže poslouchám borce, kteří mě osloví, což dovedou třeba Ritchie Blackmoore, Tony Iommi, John Lennon a Paul McCartney ... Pink Floyd, Freddie Mercury, vokály Queen... koho z dnešních můžeš postavit na stejnou úroveň? Stone Temple Pilots? To asi ne... Obituary nebo Death? Tehdy prostě byla éra skvělých muzikantů. Pokud máš rád hudbu, tohle je ta éra, na kterou by ses měl zaměřit, tam by měly být tvoje cíle. Můj cíl, kam se chci při skládání dostat, je Bohemian Rhapsody. To je ta skladba. Chci napsat lepší píseň než Bohemian Rhapsody. Pokaždý, když si sednu a skládám, tak to je ta věc, ke který mířím...

Prostě oceňuju skvělý muzikanty. Pro mě to byla pozdní šedesátá, ale i sedmdesátá a osmdesátá léta. A vždycky budou. Zatím jsem neslyšel nic, co by se některé z tehdejších kapel alspoň přiblížilo. Jednoduše nic - ani Savatage.

In Rock & Pop, číslo 2/172, ročník IX, únor 1998

 

KDO JE JON OLIVA?

Skupina Jon Oliva´s Pain vystoupí v září v Praze (Kateřina Vlasáková)

Přestože Jon Nicholas Oliva (*22.7.1960) nepatří mezi typické rockové hvězdy uplynulých dekád, zapsal se do hudební historie nesmazatelným písmem. V Čechách jsme jej mohli zatím vidět na vlastní oči během pražského koncertu jeho mateřské formace Savatage v KD Vltavská na podzim 1997 a pak se svým současným projektem Jon Oliva’s Pain 8.6.2009 v klubu na Chmelnici.Tam se Oliva po roce vrací v rámci evropského turné k aktuální studiové desce ,,Festival“.
Kořeny skupiny Savatage sahají až do sedmdesátých let, kdy se bratři Jon a Chris Olivovi začali intenzivně věnovat hudbě – Chris byl v té době už poměrně zdatným kytaristou, starší Jon hrál na klavír a zpíval. Jejich první opravdovou kapelu, kterou se jim společně s přáteli povedlo v roce 1978 založit, nazvali Avatar. První koncerty proběhly začátkem 80. let na Floridě, ovšem kvůli problémům s názvem Avatar, který už dříve použila jiná kapela, spojili jména Savage a Avatar, a dali tak vzniknout poněkud podivnému názvu Savatage.
Kapela na sebe upozornila během osmdesátých let několika podařenými alby, ale vystoupit na výsluní se jim podařilo až začátkem 90. let s alby „Streets: A rock opera“ a „Edge of thorns“. Savatage na nich naplno předvedli svůj cit pro dramatickou stavbu skladeb, navíc na tehdejší dobu nezvykle podpořené zvukem Olivova klavíru. Ovšem v době největšího vzestupu kapely, na podzim 1993, tragicky zahynul při autonehodě Jonův mladší bratr Chris.
Savatage to nezlomilo, a po krátké pauze se opět v nové sestavě přihlásili o slovo pro ně zásadními alby Handful of Rain, Wake of Magellan a především dodnes vysoce ceněným opusem Dead winter dead, inspirovaným tehdejšími událostmi v bývalé Jugoslávii. Poslední CD pod hlavičkou Savatage vydal Jon Oliva v roce 2001, poté se cesty muzikantů z Floridy rozešly.
Jon Oliva´s Pain, nový projekt, který jeho zakladatel zformoval po rozpadu Savatage, navázal hudebně na to, co zdobilo i Savatage – progresivně powermetalový sound, podpořený klavírem a korunovaný Olivovým dramatickým vokálem. S novými muzikanty vydal Jon Oliva kromě debutového CD „Tage Mahal“ ještě dvě kritikou i fanoušky poměrně dobře přijatá alba – Maniacal Renderings ,Global Warning a samozřejmě i aktuální studiovou desku Festival.
Nejen materiál z těchto alb, ale jistě i vděčně přijaté výlety do historie Savatage (zhruba 60% setlistu) čekají na fanoušky, kteří zavítají 29.9. na Chmelnici.

Web: http://www.jonoliva.net

 

Prev: HLEDÁ NĚKDO ODPOVĚĎ?
Next: UNION + CHILDLINE ROCKS

UNION + CHILDLINE ROCKS

05.12.2010 21:54

Tak nevím, jestli tenhle článek zrovna dnes a zrovna u nás dopadne na úrodnou půdu. Nicméně cítím se tomu pánovi (= Luke Morley) docela zavázán, protože jsem vždycky okamžitě požral všechny free downloady, který kdy uvolnil na síti, a taky mi je jeho snažení docela sympatické.  To je důvod, proč sem dávám e-mail, který mi od něho přišel. Je to vlastně informace o tom, že skupina Union, ve které dnes Luke Morley působí, vydala singl "This Time Next Year". Veškerý výnos z prodeje nahrávky a dalšího merchandisingu, který je s vydáním nahrávky spojen, jde na konto organizace ChildLine, která provozuje bezplatnou anonymní tísňovou linku a poskytuje pomoc dětem v bezprostřední nouzi. Další akcí, která má podobný charitativní cíl, je také příprava koncertu

CHILDLINE ROCKS.

 

„As you may already know, our new single "This Time Next Year" is released on December 13th, and is available to pre-order now. All net proceeds from sales of the single will go to ChildLine, the UK’s free, confidential helpline for vulnerable children and young people in distress. For more information about the single click here.

This is something we both care deeply about and so we need to ask for your assistance. First and foremost if you have not already done so please pre-order the record by clicking  here.

The single bundle only costs £3.49 for 7 tracks, and by buying it you will be making a very real difference to the lives of young people.

Earlier this week we visited ChildLine, and seeing first hand the support that counsellors give to young people on the telephone and online was very moving. There are so many children in the UK who often have no-one to turn to for help. It's amazing that so many volunteers give up their time to support thousands of children who turn to ChildLine.

We are both are really proud to be supporting such a vital service and releasing our single "This Time Next Year" in aid of ChildLine and we hope that by buying the single and spreading the word, you can help us to raise as much money as possible for this worthy cause.“

 

Post scriptum pro české skrblíky:

A ten kdo se na jejich oficialní stránky aspoň podívá může tam celkem snadno najít nejméně tři  opravdu dobré downloady zadarmo:-)

 

Prev: MLUVITI NĚKOMU (=MNĚ) Z DUŠE: JON OLIVA
Next: THUNDER/DANNY BOWES - INTERVIEW

THUNDER/DANNY BOWES - INTERVIEW

18.12.2010 21:57

Zmínil ses, že vás nehrají v rádiu. Máš pro to nějaké vysvětlení?

Jo, řekl bych, že média všeobecně mají problém ve svým přístupu k rockový muzice. Myslím, že většina lidí, kteří toho o muzice moc neví dnes zaměńuje rock s heavy metalem, míchají všechno dohromady. Kapely jako Thunder míchají s metalovými: Vy zpíváte o vypálených kostelech. Pro kapely jako my je to teď velice tvrdý. A pro kapely, co vypalujou kostely je zse  určitě těžký vyrovnat se s tím, že je dávají do jednoho pytle s takovejma měkkárnama jako Thunder (smích). Problém je v některých lidech, jakmile hraješ v rockový kapele, nehodíš se do rádia. Myslím, že nejdřív by si měli alespoň poslechnout desku, jenže oni je neposlouchají vůbec, jenom rozhodujou. Nedávno jsme doma v Anglii zažili klasickou ukázku. Do jedné z největších místních nezávislých rozhlasových stanic jsme loni poslali singl s předělávkou letitého hitu Python Lee Jacksona In a Broken Dream, ovšem nikde tam nebylo psáno, že jde o Thunder. Oni udělali soutěž a nechali posluchače hádat o koho jde. Lidi tipovali Roberta Palmera, David Coverdalea, zkrátka samá velká jména. Moderátor nám pak zavolal, abychom mu to řekli, že by to chtěl hrát víc. Jakmile jsme mu ale prozradili, že jsme to my, dal tu skladbu k ledu a víckrát ji nepustil. Tyhle sračky člověka přivádějí k myšlence na všechno se vykašlat. A tak jsme odkázání na koncerty, ale v nich jsme zase zatraceně dobří.

 

Šlo u vás skutečně o tak závratnou kariéru, jak se píše ve vaší biografii – že stačila jediná koncertní předváděčka pro firmu gramofirmu v roce 1989 a rok nato už jste měli venku debut?

No, Thunder sice hrajou od roku 1989, ale naše předchozí kapela Terraplane, ve které vedle mě a Lukea, s nímž to táhnu už od patnácti, byl i bubeník Gary James, vydala mezi lety 1984-1987 dvě alba u CBS. Je zajímavé, že  za námi  stále někdo chodí, abychom zahráli něco od Terraplane, ale my je musíme odmítnout. „Proč?“ ptají se. „NO, protože mi to připomíná bídné odbdobí mého života,“ odpovídám. Já se dívám dobpředu – až odjedeme šňůru k novému albu, budeme v létě já i Luke pracovat na svých sólovkách a na další rok plánujemem další album pod hlavičkou Thunder. Mám totiž rád, když se pořád něco děje.

Vaše nové skladby obsahují zjevný vlivy funku, soulu i klasického hardrocku. Skutečně posloucháte všechny tyhle styly?

Těžko mluvit za ostatní, ale podle mě ano.  V našich fonotékách bys ostatně našel daleko víc desek staršího data než nových. Problém je v tom, že nyní není moc nových kapel, který by skutečně dělaly dobrou muziku. Prostě neskládají výrazné, dobré písně. Konec šedesátých i část sedmdesátých let byly na tohle vynikající období, existovaly skvělý kapely, který psaly výborný skladby, z nich většínu je stale zatraceně těžký překonat. A s tím nikdo nic moc nenadělá, protože komponování je umění, který bylo tenkrát dalekovíce rozšířenější než nyní. ˇ5ekl bych, že se to časem změní a kruh se zase uzavře: lidi jednou zase začnou skládat písničky a hrát na nástroje. Jednu chvíli taky byly všude kolem syntezátory a teď  zase všichni začínají hrát na kytary. Vrátí se to – jenom je třeba vyčkat příchodu nového Hendrixe. Problém je v tom, že svět se hodně změnil, média jsou mnohem rozšířenější – ať se ve světě stane cokoli, každý o tom ví dřív, než řekneš švec. V šedesátých letech, v době Hendrixe, kolovalo daleko víc informací ústně. Nebyla to neodkladná potřeba být úspěšný v televizi, točit klipy. Klipy berou lidem značnou dávku představivosti. Když klipy nebývaly, lidi kapelu slyšeli v rádiu nebo v obchodech a pak měli dostatek času o o desce přemýšlet – a ona probouzela v jejich mysli představy. Každý si udělal svůj názor na to, o čem ta která píseň je, co jim dává. Teď to všichni dostanou z MTV a už se nad tím není potřeba zamýšlet, vidšíš to a víš, o co tam jde. Nemyslím, že tohle nutně musí byýt přínosem. Lidi potřebujou přemýšlet, protože když premýšlíš, máš šanci přijít na něo skutečně originálního, něco vytvořit. Spoustal lidí teď sdílí názor, že užto horší být nemůže, a tak se to nutně musí začít zlepšovat. Vtip je v tom, zůstat tady dost dlouhou, aby to člověk zažil.

 

Thunder byli spolu s Quireboys, Dogs D´Amour  nebo Little Angels považování za jednu z vln britského rocku – souhlasíš s tím?

Ano mohli jsme toho být součástí, protože jsme byli na scéně zároveň s nimi, ale všechny ty kapely se ke smlouvě dostaly dřív než my, jejich debuty vyšly dlouho před naším. Podivný je, že po nich není ani stopy, žádná z nich už nefunguje. Nechápu proč tomu tak je, ale je zřejmý, že pro rockový kapely byl poslední dva tři roky velice těžký. 

 

Teď máte v Británii jinou vlnu – britpop. Máš k tomu co říct?

Britpop? Víš, novináři rádi pojmenovávají věci, ale celý ten britpop jsou vlastně dvě tři kapely, ne? Zbytek je nanicovatý... Líbí se mi Oasis, ale myslím si, že nevydrží, jsou příliš lehkomyslní, podle mě se dobrá kapela pozná podle toho, jak dlouho se udrží, takže se uvidí.  Mám za to, že Thunder by mohli zahájit něco jako britrock. A teď jsem se rozhodl – založíme nový trend. A vy to máte z první ruky, můžete to odmávnout: Britrock je tady! Parádní titulek pro váš časopis!

 

Vidíš nějký obecný rozdíl mezi americkými a britskými kapelami?

Je to velmi podivný – zdá se mi, že americký kapely se většínou daleko víc zajímají o image, než o hudbu. Britský kapely jsou spíš při zemi a opravdový.  Amerika vynalezla Rock´n´roll – Chuck Berry a spol. pocházejí odtamtud. Amerika je pro svůj obrovsky široký kulturní záběr velice zajímavý místo, děje se tam thoho tolik... Je to vlastně spousta zemí spojená v jednu – pokud jde o národnosti. A jsou náznaky, že tam Rock´n´roll opět přichází do módy. Grunge tam převálcoval spoustu věcí, všechno tam kvůli němu odepsali, ale teď se to vrací – ty kapely, který nemohly sehnat kšefty a kterým nikdo nechtěl vydávat desky, se začínají zase chytat. Uvidíme. Podle mě se všechno neustále mění a opisuje kruh. Já osobně nenávidím grunge a doufám, že zhyne velice děsivou smrtí...

 

Thunder -  Marek Kukla 

in Rock&Pop, 5 / 163 květen 1997, str. 44

Prev: UNION + CHILDLINE ROCKS
Next: TO REVERENTLY TOUCH MUDDY GOD, part II.

TO REVERENTLY TOUCH MUDDY GOD, part II.

22.12.2010 22:01

 

MUDDY WATERS
OH, SAD, SAD DAY
 
Oh,sad,sad day
Since my baby,she went away
Oh,sad,sad day
Since my baby she went away
How long she been cheatin'
I just found it out yesterday
               Byl divně smutnej den,
když mi řekla na chvíli jdu ven.
V ten zatracenej den,
kdy mi řekla na chvíli jdu ven,
kývl jsem jak jindy – no tak běž.
Ale tentokrát já prohlédl tu lež.
 
Oh,sad,sad day
My baby,she don't love me no more,what a shame
Oh,sad,sad day
My baby,she don't love me no more
You know I was knockin' at the front
Somebody went out of my back door
Byl  divně smutnej den,
ona už neměla mě ráda.
V ten zatracenej den,
poznala jednoho neřáda,
zvoním u dveří, jen pomalu mi odmyká
a z domu někdo utíká.
 
Oh,sad,sad day
My baby,she don't love me no more
Oh,sad,sad day
My baby,she don't love me no more
You know if you don't want me little girl
I pack my few rags and go
Byl divně smutnej den,
ona už neměla mě ráda.
V ten zatracenej den,
hrát to dál už nezvládám.
Řek jsem jí, jestli zdám se ti cizí,
raděj balím kufry a mizím.
 
 Oh,sad,sad day
Since my baby,she put me down
Oh,sad,sad day
Since my baby,she put me down
Yeah,you know my heart's been broken
I'm about to lose my doggone mind
Divně smutnej den
a potom každej další z nich.
V ten zatracenej den,
tak těžkej jako hřích,
přineslas  bolest, co srdce láme.
Já pominul se z toho, že se známe.

 

 

.klik.

Post Scriptum: Někdy si udělám radost a pročítám si některý texty:-)

GHOST OF CHRISTMASS

30.12.2010 22:05

Byla sobota. Taková ta zvláštní sobota, co přichází po Štědrém dnu. Dárky jsem si už rozbalil a zdálo se, že mám dost času na to, abych si je pořádně užil. Teda asi by se mělo říct, že jsem nemohl ani dospat, abych některé z nich vyzkoušel - poslechl nové bluesové album, podival se na nový film a připojil externí hadr k počítači.  Chtěl jsem začít tím filmem, ale... Ze všeho nejdříve jsem si teda pustil bednu. Pak jsem chtěl jsem zapnout ještě dv přehrávač, ale nedošlo na to. Z  bedny na mě vykoukl nějakej chlap v divným tmavým kvádru a začal to do mě hustit:

Mnoho věcí soudíme podle velikosti. To malé často zapadne. Přitom i malé dárky umí potěšit víc, než ty největší a malé věci umí a mohou být významnější než veliké.Vánoce tu totiž nejsou kvůli dárkům, stromečkům, ani vánočním bohoslužbám, ani pro radost dětských očí. Vánoce jsou tu pro člověka, aby i do toho nejmenšího života vstoupila zpráva o Bohu s námi.

Člověk sám může vytušit, že teď k němu přichází cosi, co umí pohnout lidským životem správným směrem. Vymanit ho z té bídy, na kterou si už zvykl tak, že ji v podstatě nevnímá. Nad všemi těmi dárečky si člověk může uvědomit význam vděčnosti za život, třebas chudý, složený někde v jeslích na slámě...

Vždycky jsem si myslel, že proti podobným řečem jsem imunní, ale tentokrát, asi proto, že byl ten zvláštní vánoční čas, mě ta slova zasáhla. A taky výčitky svědomí. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně už několik dní neotevřel mail a že jsem vůbec nereagoval ani na internetovou ani na skutečnou poštu a všechny vánoční pozdravy, který se nahromadily ve schránkách, zůstaly bez odpovědi. Vypnul jsem bednu a Laurela a Hardyho odložil na poličku. Dospěl jsem k rozhodnutí, že svou letargii a sklerotické záchvaty vyplývající z předvánočního shonu musím napravit. Tak rychle, ať už to mám za sebou. Klik... klik, pasword.. go to inbox a už nabíhají došlé zprávy a že jich je.... 

Jeee, opravdu tolik? A to všechno přišlo na Štědrý den? No, co se dá dělat, asi je taky všechny posedl ten vánoční sentiment, kvůli kterýmu sedím u počítače i já sám. Ti lidé si asi taky uvědomili, že o Vánocích je všechno takové jiné, že k sobě mají jaksi blíž a „přichází cosi, co umí pohnout lidským životem správným směrem“. Copak asi píšou... zvědavě bručel můj vnitřní hlas.

 Ahoj Kamile,

nevím jestli si mě pamatuješ, (vůbec nevim o koho jde)

ale viděli jsme se minulý týden na té předvánoční párty (na mejdanu sem opravdu byl...)

a ty jsi mě mockrát rozesmál, (no trapasy dělám vždy a všude)

a tak jsem si řekla, že ti navrhnu,  (to sem teda zvědavej) 

jestli bys neměl zájem si se mnou chatovat. ( to sem doteď vždycky bral jako ztrátu času )

Kontaktuj mě prosím přes hotmail messenger,  (ten sice mám, ale že by se mi chtělo..)

můžeš mi zavolat i pomocí mého nicku,

nebo nebo můžeš navštívit můj profil:  (no jestli stačí jen kliknout...)

http://new2town.freshstarthookup.com/

Byl jsem docela zvědavý, která ženská z toho mejdanu ( zas tolik lidí tam nebylo) mi v tom vánočním čase píše. Asi to nebylo moc rozumné, ale naivně a nepoučeně jsem  klikl na ten link. Odkaz se načetl. Úvodní stránka se otevřela. Já dostal ránu mezi oči. To, co na mě vykouklo, totiž moc vánoční atmosféry nemělo. Spíš vůbec žádnou. 

Naštvaně jsem zavřel mailbox a vypnul počítač. K podobnému typu sbližování mě nepřiměje ani duch Vánoc, ani sebesilnější záchvat sentimentu. Napadlo mě ale,  že je zajímavé, jak v určitých oborech lidského podnikání, dokáží blízce spolupracovat lidé z oborů, které jsou navzájem neslučitelné.  Ten televizní chlápek v divným tmavým kvádru a se vznešenejma řečma by se asi dost divil, kdybych mu přišel poděkovat za to, že jeho vánoční kázání mě přivedlo k tomu, abych si zařídil placené schůzky s Leticií .

  Post scriptum no.1:

Když nad tím tak přemýšlím, tak ale mezi Leticií a tím televizním chlápkem zas není až tak velký rozdíl – oba pracují do jisté míry s lidskými emocemi, oba se snaží mezi lidmi šířit lásku, i když každý po svém.

 Post scriptum no.2:

Tímto se taky omlouvám všem svým známým, kterým jsem neposlal obvyklé vánoční mailové přání. Může za to Letticie...

I LOVE GILBY CLARKE / MILUJU GILBY CLARKA

30.12.2010 22:10

                                                                                                        ..

Vypadá to, že titulem písně Wasn´t Yesterday great chceš sdělit něco víc...

Já myslím, že to z toho vyplývá docela jasně. Název téhle skladby je vlastně taková nepřímá otázka: Nebyl snad včerejšek skvělej? Já jsem velkej fanda starší muziky – líbí se mi spousta hudby ze sedmdesátých let, kdy se podle mého názhoru točily desky mnohem víc z duše, ti borci měli nápady, nebáli se experimentovat a dokázali vymyslet skvělé party kytar i bicích... Tuhle hudbu mám mám fakt rád. Takže se v podstatě ptám: Co se to k čertu dneska děje? Prostě se mi zdá, že už se nedělá moc muziky od srdce - a to se navíc netýká jenom jednoho sty|u.

  A z toho nejspíš máš tu kocovinu (viz titul alba - pozn.aut.)...

Kocovinou mám na mys|i to, že pos|edních pět let mého života mi jednoduše připadlo pěkně šílených. Tři roky jsem byl na turné s Guns N'Roses, ke své první sólové desce jsem jezdil rok, nahrá| jsem se Slashem jeho sólovku a na šňůře k ní jsem strávil další rok... Když jsem se konečně dosta| domů, bylo najednou o pět let později. Byl jsem totálně vyčerpanej a fakt jsem si připadal jak po opici. A když jsem začal dělat na nové desce, předsevzal jsem si, že začnu skutečně čerstvý, že napíšu úplně nové skladby a že následná perioda bude podstatně kratší. A tak jsem prišel na ten název, povídám si: No jo, ted'mám kocovinu ze vší té zábavy...

 Když jsi zmínil Guns N'Roses, pravděpodobně se o tobě stále ještě mluví jako o jejich bývalém kytaristovi - jaký z toho máš pocit?

Tak tohle mě vůbec neštve... Guns´n´Roses byli velice důležitou součástí mého života a kariéry. Už předtím jsem hrál v řadě kapel, ale když Slash, kytarista z celosvětově uspěšný kapely, řekne, že tě do ní chce za kytaristu... Dosáhnout s touhle kapelou všechny ty mety, to byl velice vyjímečný zážitek.

 Možná, že jde jen o klepy, ale říká se, že jsi se s Guns N'Roses nakonec soudil...

Víš, měli jsme menší technický prob|ém ohledně financí, ale to už je dávno za námi. Pořád ještě se stýkám se SIashem, Mattem (Sorumempozn.aut.). Nikdy se to mezi námi nepokazilo, všechno je v pohodě.

Taky se říká, že když jsi ke Guns N'Roses nastupova|, musel jsi se během asi dvou týdnů naučit přibližně padesát skIadeb.

 To je pravda. lzzy skupinu opustil narychlo, ale ona se přesto rozhodla pokračovat v už dojednaném turné' Slash mi zavolal a já se fakt musel všechny ty skladby naučit zatraceně rychle, vlastně to ani nebylo těch čtrnáct dní. A všechno jsem si v podstatě musel najet sám, bez konzultací s kapelou.

 To je docela šílené...

To je, taky jde o šílenou kape|u (smích).

 Co kdyby někdo od Guns N'Roses, ted' nebo v budoucnu, projevil zájem podílet se na nějakém tvém projektu?

 Když jsem točil svoji první solovku, by| jsem stá|e ještě č|enem kape|y, takže jim prišlo velice přirozené prijít, zahráI si, přispět... Slash i Axl to navíc udělali zadarmo, jenom Mattovi jsem zaplatil, protože se živí jako studiový bubeník. Já to koneckonců mám stejně. Když jsem ae zača pracovat na téhIe desce, už jsem dávno nebyl součástí kapely, takže mě ani nenapadlo, že by někdo z nich mě| přijít. Což taky znamená, že ve skutečnosti nejsem ten, kdo má k Axlovi nějak blízko. Slash a Matt navíc byli v době nahrávání vytížení, takže mi skutečně nepřišlo vhodné vytrhovat je z práce.

 Přijal bys naproti tomu obdobnou nabídku od někoho ze jmenovaných?

Rozhodně jo, ke Slashovi s Mattem mám pořád blízko. Ted' jsme nějakou dobu žádnou spo|ečnou muziku nedělali, protože jak už jsem rekl, každý potřeboval čas na jiné projekty... Jsou to prostě mí přátelé, a kdykoli ode mě budou něco potrebovat, jsem k dispozici.

Říkal jsi, že jsi velký fanda hudby sedmdesátých let, což je patrné z coververzí, které sis vybral i na své nové album. Přesto by mě zaiímalo, co konkrétně tě bere na hudbě předchozí generace?

 Predevším jde o hudbu, se kterou isem vyrůstal. A z nějakého zvláštního důvodu mě přivedla až ke hraní na kytaru.  V tý hudbě je spousta srdce a duše a já si myslím, že kapely, tý éry ji dělaly z prostých důvodů:opravdu chtě|y natočit dobrou desku, ze který by měl někdo radost a zároveň mohl o něčem přemýšlet. Což je dost přesná charakteristika muziky, kterou mám rád. Když točím svou v|astní desku, přesně tohle se pokouším napodobit. Chci dělat desky, který by někomu zvedly náladu, pochopitelně včetně mě. Netočil bych desku, která by mě nebavila. Proto dělám to, co dělám, proto moje kytara zníspíš jako ze 70. let. Je to podivn - nevím, co se stalo, ale zdá se, že současná muzika je o prodávání desek, zatímco ta včerejší by|a o skládání, radosti, pocitu sounáležitosti, zábavě...

  Často říkáš, že hraješ to, co rád posloucháš... skutečně posloucháš styl podobný tomu, který i hraješ?

Jistě, rozhodně! Jak už jsem řek|, natočil jsem desku, kterou bych rád posloucha|. Mám rád dobre šlapavé bicí, dobrou hlasitou kytaru, chci, aby texty něco znamena|y - ale současně mi jde i o dobrou melodii, aby si ji člověk mohl pobrukovat. To je typ muziky, kterou mám rád. Každý se mě vždycky ptá, pomocí kterých kapel bych popsal svoji muziku, a já říkám, že mám kytaru od Stounů, melodie Beatles a punkrockovej přístup (smích).

Na novém albu máš vedle coverveze Beatles ( Happiness ls A Warm Gun ) taky věc Hang on To Yourself od Davida Bowieho. Posloucháš i jeho současné desky?

 Ty novější věci teda ne. Mně sedí období desek Ziggy Stardust, Hunky Dory, Diamond Dogs... Když zača| dělat věci jako na albu Lodger, tak to ztratil (smích). Na mě se změnil príliš dramaticky, čímž ovšem netvrdím, Že by ted'byl špatnej. Myslím, Že umělec se potřebuje trochu měnit, ale ty dvě jeho posIední desky se mi vůbec nelíbily.

 S|yšel jsem, že se chystáš i koncertovat – už víš, kdo tě bude doprovázet?

Šňůru teď právě sestavujeme, ale několk kšeftů jsem už odehrál s bubeníkem Erikem Singerem, Ryandem Roxiem na kytaru a Philem Soussanem na basu. Bylo to naprosto v pohodě, a tak doufám, že až bude turné naplánováno, budou mít všichni čas.

Vyrůstal jsi v Los Angeles a na vlastní kůži jsi tam v 80. letech prožil boom glamrockové scény. Mohl bys tehdejší scénu porovnat s dnešní?

Tenkrát mezi kape|ami především fungoval veIký smysl pro kamárádstvi. všichni jsme pocházeli z L'A', všichni jsme se znali, nejrůznější kapely spolu chodily do barů, prostě jsme se bavili spoIečně. Když se vylezlo na pódium, tak sice každý chtěl být Iepší než ostatní, ale mimo pódium jsme byli nej|epší kámoši. Nevím, jestli tenhle duch ještě někde je. Ted' o sobě sice lidé taky vědí, ale spíš chtějí všechny ostatní odrovnat. Chci říct' že i dřív panovala soutěživost, ale zároveň tu bylo i přátelství. Víš, my jsme si užili tolik srandy! Všichni ted' vzpomínají na ty kluby, kde jsme se scháze|i... Myslím, že dnešní kapely už tohle neznají.

 Není na vině ten obrovský úspěch, kterého některé kapeIy nakonec dosáhly?

Asi jo. Myslím, že nikomu ani nedocházelo, co to vlastně obnáší mít úspěch. MTV byla v plenkách, nikdo ji jednoduše nebral moc vážně. Hej, natočme klip, prodáme desky..., říkali jsme si sice, ale podle mě si nikdo neuvědomoval, jaký to bude mít vliv na celou scénu. Tohle ve skutečnosti zničilo naši hudbu.

 Jak vnímáš to, že některé slavné kapely z té doby - Motley Crue, Ratt, nebo Slaughter, se právě ted' hlásí s novými deskami v původní sestavě?

Ještě jsem žádnou z těch věcí neslyše|, ale rozhodně nemám problém s tím, že Motley Crue nebo třeeba Stouni točí nové desky. Pokud je točí ze správnýchh důvodů... (smích) Jestli je to o tom  - Hele, ještě je muzika, kterou jsme nedodě|ali, pak je to v pohodě, ale desky, vydávané čistě jen za účelem  oživování zašlý slávy, to je nuda...

 

- - -

Gilby Clarke - Marek Kukla,  In Rock & Pop 10/168 1997, str. 42

- - -

Gilby Clarke - Homepage- - -Gilby Clarke - Wiki- - -Gilby Clarke - rozcestník

- - -

Gilby Clarke - Incorruptible Hero

 

Prev: GHOST OF CHRISTMASS
Next: FLASH FORWARD

Záznamy: 91 - 105 ze 173

PAGE  1   2    3    4    5    6   7   8   9   10    11  12

WELCOME!

I´LL

THINK
OF YOU
 EVERY 

STEP
OF THE WAY.

 

..

  

. .